Létání je koníček na plný úvazek, spousta pilotů se bojí výšek

Jiří Steiger je dlouholetým předsedou Hanáckého aeroklubu, sám létá už od svých patnácti let. Začínal jako modelář, ale brzy zjistil, že ho láká létat doopravdy a držet v rukou knipl letadla. Jak sám říká, létá na všech typech letadel, ale nejlépe se cítí ve větroni.

Tak sezóna je v plném proudu a zrovna teď se stěhujeme na týden do Šumperka, protože tam budeme mít soustředění. Naši členové si na to berou volno, je to vlastně taková dovolená, ale samozřejmě se na ní hlavně intenzívně létá. Společenský život a socializace k tomu také patří, takže se na to moc těším. Létání je krásný koníček.

Já jsem začal létat v patnácti let, v roce 1984 v tehdejším Svazarmu a tehdy to nebylo drahé. Ale vlastně nějak zásadně drahé to není ani dnes. Platíte 7 000Kč roční poplatek, kde je nějaké pojištění, 400Kč za hodinu je u Blaníku. Samozřejmě hodně lidí si pak chce koupit vlastní letadlo, tam už to jde do statisíců. Ale máme i stroje za 6–7 milionů. Lidé si většinou kupují letadla v hodnotě tak 300–400 tisíc. Je to sice investice, ale pro ty lidi je to obrovský koníček. S létáním se stejně nedá paralelně dělat moc věcí, možná leda lyžování, protože v zimě se nelétá. Létání člověku vezme spoustu času, takže další koníčky, na které by potřeboval peníze, moc nemá. Tráví se tu víkendy, lidé se snaží létat co nejčastěji, létání je velký koníček, kterému se podřizuje často chod celé rodiny. Je to koníček na plný úvazek.

Máte pravdu, že dnes existuje celá řada velmi dobrých počítačových simulátorů a zejména mladí piloti je hodně využívají. Takže často díky tomu už dopředu ví spoustu věcí. Znají základní reakce letadla, vědí, že když přitáhnou knipl k sobě, letadlo poletí nahoru atd. Každý žák projde teoretickým kurzem, kde je spousta předmětů, jako jsou základy meteorologie a navigace, předpisy, aerodynamika, je toho hodně. Pak následuje přezkoušení a po nich tzv. pozemní přípravy. V rámci této přípravy se naprosto detailně seznámí s kluzákem a jeho ovládacími prvky. Cvičí se také opuštění

stroje na padáku. Následuje první seznamovací let, kdy účastník výcviku ještě ten kluzák neřídí, řídí ho instruktor, který sedí za ním. Jde o to se seznámit s pocitem být ve vzduchu. A pak postupně následují další hodiny a hodiny ve vzduchu.

Ale kdepak. Je zajímavé, že spousta pilotů má strach z výšek. Já taky. Když vylezu na třetí šprušli od žebříku, tak se mi dělá fyzicky špatně, potí se mi ruce, nedělá mi to vůbec dobře. Třeba kolotoče, to je taky hrůza. Co vím, tak dobrá polovina pilotů to má podobně. Je to totiž jiný druh výšky. Jsem spjatý s letadlem a cítím to jinak, než když jsem někde na žebříku. Na létání si člověk lépe zvykne, když začne létat dřív. Rychleji to všechno vstřebá, ten výcvik je také rychlejší, je také v lepší fyzické kondici. Takže lepší je začít dřív než třeba v padesáti letech.

Jiří Steiger u stroje Aero L 200. Zdroj: archiv Jiřího Steigera.

U akrobacie je to samozřejmé, tam potřebujete opravdu dobrou fyzickou kondici, ale pokud vezmeme normální létání, tak jde spíše o to, že v tom letadle sedíte dlouho. Často mnoho hodin. Pak se dostaví různé bolesti zad a páteře, únava atd. Kdo na to není zvyklý, tak je pro něj pak problém strávit v kokpitu třeba pět hodin. Takže je nutné mít určitou kondici. Není možné třeba si udělat den před tím večírek a pak ráno zkoušet létat. Samozřejmě když jste na to zvyknutý, tak už to vnímáte jinak, ale prostě fyzická kondice je důležitý faktor při létání.

