Rodinka (ukázka)

KIN

Copyright © 2011 Kealan Patrick Burke Published by Agreement with Author Czech Edition © 2024 Martin Štefko – Golden Dog Translation © 2024 Martin Štefko Cover Art © 2024 Michal Březina Graphic Design © 2024 Michal Březina First Edition

ISBN 978-80-53027-01-4

ČÁST PRVNÍ Elkwood, Alabama 15. července 2004

5

1

Všechno je mrtvé.

Se sluncem vysoko na jasné obloze, pálícím její zpocenou kůži, si nahá, zakrvácená a omráčená Claire Lambert dokázala všimnout, že zakrslý jako kost bílý strom v poli po její pravici je stejný jako ten, který komentovala o pár dní nebo měsíců nebo let dřív, ačkoli pro ni zůstávalo tajemstvím, co o něm tehdy řekla. V chůzi se zastavila – pokud o chůzi vůbec šlo, protože cítila nehybnost, páteř ohnutou, cesta pod jejíma nohama se pohybovala jako štěrkový pás – a zamžourala na zkroucený kmen připomínající vyhublou matku se složitou větrem rozevlátou pokrývkou hlavy, pokroucenými končetinami stočenými kolem svého lůna, kolena pokrčená, nohy vykukující zpod lemu sukně, která byla příliš nošená a příliš praná, od sebe.

Claire to fascinovalo a nedokázala odvrátit zrak, přestože se kymácela, jako by ji měly každou chvíli zradit nohy. Ty už před mnoha mílemi přestala vnímat jako něco víc než jen samostatné bytosti zatížené její vahou. Žár jí studenými jazyky olizoval slabiny, krev ve vlasech tuhla, a ať už jí v otvoru, v němž kdysi měla pravé oko, dlela jakákoli odporná gelovitá tuhnoucí hrouda, cukalo v ní, jako by ji někdo nahradil hodinkami odměřujícími zbývající čas. Ale stále se dívala, stále zírala, zatímco jí nemilosrdné slunce 7

KEALAN PATRICK BURKE

zbarvilo pokožku hlavy do růžova a opékalo jí maso na zádech. Pot, chladnější ve skrovném stínu pod jejími prsy, kanul jako slzy. Nakonec sebou škubla a nohy s ní smýkly k plotu z ostnatého drátu, který odděloval pole od silnice. Bavlna ševelila ve větru, když se břicho setkalo s drátem, ostny se jí zatlačily hluboko do kůže; necítila nic než bezděčné zachvění. Z bavlny vyrazil vyplašený pták s výkřikem, který přitáhl její pozornost, jak se vznesl vysoko a pak se ztratil v oslepujícím slunečním plášti. Claire sklonila hlavu, olízla si suché, popraskané rty jazykem jako z brusného papíru a znovu se přitiskla k plotu, neschopná pochopit, proč se zastavila. Nikdo by jí jistě neupíral poradu se stromem, ochutnávku mateřské útěchy, jakou jí podle jejího názoru mohl nabídnout. Znovu zatlačila a znovu byla zadržena. Tentokrát jí ostny probodly kůži. Znepokojeně ustoupila o půl kroku zpět, černý drát drnčel jako kytarová struna rozeznívaná vánkem. Na železném hrotu se objevila jediná kapka její krve a visela zavěšená v čase, odmítala slunce, dokud nespadla a nezbarvila karmínově stonek trávy.

Zamračila se, pomalu pohlédla z drátu na strom, jako by vina mohla ležet na té seschlé ženě, a pokusila se promluvit, poprosit. Z vyprahlého hrdla se jí vydralo jen tenké zahvízdání – Pomoz mi – a spolkla něco, co jí připadalo jako hrst horkých kamenů.

Zvuk.

Otočila se, nechtěla odvrátit zrak od stromu, ale přitahoval ji jediný zvuk, který dosud zaslechla a který se nedal bezprostředně přičíst přírodě nebo tichému hlasu v jejím nitru, který neustále s neúnavným odhodláním zpíval, že je všechno mrtvé.

Pramínek vlasů se jí zachytil na spodním rtu a zůstal držet v roztržené kůži.

8

RODINKA Hnalo se k ní zuřivé bílé světlo. Byla si toho vědoma jen nejasně, protože mezi světlem a místem, kde stála a kymácela se, stál muž bez tváře a rukou.

