Judith Hermannová: Lettipark

Lettipark Judith Hermannovรก

Lettipark

Judith Hermannovรก

Pro Christiane

Tento projekt byl realizován za fi nanční podpory Evropské unie.

Za obsah publikací (sdělení) odpovídá výlučně autor.

Publikace (sdělení) nereprezentují názory Evropské komise a Evropská komise neodpovídá za použití informací, jež jsou jejich obsahem.

The publication of this work was supported by a grant from the Goethe-Institut.

Kniha vyšla díky podpoře Česko-německého fondu budoucnosti. © S. Fischer Verlag GmbH, Frankfurt am Main 2016 © Judith Hermannová, 2018 Translation © Petr Štědroň, 2018 Cover photo © David Konečný, 2018 © Větrné mlýny, 2018 ISBN 978-80-7443-297-2

Z němčiny přeložil Petr Štědroň

Uhlí

Ráno přivezli uhlí. Vstali jsme brzy a do kamen přiložili poslední dřevo, stáli jsme zmrzlí s rukama v kapsách bund, v ranní mlze na ulici před domem, a sledovali bílé obláčky, které jsme vydechovali. Uhlí dorazilo na čas, ukazovali jsme náklaďáku cestu úzkou uličkou mezi kůlnou a přístřeškem na traktor, co nejblíže k chlívku, ve kterém už léta nebylo žádné zvíře. Brikety s rachotem sjely na zimní trávu, byla jich velká hromada, dobré uhlí, skoro žádná drť, a stříbřitý uhelný prach se vznesl do vzduchu.

Dopoledne jsme strávili přehazováním uhlí z louky do chlívku. Sedm tun uhlí, měli jsme lopaty a vidle, ze začátku jsme udělali řetěz, pak nám to ale přišlo zbytečné a každý dál pracoval sám. Mlha se rozptýlila a vyšlo slunce, na holých haluzích keřů se opatrně objevovali ptáci. Kolem poledne jsme si dali pauzu. Uvařili jsme si kávu a sedli si na práh dveří od chlívku, byl úplně sešlapaný od lidí, kteří se před desítkami let chodili dívat na svá zvířata. Pili jsme 13

kávu a mluvili o tom, na jak dlouho tato zásoba uhlí vystačí. Sedm tun — sedm zim? Říkali jsme, že záleží na zimě, a vzpomínali na tu poslední, která byla neskutečně chladná a dlouhá, ledová zima se sněhem až do května. Srovnávali jsme nynější zimu s těmi předcházejícími a mluvili o možných předzvěstech: kůra stromů byla letos obzvlášť tlustá a bylo také víc ořechů než v předešlých letech. Říkali jsme, že tahle zima bude možná ještě chladnější než ta minulá. S takovou zásobou uhlí se nám ale nemůže nic stát. Se sedmi tunami uhlí v chlívku jsme byli v bezpečí.

Kávu jsme vypili a lógr vylili do trávy. Ještě chvíli jsme seděli na prahu, práce byla už skoro hotová, venku už moc uhlí nezbývalo, jen takový půlkruh, jako val kolem nás. Vjezdovou branou, kterou jsme za náklaďákem ještě nezavřeli, vjel na kole do dvora Vincent. Vincentovi byly čtyři roky, jestli jsme si to pamatovali dobře, brzy mu bude pět. Svižně vyjel zpoza rohu, hned nás uviděl a už si to na kole drandil uličkou mezi chlívkem a kůlnou na traktor k nám, zastavil se před uhelným valem. Měl na sobě zelenou bundu a pečlivě uvázanou šálu, na hlavě čepici a u nosu mu nevisela nudle. Zůstal sedět na kole a zkříženýma rukama se zapřel do řídítek, jako kdyby mu nebyly čtyři, ale patnáct.

14

Díval se na nás a řekl, co děláte. Samozřejmě. Řekl to naprosto samozřejmě, a my na to odpověděli, už tady na tebe čekáme, sklízíme uhlí, můžeš nám pomoct.

