© Lukáš Balabán, 2025
© Větrné mlýny, 2025
ISBN 978-80-7443-581-2
Lukáš Balabán ⬥ Román pro pitomce
1. Zase ⬥ 13
2. Vánoční jízda ⬥ 17
3. Everest ⬥ 23
4. Mouchy ⬥ 28
5. Brno ⬥ 32
6. Kafe ⬥ 36
7. Sakra, hoříš! ⬥ 45
8. Souhvězdí Lva ⬥ 51
9. Sen ⬥ 56
10. Jablko ⬥ 61
11. Padančata ⬥ 66
12. Mezihra ve Zběžném ⬥ 72
13. Ve státě Kalifornie ⬥ 77
14. Znovu ⬥ 84
15. Roh ⬥ 90
16. Žal ⬥ 98
17. Sudlice ⬥ 102
18. Dopis ⬥ 107
19. Mašinka ⬥ 111
20. Mop ⬥ 117
21. V oku bouře ⬥ 122
22. Halda Ema ⬥ 129
„Mamka bude mít zase nejmíň!“ pronesla malá Berenika vyčítavým tónem, když viděla, jak polévka mizí z hrnce do talířů lidí, kteří pro ni nebyli v podstatě nic víc než vetřelci. Martin Vrána a jeho děti Dolores a Johanes. Který prablb by svým dětem dal taková jména? Aby vytvořil rým?
Dolores byla holčička zhruba stejně stará jako Berenika.
Občas si spolu hrávaly a bavily se. Johanes naproti tomu byl uhrovitý protivný pitomec a Berenice připadalo, že jeho účelem v tomto vesmíru je působit jí, její mamince a celému jejímu světu utrpení a chaos.
Ostatně celá tahle trojice přivandrovalců zřejmě byla pověřena tímto posláním. Pod záminkou společného oběda přitáhli do jejich příbytku, aby zde jedli jejich jídlo a trápili maminku hlady. A to není správné. Maminka musí jíst. Maminka musí mít sílu, aby mohla chodit do práce, vydělávat peníze a ty pak se slovy Jedináčku, odpusť mi, odevzdávat v různých formách své milované dceři. Schopnost vyvolat
v mamince pocit provinilosti a následně impulzivní snahu o nápravu spáchané křivdy, kdykoliv bude chtít novou hračku, sladkost či jiný artikl, už za deset let svého života malá Berenika ovládala témeř dokonale.
„Zase?“ zeptal se frustrovaně Martin Vrána a zběžně hledal v paměti, kdy naposledy proběhla akce podobného druhu a v podobném personálním složení, během které byl při rituální distribuci potravy vůči Bereničině mamince Julii nespravedlivý. A především, zda má desetileté dítě vůbec kapacitu si každý takový incident pamatovat, když on, dospělý člověk s plně vyvinutým prefrontálním kortexem, si na nic podobného v tomto okamžiku vzpomenout nemůže.
„Nech to být,“ řekla Julie, která již byla smířená se svojí úlohou v tomto obřadu. Snášet utrpení. Bylo zřejmé, že Berenika tuto sešlost neschvaluje a bude hledat všemožné záminky, aby Martina a jeho děti přesvědčila, že v tomto bytě dva plus jedna na kraji města pro ně není místo. Že ekosystém je plně funkční bez jakéhokoliv účastenství těchto tří cizáků. A dalo se čekat, že Martin, ač obvykle člověk celkem rozumný a laskavý, nicméně v určitých momentech poměrně vztahovačný, bude uštěpačnými poznámkami malé Bereniky trpět jako býk na červenou a dříve nebo později se nasere. Johanes příliš nechápal, proč se tohle všechno děje. O co se jeho otec s Julií vlastně snaží, když v podstatě cokoliv, co spolu podniknou, končí stejně. Berenika dělá cavyky. Otec se naštve a řekne jí, co si o tom myslí, Julie na sebe vezme úlohu medvědice ochranářky a začne svou dceru bránit, protože bez ohledu na to, jak frackovitě se chová, nelze připustit, aby ji někdo konfrontoval. Martina sice má ráda a chtěla by s ním být, ale potom je tady Jádro. A Jádro je ohraničeno.
