Page 1

04344

49 KÄ? (www.vetrnemlyny.cz)

9 771 8 0 1 4 75007

RozRazil 43/4


Měsíc autorského čtení literární festival / každý rok v červenci živě / / denně u vás doma online z archivních záznamů / www.autorskecteni.cz


Foto David Konečný

RozRazil 43/44 Revue na provázku — poutavý časopis 2012 Adresa redakce: Větrné mlýny Dominikánská 9, 602 00 Brno redakce@vetrnemlyny.cz www.vetrnemlyny.cz kontakt na členy redakce: příjmení@vetrnemlyny.cz Šéfredaktor: Petr Minařík Zástupce šéfredaktora: Pavel Řehořík Redakce: Michaela Velčková, Renata Obadálková Fotograf: David Konečný Jazyková redakce: Aleš Antošík Grafická úprava: Kateřina Wewiorová Marketing a předplatitelský servis: Renata Obadálková (obadalkova@vetrnemlyny.cz, +420 739 610 760) Sazba: z písma RePublic a Nudista Větrné mlýny (www.vetrnemlyny.cz) Vydává: Centrum pro kulturu a společnost, o. s. (RozRazil je značka projektu Centra experimentálního divadla — Divadla Husa na provázku. V roce 1988 měl premiéru první scénický RozRazil, kterou následovaly další tři tematicky odlišné večery. Nulté číslo tištěného RozRazilu vyšlo 17. 11. 2005.) Tisk: Grafico, s. r. o. (www.grafico.cz) ISSN: 1801-4755 Vychází 3 až 10 čísel ročně Cena výtisku: 49 Kč Předplatné deseti výtisků: 490 Kč Předplatné jednoho sta výtisků: 4 900 Kč Objednávky předplatného na adrese redakce, tel.: +420 739 610 760 nebo redakce@vetrnemlyny.cz, www.vetrnemlyny.cz Distribuce: Kosmas, s. r. o., Lublaňská 34, 120 00 Praha 2, www.kosmas.cz Nevyžádané texty nevracíme ani nelektorujeme. RozRazil vychází s fi nanční podporou statutárního města Brna a Ministerstva kultury České republiky.

Milá Eliško, když zbývalo pár dní do konce Tvého mandátu ústavní soudkyně, nechal se slyšet předseda české vlády, toho času Petr Nečas, že Tvůj odchod bude svátkem pro demokracii. Svěcení demokracie v hodnotovém systému tohoto premiéra znamená, že se nebudeme ozývat na podporu Tibetu ani ruských punkerek, abychom nerozčílili bohaté a mocné světa, kterým chceme prodávat naše turbíny, auta a vím já co ještě. Petr Nečas je epizodní postava a jako taková má právo přijít na scénu a občas říct hloupost, děj posouvají kupředu postavy hlavní. Ale jak říká legenda, není malých rolí, a tak Petr Nečas zvládl svůj part dobře. Upozornil na to, že v Brně žije osobnost, která má nejen neodolatelné pokušení bojovat proti všem nepravostem, ale současně dokáže vnímat osudy lidí mimo establishment a jakési ghetto mocných, moudrých a spokojených. Je balzámem potkat člověka, který se zajímá o bližní opravdově a bezelstně. Toto číslo je věnováno sladkostem, tak doufám, že je máš ráda, anebo alespoň Tvůj manžel Arnošt, skvělý novinář a nejzábavnější bručoun na okrese. I když trošku tuším, že on bude jako já spíš na maso, někdy se ho přeptám. V RozRazilu jsme často psali o politice a politických tématech, ale nikdy pro někoho nebo za někoho. Výjimkou byl snad tisk věnovaný Václavu Havlovi, povedené číslo, myslím. Teď tak činíme podruhé. Rozhovor s Tebou, který vedl Arnošt, je blokem tohoto čísla, za sousedy vám budou kremrole a laskonky, zkrátka cukrárna, co si budeme povídat. Milá Eliško, nevím, co nejdůležitějšího vykonal ten nebo onen politik dneška, ale jsem si jistý, že Petr Nečas prospěl své zemi, když na Tebe ukázal prstem, nechtíc se mu podařil husarský kousek, ve svém kontextu upozornit na opravdovou osobnost. Kandiduješ do Senátu a bude zázrak, když Tě tam voliči uvyklí odevzdávat hlasy podle partajní logiky, na kterou vehementně dnes a denně nadávají po hospodách a jinde, vyšlou. Zázraky se ovšem dějí a nevyhraje ten, kdo nemá svůj sen. Kdyby se to podařilo, bylo by to sladké. Držím palce! Petr Minařík

3


4


Fotografie na obálce Scénář a režie: Vladimír Morávek Hrají: Eliška Fuksová, Eva Vrbková, Jiří Hajdyla Styling: Petra Jiránková Produkce: Martina Měšťanová Foto: David Konečný

5


▪ Obsah

6

▪ Opona

68

▪ Chór

Sladkosti a přeslazenosti

A z marcipánu kost…

Text Eva Hauserová

Text J. H. Krchovský, Ivo Harák, Ivan Petlan, Marcela Blahůšková, Tomáš Lotocki, Petr Šotnar, Martin Černer, Petr Moučka, Zuzana Gabrišová, Milan Děžinský, Milan Ohnisko, Tomáš Mazač Sestavil Vilém Kratiknot

8

▪ Rozhovor

„Až Wagnerová odejde, bude to svátek demokracie…“ (Petr Nečas, předseda vlády ČR) Rozhovor s emeritní ústavní soudkyní, kandidátkou do Senátu 2012. Ptal se Arnošt Wagner, přísedící Břetislav Rychlík, Petr Minařík

76

▪ Deset otázek

Králík & Dubová

18

▪ Kulatý stůl

Aby politická síla byla přítomna mezi lidmi

Organizátor kulturního života Jiří Králík se ptá režisérky Zuzany Dubové.

Kulatý stůl na téma Proč se nedokáže sjednotit Pravda a Láska. Účastníci Jan Ruml, Jan Kasl, Hana Marvanová, Ondřej Liška, Břetislav Rychlík

78

32

82

▪ Anketa

▪ Čtená

Kreditka Povídka z pera klasika ruské postmoderny. Text Vjačeslav Kuricin ▪ Čtená

Co je nejsladší?

Torta

Odpovídají studenti Literární akademie Soukromé vysoké školy Josefa Škvoreckého

Zdravý životní styl – rodinná oslava – sladkosti – traumata. Povídka. Text Michaela Velčková

36

▪ Lóže

Sladkosti smrti

86

Příloha reflektující téma konce života, rozhovor s kurátorem Janem Kuntošem. Text Kateřina Tučková

Caries dentis aneb O kazu neokázale

50

▪ Dílna

Spisovatel, básník a zubař o zubním kazu. Text Leoš Šedo

▪ Dílna

Ze světa sladké chuti

90

Sladkou většinou vnímáme jako chuť příjemnou, a tak tento přívlastek vyjadřuje vysoce kladné hodnocení i v přeneseném smyslu… Text prof. Dr. RNDr. Oldřich Lapčík

Sladká a voňavá chemie

56

▪ Dílna

▪ Dílna

V osmdesátých letech dvacátého století vznikla ve Francii pozoruhodná mezioborová věda na rozhraní mezi potravinářskou chemií a praktickým uměním kuchařským… Text prof. RNDr. Miroslav Raab, CSc.