Ne, to nebylo správně. Daniel stále ruce měl, ale ty už neměly kůži a vypadaly neskutečně tmavě a syrově.

Co na tom, stejně ji držíval jen zřídkakdy – nedostatek citu, o němž kdysi doufala, že se ho zbaví.

Proč mě nechceš vzít za ruku?

Protože už nejsme děti, zlato.

Při pohledu na znetvořenou lebku se jí z jediného zdravého oka vyřinula slza, podobná krvi na drátě, a vzpírala se slunci. „Můžem si někoho stopnout,“ řekl jí, aniž by pohnul rty. Spálenou, rozedranou, otevřenou ránu, co bývala jeho obličejem, ověnčenou hnízdem nepoddajných hnědých vlasů, otočil, aby kývl na zářivé světlo za sebou, které se ještě víc přiblížilo. Horkost slunce se vznášela nad třpytivým kovem, jehož kola vysílala do vzduchu hustá hořčicově zbarvená mračna.

Otevřela ústa, aby odpověděla, aby řekla svému příteli, že by opravdu měli počkat na ostatní, ale i kdyby měla schopnost slova vyslovit, náhlý zášleh oslnivé bolesti se ji pokusil přeříznout vejpůl a donutil ji se předklonit a vyzvracet se do hlíny u jejích nohou.

Všechno je mrtvé.

Hlava jí natékala, když viděla, jak jí z úst vytéká temně rudá řeka měnící prach v rez a třísní její kotníky. Žíly na krku jí vystupovaly v tlustých provazcích, zničené oko začalo pálit a pulzovat, až měla pocit, že se mozek snaží násilím dostat ven, vzdálit se od téhle matoucí reality dál, než se jí dosud dařilo.

Zesláblá klesla na kolena a ucítila, jak si o zem odřela kůži. Nešlo však o žádnou bolest. Její tělo se 9

KEALAN PATRICK BURKE

proměnilo v hustý těžký plášť a četné trhliny ji vůbec nezasáhly. Dlaně jí sklouzly do hlíny.

Zvuk skřípění mohl být zvukem starých pantů ve dveřích země, které se otevíraly, aby ji přijaly, mohl to být její vlastní boj o dech proti přívalu odporné vyvržené paniky a smutku, nebo to mohly být brzdy auta, jež viděla přijíždět, protože teď se k jejím sluncem spáleným uším snesl nový hlas, cizí hlas, když postava zastínila slunce a chladný stín se jí převalil přes holá záda jako deka. „Ježíšmariajosef a všichni svatý,“ řeklo to. „Co se stalo, slečno?“ To jsou oni, pomyslela si chabě. Jeden z nich mě přijel odvézt zpátky. Aby mi znovu ublížili. Právě tohle vědomí ji přimělo dojít tak daleko, ten nezaměnitelný pocit, že je sledována, pronásledována, lovena, určena k smrti, ale stále dýchá.

Zavrtěla hlavou, aby ho odmítla. Otevřela ústa, aby promluvila, ale ven se vyřinula jen krev, nemocná řeka, z níž jí otékal krk. Stále se snažila vzpírat, ale když v obraně zvedla ruce, stalo se tak jen v její mysli.

Končetiny nereagovaly. Pár zaprášených bot, který se jí tlačil do zorného pole, se vzdálil.

Správně. Běž. Nech mě na pokoji. Už jsi udělal dost.

Všechno je mrtvé. Všechny jsi je zabil. „Kriste, Pete, přines mi tu deku po psovi a placatku. Hni sebou!“ Závrať vyvolávající jas konečně ustal a ona našla dost síly, aby zvedla hlavu. Muž byl stínový spletenec šlach pod křivým kloboukem, strašák se zlatou svatozáří, který se jí snažil namluvit, že je spasitel. Hrůza jí bušila do hrudi a rozpalovala další uzlíky bolesti vyzařující z jejího nitra.

10

RODINKA Z mužova ramene vyrostl další stín, stejně hubený, ale bez klobouku, jen chomáč vlasů.

Přišli mě zabít. „Bože, čum na její oko.“ „Zavři tu svou hloupou hubu, chlapče.“ „Co se jí stalo? Nemá žádný šaty.“ Hlas byl plný nervózního vzrušení.

