ZRK2325 - Být človekem

Epidemická onemocnění

100

vlny zasahovaly se stejnou neúprosností. Celý region tak začal být zranitelný vůči nově vzrůstající mocnosti – armádám islámu.49 Mohamed se narodil v Mekce kolem roku 570, a než ve svých 62 letech zemřel, dokázal sjednotit kmeny Arabského poloostrova. Byzantinci se s postupujícími islámskými vojsky poprvé střetli koncem 20. let 7. století, kdy byl Mohamed ještě naživu, ale ani Byzantská, ani Sásánovská říše jim nedokázaly klást větší odpor.50 Arabské národy, které žily jako kočovníci v řidším osídlení, byly méně postiženy opakujícími se epidemiemi moru než obyvatelé hustě osídlených měst římské a perské říše.51 Po sjednocení kmenů pod novým náboženstvím Mohamed v roce 632 zemřel, ale jeho nástupci dobyli obrovská území Byzantské říše a v roce 651 způsobili úplný rozpad Sásánovské říše. Do roku 750 se chalífát, nejprve za vlády dynastie Rašídů a poté Umajjovců, rozšířil z Arabského poloostrova na západ přes severní Afriku, na Pyrenejský poloostrov a dále na východ přes celou Persii až k Indu.

Islámská říše rychle zaplnila mocenské vakuum, které v regionu vzniklo po úpadku dvou velmocí oslabených morovými vlnami a vzájemnými válkami.52

ČERNÁ SMRT Osm set let po Justiniánově moru se Yersinia pestis vrátila do západní Eurasie a byla ještě silnější. Do historie vstoupila tato epidemie jako dýmějový či bubonický mor, lidově nazývaný černá smrt.

Středověká epidemie moru se mohla zrodit při vojenských taženích Mongolů v oblasti Kansuského koridoru, který vede mezi horami a pouští se až do čínských rovin, a to zřejmě při lovu hlodavců pro maso a kožešiny.53 Zdá se, že blechy přenášející mor se odtud rozšířily právě kvůli mongolskému vojsku, načež využily obchodníků a jejich zboží putujících po Hedvábné stezce na západ směrem na Blízký východ a k Černému moři, odkud se epidemie dostala do Evropy. Z té doby je také známý vůbec první případ biologické války. Odehrála se v Caffě (dnešní Feodosija na Ukrajině) na Krymském poloostrově, jednom z hlavních obchodních

101

Být člověkem

přístavů námořní republiky Janov, kterému mongolský chán povolil působení v rámci své říše. Vzájemné vztahy se však zhoršily, a tak mongolská armáda Zlaté hordy Caffy v roce 1346 oblehla. Útočníci, jimž se nepodařilo opevněný přístav dobýt, katapultovali přes hradby pevnosti mrtvoly mužů, kteří zemřeli na mor propuknuvší v jejich táboře. Pevnost nakonec padla a předpokládá se, že prchající obyvatelé rozšířili mor do Evropy.54 Ať už byla přesná cesta moru jakákoli, do Evropy dorazil na podzim roku 1347, kdy v sicilských přístavech zakotvily lodě z Východu, jejichž posádky již byly mrtvé nebo umíraly na novou podivnou nemoc. Námořníci trpěli vysokou horečkou, zvracením, akutními bolestmi hlavy a deliriem. Jejich těla byla poznamenána vystouplými tmavými vřídky na krku, v podpaží a v tříslech,55 které byly nejen mimořádně citlivé, ale vydávaly i podivné bublavé zvuky.56 Tyto charakteristické nežity byly způsobeny morovou bakterií, jež infikovala lymfatické uzliny v těle – ostatně slovo „bubonický“ pochází z řeckého boubṓn, což znamená „tříslo“, zatímco „dýměje“ odkazuje na typické boule.57* Ze Sicílie se mor dostal na italskou pevninu, odkud se rychle rozšířil podél středomořského pobřeží do Francie, na Pyrenejský poloostrov a s loděmi doplul až do Byzance. Zvláště těžce byla zasažena Florencie, kde mor vyhubil 60 % obyvatel města.

