Page 1


Foto Archiv VM

RozRazil 39 / 40 Revue na provázku — poutavý časopis 2011 Adresa redakce: Větrné mlýny Radlas 5, 602 00 Brno tel., fax: +420 545 212 487 redakce@vetrnemlyny.cz www.vetrnemlyny.cz kontakt na členy redakce: příjmení@vetrnemlyny.cz Šéfredaktor: Petr Minařík Zástupce šéfredaktora: Pavel Řehořík Redakce: Michaela Velčková, Renata Obadálková Fotograf: David Konečný Jazyková redakce: Aleš Antošík Grafická úprava: Kateřina Wewiorová Marketing a předplatitelský servis: Renata Obadálková (obadalkova@vetrnemlyny.cz, +420 739 610 760) Sazba: z písma RePublic a Nudista Větrné mlýny (www.vetrnemlyny.cz) Vydává: Centrum pro kulturu a společnost, o. s. (RozRazil je značka projektu Centra experimentálního divadla — Divadla Husa na provázku. V roce 1988 měl premiéru první scénický RozRazil, kterou následovaly další tři tematicky odlišné večery. Nulté číslo tištěného RozRazilu vyšlo 17. 11. 2005.) Tisk: Grafico, s. r. o. (www.grafico.cz) ISSN: 1801-4755 Vychází 5 až 10 čísel ročně Cena výtisku: 49 Kč Předplatné deseti výtisků: 490 Kč Předplatné jednoho sta výtisků: 4 900 Kč Objednávky předplatného na adrese redakce nebo tel.: +420 739 312 727, fax: +420 545 212 487, redakce@vetrnemlyny.cz, www.vetrnemlyny.cz Distribuce: Kosmas, s. r. o., Lublaňská 34, 120 00 Praha 2, www.kosmas.cz Nevyžádané texty nevracíme ani nelektorujeme. RozRazil vychází s fi nanční podporou statutárního města Brna a Ministerstva kultury České republiky.

Zase jsme se jednou nenechali inspirovat přáními našich čtenářů a sáhli jsme po tématu, které je zdánlivě odtažité a vzdálené: Bělorusko. O té zemi mnoho nevím, ale když už mám možnost něco si o ní přečíst, kroutím hlavou. Většinou to souvisí s politikou. O Bílé Rusi se u nás nemluví téměř vůbec, pokud v tom nehraje roli Lukašenko. V čase prezidentských voleb, které Alexandr Grigorjevič s přehledem vyhrává, pak média chrlí čísla o počtu zavřených, o policejní brutalitě… Ale je to správný pohled na tuto zemi? Jistě, důležitý, o tom není sporu, ale Bělorusové by nám neměli být sympatičtí jen proto, že žijí v zemi, jejíž režim nám připomíná poměry před rokem 1989 u nás, byť to srovnání kulhá na obě nohy. Bělorusko, to je impozantní kultura, osud a historie. Je to taky jazyk, jímž se už skoro nikde nemluví, stal se jakýmsi esperantem pro místní disidenty, národovce a buditele, když už budeme zjednodušovat. Bělorusové jsou nám hodně blízko. Když jsem byl v květnu tohoto roku v Minsku, přemýšlel jsem, jak dlouho by Bělorusku trvalo přičlenit se k Evropské unii, kdyby o to stálo či mělo možnost. Reformní zákony se dají schválit přes noc a privatizace po tmě je taky rychlá, to známe od nás. Takže raz dva. Ale v debatách s běžnými Bělorusy tato idea padá, jejich úvahy nekopírují náš svět, posuzování priorit je jiné, což je možná dobře. A o tom je taky tento RozRazil. Konečně, každý hned nemusí být členem elitního klubu Evropanů. Zajímavá, i když ode mne buď masochistická, nebo sadistická, je otázka, kdo vydrží déle, jestli prezident Lukašenko, nebo Evropská unie. Ale to je příliš aktuální otázka, RozRazil pluje nad vodou denních událostí, tentokrát po bílém ruském moři. Jak by řekl klasik: Pěkný obraz a dobrý zvuk! Petr Minařík

3


4


Fotografie na obálce Scénář a režie: Vladimír Morávek Hrají: Gabriela Vermelho, Tomáš Sýkora Styling: Petra Jiránková Produkce: Martina Měšťanová Foto: David Konečný

5


Foto Michaela Velčková

▪ Obsah

6

▪ Opona Se zatčením život nejčastěji končí, ale někdy se stává, že začíná… Text Uladzimir Ňakljajev

6

8

▪ Kulatý stůl

Nepleťte nás s jinými! Kulatý stůl na téma svoboda tvorby Text Maryjka Martysevičová, Sjarhej Smatryčenka, Jevgenij Lipkovič, Ihar Babkov, Nasťa Špakouská, Artur Klinav a Aleś Puškin

26

▪ Dílna

Pět paradoxů národního uvědomění Bělorusů O jakých Bělorusech je dnes možné mluvit, když tenhle, s odpuštěním, národ neumí ani vlastní jazyk? Text Julija Čerňavskaja


36

▪ Lóže

82

▪ Esej

Sjarhej Bruško Venkovský život, Černobyl, mlhy

Umění, tolerance a svoboda v čase neonormalisace

Když fotíš, musíš mít chladnou hlavu a horoucí srdce, a ne naopak. Bělorusko objektivem fotoaparátu. Text Dzmitry Bruško

Svět se mění rychle jako ratingy od Moodyho a „chudého“. Text Patrik Linhart

56

Reiner & Chadanovič

▪ Čtená

Smrt JSTE STASTNY CLOVEK? ptá se smrt a svítí mi do očí modravým světlem. Povídka. Text Alherd Bacharevič

60

▪ Čtená

Fidlal

88

▪ Deset otázek

Český básník Martin Reiner se ptá. Běloruský básník Andrej Chadanovič odpovídá.

92

▪ Dílna

Alternativní dějiny Běloruska Nad učebnicí dějin Běloruska pro 11. třídu středních škol. Text Aljaxej Bratačkin

Ukázka z románu jednoho z nejvýznamnějších běloruských básníků. Text Uladzimir Ňakljajev

96

62

Text Erika Hníková, Radim Procházka

▪ Dílna

▪ Dílna

Běloruskem jedna báseň — Filmová anotace

Bělorusové očima jiných národů Rozhovor s Valjancinem Akudovičem, novinářem běloruské stanice Rádia Svoboda v Praze Text Vjačaslav Rakicki

64

Text Sergej Elkin ▪ Chór

Exkurze po neviditelných stezkách básně mladých běloruských básníku o domově Sestavil Sjarhej Smatryčenka

80

▪ Esej

Traktor Belarus

32

▪ Anketa

Co chybí dnešnímu Bělorusku? Text Uladzislav Achromenka, Lizaveta Kasmačová, Žanna Krömerová, Vital Stachijevič, Larysa Šapavalavová, Natallja Vasilevičová, Vital Voranav

▪ Propadliště

Krvavá noc běloruských dějin Nic podobného nenajdeme v dějinách žádné jiné evropské země. Text Kastus Laškevič

▪ Dílna

Běloruské Svobodné divadlo: život na pozadí politiky

70

106

108

▪ Propadliště

S běloruským traktorem stránkami Rudého práva (Obraz Běloruska v deníku ústředního výboru KSČ) Text Ivan Motýl

120

▪ Poslední strana cez prospekt; пр. Незалежнасці, 17; oslavy 9. mája Text Michaela Velčková

Současné Bělorusko je jako traktor. Prohání se v prašných oblacích po kolchozním poli a plní vytyčený úkol. Text Ljavon Volski

7


Opona ▪ Text Uladzimir Ňakljajev (Уладзімір Някляеў), narozen 1946, běloruský spisovatel, bývalý prezidentský kandidát. Foto Anro (Andrej Rohač) → Se zatčením život nejčastěji končí, ale někdy se stává, že začíná… Jurij Rytcheu, první čukotský spisovatel, byl zatčen ve čtrnácti. Pro nic za nic. Prostě musel někdo dostavět letiště u Vavřincovy zátoky, vězňů byl nedostatek, a tak zavřeli kluka spolu se všemi chlapy osady Uelen. Kdyby ho nezatkli, tak by nakonec zemřel v tom Uelenu jako nikomu neznámý Čukča. Nejspíš by se uchlastal. Ale osud je osud. Z Čukotky se dostal do Leningradu, kde dostal v 57. od Hemingwaye telegram: „Jen tak dál, Rytcheu!“ Tak dál, jak mu to popřál Hemingway, Rytcheu příliš dlouho nepokračoval. Avšak to už není osud, ale jeho osobní problém. → Má babička ráda sedávala na valounu na okraji našeho pole. Valoun byl tak velký, že se musel přistavit žebřík, aby se na něj dalo vylézt. Babička vylézala a dlouho na tom kameni seděla. Obvykle to dělávala při západu slunce. Koukala nehnutě, jak zapadá, zanáší se planouc za Bahušovský les…

8


Jednou jsem se zeptal: „Proč na tom kameni stále sedíš a sedíš?“ Odpověděla: „A tam pod ním jsou moje kostičky.“ Zatím byla babička naživu, její trochu podivná odpověď se mi zdála hloupostí. Když zemřela, přišla mi jako záhada. Teď se mi zdá být metaforou. Literaturou. → Stokrát, možná i tisíckrát mi říkali, že nejsem na správné cestě, na správné straně, protože všemu běloruskému, především jazyku a literatuře, je souzeno zemřít. Aťsi. Ale já z toho nebudu vinen. → Když se jako mlha naplavují nostalgické vzpomínky na sovětskou minulost, v nichž nejčastěji stojím na jevišti před tisíci lidmi, stačí si jen čtvrthodinku zalistovat v Souostroví Gulag — a mlha odplývá. A ty tisíce lidí se proměňují ve vězně a já jsem lágrovými náčelníky postaven na jeviště, abych zamlžoval mozky. → Hledaje pravdu ztrácí štěstí. ▨ Z běloruštiny přeložil Sjarhej Smatryčenka

9


Nepleťte nás s jinými! Kulatý stůl na téma svoboda tvorby Kavárna Malako, Minsk, 23. 3. 2011 Účastníci: Maryjka Martysevičová, Sjarhej Smatryčenka, Jevgenij Lipkovič, Ihar Babkov, Nasťa Špakouská, Artur Klinav a Aleś Puškin Kulatý stůl ▪ Foto Sjarhej Smatryčenka


11


vystupoval leda Ljapis Trubeckoj. Proto po znemožnění veřejných vystoupení necítím velké omezení práv. Setkala jsem se ale s tím, že ani jeden promotér neuspořádá koncert a ani sami to udělat nemůžeme, protože by kluby přišly o licenci… A když pan ministr říká, že se nic neděje, pak se mi z toho dělá divně, protože nejvyšší funkcionáři veřejně lžou. Jestliže dřív bylo všechno na úrovni povídaček typu „zdá se, že kecá“, tak teď už to probíhá drze a otevřeně. Co se týče divadla, tak má práce tam zatím zákazy poznamenaná není. Asi role, které hraju, víc vyhovují nadřazeným orgánům než kapela Naka. I když musím podotknout, že Naka se nikdy nevěnovala politice; je komické, že se právě Naka dostala na ▪ Nasťa Špakouská, Ihar Babkov

Martysevičová: Všechny vás vítám! Sešli jsme se tady, abychom si pohovořili na téma svoboda tvorby v Bělorusku, zvlášť ve světle událostí posledních tří měsíců. První dotaz je obecný: Nakolik je vůbec otázka svobody tvorby pro dnešní Bělorusko aktuální a cítíte se být svobodní ve své tvorbě? Lipkovič: O posledních třech měsících se mi vůbec nechce mluvit, protože je mi z toho už na blití. Ale vlastně mi není na blití z těch tří měsíců, to už mi je asi šestnáct let, a vyjadřovat se konkrétně ke třem měsícům je podle mě blbost. Co se týče svobody tvorby, tak ta je přeci vnitřní, tedy nakolik se cítíš být svobodným člověkem. Specifikum situace u nás spočívá v tom, že stát, v daném případě Lukašenko, nás bere jako nevolníky a má zájem na co nejrychlejším zničení svobodných lidí. Osobně se považuju za svobodného člověka, a jelikož pracuju na internetu, tak mě přinejmenším zatím nezakazují, zatím internet neuzavírají. Mně osobně neuzavírají. Ale myslím, že ho nakonec uzavřou celý. Oni to nevydrží. Jo, jsem si naprosto jist, i když jsem samozřejmě proti, ale tak je uspořádaná jejich mentalita. Základní pohyb, který znají, je pohyb uchvácení. Nacpávají si kapsy, snaží se něco zakazovat. Vydá-

12

vají černé listiny. Ministr informací Proleskovski, totální mizera, říká, že žádné černé listiny nejsou. (Jedná se o anonymní „Seznam umělců a tvůrčích kolektivů“, který prý byl rozeslán všem státním úřadům a médiím po protestech 19. prosince, na němž jsou uvedeny jak běloruské, tak zahraniční osobnosti a kolektivy, které vyjádřily podporu běloruské občanské společnosti v jejích protestech, mj. třeba Tom Stoppard, Andrej Bitov, Viktor Jerofejev, Kevin Kline, Kevin Spacey, Jude Law ad. — poznámka překladatele) Tak to dokaž, chlapče, že nejsou, dokaž nám to! My přece známe fakta. Tohle je zakázáno, tohle, tohle taky… Špakouská: Když jsme začali mluvit o svobodě a zvláště o svobodě tvorby, vzpomněla jsem si na Brechtova slova z Třígrošové opery, že svoboda je pojem duševní. Zdá se mi, že v naší době, v době internetu, je velmi obtížné zbavit člověka svobody, a to i tvůrčí. Mně jako rockové muzikantce se zdá být zajímavá i skutečnost, že není možné na tomto území zorganizovat koncert, není možné pouštět určité písně v rádiu. I když musím přiznat, že vlastně nelze říct, že by to předtím bylo nějak lepší. A pokud vím, z hudebníků na černé listině víceméně aktivně

Specifikum situace u nás spočívá v tom, že stát, v daném případě Lukašenko, nás bere jako nevolníky a má zájem na co nejrychlejším zničení svobodných lidí. černou listinu. Byla řada akcí, kterých jsme se odmítli zúčastnit, protože se v politice neangažujeme. A poslední tečkou, jak to chápu já, bylo, že jsme po prosincových událostech vydali minidesku, na které jsou tři písně s názvy Do toho, Všechny sebrali a Na čase. Ale tyhle písně nemají nic společného s prosincovými událostmi, mají jen takové názvy. V textech písní není nic jako „pojďme udělat revoluci“ nebo „něco politicky změňme“. Podle mě zápisem kapely Naka na černou listinu úřady, které ji sestavují, jen projevují svou paranoii vůči tomu, co se děje v běloruském tvůrčím životě. I bez toho se nemáme příliš čím chlubit. Všechno je i tak potlačeno tím, že dobrá hudba je neformátní, nepouštějí ji ani do televize ani do rádií, nikam. A teď se vznikem černých listin jsou pozoruhodné kapely


▪ Jevgenij Lipkovič, Maryjka Martysevičová a pozoruhodní tvůrci zbaveni možnosti živých vystoupení na tomto území. Smatryčenka: Já bych chtěl jen podotknout, že se nás tady sešla dost specifická parta. Na jedné straně jsou přítomní umělci, jejichž činnost je bezprostředně spojena s politikou, třeba Jevgenij Lipkovič nebo Aleś Puškin. Na druhé straně máme tvůrce, kteří s politikou nemají vlastně nic společného. Špakouská: Já to jen upřesním. Řekla jsem o skupině Naka, že se nepouští do politiky, přestože má sociální písně. Politiky jsme se nikdy nedotýkali, ale to neznamená, že my jako lidé nemáme svou občanskou pozici a vizi toho, co se děje. Martysevičová: Díky. Co se týče apolitičnosti, pak si myslím, že jejím vtělením v naší partě je Ihar Babkov. Je moje tušení správné?

