Obsah
Poděkování
1 Úvod do osvobozování od studu
7
11
2 Jak se stát svědkem osvobozujícím od studu sebe i druhé
29
3 Stud, tělesné zdraví a příznaky
47
4 Úloha hranic při odbourávání studu
73
5 Jak vnímat vnitřního kritika a sebenenávist
103
6 Sociální problematika a stud
127
7 Stud za vlastní tělo
157
8 Jak se vypořádat se znepokojivými pocity
179
9 Stud a zneužívání
209
10 Svědectví traumatu
235
11 Vzorce, závislost a spoluzávislost
267
12 Jak se stát svědkem světu
301
Poděkování Nechť se krása, kterou miluješ, stane náplní tvého života. – DŽALÁLEDDÍN RÚMÍ
Vytvářet krásu je něco jiného než usilovat o správnost či dokonalost nebo konat hrdinské činy. Vyžaduje to odvahu, ale ani to samo o sobě nestačí. Člověk se musí nechat krásou oslovit, dovolit jí, aby mu podlomila kolena a vehnala slzy do očí. Protože jsem vyrůstal v prostředí, kde se hodnota člověka měřila hlavně školními výsledky, byla krása vždycky někde jinde než já. Jak může člověk vytvářet krásu jako učitel, jako přítel, milenec, spisovatel, poutník po této zemi? Lisa mi ukázala krásu mé inteligence, mého nadání, mé terapeutické praxe, mé zranitelnosti, mého nosu, očí, chodidel a také mých šrámů. Viděla krásu v tom, jak se osvobozuji od studu a jak mě to nutí učit druhé. Po jejím boku zůstávám pokorným žákem a znovu a znovu si připomínám, že nejsem sám a že existují mnohem lepší věci než dobré známky či jakékoli formy zisku a společenského uznání. Sice se říká, že aby mohl člověk milovat někoho jiného, musí nejprve milovat sám sebe, avšak na mě toto klišé nesedí. Naučil 7
Poděkování
jsem se mít sám sebe rád, protože mi žena, kterou jsem si vzal za manželku, ukázala krásnou cestu, jak na to (když jsem se dokázal otevřít a neklást odpor). Tato kniha je o osvobozování od studu, ale toto osvobozování lásky, a milovat pro mě znamená následovat volání krásy. Lisa se mnou a ve mně toto poznání pěstuje a zalévá posledních dvacet let. Když mě poprvé oslovilo nakladatelství s nabídkou vydat tuto knihu (nebylo to North Atlantic Books, které knihu nakonec vydalo), překvapivě to se mnou nic neudělalo, jako by mě ovanul závan deprese. Lisa se mě zeptala: „Jak to, že nemáš radost? Proč nejsi nadšený?“ „Nechci mít v tomhle roce další projekt,“ odpověděl jsem. „Další břemeno, které by mi ztěžovalo výstup.“ Lisa navrhla: „Co kdyby ti pomohla Candace Walshová?“ Candace se mnou spolupracovala už dřív, skvěle se orientuje ve společenských tématech, právě dokončuje doktorát z tvůrčího psaní a mistrovsky ovládá své řemeslo, ať už píše eseje, básně, nebo romány. Protože jsem si vypěstoval podmíněný reflex, který mi brání utrácet peníze, a pocit, že musím všechno zvládnout sám, nechtělo se mi. Krása ale udělala své a nasměrovala mě na cestu, o níž Lisa hned věděla, že je nejlepší. S Candace jsme déle než rok skoro každý týden několik hodin diskutovali. Různé verze textu putovaly sem a tam a postupně nabývaly podoby schopné přenést více krásy, než bych zvládl sám. Krásy, která proměnila spletenec psychologických informací v cestu beroucí ohled na čtenáře. Celou dobu navíc rozkvétalo do krásy naše přátelství. Po mnoho let jsem nahlížel na své rodiče především prizmatem zneužívání a traumat, která jsem od nich vytrpěl. Truchlil jsem, občas jsem naříkal nad svým osudem a pak jsem si vybudoval pěst připravenou bojovat a oči nezatemněné studem znemožňujícím jasně vidět, jaké násilí jsme jako děti zažívali. 8
Poděkování