Rozhovor s cukrářkou O sladkostech, životě a smrti. Text RozRazil

60

▪ Dílna

Včelaření v New Yorku Kam postavit úly na Manhattanu? Andrew Coté, včelař ve městě měst. Text Ewa Bronowiczová

6

94

▪ Esej

Možná že přicházíme Troufalé tvrzení, navíc optimisticky sladké. Sladkosti nejsou vstřícné hloubavým úvahám. Už samotné slovo působí upatlaně, je na dosah první signální soustavě… Text Antonín Bajaja


97

▪ Esej

Ze sladkostí mám nejraději sledě To místo jsem našel neomylně, znovu jsem viděl silnici, po které jsme běhali do pekárny, po hliněném chodníčku jsem objel kostel, ve kterém kolem oltáře trčí dmoucí se hlavičky barokních andílků. Text Roman Honet

100

▪ Propadliště

Erbenovy modlitbičky, Palachova cukrárna a popraviště pro vraha cukrářky (zápisky novináře o sladkostech)

112

▪ Poslední strana

Sladkosti Foto Jiří Zykmund

Text Ivan Motýl

7


10


„Až Wagnerová odejde, bude to svátek demokracie...“ (Petr Nečas, předseda vlády ČR)

Rozhovor s emeritní ústavní soudkyní, kandidátkou do Senátu 2012 Eliškou Wagnerovou

Brno, 26. 8. 2012 Ptal se Arnošt Wagner. Přísedící Břetislav Rychlík a Petr Minařík. Rozhovor ▪ Foto Petr Příkaský

11


poptávka po Elišce Wagnerové. Najít prachy a koupit si cestu do Senátu je také možné, ale nemělo by se to takto dělat. Politika by neměla být stavěna na tom, že si to někdo zaplatí. Politika a zvolení určitého člověka musí vyjadřovat právě to, že si lidé myslí, že právě tento člověk bude dobře reprezentovat jejich zájmy. Na moje vlastní rozumy nemusí být nikdo zvědavý, když ale vím, že to má echo u lidí kolem mě, tak je to jiná motivace. Vím, že to dělám autenticky s jejich vůlí a jejich pomyslným souhlasem. Wagner: Víš, že ti mezi lidma někdy říkám matka Tereza, protože jsi příliš slušná na to, absolvovat volební kampaň v tomto politickém systému? Jsi spokojena s mojí pomocí? ▪ Arnošt Wagner Wagner: Tak, Bobošíková! Wagnerová: Neříkej mi Bobošíková a mluv. Wagner: Konečně sedíme v klidu. Dneska jsem vyluxoval, protože jsme tady měli schůzi tvého volebního štábu. Ty o tom ani nevíš, viď? Patnáct let jsi dělala soudkyni, proč tam vůbec lezeš? Jde vám to? Wagnerová: Samozřejmě, že nám to s kampaní jde. Od počátku jsem věděla, že to bude velký rozdíl. Možná jsem ale úplně nedocenila velikost toho rozdílu. Od počátku jsem věděla, že jsem amatér, a přesto mě leccos zaskakuje a mám trému. Wagner: Co ti dalo víc zabrat? Současná kampaň, nebo uspořádání práce v posledním roce na Ústavním soudě, aby si novému soudci zanechala co nejméně případů? Wagnerová: Každé období je jiné. Předchozí práce byla vyčerpávající. Víš, že jsem poslední měsíce mlela téměř z posledního, ale byla jsem si jistá v tom, co dělám, a věděla jsem, že to dělám dobře. Volební kampaň je jiná, jsem amatér a uvědomuju si to. Jestli to dělám nebo nedělám dobře, mi nakonec sečtou voliči. Brzo se to dozvíme. Wagner: Na tvém webu tě podporují kapacity politiky, showbyznysu jako

12

Milan Uhde, Michael Kocáb, Marta Kubišová, bývalí brněnští rektoři. Je to krásná věc, ale v kampani opravdu pracuje pár lidí jako Břetislav a Monika Rychlíkovi, Petr Minařík a tví asistenti. Já sice rád luxuju po této partě, která se tady dohaduje… Rychlík: … a co padá ze zelených na koberec, listy, nebo jehličí? Wagner: Drobky od oříšků Břetislava Rychlíka. Musím luxovat, protože jsem pedant. Luxoval bych i po ODS. To bych ale musel taky dezinfi kovat. Wagnerová: V kampani všichni dělají, co můžou. Nebýt lidí, které jsi jmenoval, a taky zelených a Martina Andera, tak to nezvládnu. Jejich podpory si skutečně vážím. Je to závazek. Wagner: Na tvém webu jsem si našel tvé sponzory a mile mě překvapil počet lidí, kteří na kampaň přispívali od pěti set korun do pěti tisíc korun. Celkem se totiž částka od těchto malých podporovatelů vyšplhala nad sto tisíc korun. Jsi spokojená, máš dost peněz, nebo ti mám dát něco ze svého důchodu? Wagnerová: Budeš muset ještě něco přihodit. Podpora malých podporovatelů není jen podporou fi nanční, ale vyjadřuje skutečnou podporu. Potřebuji vědět, jestli je vůbec nějaká

Když jsem opouštěla Ústavní soud, premiér této země se se mnou loučil slovy, že to bude svátek demokracie, až já opustím Ústavní soud, za to, že jsem kritizovala sociální dopady jeho asociálních reforem. To bylo samozřejmě „pěkné“ rozloučení, mnoho lidí si mě začalo všímat. Výkřik o asociálnosti reforem jsem myslela naprosto vážně. Wagnerová: Jsi takový „indulgent“, dokážeš velmi pomoct, ale zase dokážeš pěkně přibít k zemi, když to nejde podle tvého. Co ti to budu připomínat, vždyť to znáš. Ale zatím to jde, děkuji ti, seš dobrej. Wagner: Víš, žes mi včera koupila kytku? Měli jsme výročí dvacet tři let manželství.


▪ Eliška Wagnerová, Arnošt Wagner Wagnerová: Ano, tys mi taky koupil kytku a dals je obě k sobě. Víš, že se nemusejí snášet? Wagner: Poslouchej, nás dal dohromady Karlík Kryl. Myslíš, že by tě volil, když se dal na poslední chvíli k Zemanovi, k socanům? Wagnerová: To je otázka velmi hypotetická. Ale vzhledem k tomu, že jsme spolu třiadvacet let vydrželi, a proto, že tě tak miloval, jsem přesvědčená, že už kvůli tobě by mi hlas dal. Wagner: Dobře, děvenko. Napadlo tě za posledních třiadvacet let, že bys šla do politiky? Že by si ze situace, která je v tomto státě, byla tak naštvaná, až si řekla, že musíš něco udělat? Wagnerová: Pozor, zkoušela jsem to posledních deset let, co jsem u Ústav-

ního soudu. Protože, marná sláva, při svém rozhodování musel člověk politický život ovlivňovat a působit na tvorbu politiky. Rozhodovali jsme o ústavnosti zákonů. Už tehdy jsem zasahovala do politického života, ale jen z pohledu ústavnosti. Nyní bych do politického života měla vnášet názor, který nebude jen čistě ústavní, i když si pořád myslím, že mou nejdůležitější funkcí v Senátu by bylo dávat pozor, aby návrhy Senátem projednávaných zákonů obstály v testu ústavnosti. Jsem na to cvičená a rozpoznám to. Pokud jde o čistou politiku, cítím, že čas nazrál k tomu, aby člověk určité názory řekl naplno. Když jsem opouštěla Ústavní soud, premiér této země se se mnou loučil slovy, že to bude

svátek demokracie, až já opustím Ústavní soud, za to, že jsem zkritizovala so-ciální dopady jeho asociálních reforem. To bylo samozřejmě „pěkné“ rozloučení, mnoho lidí si mě začalo všímat. Výkřik o asociálnosti reforem jsem myslela naprosto vážně. Na posun v sociální necitlivosti jsem upozorňovala už při práci v Ústavním soudu, ať už to byla má stanoviska k takzvané první Topolánkově reformě nebo v nálezech, které jsem v posledních měsících připravovala. V jednom nálezu jsem vyjádřila myšlenku, že i ti, co půjčují peníze, si musí dávat pozor na to, komu je půjčují a zda takový člověk vůbec může dostat půjčku. Dneska čtu v novinách, že to chce uzákonit ministr financí. Já jsem to udělala bez

13


▪ Břetislav Rychlík, Eliška Wagnerová, Arnošt Wagner, Petr Minařík zákona a myslím si, že každý alespoň trochu ústavně myslící člověk by mohl dospět k takovýmto rozhodnutím bez toho, abychom na to potřebovali změny zákonů a nebo nové zákony. V této zemi nazrál čas, aby člověk skutečně mluvil do veřejných věcí. Platforma, jak do nich mluvit, není jen Senát. I kdyby nevyšel Senát, určitě by člověk mluvil z jiných pozic a našel by si místo, z něhož by názory, které má na život veřejný, formuloval. Takovouto platformou je třeba ta, jejímž iniciátorem je Břeťa Rychlík – myslím platformu Vraťte nám stát, která upozorňuje na šílenou korupci, která v tomhle státě bují. To je fenomén, který je tak zrůdný a šílený. Dvacet let po revoluci jsme ve stadiu naprosto Divokého východu, kde neplatí pravidla a bere ten, kdo je drzejší a „prefíkanější“. Takhle to nejde. Člověk se nesmí jen neproduktivně