Lipkovič: V naší době je to prostě pobuřující. (Směje se) Martysevičová: Je to skutečně tak? A cítíte se svobodný v tom, co děláte? Babkov: Řekl bych, že vůbec koncept svobody tvorby je pro mě dost divný, protože na jednu stranu každý umělec ví, že žádná svoboda tvorby neexistuje. Tvorba je vždy vnitřní potřeba, která ovšem navenek nabývá tvar svobody, v kultuře existuje mýtus o umělci s rádiovkou, se šálou, který si chodí a něco spontánně tvoří. Na druhou stranu je fantastické množství skutečných různých svobod tvorby, které se nacházejí ve veřejném prostoru, proto se dá říct, že svobodný člověk vyjadřuje nějaké důležité věci, když sám sebe nachází v takové malé společnosti přátel, kteří ho poslouchají. Anebo se může najít v rockovém klubu, kde hraje hlasitá hudba, všichni tančí a všem je

jedno, co říká, a tam má svobodu něco promlouvat. Anebo svobodně přijít na smetiště moderní kultury a nabrat si tam jakýchkoli znaků a z těchhle znaků vyrábět, co chce, a pak to nabízet na prodej. Jinak řečeno se zjišťuje, že takových svobod je spousta a otázka nespočívá v tom, nakolik jsme nebo nejsme svobodní, ale kolik je ve veřejném prostoru takových svobod, pokojíků, kde by byl každý svobodný po svém, protože když je jeden velký pokoj, nerozčleněný, nerozdělený přepážkami, kde všichni křičí to svoje, pak rozumíme, že svoboda jakoby je a zároveň jakoby není. Pro mě svoboda tvorby konkrétně v Minsku, v Bělorusku má tvar boje na dvou frontách, barikády jsou obráceny na dvě strany. Na jedné je to náš nesegmentovaný prostor, který můžeme pojmenovat jakkoli: diktatura, autoritářství, a nejdůležitější

13


Různé skupiny, jak opozice, tak politická moc, potřebují svůj obraz Běloruska. Hodně se ho snaží upravit. v tomto vnitřním prostoru je absence nároku na vlastní pozici. Všichni se dělí do takových smeček a hájí skupinové zájmy. Na druhou stranu, když vyjíždíš ven, pak první, na co narážíš, je takový západní komiks, kde je Bělorusku předepsána stránka 16 a na té 16. stránce je nakreslený takový veselý obrázek, taková černá díra, jakoby strašná diktatura atd. Jako tomu bylo třeba u mě na festivale ve Vratislavi. První otázka k mému románu Adam Klakocki a jeho stíny zněla: A copak je tam o Lukašenkovi, máte k němu něco, nebo nemáte? To je taky určitá nesvoboda. Nakreslili si tam tenhle komiks a teď jsou připraveni tě poslouchat jen v té míře, v jaké se s ním shoduješ. Takže na jedné straně je fronta boje za svobodu — to je vydobývání prostoru pro nějaké vlastní projekty, a tahle válka vnitřní, která je zároveň proti moci, diktatuře, ale i proti opozici, která se stala stejně takovým korporativním hráčem, kterého kultura a tvorba vlastně vůbec nezajímá. A na druhou stranu boj s určitým obrazem Běloruska, běloruské kultury, který se retrospektivně vrací sem a předkládá se nám jako ten správný. Když jsi trošku jiný, pak prostě neodpovídáš tomu obrázku. A tahle diktatura komiksu odtamtud je neméně strašná a neméně nesvobodná.

▪ Ihar Babkov

14

▪ Jevgenij Lipkovič, Maryjka Martysevičová, Aleś Puškin

Martysevičová: Ihar teď hodně mluvil o tom, že tvorba spisovatelů z Běloruska je hned asociována s nesvobodou, s Lukašenkem, a vy, pane Puškine, jste člověk, který se stal známý díky svým politickým performancím, takže vaše tvorba je bezprostředně spojena s osobností našeho prezidenta. Cítíte se svobodný v tom, co děláte? Puškin: Ať to zní jakkoli divně, síla mé činnosti teď spočívá v tom, že jsem provinční mazal. A v té provincii jsem nejsvobodnějším člověkem. Můžu si dělat, co chci. Ale souhlasím s Iharem, že různé skupiny, jak opozice, tak politická moc, potřebují svůj obraz Běloruska. Hodně se ho snaží upravit. Mimochodem, přinesl jsem s sebou doklady, jak se státní úředníci snaží ovlivnit každou výstavu, ať pro Švédsko nebo pro Bělorusko nebo pro instalaci na Varšavské univerzitě. A když jsem na to narazil i tam… jsem teď popravdě řečeno v rozpacích, protože si myslím, že v naší době, takového těžkého politického stavu a takové atomizace společnosti, je umělec v Bělorusku nejnesvobodnější člověk. V roce 1999 bylo všechno jasné: Tady je Lukašenko a tady jsme my, kteří jsme proti autoritativnímu režimu a pro demokratický vývoj

našeho státu. Teď už minulo několik let a člověk vidí, že někteří funkcionáři dělají na svých místech opravdu hodně, upravují třeba městečka, ředitel takové Ňasvižské památkové rezervace je odhodlán přijmout jakoukoli výstavu, jakýkoli plenér. Rezervace se rozšiřuje, upravuje, bude se otevírat celý ten komplex a je potřeba tam přidat něco nového, čerstvého, dobrého. A pak člověk vidí třeba nezávislý svaz studentů na Varšavské univerzitě, který — až když přivezeš instalaci — na místě začíná škrtat a říkat: Ne, tady to není zapotřebí a tady tohle také ne. Pak mě napadá: Proč jsem sem přijel, možná bych tu instalaci Vítání Nového roku v Bělorusku měl udělat v Ňasviži? Vychází mi z toho, že doba je teď taková pruhovaná a musíme využít klady a být všežravci. Ale přitom moc lituju mladých umělců, kteří teprve absolvovali školy a budou se muset stát natolik konformisty, aby se stali známí, že já vlastně ani nevím, co z nich bude. My starší jsme se už vyhranili a můžeme nějaké nabídky odmítnout a vést pořád tu svou. Smatryčenka: Chtěl bych to jen upřesnit. Myslíte si tedy, že se umělec v hlavním městě cítí míň svobodně než v provincii?


15


Puškin: Určitě! Smatryčenka: A vy sám jste se do té provincie dostal jak? Puškin: Vědomě. Historie je taková, že ještě za Sovětského svazu, v roce 1990, jsme po škole dostali umístěnky. Tady máte Brest, Mahiljov, Vitebsk, Homel — vyber si umělecký svaz a jeď. Já jsem samozřejmě jel do Vitebska, přišel jsem tam na ten svaz, zapsal jsem se do evidenční listiny a začal pracovat. Otevřel galerii. To bylo nejlepší období, 1992—1994, tak zvaná kultosvěta, skončilo to příchodem Lukašenka k moci. Pak začalo to, co vidíme i dnes — zákazy vyvěšování transparentů, opakované prudké zvyšování nájemného a jiných plateb — a já jsem pochopil, že přichází určitá cenzura a vynuceně jsem odjel do Bobra. V Bobru je situace jiná. Myslel jsem si, že to pro mě bude těžké životní období, ale ukázalo se,

▪ Artur Klinav, Nasťa Špakouská

16

že to byla naopak úleva. Za prvé jsem tam našel duševní klid, rodinu. Za druhé, na 32 000 obyvatel jsem jediný člen Svazu výtvarníků a absolvent umělecké školy. Už jen to mě vyčleňuje, proto se tam můžu pouštět do jakýchkoli projektů, počínaje obrozeneckými, osvětovými a konče konceptuálními, různými kameny, vytvářením nějakých novopohanských věcí. To je hodně široké pole působnosti a budu tam vždy sám, průkopník v jakémkoli žánru. V Minsku je to horší, protože se mladý umělec musí nějak prosadit, získat si jméno. Podívejte, jak je těžké najít si tam místo. Navíc pokud nejsi loajální vůči režimu, neukážou tě v televizi, neumožní ti vydat první knížku, něco nedovolí v divadle. Ale když se staneš členem BRSM (Běloruský republikový svaz mládeže, prolukašenkovská organizace, navázala na sovětský Komso-

mol — pozn. překl.), pak konec, pak už navždy budeš takový jako ty beztvárné kapely nebo ti tak zvaní spisovatelé, o kterých často slyším na kanále Kultura. Martysevičová: Díky, Aleśi. Myslím si, že by teď bylo logické obrátit se na Artura Klinava. Aleś řekl, že v Minsku je pro umělce těžké najít svou oblast a že bez kolaborace se státní mocí se člověk těžko dostane na obrazovku. Vy jste za prvé minský umělec. Přičemž umělec Minska, člověk, který kategorizuje Minsk. Za druhé jste svou uměleckou práci, výtvarnou úpravu filmu Masakra, odvedl právě na půdě Belarusfilmu, což je státní struktura. Nakolik jste musel být loajální státní moci? Cítil jste se svobodný ve všem, co jste dělal? Klinav: Nejdřív se vyjádřím k otázce svobody tvorby. Myslím si, že náš autor, dnes v Bělorusku, má víc svobody než


▪ Maryjka Martysevičová, Aleś Puškin

Solženicyn napsal takovou skvělou větu, že dějiny ruské literatury jsou dějinami jejího boje s cenzurou. Ta cenzura, která existovala, byla stimulem. Jeho koncepce spočívala v tom, že cenzura stimulovala Puškina, Dostojevského, že vytvořili velkou literaturu jen díky cenzuře. Já tomu skutečně věřím a pořád čekám, celých těch 16 let, co u nás přituhuje.

autor na Západě. Ve strukturované společnosti, kde jsou pravidla hry, tudíž autor musí hrát podle těch pravidel, a hraje. My pravidla nemáme. Nemáme bázové struktury, které by zadávaly algoritmus chování autora. Proto náš autor může dělat, co se mu zachce. Jiná otázka, co… Špakouská: … co za to dostane. (Smích)

Klinav: To ne. Musí občas aspoň nakouknout do trestního řádu a vědět, co je tam napsáno. Teď mluvím o tak zvaných umělcích freelancerech. Protože jasně, jsou autoři, kteří pracují ve státních institucích, tam jsou pravidla hry dána a o žádné svobodě už vůbec nemůžeme mluvit. Proto o „svobodných umělcích“. Vlastně jiní ani nejsou — pokud není svobodný, pak není ani umělec. Ale já bych trochu rozdělil pojmy: Problém nespočívá ve svobodě tvorby tady v Bělorusku, ale ve svobodě vstupu do informačního prostoru. Protože autor samozřejmě může dělat, co chce. Ale když to bude chtít předvést, tak potřebuje scénu, a přítomnost té scény — a tady už máme problém. Když dejme tomu malíř nakreslí obraz a chce ho ukázat, potřebuje galerii. To není otázka nutně politická. V Minsku prostě galerie dlouho neexistovaly, kromě obchodů s uměleckými hračkami a suvenýry, ne proto, že je stát zakazoval, ale protože ekonomické podmínky jsou takové, že galerie prostě nemohly přežít. Objeví se — rok nebo dva fungují — pak nejsou. Od galerií jsou vybírány stejné daně jako od těch, co prodávají boty a chlast. Jaká galerie unese takové zatížení? A tady narážíme na otázku

role státu. Říkáme, že stát jako by tlačí. Stát netlačí, on tu není, on se na to vykašlal. Ale je otázkou, jestli je to dobře, nebo ne. V Berlíně jsou stovky galerií a existují doslova za drobné. Mí přátelé tam otevřeli galerii, za prostory v centru Berlína platí 200 až 400 eur, zbytek hradí stát. Stát v této situaci vystupuje jako mecenáš kultury. Martysevičová: Jinak řečeno, je to přece jen státní politika — nepodporovat umělce. Klinav: Paradox je v tom, že stát, když je přítomný, dává pro manifestaci autorovi víc, než když přítomný není. U nás není. Lipkovič: Ale teď si sám odporuješ. Před chvílí jsi říkal, že máme v Bělorusku maximální svobodu. Teď říkáš, že se tam v tom mají líp, protože blablabla. Klinav: To jsem neříkal o svobodě tvorby, ale o svobodě vstupu do informačního prostoru. Lipkovič: K čertu s tím vším! Internet! Martysevičová: Může být instalace na internetu variantou? Klinav: Internet je prostě v takovéto situaci dar. Nedávno jsem to mohl docenit, když jsem rozběhl svou kampaň „Šalom do každého domu“. (Marketingová kampaň na reklamu nového románu Artura Klinava Šalom — pozn. překl.) A zjistil jsem, nakolik je internet efektivní. Špakouská: Zajímalo by mě, kdy v Bělorusku přijde zákaz internetu. Lipkovič: Všechno k tomu směřuje! Špakouská: Na Kubě mají takový zákon. Lipkovič: Co my máme v ekonomice dnes, je hodně podobné tomu, co mají v Koreji a na Kubě. Špakouská: My tady mluvíme o tvorbě a seberealizaci. Jasně že každý může sedět doma a něco vymýšlet, vytvářet. Ale mně se zdá, že jednou z komponent seberealizace je hodnocení. Je důležité mít posluchače, diváka, člověka, který to hodnotí, pak dostáváš ve své tvorbě zpětnou vazbu. Jinak se to podobá masturbaci: Když nemáš možnost všechno tohle vynést, co tedy máš? Vezmou nám internet — a ukáže se, že nemáme vůbec žádnou svobodu.