Stín bez klobouku byl loktem odstrčen stranou.

Druhý zamával rukama, až mu z hrudi vyvstala křídla, která se snášela kolem Claire a objala ji. „Pomoz mi ji odést.“ Otevřela ústa, aby zansténala nad náhlým, strašlivým horkem, jež ji obklopilo, a ucítila, jak jí mezi nohama proniká nové teplo. Hlína rychle potemněla. „Táto, se počůrala–“ „Jdeme.“ Než ji paže stačily ještě pevněji sevřít svými křídly, Claire udělala několik rychlých, suchých, bolestivých polknutí, pak se nadechla, což znělo jako hřebíky skřípající po tabuli, a volalaDaniela. Ale i když se z ní ten mučivý, příšerný zvuk vyvalil a přestože ji obklopovaly stíny, které ji zvedaly a odnášely zpátky do pekla, poprvé v životě věděla, že je doopravdy sama a že žádná pomoc nepřijde ani teď, ani nikdy jindy.

11

2

Z vůně spáleného masa, ačkoli to byl jen výplod jeho fantazie, se Lukovi sbíhaly sliny. Měl hlad, protože jeho večeři před necelou hodinou přerušilo Matthewovo kvílení z kůlny. Připomnělo mu to den, kdy byli ještě děti a Luke pozoroval svého mladšího bratra, jak se snaží stáhnout z kůže jelena, kterého skolili lukem a šípem. Luke věděl, že vzrušení a touha dokázat si, co umí, povedou Matta k chybě, a měl pravdu. S širokým úsměvem na tváři a potem na čele držel Matt hrst kůže, již se mu podařilo z jelena uvolnit, a druhou rukou stále zarýval Bowieho nůž do mršiny, zatímco se snažil získat Lukovo uznání. Jsem říkal, že to dokážu. Než ho Luke stačil poplácat po rameni, kůže vyklouzla z Mattova sevření a hybnost přiměla druhou ruku vyrazit. Čepel vyřízla tenkou, půl centimetru hlubokou rýhu na Mattově holém boku těsně pod žebry. Luke pochyboval, že to nějak zvlášť bolí, ale stačilo to, aby bratr padl na kolena, rukama se chytil za vlasy a ventiloval svou hanbu a zklamání tím dráždivým, zpěvavě kvílivým zvukem – stejným, jaký dnes použil poté, co mu blondýnka zarazila dřevěný kolík do hrudi.

Luke se ve vzteku zapomněl a zvedl se na travnatém pahorku, kde se krčil. Před ním starý černoch a jeho chlapec pomáhali bratrově útočnici nastoupit na korbu nákladního auta. Bezmocně se díval – sledoval 12

RODINKA ženu na cestě, po které jezdilo jen málo lidí, a čekal, až se vzdálenost zmenší a on ji odtáhne zpátky, aby zaplatila za to, co udělala. Vztek ho přiměl opustit tradiční pravidla honu za kořistí, zůstal na cestě na dohled. Neviděla ho a pohybovala se pomaleji než zmrzačený mýval. I kdyby se ohlédla přes rameno a skrz opar horka zahlédla jeho štíhlou, šlachovitou postavu, neměla šanci utéct. Hodně krvácela a myslel si, že se nedostane daleko.

Neměl to být složitý úkol.

Ale zatraceně, jak se potácela, její tempo bylo navzdory zjevné dezorientaci vyrovnané. Jako by ji to místo slepého bloudění lesem táhlo k silnici jako střelku k magnetu. Přesto nespěchal. Netřeba. Byl si jistý i přes bolest, která v něm vytrvale pulzovala, kdykoli si vzpomněl, že je Matt zraněný a že ho to hodně bolí.

Pak ale uslyšel náklaďák a všiml si, že zvuk motoru není známý, a tak rychle přeskočil plot, přikrčil se v trávě a s podivnou, neznámou hrůzou sledoval červené vozidlo blížící se k ženě.

Claire, vzpomněl si. Jeden z těch dalších jí říkal Claire.

Nikdo se nikdy nedostal pryč. Ne na dlouho.

Nechat někoho utéct byla nemyslitelná, nepředstavitelná chyba, které se dokázali vyhnout, co Luke žil.

