Sešívání republiky

Když je hezky, říká se, že vám přeje počasí. Pokud se okolnosti kolem vás díky lidem mění výrazně k lepšímu, tak by se mělo říkat, že vám přejí lidi.

No ne?! A to se dneska stalo.

Ráno vstávám v pět, abych dopsal včerejší článek do deníku. Nechce se mi, ale píšu. Pak snídaně a v sedm už vyrážím. Do mlhy. Měl bych seběhnout ještě z kopce dolů do Horní Lomné za panem starostou. Naštěstí mi od něj přichází zpráva na telefon, že musí s dcerou do nemocnice a že se omlouvá.

Když mi volají z chaty Sulov, jak to vidím, tak zcela popravdě říkám, že bledě. Paní znejistí, tak upřesním, že tady nahoře je mlha. Takže bledě. Stěží dohlédnu pár metrů před sebe, ale dorazím podle plánu kolem poledne.

Dozvídám se, že mě tam už budou čekat dva pánové. Hmm. Tak to jsem zvědavý, kdo to bude.

V lese je hodně vlhko – mlha se sráží a kape ve velkých kapkách dolů.

Zkouším, co vydrží klobouk a kdy úplně promoknu já. Alespoň, že je dost chladno – to mě drží na nohou, jinak bych si spíš někde lehnul a spal. Hranečníky mě vedou – tedy spíš mě vede pěšinka kolem hranečníků. Najedno­u zrada – cestička končí na skále – a dál?! Skočit?! Uf. Jde to obejít, ale je to sešup.

A proč píšu hranečníky a nikoli hraničníky, jak bych správně měl?

S hraničními kameny jsem se potkal v hojném počtu právě na historické hranici mezi Moravou a Čechami. Každý objevený hranečník tam byl jako poklad. Hranice už neexistuje, a tak jde o krásné památky přímo v terénu. V moravském nářečí se hraniční kámen řekne „hranečník“. A tak mi to už s těmi hranečníky zůstalo.

24

Navíc jsem na jiné cestě zjistil, že pocházím ze starého moravského hraničářského rodu. Mí předkové žili přímo u hranice mezi Moravou a Čechami. Přišel jsem na to během putování, při kterém jsem se snažil navštívit co nejvíce lidí se stejným příjmením, jaké mám já. A pátral jsem u nich po historii našeho rodu. Nešel jsem výjimečně sám, ale se svým jmenovcem – Markem Šalandou z Jindřichova Hradce. To aby si nás ostatní Šalandové, které cestou potkáme, lépe zapamatovali. Ale hlavně – Marek je skvělý společník a je s ním na cestě legrace.

Když mi kape… do deníku Tentokrát jsem sám. Tedy – ne tak úplně. Zatímco já jdu pěšky, tak v redakci Českého rozhlasu Brno mám svého parťáka. S ním dělám všechny živé vstupy z terénu. On si připraví v suchu a teple všechno na přenos a zavolá mi pár minut před živým vstupem. Zkontrolujeme si signál a jestli pořád žijeme.

Tedy hlavně já.

První živý vstup do rádia je na každé cestě ten nejtěžší. Není to pro mě denní chleba, a tak si musím zvyknout. Tentokrát mám navíc nového parťáka, populárního Zdeňka Junáka. Budu součástí jeho slavných Srdcovek – dopoledního pořadu v Českém rozhlase Brno. Těším se na něj, ale zároveň mám trošku obavy, protože ještě nevím, jak do toho chce vstupovat, na co se bude ptát. Ale hlavně – potřebuji se někde nachystat a nikde ani jeden přístřešek. Chvilku váhám u kapličky poblíž Muřinkového vrchu – ale je to tu rozkopané a maličká stříška u vstupu ke kapličce nestačí.

Jdu dál. Hledám marně.

Už od devíti hlídám signál na mobilním telefonu. Musím si vždycky pamatovat, kde byl silný a kam se případně budu muset rychle vrátit. Ve čtvrt na deset si sedám do mechu. Kape na mě voda, stéká do poznámek.

To ještě nevím, že do druhého dne budou po tom dešti velmi slabě čitelné.

Balancuji nad tím vším s deštníkem. Takže si mě představte: krosna leží na své pláštěnce, já sedím na krosně, bradou držím o rameno deštník, v jedné ruce mobil a ve druhé deníček s poznámkami.