Stejně jako v případě jiných epidemií se mor mnohem hůře projevoval ve stísněných a nuzných podmínkách měst, kde ho rychle šířily krysy napadené morovými blechami nebo třeba vši;59 těžce zasažen byl však i venkov. Na jaře 1348 zchvátily celou jižní Evropu plameny černé smrti a infekce směřovala na sever.60 V témže roce překročila kanál La Manche a zasáhla Londýn, kde zabila téměř polovinu z 60 000 obyvatel.61 Oběti, které se nakazily, často umíraly během pouhých několika dní.62 Mor si ve svém běsnění nevybíral a stejně krutě hubil staré i mladé, muže i ženy, bohaté i chudé. Podlehlo mu tolik lidí, že hřbitovy byly přeplněny, a tak nezbylo než vykopat jámy a těla zesnulých pohřbívat hromadně. * Přízvisko „černá smrt“ se objevilo až několi. století po vypuknutí moru. Je možné, že pochází z chybného překladu latinského atra mors – atra znamená „strašný“, ale i „černý“.58

Epidemická onemocnění

102

Do roku 1353, kdy začala ustupovat, rozprostřela černá smrt svůj smrtící závoj po celé Evropě, severní Africe a Blízkém východě,63 přičemž zabila jednu až dvě třetiny obyvatelstva. Celkem během několika let zemřelo asi 50–100 milionů lidí – zasažená populace se vzpamatovala a vrátila na úroveň před morem až za dvě dlouhá století. Černá smrt byla největší demografickou katastrofou, která kdy lidstvo postihla. Epidemie chřipky v roce 1918 sice zabila větší počet lidí, ale tou dobou už byla světová populace daleko větší.

Z hlediska samotné úmrtnosti nakažených – 50 až 60 % – se tak černá smrt stala zdaleka nejsmrtelnější nemocí v dějinách.64 Krátkodobé následky dýmějového moru byly nesmírně intenzivní a hluboké. Katastrofální ztráty na životech způsobily nevýslovné psychické trauma přeživším, kteří byli svědky zániku obrovské části své komunity, v mnoha případech velké části svých vlastních rodin. Společnost zůstala touto apokalyptickou událostí doslova ochromena a přeživší se oddávali pozemským radostem, aniž by se starali o budoucnost. Současně došlo i k silnému narušení hospodářské činnosti.

Když se však Evropa z kolosálního otřesu společenských a hospodářských struktur zotavila, dostavily se z dlouhodobého hlediska i příznivé výsledky – cosi dobrého i na zkázonosné černé smrti.

Ve 14. století fungoval ve většině Evropy feudalismus jako zavedený společenský systém. Rozsáhlé pozemky byly ve vlastnictví majitele panství a dědily se z rodu na rod. Venkovští rolníci mohli na pozemcích za práci pěstovat vlastní plodiny a museli také sloužit jako vojáci, povolal-li je král do zbraně. Masové vylidňování způsobené černou smrtí však tímto systémem otřáslo v základech. Úmrtí velkého počtu příslušníků nižších vrstev způsobilo akutní nedostatek nekvalifikovaných dělníků na panstvích i kvalifikovaných řemeslníků a obchodníků na vesnicích a ve městech. Rolníci a řemeslníci tak s rostoucí cenou pracovní síly získávali výhodnější pozici pro vyjednávání. Dělníci opouštěli panství a hledali lepší podmínky. Šlechta a vlády se pokoušely situaci zvládnout omezením mezd a zákazem pohybu nevolníků, ale tato opatření většinou selhala. Feudálové zaváděli podobné restrikce ve svůj prospěch, ale

103

Být člověkem

ve vlastním zájmu museli přivírat oči a přijímat i dělníky, kteří se stěhovali za prací – takže docela ochotně přetahovali tolik potřebné dělníky svým sousedům.65 S tím, jak lidé cestovali za lepší prací, feudální vazby na panstvích slábly.

Mimořádná úmrtnost také znamenala, že velké plochy půdy zůstaly neobsazené a bez majitele, a převáděly se proto na žijící příbuzné z řad šlechty. V důsledku této strategie se stále více půdy ocitalo v držení menšího počtu vlastníků a její hodnota klesala. Nakonec se pozemky prodávaly i rolníkům, kteří nikdy předtím majetek nevlastnili.

