Poštovní známky
Nejen „Hradčany“ Československý stát neměl bezprostředně po svém vzniku k dispozici vlastní poštovní známky. Až do konce února 1919 zůstaly v platnosti známky rakouské a na Slovensku a Podkarpatské Rusi uherské. První československé známky byly vydány 18. prosince 1918 autor Robert Bezděk
N
ejstarší československé známky zobrazovaly pohled na pražské Hradčany a vyšly ve dvojím provedení, jako pětihaléřová zelená a desetihaléřová červená známka. V sérii Hradčan bylo nakonec vydáno 26 barevně odlišných známek s hodnotou od jednoho do tisíce haléřů. Poštovní správa zároveň natiskla dvě novinové známky (k přepravě novin) s obrazem sokola v letu v hodnotě dvou a deseti haléřů v zeleném a fialovém barevném provedení. Všechny uvedené exempláře byly bez tradičních „zoubků“ a nesly nápis POŠTA ČESKO-SLOVENSKÁ. Návrhy provedl známý secesní malíř Alfons Mucha. První známky byly vytvořeny metodou knihtisku, která není pro tento účel příliš vhodná. Vznikly také ve značném spěchu a bez potřebných technických zkušeností, takže kvalitou tisku nejsou příliš zdařilé.
Smíšené frankatury Od prosince roku 1918 vznikaly takzvané smíšené frankatury: více než dva měsíce bylo možné lepit na pohledy a dopisy zároveň známky rakouské, uherské i československé. Velké zásoby těch rakouských a uherských však nemohly být za tak krátkou dobu spotřebovány. Československé ministerstvo pošt a telegrafů proto známky v hodnotě několika milionů korun po-
stupně shromáždilo a přetisklo nápisem POŠTA ČESKOSLOVENSKÁ 1919. Od 12. prosince 1919 se takto přetištěné známky prodávaly na hlavním poštovním úřadě v Praze s padesátiprocentním příplatkem. Měly se používat pouze při vnitrostátní přepravě, ale existují i dopisy s těmito známkami odeslané do zahraničí. Původně měly platit jen do konce roku 1919, ale prodávaly se ještě dalších devět let, protože nešly příliš na odbyt.
Autoři a jejich motivy V roce 1919 byly u příležitosti 1. výročí vzniku státu vydány „legionářské známky“ s motivem českého lva a legionářských sirotků. Ty už měly klasické zoubky. Následující rok se pak objevily známky s portrétem prezidenta Masaryka u příležitosti jeho sedmdesátin, dvě rozsáhlejší série s poštovní holubicí a ženskou postavou symbolizující „osvobození republiky“ a konečně také známá a graficky velmi povedená známka „husity s kalichem“. V prvních letech se na tvorbě československých známek podíleli vedle Alfonse Muchy i další významní výtvarníci, jako Max Švabinský, Jakub Obrovský nebo Jaroslav Benda. Ministerstvo pošt a telegrafů si uvědomovalo nedostatky knihtisku a hledalo novou tiskovou techniku, která by kvalitu našich známek posunula na vyšší úroveň. Během dvacátých let se prosadila metoda hlubo-
Hradčany a sokol v letu jsou první československé známky
Přetisk na rakouské a uherské známce
Husita, zdařilá známka z roku 1920, vytvořená kvalitnějším hlubotiskem
Pozdějšími motivy byly památky, výročí nebo osobnosti
Nejvzácnější čs. známka. Pokládá se za ni tento exemplář s obráceným přetiskem, který se dochoval jako jediný. Je údajně pojištěna na deset milionů korun a je v soukromém vlastnictví. Část odborníků ji ovšem považuje za uměle vytvořenou raritu pro filatelistický trh tisku a také ocelotisk. Známky tak byly po technické i grafické stránce dokonalejší a daly se také obtížněji padělat. Od roku 1926 dosavadní nápis na známkách POŠTA ČESKOSLOVENSKÁ nahradilo označení ČESKOSLOVENSKO. Nejčastějšími náměty známek byly krajiny, hrady, města a významné osobnosti. Z politiků se na známky dostala trojice Tomáš G. Masaryk, Edvard Beneš a Milan R. Štefánik. Známky také připomínaly různá výročí, například svatováclavské milénium v roce 1929 nebo dvacáté výročí bitvy u Zborova v roce 1937. Československé známky se od poloviny dvacátých let vyznačují jednotným stylem provedení, protože téměř výhradním autorem většiny rytin i návrhů byl Karel Seizinger. Ve druhé polovině třicátých let vytvořil řadu známek rytec Bohumil Heinz. Mezi autory předloh můžeme v závěru první republiky najít také Cyrila Boudu či Otakara Španiela.