14

rozčilovat, ale musí se pokusit dělat něco a tlačit na to, aby se lidé pohnuli. Wagner: Patnáct let, kdy jsi byla nejdříve předsedkyní Nejvyššího soudu, pak místopředsedkyní Ústavního soudu, těch patnáct let ses držela velice zpátky. Byla jsi velice opatrná a politicky korektní, aby tě nikdo nemohl obvinit z předpojatosti. Zajímá mě, až půjdeš do politiky – což je fi ft y fi ft y, jestli tě zvolí, nebo ne – jestli budeš stále tak opatrná na svá vyjádření a budeš své věci formulovat velice jemně, jako matka Tereza. Byla by to veliká chyba, měla bys mluvit otevřeně. Wagnerová: Laťka zdvořilosti ve vzájemné komunikaci u nás poklesla tak hluboko, že mně se nechce přispívat k tomu, aby ta bažina byla ještě bahnitější. Touhle stezkou se nechci vydat. I když dneska si nemusím dávat

pozor, že se věnuji nějakému případu a zároveň se k němu nemůžu nebo nechci vyjadřovat. Přesto jsou ve mně určité soudcovské návyky, např. že neumím o někom říct, že je vinný, dokud nevidím důkazy a neslyším i jeho. Jsem prostě cvičená jako soudce. Wagner: Přeruším tě. To, co říkáš, říkáš jako soudce. Ale v politice to neplatí. Dám ti otázku: Premiér Petr Nečas řekl, že den, kdy odejdeš z Ústavního soudu, bude národním svátkem demokracie. Seš ochotná říct, že až Petr Nečas odejde z vlády, bude to národní svátek? Wagnerová: Arnošte, to není můj styl! Wagner: Ale to je krásnej styl. Mně se líbilo, co řekl Nečas. Wagnerová: Já vím, akorát to řekl mně. Nejsem ranař a ranařem být nechci, i když dobře víš, že mám smysl pro humor.


V této zemi nazrál čas, aby člověk skutečně mluvil do veřejných věcí. Platforma, jak do nich mluvit, není jen Senát. I kdyby nevyšel Senát, určitě by člověk mluvil z jiných pozic a našel by si místo, z něhož by názory, které má na život veřejný, formuloval. Wagner: Eliško, se soudcovskou korektností v dnešních dnech v české politice projdeš jenom u sester v klášteře, u některých moderních farářů a inteligence. Ale lidi, kteří tě budou volit, budou tuto slušnost brát za zbabělost. Wagnerová: Nemyslím si, že člověk musí přesvědčovat jen silou hlasu… Wagner: Slov, ne hlasu! Wagnerová: … nebo exaltovanými slovy. Myslím si, že lidé dokážou rozpoznat, kdo je autentický. Na mně je všechno vidět, neumím předstírat. Vidíš to ty, doufám, že to budou vidět i ostatní – když nebudou předpojatí. Každý máme jiný styl. Wagner: Takže já jsem dobrý na úderné výrazy a ty zase na výuku na fi lozofické fakultě. Fajn, v Senátě takhle můžeš hovořit, ale aby ses tam dostala, musíš být víc úderná, než jsi teď. Končím a už se s tebou bavit nebudu. Wagnerová: Jak není po tvém, tak končíš. V tomhle jsi špatný partner. Rychlík: Arnošte, promiň. Co je největší problém české politiky nebo politiků? Přece to, že to nejsou lidé věrohodní a že se přetvařují. Vím, že to k politice patří, ale proč by Eliška, když usiluje o vstup do Senátu, měla být náhle jiná? Mám dojem, že pokud politici začnou v kampani dělat ze sebe něco jiného, než co jsou, budou také někým jiným v Senátu. Wagnerová: Přesně tak. Rychlík: Člověk má být autentický, tak proč jim lézt do zadku. Lidi nejsou

hloupí a dneska zvlášť, když si uvědomí, co všechno politické strany naslibovaly. Samozřejmě, že je tady nějaký většinový hlas, ale bohužel mám tezi – a tu mám od léta 1989, kdy ještě nebyly žádné svobodné volby, ale kdy občané psali, ať se pozavírají lidé, kteří tady šíří Několik vět a tak dále, a věřili, že jsou to všichni lidé placení zahraničními špiony, to jsou lidi, se kterýma se nedá počítat – když nechceš s někým počítat, tak mu nelez do zadku. A kdo je chytrej a poctivej, si spíš váží toho, kdo je autentickej a nepřetvařuje se. Wagner: Dobře, Břeťo, já chci, aby si osvojila tvůj styl. Seš ostrej, seš otevřenej, deš na věc? Rychlík: Du. Wagner: Tak proč by ona nemohla? Rychlík: Já teda neznám moc ženských, které byly ve veřejném prostoru a které by šly tak ostře na věc jako Eliška. Zaujalo mě, že její na první pohled korektní, ale neústupný styl dokázal vytáčet lidi počínaje Topolánkem, přes Klause, Nečasem konče. Nebyla to věc ideologie, ale to, co chtěla sdělit, je trefi lo a zasáhlo. Zná dobře neuralgické body. Minařík: Arnošte, proč si myslíš, že by měla být Eliška v Senátu?

Wagner: Protože je velice slušná, spravedlivá, (k Wagnerové) máš přehled o svinstvech v této republice, znáš zákony, které můžeš navrhnout nebo naopak proti nim hlasovat. Eliško, kdyby ses dostala do Senátu, do komise pro ústavní právo – pane bože! Za to bychom měli v domácnosti o dva tisíce víc. Za druhé, svou osobností, která je opravdu dobrá, bys v Senátu udělala obrovskou práci pro tuto zasranou republiku. Proto chci, abys tam byla! Wagnerová: Proto má být člověk takový, jaký je, a nemá si hrát na něco, čím není. Jednou mi zavolal Jiří Loewy, sešli jsme se v Grandu. Bylo to v předvečer jednání Ústavního soudu, kde se rozhodovalo o vrácení Lidového domu a kde měl svědčit. Prakticky na základě jeho svědectví byl Lidový dům vydán. To mám socanům velmi za zlé, že Jiřího Loewyho absolutně vymazali… Wagner: Protože byl Žid. Wagnerová: No to snad ne kvůli tomu. Prostě to bylo křupanství. Byl to emigrant, chovali se k němu hanebně. Minařík: Jak to ale bylo s tím Loewym? Wagnerová: S Loewym jsme si prostě povídali v Grandu. Vzpomínám si, že mi řekl: „Já jsem si myslel, že tě

▪ Eliška Wagnerová

15


ta funkce už převálcovala, a ty seš furt stejná.“ Řekla jsem: „Jiří, jsem snad jinej člověk? Vždyť jsem furt ten samej člověk.“ Hrozně jsem si vážila jeho postřehu a toho, že to viděl. Nebudu a nebudu se nikdy do něčeho stylizovat. Víš, že se necpu někam, kde to neumím nebo kam nepatřím. Nestýkám se s lidmi jenom proto, že jsou vlivní nebo bohatí, nedělám to a nebudu to dělat. Rozhodně bych nesedla na lep nějakým lobbistům. To je věc, která je mi naprosto cizí. Chci prostě zůstat sama sebou. Život je příliš krátký na to, aby se člověk někomu nebo něčemu přizpůsoboval. Wagner: Eliško, budu tě podporovat v kampani, i když mi celé měsíce budeš vařit tu polívku ze sáčku, protože na mě nemáš čas. Budu tě