A uvnitř Jádra se nachází matka s dcerou. A vně Jádra se nachází všechno ostatní. I Martin Vrána. Nikdy nebude při-
jat do Jádra, ani kdyby se třeba postavil na hlavu. Nakonec když dojde na lámání chleba, věrnost Jádru má prioritu. Je to dogma, které je základním stavebním kamenem celého kosmu. Je to taková samozřejmost, že Julie ji ani nepopisuje slovy, ani o ní pomocí slov neuvažuje. Je to pro ni reflex. Každý pokus o nedělní oběd, každý výlet za město, každý víkendový výjezd na hory k tomu dřevorubci, co bydlí na samotě nad Ostravicí, k tomu ožralci, tam do té smradlavé hnusné chaty, všechno se odehrává přesně stejně v rytmu hádek, frustrace, nasranosti. Někdy to rozpoutá Berenika, jindy si otec s Julií vystačí sami. Ale pomyslným vajglem odhozeným na sud s prachem může být kdokoliv a cokoliv. Třeba Johanes, který ještě ve svých třinácti letech nepochopil, že jsou lidé, jako například Julie, před kterými si musí dávat pozor na každé slovo, aby náhodou nenastartoval výměnu názorů mezi ní a otcem, na jejímž konci nastane nasupené ticho, v horším případě nasupený pláč.
Johanesovi až o mnoho let později došlo, že tohle všechno jeho otec s Julií podstupovali možná kvůli pár minutám sexu, když děcka dala pokoj a šla spát. Ale teď mu to ještě nedocházelo.
Vzpomněl si, jak se s ním na tohle téma otec nedávno snažil hovořit. Ožralý, pochopitelně. Bylo to trapné. Otec používal slova jako přirození a vzrušovat. Znělo to hrozně. Johanes se s otcem nechtěl o tom bavit. Nechtěl se o tom bavit s nikým. Chtěl u dědy v kumbále koukat na pornočasopisy. Chtěl si některé obrázky slečen z těch pornočasopisů odnést domů. To ho zajímalo. Ne nějaké blábolení ožralého otce, který najednou uprostřed pracovního týdne, kdy se opět vrací z práce zlitý jak zákon káže, má najednou potřebu dělat výchovu.
Dolores bylo rovněž jasné, kam celá situace směřuje. Dolores se nikdo na nic neptal. Dolores se měla starat o otce, 15
jak jí to babička s dědečkem říkali. Dolores bylo v křesťanském duchu vysvětleno, že její hodnota coby lidské bytosti spočívá v tom, jak prospěšná je jiným lidem. Co na tom, že je sama dítě, za které jsou zodpovědní rodiče. Co na tom, že už čtyři roky trpí cukrovkou. Jednou jí otec řekl, že zapomněl, že má cukrovku. Po všech těch kecech o tom, jak je hrozné, že má dceru diabetičku. Po tom všem, jak se ožíral a plakal, jaké neštěstí jeho dceru postihlo, jak si teatrálně vpravil do žíly injekci inzulinu, aby zakusil tíhu dceřina prožívání, už zapomněl, že jeho dcera má cukrovku.
Dolores se o svou cukrovku musí starat sama. A musí se starat o otce. Snášet jeho utrpení, nést jeho břemena. Dolores vidí, že Berenika zkouší, zda se podaří překročit horizont události a celý nedělní oběd tak zase ukončit nasupeným pláčem Julie a zlostnými ublíženeckými kecy Martina Vrány.
Podaří.