„Legionářské známky“ vydané u příležitosti 1. výročí vzniku státu a motiv „osvobozené republiky“ z roku 1920
Ekonomika
Byli Čechoslováci bohatí? Po válce bylo hospodářství první republiky pranýřováno za svůj přílišný liberalismus. Za totality dostalo oficiální nálepku vykořisťovatelského systému, zatímco obecné povědomí se k tomuto období upínalo jako k majáku prosperity. Jaké bylo hospodářství první republiky ve skutečnosti? autor Petr Bartoň
Hospodářská fakta a mýty
Montáž vozů v Českomoravské Kolben-Daněk na snímku z roku 1931
Krát 30 Přepočítávat prvorepublikové ceny může být ošidné. Když si vybereme jedno vodítko, například tehdejší a dnešní průměrné mzdy, vychází „směnný kurz“ přibližně v poměru 1 prvorepubliková koruna : více než 30 dnešních.
64
H
ospodářský systém v Rakousko-Uhersku považuje mnoho historiků za jeden z předobrazů jednotného evropského trhu. Mocnářství mělo jednotnou měnu a nejen kapitál, ale i práce se přemisťovaly volně. Většina bank působila v mnoha zemích monarchie a s němčinou mohl člověk najít místo takřka kdekoli. Velký jednotný trh dovoloval „mezinárodní“ dělbu práce. České země se specializovaly na průmysl, uherské na zemědělství a rakouské na bankovní, transportní a administrativní služby. Nové Československo se ale přidalo k poválečnému trendu zvyšování cel. Na nově zřízená cla reagovalo zavedením vlastních. Příjmy z nich tvořily významnou část příjmů státní kasy, ale pro průmyslové Československo to mělo velice nešťastné následky. Nejenže nemělo kam vyvážet výrobky, na které se předtím specializovalo, ale zdražily se i dovozy toho, na co se předtím specializovaly jiné části monarchie, tedy hlavně zemědělské produkty.
Liberální hospodářství je takové, kde stát nebrání rozvoji dovedností jedince, aby si vydělával tím, v čem je nejlepší. Překážkami jsou nejen daně, ale samozřejmě i nejrůznější zákazy, licence či kádrové posudky. Je pravda, že v porovnání s plánovaným válečným a poválečným hospodářstvím měla první republika nesrovnatelně svobodnější hospodářství. Zároveň však probíhal i v porovnání s pozdější dobou velice drsný a důsledný „hon na čarodějnice“. Z hospodářského života byli vylučováni Němci, byť oficiálně byli na mušce všichni cizinci. Ti zastávali zpočátku výkonné funkce, a tak vytlačením Němců došlo ke ztrátě výkonných elit. Pro snahu vyjmout Němce z hospodářského života se dnes vžil výraz nostrifikace, zatímco tehdy byl tento explicitní nacionalismus většinou označován jako „znárodňování“. Nešlo ale o převod soukromého, poctivě nabytého majetku do státních rukou, nýbrž do rukou soukromých – českých. V roce 1920 byl schválen zákon o podnicích, které mají sídlo mimo území státu. Pokud jakákoli zahraniční firma chtěla v Československu podnikat, musela zde ustanovit i své sídlo. Spoustě firem se to nevyplatilo, a tak u nás vůbec nepodnikaly. Ve jménu podpory československé ekonomiky tak českoslovenští občané přicházeli o zaměstnavatele a za spoustu výrobků museli platit vyšší ceny poté, co stávajícím výrobcům odešel konkurent. Dokonce firmy leckdy nemohly přesídlit do místa svých českých závodů. Byly důrazně vyzývány, aby kvůli národohospodářským zájmům
Vývoj nominálních ročních mezd v průmyslu Rok 1921 1922 1923 1924 1925 1926 1927 1928 1929
mzda v Kč 8 515 7 157 5 641 6 235 6 407 6 360 6 756 7 208 7 391
životní náklady v % 100 85 66 68 71 70 73 73 73
reálná mzda v % 100 99 101 108 106 107 109 116 119
Relativní životní náklady a reálné mzdy vůči roku 1921
Ekonomika