▪ Arnošt Wagner

16

podporovat, ale v kampani seš příliš korektní. Rychlík: Arnošte, kampaň ještě nezačala a lidi se jí budou ptát na konkrétní věci. Musím říct jednu věc. Všiml sis, že by jiní měli nějakou kampaň? Ta šidítka, která se rozjela po brněnských billboardech, jsou nějaká kampaň? To není kampaň. Nedávno jsem jel vlakem s novinářem působícím v Praze – nebudu ho jmenovat – jeli jsme kolem billboardu profesora Karla Raise, který je před Brnem. Minařík: Co má za slogan? Rychlík: Že je zastánce tradičních hodnot a tak dál. Fascinovalo mě to. Člověk, který byl za normalizace komunistickým kádrem, je najednou v křesťanské straně zastáncem tradičních hodnot. To nenávidím na lidech,

kteří jdou do politiky. On – bolševik a významný nomenklaturní kádr – je náhle křesťanem. Je to možné, ale nějak prosral část života, kdy na těch hodnotách mohl pracovat. Eliško, jaké jsou tvoje hodnoty, se kterými jdeš do politiky? Wagnerová: Neupírám lidem právo na vývoj. Tento případ je ale něco jiného. Dobře víš, že když jsem zeleným kývla, že budu kandidovat s jejich podporou, tak jsem jim zároveň řekla, že jsou prostě momenty v životě jejich strany, se kterými jsem nesouhlasila a ke kterým jsem se hlasitě vymezovala už na Ústavním soudu, a že od svých názorů nemíním ustupovat jen proto, že za ně kandiduju. Postřehla jsem, že jmenovaný kandidát se na otázky časopisu seniorů vyjádřil proti snižo-


▪ Eliška Wagnerová

Bazírovat na zlepšení morálky v této zemi nemá cenu. Jediná možnost, jak změnit ekonomiku a politiku v této zemi, je nějakým inteligentním způsobem změnit systém do opravdové demokracie. To se dá udělat jen – v uvozovkách – revolucí. vání valorizace důchodů a proti tomu, že se příspěvky na bydlení stávají obtížněji dostupné. Vyjádřil se k tomu negativně, ale už se nevyjádřil k tomu, že je to dílo strany, za kterou kandiduje. Ministr práce a sociálních věcí a ministr financí jsou ministři této strany. Jistě, kdokoliv – i uvnitř strany – může být v opozici, ale mělo by to být takto řečeno, což v tomto případě není. Myslím si a doufám, že voliči budou prověřovat kandidáty nejen podle slov, ale i podle skutků. To obnáší také prověření toho, jak se chovali v minulosti. Wagner: Tvoje skutky jsou velice odborné skutky.

Wagnerová: Za mě mluví moje rozhodování a za to se nestydím. Wagner: Kolik voličů o tom ví? Wagnerová: Všechna rozhodnutí jsou na webu Ústavního soudu. Rychlík: V čem je ti Strana zelených blízká, že ses rozhodla právě pro ně? Dostala jsi nabídky i odjinud, a ty do toho jdeš s partou kamarádů z Brna. Wagnerová: Jednak je mi tato parta blízká. To musím říct, i takto je to bezvadně strávený čas. Zelení jako jediní prošli testem korupce. V testu korupce tehdy selhaly všechny parlamentní strany včetně komunistů a lidovců. To je potřeba si připomínat. To je v dnešní době a pod zorným úhlem zprávy BIS hodnota, která se počítá. Přečetla jsem si i starší programy zelených a obecně byly vždycky založené na ochraně lidských práv. Také jsme je volili. V tomto ohledu si s nimi rozumím a nakonec jsem ráda, že mě podporují právě oni. Wagner: Když jsme ve volební místnosti volili Stranu zelených, komise se otáčela dokola po divných zvucích. Ty divné zvuky jsme vydávali my. Zelené jsme volili se skřípěním zubů. Rychlík: Já je taky volím se skřípěním zubů. Wagner: Když tam budou lidé jako Martin Ander, budu spokojený. Tento jeden

člověk mi stačí, i když je proti němu velká opozice a někteří lidi ho nemají rádi. Wagnerová: Zelení jsou pytel blech. To je zároveň jak problém, tak je to sympatické. Vůbec bych nemohla fungovat ve straně, která je monolit, který musí všichni držet. To je svěrací kazajka. Minařík: Všichni mluví a brojí proti korupci. Na druhou stranu je tady jeden fakt, že ekonomicky, materiálně se nemáme hůře, a myslím si, že ani ta korupce nebude horší než v devadesátých letech. Nevím. Není to vše naopak pozitivní signál, že se občanská společnost probouzí a už jí nestačí jen chléb a hry, které jí možná v devadesátých letech stačily a na Ukrajině stačí? Nic proti Ukrajině a devadesátým letům. Zkrátka: úroveň je dnes vyšší, statků je víc a lidé potřebují něco víc. Wagnerová: Petře, pokud bys měl pravdu, bylo by to skvělé. Myslím si, že se pohybujeme spíš ve společnosti, která je dobře materiálně saturovaná. Jsou tady ale lidé, kteří na tom dobře nejsou. V posledních dnech jsem si v novinách přečetla, že šedesát osm tisíc důchodců je v exekuci. Když uvážíš, že průměrný důchod je devět deset tisíc, a když je zatížen exekucí, je to drsný život. Tito lidé, na rozdíl od tvých vrstevníků, už nemají možnost si přivydělat. Minařík: A nebylo by řešení, aby stát stanovil, že sociální dávky a důchody nebudou exekvovatelné? Vím, že je to jednoduché řešení, které může někdo zneužívat. Wagnerová: Tohle je velmi problematické. Ne všichni důchodci jsou odkázáni na svůj důchod. Někteří důchodci mají peníze z úspor. Wagner: Jak se dostali k úsporám? Tím, že pracovali. Wagnerová: Chci říct, že řešení, o kterém se zmiňuje Petr, je problematické a moc přímočaré. Jsem přesvědčená, že exekuce je nepřijatelná u sociálních dávek. Proti tomu brojil i ombudsman. Minařík: Dá se něco udělat s „neverending story“ s hrncama?

17


Wagnerová: S touto nejmenovanou fi rmou to opravdu byla strašná story, taky jsem měla tyto věci na stole a rušila rozsudky, které byly příliš formalistické a říkaly, pučili jste si, a tudíž musíte vracet. To nejde. To byly sprosté, lichvářské smlouvy a to se nedá podporovat. Minařík: Půjčky chápu, ale dá se udělat něco se společnostmi, které lidi zavřou do místnosti, opijou a nepustí, dokud něco nepodepíšou a nekoupí? Wagnerová: Pokud by se to odehrálo tak, jak popisuješ, nemůže vzniknout platná smlouva. Minařík: Přesto vznikají. Kde je chyba? Wagnerová: Na všech stranách, včetně důchodců, kteří se nechají nalákat. Měla jsem i jisté porozumění pro špatně podnikající podnikatele v devadesátých letech, kteří nechtěli být zločinci, ale prostě neuměli podnikat, nedokázali odhadnout své možnosti a dostávali se do dluhů a pak byli stíháni pro podvody, ačkoliv na počátku podvodný úmysl rozhodně nebyl. Někdy mi to přišlo velmi tvrdé a nespravedlivé. Mnohdy to bylo dáno jen tím, že lidé, řekněme z třetihor, vletěli do moderního světa a neuměli se v něm orientovat. Dneska už to neplatí. Dneska je právě potřeba dávat pozor, aby naopak ti lidé, kteří jsou v nevýhodné pozici, nebyli odíráni druhou silnou stranou, která nemá žádný „halt“. Minařík: Jak se ty, Arnošte, díváš na dnešní společnost po roce 1989, kdy jste se vrátili? Jaké by bylo tvoje heslo a program, kdybys kandidoval ty, když jsi tady tak frajeřil s ostrostí? Wagner: Kdybych kandidoval, snažil bych se dostat na ministerstvo obrany nebo ministerstvo vnitra. Wagnerová: A proč na obranu? Wagner: Tam jsou zbraně. Tento stát – teď to přeháním – je zralý na slušnou revoluci. Bude to trvat ještě dva tři roky. Tento stát, těch zdejších deset milionů lidí – což je kousek New Yorku – je tak nafouklý, aby vybuchl. Jelikož jsme kulturní národ, nebouchá to tak jako v arabských zemích. Bouchne to zase na náměstích, na

18

▪ Eliška Wagnerová ulicích, na ministerstvech, kde budou lidé ostřejší. Neříkám, že si vezmou zbraně místo klíčů, ale budou ostřejší. Tady je odporný smrad. Minařík: To asi v rozhovoru nepoužijeme. Wagner: Říkám, co si myslím. Neměl ses ptát. Minařík: Co nám hrozí, když budou lidé na náměstích ostřejší? Wagner: Hrozí chaos a puč. Ale v této zemi není skupina lidí na vysoké úrovni, která by udělala stranický puč. Dá se totiž dělat jen stranický puč. Na to jsme slabí a je nás málo.