2. Vánoční jízda
„Mé děti mě někam vezou mým autem na Štědrý večer, to se podívejme,“ řekl Martin Vrána, nedbale rozvalený na zadní sedačce. Johanes, čerstvý majitel řidičského průkazu skupiny B, se podíval do zpětného zrcátka, aby přes otcovu zakloněnou hlavu zkontroloval provoz za autem. Nic nejelo.
„Kam mám jet?“ zeptal se otce.
Dolores seděla na sedadle spolujezdce a ani nedutala. Její nápad zajet na Štědrý večer za otcem nebyl dobrý, i když do poslední chvíle doufala v opak. Že snad otec nebude opilý, že jenom tak zajedou třeba ke Komeňáku a trochu se projdou parkem, když už teda byli s Johanesem na večeři u matky. Bylo jasné, že tento scénář se za daných okolností realizovat nebude.
„Jeď kamkoliv odtud. Tady už mě nechtějí. Tady jsou dnes večer na mě zlí. Jeď, kam tě napadne. Ať už jsme odsud pryč.“
Johanes zařadil rychlost a vyrazil po Ruské ulici směrem do centra. Třeba něco vymyslí. Třeba se to nějak spraví. Třeba se cestou stane něco, co způsobí, že s jejich na mol ožralým a na celý svět uraženým otcem bude rozumná řeč. Tato naděje byla v jeho srdci zadušena hned v zápětí.
„Jenom se na mě dívají a zuří. Jenom se vyčítavě dívají a vyčítají. Zasraný Vánoce,“ řekl nasupeně Martin Vrána.
Jo, řekl si Johanes pro sebe, zasraný Vánoce. Jeho kamarádi a spolužáci jsou dnes doma v teple, jedí kapra a cukroví, vybalují dárky a hrají na svých počítačích nejnovější videohry, zatímco jejich otcové a matky spokojeně usínají při Třech oříšcích pro Popelku. On už mnoho let ne. Vánoce pro něj byly nejhorším obdobím v roce. Obdobím, kdy se cítil vinen, že Štědrý den trávil u matky, a ne u otce. A když to bylo obráceně, cítil se stejně. A ty neustálé obavy, jestli se otec opije a nebude s ním k vydržení, jako se to odehrávalo zrovna teď.
Odbočil na Místeckou a nabral rychlost. Proti nasáklému nočnímu nebi se v dálce tyčila modrá neonová silueta ostravské Nové radnice.
„Jsem všem akorát pro smích. Všichni si ze mě dělaj šašky. Dej nám prachy a jdi do prdele. Dej nám auto a jdi do prdele, tatíčku.“
„Ale tati, přece víš, že tak to není,“ ozvala se Dolores.
„Tati, tati,“ zašklebil se Martin Vrána. „Však já umřu a budete bez táty!“
Johanes se na zlomek sekundy ohlédl doprava. Viděl, jak Dolores vhrkly do očí slzy.
„Tohle nemá cenu,“ řekl jí potichu. „Hodím tě domů a pak uvidím, co dál.“
„Už se tam na mě domlouváte, co? Domů, domů. Já nemám žádné domů. Ale vy běžte domů, hlavně ať už máte to svoje domů.“
Johanes odbočil do dvora a zastavil u domu, kde bydleli s matkou.
„Běž,“ hlesl směrem k Dolores. Ta se ale ještě nechtěla vzdát své poslední naděje.
„Tati, fakt nechceš jít nahoru? Aspoň na chvíli… Máma stejně není doma. Dáš si s náma večeři a —“
„Ne!“ štěkl Martin Vrána. „Tam já už nesmím. Takovýho pitomce ze sebe dělat nenechám! Kurva! Nebudeš mě ponižovat před svou matkou a náhradním otcem! Já jsem
Martin Vrána! Já nejsem žádný pitomec. Já jsem českobratrský evangelík! Pamatuj si to! Tam já už nepůjdu. Tam už se nesmím vrátit.“
Johanes se otočil k Dolores a pohlédl jí do čerstvě rozplakané tváře. Neřekl ani slovo, ale Dolores připadalo, že jeho oči říkají Tak to vidíš. Nemá to cenu. Běž domů. Já už to nějak zařídím.