25

1 Přes polomy na Velkém Polomu

2 Vidím to bledě

3 Beskydské hrdinky

4 Polévková kancelář

5 Jak zrmzly ovce i s bačou

6 Nesmyslné řádění celníků

„To jsem nevěděl, že ta setkání bereš takto do hloubky,“ otočí se ke mně Tomáš Hamrlík, ředitel muzea v Bojkovicích: „To pak ta cesta má pro tebe daleko větší význam, než je vidět na povrchu.“ Brzy ráno mě Stanko odváží zpátky do Vlárského průsmyku. Přesně tam, kde mě včera vyzvedl. Nechci přerušit svoji pěší pouť po hranici. V autě se nečekaně dozvím, že na této cestě vystoupám kolem deseti kilometrů a kolem deseti kilometrů půjdu také dolů. To je asi zatím moje největší převýšení během jedné cesty. Je to dané tím sešíváním hranice – vycházením na hřeben a scházením dolů k lidem. Ale vypadá to, že většinu toho už mám za sebou.

Dole u Strážnice už bude rovina a na kopce budu jen vzpomínat. Navíc mi to ani nepřijde. Stoupání většinou následuje po setkání, kdy si odpočinu a nasbírám nové příběhy a pocity. Než se rozhlédnu, už jsem nahoře.

Světový unikát v setkávání Ve Vlárském průsmyku přecházím přes vodu po železničním mostě – vede přes něj i turistická značka, takže to není nic, co by se tu nedělo běžně. Pak se odpojím od značky a jdu až přímo k hranici. Nahoru podél hranečníků se šplhá pěšinka a místy i cesta. Na státní hranici se můžu spolehnout. Je průchozí.

Při stoupání, které má kolem pěti set metrů, se dost zdržím a hlavně propotím. Ale nahoře na louce – ty výhledy. Listnaté stromy kolem mi připadají, jako by to byla obrovská vlna listí, která se zastavila těsně u louky. Hlavou mi běhá spousta myšlenek, spousta představ. Užívám si to – a odpočívám.

100

Dnes nebudu mít žádné setkání – až za dvacet pět kilometrů v Bojkovicích. Mám neděli. A i od setkání si člověk potřebuje na chvíli odpočinout.

Procházím lesem a za klobouk si dávám květy medvědího česneku, který tady roste všude. Blížím se k místu zvanému Peňažná. Spousta lavic a velká skupina turistů. V lese něco jako totem, na kterém jsou cedulky s daty – výročími srpnových setkání Čechů a Slováků. Tady?! Uprostřed lesa? Probíhají tu prý už od roku 2000.

Je zajímavé, jak moc se těch setkávání na hranici pořádá. Připadá mi, že skoro v každém sedle. Jasný důkaz, že hranici určovala politika a že lidé se s tím nikdy nesmířili. Za celou cestu jsem nepotkal nikoho, kdo by řekl, že s rozdělením souhlasil. Nejsem v tom znalec, ale podle mě to bude i světový unikát. Nikdy jsem neslyšel o něčem podobném. Že by se jeden stát rozdělil na dva a lidé z těch rozdělených států by se každý rok dobrovolně a o své vůli setkávali na hranici, která je měla rozdělit. Vypadá to, že v případě České a Slovenské republiky nás ta hranice ještě víc spojila.

Skupina turistů na lavicích je ze Slovenska! Takže tady máme najednou i my takové malé česko-slovenské setkání. Povídáme si jen chvíli, protože už jsou na odchodu a chtějí dodržet svůj plán. Já se posunu o kus dál na malý oběd. Tady nahoře na hřebeni je chladněji – pofukuje chladivý vítr. Vedro zůstalo v údolí.

Kolem cesty potkávám zátarasy. Nikoli pro tanky, ale pro možná projíždějící auta. Někdy působí směšně – jak jsou na lesní cestě a kolem nich je vyjetá nová lesní cesta. Vzpomínám při tom na nesmyslná opatření pohraničníků v Konečné.

Bojkovská hymna Po obědě mě čeká už zase klesání – směrem na Pitín. Chvílemi se proplétám zarostlými lesními cestičkami a nakonec skončím na velké louce, která se táhne až k Pitínu. Celou cestu si už pozpěvuji – mám proč. Dole v Bojkovicích mě čeká můj dlouholetý kamarád Zdeněk Ogrodník, ředitel velké sportovní základní školy.

101

To není punk, tudy fakt vede turistická značka!

Peňažná, setkání se Slováky, repáčik... Jednou to muselo přijít

108

109

vlastně rybníček, na kterém domácí kačeny lákaly ty divoké, aby usedly na hladinu. A pak je malí psíci naháněli, až zabloudily v důmyslném labyrintu sítí schovaných v porostu. V sítích pak byly vodní cestičky, které je zavedly až do budovy, kde byly divoké kachny odchytávány.