Wagnerová: To je nesmysl. Nespokojenost lidí ale narůstá. Lidi irituje to, že z jedné strany vidí a slyší, jak si někdo za krátkou dobu doslova získal miliardy a jak rozdávají vysoké odměny, a z druhé strany pozorují, jak se jim krátí platy, krátí valorizace penzí. Nemá to žádná pravidla. Erik Best říká, že je tady pět figur, které celým státem šachujou. Tyto figury mají rozparcelovanou i politiku. Ten pase toho a ten zase tamtoho a odplouvají peníze, které by mohly jít do budování státu. Včera jsem dostala od někoho e-mail, jméno mi nic neříkalo. Psal, že je někde


ve Švýcarsku, ať už nám dají pokoj se všemi reformami, a že ví, že ve Švýcarsku je průměrný příjem zaměstnance čtyři tisíce franků. Řekla jsem si, sakra, ten člověk blázní, čtyři tisíce to určitě nebudou. Pak jsem šla na internet a zjistila, že asi budou. Je to něco nového. Už tam byla iniciativa odborů, že minimální mzda – berou to asi jako průměrnou – bude skutečně okolo čtyř tisíc franků. Našla jsem tabulku profesního ohodnocení. Nejmenší příjem má pečovatel o koně, který byl v té době tři tisíce dvě stě franků. To jsou velké příjmy, protože benzín je tam přibližně stejně drahý jako u nás. Wagner: Opakuješ se pořád dokola. Každá uklizečka ví, že ten bere patnáct milionů ročně a ona jenom devět tisíc měsíčně. To všichni víme, to se omílá už roky. Petr Minařík se mě ptal, jak se to dá vyřešit, a ne, že to bude jen každý občan této republiky vědět. A já jsem mu to s nadsázkou pověděl. Rychlík: Když jsi tak ostrý na Elišku, sám vážně řekni, co bys dělal. Jaké bys měl heslo do kampaně? Nebavíme se o fiskálních věcech, ale o tom, že to má kořeny v morálním propadu společnosti. Jedna část si zvykla, že tady pořád něco musí dávat na oltář vlasti, a druhá skupina to tu bezostyšně rozkrádá. Bavili jsme se o trochu jiném tématu. Wagner: Mluvíte o morálce, ale co chceš dělat s morálkou nejbližších dvaceti let? Dvacet let s morálkou v této republice neuděláš nic. Bazírovat na zlepšení morálky v této zemi nemá cenu. Jediná možnost, jak změnit ekonomiku a politiku v této zemi, je nějakým inteligentním způsobem změnit systém do opravdové demokracie. To se dá udělat jen – v uvozovkách – revolucí. Nebude to Egypt a Libye, ale jinak to nejde. Nepraskne to šedesáti malýma špendlíčkama, ale milionem, dvěma milionama špendlíků. Wagnerová: Myslím si něco jiného. Zůstaňme u korupce. Potrestání korupčníků je samozřejmě důležité. Může to ale vést i k situacím, kdy se potrestání bude jevit jako nespraved-

livé. Lidé budou zrovna přichyceni za něco, co dělá každý, kdo je v jejich pozici, například v politických stranách. Je třeba se proto bavit o změně pravidel a změně systému vytvářeného zákonem, který by byl neprodyšný do té míry, že by nedovolil, aby docházelo k těmto korupčním skandálům, a naopak je hned v zárodcích odhaloval. To je správná cesta. Jistě, že nikdo nevymyslel něco absolutně „vodotěsného“ proti nekalému jednání. Cílem všech budoucích vlád by mělo být neustálé zlepšování pravidel ve smyslu toho, že nedovolí, aby se lidé chovali způsobem, kterým se chovají dneska. Pravidla se tady bohužel nastavila tak, aby dovolovala co největší odvádění peněz. Absolutně viditelné je to v hazardu. Pravidla, která v minulosti platila a dosud platí, jsou pravidla evidentně nastavená za přispění hazardní lobby. To nejsou slušná pravidla. To nesmí být, říká to i zpráva BIS. Proto je důležitý výběr lidí do vlády, do Sněmovny a obzvláště do Senátu, kde jde o výběr jednotlivých osob. V Poslanecké sněmovně je to problematické kvůli kandidátkám politických stran. Do Senátu by se neměli dostávat lidé, kteří nemají tento cíl. Minařík: Na závěr rozhovoru bychom mohli být konkrétní i v pozitivních věcech. Mohla bys, Eliško – i ty, Arnošte – říct, z čeho máš radost za posledních dvaadvacet let? Co se tady povedlo od roku 1989, na co můžeme být hrdí? Wagnerová: Povedlo se nastartovat demokracii a právní stát. Jsem hrdá na ústavu, na tu můžeme být pyšní. Byla bych ráda, kdyby se s ní lidé ztotožnili. To se ne zcela podařilo. Teď se mi zdá, že to v posledních letech držel – a teď se tomu nemůžu vyhnout – prezident Havel. Byl oddaný ústavnímu pořádku a myšlence demokracie a právního státu. Minařík: Řekl větu, že rozhodující je duch, ne litera ústavy. Wagnerová: Samozřejmě že jo. Minařík: Proč to ale tenkrát vzbudilo velkou averzi, i u právníků?

Wagnerová: To byli právníci, kteří byli vychováváni ve staré škole. Dobře, původně se tomu říkalo pozitivismus, ale není to úplně přesné označení. Byli to formalisti. Ta škola ale dodneška existuje a jede dál a jen velmi pomalu a obtížně se s nimi bojuje. Těchto právníků je převážná většina. Havel to řekl naprosto přesně, jinými slovy vyjádřil podstatu ústavního soudnictví a myšlenky ústavního státu. Dokud tady byl Havel, lidé se měli s čím ztotožnit. Když někdo dělal nepravosti, byl ochoten vystoupit a pojmenovat to. Byla jsem v Rudolfi nu, když pronášel rudolfínský projev, a tam všichni ztuhli, když to vysolil. Rychlík: Ukázalo se, že to byla předpověď, a dokonce slabší, než jsme si mysleli. Wagnerová: Marná sláva, prezident je v této zemi již tradičně obtížen až jakousi nadpozemskostí. V posledních deseti letech se od prezidenta najednou linuly myšlenky velmi profánní, které nepřekročily práh ekonomických úvah. To je hrozně málo, aby se s tím národ mohl identifi kovat. Wagner: Teď já. Jsem naprosto spokojený a nadšený ze života dole, na vesnicích, na obcích. Celému tomu dění říkal Václav Havel občanská společnost. Já tomu říkám sudoval. Sudoval je nádherná věc, kterou jsme viděli na vesnici. Spousta nadšených lidí si zorganizovala a zaplatila válení sudů do kopce. Naprosto nádherná soutěž. Komunita prostě žije, od hasičů po různé folkloristické spolky. Zespodu to krásně bublá a spodek si vrchu nevšímá. Vadí mi ale, že se spodku chytají komunisté. Nová komunistická moc buduje svoji moc dole, jde pomalinku přes obce, přes okresy na kraje. Tak získávají komunisti obrovskou moc. Jezdíme s Eliškou po spoustě obcí na Moravě i v Čechách a vidíme tu úžasnou aktivitu, i na majetku. Pozorovat to dění dole je jediná věc, která mě v této republice baví. Nejvíc nenávidím exekutory, advokáty a soudce. ▨

19


38


Sladkosti smrti Lóže ▪ Text Kateřina Tučková, narozena 1980, prozaička, publicistka, kurátorka. Foto archiv DOX

V první polovině minulého roku proběhla v pražském Centru současného umění DOX výstava reflektující téma konce života. Páteř expozice, nazvané přízračně Sladkosti smrti, tvořila smuteční oznámení o úmrtí českých výtvarných umělců, pojednány však byly také rituály, které odchod člověka z tohoto světa doprovázejí. Sladkosti smrti připomínáme v rozhovoru s jedním z kurátorů Janem Kuntošem.

