1618
45
1950
Jak se zachránili
Slavata s Martinice m?
Trnová koruna Karla Havlíčka
případů a nečekaných řešení
ejoví mistři?
Čím se provinili hok
Historická detektivka
2
Největší kauzy českých dějin pod lupou 1918
m Voynichova
Kdo je autore
rukopisu?
Španělská chřipka: metla nové republiky
1933 Existoval skutečně tajemný Pérák? Odehrála se ve zdech Karlštejna krvavá vražda?
Špionáž komunistů v plzeňské Škodovce
Sloužila Ema Destinnová jako špionka?
Činy slavné i neznámé
Destinnová špiónkou
stalo se roku
1915
N
e každý ví, že slavná operní pěvkyně, která se nesmazatelně zapsala do dějin jako „Božská Ema“ a je známá jako Ema Destinnová, se ve skutečnosti jmenovala Emilie Kittlová. A stejně tak málokdo ví, že se tato umělkyně v letech první světové války zapojila do protirakouského odboje a po boku dalších českých vlastenců vyvíjela činnost směřující k obnovení samostatné existence českého státu. Ema Destinnová se narodila 26. února 1878 v rodině úspěšného pražského podnikatele Emanuela Kittla. Když projevila přání učit se zpěvu, neváhal tatínek ani okamžik a našel jí vhodné učitele, manžele Loewovy. Od roku 1893 Ema navštěvovala dramatickou školu Národního divadla v Praze, na níž měla získat herecké vzdělání. Vzdor tomu se jí angažmá v Národním divadle získat nepodařilo. Když na zkoušce, která měla rozhodnout o jejím dalším uměleckém osudu, zazpívala árii z Bizetovy opery Carmen, odbyl ředitel Národního divadla F. A. Šubrt její výkon slovy: „Slečno, zdá se mi, že se při zpívání rozčilujete. Doporučuji vám, abyste brala sprchy.“ O jejím uměleckém výkonu nepadlo ani slovo. Nelze samozřejmě vyloučit, že Šubrta iritoval její vzhled a chování. Historik Josef Šusta na ni později vzpomínal jako na „přitloustlé děvče nečisté pleti a cikánského typu akcentovaného velikými náušnicemi“. Destinnová před Velkou válkou oslnila newyorskou Metropolitní operu, kde zpívala i po boku slavného Enrica Carusa
30
Špionka Ema Destinnová Cestovní klavír Emy Destinnové
Po odmítnutí v pražském Národním divadle zkusila štěstí v Německu a tam uspěla: v roce 1898 získala angažmá v berlínské Dvorní opeře, kde rázem dosáhla oslnivého úspěchu. Po úspěšné dekádě na mnoha evropských jevištích se Destinnová vydala také za „velkou louži“, kde ji roku 1914 zastihl počátek světové války. Do života zpěvačce v tu chvíli ještě bezprostředně nezasáhl, protože Spojené státy zpočátku zůstaly neutrální. Právě tato skutečnost jí umožnila, aby se i ve válečných letech vracela do Čech, kde krátce předtím zakoupila zámeček ve Stráži nad Nežárkou, kam se jednoho dne chtěla vrátit natrvalo. Destinnová totiž byla přesvědčenou českou vlastenkou. Právě toho – a její možnosti svobodně cestovat po světě – se rozhodli využít někteří představitelé české politiky, kteří v pohnutých válečných letech začali uvažovat o možnosti, že by vývoj české společnosti nemusel být bezpodmínečně spojen s Rakousko-Uherskem. Mnozí z nich navázali kontakt se zahraniční odbojovou akcí, kterou organizoval profesor Tomáš G. Masaryk. Potřebovali, aby výměna informací mezi Prahou a Amerikou byla četnější než dosud a pokud možno bezpečná. A právě Ema Destinnová, vlastenka s možností volného výjezdu za hranice, byla člověkem, kterého hledali. „V druhý rok války chystala se Destinnová na nové turné do Ameriky, a když jí došel na Stráž můj dopis, že jí chci před odjezdem do zámoří svěřiti péči o české opery, hned tomu porozuměla,“ vzpomínal Jaroslav Kvapil, jeden z vedoucích členů tajné odbojové organizace Maffie. Nebál se, že by je mohla zradit, protože „její veliké srdce záhy uhodlo, že nastala osudová doba jejímu národu“. Tak Kvapil z dnešního