Obecně lze počítat s tím, že jakákoli vážná úmrtnostní krize sníží nerovnost ve společnosti: když se pracovní síla stane vzácnější, reálné mzdy se zvýší, což sníží rozdíly v příjmech mezi nejbohatšími a nejchudšími členy společnosti. Máme pádné důkazy, že právě k tomu došlo v důsledku černé smrti.66 Obrovský pokles majetkové nerovnosti současně vedl ke snížení nerovnosti v kapitálových příjmech, protože větší část společnosti nyní měla jak prostředky (z vyšších mezd), tak i příležitost získat vlastní majetek (díky tomu, že bylo k dispozici více půdy, a to levněji).67 Zvýšená mobilita a mzdy navíc podpořily vyšší obecnou životní úroveň.

Feudalismus se začal hroutit. Systém platby za přístup k půdě robotou postupně nahradilo vyplácení mzdy a placení nájemného – přechod od nevolnictví k peněžním transakcím. To vedlo k tržněji orientovanému hospodářství68 a svobodnější, mobilnější společnosti. Černá smrt nepřinesla okamžitý konec feudálního systému – nevolnictví v Anglii zaniklo až v 16. století a na kontinentě ještě později –, ale sociální podmínky, které se v důsledku tak masového vylidňování vytvořily, jistě urychlily jeho zánik v některých částech západní a severní Evropy.69* Vylidňování tedy posílilo postavení jednotlivých rolníků, ale současně změnilo celé evropské zemědělství. Na počátku 14. století, * Východní Evropa byla v letech 1350–1351 zasažena černou smrtí jako poslední a z ne zcela jasných důvodů byla tamní úmrtnost ve srovnání se zbylým územím kontinentu jen asi poloviční.70 Vyhnula se tedy nejhorším bezprostředním dopadům masové úmrtnosti a lišila se i její trajektorie po morové epidemii. Feudální systém se ve východní Evropě prosadil až po černé smrti, takže ve skutečnosti mohl k nastolení „druhého nevolnictví“ a k dlouhodobému zhoršení podmínek rolníků přispět právě dýmějový mor. Vylidnění západní Evropy v důsledku černé smrti zastavilo migraci obyvatelstva na řídce osídlený východ. Historici tvrdí, že tato skutečnost přiměla šlechtické statkáře ve střední a východní Evropě zpřísnit kontrolu nad obyvatelstvem a připoutat rolníky k vlastním statkům.71 Poddanství se na mnoha těchto územích zrušilo teprve na počátku 19. století, a v Rusku dokonce přetrvalo až do 60. let 19. století.

Epidemická onemocnění

104

před příchodem morové epidemie, se počet obyvatel Evropy – ačkoli tvořil jen asi desetinu dnešního stavu – pohyboval na hranici únosnosti obdělávatelné půdy při používání středověkých odrůd plodin, nástrojů a zemědělských technik. Většina dostupné půdy se využívala k pěstování běžných obilovin, včetně pšenice, schopných nasytit masy lidí. Tržní ceny základních potravin byly vysoké a nedostatek rozmanitosti stravy vedl k podvýživě. Nedodržoval se ani systém střídání plodin a tolik potřebné obilí se pěstovalo i na úhorech. To vedlo k úbytku živin, vyčerpání půdy a dalšímu poklesu výnosů.

Docházelo postupně ke stále větším neúrodám – a hladomorům –, pravděpodobně souvisejícím také s klimatickým posunem směrem k chladnějším a vlhčím podmínkám.72 Velká část Evropy 14. století se tak ocitla v bludném kruhu známém jako malthusiánská past73 – lidstvo se rozrůstalo, až narazilo na limity své zemědělské produkce a ocitlo se v rozsáhlé chudobě na úrovni životního minima. Před propuknutím moru byla Evropa stagnujícím, přelidněným kontinentem.

Tuto slepou uličku vyřešila černá smrt.74 Úbytek obyvatelstva znamenal, že se orná půda nemusela nadále využívat pouze k pěstování obilí, které by všechny nasytilo. Nastal čas pro diverzifikaci zemědělské produkce. Potraviny se staly hojnějšími, a tudíž pro průměrného rolníka a měšťana levnějšími, a životní úroveň se zvýšila.