Vincentovi umřela loni v zimě máma. Vincentův otec od ní odešel a ona z toho nejdřív byla na nervy, pak onemocněla. Nebo to bylo naopak, nejdřív onemocněla a pak z toho byla na nervy, to je ale celkem jedno, protože to už na její smrti nic nemění. Přechodila chřipku a pak jí to sedlo na srdce, uhnala si mrtvičku, pak druhý infarkt a ještě jeden do třetice, nakonec už její mrtvice přestali počítat. Ležela tři měsíce v nemocnici, nakonec oslepla, nemohla už mluvit a mohla hýbat jen levou nohou; doktoři jí měřili mozkové vlny a byli toho názoru, že je svým způsobem pořád ještě při sobě, a nazývali ten stav uzavřeností do sebe samé. Vincentova matka se do sebe uzavřela, když byly Vincentovi čtyři roky.

Seděli jsme na zimním poledním slunci před valem z uhlí, v rukách prázdné hrnky od kafe. Práce nás zahřála, byli jsme čilí. Mluvili jsme s Vincentem, ptali jsme se, jestli ho na cestě k nám nezastavil nějaký Bobr, Bobr byl ten, kdo zastavuje každé příliš rychle jedoucí dítě a vyzývá ho, aby zpomalilo. Vincent se ale nenechal obalamutit. Řekl jen, říkáte blbosti, 15

a naštvalo ho to tak, že jsme s ním raději přestali takhle mluvit. Hleděli jsme na něj, jak sedí na svém kole a mírně popojíždí dopředu a dozadu a navrhuje nám, že si přiveze svoje kolečko a pomůže nám se zbytky uhlí do chlívku, vypadal jako někdo, komu schází neviditelná polovička, ale také jako někdo, kdo má kolem sebe poloviční svatozář.

Mysleli jsme na jeho matku, která bývala přitažlivá ženská, vysoká a křehká, při chůzi nenapodobitelně došlapovala svýma dlouhýma nohama, jako hříbě.

Vždycky působila zkormouceně, slyšeli jsme ji ale i běsnit a to pak nebyla ani v nejmenším bezmocná.

V prvních týdnech nemoci jsme ji navštívili na oddělení, kde ležela, to už byla slepá a pořád opakovala, jaká je to škoda, že nemůže vidět naše krásné obličeje.

To je taková škoda, že nemůžu vidět vaše krásné obličeje.

Nevěděli jsme, že naše obličeje připadaly Vincentově matce tak krásné, a domů jsme odcházeli s dojmem, že člověk dokáže říct některé věci teprve tehdy, až když jsou nenávratně pryč.

Vincent slezl z kola a pustil je na zem. Vzal do ruky kus uhlí, zkoumavě ho obracel, přelezl přes val, prodral se mezi námi a hodil uhlí na hromadu v rohu 16

chlívku. Vrátil se zpátky a jen tak letmo se o nás opřel. Když mu umřela máma, ptal se otce, jak dlouho trvá smrt, jeho otec nám to vykládal.

Vincent řekl, myslím, že to kolečko nepotřebuju.

Můžu vám pomoct i bez něj.

A tak jsme stáli před prahem, protahovali si nohy, zapírali se v kříži a rovnali se na zimním slunci a pak jsme pokračovali. Odházeli jsme zbytek uhlí do chlívku, zase jsme přece jen utvořili řetěz a Vincent nám pomáhal. Jeho matka nám ukázala, že na lásku se dá zemřít. Byla živým důkazem toho, že člověk může umřít na zlomené srdce, z lásky se uzavřela sama do sebe. Bylo zvláštní pomyslet, že to poznamená celý Vincentův život, a my jsme uhlí z jeho špinavých ručiček přijímali jako hostie.

17

Fetiš

Když se Ella vrátí od řeky, hoří za maringotkou oheň, po Carlovi ale ani vidu. Možná už zase odjel. Oheň je řádně založený, stejně velká polena jsou do sebe pečlivě zapřená, nekouří se z něj, hoří čistě a ještě nějakou chvíli hořet bude. Na kraj ohniště, ke kruhu z kamenů, bílých od popela, Carl vyrovnal nové dřevo, řezy jsou světlé a dřevo lehké. Vedle něj leží roští. Na skládací židli u ohniště je deka.