„Tak teda Veselé Vánoce,“ vyhrkla Dolores a vystoupila z auta do deště. Johanes viděl její siluetu, jak proběhla dvorem mezi kalužemi v rozbahněné cestě někam do tmy, a po chvíli se v domě na druhé straně dvora rozsvítila chodbová světla.
„Veselé Vánoce, Dolorko,“ pronesl plačtivým hlasem
Martin Vrána. „Holčičko moje! Tam já už za tebou nemůžu. Nemůžu nikam!“
Vzlykal a smrděl alkoholem. Johanes tipoval, že asi jde o nějakou odpornou slivku od toho ochlasty z beskydské samoty nad Ostravicí. V poslední době za ním jezdil často. „Tady jsem s vámi bydlel. Tady jsme po nocích chodili S INJEKCEMI, ABYCHOM TĚ ZACHRÁNILI! Holčičko moje!“ zavyl Martin Vrána.
„No,“ řekl Johanes, v němž se synovská instinktivní bázeň z otce začala prát s hněvem nad tím, že ho má teď ožralého na hrbu. „Zavezu tě zpátky.“
Vyjel ze dvora a zamířil směrem, ze kterého před chvílí přijel.
„Jo. Zavez mě zpátky, tam k těm nasraným ženám, co se dívají a vyčítají. Hoď mě tam. Já to nějak ještě ustojím. Já to tady ještě nějak zvládnu. Ještě potřebuju napsat pár knih a pak to zabalím.“
„Co jsi jim řekl, že se na tebe nasraly?“ zeptal se Johanes. Ani ne tak proto, že by ho zajímalo, jaké důvody tátova ožralá mysl vyplodí, ale spíš z obavy, že když sám nic neřekne, začne se do něj otec slovně navážet a nutit ho, aby něco řekl. Dělával to tak vždycky. V opilosti — hlavně v opilosti — se choval jako citový vyděrač.
„Nic jsem jim neřekl. Nic jsem jim neudělal. Julie tam sedí se svojí mámou, svírají sklenice vína a já jim tam překážím. Všem jenom překážím. Tobě taky překážím, no, nedělej, já vidím, jak se tam za tím volantem tváříš. Jsem vám na obtíž. Mám vám akorát odevzdat prachy a neobtěžovat vás. Nic pro mě neuděláte. Nikdo. Na všechno je člověk sám. Však já ještě napíšu těch pár knih a pak už klidně můžu do jámy.“
Johanes se najednou uklidnil. Hněv zvítězil nad bázní. Poprvé za těch dvacet dva let, co byl na světě. Do teď je při každé otcově ožralecké tirádě trávil v úzkosti a obavách, co zlého a skličujícího se ještě stane. Co hnusného otec ještě řekne o sobě, o něm či o jeho sestře. Na který chodník se zase vyvalí či ve které hospodě se s někým pohádá, pobije a ztratí doklady. A teď, zničehonic, už ne. Teď mu na tom přestalo záležet. Teď už ho ta situace prostě jenom štvala.
