Judith Hermannová: Počátek veškeré lásky

Větrné mlýny

Počátek veškeré lásky Judith Hermannová

Větrné mlýny

Počátek veškeré lásky Judith Hermannová

Počátek veškeré lásky

Judith Hermannová

Amadovi

The publication of this work was supported by a grant from the Goethe-Institut.

Kniha vyšla díky podpoře Česko-německého fondu budoucnosti. © S. Fischer Verlag GmbH, Frankfurt am Main 2014 © Judith Hermannová, 2016 Translation © Petr Štědroň, 2016 Cover photo © David Konečný, 2016 © Větrné mlýny, 2016 ISBN 978-80-7443-179-1

Z němčiny přeložil Petr Štědroň

Je to tak k — Stella a Jason se potkají v letadle. Malý vrtulový stroj, neletí nijak daleko. Stella se vrací z Klářiny svatby. Chytila svatební kytici, asi proto je tak rozhozená, a musela se s Klárou rozloučit, proto je tak ztracená. Byla to hezká svatba, od teď se Stella bude muset rozhlížet sama. Jason se vrací ze stavby, pokládal kachličky, proto je tak zaprášený, a pracoval celou noc, na letiště jel za úsvitu, proto je tak unavený. Práce je dokončená, bude si hledat nějakou novou. Osud, nebo ať už to bylo cokoliv, usadí Stellu vedle Jasona, řada 18, sedadla A a C, Stella si ten palubní lístek bude schovávat dlouhá léta. Celá léta. Jason sedí u okna, místo vedle něj je volné, Stella má sedadlo do chodbičky, přesto si ale sedne vedle Jasona, nemůže jinak.

Jason je vysoký a hubený, neoholený, jeho černé vlasy jsou zašedlé prachem. Má na sobě hrubý vlněný svetr a špinavé džíny. Podívá se na Stellu, jako by se snad zbláznila, hledí na ni zlostně, vytrhne ho z jeho světa. Stella si prostě nebere servítky.

13

S ničím se nepáře. Kdyby nechytila tu svatební kytici — jasmín a šeřík, velkolepá nádhera svázaná hedvábnou stuhou — nebyla by tak bezdechá. Planoucí tváře, nemá vůbec žádný odstup, což jednoho může vylekat.

Stella. Jmenuju se Stella. Říká, mám strach z lítání, lítání moc dobře nesnáším, můžu sedět vedle vás, mohla bych, prosím vás, prostě zůstat sedět vedle vás.

Taková je pravda. Jasonův výraz obličeje se promění, ne že by byl zrovna příjemný, ale změní se. Říká, z lítání vůbec strach mít nemusíte. Však si tam sedněte. Já jsem Jason. Posaďte se.

Letadlo se rozjíždí po startovací dráze, zrychluje, odlepí se a letí. Stroj stoupá vzhůru do pobledlého, dalekého nebe, prorazí mraky, pod nimi zůstane země, jiný, dřívější život. Jasonovy ruce jsou špinavé a samá barva. Otočí pravou ruku a nastaví Stelle otevřenou dlaň. Stella vloží svou levou ruku do té jeho, jeho ruka je drsná a teplá. On její ruku přitáhne k sobě, položí si ji do klína, zavře oči, potom usne. Později to bude znamení. Stella to mohla pochopit už tehdy — má ale strach a Jason spí. Spí, i když má Stella strach. On by ale řekl, že spal, aby viděla, že mít strach je nesmysl. Ona to tehdy takhle nepochopila.

14

Když letadlo přistává, Jason otevře oči a usmívá se.

Tak tmavé oči, skoro černé a mají takový vlastně nepřítomný výraz. Říká, no tak vidíte, Stello, zvládla jste to. Teď její ruku vezme do obou svých dlaní a pak její ruku políbí, hřbet ruky, pevně a jistě.

Chceme se zase vidět, řekne Stella. Pojďme se zase vidět.