Trvalo mnoho let, než do tohoto prostoru vstoupila láska, která v našem vztahu dřímala a kterou zastiňovala brutalita a hrůza. Nevrátila se proto, že bych se vědomě rozhodl odpustit. Přišla díky mnohaletému sebezpytování, při němž jsem se nechával vést svými sny, a díky lidem, kteří se na mé cestě ujali rodičovské role. Dnes necítím vděčnost v běžném slova smyslu ani potřebu děkovat, ale vnímám dědictví lásky skryté za generacemi traumat, která Martina a Louise Bedrickovy formovala. Oba už jsou po smrti, ale zanechali mi semínka lásky, abych je zasel, pečoval o ně a nechal je vykvést. Odjakživa jsem v sobě měl duši básníka. Už jako kluk jsem se pokoušel vyjadřovat své pocity a prožitky pomocí veršů. Vzpomínám si, jak jsem tehdy přemítal: „Jak se z mých rodičů mohli stát takoví lidé, když je přece jasné, že jejich postoje k dětem, k pocitům i k obrovské společenské rozmanitosti jsou v rozporu se samotným životem? Nejspíš na to všechno, co je dětem naprosto jasné, už zapomněli. Já na to taky zapomenu. Radši bych si to měl napsat.“ A psal jsem to ve verších. Kráse mě učily také básnické hlasy, které jsem cestou potkával. Byla to hlavně Maya Angelouová, jejíž slova mě dokázala usedavě rozplakat, a James Baldwin, který pod vlivem ohavných útoků svého nevlastního otce nikdy neuvěřil, že je krásný, ale ukázal mi ošklivost i krásu Ameriky ukrytou v jejím stínu. Další z těch hlasů patřil Colemanu Barksovi, překladateli mystického básníka třináctého století Džaláleddína Balchí Rúmího. Jak poznamenal Robert Bly, Coleman jeho básně „osvobodil z klece“, přičemž jim věnoval hodiny denně, aniž by vůbec pomyslel na jejich vydání. Poslední dobou mi na cestu k vytváření více krásy svítí přirozená životní moudrost Galwaye Kinnella a oddanost přírodě Mary Oliverové. Možná se mi jednoho dne podaří žít čistě básnickým životem, v němž bude krása vším. Krásnějším můj život učinily také dary, jež mohou předávat jen stařešinové. Před čtyřiatřiceti lety si příběh mého dětství 9
Poděkování
vyslechl doktor Arny Mindell a a tehdy mi řekl: „Davide, přijeď zamnou.“ Arnyho dětsky zasněné oči ve mně hned od začátku viděly člověka, kterým se mohu stát. Jeho koncept inteligence těla, který nazýval „snovým tělem“, se stal základním pilířem mé práce a z jeho neochvějné důvěry v mou přirozenost vzešla moje vize osvobozování od studu. Salome Schwarzová byla mou spřízněnou duší osmnáct let. Svou všímavostí dokázala proniknout skrz mlhu každodennosti a s úctou mě dovést do hlubin oceánu, v němž plave moje duše. Před rokem opustila své tělo, ale já její poznání stále ještě vstřebávám. Jak za něj, tak za její neochvějnou lásku cítím povinnost se odvděčit. Nedávno se mi zdálo, že jí chystám lahodné jídlo. Oba jsme dospěli na místo, které nám bylo souzeno: na místo oplývající větší krásou. Tim McKee z nakladatelství North Atlantic Books mě pozval k rozhovoru okamžitě, jakmile se mu rukopis mé knihy dostal do rukou. Cítil jsem, že bere poslání svého nakladatelství velmi vážně a jeho pohled je v souladu s mou vizí uzdravování, která jde trochu hlouběji než populární seberozvojové knihy o čtyřech či sedmi krocích k uzdravení a která toto uzdravování úzce propojuje se sociálním povědomím. Život mě dovedl k tomu pravému nakladateli, a proto je zde slovo „vděčnost“ opravdu namístě. Asi nejvíc jsem se naučil od tisíců svých studentů a klientů, s nimiž jsem se v uplynulých třiceti letech setkal. Krok za krokem mi pomohli uvědomit si své chyby a slepá místa, ale také to, k jak významnému dílu jsem byl povolán, když mé pojetí sama sebe sevřela traumata z dětství. Bez studentů zkrátka žádný učitel nerozkvete. Děkuji; děkuji vám všem.