‹‹ Artefakt Koncese na provozování rádia z roku 1934. Již od roku 1926 poplatek nerostl a za tzv. radiofonní službu se platilo na poště či doručovateli celkem přijatelných 10 Kč za měsíc. Při zahájení vysílání Radiojournalu v roce 1923 to ovšem byla celá padesátikoruna. Díky zlevnění poplatku i přijímačů vyrostl počet koncesionářů z 174 741 v roce 1926, přes 693 694 roku 1934 až na rekordních 1 128 055 v září 1938. Naprostá většina rádií, téměř 90 %, byla provozována v českých zemích. Ještě při zahájení vysílání však stál samotný přijímač, který dovážela výhradně společnost Radioslavia, nedosažitelných 7–9 tisíc korun. Proto si mnozí radioamatéři vyráběli „krystalky“ a poslouchali načerno, za což jim hrozil až rok vězení. Pošta vyplácela odměnu 40 Kč za udání neplatiče.
přesídlily přímo do Prahy. Ve správních radách museli mít českoslovenští státní příslušníci převahu a ve vedení podniku mohli být jen lidé s trvalým bydlištěm v ČSR.
Sociální zabezpečení Během hospodářského poklesu v prvních letech republiky vyplácel podporu v nezaměstnanosti stát. Jako přídavek k ní existoval paralelní systém, nestátní a dobrovolný, organizovaný zaměstnaneckými odbory. Odborových organizací byla řada, byť relativně menších, a přetahovaly se o členy, čím více měl odbor členů, tím větší byla jeho vyjednávací schopnost. Jednu z výhod členství představoval i jistý druh pojištění proti nezaměstnanosti: Pokud nebyly dočasně zakázky a zaměstnanci bylo řečeno, že nemá chodit do práce, odborová organizace mu vyplácela podporu. V roce 1925 přešel stát na nový způsob vyplácení podpor. Místo pří-
mých výplat nezaměstnaným dal peníze odborům, které je vyplácely svým lidem bez práce. Ke každé koruně, kterou odborová pokladna vyplatila nezaměstnanému, stát jednu přidal. Pracovník se mohl rozhodnout mezi menšími členskými poplatky (v penězích či v odvedené práci) v odborech nabízejících menší nebo kratší podporu, nebo zda bude platit štědřejšímu odboru. To byla součást konkurenčního boje, ale i celkově efektivnějšího systému pojištění proti riziku náhlé ztráty zaměstnání.
Před Rakouskem a Itálií Po zhruba pěti letech „transformačních bolestí“ po vzniku samostatného státu začalo hospodářství růst a rostlo až do doby hospodářské krize. Všem nežádoucím opatřením navzdory životní úroveň rostla. V povědomí pamětníků často zůstává obraz klesajících mezd takřka po celou dobu první republiky. Dnes nám připadne nemožné, že by nominální ceny klesaly. Za první republiky ceny, v takzvané deflaci, opravdu klesaly, a to rychleji než mzdy. Lidé si tak rok od roku mohli dovolit více, a to až do doby hospodářské krize. V roce 1929 si průměrný dělník v průmyslu mohl dovolit o pětinu více zboží než v roce 1921. A to přesto, že si vydělal skoro o 1 200 korun méně. Za pozornost stojí, že na poplatcích a daních, včetně spotřebních, zaplatil průměrný obyvatel pouhou desetinu platu. Vyspělost v jednotlivých částech republiky byla ale značně rozdílná. Na Slovensku se vybíralo v průměru pouze 16 % celkové hodnoty vybraných daní. V porovnání s cizinou jsme byli kolem zdravého průměru západní Evropy: Zhruba o třetinu bohatší než Rakousko nebo Itálie. Oproti Velké Británii jsme ale zaostávali o přibližně 50 % a průměrný Američan si toho mohl dovolit asi dvakrát více. Velkým plusem byla stabilní koruna. Kurs vůči švýcarskému franku se kupříkladu takřka nezměnil za celou dobu trvání první republiky. V meziválečném Československu akcie bank téměř nepřetržitě klesaly (s výjimkou let 1926 až 1928) a finanční skandály a špatné investice byly na denním pořádku. I se špatnými bankami ale bylo možné bohatnout.