Stejně tak se druhořadé pozemky, do té doby obdělávané, změnily v lesy nebo pastviny pro dobytek. Je sice pravda, že chov ovcí klade vyšší nároky na půdu, ale zase jej obstará méně lidí, a tak se hodí i do oblastí s menším počtem obyvatel – k péči o obrovská stáda ovcí stačí jen pár pastevců. Rozvoj vlnařství dále oživoval místní ekonomiky75 a stejný dopad měl i vývoz vlny, který zejména v období pozdního středověku dokonale proměnil celé anglické hospodářství.

Dlouhodobé historické důsledky demografické katastrofy způsobené černou smrtí – vyšší mzdy, nižší náklady na potraviny, vyšší životní úroveň, větší sociální mobilita – vytvořily v západní Evropě diverzifikovanější společnost a ekonomiku. Mor Evropu 14. století zpustošil, ale z jeho zkázy vzešly nové, značně posílené výhonky obnovy.

105

Být člověkem

Toto druhé morové období ohrožovalo Eurasii tři další století, než na konci 17. století opět skončilo. Během této doby nemoc propukala v různých regionech, v nepravidelných ohniscích a s kolísající intenzitou. Například poslední velké morové epidemie v letech 1629–1631 a 1656–1657 zasáhly jižní Evropu mnohem více než sever.76 V Itálii tehdy zahynuly až 4 miliony lidí, ve Francii 2,2 milionu a ve Španělsku 1,25 miliony. Anglických obětí těchto posledních epidemií bylo méně než půl milionu (ačkoli velký mor v Londýně v letech 1665–1666 zabil téměř čtvrtinu obyvatel města).77 Někteří historici se domnívají, že černá smrt a následné morové rány přispěly k tomu, že západní svět od 16. století předstihl východní civilizace jako například Indii, a zejména Čínu, alespoň pokud jde o hospodářský, technologický a průmyslový rozvoj – tzv. velkou divergenci. Argumentuje se tím, že v západní Eurasii se v důsledku moru vytvořil trvalý vzorec vysoké úmrtnosti a vysokých příjmů, což vytvořilo příznivé prostředí pro řadu socioekonomických a politických reforem, jež podnítily rychlejší rozvoj a umožnily Západu získat náskok. Čína byla morem mezi 14. a 17. stoletím zasažena méně, a proto zůstala uzavřena v malthusiánské pasti – její obyvatelstvo existovalo ve stavu přežívání na hranici kapacity půdy.78 Morová epidemie však postihla i Čínu, kde propukla v letech 1633–1644 a pravděpodobně přispěla k pádu dynastie Ming, která vládla říši po téměř tři století. Čína dynastie Ming upadala již na počátku 17. století, ale vliv moru vyřadil i poslední vratké opory. V Pekingu a v oblasti severně od Jang-c‘-ťiang vypukly těžké epidemie. Zemědělské plodiny se nesázely ani nesklízely, zásoby potravin se zmenšovaly a ceny obilí prudce rostly, protože obchodní hospodářství se zastavilo. A jelikož nikdo nebyl schopen platit daně, císařská pokladna zela prázdnotou. Vláda neměla prostředky na armádu, která pak nedokázala potlačit rolnické vzpoury propukající v provinciích ani odrazit mandžuské útočníky dorážející na Velkou čínskou zeď. Když vzbouřenecká armáda dobyla v dubnu 1644 Peking, poslední císař dynastie Ming se oběsil na stromě před Zakázaným městem a Mandžuové založili dynastii Čching.79

Epidemická onemocnění

106

GENOCIDNÍ ZÁRODKY Kolumbova cesta do Ameriky v roce 1492 zahájila staletí evropského dobývání, kolonizace a vykořisťování Nového světa. Objevení dvojice kontinentů Španěly a Portugalci také spustilo globální přerozdělování přírodních zdrojů, známé jako kolumbovská výměna.

Domestikované rostliny a zvířata původem z Ameriky – například kukuřice, brambory, rajčata, chilli, tabák a krocani – pronikly do euroasijského jídelníčku, zatímco domestikované komodity Starého světa jako pšenice, rýže, skot, prasata, ovce, kuřata a koně byly převezeny do Ameriky. Současně však kolumbovská výměna znamenala i největší redistribuci mikrobů v historii lidstva.