KAPITOLA 1
Úvod do osvobozování od studu Vyrůstal jsem v rodině, kde vládlo násilí. Zatímco otcova surovost byla zjevná (pásek, pěsti a krutá slova), matčino popírání, přehlížení a zpochybňování násilí působily jinak, skrytěji. Její reakce ve mně vyvolávaly stud, protože jsem kvůli nim nevěřil vlastním prožitkům; v pozdějším životě jsem ignoroval své bolesti nebo nad nimi mávl rukou a myslel jsem si, že je se mnou něco v nepořádku a na mém trápení nezáleží, místo abych si položil otázku: „Co ho způsobilo?“ Protože mi nevěřil člověk, který mě měl milovat ze všech na světě nejvíc, odnesl jsem si z té situace přesvědčení, že lidé potřebují, aby jim někdo skutečně naslouchal a hluboce jim věřil. Nešlo mi jen o to, že bychom měli věřit, že se slova našeho protějšku shodují s nějakou objektivní skutečností. Byl jsem přesvědčen, že lidské prožívání a chování (jakkoli se navenek může jevit iracionální) mají svou hodnotu a člověk na ně má nárok. Ona zdánlivá iracionalita je jen závoj halící posvátné poselství, které vyjde najevo, když začnete lidem věřit, místo abyste je zahanbovali. S tímto názorem, který jsem začal prosazovat v raném věku, jsem narazil u obou rodičů. Otec tvrdil, že jsem snílek, což pro 11
ŽIVOT BEZ STUDU
něj znamenalo být mimo, odtržený od reality. Matka mi říkala: „Svět nezměníš.“ Paradoxně mě právě kritika z jejich strany dovedla k mému životnímu poslání. Strávil jsem přes třicet let studiem jungovské psychologie a snů. (Tyto sny můj otec nejspíš na mysli neměl, ale život si to umí hezky zařídit.) Vzdělával jsem se v oblasti řešení konfliktů se zaměřením na celosvětové problémy – rasismus, gender, majetkovou nerovnost, antisemitismus – a nakonec jsem v naději, že ten svět skutečně změním, zamířil na práva. Soustředil jsem se na pomoc ženám a dětem při domácích konfliktech, rozvodech a sporech o opatrovnictví. Snaha o porozumění rodinné a sociální dynamice mě dovedla ke studiu organizační psychologie na Minnesotské univerzitě. Tam začalo mé dvanáct let trvající úsilí změnit svět pomocí transformace institucí. Vedl jsem konzultace se zaměstnanci společností 3M, Honeywell, United Way, amerického námořnictva a desítek dalších organizací a pak jsem své studium prohloubil absolvováním klinického výcviku v práci s jednotlivci a při řešení rozsáhlých konfliktů v pobočce Jungova institutu s názvem Process Work Institute. Tam jsem se stal učitelem a externím lektorem. V dalších letech jsem si otevřel soukromou praxi, odučil nespočet hodin a napsal tři dobře přijaté knihy o studu za vlastní tělo, o násilí v rodinách, o problematice závislostí a moci a o úloze psychologie ve společenském aktivismu. Všechny tyto zkušenosti mě dovedly až sem: k objasnění toho, jak funguje hanba a stud nejen u mých klientů a na sociálních sítích, ale i u vás. Stud nás totiž skrývá před ostatními i před sebou samými, brání nám v sebepoznání a v sebelásce.