Kolik co stálo? Potraviny Chléb (kg) Brambory (kg) Vepřové maso (kg) Pražský salám (kg) Mléko (l) Máslo (kg) Vejce (ks) Cukr (kg) Pivo (0,5 l) Oblečení Košile pánská Oblek pánský Oblek dámský Svrchník pánský Plášť dámský Boty pánské
3,40 0,95 16,90 18,45 1,95 25,75 0,85 6,20 1,45 24,92 698,33 571,67 542,50 571,67 100,83
Služby a další Jízdné, vlak 20 km 4,40 Jízdné v tramvaji 1,20 Vstupenka do kina 5,– Předplatné novin 13,– Stříhání vlasů 4,– Pojištění dělníků 9,80 Pojištění úředníků 45,– Daňové zatížení ročně 783,77 Hnědé uhlí (100 kg) 21,50 Průměrné ceny zboží a služeb v Československu v roce 1928 v korunách
Vítkovice, provozní haly továrny na litou ocel. Vítkovické železárny dosáhly svého největšího rozmachu v roce 1937
65
Tě l o c v i č n ý s p o l e k S o k o l
Ve zdravém těle zdravý duch „Bez Sokola nebylo by legií, bez legií nebylo by republiky.“ Slavná slova T. G. Masaryka připomínají, že jádrem dobrovolnických vojenských jednotek byli sokolové. Období první republiky lze označit za zlatou éru Sokola autor Vladimír Černý
U
zrodu Sokola, první české tělovýchovné organizace, stáli dr. Miroslav Tyrš (1832–1884) a Jindřich Fügner (1822 až 1865). První sokolská jednota – Sokol pražský – byla založena 16. února 1862. Pod heslem „Ve zdravém těle zdravý duch“ se Sokol snažil nejen o tělesnou zdatnost, ale také o mravní výchovu. Jednoty v českých zemích vznikaly jedna za druhou a české menšiny je zakládaly i v zahraničí. Nejpočetnější byly ve Spojených státech, kde se zaměřovaly na zachování české kultury a národního povědomí a pomáhaly nově příchozím na půdě USA. Řada jednot působila i ve Vídni, kde žilo před první světovou válkou okolo čtvrt milionu Čechů. Sokol se tedy brzy stal neodmyslitelnou součástí české společnosti a v krizových okamžicích dějin byl dokonce nazýván „národním vojskem“.
V nové republice Starosta Sokola Josef Scheiner (1861–1932) patřil po vypuknutí první světové války k zakládajícím členům Maffie, tajné organizace podporující exilovou skupinu kolem T. G. Masaryka. V květnu 1915 byl zatčen, ale pro nedostatek důkazů po několika týdnech propuštěn. Přesto byla ústředna – Česká obec sokolská – 24. listopadu úředně rozpuštěna. Jednoty však zůstaly zachovány. Každá měla právní subjektivitu a musely by být zrušeny jedna po druhé. Dál vycházel i časopis Sokol. Po vyhlášení samostatnosti 28. října 1918 se členové jednot zapojili do aktivit národních stráží. Šlo o provizorní vojenské a policejní jednotky v prvních popřevratových dnech. Z řad sokolů byly sestavovány i menší dobrovolnické jednotky, které se podílely na bojích s Maďary o Slovensko na jaře 1919. Jestliže v roce 1920 měl Sokol 561 000 členů, o sedmnáct let později jich bylo 818 000. Po smrti Josefa Scheinera 11. ledna 1932 jej ve funkci starosty nahradil Stanislav Bukovský (1889–1942). Organizace měla rozsáhlý majetek a řadu nemovitostí. Získala je z členských příspěvků, darů i z vlastního podnikání. Velké zisky přinesly i sokolské slety. Srdcem sokolů byl Tyršův dům, reprezentativní komplex v centru Prahy zprovozněný v květnu 1925. Stavba přišla na tehdy značných 25 milionů korun.