„No, to je vánoční atmosféra jak vyšitá,“ odsekl Johanes. „Předpokládám, že ta Vladkova slivka se do tebe taky nalila sama.“
„Jenom si dělej prdel z táty,“ troubil Martin Vrána pořád tu svou. „Všichni si ze mě dělaj prdel. Jarý s Bujarým si ze mě
taky dělají prdel. Však už to nebude dlouho trvat. Zdekuju se na Ostravici a budu tam mít od vás všech pokoj. Budu tam žít za deset korun na den! Deset korun! Na den! Už ode mě neuvidíte ani kačku!“
Johanes odbočil z Ruské, projel průjezdem a zaparkoval před domem, kde bydlel otec s Julií. A do ticha, které mu po všem tom opileckém řečnění připadalo jako úleva, řekl: „Jsme tady.“
„Dělej si prdel z plastelíny, synáčku,“ vydechl Martin Vrána. „Veselý Vánoce.“
Na ta slova se nemotorně vyhrabal ze sedadla, vystoupil a velmi nejistým krokem vyrazil k domu. Johanes vypnul motor, zhasnul světla a sledoval otce, jak se dopotácel ke vchodu a snaží se vyrhabat klíče z kapsy své zválené džínové bundy, jak je nakonec našel a odemkl si. A potom se v domě rozsvítila chodbová světla.
Chvíli seděl za volantem a jenom poslouchal, jak kapky deště bubnují do střechy vozu. Proti němu se rozkládala obří hala vítkovické těžké mechaniky. Za ní, v dálce na obzoru proti šedavému nebi, jako velbloudí hrb vykukovala halda Ema.
Ve třetím patře domu stojícího na okraji parkoviště, kam před chvílí vrávoravě vešel otec, se ve všech oknech svítilo. Ani v jediném nebyla záclona nebo závěs. Ale Johanes se mohl pouze domýšlet, co se nyní v bytě odehrává, protože z místa, kde seděl, se v těch oknech daly zahlédnout jen bílé stropy.
Chodbová světla zhasla.
Johanes vystoupil z auta, zamknul a klíč pak hodil otci do schránky. Prošel ulicí k večerce, koupil si dvoulitrovou láhev kofoly za poslední dvacetikorunu, která se ještě krčila v koutku peněženky. Potom pomalu přešel na přilehlou
tramvajovou zastávku. Zaklonil hlavu a chvíli nechal kapky deště dopadat na svou tvář. Hněv ho pomalu opouštěl. Bylo to z krku. A bylo to dobré.
Došel až k ceduli s jízdním řádem, ze kterého vyrozuměl, že nejbližší tramvaj domů pojede asi za 50 minut. Pokud pojede vůbec. Otevřel kofolu a napil se. Na ulici, kam až oko dohlédlo, nebylo živé duše. Jedinou společnost mu dělaly pouliční lampy, jež sehnuty nad ulici osvětlovaly ostrůvek zástávky, vozovku i chodník oranžově žlutým světlem.
„Veselé Vánoce,“ řekl jim Johanes.
3. Everest
Vanessa se podívala do zrcadla. Černé šaty, černé punčochy, černé lodičky a malý stříbrný krucifi x pod límečkem.
Jeho třpyt velmi pěkně kontrastoval s matnou černí jejího outfitu. Chtěla si nanést černou rtěnku, ale nakonec volila trochu méně dramatický makeup, aby svou matku zbytečně nerozrušovala. Situace kolem dědova úmrtí pro ni byla už tak velmi těžká.
Jako smuteční úbor to bylo v podstatě dokonalé. Ale o to tady nešlo. Ani o ni tady vlastně nešlo. Vanessa tušila, že ať už se sebou před zrcadlem udělá cokoliv, stejně se sobě nikdy líbit nebude. Ani jako ta hezká holčička, kterou z ní matka chtěla mít, ani jako gotická aristokratická upírka, o kterých čítala v brakových románech pro dospívající dívky. Vanessa neměla moc času. Bylo potřeba rozhýbat a uschopnit maminku. Ta posledních několik dní dlela v ochranné atmosféře vytvořené silnými prášky na uklidnění
předepsanými lékařem, který by se v podstatě dal označit za rodinného.
„Mami, jak jsi na tom?“ zeptala se Vanessa, když vkročila do matčiny ložnice.
„Už se hrabu,“ utrousila matka, která se nemotorně snažila na zádech zapnout zip svých šatů.