17


18


Lipkovič: To si nemyslím. Podívej, když to porovnáme se Sovětským svazem… Špakouská: Tam byly bytovky, takové ty naprosto podzemní… Lipkovič: Mluvím o něčem jiném. Ve srovnání s dobou Sovětského svazu máme nejliberálnější režim: knížky vycházejí, performance probíhají — dávají za ně jen 15 dní vězení, v SSSR dávali za nesprávnou knížku 3 roky. Špakouská: V roce 1937 by zastřelili. Lipkovič: No právě! Máme nejliberálnější režim, nejliberálnější dobu. A my toho neumíme využít a pořád pláčem, že máme špatný stát, že dělá něco špatně. Pláčem, ale vlastně bychom se měli učit. Miloševič měl pět televizních kanálů, možná i víc. Měl absolutní moc, absolutní monarchii. Existovala jen jedna rozhlasová stanice, B92. Ale ten chlap stejně skončil v Haagu. Prostě se musíme naučit dobře pracovat, i v tomhle prostředí. V téhle situaci. Špakouská: Ale to já přece nepopírám. Každopádně nikdo neříká, že když nám berou svobodu, tak konec, nebudeme dělat nic. Lipkovič: Svobodu tvorby ti nevezmou, za žádných okolností. Nauč se to dělat jinak, hraj v kostele. Špakouská: Já se přece s tebou nepřu. Říkám to samé: Člověk, když je v nějakých extrémních podmínkách, může vytvářet něco jiného, i zajímavějšího. Lipkovič: Solženicyn napsal takovou skvělou větu, že dějiny ruské literatury jsou dějinami jejího boje s cenzurou. Ta cenzura, která existovala, byla stimulem. Jeho koncepce spočívala v tom, že cenzura stimulovala Puškina, Dostojevského, že vytvořili velkou literaturu jen díky cenzuře. Já tomu skutečně věřím a pořád čekám, celých těch 16 let, co u nás přituhuje. Špakouská: V mém případě, co se týče rockové hudby, tak ta sama o sobě je stále v boji, v nějakém odporu, ta to potřebuje. Když se podíváme na dějiny ruského rocku, tak kdyby byla svoboda a všichni by podporovali a tleskali idolům, vypadala by ta hudba úplně jinak.

▪ Aleś Puškin, Artur Klinav

Martysevičová: Teď by mě zajímalo, nakolik se každého z vás týká cenzura státní? Nakolik se řídíte autocenzurou v tom, co děláte? Museli jste se uchýlit k tomu, čemu se říká Ezopova řeč? Smatryčenka: Mimochodem, neuchylujte se jen k tomu politickému smyslu. Lipkovič: Můžu říct, že s cenzurou rozhodně problémy mám… Pokoušel jsem se publikovat v Navinách (Naviny — v doslovném překladu Zprávy, opoziční internetové médium — pozn. překl.), a vždycky mi vystřihli určitá příjmení, která jsem napsal. Ptám se: Proč to děláš? Stejně na tebe žalobu nepodají. Vždycky vystřihnou Jakuboviče (odiózní šéfredaktor hlavního propagandistického deníku Sovětskaja Bělorussija — pozn. překl.) a Proleskovského, ať o nich napíšu cokoli. Jasně, je to projekt, byznys, je pochopitelné, že když jim vezmou licenci, tak tohle médium už nebude. Stejně tak vydírají Zissera (majitel největšího informačního portálu www.tut.by — pozn. překl.) a jiné. Když mi vezmou licenci, tak nebudete mít nic ani vy. Ale chlapi, tak pojďme v tom případě vyvíjet nějaké jiné projekty! Kašleme na ně! Babkov: Myslím si, že problém teď není v cenzuře nebo Ezopově řeči, protože celý tenhle lexikon disidentského

odboje definitivně ztratil jakýkoli smysl v posledních 15—20 letech. Otázka je, co my jako umělci nechápeme: Proti čemu vlastně musíme bojovat? Kde je ten bod, na který o samotě narážíme? Naivně si myslíme, když vcházíme do prostoru politických diskusí, že máme takový opozdilý sovětský systém, který neminul, a že honem musíme všechno tohle shodit a dostaneme se někam do takového štěstí periferního kapitalismu. Zdá se mi, že náš problém je, jak to říkal Artur, že jsme přímo v srdci takového divokého periferního kapitalismu, kterému jsou jedno všechny tyhle projevy vysoké kultury, ne proto, že bojuje proti vysoké kultuře, ale proto, že pro periferní kapitalismus země jako Bělorusko nemají nárok na vysokou kulturu. Jediné, na co mají nárok, jsou takové drobné pohyby popové kultury. Náš periferní kapitalismus taky pěstuje svou popovou kulturu na BT (státní kanál Běloruská televize — pozn. překl.) a nepotřebuje to všechno ostatní. Ten typ marginalizace kultury, s kterým by umělec skutečně měl bojovat, není spojen s touhle klasickou politikou a klasickou cenzurou. Souhlasím s Arturem: Když třeba mí varšavští nakladatelé oslovují německé nakladatelství, aby po polském

19


▪ Maryjka Martysevičová, Aleś Puškin, Artur Klinav překladu Klakockého vyšel jeho německý překlad, tak německý agent nepíše, že tady ta kniha není politicky správná, on napíše: Tohle všechno, co jste napsal, je strašně zajímavé, jediné, co nechápu, jak tohle všechno můžeme prodat na německém trhu. A tohle je to základní, co zajišťuje režim cenzury. A myslím si, že největší idioti — to jsou všichni tihle křiklouni, co pobíhají a hulákají o sovětském dědictví, o socialismu. Je třeba číst Foucaulta. Přichází naprosto jiný typ moci a naprosto jiné režimy pravdy. Co mě na tom všem nejvíc znepokojuje, je situace otupění běloruského kulturního obecenstva, které přestalo poslouchat kohokoli kromě sebe. To říkám mimochodem i na vaši adresu, pane Lipkoviči, všechno je jinak, ten obraz světa, který je nabízen, je jiný, my žijeme v jiné zemi. Někdy se nejen já, ale i můj okruh cítí jako takové

20

kassandry, které všechno vědí a všemu rozumějí, ale nikdo je neslyší. Martysevičová: Nasťo, vy jste psala texty, za které vás zakázali. Považujete to za cenzuru? Nebo jak to pojímáte? Špakouská: Podle mě je cenzura bodový zákaz něčeho. Když je zákaz celé kapely, tak to už je zákaz tvorby, existence. Přinejmenším je dobře, že se to omezuje na tohle území a je ještě vedle spousta míst, kde se dá vystupovat, a spousta lidí, kteří se o to zajímají. Vlastně co se textů týče, tak zakazovat není za co. Ještě jednou opakuju, že skupina Naka se nepouštěla do politiky. Martysevičová: Vás žádali, abyste něco nezpívali na nějakém koncertě? Špakouská: Ne, ne. Nikdo o nic nežádal. Prostě zakázali a konec. Oni nežádají. Babkov: Na tuhle listinu se dostal taky jakoby velmi milý a neškodný Kurejčik

(Andrej Kurejčik — úspěšný dramatik mladší generace, spolupracuje mj. s Hollywoodem — pozn. překl.), vůbec není jasné proč. Na internetu se dokonce nějakou dobu psalo o teorii spiknutí, že tuhle listinu sestavili jako politickou reklamu samotní účastníci, protože pro ně není lepší reklamy než tahle listina. Špakouská: Já jsem taky měla na začátku takový pocit. Babkov: A já stále čekám, až tihle lidé začnou podávat žaloby za svou uraženost na různé fondy. Lipkovič: Kurejčik si i bez toho dobře vydělává, aby ještě měl podávat nějaké žaloby. Babkov: Chtěl jsem ještě mluvit o neshodě západního protestního publika a našeho. Západní protest je převážně levicový, anarchisticko-antikapitalistický, a když tam naši protestanti


Lidé, jak se zdá, si přestali uvědomovat, za čím jdou a za co bojují. Poddávají se vlastně masovým psychózám. přijedou a vyprávějí, že bojují za kapitalismus, aby už k nám přišel, tak se na ně dívají trochu jako na blázny, kteří nerozumějí tomu, co dělají. Lipkovič: To je kravina! Babkov: To je skutečnost. A když pak vezmeme opravdový rock, ne tady ten rock v tričkách, dávno kapitalizovaný, který se stal součástí kapitalistického systému, ale opravdový rock, tak to nejsou ti strejdové a tetičky, kteří se u nás, nevím proč, považují za rock a jezdí si na megatour po celém světě a sbírají prachy. Ne, to jsou naprosto neznámé kapely, které hrají zadarmo ve varšavských, berlínských, londýnských a irských klubech a které na sobě přitom netrhají košile a nekřičí, že nás někdo zakázal. Špakouská: Rock je úplně jiné téma. O tom se dá diskutovat dlouho, a jak se mi zdá, nemají se idealizovat žádní kluci a holky, kteří zadarmo hrají v nějakých sklepech. Lipkovič: Pak je ve velkém koupí nějaká korporace a zpopularizuje je podle určitého schématu. Martysevičová: Tak přece, Nasťo, koupila sis tedy místo na listině? Špakouská: Zrušení koncertů patrně nemůže sloužit jako píár pro kapelu. Když lidé přijdou a koncert se nekoná, peníze za to nejsou, jen prodělek. Souhlasím s tím, že to má i svou pozitivní stránku, protože všichni to chápou jako: „Wow, zakázaná kapela! Asi je za co!“ Babkov: A vy přitom říkáte, že není za co. Špakouská: Dovolte, abych to dokončila. Řeknu to jinak, aby to bylo jasné. Chci udělat koncert, ale na tomto území ho udělat nemůžu. No tak dobře, kapela Naka je na černé listině, co dál? Když nemůžu vyjít před fanoušky a zazpívat nové písně — tak co? Dát je na internet? Jasně, ale to je jiné. O internetu

se tu mluvilo jako o úlevě, ale když tvé písně nepouštějí v rádiu, když nejsi v televizi… Rozumím tomu, že rocková hudba nikdy v rádiu moc nebyla, tím jsem začala. Takže nerozlišujme tu rock v nějakých těch tričkách a bez triček, prostě rocková hudba sama o sobě nikdy nebyla na tomto území moc viditelná. Bylo Autorádio, které trochu rotovalo běloruské rockové skupiny, a které dnes už není. (Byla mu odebrána licence po 19. prosinci za rádoby reklamu extremismu — pozn. překl.) Místa pro alternativní hudbu neexistují vůbec, proto, co se týče informování, to ještě jednou zdůrazním, není to velká ztráta a dalo by se předpokládat, že tohle je dobrý píár. Ale když jde o koncerty… Kapely si musí vydělat. To, že muzikanti nemusejí vydělávat na koncertech, že mají chodit hladoví, spát v garážích, je idealizovaná domněnka. Lidé si musí vydělávat peníze, musí nějak existovat a dávat peníze na svou tvorbu. Babkov: Ale co to má společného s odbojem, svobodou tvorby? To je čistě technologický problém. Náhodou se dostali na tu listinu… Lipkovič: To nejsou jejich problémy, rozumíš? To jsou problémy těch, kdo dával dohromady ten seznam.

Babkov: To není politický problém. Lipkovič: Jak to, že není? Tihle lidé nad námi to řídí! Babkov: Problém hlupáků není politický problém, to není problém politické pozice. To je vnitřní problém systému, který pěstuje hlupáky. Lipkovič: My máme absolutní monarchii! Špakouská: Tady se bojuje s personáliemi, se svobodou uvažování a s osobnostmi. Babkov: Mně opravdu nedají pokoj některé věci, jako třeba historie s Viktorem Martinovičem. Napíše román s ambicí o „vysokou literaturu“, a potom začíná šílenou píár kampaň na prosazení svého románu jako hlavního díla o běloruské skutečnosti. Pak takový Timothy Snyder v New York Review of Books napíše recenzi, snad jedinou recenzi na běloruskou beletristickou knihu za celou dobu existence New York Review of Books, na Martinovičův román. A první, co vidím, je, že tam není jediné slovo o literatuře, ale jen o průvodci po totalitním Bělorusku. A to, co udělal Martinovič pro analýzu skutečnosti, je komiks. Jinak řečeno, rád nabídl západnímu čtenáři to, co od nás čeká. A právě to je příklad nesvobody. Martysevičová: Pane Puškine, vím, že máte bohaté zkušenosti s cenzurováním

▪ Jevgenij Lipkovič

21


▪ Aleś Puškin své tvorby. Můžete nám o tom něco říct? Puškin: Děkuju za tu otázku, Maryjko, protože je aktuální především tím, že v ní zazněla slova o přítomnosti autocenzury. Jak jsem si všiml, v posledních letech naši umělci začali dělat cenzuru sami sobě. Když ti poskytnou výstavní síň nebo koncertní prostory, tak už tam nestojí jako v 97. či 98. funkcionář Hedrojc z ministerstva kultury nebo jako v 94. ministr Sasnouski, který vydával bumážku. Vždycky je funkcionář, nějaký konkrétní člověk, který cenzuruje tebe, a jinak cenzuruješ sám sebe. Když jsem poprvé dostal pokutu za uměleckou instalaci, bylo to vyhodnoceno jako trestný přestupek, v soudním ustanovení stálo: „Aliaksandr Puškin ve 12.40 vystavil na centrálním náměstí městečka Bobr 5 špaččích budek na tyčích, 2 vlajky, stůl, dort a takovým způsobem vyjádřil svůj oficiální protest…“ Za tohle jsem byl odsouzen. Pak jsem měl výstavu ve Švédsku, a když jsem přišel ke konkrétní úřednici Kapylské, abych dostal povolení na vývoz 17 obrazů, tak pustila jen tři. Podle našich zákonů, když vyvážíš umělecké práce, tak musí být orazítkována každá ta práce, tedy dvě její fotky, a vydává se certifikát, abys