Jo, řekne Jason, řekne to bez přemýšlení — jo.

Stella napíše své telefonní číslo na jeho palubní jízdenku. Pak vstane a prchá, vystupuje z letadla po kovovém schodišti zpátky na zem, aniž by se ještě jednou ohlédla.

Je chladno, prší. Je nemožné vědět, jaké to bude mít pokračování.

Jason zavolá o tři týdny později. Stella se ho nikdy nezeptá, co během těch tří týdnů dělal, o čem vlastně tak dlouho přemýšlel a k jakému závěru pak došel.

15

1

Dům stojí v jednom satelitu na kraji města. Je to jednoduchá stavba o dvou poschodích, na střeše tašky porostlé mechem, s panoramatickým okýnkem vedle vchodových dveří a vzadu se zimní zahradou.

Pozemek není velký. Směrem k silnici jej odděluje jasmínová houština. Přes pískoviště je natažená plachta, kolem zahradního stolu už stojí pod ještě holou švestkou tři židle. Žluté, křehké stonky rostlin v nízké trávě, snad jsou to talovíny. Od okraje zahrady se dál rozbíhá jen zarostlá louka, to je ale stav nejistého trvání, jednou tady postaví nové domy.

Zatím ale zahrada prostě přechází do louky, plotem prorůstají kopřivy a dlouhé traviny. Dům Stelly a Jasona. To je Stellin a Jasonův dům, je to ten dům, co ho Jason koupil, když Stella čekala Avu. Dům pro rodinu. Ne navždy, my se odsud jednou odstěhujeme, říká Jason, však půjdeme zase dál.

V zimní zahradě to voní po hlíně a mokrém štěrku. Přes pohovku je natažená oranžová deka, na stolku před ní dětské knížky, voskovky, čajová 16

konvice, na koberci vedle štosu časopisů osamělá Avina bota. Od pohovky se otvírá pohled z oken do zahrady, přes plot až do pole. Zimní tráva je zatím jen chabě zelená, vypadá jako nějaká vodní hladina.

Vypadá to, jako kdyby se v trávě — ve vodě vítr probíral rukama. Oblaka rychle táhnou.

Když Ava sedí na pískovišti a Stella se na ni dívá z pohovky — Ava plácá bábovičky z písku, ty bábovičky zdobí mušlemi a štěrkem, nabízí je někomu, koho Stella nevidí, celkem lhostejně a bezprostředně, o nic se neprosí — musí někdy potlačovat nutkání, aby nevyskočila, Avu z toho pískoviště nesebrala a neutekla s ní do domu; jako kdyby se od louky blížila nějaká větrná smršť, cosi beztvarého, velkého.

Proč si to myslí?

To je tvoje podvědomí, říká Jason, když se s ním o tom pokouší mluvit. Jenom tvý podvědomí nebo tvých lidí, podvědomí generací.

Jenom tvé podvědomí.

Já teda nevím, jestli to tak vidím, chtěla by pak říct Stella.

Chtěla by říct, že to třeba taky může být nějaké přání? Možná je to nějaká divoká touha.

Takhle ale s Jasonem nemluví. To sotva.

Ze zimní zahrady klapnou do kuchyně dveře potažené síťkou proti mouchám. Kuchyně je světlá.

17

Sporák a dřez pod oknem, uprostřed stůl se čtyřmi různými židlemi, nad stolem lampa, na níž se otáčí papírový koníček. Na stříbrné ledničce jsou pohlednice. V kuchyňské skříňce je neuspořádané nádobí, na rukojeti skřínky visí provázkem z poštovního balíku přivázaný svazek sušené levandule. Stěna v čelní straně kuchyně je vymalovaná modře, před modrou zdí leží na botníku na zimní boty takový škopík, na němž se Ava někdy pokouší usnout, a ještě nikdy neusnula. Prázdné láhve, ještě více časopisů v koutě za dveřmi, které vedou do obýváku, druhé dveře vedle nich míří do chodby, z chodby se také dostanete do obýváku nebo dál do Jasonova pokoje nebo k předním dveřím a ven z domu.