Jan Kuntoš (1980), absolvent Ateliéru fotografie Fakulty umění a designu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. Kromě fotografie se zabývá prací s videem a instalací, pracuje v Archivu výtvarného umění, jenž má sídlo v pražském Centru současného umění DOX.

39


Pane Kuntoši, jak vás to, prosím vás, napadlo, připravit výstavu zacílenou na problematiku smrti a pohřbívání? V prostorách DOXu funguje občanská společnost Archiv výtvarného umění, která v širším cyklu výstav, které mají podtitul Pohled do archivu, představuje zajímavé dokumenty související s českým výtvarným uměním dvacátého století. Tahle výstava vznikla vlastně jako už třetí v pořadí — první představovala fotografie, druhá plakáty, no a na třetí jsme se rozhodli představit parte. Příští výstava by měla cílit na novinové výstřižky, případně na diapozitivy. V našem archivu se nachází doslova stovky parte umělců, z nichž některá jsou zajímavě pojednaná, některá jsou jednodušší a fungují pouze jako doklad autorovy smrti, nicméně i tak jsou zajímavými artefakty, které by měla veřejnost alespoň prostřednictvím výstavy spatřit. Ale to nebylo všechno, výstava byla širší… Ano, doplňovaly ji fotografie Radoslava Kratiny, který v polovině osmdesátých let fotil hroby na pražských Olšanských hřbitovech, a také fotografie funerální plastiky Miroslava Urbana, který v průběhu sedmdesátých let pořídil snímky na stovkách hřbitovů v Česku i ve světě, a jeho tři krátké fi lmy odkazující k umírání. Také tam byla část fotografického souboru Jana Lesáka, která vznikla na motivy fi lmu Spalovač mrtvol a která byla pořízena v pardubickém krematoriu. Klasické české vesnické pohřební rituály pak představily fotografie ze čtyřicátých let, které pocházejí z rodinného alba Lucie Kalátové. Lucii tematika pohřbívání fascinovala už léta, takže jsem ji přizval i ke spolukurátorství výstavy a mimo jiné jsme spolu natočili i poslední z představených děl, dokument o technologii smrti nazvaný Poslední místa člověka. Já jsem ten dokument viděla a byla jsem nadšená (pokud tedy lze v kontextu procesu nakládání s lidskými ostatky právě tento výraz použít). Ostatně, při nakládání s tak citlivým

40

tématem, neosvojili jste si nějakou vhodnou empatickou větu, kterou jste používali při jednání s pozůstalými nebo se zaměstnanci pohřebních ústavů? Předpokládám, že jste se do všech zákoutí krematoria nedostali na základě dotazu: „Co se tady s tou mrtvolou děje?“ Natáčení ve strašnickém krematoriu předcházela schůzka s ředitelem Pohřebního ústavu hl. města Prahy Juliem Mlčochem, kterému jsme projekt představili, a on nám dovolil v prostorách krematoria natáčet. Zaměstnanci krematoria tak o nás dopředu věděli a byli na nás připraveni. Zpočátku jsme s nimi vlastně nekomunikovali — stáli jsme někde bokem a sledovali, co se děje. Teprve pak jsme se vyptávali, co, jak a proč dělají, ale to už jsme na sebe byli navzájem zvyklí, takže nebylo třeba dávat si pozor na každé slovo. A pozůstalým jsme se vyhýbali, nepřišlo nám vhodné je do našeho projektu zatahovat. Ve strašnickém krematoriu, a tedy i ve vašem dokumentu, se objevuje řada zajímavých osob, jeden z hrdinů dokumentu, pan spalovač, je výjimečně svéráznou postavou. Sám o sobě hovoří jako o panu Kopfrkinglovi a má i své facebookové fanoušky… To je pravda, strašnické krematorium je plné takových zajímavých lidí. Zrovna tento člověk je velmi přímý a upřímný muž středního věku, s bohatým tetováním a s poměrně střízlivým pohledem na svět, ke svému zaměstnání přistupuje jako ke každé jiné práci, nedělá z toho vědu. Má pevnou pracovní dobu, kterou v sezonách, což je léto kvůli dusnům a zima kvůli depresím, musí přetáhnout, prostě jako všude jinde. Ale takových zajímavých lidí je tam víc. Třeba hlavním strašnickým fotografem je František Jirásek, mimo jiné dvorní fotograf Karla Gotta, nebo první housle v souboru hraje koncertní mistr Arnold Smrtka. Všimla jsem si, že všichni aktéři mají takový „střízlivý“ pohled na svět. Trochu mě mrazilo, když pan spalovač

ukázal na pec za sebe a řekl, že v ní spálil svého syna poté, co se tři roky marně léčil s onkologickou diagnózou. Jak jste se při natáčení v takovém prostředí cítili vy? Zaměstnanci krematoria byli milí a citliví, dokonce se nás několikrát zeptali, jestli jsme v pohodě, jestli při pohledu na mrtvolu neomdlíme. Ale pro mě to nebylo nic zvláštního. Já jsem se se smrtí už do kontaktu dostal — před lety jsem pracoval na civilce v léčebně dlouhodobě nemocných v Mnichově Hradišti a tam jsem to prožíval denně. Tam jsem zjistil, že mi nedělá žádný problém s lidmi v posledních okamžicích života komunikovat, a pak je třeba i mrtvé sbalit a odvézt do chladírny, kde si těla vyzvedává pohřební služba. Bylo to ohromně intenzivní a dnes jsem rád, že jsem to zažil. Taky jsem si z toho odnesl dojem, že kontakt se smrtí lze snést, že je to prostě součást života, i když smutná. To asi narážíte na přeplněné hospice a domy paliativní péče, kde lidé dožívají bez svých rodin, že? Ano, i když chápu, že péče o umírajícího je ohromně náročná — jak fi nančně, tak emočně. V tom se nedá soudit ani radit. Navíc se také změnily podmínky. Lidé žijí dál od sebe, dřív třeba nemuseli jezdit a stěhovat se za prací, bydleli často v jednom městě nebo vesnici… takže je to asi civilizační vývoj. Tedy euroamerické společnosti, nikoliv třeba asijské. Ale stejně je na vás vidět, že se vám to nelíbí. Co by podle vás bylo správné? Já v tom upřednostňuji princip úcty. Nemyslím teď jen k dožití a potom k rituálu rozloučení, ale celkově. Připadá mi smysluplné zachovávat ritualizovaný způsob života, nelíbí se mi nihilistické přistupování ke světu. Ale mám dojem, že se to teď stejně do společnosti vrací — třeba prostřednictvím různých ekologických nebo jinak angažovaných hnutí. Z toho, co jste říkal, vyplývá, že jste měl důvod, proč výstavu jako Sladkosti smrti dělat. A já vás původně spíš podezírala, že vás téma smrti


41


a nakládání s lidskými ostatky fascinuje proto, že necítíte bolest s tím spojenou, že vám, vzhledem k vašemu věku, třeba ještě nezemřel nikdo natolik blízký, aby vás to poznamenalo… Ne, to ne. Já jsem k tomu nepřistupoval až tak se zvědavostí, jako spíš s jakýmsi racionálním náhledem. Měli jsme spoustu dokumentů (parte), a tak se nabízelo zjistit k tomu co nejvíc aktuálních informací. Takže jsem se do toho ponořil jako do výzkumu. Naopak pro Lucii to byla citová záležitost — ta je smrtí doslova fascinována, malovala i nějaké obrazy, kde hrály důležitou roli mrtvoly. A co se týče té ztráty — mně sice nikdo blízký nezemřel, ale Lucii ano. V jejím případě to byl otec a jeho smrt pro ni byla dost bolestivá, takže ponoření se do této problematiky pro ni určitě znamenalo i jakousi ventilaci, osahání si každého detailu spojeného s poslední cestou člověka. A při tom osahávání detailů — narazili jste třeba na nějaké zajímavé mýty spojené se smrtí? Na to jsme se zaměstnanců krematoria také ptali a došlo k tomu, že nám vyvrátili většinu pověr, které kolem smrti a pohřbívání kolují. Na pohřební službě se například nikdy nefasoval rum, jak se tvrdívá. Nebo také popřeli mýtus, že se mrtvoly dávají do pece bez rakví, které pak zaměstnanci prodávají. Nebo že se v pecích pálí víc rakví najednou a potom nevíte, čí popel máte v urně. To je nesmysl, v peci není místo pro víc než jednu rakev a popel se vysypává ihned po spálení, takže nelze zaměnit urnu za jinou. Každý nebožtík i každá urna mají navíc své číslo, jdou popořadě, nepanuje žádný chaos. Ale legenda o oživlé mrtvole se prý zakládá na pravdě — pohřebáci nakládali nebožtíka, který náhle ožil. A nepokusili jste se v rámci výzkumu k dokumentu také infi ltrovat do spolků, jako jsou Spolek přátel žehu nebo Svatobor? Ne, to ne. I tak jsme měli spoustu materiálu. Třeba příště.

