Největší umělci
Hieronymus Bosch Annetta Berry
Detail střední desky Zahrady pozemských rozkoší, Hieronymus Bosch, 1490–1500, Prado, Madrid (viz ilustrace 41 a 46)
ÚVOD
J
heronimus Bosch (čti Bos), jak tento malíř podepisoval své obrazy, pocházel z rodiny šesti generací umělců. Působil v městečku ’s-Hertogenbosch, v brabantském vévodství na území historického
Nizozemí (dnešního Nizozemska). Byl umělecky činný asi 50 let, takže pravděpodobně vytvořil mnoho děl. Je však známo pouze asi 25 maleb a podobný počet kreseb, které lze považovat za pravá Boschova díla, z čehož plyne, že většina jeho tvorby zmizela v útrobách minulosti. Obrazy a kresby, které se dochovaly, jsou však svědectvím výjimečné představivosti, dovednosti a tvořivosti umělce, jehož zajímaly otázky víry, lidové tradice i obavy a naděje doby. Abychom porozuměli Boschově tvorbě, musíme se ji pokusit vnímat v kontextu soudobé kultury, společnosti a myšlenek. Narodil se kolem roku 1450 a zemřel v roce 1516, tedy před protestantskou reformací – v čase, kdy většina uměleckých děl objednávaných v Nizozemí byla určena pro veřejnou nebo soukromou katolickou zbožnost. Víra byla podstatnou součástí každodenního života a touha po spáse i strach ze zatracení a pekla byly velmi reálné. Město ’s-Hertogenbosch leželo mimo hlavní centra umělecké produkce a objednavateli Boschových děl byly zpočátku místní kostely nebo církevní komunity. Obyvatelé ’s-Hertogenbosch mohli vidět jeho oltářní obrazy v místních chrámech, zejména u svatého Jana. Bratrstvo Panny Marie, jehož byl Bosch přísežným členem, mu nejenže zadávalo a zprostředkovávalo zakázky, ale zároveň mu otevřelo cestu k významným společenským kontaktům, a tím i k urozeným a královským objednavatelům, zejména na španělském dvoře. Na počátku šestnáctého století se vlivem šířícího se humanismu a renesance, ale také reformních myšlenek v náboženství měnila povaha a styl umění, které si zákazníci přáli. Bosch však neusiloval o obrodu umění návratem k antice, jak tomu bylo v Itálii, ale hledal ji v křesťanství. Proti ideálům krásy, harmonie a dokonalosti božského světa stavěl chaos, groteskní výjevy, démony a svět obrácený vzhůru nohama. Hříšnost pošetilého lidstva a svůdnost zla jsou častými tématy, která se prolínají všemi Boschovými díly. Maloval své obrazy tak, aby je lidé „četli“, inspirovali se příkladem Ježíše, naučili se rozpoznávat a odmítat hříšné chování a činili správná rozhodnutí. Dochované obrazy jsou převážně zbožnými díly – obrazy světců, posledního soudu, ráje a pekla. Bosch nejčastěji maloval světce-poustevníky, kteří žili v odříkání, aby se vyhnuli pokušení a mohli se více oddávat Bohu. Proslul ale především svými vizemi pekla – pustými, hořícími krajinami, jež obývají děsivé hybridní nestvůry působící strašlivá muka nenapravitelným křesťanům, kteří na cestě životem zabloudili a upadli do hříchu. Ačkoli se Boschova tvorba zrodila z dané doby, je jedinečná. Malíř čerpal z iluminovaných rukopisů, sakrálního sochařství, knižních ilustrací i obrazů jiných umělců, ale málokdy své zdroje kopíroval, protože to považoval za projev nedostatku invence. Boschova představivost, inovace a tvořivost, stejně jako jeho jedinečný styl inspirovaly jeho bezprostřední následovníky, ovlivnily pozdější generace umělců a dodnes, i 500 let po jeho smrti, fascinují návštěvníky uměleckých expozic.