Cirkusová maringotka je stará, natřená červeně a modře, barva se loupe. Na užší straně vedou schody ke dveřím, dvě okýnka s výhledem na louku. Všude kolem bují bodláčí a odkvetlé pampelišky. Ella vystoupá po schůdcích nahoru a otevře dveře, Carl si třeba na chvíli lehl; ví, že si nelehl. Postel je ustlaná a prázdná. V maringotce je teplo, Carl si taky zatopil v kamnech. Zařízení je prosté, skládací stolek, dvě židle, z nichž jedna stojí venku u ohně. V rohu kamna, z jedné strany na druhou visí prádelní šňůra 18

a na poličce nad postelí je jedna jediná kniha, ohmataná a zpřehýbaná „Loď mrtvých“ od Travena. Ellin kufr vedle dveří. Carlův batoh tu není, to ale nemusí nic znamenat, ruksak si vždycky nosí s sebou, nikdy ho nespouští z očí.

Ella se chvíli opírá o pootevřené dveře a hledí do maringotky. Kamny už protahuje vítr. V pavučině nad skládacím stolkem čeká pavouk. Je to tam cítit po obou. Dveře zase zavře, sejde ze schůdků a sedne si na skládací židli k ohni. Daleko, v domě za nesečenou loukou, se už svítí, v ostatních maringotkách, postavených s odstupy v řadě za sebou, je tma. Když Carl s Ellou v poledne přijeli, na schodech vedlejší maringotky se jakási vychrtlá, až ke krku potetovaná osoba v sárí vyděsila a utekla do vozu, jako by ji vyrušili při nějaké zásadní činnosti; teď jsou dveře zavřené, nad nimi se cosi otáčí ve větru, je to ozdobené pery a větvemi a zdálky to vypadá jako lebka nějakého zvířete — fretka? Krysa, lasička.

Oheň syčí. Ella zaslechne od řeky ptáky, těžce máchají křídly. Divoké husy, cestou k řece je vyplašila dole na březích, v hejnech vzlétaly k nebi a s naříkavým křikem kroužily nad vodou. Druhý břeh řeky byl divoký a neobydlený. V dálce věž. Nikde ani živáčka. Řeka plynula rychle, uprostřed toku samý vír. Bylo už moc chladno na to, aby se vykoupala. Chvíli šla po proudu, pak se vrátila.

19

A tak teď už jen sedí u ohně. V žádném případě nepůjde do domu, tam k těm, k lidem, které vůbec nezná, ty zná jen Carl. Představoval jim Ellu, jen tak zběžně, nechal to na ní, jestli si přisedne, nebo půjde zase zpátky do maringotky. Vychrtlá postava, při bližším pohledu holka, se svým tetováním, které zobrazovalo hejno čtverzubců s naježenými ostny, byla nečekaně milá a vysokánský muž, kterému patřil dům, maringotka a louka, ten taky. Lidé, kteří vám vidí až do žaludku, lidé s očima jako uhlíky.

Bosé, do hněda opálené děti, ženy s amulety kolem krku a slepý stařec s vlastnoručně vyřezaným žezlem. Na dlouhém stole stály karafy naplněné kameny — ametysty a růženíny. Potetovaná holka zodpověděla Ellinu otázku ohledně kamenů, hleděla přitom kamsi stranou a její slova zněla důležitě a rezervovaně. V rohu pokoje stál přivolávač deště, nad plotnou svatyně pro Buddhu. Mezi břízami před domem visely vybledlé tibetské modlitební vlaječky.

Všechno se zdálo být naprosto v pořádku. Ella se přesto vydala zpátky k maringotce, a teď tu taky zůstane sedět. Připadá jí, že by to tak Carl chtěl, a taky jí připadá, že je Carl někde poblíž a sleduje ji.