Panoramatické okno patří k obýváku. V obýváku je u okna nízké křeslo, kde si Stella večer čte a nezajímá ji, že s příchodem tmy v tom křesle sedí jako někde na jevišti. Čte, co jí přijde pod ruce, čte všechno, vezme si nějakou knížku, otevře ji a ponoří se do ní, je v tom i cosi hrozivého. Jason někdy říká, ty bys snad umřela, kdyby ti sebrali knížky. Přežila bys to? Stella na to neodpovídá. Bere do ruky knížku během dne, mezi záležitostmi, které je potřeba vyřídit, odčinit, mít za sebou, a přečte jednu dvě stránky, je to podobné jako s dýcháním, skoro by ani nedokázala říct, co zrovna četla, taky jde o něco jiného. O jakýsi odpor nebo protest. Nebo 18

o nějakou námitku. Možná jde o to vymizet. To je možné.

Stelliny knihy se štosují kolem tohoto křesla.

Už nějakou dobu se u toho křesla vrství taky Aviny knížky. Dětské knihy z tlustého kartonu.

Tady jsou ty modré dveře. Uvidíme, kdo tam bydlí.

Prostě na ně zaklepeme. Ťuky ťuk!

Z chodby se zvedá schodiště do prvního poschodí.

Pošta leží na nejspodnějším schodu, na schodech nad ním Avina čepice, klíč od zámku na kolo a křída, plastový koníček, gumový hopík, rozbitý krasohled, kostra dinosaura a na posledním schodu dětská peněženka pošitá barevnými korálky. Čtrnáct schodů, Stella to ví od té doby, co se Ava učí počítat. Nahoře jsou tři pokoje. Ložnice, Stellina místnost uprostřed a Avin pokoj; tady ještě svítí světlo v glóbu a na stropní lampě se průvanem komíhá pohyblivá stínohra s hvězdičkami a měsíci. Postel stojí u zdi, na spořádaně ustlaném a hladce nataženém přehozu je u kraje postele mírná proláklina — tam ráno seděla Ava a Stella jí splétala vlasy do dvou silných černých copů. Plyšová zvířátka se o sebe důležitě a spořádaně opírají, tygr a kočka, rozcuchaný ježeček. Avina hromada pexesa na červeném stole je jasně větší než ta Stellina. Přes houpací křeslo visí zmuchlané princeznovské šaty. V regálu je řada fotek v rámečcích, které Stelle někdy připadají jako nějaká 19

sbírka motýlů, nabodnutý, zachycený čas, extrémní, jakoby neskutečná krása jednotlivých okamžiků.

Ava jako miminko. Ava s Jasonem na loďce v rákosí. Ava na židli dole v kuchyni, usazená rovně jako svíčka v kostkovaném pyžamku a se zapletenými vlasy. Ava na Stellině klíně a po poledním spánku. A jedna fotka Stelly a Jasona u moře, tohle foto by mohlo jednou pro Avu něco znamenat, její rodiče u moře během toho jednoho krátkého roku, kdy ještě Ava nebyla. Nepředstavitelné, přesto tak prosté.

Dveře do ložnice jsou pootevřené. Postel za nimi není ustlaná, přikrývky jsou do sebe zapletené, polštáře nevytřepané, prostěradlo sklouzlo z postele.

Závěs u okna je ještě zatažený, na podlaze se vedle Jasonovy košile a Stelliny knihy rozprostírá úzký pás slunečního svitu.

Ve Stellině pokoji stojí psací stůl u okna. Na stole je pohlednice od Kláry opřená o skleněnou vázičku.