Po prvním Kolumbově kontaktu Španělé pokračovali v průzkumu karibských ostrovů a východního pobřeží středoamerické a jihoamerické pevniny, přičemž na nově nárokovaných územích zakládali osady. Záhy k nim také pronikly zvěsti o velkých říších – rozvinutých civilizacích, které by mohly Španělům poskytnout zlaté bohatství – ukrytých ve vnitrozemí, kam se začaly vydávat soukromě financované žoldnéřské armády.

Hernán Cortés se vylodil na pobřeží Yucatánu v roce 1519 a s pouhými šestnácti jezdci na koních a asi 600 pěšími vojáky vpochodoval do hlavního města Aztécké říše, Tenochtitlánu (dnešní Mexico City).80 Španělé byli zpočátku přijati mírumilovně, ale když vzali aztéckého panovníka Moctezumu do zajetí, museli z města uprchnout a při ústupu ztratili mnoho mužů. Tváří v tvář beznadějné přesile se Španělé připravovali na závěrečný drtivý útok – který však nikdy nepřišel. Vysoce náchylné původní obyvatelstvo už tou dobou naplno zachvátily neštovice, které do Nového světa přivezli Evropané. Španělé se tedy vrátili do Tenochtitlánu a následujících pětasedmdesát dní jej obléhali.81 Když konečně vstoupili do aztécké metropole, narazili na město duchů, jehož paláce, domy a ulice byly posety mrtvolami82 – oběťmi zhoubné nákazy přivezené Evropany.83 Nemoc se šířila od vesnice k vesnici a po celém Yucatánu zabila tolik lidí, že jich nezbylo dost na obdělávání polí. Následoval

107

Být člověkem

hladomor a zanedlouho se aztécká civilizace zhroutila. Těm, kdo přežili, nezbylo než se podřídit španělské nadvládě. V roce 1521, kdy Aztécká říše padla, se již neštovice rozšířily po obchodních cestách do Jižní Ameriky, takže brzy zasáhly Andy a samotné srdce Incké říše.84 O deset let později, v roce 1531, přistála na pobřeží Peru další španělská výprava, čítající pouhých 62 jezdců a 106 pěšáků pod vedením Francisca Pizarra, jejímž cílem bylo území Inků. Neštovice již tou dobou zahubily přibližně třetinu obyvatelstva. Zemřel také sám panovník, což vyvolalo nástupnickou krizi a občanskou válku.86 Pizarro se při své invazi nesetkal s výrazným vojenským odporem, což mu umožnilo zajmout nového císaře Atahualpu, kterého držel osm měsíců jako rukojmí, a za jeho bezpečné propuštění požadoval obrovské výkupné ve zlatě. Když se zlato podařilo Inkům shromáždit a předat Španělům, Pizarro nechal svého vězně popravit.

Evropští dobyvatelé měli nad bojovníky původních civilizací Ameriky technologickou převahu. Bronzové zbraně, luky, šípy a praky domorodců se nemohly rovnat španělským kanonům a mušketám, jezdeckým koním a ocelovým mečům ostrým jako břitva.87 Rozhodující ve střetu mezi Starým a Novým světem však nebyly vojenské podmínky, ale epidemiologické.88 Nebyl to Cortés, kdo dobyl říši čítající odhadem šest milionů Aztéků, a ani Pizarro neporazil deset milionů Inků:89 obě tyto říše zničily nové nemoci.