Taťka v šedé jim ukázal, jak a co mají lovit a proč je to třeba udělat, a oni jeho pokyny bezchybně plnili.

Ale dnes…

Dnes Matt zůstal s tou ženou kvůli neuvěřitelnému množství rozptýlení sám. Přesto byla přivázaná ke kůlu, ruce a nohy měla svázané za zády a ústa zacpaná roubíkem. Bratři ji už znásilnili, oslepili na jedno oko, uřízli jí většinu prstů na pravé noze a opakovaně ji 13

KEALAN PATRICK BURKE

bodali do rukou a nohou. Mělo v ní být jenom málo života a ještě méně touhy bojovat, ale přesto se jí nějak podařilo osvobodit a probodnout Matta kolíkem.

Byla pryč zatraceně dlouho, skoro půl hodiny, než Luke, nejstarší z pěti bratrů, uslyšel Mattovo žalostné kvílení, a to už skoro celý vykrvácel na podlahu.

Věděl, že ještě není pozdě. Ještě se mohl pokusit zkrátit vzdálenost mezi sebou a náklaďákem, než ženu usadí a motor znovu nastartují, než Claire navždy odvedou z jeho života. Kdyby se ti dva muži začali bránit, vypořádal by se s nimi. Měl u sebe Bowieho nůž, který vytrhl Mattovi z ruky s přísahou, že dokončí to, co bylo druhému odepřeno. Luke byl rychlý. Dokázal by to a všechny jejich problémy by skončily. Stačilo se rozeběhnout.

Pak ale uslyšel zakašlání motoru, uviděl špinavý, černý kouř vycházející z výfuku náklaďáku a pochopil, že je pozdě. Pomalu se přibližoval k plotu a k silnici za ním. Chtěl křičet z plných plic, rvát si vlasy, trhat si kůži, ale místo toho plot přeskočil a rozběhl se opačným směrem, pryč od náklaďáku, zpátky, kudy přišel.

Když odcházel, Matt byl při vědomí. Dýchal. Živý.

To, že Joshua, Isaac a Aaron nenastoupili do auta a nejeli pronásledovat ženu, Lukovi napovědělo, že to už nemusí být pravda.

Nejvýmluvnější ze všeho bylo, že ani jeho nenapadlo jet autem. Neuměl řídit, ne s těmi svými prsty, ale to ho neomlouvalo. Ne teď. Vždycky byl zdatný lovec a věděl, že skutečný důvod, proč jeho bratři nepřijeli, tkvěl v předpokladu, že Luke zvládne, co je třeba.

Vůbec poprvé se mýlili. Přišel o kořist. A věděl, co to bude znamenat, až se vrátí domů. Bude se zodpovídat Mamce v posteli a ta z toho nebude mít vůbec 14

RODINKA žádnou radost. A když se na něj naposledy zlobila, přiměla Taťku v šedé, aby mu zlomil prsty na levé ruce a všechny kromě palce a prostředníčku nechal trčet špatně.

Rozladěný a vyděšený zpomalil a zašeptal malou modlitbu k Bohu, aby na něj šla zlehka. Ale když slunce vystoupalo výš a stalo se planoucím okem uprostřed chrpově modré oblohy, uvědomil si hned dvě věci.

Bůh nenaslouchal. Ne jemu. Ne víc než Taťka.

A že existuje možnost, že ho Mamka v posteli dnes zabije. *** „Přestaň čumět.“ „Promiň, tati.“ „Sleduj cestu.“ Pete přikývl a narovnal se na sedadle spolujezdce.

Přikryli dívku plachtou, nic jiného neměli, ale Pete malým zašpiněným okénkem v zadní části kabiny viděl, že se roh plachty uvolnil, šíleně se třepotal v prachu, který chevrolet zvedal, a odhalil dívčinu pravou stranu až po boky. Bylo vidět jedno malé ňadro, a přestože bylo křižované odřeninami a škrábanci, chlapci se zrychlil dech a srdce mu tlouklo tím rychleji, čím déle se díval. Ani nepoznal, jestli byla hezká, než se jí tohle stalo. Těžko říct kvůli jejím zraněním a otokům, díky nimž její obličej vypadal jako potlučená dýně. Doufal, že ano a že až se zotaví – za předpokladu, že nezemře přímo tam mezi nářadím a prázdnými klecemi pro slepice – že o něj projeví zájem, jaký se mu dosud nepodařilo vzbudit u příslušnic něžného pohlaví; možná jako poděkování za to, že ji zachránil.

