Největší umělci
Pierre-Auguste Renoir Thomas Stevens
ÚVOD „ČLOVĚK BY SE MĚL ČAS OD ČASU POKUSIT O VĚCI, KTERÉ PŘESAHUJÍ JEHO SCHOPNOSTI.“ Pierre-Auguste Renoir
P
ierre-Auguste Renoir, narozený 25. února
Po celý život si Renoir zachoval výrazně
1841 do rodiny krejčího, patřil k předním
osobitý umělecký přístup – spojoval klasické
představitelům impresionismu. Přestože se
vlivy s impresionismem a vytvářel portréty,
v současnosti velmi oceňuje jak za přínos k tomuto
zátiší, krajiny, městské scenérie a jiné působivé
malířskému stylu, tak i za klasičtěji laděná díla
výjevy z každodenního života. Ve středním věku
z pozdějších let, trvalo dlouho, než se dočkal
onemocněl revmatoidní artritidou, která mu
většího uznání.
postupně ochromila prsty a ztížila držení štětce.
V počátcích svého uměleckého života Renoir zápasil s financemi. Přijímal zakázky, kde se dalo, a žil v podstatě na dluh, často odkázán na pomoc
Přesto maloval téměř denně a jeho díla si zachovala optimistický, zářivý charakter. Auguste Renoir patřil k mimořádně činným
přátel a kolegů, avšak touhy být malířem se
umělcům – vytvořil více než 4 500 děl, z větší části
nevzdal. S Claudem Monetem patřil k zakladatelům
olejomaleb. Také dva z jeho synů pokračovali
impresionismu, který se začal formovat ve
v rodinné umělecké tradici: starší syn Pierre
Francii v 60. letech 19. století. Na Renoirových
(1885–1952) se stal úspěšným divadelním
nejslavnějších impresionistických obrazech lze
a filmovým hercem, mladší Jean (1894–1979)
pozorovat jeho výjimečný cit pro krásu a barvu
proslul jako filmový režisér.
i schopnost dokonale zachytit hru světla a stínu.
Na počátku 20. století byla jeho pozdní díla
Jako mnohé jiné převratné myšlenky i tento
s výrazně barevnými, smyslně pojatými akty silně
nový umělecký směr zpočátku kritika i oficiální
kritizována, jeho pověst ve srovnání s jinými
instituce odmítaly a zesměšňovaly. V době, kdy se
impresionisty jako Monet či Cézanne proto značně
impresionismus konečně dočkal uznání, už Renoir,
utrpěla. Přesto Renoir díky svým radostným
inspirován vrcholnou renesancí, směřoval k ideálu
obrazům oslavujícím život zůstává jedním
krásy, harmonii a klasičtější formě. Jeho tvorba
z nejoblíbenějších umělců na světě.
z tohoto období ovlivnila také avantgardní umělce jako Henriho Matisse či Pabla Picassa.
Velké bulváry, 1875. Renoirův pohled na Paříž oživenou novými bulváry, vytvořený inovativním impresionistickým stylem rychlých krátkých tahů štětce, které naznačují pohyb a proměnlivé světlo. Listoví autor zachytil pomocí světla a stínu beze snahy o určení druhu stromu.
74 P I E R R E -A U G U S T E R E N O I R
„ANO, KRÁSA! ŽIVOT PŘINÁŠÍ DOST NEPŘÍJEMNOSTÍ – PROČ SE NA NĚJ OBČAS NEPODÍVAT Z JEHO SVĚTLEJŠÍ STRÁNKY?“
CELOSVĚTOVÝ ÚSPĚCH
Pierre-Auguste Renoir
dětmi z roku 1878 za ohromujících 92 000 franků, více než šedesátkrát vyšší částku, než
Počátkem 20. století dosáhl Renoir vrcholu své kariéry. Těšil se mezinárodnímu uznání a jeho obrazy putovaly na výstavy nejen ve Francii a Evropě, ale i do zámoří, zejména do Spojených států. Ceny jeho děl dál rostly, tempem někdy až závratným. Roku 1907 zakoupilo newyorské Metropolitní muzeum umění jeho portrét Madame Charpentierová se svými jakou autor za dílo původně obdržel – tehdy mu plátno vyneslo pouhých 1 500 franků. Renoirova rostoucí popularita měla i odvrácenou stranu. Na trhu se začalo objevovat stále více padělků, a malíř se kvůli nim dokonce obrátil i na soud. Obchodník Paul Durand-Ruel proto přijal preventivní opatření: každý obraz zakoupený přímo od Renoira nechal vyfotografovat a autora požádal, aby snímek vlastnoručně podepsal. Ani mimořádný úspěch však nezměnil Renoirův pracovní rytmus. Maloval se stejným zaujetím jako v dobách, kdy o uznání teprve usiloval. V roce 1909 napsal Durand-Ruelovi: „Těší mě, že sběratelé už nejsou tak tvrdohlaví. Lépe pozdě než nikdy. To mě však neodradí od každodenní práce, v níž pokračuji, jako by se nic nezměnilo.“ Přestože se jeho malířský rukopis v průběhu let výrazně proměňoval, stále se vracel k tématům, která ho přitahovala už koncem 19. století: ke krajinám, zátiším, intimním rodinným scénám a ženským postavám. Jako by se snažil ukázat život v celé jeho kráse, i když skutečnost tomu často odporovala. Jeho obrazy vyzařují radost, smyslnost a bezprostřednost, což některé kritiky vedlo k označení jeho tvorby za povrchní či sentimentální. Takový pohled však výrazně zjednodušuje a podceňuje Renoirův přínos impresionismu i umění 20. století jako celku. Kdysi stál v čele odvážného uměleckého směru, kterým tehdejší elity pohrdaly. V pozdějších letech se od něj tytéž kruhy opět odvrátily, protože se vrátil k tradičnějším postupům a námětům, jež přetvářel podle vlastního uměleckého cítění. Krutá ironie této proměny mu jen stěží mohla uniknout.
Jean a Coco (Jean et Coco), kolem roku 1902. Tento něžný portrét Renoirových nejmladších synů je proveden pastelem. Barevnosti dominují modré, fialové, zlatavé a hnědé tóny.
N ov é s to l e t í
Princ Baltasar Carlos jako lovec (El príncipe Baltasar Carlos cazador), Diego Rodríguez de Silva y Velázquez, 1635–1636.
Jean jako lovec (Jean en chasseur), 1910. Tento portrét Renoirova syna Jeana zřetelně vychází z Velázquezova obrazu; malíř se inspiroval formální kompozicí i postojem, dílu však vtiskl jiný význam. Jean zaplňuje téměř celý prostor a v hrubém modrozeleném oděvu působí jako přirozená součást krajiny – jde o člověka z lidu, nikoli o aristokrata.
75