Největší umělci
Paul Gauguin Caroline Bugler
ÚVOD
P
estrý život a podobně pestrobarevné obrazy Paula Gauguina (1848–1903) již více než století podněcují představivost milovníků umění. V mnoha ohledech se zdá, že tento
muž naplňuje moderní klišé umělce jako osamělého génia, který vzdoruje překážkám na své cestě, je vyloučen ze společnosti a obětuje vše, aby mohl jít za svým cílem, jímž je zcela posedlý. Takový obraz sám Gauguin rád podporoval, ostatně v roce 1892 napsal: „Jsem velký umělec a vím to. A právě proto, že to vím, jsem snášel taková utrpení.“ Gauguin zpočátku úspěšně působil jako burzovní makléř a ve volném čase maloval. Ve svých třiceti letech se ale vzdal pohodlí jisté práce a stal se profesionálním umělcem se všemi riziky, která to obnášelo. Toto rozhodnutí ho nakonec přimělo opustit rodinu a oddat se životu v dobrovolném exilu v Tichomoří. Gauguin měl složitou a neklidnou povahu, byl hrdý na svůj exotický původ a „divošství“ v krvi. Dětství strávené v Peru v něm zanechalo trvalou stopu a vábení dálek ho v dospělosti vedlo k hledání nedostižného ráje. V „primitivních“ způsobech života hledal vizuální a emocionální inspiraci i lék na neduhy civilizace, nejprve v Bretani a poté ve francouzských zámořských koloniích na Martiniku, Tahiti a Markézských ostrovech. Gauguin byl všestranný inovátor, experimentoval s různými styly a médii, kromě olejomalby zkoušel tvořit keramiku, sochy, dřevořezby i grafiku. Na plátně se nejdříve nesměle pustil do krajinomalby v tehdy uznávaném stylu, pak se přidal k impresionistům a osvojil si jejich jasnou paletu i pastózní tahy štětcem. Nakonec si však uvědomil, že ho více zajímá vnitřní svět elementárního mýtu a imaginace než pouhé zachycení prchavého dojmu z přírodní krajiny a městských scén. Jeho zralé obrazy, v nichž se brilantní barvy a silné kontury pojí s náznakovými poetickými náměty, patří k nejkrásnějším a také průlomovým dílům umění devatenáctého století.
Vlastní podobizna u stojanu, 1885. Tento raný autoportrét vznikl v době, kdy Gauguin pracoval v malém podkrovním pokoji v Kodani. Je to vzdorovitá deklarace jeho identity jako umělce. Způsob, jakým světlo dopadá oknem a viditelné tahy štětce svědčí o poctivém studiu impresionismu.
P r v n í p o by t na Ta h i t i
59
MAORSKÉ MÝTY Gauguin rád vytvářel dojem, že mu o víře a představách Tahiťanů vyprávěla Teha’mana. Tvrdil, že „umí nazpaměť jména všech bohů maorského Olympu, což není nic snadného. [Ona] zná jejich historii, učí mě, jak stvořili svět a jak mu vládnou.“ Gauguinova znalost Teha’manina jazyka však byla v nejlepším případě chatrná a většina toho, co věděl o mytologii Oceánie, pocházela ve skutečnosti z dvousvazkové knihy Voyages aux îles du Grand Océan (Cesty na ostrovy Velikého oceánu) od belgického autora Jacquese-Antoina Moerenhouta, kterou mu půjčil francouzský advokát v Papeete. Pečlivě ji studoval a části textu si opisoval do vlastního rukopisu Ancien culte mahorie (Dávný kult Maorů), v níž text prokládal akvarelovými skicami. Gauguin doufal, že jeho výklad maorské mytologie zaujme pařížské publikum. Když se pochlubil Camillu Pissarrovi, ten byl poněkud skeptičtější a svému synovi Lucienovi napsal: „Vždycky loví na cizím území; teď drancuje divochy v Oceánii.“ Ancien culte mahorie (Dávný kult Maorů), 1892–1893. Ilustrované zpracování polynéských náboženství, doplněné vlastními interpretacemi, posloužilo Gauguinovi jako zdroj námětů pro řadu jeho obrazů. Rukopis obalil textilií z kůry zvanou tapa, aby mu dodal na autentičnosti.
Parahi te marae (Posvátná hora neboli Zde je chrám), 1892. Tato krajina je zcela vymyšlená a má zobrazovat posvátný areál, kde se kdysi konaly lidské oběti, ačkoliv to nebylo součástí tahitské kultury. Idol na vrcholu kopce má předlohu v markézských sochách zbožštěných předků, zatímco ozdoby na plotě jsou odvozeny z náušnic, jaké nosily markézské ženy.
60 PA U L G A U G U I N
Gauguinův zvyk dávat svým obrazům maorské názvy mohl západní publikum mást, ale také lehce dráždit. Často totiž diváka vybízejí, aby do díla vkládal příběh, takže Aha oe feii? (Cože? Ty žárlíš?) klade otázku, která si žádá odpověď, stejně jako Nafea faa ipoipo? (Kdy se vdáš?) vybízí k výkladu napětí mezi starší ženou a tou mladší, která před ní klečí. Postavy však vždy působí uzavřené ve svém vlastním světě, do kterého je těžké proniknout. Gauguina fascinoval tahitský zvyk trávit celé hodiny mlčky vsedě zdánlivým nicneděláním: „Pořád to ticho. Chápu, proč tito lidé dokážou sedět celé hodiny, ba dny, aniž by promluvili, a smutně hledět na oblohu. Cítím, že to všechno mě pohltí.“ Jeho postavy spíše plných tvarů jsou obvykle statické a nikdy nejsou zobrazeny v pohybu či spěchu, což přispívá k jejich záhadnému, lehce melancholickému charakteru.
DŘEVOŘEZBY Gauguin odjel na Tahiti se soupravou dlát a úmyslem znovu se věnovat řezbářství. Zpočátku neměl moc přístup ke dřevu, a tak upravoval místní předměty jako talíře a mísy, které zdobil vzory inspirovanými domorodými dekoracemi a tetováním. Potřeboval však najít zdroj čerstvého dřeva vhodného k tvorbě. V Noa-Noa popisuje, jak ho pohledný Nafea faa ipoipo? (Kdy se vdáš?), 1892. Starší žena v koloniálních šatech sedí v póze, která může vycházet z buddhistického umění, její gesto je možná varovné. Mladší žena v popředí má tradiční pareo a za uchem bílou květinu. Jejich vztah či dialog ale není zcela zřejmý.
Aha oe feii? (Cože? Ty žárlíš?), 1892. V Noa-Noa Gauguin vysvětlil název obrazu takto: „Na břehu jsou dvě sestry – právě se vykoupaly a teď odpočívají na písku v nenucených, smyslných pózách – povídají si o včerejší lásce a o té, která přijde zítra. Jedna poznámka vyvolá spor: ‚Cože? Ty žárlíš?‘“