I na tomhle stole jsou knihy, čtvrtky papíru na psaní, propiska šikmo přes řádku — Má nejmilejší Kláro, ráno je tak tiché, jako kdyby se někde stala nějaká katastrofa, a já jdu po schodech dolů a otevřu domovní dveře, protože —. Hodiny na parapetu do tohoto ticha pronikavě tikají. Na posteli pro hosty je rozložený dárkový balicí papír, ofocený týdenní rozpis směn do Stelliny práce, halenky, co se musí vyžehlit. Po20

suvné okno je otevřené. Vítr fouká do papírů, rozfoukává stránku po stránce.

Do vchodových dveří jsou vsazené tři tabulky z olovnatého skla, dvě lilie a jeden racek. Ty tabulky dostala Stella od Kláry jako dárek k nastěhování.

K narození Avy. Ke Stellině svatbě, k přestěhování, k druhému loučení. Klára je Stellina nejlepší a jediná kamarádka. Proč máš jenom jednu kamarádku, říká Ava, jedna je až až, povídá na to pak Jason, tohle míří na Stellu a Stella řekne, už to tak vypadá. Skrze ty tabulky olovnatého skla není vidět ani ven, ani dovnitř. Ven se dá koukat jenom okýnkem vpravo od dveří, k bráně do zahrady. Brána s uměleckým kováním uprostřed umělecky kovaného plotu. Jason ten plot koupil spolu s domem a chtěl ho hned nechat strhnout, naštěstí se k tomu ještě nedostal. Stella je za ten plot ráda. Ten plot tu drží mnohé pohromadě, zahradu, dům, knihy, Avu a Jasona, jejich život, není to tak, že by se tu bez toho plotu všechno rozletělo, Stella ale považuje hranice za důležité. Odstup, prostor pro sebe samého. To okýnko vedle domovních dveří je rámec pro pohled na plot, pro pohled na zahradní bránu. Musíš si tam něco postavit, říkala Klára, nějakou madonu nebo tak něco, Stella ale ještě nenašla nic, co by tam mohlo stát.

To je dům jednoho dne na jaře.

Nikdo tu není.

21

Stella je pryč, pracuje jako ošetřovatelka, její pacienti žijí v domech v novém satelitu na druhé straně velké silnice.

Jason je taky pryč, staví takový dům u jezera.

Ava je ve školce, je ve třídě modráčků, na kabátek jí přišili modrou květinku, aby na to nezapomněla, a ona tu květinu nosí jako medaili.

Brána do zahrady je samozřejmě zavřená.

Ulice je prázdná. Nikoho není vidět, ti malí ptáčci v křoví nenadělají skoro žádný hluk.

22

2

O tři týdny později je Stella doma. Je poledne, dvanáct hodin.

Stella bývá často v poledne doma. Má ve svém týdenním rozpisu tři pacienty. Esther, Julii a Waltera, většinou chodí na ranní směnu k Esther a na denní k Walterovi, směna u Julie souvisí s jejím manželem, s tím, v jakém stavu se Julia právě nachází, a poslední dobou na tom není dobře. Toho dne se ale Dermot cítí na to, že návštěvu u lékaře zvládne jen sám s Julií, a Stella zůstane doma. Může být v poledne sama doma.

Poledne v satelitu je tiché. Domy postávají opuštěně, lidé se vracejí až po práci. Stella je ráda sama.

Dobře se zabaví sama sebou, zahradou, knihami, domácností, prádlem, dlouhými telefonáty s Klárou, novinami, nicneděláním. Dřív bydlely s Klárou v jednom činžáku ve městě, v ulici, kde byla spousta kaváren, barů a klubů; lidé sedávali u stolků pod slunečníky a markýzami přímo před domovními dveřmi a jejich hlasy a rozhovory, jejich starosti, 23

domněnky, přísliby, teatrální výlevy o štěstí a neštěstí zněly nocí až nahoru do Stellina a Klářina pokoje. Nikdy. Navždy. Zase někdy, už nikdy, tak zítra, na shledanou. Není to dlouho. Stella nemůže říct, že by tenhle život postrádala. Dnes bývá ráda sama, dřív sama ráda nebývala, takhle prosté to je, jen už úplně přesně neví, kdy k této změně vlastně došlo.