Děda Pokluda, tento nezkrotný živel celé obce a hegemon svého rodu, byl i hegemonem Vanessiny matky Luisy, která svou profesní kariéru i svoje manželství podřídila jeho zájmům a stála při něm až do poslední chvíle. V časech hojnosti, bohatství a krásy, kdy pomáhala otci budovat rodinnou fi rmu a rozšiřovat nemovité majetky, i v časech úpadku a nemoci, kdy už stárnoucího podnikavce začínaly opouštět síly a po dříve prosperující fi rmě zbyly jen dluhy.
Děda Pokluda teď najednou nebyl. A jeho dcera Luisa ztratila kompas, který ji vedl, maják vždy neochvějně stojící na obzoru, ať se hnula kamkoliv. Svět potemněl a jeho smysl se vytratil. Tak tady stojí a má pocit, že bez svitu toho majáku si nedokáže ani zapnout své sváteční šaty.
„Ukaž, já ti to zapnu,“ řekla Vanessa a přistoupila k mamince. „No vidíš… A je to. Neboj. Bude to dobrý.“
„Nic nebude dobrý,“ odvětila nepřítomně Luisa. Zírala před sebe bez hnutí, bez jakékoliv obličejové mimiky jako automaton, jehož pérko už doběhalo, a klíček, kterým by ho někdo znova natočil, se kdesi ztratil.
Vanesse nezbylo než být věcná, protože od matky se to v danou chvíli čekat nedalo.
„Musíme jít. Obřad začne za dvacet minut. Brácha už čeká dole v autě.“
„Bobínek už čeká v autě,“ řekla Luisa s nečekanou něžností v hlase. „Tak to bychom si měly pospíšit, ať tam nečeká moc dlouho,“ dodala a následně aplikovala parfém, který jí
děda Pokluda před lety přivezl ze své legendární obchodní cesty do Kataru.
Bobínek. Pro Bobínka všechno. Nemůžeme ho nechat čekat. Klidně se třeba přerazíme na schodech, aby nám náhodou nevyčetl, že to trvá moc dlouho. Budeme si pro Bobínka od huby odtrhovat, jen aby mu bylo dopřáno to nejlepší a neměl náhodou pocit, že na něj nemyslíme. Budeme mu posílat do Prahy naše poslední prachy, aby měl za co chlastat při projebávání studií, která stejně položil, Bobínek.
Jediná Bobínkova klika je, že se mu podařilo přistát na fleku, co sype kilo měsíčně. Ono to v Praze ani jinak nejde. A já abych pomalu těm slovutným mudrcům-pitomcům na fi ldě kouřila v kabinetě čuráky, aby mně už milostivě nadělili ten zpropadený titul, který mi stejně k ničemu nebude, protože s bohemistikou na fleku za kilo nepřistanu, ani kdybych byla stokrát dostudovaná, narozdíl od Bobínka. Vanessa se musela hodně snažit ovládat tok svých myšlenek, když pomáhala prášky oblbnuté mamince se schodů a doprovázela ji přes zahradu k autu. Bylo jasné, že to, co se před nimi dnes rýsuje, bude po psychické stránce podobně strastiplné a vysilující jako výstup na Everest.
Bobínek se nezlobil. Naopak, s velkou synovskou úctou maminku usadil do zánovního automobilu, dovolil Vanesse usednout na sedadlo spolujezdce a bezpečně na druhý rychlostní stupeň dovezl svou rodinu ke kostelu, kde již stálo shromážděno značné množství lidí, kteří svému obecnímu hegemonovi přišli vzdát poslední poctu.
Pohřební obřad se nesl v duchu očekávaného pokrytectví, hrané lítosti mnohých, která měla překrýt zášť a osobní antipatie v zájmu zachování dobrých vztahů uvnitř rozvětveného rodu Pokludů. Vanessa to cítila ze všech stran, to napětí, pomluvy, faleš, pečlivě kultivované staré křivdy, to všechno