Neštovice se ve Starém světě vyskytovaly po tisíciletí. Jejich epidemie jsou známé již z Egypta, Indie a Číny z období před 3 500 lety.90 V Americe tato nemoc způsobila naprostou zkázu, ale měla i hluboký dopad na dějiny Evropy, přestože její obyvatelstvo bylo v tomto ohledu odolnější. Neštovice postihly mladou královnu Alžbětu I., a to pouhé čtyři roky po jejím nástupu na trůn. Zanechaly ji částečně plešatou a s obličejem posetým jizvami, takže musela nosit paruku a silnou vrstvu kosmetických přípravků připomínající bílou polevu.91 Mimochodem Evropa 17. století byla nazývána „věkem pudru a flíčků“, protože vředy se tehdy

Epidemická onemocnění

108

hojně maskovaly bílým make-upem a drobnými skvrnami tmavé barvy.92* Neštovice zabily také mnoho králů, královen a císařů v celé Evropě (stejně jako císaře v Japonsku a Barmě),94 ukončily existenci celých dynastií, narušily průběh nástupnictví a rozbily spojenectví ve francouzském, španělském, německém, rakouském, ruském, nizozemském a švédském královském rodě.95 Na americkém kontinentě měly spalničky a chřipka daleko větší dopad na původní obyvatelstvo než na invazní Evropany.

Evropané sice vcelku pravidelně umírali na neštovice,96 ale ostatní nemoci Starého světa, jako byly spalničky a chřipka, nemluvě o příušnicích, černém kašli a nachlazení, byly pro dospělé osoby smrtelné jen zřídka.97 V případě domorodých Američanů, kteří se s těmito nemocemi nikdy předtím nesetkali, a neměli tedy žádnou genetickou odolnost ani získanou imunitu, však tyto choroby zahubily odhadem až 30 % nakažených. Mezi vnímavými domorodými národy řádily jako takzvané epidemie v „panenské populaci“ a vedly k téměř úplnému zhroucení tamní společnosti.98 A jak jsme viděli, když Evropané začali do Karibiku a Ameriky převážet africké otroky, přivezli s nimi i nemoci přenášené komáry, jmenovitě malárii a žlutou zimnici.99 Když se evropští objevitelé vydali hlouběji do amerického vnitrozemí, naráželi na postapokalyptickou pustinu s opuštěnými vesnicemi a zarostlou zemědělskou půdou. Velké vymírání původního amerického obyvatelstva bylo tak extrémní, že dokonce způsobilo výkyv v zemském klimatu. V atmosféře 16. a počátku 17. století je měřitelný pokles hladiny oxidu uhličitého, způsobený opuštěním zemědělské půdy a opětovným zarůstáním rozsáhlých * Zatímco královna Alžběta svůj střet s neštovicemi přežila, dynastie Stuartovců, která následovala po její vládě, takové štěstí neměla. V roce 1660, kdy se Karel II. vrátil z Francie, aby po občanské válce a interregnu obnovil monarchii, už jeho bratr a sestra padli za oběť neštovicím. Nakonec jim podlehl i sám Karel II., aniž by měl vlastní legitimní děti. Nástupcem se stal jeho bratr Jakub II. Tento katolík přišel o vládu za slavné revoluce v roce 1688, během níž získala korunu Jakubova protestantská dcera Marie II. a její nizozemský manžel (a bratranec) Vilém III. Oranžský. Krátce nato zemřela na neštovice i Marie, aniž by stihla přivést na svět svého dědice. Vilém, který v dětství neštovice přežil, ale kvůli viróze přišel o oba rodiče, vládl sám až do své smrti, kdy koruna přešla na Mariinu sestru Annu. Ta se stala královnou v roce 1702. Když syn a dědic královny Anny zemřel ve věku jedenácti let – opět na neštovice –, nastala nástupnická krize. Stuartovská linie byla během jedné generace Karla II. zpustošena neštovicemi a koruna přešla do rukou hannoverské dynastie.93

109

Být člověkem

oblastí lesním porostem – snad asi 56 milionů hektarů –, který způsobil malé ochlazení globálního klimatu.100 Aztécká a Incká říše byly prvními oběťmi euroasijských patogenů z počátku 16. století, ale nemoci Starého světa se v tomtéž období staly rozhodujícím faktorem také při dobytí a kolonizaci Brazílie Portugalci. O sto let později začaly ničit domorodé kmeny i dále na severu. Když tedy v roce 1620 přistála u mysu Cod loď Mayflower, divoké epidemie patogenů zavlečených dřívějšími evropskými průzkumníky už tu provedly své.101 Otcové poutníci nabyli dojmu, že vkročili na z velké části prázdný kontinent, plný úrodné půdy připravené k obdělávání. To se mělo promítnout i do konceptu z 19. století zvaného Manifest Destiny (neboli „zjevné poslání“, pozn. redaktorky) – expanze Spojených států na západ byla nejen oprávněná, ale i nevyhnutelná, protože osadníci osidlovali převážně prázdný kontinent, který jako by na ně čekal.