pohledu možná poněkud pateticky hodnotil její odhodlání. A skutečně, požádala jej, aby na ni v den odjezdu počkal na pražském nádraží. „Usedl jsem k ní do rychlíku a cestou k hranicím jsem jí pověděl, co by měla našim v Americe vyřídit. Bylo to v říjnu 1915, už po odchodu Benešově do ciziny,“ psal Kvapil v pamětech dál. „Ona mi slíbila, že hned v Haagu, prve než ještě vstoupí na holandskou loď, vyhledá cizí zástupce a pokusí se skrze ně o nějaké vzkazy Masarykovi do Londýna. Nepovedlo se jí to a z Holandska oznámila smluveným způsobem mé ženě, že to obstará až v Americe,“ zmínil. To se Emě Destinnové skutečně podařilo a s ústředím československé odbojové akce v zahraničí zůstala v kontaktu. Jeho pracovníci využili nabídky, že cestou zpět do vlasti propašuje zase potřebné instrukce a materiály pražské Maffii. „Z Ameriky se vrátila počátkem roku 1916 a věru přinesla různé zprávy,“ pokračoval Kvapil. „Tudy dostala se zásilka z Ameriky do našich rukou a Ema odjela opět na svou Nežárku rybařit.“ 31
stalo se roku
Oběti a tvůrci české historie
Karel IV. v nebezpečí
Z
1331
a svého dlouhého života se Karel IV. několikrát ocitl ve smrtelném ohrožení, z něhož ale pokaždé se štěstím či několika šrámy vyvázl, což zbožný panovník přisuzoval boží ochraně a přímluvám svatých. V jakých situacích šlo velkému vladaři doslova o krk? Poprvé se Karel ocitl ve smrtelném nebezpečí, když mu ještě nebylo ani patnáct let. V roce 1331 ho otec Jan poslal do Itálie upevňovat lucemburské panství, které se na neklidné půdě ovládané množstvím místních rodů a zmítané sílícími ambicemi měst povážlivě drolilo. Při pobytu v Pavii byla mladičkému kralevici velikonoční neděli podána snídaně, načež mnohé z členů jeho doprovodu stihly kruté bolesti. Ani přivolaný lékař nešťastníkům nedokázal pomoci a mohl pouze konstatovat smrt. Z Karlova nejbližšího okruhu zahynuli například jeho hofmistr Jan z Bergu či stolník Šimon z Kailu. Ukázalo se, že šlo o nastraženou past, protože k snídani podané jídlo obsahovalo jed. Samotnému Karlovi se ovšem jakékoliv potíže vyhnuly, protože si z předložených pokrmů nic nevzal, aby mohl jít následně při mši k svatému přijímání. Přistoupení k eucharistii totiž od věřícího vyžaduje předchozí půst, takže Karla doslova zachránila jeho zbožnost. Na místě byl dopaden neznámý podezřelý muž, který na mučidlech vypověděl, že do jídla přimíchal jed z rozkazu Azza Viscontiho, vládce Milána. Horká italská půda se Karlovi málem stala znovu osudnou již následujícího roku, když se 25. listopadu Jeden z nejvěrnějších císařových portrétů podle Karlovy skutečné podoby se nachází v kostele Panny Marie na Karlštejně. Naznačuje i panovníkovu deformaci páteře vlivem zranění při turnaji
66
Karel IV. v nebezpečí
Výřez z obrazu Joachima Patinira z 16. století představuje bitvu u Pavie (1525), ale podobně mohlo město vypadat už v době, kdy tu málem otrávili mladého Karla Lucemburského
1332 účastnil bitvy u hradu San Felice. Šestnáctiletý kralevic tehdy poprvé stanul v bitevní vřavě a v tomto střetu se svými spojenci bojoval s ligou protilucembursky zaměřených italských měst. Že reálně riskuje svůj život, si dobře uvědomoval, pohyboval se totiž v prvních řadách. V tříhodinové bitvě pod Karlem padl jeho kůň a on sám utržil zranění na rameni. Nakonec však vyvázl a lucemburská strana si u San Felice přes neúspěšný začátek připsala vítězství. Karel všechen zdar přisuzoval svaté Kateřině Alexandrijské, neboť vítězná bitva se odehrála v den, kdy církev slaví její svátek. Po celý svůj život pak zůstal ctitelem této světice. Další obdobné riziko Karel podstoupil už jako římský král, když v roce 1346 