22

to mohl převézt přes celnici. A máme tu situaci, že většina prací neprošla cenzurou. Tak jsem teda řekl té Kapylské, že nebudu vystavovat své práce, ale vystavím jejich fotky s razítky, že jsou zakázány. Na základě tohoto mého vydírání přece jen práce k vývozu povolila, ale napsala, že „nejsou kulturní hodnotou“. Lipkovič: Aleśi, a ty ses urazil, že z hlediska funkcionáře nejsou kulturní hodnotou? Kašli na jejich názory! Neurčují to přece oni. Kdyby ta baba přišla na výstavu jako řádná návštěvnice, zajímal by tě její názor? Ne! Puškin: To jsou fakta. Všimněte si, že existuje konkrétní fakt státní cenzury, podepsaný konkrétním člověkem. Nevím, jestli to rozhodla sama nebo nosila ty fotky mých prací někam výš, třeba samotnému Latuškovi. (Pavel Latuška — ministr kultury — pozn. překl.) Ale je to tak, že přivezeš práce a začínají je třídit: tahle je ok, tady ta ne; a já začínám přemýšlet, co mám dělat. A teď vyvstává otázka autocenzury, protože bych to rád ukázal v cizině i v Bělorusku. A v tom momentě začíná to nejhorší. Jsem si jistý, že takového západního malíře ani nenapadne, aby o práci, kterou udělal, přemýšlel, zda ji má ukázat třeba v Nantes nebo

v Leónu, anebo ne, poněvadž tam by se to například primátorovi nelíbilo… Babkov: Pan Lipkovič řekl, že tady je hranice mezi objekty, to je hranice mezi figurativním a konceptuálním uměním. Prostě ta paní tomu nerozumí. Víte, konceptuální umění neexistuje mimo akt interpretace. Puškin: Ona je velmi chytrá. Babkov: Ano, chytrá, ale v tomto smyslu se tvůj obraz stává uměleckým objektem, jen když se dostává do výstavních prostor a získává tenhle dodatečný akt interpretace. Zatím jsi ho jen donesl té ženské, to je prostě set, stavebnice toho, co se stane uměleckou událostí. Puškin: Uvedu ještě jeden příklad z vlastní zkušenosti. Udělal jsem nevinnou skicu vymalování muzea Karatkeviče. Ale tohle vymalování nebylo uskutečněno. Proč? Protože přijel Latuška, podíval se, co se připravuje k osmdesátinám Karatkeviče, a řekl, že jo, může být. A pak se zeptal: A kdo to udělá? Odpoví mu: Máme tady Puškina, takový místní malíř. — Puškin? Ne, ten ne. A tu zase začínají personálie. Ale já chci jen v klidu pracovat, realizovat nějaké tvůrčí záměry. A zjišťuju, že malíř musí něco předvídat a volit, co je pro něj výhodnější, jak něco zamalovat, zkorigovat sebe sama. Nasťa správně řekla: Chceme být slyšeni. No dobře, rok, dva, tři, pět, sedm, ale to už je šestnáct let, takováto cenzura, začínáme se vzdávat a být autocenzory. Tahle doba trvá už dlouho, ale nemůže přece trvat čtyřicet let. Smatryčenka: A neprovokujete záměrně svými pracemi? Puškin: Čím bych provokoval? Martysevičová: No a kostelní malba s Lukašenkem a Filaretem? (V kostelní malbě v Bobru, provedené Puškinem, jsou mezi hříšníky u Posledního soudu namalovány poznatelné obličeje Lukašenka a Mitropolity Filareta — pozn. překl.) Puškin: To bylo v 96., bezprostředně v době těch politických událostí (má se na mysli referendum o státních symbolech a změnách v ústavě a následující protesty — pozn. překl.), pak sedm let


23


▪ Nasťa Špakouská, Ihar Babkov, Jevgenij Lipkovič, Maryjka Martysevičová, Aleś Puškin kostel nechtěli vysvětit a teď shořel. Nevím, shořel nebo ho zapálili. Faktem je, že malba už neexistuje. Martysevičová: Arture, musel jste projevovat nějakou loajalitu během práce na filmu Masakra? Byl jste cenzurován — ať už někým nebo sám sebou? Klinav: Pro mě se pojem cenzura vlastně už dávno proměnil v pojem autocenzura. Vím, že můžu napsat cokoli, ale máme trestní řád, a musím dávat pozor, protože cenzuru jako takovou na sobě nepociťuju. Můžu udělat všechno, ale když chci pít kávu tady v kavárně Malako, a ne někde v chládku, pak si samozřejmě musím v určitých věcech odpírat. Ale všimněte si, že autocenzura není jevem čistě běloruským, tenhle jev je vlastní pro všechny společnosti. Myslíte si, že umělec na Západě nepodléhá autocenzuře? Musí přece dávat pozor na politickou korektnost,

24

jinak řečeno velkou tragédii v tom nevidím. My stále hovoříme o moci jako o nějakém monstru, kdy jeden mozek myslí na všechno, ale to je chyba. Moc není homogenní. Zvláště v posledních letech se moc začala deformovat, tam už je tolik jiných lidí, jiných mozků, jiných center. Jinými slovy, u moci jsou samozřejmě nějací dinosauři, kteří můžou sestavit nějaké listiny. Ale jsou tam taky lidé naprosto adekvátní, kteří výborně rozumějí, s kým se dá pracovat. Co se týče Masakry, to byla podmínka režiséra Andreje Kudziněnky, který byl dlouho v nemilosti, ale když se zjistilo, že je potřeba nějak pozvednout běloruský film, dát mu impuls, pak koho pozvat? Jasně že toho, kdo něco umí. Jeden funkcionář se rozhodl, že pozvou Kudziněnku. Andrej přišel a řekl, že bude pracovat jen se svým týmem. Když ne — odmítá.

Martysevičová: Ještě jedna obecná otázka: Je podle vás čisté umění po 19. prosinci možné? Může autor zůstat neangažovaný v podmínkách diktatury, autoritativního režimu, určité státní nesvobody, zatímco ve vězení jsou politici, vlastně i spisovatelé, může být umělec v téhle době svobodný? Může zůstat vůči politické situaci inertní? Babkov: Maryjko, tvoje otázka je jako z toho komiksu, proti kterému v posledních letech tak zaujatě bojuju. No, a když proti něčemu bojuju, tak už to není úplně čisté umění. My nerozumíme tomu, co se stalo 19. prosince, nerozumíme mnoha věcem, a touhle otázkou se snažíme tvůrce, umělce… Puškin: … popohnat. Babkov: Ano, vymodulovat jejich chování. Myslím si, že v běloruské situaci čisté umění vůbec, v tom klasickém


Chybí pocit odlišnosti tvůrců, různých stylů, konceptuálních pozic. Fakticky máme barikádu, kde jsou jen dva póly, bohužel. oscarwildovském pojetí, nikdy neexistovalo, protože běloruská literatura je přetížena osvoboditelským, bojovným, postkoloniálním kontextem, a ať se vůči tomu snaží jakkoli distancovat, i v tom gestu distancování se je stejně uznání toho, že jsme všichni v tomto kontextu. Tady bych spíše navázal na Artura, který mluví o industrializaci literatury, o penězích. Ano, vyšla nám stejná struktura literárního pole a trhu jako na Západě. Jenomže nás rozdělil postkoloniální kontext. Na Západě je velmi striktní rozdělení mezi nakladatelskými obry, kteří většinou vydávají masovou literaturu a hrabou peníze, a malými avantgardními nakladatelstvími, která drží rizika a která vytvářejí novou kulturní situaci. Bývají hraniční případy, třeba naše oblíbené polské nakladatelství Czarne začínalo jako avantgardní, úzce specializované nakladatelství, a teď se proměnilo v obra. My máme stejné rozdělení, jenomže naši obři vydávají pro ruský trh ruskojazyčnou produkci a oblast avantgardních nakladatelství obsadily podniky prorežimně orientované. Nemělo by se přeorientovávat, zbavovat se toho, co už máme, protože malá avantgardní nakladatelství — to je to, co ve všech evropských zemích dělá literaturu. Mělo by se ale přemýšlet, jak se dostat do situace aspoň průměrně velkého, a přitom běloruského nakladatelství. A tady se bez státní podpory těžko obejdeme. A taky by se neměly plést různé pozice a konvertovat politickou významnost do nějaké literární důležitosti. Nejvíce se bojím, že lidé vyjdou a začnou se pyšnit a říkat, že teď nejenže jsme politicky nejdůležitější, ale že i ve všech jiných pozicích — to tak vůbec nemusí být. Dokonce je

z intonace vidět, že vůbec nejsem apologeta čistého umění, naopak, moje poselství je spíše odpor, avšak odpor tvůrčí. Lipkovič: Řeknu něco k čistému umění… Ve skutečnosti je tady jen problém kvality díla. Když se vytváří produkt, který je určen maximálnímu počtu lidí, pak bude přeložen i do jiných jazyků. Existuje globální problém běloruské kultury a zvlášť běloruské literatury. Vyrábějte kvalitní produkty, a je to! Možnosti internetu teď dovolují normálně zhodnotit svou tvorbu. Napsali jste něco bělorusky a nečtou vás? Zkuste rusky. Nevidím žádný problém. Když vás nikdo nebude číst rusky, pak je zřejmé, že nejste konkurenceschopní. Prostě se nesmíte odvolávat na to, že národ je nějaký nesprávný. Zkuste znovuzvolit národ. To bylo za prvé. Teď mám ještě několik námitek: Na ty, kteří tady žádají kapitalismus, lidé u nás koukají s vykulenýma očima, protože si nepřejí kapitalismus, přejí si svobodu. Stalo se to, že svobody jsou tady pod značkou kapitalismu, zatímco v kapitalismu prahnou po svobodách pod značkou socialismu. Nějakou minimální úroveň sociálních jistot nám stát zajišťuje, jen za to dostáváme pendrekem přes hlavu. Teď něco o malé zemi. Víte, co říkají Číňani? Že národy a země, co mají pod 10 milionů obyvatel, vůbec nepotřebují vlastní stát. Nepotáhneme ale přece proti Číňanům válčit. Tady máme území, na kterém žijeme, a tohle území může být konkurenceschopné. Jsou spisovatelé v zemích, které jsou menší než Bělorusko. Kolik má Norsko obyvatel? A Knut Hamsun přitom dostal Nobelovku. Ponechme stranou, že byl zrůda, byl vyobcován, kolaboroval atd. Dělejte kvalitní produkt, lidi! Dělejte produkt, který se dá požívat a ukazovat, a pak běžte k nakladateli a ptejte se: Hele, ty jsi to ještě nepřeložil? Ty jsi to ještě nevydal? Ty jsi teda vůl! Proč Rowlingová napsala knížky a stala se miliardářkou? Protože to byly knížky, které zaujaly všechny. Ano, máme ten komiks, ale nesmíme se chytat za

hlavu, musíme dělat ten komiks tak, aby zajímal osm nebo kolik milionů lidí, a pak se v naší zemi všechno změní. A pracujme nejen pro zemi, nejen pro tu malinkatou sféru, kterou jsme sami vytvořili a z níž nechceme vylézt. A ještě, Aleśi, z tebe se stává naprosto příšerný, zarytý klasik, který přejal všechny nejhorší rysy sovóků (hanlivé slangové označení pro sovětský způsob života. Týká se to komplexně všeho, počínaje státním zřízením a konče lhostejným přístupem lidí k dění kolem nich — pozn. překladatele), co jsem zažil. Z buřiče se stáváš konformistou. Puškin: Ne, ještě ne, ale bojím se toho. Lipkovič: No, plíseň se už začala objevovat. Už toho nech, do prdele! Mě to strašně mrzí! Klinav: Dodám k replice ohledně malé země. Neříkal jsem, že je to tragédie, je to prostě specifikum, které se musí brát v úvahu. V takové situaci žije většina evropských zemí. Samozřejmě že východiskem pro našeho spisovatele s jeho malým okruhem čtenářů je stát se evropským autorem. A evropské literatury převážně právě tak žijí. Ony fakticky nejsou literaturami např. českou, ale spíše evropskou. Lipkovič: Souhlasím. Tak dělej tak, aby se o tobě dozvěděli. Babkov: Ohledně Rowlingové a kvalitního produktu. Právě jsem navrhoval schéma, aby nás nestrkali nosem do těch milionových nákladů. V celé Evropě je mezi spisovateli markantní rozdělení. Jsou ti, kteří dělají formát, takoví jsou u nás taky… Lipkovič: Jako Rowlingová nebo Knut Hamsun? Babkov: Naši nejsou takoví jako Rowlingová, oni zasypávají ruský trh formátní literaturou. Lipkovič: To je něco jiného. Babkov: Představte si, že jste přišli dejme tomu k Joycovi, Yeatsovi, Poundovi, k běloruským modernistům a snažíte se je zagitovat, aby psali… Lipkovič: Řekni mi, jaký sumární náklad má Joyce? Babkov: Až umřeme, taky budeme mít náklady…