15

KEALAN PATRICK BURKE

Samozřejmě zraněnou dívku ze silnice dostal jeho otec, ale Pete se nehodlal nijak zvlášť snažit odradit ji od jakékoli pomýlené vděčnosti, kterou by mu mohla v prvních dnech rekonvalescence projevit. A ne že by táta pomoc nepotřeboval. „Co myslíš, že se jí stalo?“ zeptal se znovu otce. „Zvířata.“ Pete odolal nutkání znovu se ohlédnout přes rameno a soustředil se na silnici mizející pod mřížkou starého chevroletu. „Nikdy jsem neviděl zvíře, který by někomu udělalo něco takovýho,“ zamumlal. „Viděls to oko?“ „Bude dobrá,“ řekl mu otec, ale ve tváři měl stejný výraz jako ve dnech, kdy foukal silný vítr a mraky nad jejich farmou byly černé, zlé, bobtnající a připravené poslat dolů vířící ďábly, aby roztrhali jejich dům. „Teď seď tiše. Vezmem ji k doktorovi. Dá ji do pořádku.“ „Myslíš, že ji zachrání?“ Stařec místo odpovědi natáhl seschlou ruku a šťouchl do rádia. Do ticha pronikla jemná, tklivá hudba a otcův dlouhý, nepříliš hlasitý vzdech. O chvíli později naplnila kabinu odporně sladká vůně hořícího tabáku, když se otec dotkl plamenem špičky zmačkané, ručně ubalené cigarety. Byla to vůně, která Peta uklidňovala, známá vůně, která jako by mu vždycky proplouvala lebkou a mírnila divokost jeho myšlenek.

Lehce se usmál a vrátil se k pohledu z okna.

Bylo mu jedno, že zraněná dívka není pod vší tou krví a dalšími věcmi hezká. Sám nebyl zrovna k pohledání a nepovažoval za fér posuzovat ostatní podle měřítek, která sám nesplňoval. Od narození měl špatné srdce, což možná vysvětlovalo, proč vždycky tak rychle doufal, že ho každý zraněný pták, 16

RODINKA na něhož narazí, bude považovat za zachránce a bude ho podle toho milovat. Nápravu vadného srdce mu ve městě, jako byl Elkwood – tvořeném převážně tvrdými a pracovitými muži – nedokázal nikdo zajistit, což znamenalo, že jeho šance zemřít mladý byly nadprůměrné.

Nebál se zemřít.

Bál se zemřít sám.

Kdysi byla předmětem jeho zájmu Valerie Vaughn z obchodu s potravinami. Vždycky k němu byla milá a jednu dobu ji možná i miloval, dokud nesebral odvahu jí to přiznat a ona se nesložila jako lehátko se špatnou nohou, neřekla mu, že je to hezké, a pak udělala všechno pro to, aby s ním už nikdy nemusela mluvit.

Byly tu samozřejmě i jiné, všechny s velkou pravděpodobností nechtěly, aby mu někdy věnovaly víc času nebo aby se v Elkwoodu zdržely dost dlouho na to, aby v něm viděly něco jiného než nepříliš bystrého farmářského chlapce s ambicemi, které nesahají dál než za hranice města.

Valerie odjela do Birminghamu.

Pak ho rychle unavilo a odradilo množství zdvořilých odmítnutí nebo zděšených odmítnutí, veselých posměšků a krutého škádlení, a tak dal na otcovu radu a soustředil se na práci na farmě.

A teď našli cizinku – zraněnou, ztracenou a zoufale potřebující pomoc. Pomoc, kterou by jí mohl poskytnout, pokud by mu to dovolila.

Nervózní chvění v žaludku mu připomnělo, že si jen připravuje další zklamání, další zlomené srdce, další rány do křehkého srdce. Je to cizinka. Nejspíš má chlapa někde ve velkým městě. Nejspíš je zadaná. Seš zatracenej blázen.

17

KEALAN PATRICK BURKE

Jako vždy mu však naděje dodávala sílu ignorovat varování a jakýkoli důvod nebo smysl, který se do nich mohl vloudit.

Usmál se.

Tahle zůstane.

Cítil to.

18