Koncem 17. století102 už byla v Americe endemická celá plejáda euroasijských nemocí, které neustále kolovaly tamní společností v podobě druhotné zátěže onemocnění, kterým jsou lidé vystaveni už od dětství, stejně jako tomu bylo ve Starém světě.* Přesný počet lidí, kteří v Americe zemřeli na epidemie v důsledku kontaktu s dosud nepoznanými euroasijskými patogeny, se zřejmě nikdy nepodaří zjistit. Odhadovaná celková míra úbytku obyvatelstva je sporná, ale pohybuje se od 40 %106 až do 95 %107, přičemž nejnovější výpočty se přiklání k horní hranici.108 Zdá se pravděpodobné, že v roce 1492, ještě před kontaktem s Evropany, čítala populace Ameriky asi 55–60 milionů lidí, přičemž do roku 1600 se jejich počet snížil na něco málo přes 5 milionů.109 I po přílivu osadníků, nejprve z Evropy a poté ze zbylých oblastí světa, * Kolumbus a posádky jeho lodí ve skutečnosti nebyli prvními cestovateli ze Starého světa, kteří Ameriku navštívili. O půl tisíciletí dříve, na konci 10. století, se severští mořeplavci vydali ze Skandinávie přes daleký severní Atlantik, kde osídlili Island, následně Grónsko a nakonec jakési místo daleko na západě, které nazvali Vinland.103 Archeologické pozůstatky severské osady byly identifikovány na severoamerické pevnině, v L‘Anse aux Meadows, na severním cípu Newfoundlandu, a radiokarbonovou metodou se je nedávno podařilo datovat do doby kolem roku 1021.104 Tito Seveřané navázali kontakt – a setkali se s nepřátelstvím – s domorodými kmeny, které označovali jako Skrælings. Nezdá se však, že by přivezli nějaké nemoci způsobující epidemie, přestože například neštovice byly v severní Evropě rozšířené již v době vikingské.105 Kombinace malé zdrojové populace na Islandu a chladných podmínek na otevřených dlouhých lodích během plavby zřejmě zajistila hygienizaci posádky od veškerých infekčních nemocí.106 Severoamerické dobrodružství nemělo žádný významný dopad na Seveřany, zbytek Eurasie ani na Ameriku.

Epidemická onemocnění

110

a příchodu Afričanů prostřednictvím obchodu s otroky trvalo asi tři a půl století, než se populace Ameriky z tohoto mikrobiálního masakru vzpamatovala.110 Zaměřil jsem se zde na ničivé dopady nemocí Starého světa na náchylné obyvatelstvo Ameriky, ale kontakt s evropskými objeviteli a kolonisty byl stejně neblahý i pro další dříve izolované lidské populace, jako jsou Austrálci, Maorové na Novém Zélandu, Khoisanové v Jižní Africe a původní obyvatelé tichomořských ostrovů, například Fidži.111 Charles Darwin si v poznámce ke katastrofálnímu úbytku domorodých populací po kontaktu s Evropany poznamenal v lednu 1836 do svého deníku následující: „Zdá se, že kam vkročí noha Evropanova, tam stíhá domorodce smrt.