25


Lipkovič: Nemá smysl mluvit o tom, co bude, až umřeme. Musíme to dělat teď. Martysevičová: Chci se zeptat vás, Jevgeniji. Jste bloger, společenský aktivista, ikona internetu — a kandidoval jste před rokem v komunálních volbách. Proč? Lipkovič: Nebylo to o účasti ve volbách, o performancích, byl tady jen problém parku, který chtěly místní úřady zlikvidovat. Problém, který, jak jsem to chápal, se dal vyřešit jen takovým způsobem. Někdo psal stížnosti, na záchranu parku se prý sebralo tři tisíce podpisů, jezdil tam Milinkevič, pořádaly se mítinky, ale nikdo ničeho nemohl dosáhnout. Pak přišel jeden člověk, tedy já, a udělal to, že dodnes na ten park nikdo nesahá. Jasně, každou chvíli ti úředníci můžou své tažení zase začít, ale já jsem je varoval: Šáhnete na park, a začnu se profesionálně věnovat politice. A nezastavím se! Mám naprosto jiné smýšlení, mám smýšlení byznysmena. Zakousnu se a nepustím, jak bulteriér. Nechte park na pokoji, a já nic nepodniknu. Nepotřebuju to, rozumíte. To samé bych mohl udělat v měřítku celé země. Mimochodem s tím souvisí ještě jedna zajímavá věc, my „nevíme, proč jsme 19. prosince vyšli na náměstí“. Chtěl bych v tom udě-

lat jasno. Je to můj subjektivní názor. U nás se viditelně a sprostě popírají přikázání, která jsou nám dána — neukradni, nezabij, necizolož. A každý den nám to všechno ukazují v televizi. Tahle přikázání sprostě popřeli. Pak lidé vyšli. Máme právo na morální protest. Smatryčenka: A jak důležitou roli má umělecká tvorba, fantazie ve vašich politických akcích a happeninzích? Lipkovič: Já nedělám politické akce, politické akce dělají politici. Můžete to brát prostě jako reflexi toho hnusu, který se u nás děje. To je úplně normální reakce. Jsem naprosto solidární s Kurejčikem, který řekl, že u moci jsou nepořádní lidé. Moc je prolhaná. Vím, že můj názor sdílí obrovské množství lidí. Mám naprosto odlišný postoj vůči státu asi proto, že dávno nepracuju pro stát, skoro 25 let. Nic po něm nechci. Nicméně vím, že mi neustále něco zhoršuje, snaží se mi něco udělat, vlézt mi do kapsy. Když poslouchám tady Puškina, tak doslova trnu. Jak ty chceš změnit stát? Koho tam chceš vyměnit? To jsou banditi! Puškin: Poslyš, existuje cesta. Máš skvělý projekt na záchranu parku. Já mám teď projekt na rekonstrukci svého městečka. Mechanismus je takový: Máš rád

▪ Artur Klinav, Nasťa Špakouská, Ihar Babkov

26

svůj malý domov a chceš pro něj něco udělat. Martysevičová: Mimochodem, Ihare, Aleśi, vy máte co chránit? Puškin: Mám, konkrétně městečko Bobr. Babkov: Já, dá-li se to tak říct, chráním to své od konce 80. let, kdy jsme pořádali se spolkem Tutejšyja (v doslovném překladu Zdejší, napůl podzemní spolek mládeže, který v 80. letech usiloval o obrození běloruské autentické kultury — pozn. překl.) první protestní akci v Bělorusku vůbec, po opětovné manifestaci na Dušičky další rok jsem byl zadržen a do konce 90. let, dalo by se říct, jsem byl profesionálním účastníkem všech větších protestních akcí, vidím a chápu situaci zevnitř. Co u mě osobně vyvolalo určitý neklid, je, že si lidé, jak se mi zdá, přestali uvědomovat, za čím jdou a za co bojují. Poddávají se vlastně masovým psychózám. Martysevičová: Poslední otázka, kterou bych vám navrhla k diskusi: Co chybí dnešní běloruské kultuře? Puškin: Nastala doba, kdy by u nás měly vzniknout dražby, které nám dají svobodu, za to ručím. Už se zformovala první určitá společenství našeho výtvarného umění. Probíhají výstavy, bienále, vznikly první nezávislé galerie a na druhé straně jsou oficiózní malíři jako Paplauski, Touscik, Smaljak — máme všechno. A hodně by nám dalo, kdyby u nás byla aspoň jednou uspořádána normální aukce, ne pro cizince, ale pro naše. V Minsku by měl nějaký aukční dům nabízet práce současných malířů, oficiózních, pak Klinava, ještě někoho, prostě různých, a zkusit je prodat. Proč se to neděje — nevím. To by nám nakonec ukázalo, kdo co stojí. Myslím, že bychom byli překvapení. Martysevičová: Ihare? Babkov: Chybí pocit odlišnosti tvůrců, různých stylů, konceptuálních pozic. Fakticky máme barikádu, kde jsou jen dva póly, bohužel. A kolem těch pólů je všechno nuceno se tak či onak sjednocovat. Myslím si, že běloruská kulturní situace je už teď fantasticky bohatá, nejen literární, ale i divadelní, vůbec umělecká.


Puškin: Máme Svobodné divadlo, a vedle toho Kupalovovo a Kolasovovo. (Dvě státní akademická divadla běloruského dramatu v Minsku a ve Vitebsku — pozn. překl.) Babkov: Mimochodem Svobodné divadlo je v tomto smyslu rukojmím své politické komponenty. Protože nikdo nemluví o Ščerbaňovi jako o režisérovi, nikdo nemluví o konkrétně jeho fantastickém citu pro násilí. Nikdo nemluví o tom, že Svobodné divadlo je v podstatě součástí minského divadelního studijního hnutí, kde byli takové osobnosti jako Grigaliunas… Puškin: … Talipav. Babkov: Talipav s jeho konceptuálním divadlem. Já bych na tomhle místě chtěl s Nietzschem zvolat: Nepleťte nás s jinými! A až se naučíme rozlišovat pozice, kulturní, politické detaily, pak, myslím si, čtenář nebo posluchač nepůjde prostě jen na státní moc nebo na opozici, konformismus nebo odpor, ale půjde na konkrétní autory, kteří se mu líbí svým tónem, intonací, něčím takovým důležitým. Protože 90. léta jsou fantasticky úspěšná, a začátek 21. století taky. Řekl bych, že problém není ve vnitřním potenciálu, ale v nějaké reflexivní nevyhraněnosti. Není krystalizace, neobjevil se pozorovatel, neobjevili se všichni ti lidé, kteří to vidí zvenčí, nazvěme je kritiky, analytiky. Lipkovič: Nikdy nebude krystalizace. Ty nemluvíš pro publikum, nemluvíš jeho jazykem, jeho kulturními kódy. Před chvílí jsi to sám potvrdil. V roce 1980 jsem začal publikovat v samizdatu. A to, že se na náměstí lidé nemlátili se speciálními jednotkami, jak já to chápu, jen zdůrazňuje, že protest byl mírový. Nikdo nechtěl revoluci. Lidé prostě přišli protestovat, protože jsou popírány jejich morální hodnoty. A co víc, nikdo nechce revoluci, na neštěstí pro mě a na štěstí pro tebe, s těmi lídry, které ty navrhuješ. Babkov: Já navrhuju? Lipkovič: No ty jsi přece říkal, analytici, politologové atd. Kolaboranti, dodal bych. Ano, mně se ti lídři, co sedí ve vězení, taky nelíbí, ale já udělám

všechno, aby je pustili, a až je pustí, zfackuju jim ksichty. Problém vlastně spočívá v tobě. A ve mně samozřejmě taky. Ale když na náměstí vyšel ten úřednický plankton, když vyšla střední třída — tak tohle byl tvůj spotřebitel, a to rozhodně není elita. Právě tihle lidé budou chodit na tvé výstavy, a ty na ně kašleš. Martysevičová: Arture, co podle vás chybí současné běloruské kultuře? Klinav: Myslím si, že to hlavní, co v ní chybí, je obrat peněz. Není prostě nasycena penězi. Kdyby ten obrat byl, vznikly by struktury, scény. Ale co třeba znamená běloruská literatura dnes? Jaký může mít obrat peněz, když její auditorium nepřevyšuje 10 000 čtenářů? Martysevičová: Zase se tedy vracíme ke státu, od kterého se očekává, že bude mecenášem? Nebo k čemu se vracíme? Klinav: Ani ne tak ke státu. Nikde v jiných státech tenhle proces neprobíhá za státní peníze. Martysevičová: Na druhou stranu peníze dávají čtenáři, spotřebitelé, a spotřebitel nevznikne bez reklamy a reklama nevznikne bez přístupu k informacím, a máme uzavřený kruh. Klinav: Co se literatury týče, to je jiná otázka, tady je prostě velmi omezený trh, čtenářská obec. Kdyby celé Bělorusko bylo potenciálním auditoriem literatury, to už by byla jiná. Taková těžká industrie jako v zahraničí tady nebude, to už by tady industrie byla. Takový menší lehký průmysl. Jasně že na Ukrajině je trh x-násobně větší, možná několik desítek krát větší, a to už je skutečný obrat, při takovém obratu se už může prodávat všechno. To samé v jiných sférách, i v hudbě. I když, co si budeme říkat… Máme prostě problém malé země. Martysevičová: Nasťo, co podle vás chybí dnešní běloruské kultuře? Špakouská: Znám v naší zemi spoustu talentovaných lidí. A přála bych si, aby je znal nejen úzký kruh, aby ti lidé měli šanci a možnost se popularizovat, aniž by se přitom museli stát prostitutkami,

aby se mohli popularizovat poctivě, slušně, díky své tvorbě. Martysevičová: Takže vstup do informačního prostoru? Špakouská: Ano. A to jsou lidé, kteří si zaslouží masovou pozornost, lidé, kteří by mohli něco změnit v uvažování většiny jiných lidí. Aby náš národ nebyl takový zaostalý, uzavřený, na slovo věřící běloruské televizi. Je to jiná stránka života, jsme na to bohatí, ale bohužel ji známe jen ve svých malých kruzích. ▨ Z běloruštiny a ruštiny přeložil a zkrátil Sjarhej Smatryčenka Maryjka Martysevičová (Марыйка Мартысевіч; nar. 1982 v Minsku) — spisovatelka, překladatelka, novinářka, „absolutní zlo běloruského internetu“. Moderátorka kulatého stolu. ▪ Sjarhej Smatryčenka (Сяргей Сматрычэнка; nar. 1977 ve Vitebsku) — bohemista, slovakista, překladatel, vandrák, donedávna vysokoškolský učitel, teď na volné noze. ▪ Jevgenij Lipkovič (Евгений Липкович; nar. 1958 v Minsku) — skandální bloger a performer, má rád ženu a dceru a nesnáší běloruskou televizi, což jiným také doporučuje. ▪ Ihar Babkov (Ігар Бабкоў; nar. 1964 v Homelu) — básník, filozof, levicový buddhista. Má více identit, ale snad všechny jsou svobodné. ▪ Nasťa Špakouská (Насця Шпакоўская; nar. 1979 v Minsku) — divadelní a filmová herečka, frontwoman kapely Naka, „Rocková kněžna 2009“, neklidná matka dvou dětí, která nikdy nebyla na mateřské. ▪ Artur Klinav (Артур Клінаў; nar. 1965 v Minsku) — konceptuální umělec, malíř, fotograf, spisovatel, šéfredaktor a vydavatel časopisu pARTyzan, tedy hlavní partyzán běloruského umění. ▪ Aleś Puškin (Алесь Пушкін; nar. 1965 v Bobru) — provinční mazal, tedy malíř a performer. Snad nejznámější chuligán-umělec v Bělorusku. V budoucích volbách, pokud vůbec proběhnou, chce kandidovat na prezidenta. ▪ Realizováno za podpory European Cultural Foundation a Ministerstva kultury České republiky v rámci projektů „Belarus as One Poem“ a „Audiovizuální běloruské básně“.

27


Pět paradoxů národního Dílna ▪ Text Julija Čerňavskaja (Юлія Чарняўская), narozena 1962, kulturoložka a etnoložka. Foto Michaela Velčková

Je obecně známo, že existují tři oblasti, ve kterých jsou kompetentní všichni. Jedná se o politiku, lékařství a národnostní otázku. Z toho také vyplývá politováníhodné postavení badatele, který se zabývá problematikou, jež hustě obrostla stereotypy a nepodloženými výroky: vědomě je v menšině. Tím spíš, je-li touto problematikou národnostně-kulturní postavení etnika, jehož představitelé neznají svůj jazyk a kulturu o moc lépe, nebo i mnohem hůře, než jazyk a kulturu sousedních národů. Řeč tedy bude o Bělorusech… Ve vědeckých kruzích, kruzích blízkých vědeckým i v kruzích kvazivědeckých v této souvislosti panuje široké spektrum názorů, jejichž póly je možno vymezit následovně: „O jakých Bělorusech je dnes možné mluvit, když tenhle, s odpuštěním, národ neumí ani vlastní jazyk?“ „Bělorusové jsou nejstarší a nejsvébytnější ze všech východoslovanských národů, který útoční a neurvalí sousedé zahnali do ‚kulturní jámy‘.“ V „meziprostoru“ těchto úvah najdeme mnoho názorů, při jejichž pozorném posouzení se však ukazuje, že všechny představují variace na jedno ze zmíněných „témat“. Jimi také začneme. Tak tedy paradox první: většina Bělorusů mluví rusky… a to znamená, že nejsou národem? Na světě ovšem existuje celá řada dvoujazyčných (někdy i tří-, nebo dokonce čtyřjazyčných) etnik a národů. Na druhé straně existuje také hodně národů, které mluví stejným jazykem: pro některé z nich je to rodný jazyk, pro jiné jazyk přejatý. Z toho vyplývá, ať už to přívrženci prvního názoru chtějí nebo ne, že jazyk, který je důležitým ukazatelem

28

etnické svébytnosti, v žádném případě není prvořadým příznakem etnika! „Evidentní“ kritéria rozlišování etnik, která se sama nabízejí, se rozpadají v prach. A co když začneme hledat mezi těmi, která nejsou tak evidentní? Mezi méně hmatatelnými? Cogito ergo sum. „Myslím, tedy jsem,“ napsal Descartes. „Poznej sama sebe,“ vyzýval Sokrates. Proč? Aby z nás byli lidé. Sebeuvědomění je to, co odlišuje člověka od jiných živých tvorů a lidské společenství od hejna nebo stáda. Není proto náhoda, že všechny moderní defi nice etnika zahrnují takovou „nemateriální“ složku, jako je etnické sebeuvědomění. Při takovém přístupu k fenoménu etnika je zjevný druhý paradox: Bělorusům, kteří v běžném životě upřednostňují ruský jazyk, je ve skutečnosti vlastní pevná běloruská

sebeidentifi kace. Podle údajů ze sčítání lidu v roce 1985 se více než 80 % obyvatel označilo za Bělorusy a více než 70 % jako svůj rodný jazyk uvedlo běloruštinu. I když je druhé číslo nižší než v jiných republikách bývalého SSSR, je zároveň podstatně vyšší, než by bylo možno předpokládat na základě empirického pozorování: na ulicích měst běloruštinu prakticky neuslyšíte, a dokonce i na vesnici mluví mladší lidé převážně „trasjankou“, což je pestrá směsice ruštiny a běloruštiny. Taková situace není nová: v různých dobách jí prošli Irové, Finové nebo indické národy. A vždy má historické kořeny. Samo historické formování Bělorusů jako národa probíhalo výhradně v polyetnické (multikulturní, multilingvní, multikonfesionální) společnosti. Předkové dneš-


uvědomění Bělorusů Bělorusům, kteří v běžném životě upřednostňují ruský jazyk, je ve skutečnosti vlastní pevná běloruská sebeidentifikace.