Sokol a politika Plakát IX. všesokolského sletu v roce 1932 s medailonem Miroslava Tyrše. Všesokolský slet byl vyvrcholením sokolské aktivity zejména formou veřejných cvičení pro veřejnost. Šlo o společenskou událost s řadou doprovodných akcí včetně sportovních závodů. Od roku 1926 mu předcházela tradice Zimních sletových her
90
V politické oblasti se Sokol stavěl do pozice nadstranické organizace a proti extremistickým proudům. Komunistům bylo členství zakázáno: „S touto stranou se zásadně rozcházíme v otázce demokratismu. Komunisté hlásají diktaturu proletariátu (…) A to se příčí demokratismu. Mimo to komunistům nezáleží na trvání republiky, jsou posud příliš ovládáni komunismem ruským.“
Tělovýchovný spolek Sokol
Podobně se sokoli postavili i k Národní obci fašistické: „Tak zvaný československý fašismus jest pro Sokolstvo zásadně nepřijatelným, ježto se příčí sokolským zásadám.“ Členové ostatních politických stran či hnutí měli dveře otevřené, pokud se řídili sokolskými zásadami. Po parlamentních volbách roku 1929 bylo mezi poslanci 67 sokolů, a to 27 agrárníků, 19 národních socialistů, 11 národních demokratů, 9 živnostníků a Jiří Stříbrný za Národní ligu. Mezi sokoly bychom našli přední politiky – Edvarda Beneše, Antonína Švehlu, Františka Udržala, Karla Kramáře či Milana Hodžu. V senátu zasedalo 32 členů sokolských jednot. Organizace také často směrovala na politickou scénu morální apely, jako například výzvu „Lidem dobré vůle“ z roku 1934: „Život náš je otravován nepoctivostí, hmotnou i mravní korupcí, protekcionářstvím, slepým a nesnášenlivým stranictvím, poklesem úcty k důstojnosti člověka a k hodnotě nesobecké, poctivé práce. Pokračovati na této cestě by bylo nebezpečím pro život národa i státu. Je třeba usilovné, vytrvalé a neúchylné práce v boji proti všem chorobám, které hlodají na kořeni našeho národního zdraví.“
Masaryk, Beneš a Sokol Blízko měli k Sokolu i oba prvorepublikoví prezidenti. Masaryk znal Tyrše osobně – oba přednášeli na pražské univerzitě. Sám začal cvičit v Sokole pražském už roku 1884 a členem zůstal až do smrti. Pravidelné cvičení považoval za velmi důležité a kondici si udržoval do vysokého věku. Pražané jej mohli potkávat ve Stromovce, kde často jezdil na koni. Masaryk oceňoval podíl Sokola na vyhlášení československé samostatnosti a jeho roli při společenském a kulturním vývoji. Jako prezident nemohl chybět ani na všesokolských sletech v letech 1920, 1926 a 1932. O generaci mladší Beneš cvičil v Sokole od dětství a později řekl: „Mně sokolství splývalo s češstvím.“ Členové pařížského Sokola mu pomáhali za první světové války a díky nim získal důležité politické kontakty. Za první republiky mnohokrát veřejně pozitivně ohodnotil význam organizace a roku 1938 se již jako prezident zúčastnil X. sletu konaného v houstnoucí poli-
Nejen Sokol, také Orel Druhou nejsilnější tělocvičnou organizací v českých zemích byl silně nacionalistický Deutscher Turnverband (DTV), který sdružoval německé turnerské organizace. Nové cvičitelské metody zaváděné během dvacátých let (bojové hry, namáhavé pochody) však měnily charakter turnerských svazů v polovojenskou organizaci. Tato tendence vyvrcholila v roce 1929 založením paramilitaristické organizace Volkssport. Odštěpením od Sokola vznikly pod patronací sociálních demokratů Dělnické tělovýchovné jednoty československé, které v roce 1918 měly asi 222 000 členů. Byly rovněž oporou našich legií a po převratu spoluvytvářely provizorní strážní jednotky. Sokol však považovaly za buržoazní organizaci a odlišovaly se od něj vzdělávací činností a větším
tické atmosféře. Sokolové tehdy složili slavnostní přísahu republice a tu také splnili. Za nacistické okupace se řada z nich zúčastnila odboje a mnozí skončili na popravištích či v nacistických věznicích a koncentračních táborech.