42


43


44


▪ Jan Kuntoš Škoda. Taková guerillová akce by měla určitě zajímavý výstup — ale uznávám, že i bez ní jste udělali kus práce. A když se za tou několikaměsíční prací ohlédnete zpět, co vám na ní připadalo nejpodivnější nebo nejzajímavější? Nejzvláštnější je asi to, na co už jsem narážel: dnešní odosobnění původního rituálu rozloučení. Ten je přece pro pozůstalé velice důležitý, funguje jako ventil bolesti a smíření s odchodem blízkého člověka. Proměnil se ale v něco, co s původním záměrem nemá už nic společného. Je to jen technologie, která probíhá někde na okraji města v baráku, ze kterého pozůstalí vidí jen vyzdobenou síň. Nebo ani to ne — třeba mi připadá strašné, co v našem dokumentu říká spalovač, a to kolik v minulých letech přibylo pohřbů bez obřadu: denně je to z dvaceti pohřbů až sedmnáct, kdy si pozůstalí nepřejí rozloučit se se zemřelým obřadem. Nechtějí to platit.

To bude asi jeden z důsledků krize, ne? Projevující se navíc jen ve velkých městech, na vesnici si to neumím představit… Nevím, ale je to určitě fakt, v němž se odráží stav společnosti. Když se podíváte na jiné společnosti, třeba v Mexiku, odkud k nám do výstavy doputovaly krásné papírové vystřihovánky, které se používaly jako výzdoba na pohřbu, tak tam k loučení se zemřelým vidíte úplně jiný přístup. Smrt není takový strašák a blízcí lidé se s ní vyrovnávají snáze pomocí rituálu, který připomíná spíš oslavu než smutnění. V New Orleans zas pořádají pochody s rakví po městě, přičemž přitom hrají hudebníci a nadhazují rakev v rytmu písní do vzduchu. Zkrátka se procesu loučení se zesnulým účastní intenzivně a upřímně.

Ano. No, k tomu názvu — ten vznikl vlastně spíš dodatečně. Základem výstavy byla parte. Ale název Parte pro výstavu není zrovna dobrý. Takže jsme zpětně vymýšleli název, který by byl zajímavý, až jsme našli citát z Bizeta. Jinak mě na smrti asi nic sladkého nepřipadá… Vůbec nic? Ani ten okamžik vstupu do ráje? Pokud jste tedy věřící a choval jste se tak, abyste se tam dostal. Věříte ve sladkosti ráje? No, nevěřím, nejsem křesťan. Na to jsem příliš racionální. A ani jsem si ráj doteď nijak nepředstavoval. Ale kdybych měl, tak by to nebylo nic konkrétního, spíš nějaké levitování duše v blahu. ▨

A pane Kuntoši, když se ještě naposledy vrátíme k výstavě, vám se zdá smrt sladká? Vy asi narážíte na ten název, že?

45


46


47


48


49


50


51


Možná že přicházíme Esej ▪ Text Antonín Bajaja, narozen 1942, spisovatel. Foto archiv nakladatelství Host

Troufalé tvrzení, navíc optimisticky sladké. Sladkosti nejsou vstřícné hloubavým úvahám. Už samotné slovo působí upatlaně, je na dosah první signální soustavě; útočí na smyslové buňky, na archetypální instinkty společné všem živočichům, a snad i jejich minerálním předkům. Ivan Petrovič Pavlov, nositel Nobelovy ceny za fyziologii a medicínu, by mohl vyprávět. Když jsem se jako školák poprvé dozvěděl o slavných pokusech, jež prováděl v petrohradské lékařské akademii, úžasem se mi rozbušilo srdce. Místo slintajících psů jsem si představil slintající lidi a došel k závěru, který ze mne na pár pubescentních let udělal hrubosrstého materialistu. Naštěstí se mi pak v podvědomí vyklubala otázka: Jaká geniální síla vytvořila tu složitou, vzájemně propojenou hmotu včetně sladkostí, onu hmotu nabitou energií a nadanou chvílemi životem — tento svět? Přestávám proto závidět kolegům, co dostali příležitost vytvořit eseje na témata tak oduševnělá, jako jsou dopisy, dětství nebo andělé. Tuším, že všechny vzpomenuté evergreeny mají sladký přesah, a tak bych se jich mohl též libě dotknout. Teď si však zpětně uvědomuji, že I. P. Pavlov byl nejen znalcem podmíněných a nepodmíněných reflexů, ale i slinivky břišní, jejíž Langerhansovy ostrůvky sekretují inzulin a glukagon hlídající hladinu cukru v krvi. Ve snivě laděném čtenáři mohou „ostrůvky“ vykouzlit přelud skořicových krásek Paula Gauguina kdesi pod palmami v azurovém Pacifiku. No já vidím kostku cukru. Už nevím, jestli jsem o ní četl nebo ji uchoval v paměti díky nějakému — snad němému — filmu. Možná ji znám z vyprávění, a třeba to není kostka, jen odštěpek usek-

96

nutý z homole. Nebo kus cukrkandlu. Leží na dřevěné desce stolu. Deska pamatuje generace, je plná vrypů. Kolem sedí rodina ve svátečním rozjímání. Asi jsou Vánoce, a aby byla iluze dokonalá, přidejte ke kostce vůni chvojí. Přidejte praskání polen v matriarchálních kamnech. Muž odkrajuje ostřím nože sladké kousky a mlčky je rozdává ženě, dětem, starým rodičům. Jako kdysi Ježíš dvě ryby a pět bochníků hladovým zástupům v kopcích u jezera Kineret. Obdarovaní vkládají cukr do úst, přivírají oči, vychutnávají rozpouštění. Potřeba sladké chuti splývá s potřebou přívětivosti. Vyvolává představu dětství a poutí s kolotoči, tureckým medem, lízátky, barvotiskovými obrázky o štěstí, lásce, milosrdenství; vyvolává představu skleněných koulí, kde sladce sněží na Hradčany nebo na Velehrad. Sladkost je útočiště. Ale i útěk. Před kým, čím? Odkud a kam? Z Vánoc do Vánoc? Z rustikální jizby do budapešťské kavárny na Rákócziho ulici to v paměti není daleko. Jen zlomek milimetru, nanosekunda z buňky do buňky. Nahlížím do nóbl podniku. U titěrných stolků sedí dámy z lepších časů. Převažují vdovy po advokátech, politicích a jiných osobnostech, některé mají kapku modré krve. Některé mají na hlavě klobouk, jiné jen pečlivě upravený účes, ale každé se občas v uchu zatřpytí briliant, na prstu rubín, na zápěstí náramek, na blůze brož…; dárky, vzpomínky, pouta. Hovoří, přikyvují, rozhlížejí se a mezi doušky kávy, zpestřenými sem tam štamprlí sherry, pojídají své oblíbené zákusky. Vévodí jim Dobos torta. Praděd všech vrstvených máslových dortů s čokoládovou polevou. Stvořil ho József Dobos v roce 1885. Jednotlivé ingre-