ních Bělorusů, počínaje příchodem Krivičů, Radimičů a Dregovičů na Kyjevskou Rus, nikdy nežili izolovaně, ale vždy na průsečíku různých vzájemných multikulturních vlivů. Je však příznačné, že už v té době se Prabělorusové vyznačovali určitým množstvím lokálních charakterologických zvláštností. O tom nepochybně svědčí dlouhý boj polockých knížat i obyvatelstva Polockého knížectví za samosprávu, ale i kvalitativně významnější zachování pohanských prvků v mytologii, obřadech a každodenním životě širokých lidových vrstev. V tomto ohledu se mentalita běloruského národa nemění ani v období Velkoknížectví litevského. „Rusíni“, jak se označovali poddaní bývalé Kyjevské Rusi, kteří se drželi „ruské víry“ (pravoslaví), tvořili mezi etnickými skupinami žijícími na území Velkoknížectví litevského („Žmudi“, Tataři, Židé, Ukrajinci) asi 8/10 obyvatelstva a zaujímali asi 9/10 území, které se shoduje s územím budoucího Běloruska. Není divu, že všechny tři Statuty Velkoknížectví litevského byly napsány staroběloruským jazykem: ostatní národy Velkoknížectví litevského byly příliš malé nebo neměly své písemnictví. Právě ve Velkoknížectví

litevském Bělorusové (pochopitelně jen šlechtická elita) nabyli právní nezávislosti, která byla zakotvena v listinách, napsaných autochtonním jazykem. To mělo konkrétní důsledky pro sebeuvědomění i mentalitu národa: tehdejší sebeuvědomění Bělorusů mělo s ohledem na vzniklou jednotu jejich mentálních rysů (náboženská a etnická snášenlivost — „tolerance“, bipolární orientace na vstup do celoevropského prostoru při zachování vztahů s pravoslavnou Rusí; absence agresivity a pomstychtivosti ve vztahu k jiným národům, pojetí křesťanské víry především v mezích všednodenního mravního naučení, doprovázené věrností pohanským božstvům aj.) především státní nádech a hlavní roli v něm hrálo poddanství Velkoknížectví litevskému. V souvislosti s tím se vedle označení „Rusíni“ ve smyslu „pravoslavní“ objevilo etnonymum „Litvini“, které vyjadřovalo příslušnost Bělorusů k silnému státnímu celku, a od 16. století upřesňující etnonymum „Litvini-Bělorusi“, založené nejen na státní příslušnosti, ale také na přináležitosti k zemi — tento panteistický vztah si Bělorusové udrželi v průběhu celých dějin. V následujících obdobích, kdy byli součástí Republiky polské a Ruského impéria, byl právě tento pocit sepjetí s rodnou zemí určujícím momentem běloruského sebeuvědomění. Hromadná katolizace, jíž Polsko podrobilo obyvatelstvo bývalého Velkoknížectví litevského, vedla při běloruské náboženské toleranci a nekonfl iktnosti k tragickým následkům — nejen ke stratifi kačnímu, ale i k celokulturnímu rozkolu mezi širokými masami a elitou zastoupenou běloruskou šlechtou a městským (zejména

západoběloruským) obyvatelstvem. Katolický šlechtic měl předem zaručeny výrazné právní výhody (včetně hlasovacího a protestního práva, práva na nedotknutelnost vlastní osoby a majetku), které mu dávaly možnost získat nejen vážnost, ale i bohatství. Proto nabyl přechod šlechty k jinému vyznání masového charakteru. Po konfesionálním „překřtívání“ pochopitelně následoval i přechod k polskému jazyku a obecněji — změna sebeidentifikace. Odsud pramení mezi inteligencí rozšířený vztah k běloruštině jako k selskému jazyku (мужыцкай мове). Pokus o vytvoření unie jako národní církve (народнай царквы), která by smířila obě konfese a zároveň spojila myšlenky a hodnoty Východu a Západu, skončil debaklem. Nicméně zaseté semínko vyklíčilo: uniaté poměrně záhy pochopili, že nejsou ani Poláky ani Rusy, že představují zvláštní sociální celek, s nímž se také identifi kovali. Etnonymum „Bělorusové“ založené na vlastní víře, označované za „běloruskou“, poprvé nabylo vlastního života vně dodatku „Litvini“. Tou dobou na Bělorusko číhala další rána: v roce 1654 na území Republiky polské vtrhla vojska Alexeje Michajloviče. V důsledku „neznámé války“, která trvala sedm let, se počet obyvatel snížil o polovinu: na původní stav se vrátil teprve v polovině 19. století. Za hranice Běloruska byly vyvezeny nejen knihovny a knižní sbírky klášterů, ale i vzdělaní lidé, řemeslníci, dvorní herci atd., většina z nich zemřela cestou a ostatní byli nuceni své znalosti a schopnosti využít na poli jiné kultury. Poslední rána ale Bělorusko teprve čekala: v důsledku trojího dělení Polska se

29


Pro Bělorusa bylo vždy důležitější, aby se domluvil a nalezl styčná místa, než aby projevil etnickou hrdost.

běloruský národ znovu ocitl v jiné zemi — v Ruském impériu. Od dob Velkoknížectví litevského neuplynulo zas tak mnoho let, ale vědomí plnoprávné etnické identity (pochopitelně především vyšších stavů a městského obyvatelstva) bylo vystřídáno pojetím Bělorusů jako národa nesvéprávného jak v politickém, tak sociokulturním i konfesionálním smyslu: záhy nastalo další násilné překřtívání Bělorusů — tentokrát na pravoslavnou víru. Takové proměny v sebeuvědomění se nemohly neodrazit na mentalitě etnika.

30

Právě v těchto letech se v běloruské mentalitě objevuje takový rys jako „zdejšnost“ (тутэйшасць): na otázku o své národnostní příslušnosti běloruský rolník často odpovídal: „Jsem zdejší“ (Я тутэйшы). To znamená, že se neztotožňoval ani s Poláky ani s Rusy, ale protože kvůli neustále se měnícímu státnímu celku neměl možnost sebeidentifi kace, identifi koval se s tím jediným a neochvějným, co měl odedávna — s rodnou zemí, která ho obklopovala od narození až do smrti. Proces sebeidentifi kace běloruského rolnictva se komplikoval i tím, že národ — tentokrát už ne postupně, ale najednou — byl vystavován dvěma protikladným vlivům — ruskému imperiálnímu a polskému katolickému, který se do jisté doby nepotíral a naopak byl vítán. Samoděržaví tudíž své přívržence „verbovalo“ z řad významné šlechty. V 19. století se však tato situace prudce obrátila: během třiceti let došlo na území Běloruska k dvěma velkým povstáním — zatímco první mělo pře-

vážně „polskou“ povahu, povstání K. Kalinowského bylo raznočinsko-nacionální. A právě tehdy se projevila osudová propast mezi vládnoucími a širokými vrstvami, odvěká nedůvěra rolnictva ke šlechtě, nehledě na to, že byla naladěna tak upřímně „lidově“ jako K. Kalinowski: rolnictvo šlechtické iniciátory nepodpořilo. Už ve 30.–40. letech (po prvním povstání) se pozice vlády vzhledem k „polským vlivům“ ostře změnila: byla zavřena vilenská univerzita a zrušeny všechny katolické i uniatské kostely a školy. A bylo ještě hůř: útoky, které začaly jako „antipolské“ rychle nabývaly „antiběloruského“ charakteru. Došlo to tak daleko, že samo etnonymum „Bělorusko“ bylo státem zakázáno: místo něj byl zaveden sotva pochopitelný název „Severo-západní kraj“. A tady se dostáváme ke třetímu paradoxu: všechny vládní kroky, které byly namířeny na vymýcení nepřátelského elementu, pomalu ale jistě vedly k posílení kontaktu a vzájemného


porozumění mezi šlechtou a rolnictvem. Na základě výnosu Mikuláše I. šlechtici, kteří nepředložili originály (a ty byly pochopitelně staré, a tudíž i k nepoznání ošoupané nebo za uplynulá staletí ztracené) gramot o svém původu, byli vyloučeni ze šlechtického stavu a převedeni do stavu rolníků jednodvorců. Vzdělaní a vysoce kulturní lidé (a bylo jich kolem 50 000!) začali žít bok po boku s vesničany. Stát, který ve městech tvrdou rukou vyhlazoval polské vlivy, se navíc dočkal nečekaného výsledku: mnozí měšťané, kteří byli nuceni vzdát se známé polštiny, se obrátili k jazyku a kultuře

Přestože bělorusky v běžném životě mluví jen málokdo, běloruské písně zpívají všichni.

předků. Tendence evropského romantismu, které pronikly do Běloruska, především do studentského a humanitního prostředí, také sehrály svou roli — s jejich pojetím lidu jako ochránce odvěké moudrosti, folkloru jako základu profesionální tvorby, idealizace vesnice a venkovanů. Ke konci 19. století běloruská kultura přestala být výhradně „mužickou“: objevili se etnografové, kteří ji zkoumali, básníci, kteří psali bělorusky, sběratelé lidových krojů, keramiky, gobelínů, první běloruské noviny (zvláštní místo zaujímaly noviny Naše niva — Наша нiва), vydavatelství a nakonec i běloruští učitelé, kteří na vlastní nebezpečí učili děti zakázaným jazykem. Díky „novým humanistům“ Bělorusko během několika desetiletí znovu získalo jak spisovný jazyk, tak profesionální literaturu, divadlo, etnografi i a především — až na čistě pohraniční oblasti — jednotnou sebeidentifi kaci národa jako Bělorusů. A navíc právě v těchto letech Bělorusové poprvé v dějinách nalezli národní ideu jako takovou (i když její počátky se bezesporu začaly objevovat již v renesanci). Nicméně — a právě to je podstatné — běloruská národní idea měla specifické, charakteristické kvality. Nezakládala

se, jak tomu často bývá, na agresivitě ve vztahu k cizozemcům a jinověrcům: tady se projevila staletí trvající existence ve státech „pestrých“ co do národnostního složení. Národní idea, která se rodila v hlavách inteligence — počínaje velkým básníkem a konče venkovským učitelem —, se proto budovala s ohledem na historicky a kulturně zformovaný polyetnický „charakter“ Bělorusů. Příznačné je množství etnických Rusů, Poláků, Židů, Ukrajinců a Tatarů, kteří se stali kulturními činiteli v prvních desetiletích sovětské moci. Zdá se, že právě v tom spočívá skutečnost, že ze všech sovětských republik bylo Bělorusko v určitém ohledu tou „nejsovětštější“ — v tom smyslu, že snad jako žádná jiná vzalo vážně postuláty o internacionalismu a družbě národů jako principu. Zdá se, že v tom (ačkoli nejen v tom) spočívá také příčina indiferentního vztahu mnohých Bělorusů ke svému jazyku. Pro Bělorusa bylo vždy důležitější, aby se domluvil a nalezl styčná místa, než aby projevil etnickou hrdost. A zdaleka ne náhodou v průběhu voleb do Ústavodárného shromáždění v roce 1917 místní strany s jasně formulovanou nacionální orientací volilo méně než 1 % voličů, i když v té době byla běloruština jediným jazykem, kterým mluvila převážná většina Bělorusů. Absence imperiálních ambic v mentalitě národa může přivést k liknavosti a nečin-

nosti v principiálně důležitých otázkách. Mírumilovnost často vede k podřízenosti okolnostem. A setření opozice „my–oni“ vede k rozmytí „komunikačního prahu“. Tím spíš v době, kdy je obrovská státní mašinérie namířena na vytvoření jakési mytické bytosti, jejíž etnickou příslušnost určuje slovo „sovětský“. Počínaje třicátými lety 20. století — obviněním běloruské inteligence z „buržoazního nacionalismu“, ochromením zemědělství cestou násilné kolektivizace — začal všem republikám SSSR velmi dobře známý proces unifikace národa. To je moment, od něhož je možné počítat dlouhý úpadek národně-kulturního uvědomění Bělorusů. Přestože v letech 1940–1941 připadalo v Bělorusku na 10 000 obyvatel 24 studentů (což je víc než v téže době v Německu, Francii nebo Velké Británii), vyučovacím jazykem byla ruština. Běloruskojazyčná inteligence se systematicky nahrazovala ruskojazyčnou. Totéž se týkalo i dělníků — migrantů z vesnic, kteří přijímali ruštinu jako dorozumívací jazyk. Pokud si připomeneme otřesné ochromení genofondu v průběhu druhé světové války (čtvrtina obyvatelstva ve věku od 18 do 40 let, tedy ti, kdo mohli být základem celonárodního rozkvětu) a v letech stalinského teroru, jehož prvními oběťmi se stala nacionálně naladěná inteligence, a vyhlazování běloruských vzdělávacích institucí (v padesátých letech ve většině

31


okresních a oblastních měst Běloruska nebyly běloruskojazyčné školy), jsou příčiny „národnostní marginalizace“ zjevné. Situace se nezměnila ani v období „tání“. Už v roce 1959 na setkání s představiteli inteligence N. S. Chruščov veřejně prohlásil: „Čím dřív my všichni budeme mluvit rusky, tím dřív vybudujeme komunismus.“ Tento výrok předurčil národnostní politiku státu na mnoho let dopředu. Dokonce se dá říct: divné není to, že Bělorusové přišli o jazyk a ve značné míře i o zájem o vlastní kulturu, divné je naopak to, že více než 80 % obyvatel země se považuje za etnické Bělorusy a 70 % považuje za rodný jazyk běloruštinu! Jaké parametry „běloruskosti“ umožňují zachování stabilní etnické sebeidentifi kace národa, který přišel o jazyk a jehož valná většina obyvatel má velmi slabé národní sebeuvědomění? Zdá se, že tato sebeidentifi kace se zakládá především na státní příslušnosti, o čemž již byla řeč. Na druhé straně určitě ne poslední roli v tom hraje uvědomění si své vlastní menta-