Při plachtění hledáme stoupavé vzdušné proudy. To by bylo na celou přednášku, jak ty proudy fungují a jak se hledají. Zjednodušeně řečeno se ohřívá vzduch a putuje směrem nahoru. Za určitých podmínek se nad ním dělají mraky a podle nich se to dá poznat. Je i tzv. čistá termika, kde žádné mraky nejsou, ale jsou jen takové lehké mlžky, nebo dokonce ani to ne a je to jen labilní vzduch. Mráčky jsou pro nás ideální, říká se jim kumuly nebo beránci, tam se vyskytují tyto stoupavé

Větroň za letu. Zdroj: archiv Jiřího Steigera.

proudy. Je potřeba mít velké zkušenosti, aby člověk nacházel tyto proudy a věděl, jak je využít. Někdo to umí lépe, někdo hůře. Druhá možnost je létat tzv. na svahu. U určitých druhů svahů se totiž vyskytuje stoupavý vzduch. Není to termika, ale jen čistý vítr. Třetí, u nás nejméně obvyklý, způsob je tzv. vlnové létání, což lze u nás jen v Mikulovicích v Jeseníkách. Vzniká tam určitá vlna a vzduch stoupá do velkých výšek. Tam lze skutečně dosahovat hladiny 5 000 metrů a více. V této vlně se dá létat celé hodiny.

Ano, občas dojde k nějakému přistání do pole, těch bylo za život spousta. Za doby, kdy ještě nebyly mobilní telefony, to bylo obzvláště zajímavé. To jsem takhle někde přistál v poli a šel jsem shánět telefon. Bouchal jsem ve vesnici na vrata, otevřela mi nějaká panímáma a já jí říkám: „Dobrý den, já jsem pilot.“ Tak v ní úplně hrklo, tohle asi nezažila od války. Tak jsem jí to vysvětloval, ptala se mě, jestli mi došel vítr, no byla to bizarní situace, patnáctiletý kluk bouchá na dveře, že je pilot. Pak mě tam málem oženili, ukazovali mi dceru, no raději jsem prchnul. Jinde vás třeba ženou vidlemi, někde vás přivítají srdečně. V jedné vesnici dokonce udělali zápis do kroniky, že jim tam přistál pilot. Sešla se tam půlka vesnice, byla to legrace.

My jsme dokonce kdysi létávali i se sundanou kabinou, když bylo v létě horko. Dneska už to není dovolené, ale kdysi jsme to dělávali. Občas se stane, že kabina upadne, není to zas tak výjimečné. Těch situací, kdy měl člověk lidově řečeno „stažené půlky“, by mělo být co nejméně. Čím je člověk starší, tím riskuje méně a víc se o sebe bojí. Člověk chytne při přistání hodiny, to se mi taky stalo. Přitom jsem si myslel, že se mi to nikdy nestane. Pilot musí být pořád maximálně koncentrovaný. Jednou jsem dokonce utrhl ocas. Pozdě jsem zareagoval při přistání se studentkou, udělal jsem chybu a utrhl jsem ocas. Může se stát cokoliv, ale to by člověk nesměl žít, kdyby se toho bál.

Pilot by měl vždy vědět, do jakého počasí letí, jestli se budou tvořit bouřky nebo jaká je situace. Bouřkám se samozřejmě každý snaží vyhnout. Letěl jsem bouřkou a není to nic příjemného. Bouřkový mrak se vás totiž snaží nasát. To pak dojde k tomu, že vysunete klapky a stejně stoupáte nahoru. A nejde s tím nic dělat. Kolem vás šlehají blesky, padají kapky na kabinu, je to hodně nepříjemné. To jsou ale extrémy, které jsou novinářsky zajímavé, ale nedochází k nim nějak často a díky kvalitním předpovědím se tomu člověk může docela dobře vyhnout. Jak říkám, to jsou extrémy, ze kterých jsou pak zajímavé historky, které piloti rádi vykládají, ale neděje se to příliš často. Tomáš Chalupa