Stačí jen pohlédnout na rozsáhlá území Ameriky, Polynésie, mysu Dobré naděje a Austrálie a zjistíme, že výsledek je tentýž.“112 Z toho vyplývá důležitá otázka. Proč byly při prvním kontaktu mezi Starým a Novým světem zničeny populace Nového světa nemocemi Starého světa, ale ne naopak? Zdá se totiž, že v tomto ohledu byla kolumbovská výměna jednostranná.* Naši předci migrující z Afriky a rozbíhající se po celém světě dosáhli Severní Ameriky přibližně před 15 000 lety, když překročili pevninský most v místě dnešního Beringova průlivu.116 Jednalo se o široký koridor oceánského dna mezi Sibiří a Aljaškou, který byl v důsledku velmi nízké hladiny moře během předešlé doby ledové obnažen až na souš. Dávní migranti se odtud rozšířili na jih k Panamskému průlivu a následně přešli až do Jižní Ameriky. Přibližně před 11 000 lety, kdy se hladina moře s táním opět zvedla, zmizel pevninský most pod vlnami oceánu a východní a západní polokoule se od sebe biologicky izolovaly.117 Malá * Existuje však jedna závažná nemoc – i když zdaleka ne tak smrtelná, jako byly epidemie neštovic, spalniček a chřipky v Americe –, která mohla být v Americe původní a po prvním kontaktu se přenesla do Eurasie. První ohnisko syfilis v Evropě se rozhořelo bezprostředně po Kolumbově návratu z jeho první plavby, během francouzského obléhání Neapole v roce 1493. Předpokládá se, že žoldnéři bojující ve francouzské armádě sloužili s Kolumbovou transatlantickou výpravou a nakazili se pohlavním stykem s domorodým obyvatelstvem.113 Během několika málo let se tato pohlavně přenosná infekce rozšířila po Evropě a poté i po celém světě, přičemž název používaný v jednotlivých zemích odrážel národní rivalitu: Italové jí říkali „francouzská nemoc“, Francouzi „neapolská nemoc“, Rusové „polská nemoc“ a Poláci „německá nemoc“. Na Blízkém východě se jí říkalo „evropské puchýře“, v Indii „Frankové“ a v Japonsku „tchangské boláky“ odkazující na čínskou dynastii Tchang.114 Je však třeba poznamenat, že celá „kolumbovská teorie“ o zavlečení syfilidy do Eurasie čelí v posledních letech stále větší kritice poté, co byly odhaleny důkazy naznačující přítomnost syfilidy v evropské populaci již před rokem 1492.115

111

Být člověkem

skupina lidí, která kdysi přešla na Aljašku, tak učinila ještě před rozvojem zemědělství a domestikací zvířat (s výjimkou psa), a tedy před existencí mnoha davových nemocí, které se následně objevily v Eurasii. (Jiné, starobylejší nemoci jako například malárie se přes mrazivý Beringův pevninský most s těmito prvními migranty nedostaly). Když se tedy Eurasie a Amerika opět oddělily, zůstal lidský svět v Americe v podstatě bez infekčních chorob. A co je významné, u amerických populací se dále nevyvinuly vlastní davové choroby. I zde se sice domestikovaly divoké druhy rostlin jako plodiny a rozvíjelo se zemědělství i civilizace, ale velkých zvířat, která by se dala domestikovat, bylo velmi málo.

Aztékové a Inkové vytvořili sofistikované civilizace, které se rozkládaly na rozsáhlých územích, měly dobře vyvinuté dopravní sítě, správní systémy a hustá městská centra. Aztécké hlavní město Tenochtitlán patřilo na počátku 16. století k nejlidnatějším městům světa – bylo pětkrát větší než Londýn a vyrovnalo se Paříži, Benátkám či Konstantinopoli.118 A právě tyto civilizace Nového světa byly pro řádění epidemií stejně příznivé jako Římská říše nebo středověká Evropa, protože davové nemoci se v předkolumbovské Americe nevyskytovaly.

To neznamená, že před příchodem Evropanů žili původní obyvatelé Ameriky v jakési patogenní rajské zahradě – stále trpěli úplavicí, střevními parazity, nemocemi přenášenými hmyzem včetně boreliózy119 a tuberkulózy.120 Ale byli ušetřeni pohromy široce rozšířených epidemií, protože nikdy nežili v těsném spojení s velkým množstvím domestikovaných zvířat.121 Americký kontinent s velkým počtem obyvatel a bez přirozené imunity vůči nemocem Starého světa připomínal rozsáhlý porost suchého lesa, ve kterém několik jisker nákazy z evropských lodí zažehlo požáry, které se záhy rozšířily po celé zemi.

TRANSATLANTICKÝ OBCHOD S OTROKY Nemoci Starého světa měly pro původní obyvatele Ameriky katastrofální následky, ovšem byly tu i další oběti, které si tentokrát vyžádala reakce evropských kolonistů na celkovou depopulaci