32

lity, na jejímž základě se vytváří takzvaný etnický autoportrét Bělorusa — ucelená a neměnná představa členů společenství o tom, co konkrétně je spojuje jako etnikum, které se liší od všech ostatních svým duševním založením, společně sdílenými hodnotami, normami, tradicemi, chováním, původem, zvyky, vzhledem atd. I když jazyk v běloruské kultuře neplní svou roli nejdůležitějšího prostředku etnické komunikace, uchovává si v ní jiný význam — představuje symbolickou složku etnické kultury a tradice. Řečeno obrazně, přestože bělorusky v běžném životě mluví jen málokdo, běloruské písně zpívají všichni. Je třeba mít na paměti, že jazyk v běžném smyslu je vnímán nejen jako základní, ale dokonce jako výsadní příznak etnosu. V tom, že jako rodný jazyk byla v roce 1985 většinou přiznána běloruština, nemalou roli sehrála i skutečnost, že národ se tímto způsobem snažil vymezit (i když pasivně) od všechno a všechny unifi kující státní mašinérie, konkrétně od odpor vzbuzujícího slovního

spojení „sovětský národ“. Kromě toho je možné předpokládat, že pokud by se ideologové běloruského obrozeneckého hnutí konce 20. století nesnažili provést reformy kultury a vzdělávání v takovém spěchu, v jakém se děly (násilný přechod vzdělávacích institucí na běloruský jazyk, přičemž učitelé jej znali jen velmi málo, atd.), a pokud by se k tomu postavili přemýšlivě s ohledem na historicko-kulturní okolnosti, na mnohaleté zvyky lidu a mentální nedůvěru Bělorusů k radikálním změnám, nejspíš by dnes dvoujazyčnost v Bělorusku nebyla formalitou, ale skutečností. A právě tady se dostáváme k důležité otázce: Můžeme říct, že dnes existují Bělorusové nejen jako etnikum, ale i jako národ? Zdá se, že o příčinách, které znemožnily přeměnu běloruského etnika v národ, bylo již řečeno dost. Je však situace v Bělorusku opravdu natolik beznadějná? Jakmile si klademe tuto otázku, stojíme tváří v tvář před naším čtvrtým paradoxem. Problém spočívá v tom, že podle většiny parametrů,


na jejichž základě se v posledních desetiletích defi nuje národ (jako historicky dlouhé soužití etnika nebo etnik, které tvoří národ, na jednom území, které je subjektivně vnímáno jako „vlast“, „domovina“; existence státní suverenity a centralizovaných systémů výchovy, socializace, inkulturalizace; jednota národní sebeidentifi kace a mentality; vlastní profesionální kultura spojená s činností inteligence atd.), Bělorusové již dávno překročili meze „etnika“. Stali se ale národem? Už jsme mluvili o určující roli etnického uvědomění v existenci libovolného národa. Zdá se, že národní uvědomění, v jehož základě leží národní idea, hraje dokonce daleko důležitější roli — alespoň kvůli její heteronomii: národ je a priori různorodější než etnos, proto také potřebuje institucionalizaci všech sfér kultury, kterou zaručuje stát s odpovídající národnostně-státní ideologií. Nicméně — a tak už to zařídila sama historie — běloruská státnost nikdy nebyla národní v úzkém smyslu slova. Nad tím je samozřejmě možné donekonečna naříkat a proklínat sousedy okupanty. Nebo je možné udělat si pořádek v historických a kolektivně psychologických zákonitostech a přijmout jako fakt postavení současné běloruské společnosti, budovat projekt její budoucnosti a nenechat se při tom vést nostalgickými motivy, ale spíše dnešní realitou.

A jaká je tato realita? Pokud přijmeme tezi o určující roli národního uvědomění v utváření národa a pokusíme se ji spojit s běloruskou současností, dostaneme se k nevyhnutelnému závěru: Bělorusové bezesporu mají vyspělé sebeuvědomění v úzkém smyslu tohoto termínu, tj. sebeuvědomění jako sebeidentifikaci. Avšak účinná, aktivní, „kulturně imperialistická“ idea, která by ležela v základech národního uvědomění (v jeho širokém smyslu), se v mentalitě Bělorusů nezformovala. Tím spíš, že taková idea je v protikladu k samotné mentalitě národa, který se vztahuje k životu především z pozice zdravého smyslu a který se pasivně, zato však vytrvale, brání jakémukoli tlaku — včetně nacionalistického. Z toho vyplývá, že cesta násilné „bělorusifikace“ je vyloučena — ať už to chceme, nebo ne. Jaká cesta potom zbývá? V posledních letech jen líní nepsali o „světové kultuře“. Stále méně mluvíme o národech a stále více o civilizacích. V této situaci střední poloha Běloruska „mezi Východem a Západem“, jak ji už ve dvacátých letech 20. století vymezil kulturolog I. Abdziralovič, může být poprvé v dějinách země pozitivním faktorem. A to je pro nás v dané chvíli nejvýznamnější, pátý paradox — paradox „pozitivní marginálnosti“, který bohužel doposud nebyl správně zhodnocen — ne jako důvod nekonečného bědování, ale jako perspektiva dalšího vývoje.

Vzdychat nad ztracenou minulostí je jednodušší než budovat budoucnost. Nikoli náhodou se národy adaptivního typu, které v různých epochách budovaly svou kulturu na principu přeměny výpůjček na svébytné kulturní fenomény (Arabové v období chalífátu, moderní Japonci aj.), ocitly v mnohem výhodnějším postavení než uzavřené tradiční etnosy, které se omezují úzkými národními hranicemi. Při mentální snášenlivosti, vnímavosti, přívětivosti a od počátku polyetnickém charakteru národa je tato varianta v současných podmínkách mnohem produktivnější než pokus zahnat národ „tvrdou rukou do štěstí“, tj. do uměle omezeného mononárodního světa. Konec konců, cesta etnika k národu je dlouhý proces a v každém případě zvláštní a jedinečný. Jak se zdá, v daném případě je především nutné odmítnout rozdělení na „běloruskojazyčnou“ a „ruskojazyčnou“ kulturu a spojit je v jednolitý celek „běloruská polyetnická kultura“. Co se týče jazykové problematiky, vyřešit ji lze pouze jediným způsobem: cestou schválení nejen formální, ale skutečné dvoujazyčnosti, při níž budou všichni obyvatelé Běloruska bez potíží mluvit oběma jazyky. Že je to těžko dosažitelné? Je to ale možné — pokud stát a společnost spojí síly. Nakonec podobná situace není unikátní: v různých obdobích se dotkla Švýcarska, Indie, Finska a celé řady dalších v kulturním smyslu naprosto prosperujících zemí. V poslední době v Běloruské televizi často běží lyrická přestávka, kde se po nádherné rozkvetlé louce prochází plavovlasá dívka v lidovém kroji. Celá ta krása se výmluvně nazývá „Připomenutí Běloruska“. Tato tendence — vnímat Bělorusko výhradně v nostalgicky-archaickém klíči — je charakteristická bohužel nejen pro kontaktní národy, ale co je ještě horší — i pro samotné Bělorusy. Vzdychat nad ztracenou minulostí je samozřejmě jednodušší než budovat budoucnost. Vybrat si z těchto možností musejí ale sami Bělorusové. ▨ Z ruštiny přeložila Alena Machoninová

33


Anketa ▪ Text Uladzislav Achromenka, Lizaveta Kasmačová, Žanna Krömerová, Vital Stachijevič, Larysa Šapavalavová, Natallja Vasilevičová, Vital Voranav. Foto Anro (Andrej Rohač)

▨ Uladzislav Achromenka ( Уладзіслаў Ахроменка), narozen 1965 v Minsku, spisovatel a scenárista. Od r. 1996 žije převážně v ukrajinském Černihově. Tak nalej, brácho… Ne tak, až po okraj! Tak na co si připijem? Na blahobyt? Na stabilitu? Na Bělorusko? Ale tyhle přípitky jsou na každým pouličním billboardu metrovejma písmenama! Víš, na co si radši připijem? Na sebeúctu. Jak to „k jakýmu hovnu mi je dobrá, i bez ní všechno mám“? Ňák ses brácho rychle

34

opil. Na, zajez to chlebem a špekem a já ti vysvětlím k jakýmu. Ty si chlap zajištěnej, v tom s tebou souhlasím. Garáž s 10 roků starým oplem. Byt po opravě „jako v Evropě“. Strategický zásoby krup, cukru a těstovin. Rezerva, skovaná před manželkou… Ale přece vím, vím, že všechno sám, vlastníma rukama! Ale vzpomeň si: v Moskvě, v kerý sis vydělával na tu svou opravu, žes vopravoval byty jejich „střední třídě“ — tam si tě vážili? Ne. Pro ně si

bulbaš-gastarbajtr. A v Lipsku, z kerýho si přivez svýho opla? Weißrusse, barbar z Východu. A vzpomínáš si, jak na polský hranici, v Kuznici Bělostocký, na tebe polský celník řek bydło a tys to spolknul? A tvůj ředitel, kanec nafoukanej, kerý na vás všechny nadává do čuráků? Rozčílil ses na něj aspoň jednou? Počkej, počkej… Čí že je to vina? Němců a Poláků? Říkáš, záviděj? Desetiletýmu oplu v garáži z kradenýho plechu? No, myslím, že pro dnešek už ti stačí, víc


Co chybí dnešnímu Bělorusku? nepij. Nebo aspoň zajídej, když piješ. Tak dobře, já ti řeknu, čí je to vina. Jenom nekřič, jo? Tvoje je to vina, brácho. Proč? Protože žiješ ve svý zemi jako host. A všecko je ti u prdele, kromě vlastního bytu, garáže a rezervy. Ulice, kerejma chodíš. Dědictví, kerý ti po předcích zbylo. Jazyk, kerým tvý babky a dědové mluvili. Jak, co to má společnýho s jazykem? Hodně to má společnýho. Dokud se nenaučíš vážit si svýho, rodnýho, nikdo si tě v celým světě vážit nebude. A nemáš z toho vinit jiný. Takhle budeš až do smrti dřít na sousedy, polykat křivdy a po večerech v kuchyni tiše nadávat na nadřízený. Tak nalej! Cože, rezervu sme už taky vypili? Jen kroupy a těstoviny zbyly? No dobrá, skočím do samošky, tím spíš, vodka je tam ještě za starou cenu. A ty zůstaň a popřemýšlej. Vo čem? Vo tom, že člověk, kerý si sám sebe neváží, dřív či pozdějc přijde vo opla, garáž a vlastní byt. A dokonce vo všechny svý strategický zásoby. ▨

▨ Žanna Krömerová ( Жанна Крэмер), narozena 1980 v Hrodně, novinářka a bloggerka, feministická a lidskoprávní aktivistka, v letech 2008–2010 žila ve Vídni, nyní v Berlíně. Mojí zemi toho chybí spousta. Čestní politikové. Fungující parlament. Politikové obecně.

Chybí spravedlivé soudy. Soudci, které nejmenuje prezident a kteří na něm nejsou závislí. Neúplatní a vzdělaní milicionáři. Transparentní a čestné volby bez zfalšovaného „sčítání“ a prolhané ústřední volební komise. Chybí veřejná diskuse. Debata o důležitých problémech v televizi po celé zemi. Možnost založit si fi rmu. Úcta k zákonům. Nezávislost novin a televize. Novinářům, aktivistům a politikům chybí bezpečí, zdraví a technické vybavení. Velmi chybí rovnoprávnost. Ženy ve vládě. Muži ve školství. Otcové v rodinách. Láska k dětem. Soudy a tresty za násilí včetně domácího. Chybí, respektive vůbec neexistují azylové domy pro oběti násilí. Chybí rodičovská dovolená, nejen pro matky, ale i pro otce. Stejná odměna za práci. Přebalovací pulty ve veřejných zařízeních. Výtahy pro kočárky a invalidní vozíky v nákupních centrech, administrativních budovách a na jiných veřejných místech. Nízké chodníky ve městě, které by usnadnily pohyb invalidům a cyklistům. A na tomto pozadí nijak akutně, ale přece jen chybí Gay Parade. Chybí tolerance k jinak vypadajícím a jinak přemýšlejícím. Barevné punčocháče a boty, pruhované sukně, pestrobarevná číra i nekonvenční oblečení místo černých a hnědých úborů, „jaké nosí všichni“. Foto Archiv U. A.

▨ Lizaveta Kasmačová ( Лізавета Касмач), narozena 1982 v Maladečně, studentka PhD. na kanadské University of Alberta, dříve studovala jazyky, dějepis a politologii v Minsku, Praze a Jeně. Pokaždé, když se do Běloruska po delší nepřítomnosti vracím, zažívám pocit známý asi každému cestovateli: některé věci se jakoby změnily, a přesto si všímáte toho, co zůstává stejné. Být daleko od domova mi ukázalo, jak důležité jsou rodinné vazby, a také mě přimělo vážit si skutečného přátelství. Jenomže s výjimkou svých blízkých a přátel mívám k lidem jako takovým spíše smíšené pocity. Čím víc vnímám Bělorusko nejen očima zevnitř, tím víc poodkrývám to, co mě znepokojovalo i dříve, jenom jsem to nedokázala vhodně pojmenovat.