Kde se narodil Masaryk?

Na chvíli si vychutnávám krajinu kolem zalitou sluncem. Do toho fouká mírný větřík a oba si užíváme ten klid daleko za vesnicí. Najednou mě napadá, proč jsem vlastně šel do Kopčan. No ano, kvůli údajnému rodnému domu Tomáše Garrigua Masaryka!

Lucia Pecinová se usmívá a říká, že neexistuje žádný písemný důkaz, který by potvrdil, že se v Kopčanech narodil první československý prezident. Je zde rodný dům jeho otce a ví se, že Masaryk se narodil v době, kdy se rodina stěhovala z Kopčan do Hodonína. Někteří lidé proto tvrdí, že Masaryk přišel na svět tady, ale zapsat ho nechali až v Hodoníně, protože jinak by ho museli nahlásit ve Skalici.

Také se říká, že prý existovali očití svědkové, kteří viděli do domu v Kopčanech vcházet porodní bábu. Argumentují také tím, že si Masaryk nechal dům několikrát nafotit a o ten v Hodoníně nejevil zájem. Jenže jeho rodina byla v Hodoníně jen krátce a celé své dětství a tím i nejintenzivnější vzpomínky prožil Tomáš Garrigue Masaryk v Čejkovicích. Takže je logické, že měl vztah k domu své rodiny v Kopčanech a pak k Čejkovicím.

Jeden místní rodák dokonce prosadil, aby se na rodný dům Masarykova otce dala pamětní tabule, že jde o rodný dům T. G. Masaryka. Nicméně s tím muzeum nesouhlasí, protože nelze vytvářet historii bez důkazů.

Slečna Pecinová se loučí. Nasedá do auta a odjíždí na obecní úřad. Já se dívám do mapy a snažím se zorientovat, kam jsem se to vlastně dostal.

Potřebuji najít hráz u řeky. Prý stačí jít přes pole. Dostávám se do míst, kde byl kdysi brod. Žádné stráže nepotkávám, a tak se vracím proti proudu k mostu do Hodonína.

172

U zrodu nového archeoparku Volám redaktorce z Hodonínského deníku a domlouváme si schůzku za hodinu u mostu přes řeku. Cesta ubíhá rychle – zajímavé, že jsou tady hranečníky – u řek nebývají. Asi to ale souvisí s tím, že se vlády České a Slovenské republiky dohodly, že hranice bude pevná a nebude záviset na změně vodního toku Moravy.

U mostu na mě čeká redaktorka, přecházíme, fotíme a pak jdeme do Hodonína. Je fakt dost teplo, takže zapadneme do nejbližší restaurace.

Tam slečna redaktorka zapne diktafon a nahraje si se mnou rozhovor.

Když se rozloučí, nemám moc hlad, ale zas by bylo dobré se najíst. Tak objednávám.

Pak odcházím o pár metrů vedle do muzea T. G. Masaryka. Je už pozdní odpoledne, takže mám přesné instrukce, kudy mám projít a jak se dostanu za paní ředitelkou Irenou Chovančíkovou. Pomalu na mě padá únava z celého dne, možná z celých dvou týdnů, a už se vidím na ubytovně. A pak někde ve městě – toužím si zajít někam mezi hodně lidí a sedět si jen tak v koutě, psát deník, něco malého sníst… Stop. Teď jsem v muzeu. Zaháním myšlenky a soustředím se.

Irena Chovančíková je ředitelkou muzea T. G. Masaryka už od roku 2006. Samotné muzeum je v Hodoníně více než sto let. Za první světové války bylo zavřené a obnovilo se kolem roku 1923. Masarykovo se pojmenovalo podle rodiště T. G. Masaryka a také se více zaměřuje na jeho osobnost. I tohle muzeum má řadu poboček – patří k němu i Mikulčice.

Paní Chovančíková mi připomíná tak trochu Pavla Blaho. Také se snaží využít potenciál všech lidí kolem sebe a zapojuje je do nejrůznějších kulturních a vzdělávacích aktivit. Vedle toho dokáže spojovat různé instituce, aby vznikaly zajímavé projekty. Říkám paní Chovančíkové, že jak jsem dnes šel, tak mi to připadá, jako by tady mohla vzniknout obdoba Lednicko-valtického areálu. A ono opravdu! Irena Chovančíková říká, že tato oblast k tomu směřuje. Nyní se má vybudovat lávka přes řeku pro pěší mezi Mikulčicemi a Kopčany.

173