Z domu nebo z jiné maringotky či odněkud z úkrytu mezi stromy, od těch ledabyle navršených hromad dřeva. Když bude všechno dělat správně, Carl se vrátí.

20

Když oheň málem dohoří, přiloží do něj čerstvě pořezané dříví. Tak, jak přikládal Carl: polena zapírá o sebe. Poprvé v životě udržuje oheň. Jde to líp, než si myslela, dřevo je suché a snadno chytá. A přesto to není tak snadné, protože nechce, aby se oheň příliš rozhořel, bojí se, že kdyby byl moc velký, mohl by se k ní někdo přidružit, ta holka či někdo z jiných maringotek, nebo při nejhorším ten chlap, co mu patří dům, maringotky a louka; představa, že by sem mohl přijít, ležérně a sebevědomě, ve filcových holínkách a s ovčí kůží přes ramena, naplňuje Ellu neklidem.

To by nešlo, aby tu s ním byla, až se Carl zase objeví.

Neví, kdy se Carl vrátí, vlastně netuší, jestli se vůbec kdy vrátí, ale pokud by se vrátil a našel ji tu sedět s tímhle chlapem — u ohně, který pro ni rozdělal —, byla by to katastrofa. A tak drží oheň zkrátka. Dost velký na to, aby ji hřál, a dost malý, aby jím na sebe nikoho neupozorňovala. Nikoho kromě Carla. Daří se to tak napůl.

Neuvěřitelné, jak se zničehonic setmí. Padne noc a je naprostá tma. Měsíc je olejnatě rozmazaný, světlo v domě na konci louky má tvar ostře ohraničeného čtverce. V trávě u vozu šustí zvířata, vítr se opírá do stromů, větve praskají a vržou. Ella má pocit, že zaslechla, jak se v domě zabouchly dveře a odjíždí auto. Roztáhne deku a zavine se do ní. Kluka neslyší 21

přicházet, najednou je ale tady. Stojí u ohniště, naproti Elle a jeho zdola nasvícená tvář vypadá v prvním okamžiku loupežnicky. Pak ho pozná, potkala se s ním už odpoledne, patří k někomu z jiné maringotky, poutník, je tu stejně tak cizí jako ona. Může mu být tak sedm let, Ella dokáže věk dětí jen těžko odhadnout, říká si ale, že by měl touhle dobou ležet v posteli a spát.

Kolikpak je hodin? Řekne namísto pozdravu, a kluk jen pokrčí rameny. Řekne, chceš si ke mně přisednout, a on kývne, Ella jde do maringotky pro druhou židli; oheň byl zřejmě akorát tak velký pro malého kluka. Postaví druhou židli vedle své a on se posadí. Nohy se mu houpají těsně nad zemí. Ihned se vážně zahledí do ohně, jako kdyby mohl zhasnout, než si ho prohlédne, nebo jako by se bál, že by ho Ella mohla poslat pryč, kdyby se pořádně nedíval do ohně. Hned se pozná, že na rozdíl od ní už seděl u mnoha ohňů. Elle nepřekáží. Je to kluk, malý kluk s ježatými vlasy, s kalhotami nad kotníky, svetrem s kapucí a špinavými teniskami bez tkaniček. Takový malý kluk není pro Ellu vůbec přítěží, kdyby se měl Carl vrátit.

Kluk se po chvíli odpoutá pohledem od ohně a zadívá se vzhůru do nebe. Koutkem oka si prohlíží ma22

ringotku a Ellu. Trochu si spolu povídají. Kluk se Elly ptá, kolik je hvězd, jeho hlas zní drsně a chraplavě, a ptá se jí tónem, jako kdyby správnou odpověď už beztak znal.

Takže, kolik teda máme hvězd.

Ella řekne, oh, to teda netuším. Nemám páru.

Nekonečně moc?

Kluk souhlasně řekne, jenom tady, nad náma, jich je tisícovka. Asi tisícovka. Pak je tu ještě Mléčná dráha.

A černý díry, řekne Ella.

