Největší umělci
Rembrandt Bethany McIntyre
ÚVOD
R
embrandt van Rijn (1606–1669), nejvýznamnější tvůrce zlatého věku nizozemského malířství, patří k vůbec největším a nejvlivnějším
osobnostem v dějinách evropského umění. Ačkoli žil a tvořil před více než tři sta padesáti lety, jeho mistrovská díla dodnes překvapivě srozumitelně promlouvají k současnému publiku. Věnoval se mimořádně pestré škále námětů. Slávu si vydobyl velkolepými plátny s historickými výjevy, biblickými a mytologickými motivy či alegoriemi. Namaloval také stovky portrétů, přičemž zvláštní zalíbení nacházel ve vlastních podobiznách – v průběhu let zachytil své rysy častěji než kterýkoliv umělec před ním. Věnoval se rovněž kresbě a grafice, vynikl jako mistr leptu a suché jehly. Rembrandtova tvorba mnohdy působila tajemně a natolik novátorsky, že v mnoha ohledech předběhla svou dobu, a zároveň svědčila o jeho neobyčejné píli. Celé jeho dílo přitom vypovídá o mimořádné schopnosti vystihnout náladu i emoce, proniknout k jádru příběhu a zachytit jeho duši. Rembrandt zanechal budoucím pokolením jen velmi málo osobních písemností. Jeho osud, poznamenaný řadou osobních tragédií i finančních těžkostí, proto rekonstruujeme především z dobových svědectví, raných životopisů, úředních dokumentů a samozřejmě i ze samotných nadčasových uměleckých děl. Navzdory všem ranám osudu Rembrandt nikdy nepřestal malovat ani tvořit grafické listy. Naše vyprávění začneme v jeho rodném Leidenu, poté budeme umělce následovat do Amsterodamu, kde dosáhl slávy i bohatství a na nějakou dobu se stal nejuznávanějším malířem v zemi. Rembrandt jako neúnavný inovátor neustále pracoval na svém stylu – od počátečního zaměření na precizní detaily po uvolněnou práci se štětcem typickou pro pozdní díla. Poslední léta však prožil v chudobě a relativním zapomnění, a jeho tělo pak dokonce vzhledem k finančním těžkostem skončilo v pronajatém společném hrobě. Dnes představují Rembrandtova plátna či grafiky poklady nejvýznamnějších světových muzeí a galerií. Pokud se některé vzácně objeví na trhu s uměním, jeho cena se vyšplhá do astronomických výšek. Není divu – Rembrandtova díla vyzařují podmanivou krásu a sílu, takže se od nich lze jen stěží odtrhnout.
Autoportrét, 1628. Mladý Rembrandt v bílé košili, přes kterou oblékl tmavší svrchní šat. Větší část jeho tváře, včetně očí, zastírá tmavý stín, výraznější světlo dopadá jen na oblast kolem ušního boltce. Dílo, prodchnuté neodolatelným tajemstvím, patří k mistrovým nejranějším autoportrétům
48 R E M B R A N DT
VRCHOLNÉ DÍLO Světoznámý obraz Noční hlídka (1642, Rijksmuseum, Amsterdam) se původně jmenoval Posádka kapitána Franse Banninga Cocqa a Willema van Ruytenburcha. Slavné přízvisko získal kvůli vrstvě ochranného nátěru, která vzbuzovala dojem nočního výjevu, byť se vyobrazená událost ve skutečnosti odehrávala za bílého dne. Monumentální plátno si u Rembrandta objednali členové amsterodamského střeleckého sboru pro své sídlo Kloveniersdoelen. Dílo vzbuzovalo úžas už jen svými rozměry, které činí 363 × 437 cm, protože zpodobované postavy zachytilo v životní velikosti. Původně bylo ještě rozměrnější, ale v roce 1715 se při přemístění do nové městské radnice nešťastně rozhodlo o jeho oříznutí, což v levé části obrazu narušilo vyváženost kompozice. O jeho původní podobě si můžeme udělat představu díky kopii, kterou v 17. století vytvořil Gerrit Lundens (1622–1683). Skupinové portréty podobných rozměrů nepředstavovaly v tehdejším Nizozemí nic neobvyklého. Noční hlídka patřila k rozsáhlejšímu souboru obrazů, jež dodávaly sídlu střeleckého sboru na důstojnosti. Jiné malby povětšinou zachycovaly členy roty nehybně seřazené v řadě, což působilo jako statický sled podobizen – známe je například z obrazů Nicolaese Pickenoye (1588–1653/1656) či Franse Halse (1582–1666). Rembrandtovi však nescházela odvaha uchopit zavedenou tradici nově a vnést do strnulých výjevů život. Zakázku pojal jako historickou scénu plnou pohybu a napětí – strážci se právě shromáždili a na povel kapitána Bannincka se chystají vyrazit na přehlídku. Obraz také s hrdostí připomínal dobu, kdy skutečně chránili Amsterodam před válečným nebezpečím, byť za Rembrandta zůstávala jejich funkce převážně slavnostní a společenská. Výjev plný pohybu může na první pohled působit až chaoticky, ale právě tento živý ruch mu dodává mimořádnou energii. Rembrandt sice dostal za úkol zpodobnit osmnáct členů roty, přidal však řadu vedlejších postav, aby plátno náležitě zalidnil. Kapitán v černém šatu s rudou šerpou vydává povely poručíkovi, zatímco se jejich podřízení připravují k akci. Střelci, vybavení mušketami, čistí a nabíjejí zbraně nebo cvičně míří, další třímají korouhve a jiní spolu rozmlouvají. Jeden zástupce sboru bubnuje a u nohou mu štěká pes, mezi dospělými lze tu a tam zahlédnout dokonce i děti. Rembrandt dokázal každé postavě vtisknout specifický postoj, gesto i výraz tváře. Na dynamice a prostorovosti kompozici dodaly také výrazné diagonály tvořené prapory, zbraněmi či gesty zúčastněných. Zcela zásadní roli zde hraje světlo a stín. Rembrandt mistrovsky využil dramatický šerosvit, v němž můžeme rozpoznat vzdálený ohlas Caravaggiova umění. Světelné kontrasty chytře navádějí pohled diváků k nejdůležitějším postavám. Kapitánova napřažená ruka vrhá výrazný stín na světlý oděv poručíka Ruytenburcha, v pozadí
Noční hlídka (Posádka kapitána Franse Banninga Cocqa a Willema van Ruytenburcha), 1642
A m s ter o dam , z em ě z a s l í ben á , 1 6 3 1 –1 6 4 2
49