Význam organizace Zejména v menších městech a na venkově se sokolské jednoty stávaly centry společenského a kulturního života. Sokolové se nevěnovali jenom tělovýchovným akcím, pořádali například divadelní představení nebo plesy. Když v lednu 1933 převzal moc Adolf Hitler, narostl branný význam organizace. Ministerstvo národní obrany počítalo s možností, že v případě konfliktu by sokolové mohli převzít v republice strážní službu. Starosta Stanislav Bukovský se roku 1937 podílel na přípravách nového branného zákona. Když byla 22. září 1938 jmenována úřednická vláda v čele s generálem Janem Syrovým, získal v ní ministerské křeslo. Hlavní úlohou Sokola však vždy byl rozvoj tělovýchovy. Požadoval aby byla zavedena povinná tělesná výchova pro všechny muže do 24 let a ženy do 20 let a obce měly mít povinnost budovat tělovýchovná zařízení. Nic z toho však nebylo uskutečněno a na papíře zůstal i návrh na založení vysoké tělovýchovné školy. Přes určitou rezervovanost se sokolové nakonec nebránili ani nástupu moderních sportů a s výjimkou fotbalu provozovali všechny. Vznikly sportovní odbory Sokola a zejména volejbal a házená se staly velmi populární. Představitelé Sokola získali postupně rozhodující vliv na státní orgány zabývající se tělesnou výchovou a u většiny obyvatel republiky se organizace těšila značné vážnosti a oblibě.
Sokolský starosta Josef Scheiner
Scheinerův nástupce Stanislav Bukovský byl 9. října 1942 zavražděn nacisty v Osvětimi
‹‹ Artefakt Ženská prostná cvičení z publikace „Památník VII. sletu všesokolského v Praze 1920“, vydané roku 1923
VII. všesokolský slet na Letné v roce 1920
Kronika únor 1862
založena první sokolská jednota – Sokol pražský
říjen 1918
sokolové působí jako národní stráž
červen 1920
VII. všesokolský slet na Letné
důrazem na sportovní hry (házená, odbíjená, tenis). V roce 1921 uspořádaly dělnické jednoty první olympiádu, a protože se pod vlivem rozkolu uvnitř sociální demokracie se na čas rozštěpily, zažila Praha tehdy i první komunistickou spartakiádu. Tělocvičná organizace Orel se zrodila roku 1909 pod křídly katolické církve, a protože zastávala do pádu monarchie prorakouské stanovisko, zaznamenala v samostatném státě zpočátku útlum. V roce 1929 už byl ale Orel stejně silný jako DTJ a měl 103 301 členů, z toho téměř dvě třetiny ze země Moravskoslezské. Velkou událostí byl Všeslovanský slet orelstva v Praze v roce 1929 pořádaný v rámci svatováclavského milénia. V roce 1935 se osamostatnil slovenský Orel a podřídil Hlinkově slovenské ľudové straně, protičeské nálady v něm dostaly zelenou. Vedle těchto větších spolků existovala řada menších, například židovské jednoty Makkabi.
červen-červenec 1926 VIII. všesokolský slet na Strahově
leden 1932
umírá starosta Sokola Josef Scheiner, ve funkci jen nahrazuje Stanislav Bukovský
červen-červenec 1932 IX. všesokolský slet na Strahově
červen-červenec 1938 X. všesokolský slet se stává národní manifestací sokolstva
91