Často vidím všechny ty neproniknutelné zdi, které si kolem sebe stavíme. V některých případech jsou zdi decentní a neviditelné, v jiných naopak nemusíte zacházet ve své fantazii daleko, abyste pocítili jejich mrazivou sílu. Na povrchu je tento fenomén odrážen často zasmušilými výrazy nebo nedostatkem úsměvů. Lidé se vyhýbají očnímu kontaktu, chovají se chladně a rezervovaně, jsou ukryti ve svých vlastních malých světech a dá opravdovou námahu je z jejich krunýřů dostat. Někdy se sama do stejné pasti chytám, přejímám stejné vzorce chování a nechávám se vézt na stejné vlně. Jenže pod povrchem je toho skryto víc. Jeden by řekl, že zdi mají přece svůj důvod, v našem případě odrážejí způsob, jakým tu lidé žijí svoje každodenní životy v ne zrovna přející době, a proto je nutné si vytvářet ony defenzivní strategie. Vnějškový vzhled je však jenom klam, vím to ze sebe. Jenže rozbořit ty zdi a být schopen uvidět skutečný obraz lidí s opravdovými city není jen tak snadný úkol. Stavba nepotřebných zdí a vytyčování zbytečných hranic znamená uzavírat a omezovat. My ale místo toho nejvíc potřebujeme ryzí otevřenost, upřímnost místo jen oficiálně prohlašované tolerance názorů a postojů, respektování jedince a v neposlední řadě pak vůli rozeznat potřebu měnit postoje jak jeden k druhému, tak k okolnímu světu. Potřebujeme najít sílu vzít na sebe zodpovědnost za mnohem větší změny. ▨

▪ Uladzislav Achromenka

35


Chybí dětská hřiště, kluby, kavárny a restaurace pro dospělé. Důchody a výplaty pro státní zaměstnance. Doktoři v poliklinikách. Turisté a turistická místa. Chybí lidskost, místa pro venčení psů, tradice uklízet po svém mazlíčkovi, humánní zacházení s potulnými zvířaty a tresty za týrání bezbranných zvířat. Chybí osvěta ve všech sférách života. Moderní léky včetně antikoncepce. Dostupné kvalitní knihy. Nemocnice, hospice, peníze na zdravotnictví, muzea, parky. Důvěra a úsměvy. Rozum. Láska. Úcta. Energie. Iniciativa. Statečnost. Svědomí. Štěstí… ▨

pořadatelů, když se zjistilo, že nemám holandský pas! „Tak vy jste jen Bělorus, nejste tak úplně Holanďan… Příště budeme zvát jen skutečné cizince!“ Když se můj táta dívá v televizi na fotbal, vždy říká: „Bělorusové zase prohráli.“ Chudáci fotbalisté, oni s ne vždy vysokou úrovní národního sebevědomí zas a zas musí být „Bělorusy“! Jednou jsem ukazoval tchánovi fotografie ze své návštěvy běloruské knihovny v Londýně. První otázka: „A co že to je právě běloruská knihovna? Čistě běloruská? V Londýně?“ Můj kamarád Belgičan, když byl u mne na návštěvě v Minsku, se bez přestání divil, jak všechno okolo pestří slovy „Bělorusko“: „Beltelecom“, „Belpost“, „Belsajuzdruk“, „Belarusbank“, „Belacola“, „Belryba“… V Belgii prý není tolik „Belů“. Takové naléhavé zdůrazňování, takové značení území vzbuzuje nechuť, protože toto území nemá nic společného se skutečnou běloruskostí. Stačilo, aby se ten Belgičan na ulici někoho na něco zeptal a přitom se zdvořile omluvil „Sorry, but I don‘t speak Belarusian“, aby dostal místo odpovědi nechápající výraz tváře a křečovitý smích. V současné situaci mi chybí Bělorusko jako norma. Aby se slovo „Bělorusko“ nevyslovovalo tlumeně a se studem (podobně jako vyslovujeme „Žid“ nebo „peníze“), hlasitě a s patosem („Bělorusko především!“), shovívavě a hrdě („ti Bělorusové sami nic nedokážou“), ale obvykle, každodenně, bez intonační pauzy. ▨

▨ Vital Stachijevič (Віталь Стахіевіч), narozen 1980 v Minsku, pianista. Od r. 2004 žije převážně v Amsterodamu. Vitebsku se často říká „hlavní město kultury Běloruska“. Jednou jsem přijel do tohoto města, abych tam sehrál sólový koncert, a nevidím jediný plakát nebo reklamu svého vystoupení. Pouze před samotnou budovou oblastní fi lharmonie jsem si všiml skromného plakátku se svým jménem: Vital Stachijevič (Bělorusko). K čemu bylo v závorkách připsáno to upřesnění? Měl jsem tedy ve Vitebsku zastupovat Bělorusko jako zemi? Nebo to, že jsem přijel z Minska, znamená z Běloruska a kulturní město Vitebsk Běloruskem vůbec není? Jiný případ: V Brestu během mezinárodního festivalu vlály nad městským divadlem mnohé vlajky zastoupených zemí, ponechme stranou profesionální úroveň interpretů. Měl jsem přivézt nizozemskou vlajku a vystupovat na festivalu za Holandsko. Jak velké bylo zklamání

▨ Larysa Šapavalavová ( Ларыса Шапавалава), narozena 1977 v Dubrouně, redaktorka webových stránek

▪ Žanna Krömerová

Foto Archiv V. S.

36

Foto Archiv Ž. K.

Foto Archiv L. K.

▪ Lizaveta Kasmačová

a televizního pořadu pro Bělorusy žijící v Litvě. Od r. 2004 žije ve Vilniusu. Před 20 lety jsme měli ideu národního obrození, která sjednocovala lid. Sjednocovala a byla podnětem k tvůrčí práci „pro“. Pro vytváření běloruských škol, pro obrození běloruských dějin, pro nezávislé Bělorusko. A co dnes? Dnes vládne „proti“. Státní moc bojuje s „gaunery“, opozice vyzývá společnost, aby se vzbouřila proti režimu, ve společnosti jsou stále více slyšet hlasy proti opozici, která za tolik let nedokázala nabídnout a realizovat konstruktivní ideu, která by sjednotila Bělorusy a porazila režim. Právě konstruktivní, protože nějaké ideje v naší společnosti už jsou. Například idea nepřátelství. Život „proti“ vyžaduje existenci nepřátel. A oni jsou. Tady, hned vedle nás. Nepřítel je soused, který pracuje ve státní správě, protože každý státní zaměstnanec je trochu „režim“. Nepřítel je ten, kdo nechce na vyzvání opozice vyjít na náměstí. A ten, kdo mluví bělorusky a chodí po ulici s bílo-červeno-bílou vlajkou, je taky nepřítel. A tamten nemá tu správnou sexuální orientaci… Důvod k nepřátelství může být jakýkoli. Pokud je a priori taková nálada. Vlastně ani nepřátelství nevzniká hned. Nejdříve vzniká nepřízeň osobní nebo ideová. Dá se ji zkusit překonat: prodiskutovat, vysvětlit svou pozici, vyslyšet partnera. Avšak to je možné, pokud je společný zájem, cíl, společná idea. A právě toto chybí. Absence konstruktivní ideje v běloruské společnosti zase ukázaly prezidentské volby 2010. Přesněji řečeno Náměstí, které se odehrálo potom. Prezidentští

▪ Vital Stachijevič


kandidáti aktivně vyzývali lid, aby vyšli v den voleb na náměstí. A lidé vyšli. Neočekávaně pro kandidáty, neočekávaně pro Bělorusko, lidé přišli a… nebylo jim zase nic nabídnuto. Kdyby ne Lukašenko, který vyvolal pozdvižení, když brutálně rozehnal lidi, kteří i bez toho začínali pomalu odcházet, toto Náměstí mělo všechny šance, aby vešlo do běloruských dějin jako ostudný nezdar běloruského demokratického hnutí. Stále častěji se objevuje pocit, že konkrétní cíle nejsou společnosti schválně určovány, jmenovány. Protože je-li cíl, musí pak být i výsledek. Buď vítězství, nebo porážka. Pro bezideové přešlapování na jednom místě není výsledek aktuální. ▨ ▨ Natallja Vasilevičová (Наталля Васілевіч), narozena 1982 v Minsku, politoložka, novinářka a křesťanská aktivistka. Žije v Minsku. Starý sovětský princip stále funguje — když vidíš frontu, pak se musíš nejdřív zeptat, kdo je poslední v řadě, a až pak se zajímat, co prodávají. Fronta je nezbytné svědectví nedostatkového zboží. Někdy se fronty vytvářejí kvůli tomu, co skutečně chybí a co chceš mít, ale na druhou stranu právě fronty vyvolávají pocit potřeby nebo nedostatku. Strategické zásoby cukru a oleje ještě od minulé paniky nedošly, ale lidé už cítí nástup nedostatku a obsazují místo ve frontě. Celá věc je prý v nedostatku deviz v zemi. Lidé už před směnárnami doslova žijí, stání ve frontě se stává hlavním zaměstnáním. Ale devizy nejsou, protože je prý vyvezli ze země, aby za ně byla nakoupena ojetá cizí auta, jejichž

▨ Vital Voranav (Віталь Воранаў), narozen 1983 v Minsku, spisovatel a překladatel. Od roku 1996 žije převážně v cizině, většinou v Polsku. Co chybí Bělorusku? Že by hodní, srdeční, poctiví lidé? Ale to ne. Chybí Foto Archiv V. V.

Foto Archiv N. V.

Foto Archiv L. Š.

▪ Larysa Šapavalavová

hory, aby náš člověk mohl vylézt blíže k nebi, rozhlédnout se okolo a uvidět, že všude v zemi, široko daleko, na venkově i ve městech, je u nás mnoho hodných, srdečných a poctivých lidí. Co chybí Bělorusku? Že by jazyk? Ale my přece máme jazyk! Oceán chybí, aby k němu náš člověk přistoupil a uvědomil si jeho nekonečnost, bohatství, bezednou hloubku, aby uslyšel libozvučnost vln a ponořil se hlavou do jejich pěnivé krásy. Co chybí Bělorusku? Že by historie? Ne. Snad pyramidy, kterých by se ani čas ani válka ani kataklyzmata nedotkly. Náš člověk by se na ně díval jako na důkaz a rozuměl by, že i on měl děda a jednou bude mít taky vnuka. Co chybí Bělorusku? Vůle, pravda, víra? Spíše slunce, aby hřálo víru, aby pozlacovalo pravdu, aby přidávalo vůli. Co chybí Bělorusku? Snad svoboda. Svoboda a jen svoboda. Svoboda, aby bylo jasné, že více už nic nechybí. Svoboda, aby bylo vidět, že hodní, srdeční, poctiví lidé jsou jeho vysoké hory. Svoboda, aby bylo slyšet, že jazyk je jeho bouřlivý oceán. Dřevěnice dědů jsou jeho majestátní pyramidy. Oči stařen jsou jeho slunce a v nich je vůle, pravda a víra. Jen svoboda chybí, ale svoboda vždy začíná a končí uvnitř. A každý z nás má své nitro. Ať otlučené, zmrzačené, ať dokonce obrácené naruby… ale nitro. Tak co tedy chybí Bělorusku kromě snad jen sebe sama? ▨

mnohakilometrové fronty na hraničních přechodech těší oko. Fronty před ambasádami cizích států stvořily vůbec celý literární žánr — dialogy ve frontě na ambasádu, v nichž se lidé rodí a umírají, studují jazyky a připravují se na zkoušky v autoškolách, formuje se v nich nový sociální řád se seznamy a vyvoláváním podle jmen. V běloruském sektoru služeb vznikla nová — stání ve frontě místo klienta, a to i od páté ráno přede dveřmi polikliniky ve vytoužený den výdeje lístků k lékaři nebo na státní úřady. Protože stát samostatně představuje útrapy srovnatelné leda s trýznivým 20minutovým čekáním na kabinku dámského záchodu ve fast foodu. O nedostatku v duchovní sféře svědčí nekonečné fronty na svěcení větviček na Květnou neděli, požehnání velikonočních sladkostí, na svěcenou vodu o Třech králích (která ale nakonec často stojí zapomenutá ve špajzu vedle rozbitého mlýnku na maso, dolarů v krabičce na čaj a strategických zásob cukru a oleje). Fronta kompenzuje Bělorusům všechno, co jim chybí. Dává cíl. Rodí pohyb. Stává se fórem, místem sociální komunikace. Nahrazuje trh. Je v ní konkurence a všeobecný sociální čin. Je v ní solidarita a spravedlnost, kterou ihned pozná každý, kdo se pokusí frontu narušit. Jediné snad, že když stojíš ve frontě, musíš se dívat do týla, a ne do očí. ▨

▪ Natallja Vasilevičová

▪ Vital Voranav

37


Sjarhej Bruško 38


Lóže ▪ Text Dzmitry Bruško ( Дзмітрый Брушко), narozen 1981. Foto Sjarhej Bruško (Сяргей Брушко), narozen 28. května 1958 v městečku Haradzeja, pracoval jako fotograf v různých běloruských novinách. Účastnil se bělorusko-švýcarského výstavního a edičního projektu Hledání Běloruska: Dvanáct let po Černobylu, spolu se švýcarským fotografem Hugem Jaeggim (1998). Vystavoval v Německu, Švýcarsku, Bělorusku a Irsku. Zemřel v roce 2000. Zanechal po sobě velmi cennou sbírku dokumentárních fotografi í, většina z nich je blízká stylistice fotografi í Cartier-Bressona.

39


To, že se otec stal profesionálním fotografem, byla naprostá náhoda. Po absolvování střední školy si podal přihlášku na geografickou fakultu. K přijetí mu chyběl jeden bod. Když se děda dozvěděl o jeho neúspěchu, hrozně se rozčílil. Babička otce varovala. Musel jeho hněv někde přečkat. Bydlel a přespával ve fotolaboratoři gorodějského kulturního domu. Několik týdnů! Tam se taky všemu naučil… Cartier-Bresson. Otec o tom mluvil. Jenom jednou v životě držel Leicu. Celý život však snil o takovém fotoaparátu. Dálkoměrném. V oblasti techniky to byla jeho utkvělá myšlenka. A kdybych je měl srovnat… Když mě otec začínal učit fotit, říkal mi, když fotíš, musíš mít chladnou hlavu a horoucí srdce, a ne naopak. Tak taky fotil. Uviděl nějaký námět, vyfotil ho a pak se k němu vracel. A jak fotil Bresson? Trefi l se do černého a fotil. Zatímco otec, když viděl něco výjimečného, vracel se a fotil to znovu a znovu…

40


โ–ช Den sv. Michala, Brestskรก oblast, 1997

41


▪ Okres Maladzečna, 1999

42


▪ 1996

43


▪ Kolchoz „Rodiště Jakuba Kolase“, 1997

44


▪ Invalida pomáhá sousedům sklízet brambory, 1997, okres Chojniki

45

RozRazil 39  

Jak dlouho by Bělorusku trvalo přičlenit se k Evropské unii, kdyby o to stálo či mělo možnost?