následoval svého otce Jana Lucemburského do bitvy u Kresčaku. I zde utrpěl zranění, protože se nacházel v čele oddílu, který přímo zasáhl do bojů. Zatímco Karlovo zranění šípem bylo pouze lehké, Jan Lucemburský a s ním i mnoho přítomných šlechticů, francouzských i českých, našli v bitevní vřavě smrt. Jinou pozoruhodnou událost, pro změnu s nádechem exotického dobrodružství, zažil Karel coby moravský markrabě v roce 1337 při své cestě na jih. Se svou družinou se právě plavil lodí do severoitalské Akvileje, když je přepadli Padlí rytíři v bitvě u Kresčaku z kroniky Jeana Froissarta 67
Oběti a tvůrci české historie
stalo se roku
1618
Defenestrovaný Martinic
Š
estatřicetiletý císařův místodržící Jaroslav Bořita z Martinic byl 23. května 1618 spolu s Vilémem Slavatou z Chlumu a Košumberka a jedním písařem vyhozen představiteli stavovské opozice z okna Pražského hradu. Vstoupil tím do dějin, neboť třetí pražská defenestrace zahájila nejen české stavovské povstání, ale též třicetiletou válku. Na Slavatu a Martinice se tehdy ze strany rozvášněného davu vedeného hrabětem Jindřichem Matyášem Thurnem sesypala řada obvinění a vzápětí byl – alespoň podle pamětí samotného Slavaty – přečten Pavlem z Říčan rozsudek: „Poněvadž stavové jsou v tom vskutku přesvědčeni, že oba pánové mají za rušitele Majestátu považováni být, proto prohlašují je za nepřá-
80
Defenestrace roku 1618 Svržení místodržících z oken Pražského hradu na plátně Václava Brožíka z roku 1889 Jaroslav Bořita z Martinic (1582–1649) v roce 1621, kdy se vrátil do Čech
tele své a obecního dobrého i za odbojníky Království českého vůbec.“ Situaci pak měla vyřešit hrubá síla: „Hrabě z Turnu přistoupil rychle k Slavatovi a popadl ho za ruku, jako i Voldřich Vchynský Jaroslava z Martinic […] chytivše se jich, přímo k oknu je táhli.“ Místodržící prosili, aby je nechali vyzpovídat se, ale nebylo jim to povoleno. Nejprve vyhodili Martinice, po něm Slavatu. Ten se bránil, držel se parapetu, takže ho tloukli přes prsty rukojeťmi rapírů a dýk. Nešťastník pak padal příliš blízko stěny budovy a udeřil se do hlavy o parapet spodního okna. Přítomen byl ještě písař Filip Fabricius, který „po stranách jako čamrha se točil a pány šlechtice napomínal“. Ti ho nejprve chtěli jenom ztlouct, když si ale dovolil i na hraběte Šlika, „jako nějakého snopka ho týmž oknem také vyhodili“. Pád nakonec přežili všichni – Martinic a Fabricius utekli po svých krátce po dopadu, Slavatu odnesli služebníci do nedalekého domu paní Polyxeny z Lobkovic. Prvotní násilí se vybilo aktem defenestrace a nikoho z defenestrovaných stavové nepronásledovali. Tradičně se okno, z něhož byli místodržící vyhozeni, situuje do druhého patra paláce. Roku 1884 ale malíř Edvard Herold a architekt Antonín Baum onu místnost položili do patra prvního a tento názor dnes převládá. Ve spisech Pavla Skály ze Zhoře a samotného Slavaty se totiž nepíše o schodišti, jímž se vstupuje do místností druhého patra. Naopak je zde zřetelně naznačeno, že dav se do místnosti defenestrace tlačil přímo z Vladislavského sálu, který s prvním patrem sousedí. Místodržící ale padali z výšky 15,6 metrů, což je výška, která na zabití bohatě stačí. Jakým způsobem se jim tedy podařilo přežít? Podle tradice proto, že dopadli na skládku odpadků. Tato domněnka je dnes vyvrácena – podle prof. Jaromíra Tesaře z Ústavu pro soudní lékařství by „při pádu z výše 15–16 metrů došlo k závažným poraněním (zlomeniny končetin, páteře, žeber nebo lebky). Tato zranění vedou většinou ke smrti. Dochází i k poranění vnitřních orgánů (např. roztržení sleziny, jater, utržení Císař Ferdinand II. na portrétu z roku 1619 81