P os l e d n í sou d
zatracení zažívají děsivá muka: někteří jsou obouváni kovářskými ďábly, jiní nabodáváni na stromy, vařeni zaživa nebo opékáni na rožni. Zbraně a válečné stroje odkazují na smrtelný hřích hněvu. Zatímco většina dobových vyobrazení tohoto tématu ukazuje přibližně stejný počet spasených a zatracených, Boschových zatracených je vždy naprostá většina. Ostatně i v Bibli se uvádí: „Je totiž mnoho povolaných, ale málo vyvolených.“ (Matouš 22,13–14). V levém dolním rohu byl původně objednavatelův portrét, pravděpodobně Filipa I., který byl později přemalován.
PEKLO Pekelnou bránu lemují ropuchy a střeží ji ohavný ďábel v podobě obrovské černé krysy s ohnivým roštem v břiše. Jeden z démonů přehazuje odsouzenou duši přes zeď do pekla. Zatracení pláčou a naříkají uvnitř planoucího červeného stanu. Z úst zeleného obra, který má v ústech zbytky lidské nohy, šlehají plameny. Za obryní pokrytou vředy se ďábel krčí pod prostěradlem a ze zadnice mu trčí šíp. Čtvrtý obr v hnědé kápi požírá hříšníky. Uprostřed vlevo duše sedí na obrovském ptákovi, zatímco ostatní se vaří v ohromném černém kotli. V dálce stoupají plameny ze spálené země a zdevastovaných budov. Výjevy utrpení v popředí střední desky Posledního soudu plynule přecházejí do obrazu pekla, které jako by přecházelo až
64. Vpravo: Hieronymus Bosch, Peklo, pravé vnitřní křídlo triptychu Poslední soud, kolem roku 1506, Gemäldegalerie, Vídeň 65. Na protější straně: Hieronymus Bosch, Poslední soud, střední deska stejnojmenného triptychu, kolem roku 1506, Gemäldegalerie, Vídeň (detail výše)
65
66 H I E R O N Y M U S B O S C H
66. Lucas Cranach starší podle Hieronyma Bosche, Poslední soud, asi 1520–1524, Gemäldegalerie, Berlín. Lucas Cranach byl v roce 1508 poslán do Mechelenu jako vyslanec saského kurfiřta Fridricha III. zvaného Moudrý (1463–1525), aby se zúčastnil slavnostní přísahy syna Filipa Sličného, arcivévody Karla, pozdějšího císaře Karla V. (1500–1558). Pravděpodobně v této době v Mechelenu a Bruselu zhotovil kopii Boschova Posledního soudu pro Fridricha Moudrého
za hranice obrazu. Po pravici Krista vládne modř nebe a zeleň ráje, po jeho levici převládá hnědá, černá a ohnivě červená barva pekla, která dominuje popředí centrální a pravé desky. Bosch neznázornil nebe, pouze je naznačil vzdáleným zábleskem zlatého světla, kterým procházejí duše spasených ven z obrazu. Jako diváci máme znatelně blíže do pekla než do nebe. Vnitřní křídla Boschova triptychu byla později přemalována, zejména jejich horní poloviny, což ovlivnilo barevnou rovnováhu mezi zelenou a modrou. Kopie Boschova díla od Lucase Cranacha dává dnes představu o tom, jak mohly modrá a zelená na obloze a v krajině Posledního soudu a Ráje kdysi vypadat.
POSLEDNÍ SOUD Z BRUGG Triptych Poslední soud, nacházející se nyní v Groeningemuseu v Bruggách (ilustrace 67), byl po dlouhou dobu považován za práci dílny nebo pozdější pastiš. Avšak analýza a konzervace grisaillových maleb v šedých odstínech na vnější straně poskytly oporu pro přesvědčení, že dílo pochází z Boschovy dílny, ba je částečně od samotného Bosche.