Co získáme, když se osvobodíme od studu V této knize se dozvíte, jak v nás všech zpravidla už v útlém, dost choulostivém věku vznikají pocity studu. Jak je rozpoznat 12
Úvod do osvobozování od studu
a nenechat se jimi ovládat. A jak se od studu osvobodit tím, že odbouráte ten internalizovaný a přestanete ho vyvolávat u sebe i u druhých. Naučíte se stud pojmenovat pravým jménem a zbavit ho síly. Při tom v sobě zároveň objevíte vše, co stud doposud zakrýval: svou pravdu, své nadání i životní cestu, která je vám souzena. Stud se do nás vkrádá drobnými trhlinkami a skulinkami, někdy zcela nepozorovaně. Možná se vám nelíbí vlastní tělo. Už to je samo o sobě zlé, ale ještě si navrch říkáte: „Jsem ztracený případ, jsem k ničemu.“ Tak mluví stud. Nebo možná pociťujete silné emoce, které nedokážete ovládnout: vztek, zármutek, depresi. Ty vás samy o sobě zatěžují, a k tomu vás ještě napadá: „Co je se mnou špatně, že to nezvládám?“ I to je stud. Nebo jste třeba hlučnější či naopak tišší než druzí, za což vás okolí kritizuje. Vy z toho máte špatný pocit nebo si připadáte jako outsider a trápí vás to. Jenže se navíc ptáte: „Proč nemůžu být jiný/á, prostě být jako ostatní?“ To ve vás promlouvá stud. Stud není kritika. Způsobuje víc než jen bolest; nutí vás zrazovat svou přirozenost, obrací vás proti sobě samotným. Je to útok sama na sebe, což znamená, že dokud se od něj neosvobodíte, nepřestanete sami sobě škodit. Nekontrolovaný stud jako životní postoj člověka zničí. Jde o specifickou formu násilí. Odbourávání studu je zároveň cestou sebeobjevování. V jungovském pojetí se jedná o práci se stínem, o nasvícení něčeho, co nám bylo skryto. Stud se liší od jiných forem kritiky a násilí, které sice zraňují tělo či duši, ale nezastírají fakt, že trpíme, protože nám někdo ublížil. Stud naopak tento základní pohled zkresluje a překrucuje. Namlouvá nám, že netrpíme kvůli útoku zvenčí, ale protože jsme sami v nepořádku, a tudíž si utrpení zasloužíme. Podle tradičního nastavení znamená stud špatný pocit z toho, jací jsme nebo jak jsme se zachovali. To je v souladu s moralizujícím židokřesťanským názorem, že hříchy mají být potres13
ŽIVOT BEZ STUDU
tány. Nejvíce nás stud zraňuje tím, že nás činí neviditelnými pro nás samotné. Přijmeme-li tedy toto základní přesvědčení za své, znemožňuje nám to řešit cokoli, co nás skutečně zranilo a ublížilo nám. Raději plýtváme energií na „léčení“ svých domnělých chyb, místo abychom se pokusili zvednout závoj studu. Pod ním bychom totiž jasně spatřili skutečnou ránu a mohli ji ošetřit. Takzvané „léčení“ až příliš často sází na to, že člověk věří hlasu svého studu. Přistupuje k němu, jako by s ním bylo něco v nepořádku, čímž dotyčného připravuje nejen o peníze a čas, ale také o víru sama v sebe, o vnitřní autoritu. Možná vás napadá: „Nemohl by stud být také pozitivní? Užitečný? Potřebný?“ Tuto otázku dostávám často. Z mého výzkumu a z práce s lidmi v uplynulých třiceti letech ovšem vyplývá, že stud žádnou pozitivní funkci neplní. To neznamená, že nás něčí chování nemůže rozzuřit ani že bychom takové chování neměli omezovat či odsuzovat. Znamená to však, že chceme-li dosáhnout trvalých změn chování, stud nám v tom nepomůže. Myslitelé a teoretici spjatí s židokřesťanským morálním světem se spíše přiklánějí k názoru, že se svědomí musí nechat vést studem a vinou, jako by bez biče studu nevědělo kudy kam. Vědkyně June Price Tangneyová a Ronda L. Dearingová, autorky knihy Shame and Guilt (Stud a vina) z roku 2003, však dospěly k jinému závěru. Ve dlouhodobé studii sledující čtyři sta dětí zjistily, že pocit viny (na rozdíl od studu) sice vyvolává jisté pozitivní reakce na škodlivé chování, avšak stud vede ke zvýšenému užívání drog, sebevražedným sklonům a podobným negativním důsledkům. Tato zjištění potvrdily i další studie. K vyjádření morálních obav a rozhořčení máme mnohem výstižnější výrazy: výčitky svědomí, soucit, empatie, zodpovědnost, sounáležitost, odškodnění, odčinění, závazek a ano, také vina. S jejich pomocí můžeme fungování studu pochopit mno14
Úvod do osvobozování od studu
hem jasněji a precizněji, aniž bychom kalili vodu ledabylým používáním tohoto slova. Přesné uchopení pojmu stud či stydět se představuje důležitý krok k tomu, abychom přestali tolerovat jeho dopady a bylo nám jasnější, jak ho odbourat. Lidé, kteří navzdory důkazům z výzkumu i praxe tvrdí, že se bez studu neobejdeme, často argumentují existencí dvou různých typů studu, a sice „toxického“ a „netoxického“. Dělení do kategorií však neřeší základní otázky: Jak se ho může člověk zbavit? Když se stydíme, jak se z toho stavu dostaneme? Jak mají se studem zacházet terapeuti, facilitátoři a kouči, chtějí-li své klienty podpořit? Máme-li na tyto otázky odpovědět, potřebujeme lépe porozumět příčinám studu a procesu osvobození se od něj. Kromě toho potřebujeme pochopit, jak stud souvisí s raným a mezigeneračním zneužíváním a traumaty (těmto tématům se budu věnovat v celé knize, speciálně se na ně zaměřím v deváté a desáté kapitole) a jaké vědomosti a dovednosti jsou zapotřebí k tomu, abychom se studu zbavili. Podívejme se nejprve na to, jak stud vůbec vzniká a jak se v nás usazuje.