dience — hladká mouka, vejce, krupicový cukr, kakao, čokoláda, máslo, vanilka, smetana, lískové oříšky — nemohou samy o sobě vystihnout kouzlo onoho klenotu rakousko-uherského cukrářství. Tajemství přitažlivosti prý souvisí s tím, že „dobos“ znamená bubeník. Povrch dortu je proto korunován křupavým karamelovým kotoučem medové barvy, jenž v dámách oživuje představu tamborů, co se, kráčejíce z bitvy do bitvy, ohánějí pevnými paličkami. Smyslně a neodolatelně. Avšak dámy se zpočátku snaží mlsat decentně, a pak se zčistajasna cpou a cpou a mluví s plnými ústy. Chuťové buňky a slinné žlázy zas na chvíli vítězí nad neduhy, bolestmi, křivdami, ústrky. Nad ztracenými známostmi a kontakty. Nad stárnutím. Kavárnou plují lehkovážné klípky, ba i anekdoty provázené mladistvým chichotem odnášejícím noční můry. No takových zákuskových procedur jsou miliony. Nedějí se jen v bájné budapešťské kavárně a netěší jen dámy, avšak… Avšak civilizace nám mohutní. To mohutnění už ztratilo punc vzestupu, má maligní rysy a zrychluje se. Přibývá zkratů, štvanic, alergií, informačních mračen, které nás zbavují intimity. Na záchranu před hlukem, špínou, spěchem, reklamou či návaly úzkosti už terapie Dobošovým dortem nestačí. A tak se daří kreditkám, supernákupům, kyberprostoru, showbyznysu a jiným novodobým sladkostem k volnému použití. Vybavuji si sekvence z filmu Falling Down (Volný pád) režiséra Joela Schumachera. Je horký den. Muž, hraje ho Michael Douglas, vystupuje v děsivé dopravní zácpě z auta. Pěšky se vydává k manželce a dceři. Blízké okolí ztrácí vedrem a nervozitou jakoukoli


97


vlídnost, poutník se přestane ovládat a cestou k domovu mu vše překáží, všecko ničí. Zanechává za sebou paniku, strach, mrtvé lidi. Když jsem film před stovkami milionů vteřin viděl, považoval jsem ho za další hollywoodský thriller, jaksepatří adrenalinový. Dost neuvěřitelný. Jenže mezitím nějaký student postřílel na univerzitě ve Virginii spolužáky. Brzy nato se střílelo na jiných školách, a dokonce i u nás. Rozmnožily se výbuchy hněvu ve městech přecpaných zoufalci, děti olupují starce, bankrotují rodiny i státy, na ostrůvku u Osla zastřelil Anders Breivik přes sedmdesát dívek a kluků. Teď vím, že Falling Down nebyl jen drsnou podívanou. Michael Douglas si v něm zahrál na Boha, hra byla pro něj sladkostí. Mrazivou. Závratnou, ponurou, úlevnou, jednou z těch, co ukojují chtíč po spravedlnosti, po trestu za příkoří. Chtíč po změně. Dějiny to znají, my máme chatrnou paměť. Kdysi mě zasáhla rouhavá představa, použil jsem ji k otevření povídky: „Počátky všech dějů a věcí jsou prosté jako BIG BANG. Dovedete si představit zřetelnější důkaz Boha, než je výbuch způsobený přetlakem samoty? Ta samota musela být gigantická, když z ní vzešlé Slovo porodilo rozmanitost tak bezbřehou, že někdy se bojím, aby Stvořiteli nedošla trpělivost (jak se stává nám, netolerantním) a nevybuchl zpět k osamocení.“ A abych své rouhání zdokonalil, přidávám hříšný dovětek. Domnívám se totiž, že nával rozkoše ze vzniku vesmíru — a náš svět je jen kapkou mezi všemi mlhovinami — měl razanci ejakulace, při níž Stvořitel zažil slast srovnatelnou s orgasmem. Tážu se: Nevtiskl se Jeho sladký prožitek do našich genomů a duší jako atribut optimismu? Nedochází kvůli naší chamtivosti k metamorfóze či degradaci všeho sladkého v nepřátelskou mašinérii? Není On taky jen hráč…? — Nejsem, odpovídá mi zevnitř, ale baví mě pozorovat vaše pinožení, mám fůru času, počkám si. — Na co? chci vědět. — Ty víš… a odmlčel se. Před dvěma roky jsem po skončení moskevského knižního veletrhu čekal na nástup do letadla. Pro kuráž jsem zašel k barovému pultu, kde už popíjelo pár kolegů, mezi nimi Galina Miklínová, Lucie Lomová, Jáchym Topol a Martin Jirous. Dal jsem si jako oni

98

arménský koňak značky Ararat, jehož sladké tajemství s představou potopy v nás podnítilo debatu o konci světa. Vyprávěl jsem o návštěvě u devadesátileté spisovatelky a ochránkyně zvířat Květy Legátové. Ta kdysi proměnila svůj byt v archu pro desítky toulavých koček. — Teď už tam má jen tři, nezapomněl jsem zdůraznit a pokračoval sdělením, že autorka Želar — doktorka matematiky a fyziky — ví, jak se mohou lidé vyhnout konci světa. — Jak? zeptal se někdo. — Když se zbaví tří věcí, řekl jsem. — Tří koček, zvolal prorocky básník Jirous, a všichni se zasmáli, jenže nebyl to bujarý smích. Byl blanokřídlý jako nepolapitelná vážka. Verš. Pohádka. Vážka odletěla. Navázal jsem: — Řekla, že se musíme zbavit touhy po moci, po slávě a po mamonu. Těch slastí. — Takže konec se blíží, ušklíbl se Martin Jirous, a my taky. No teď se ve mně vzpříčila otázka: A co Slovo, které bylo na počátku, co slova, která si říkáme nebo píšeme pro radost? S končícím podzimem jsem dostal dopis od přítelkyně, s níž si vykám, přestože jsme prožili mnoho krásných (i dobrodružných) příhod. To vykání je rituálem, jehož kořeny jen tušíme. Je poctou starodávným sladkostem. Napsala mi, že se zahrada kolem bývalého mlýna, v němž bydlí, obalila jíním, ale ona tu krásu nevidí, protože všude je neprůhledný, dusivý smog. A tak, aby přivolala něco pro potěchu, nasypala ptákům za okno potravu. Cítím její stesk. Odepisuji vzpomínkou na návštěvu Basileje, kde jsem mimo jiné navštívil městské Kunstmuseum. Tam mě mezi stovkami Holbeinů, Dürerů, Cranachů, Renoirů, Chagallů… nejvíc zaujala miniatura tří andělů od neznámého Mistra. Píšu: Andělé letí na pozadí bleděmodré oblohy, mají zlatá křídla, usmívají se. Představuji si, jak přistanou na parapet Vašeho okna mezi sýkorky a strakapoudy, zobou s nimi a povídají si klípky kořeněné tu a tam lechtivou anekdotou přímo z nebe. Literární vědec a kritik Marcel Reich-Ranicki se ve vzpomínkové knize Můj život zmínil o definici lásky. Napsal ji pro známý časopis a jde o jedinou fenomenální větu: „Láskou nazýváme onen extrémní cit, který vede od náklonnosti k vášni a od vášně k závislosti; uvádí jednotlivce do opojného stavu, který může občas omezit příčetnost

postiženého: je to štěstí, které přináší utrpení, a utrpení, které člověka obšťastňuje.“ Vida. Opěvovaný pilíř tohoto světa, jímž se kdekdo ohání, není jen sladký, je taky kyselý, hořký a slaný. Ranicki za tu definici dostal pětinásobek obvyklého honoráře a já mu jako prémii pouštím cédéčko se sladkým chraplákem Louise Armstronga zpívajícího Blueberry Hill. Čtu si k tomu novinovou zprávu o objevu vědců z univerzity v Durhamu. Zjistili, že děti se usmívají už pár týdnů před porodem. Vidím droboucha s pusou od ucha k uchu. Vznáší se v plodové vodě, co chutná jak živorodý oceán — přívětivě. Zdá se mi, že ještě neodcházíme. Možná že začneme přicházet krocením touhy po sladkostech, přetrháváním dotěrných řetězců. Ještě si o tom půjdu zadumat s Rayem Bradburym a Janem Balabánem. Dáme si k tomu pár piv nebo džbánek sauvignonu nebo rakvičku se šlehačkou. ▨ Pro revue RozRazil, prosinec 2011


RozRazil 43/4 — Sladkosti  

nad dveřmi cukrárny / cinkl zvoneček / slečna v marcipánově / růžovém tričku / balí / na tácku / štíhlými prsty bezé / trochu se nakloní / j...

RozRazil 43/4 — Sladkosti  

nad dveřmi cukrárny / cinkl zvoneček / slečna v marcipánově / růžovém tričku / balí / na tácku / štíhlými prsty bezé / trochu se nakloní / j...

Advertisement