Jo, černý díry, řekne kluk. Velikánský, obří černý díry. Nikdo neví, co je za nima. Co tam uvnitř asi je.

Ella váhá, pak řekne, no ale vesmír usíná. Věděls to? Vytrácí se, a hvězdy hasnou. Spousta už jich vyhasla.

Kluka tahle vyhlídka zjevně moc nepřekvapila.

Kývne hlavou a chvíli mlčí, potom vezme klacek a šťourá s ním ve žhavých uhlících. Zkušeně přiloží trochu dřeva. Elle připadá nezvykle vážný, dospěle zamlklý, obličej má ale kulatý a ještě velmi dětský, je moc hezký. Nedokáže se ho zeptat na rodiče. Na školu, na sourozence, kamarády, na věci, které rád nebo nerad dělá. Ella vyčkává, najednou má pocit, že by vlastně měla pořád jen čekat. Kdyby tu byl Carl, na nic by nečekala, kluka by si ani nevšimla, protože by se točila jen kolem Carla.

23

Kluk chvíli zamyšleně napodobuje zvuk praskajících polen. Pif paf. Pifpaf. Skloní šikmo hlavu, přikrčí se v ramenou a zakašle. Pak řekne, chceš obrázek.

Jaký obrázek?

No prostě obrázek, vystřihl jsem ho z novin a chci ho někomu dát, nikdo ho ale nechce.

Ella řekne, a copak je na tom obrázku.

Kluk řekne, to nevím. Řekne, mám ti ho teda ukázat, a když Ella kývne, vstane a utíká pryč. Ella si je skoro jistá, že se už nevrátí. Že se přimotá pod nohy nějakému jinému dospělému a ten ho pošle do postele, že pro další nápady na Ellu, její oheň a obrázek zapomene. On se ale vrátí a Ella se ho neptá, kde byl, kde měl obrázek, jestli v knížce, pod matrací, v domě v kuchyni na stole, u něhož sedí všichni ostatní, a taky se ho nezeptá, jestli nepotkal Carla.

Kluk se vrátí, udýchaný, jako kdyby běžel. Jako kdyby si myslel, že by se Ella s ohněm, maringotkou a dvěma sklápěcími židlemi mohla rozplynout ve vzduchu. Sedne si zase na židli vedle ní a čeká, až se vydýchá. Pak z kapsy u kalhot vytáhne kousek papíru. Je několikrát přeložený, rozloží jej a beze slova podává Elle. Ta se předkloní a prohlíží si obrázek. Nějaká fotomontáž — Freudův gauč několikrát 24

zmnožený a poskládaný za sebou, obraz jako z nějakého snu. Není tam žádný popisek. Papír je na dotyk celý ulepený.

Ella řekne, jak dlouho už to prosím tě taháš s sebou, a kluk vyhýbavě odpoví, ach, to už nevím. Myslím, že už několik týdnů. Už pěkně dlouho. Ty ho teda každopádně taky nechceš.

Ne, řekne Ella rozhodně. Promiň. Já ho každopádně taky nechci.

Je jí to líto, opravdu ho ale nechce. Myslí si, že by jej měl spálit. A nakonec to kluk řekne sám od sebe — musím ho spálit. Že jo.

Ella řekne, to je dobrý nápad. To bys měl udělat.

Vrátí mu fotku, on ji zmačká do kuličky, kuličku položí na žhavé uhlíky a klackem ji posune doprostřed ohně. Hotovo. Kulička vzplane a rozplyne se. Kluk vzdychne. Ella se na něj dívá z profilu. Byla to jeho první oběť? Poprvé. Pomalu k ní obrátí kulatou hlavu a očima naléhavě a autoritativně hledá její pohled. Řekne, teď ty.

Příští ráno je chladné. Větrné a slunečné. Carl se nevrátil a Ellu probudí chlad. Šla spát a nepřiložila uhlí, v kamnech vyhaslo. Rozrazí dveře a vpustí do maringotky světlo. Přes noční košili si natáhne svetr a sedne si na schůdky. Napadne ji, že tam sedí jako 25