Jak se stud uhnízdí Někteří přední odborníci na toto téma, například Brené Brownová, definují stud jako emoci. Brownová ve svých knihách uvádí příklady, v nichž téměř bez výjimky figurují lidé čelící kritice, ať už zevnitř, nebo zvenku. Ač jsem za její přínos vděčný, sám bych tuto definici rozšířil, protože stud podle mého názoru není jen pocit, že jsem kritizován, ale zahrnuje nejrůznější útoky, včetně zneužívání. Kritika navíc nemusí nutně stud vyvolat. Už vás někdy někdo obvinil z něčeho tak nesmyslného, že jste se tomu museli smát? Předpokládám, že jste se v tu chvíli nejspíš nestyděli. 15
ŽIVOT BEZ STUDU
Jak v nás zraňující zkušenost vyvolá stud? Mnozí autoři v této souvislosti zmiňují potřebu někam patřit, strach, moc nebo společenská očekávání. Z mého více než třicetiletého výzkumu vyplývá, že se takový zážitek do naší psychiky zapíše podle toho, jak nás při něm vnímali ostatní (jakožto svědci našeho zahanbení), ať už byli přítomni, nebo jsme jim o záležitosti řekli později. Pokud nad útokem a nad naším zraněním mávli rukou, popírali je, přehlíželi nebo zpochybňovali, případně nám dávali najevo, že jsme si je zasloužili, stali se zahanbujícími svědky. A pokud se nám něco takového děje v dětství nebo opakovaně, zahanbujícího svědka si internalizujeme. Získáme dojem, že se nemůžeme spolehnout na vlastní úsudek a že s naším vnímáním a pocity musí být něco v nepořádku. Přestaneme si věřit a dojdeme k závěru, že na nás nezáleží. Onen popírající, shazující nebo obviňující hlas (pohled zahanbujícího svědka) se zvnějšku přestěhuje do naší hlavy. A to má nedozírné následky, protože se stud stane optikou, skrze niž pohlížíme sami na sebe a která zkresluje, pokřivuje a brání nám vidět naše skutečné já. Jak říká psycholog Gershen Kaufman zabývající se tématem studu: „Stud je hlavní proměnná,“ má mnohem větší vliv než jakákoli emoce. Když tudíž později přijde další útok či kritika, nereagujeme na ubližování přirozeně. Nevěříme si, protože si myslíme, že je s námi něco v nepořádku. Chybí nám ochranná vrstva sebepřijetí a sebedůvěry, která by nám pomáhala situaci zpracovat a adekvátně se bránit. Zachováme se sami k sobě jako svědci, s nimiž máme zkušenost. Tak vypadá internalizovaný stud. Pokud však jiní svědci reagovali soucitně, našli jsme u nich důvěru a zastání, internalizujeme si opačný postoj. Někdo nás vnímá, chápe a věří nám. Když se tudíž později setkáme s útokem či kritikou, dokážeme se o sebe postarat, bránit se a věřit si. I tak můžeme utrpět zranění, ale nepřijmeme ono nespravedlivé přesvědčení o sobě samých. V takovém případě stud nevzniká. 16