Jakým způsobem, náhle, nebo pozvolna? V průběhu měsíců, nebo z dneška na zítřek, z jednoho dne, který Stella zapomněla, na nějaký druhý den. Klára to má podobné. Bydlí v jednom vodním mlýnu, tisíc kilometrů daleko, má teď dvě děti a po samotě touží stejně tak jako Stella. To je těma děckama, říká Klára.

Ty tě požerou. Stella na to myslí, když zrána sedává s Avou u kuchyňského stolu a hledí na ni, jak pojídá banán a pije čaj s medem.

Klára tvrdí, že nás požerete. Je to tak, Avo? Avin smích zní udiveně. Popuzeně a trošku zaskočeně.

Ve dnech, kdy má Stella až do poledne volno, zaveze Avu na kole do školky a jede zpátky domů. Kolo nechá stát v předzahradě, otevře domovní dveře, vejde do chodby a pociťuje tak zřetelnou vděčnost, jako kdyby všechno kolem ní bylo nějak časově omezeno, jako kdyby neexistovala jedna jediná jistota nějakého trvání. Ani by pak nedokázala říct, jak tato dopoledne, tři nebo čtyři hodiny, vlastně strávila. Po24

klidí v kuchyni. Umyje si vlasy. Napíše pohled Kláře, přečte si něco v novinách, čte si knížku, vypere nějaké Aviny věci, probírá se Jasonovou poštou a účty, podívá se na rostliny v květináčích na parapetu, vmáčkne ukazovák do hlíny kolem stonků a obere odkvetlé lístky a větvičky, jak to vždycky dělává Jason. Stojí u kuchyňského okna a kouká přes zahradu na louku, na shluky temných, prosvítajících mraků daleko nad městem. Pak uvaří konvici čaje. Zapne rádio a poslouchá nějakou reportáž z cest, rádio potom zase vypne. Vystoupá po schodech nahoru a položí vyžehlené a složené prádlo do Avina prádelníku.

Stojí v Avině pokoji a hledí na zátiší na Avině stole: nakousnuté jablko, kartička z pexesa, jemné hobliny z ořezaných pastelek, sklenička s džusem. Chtěla by to uklidit; chtěla by, aby to zůstalo přesně, jak to je.

Za čtvrt hodiny musí jít. Musí jít. Teď už musí odejít.

O tři dny později je Stella přes poledne sama doma a umývá nádobí, když u dveří zazvoní zvonek. Její hrnek od čaje, Avin hrnek, dva talíře, velký a malý nůž, Stella omyje tři minuty před dvanáctou sklenici, u dveří zazvoní zvonek. Spláchne si z rukou pěnu a neochotně zatáhne vodovodní kohoutek. Otře si ruce do utěrky, jde na chodbu a krátce se na sebe podívá v zrcadle, už nikdy nezapomene, že toho poledne měla 25

na sobě džíny a zmuchlanou vodou pocákanou šedou halenu, vlasy stažené sponkou od Avy, je trochu unavená, nechce se jí nikomu otvírat, taky se jí ani nechce s nikým mluvit, nic z toho nezapomene.

Stella otočí klíčem v zámku a zároveň okýnkem vedle dveří vidí do zahrady, k plotu, k bráně, brána je samozřejmě zavřená. Chce otevřít dveře, pak ale ruku z kliky opatrně odtáhne; na ulici před bránou stojí nějaký muž, kterého nikdy předtím neviděla.

Mladý muž, tak třicet, dvaatřicet let. Není to pošťák ani žádný brigádník s novinami, žádný dodavatel a taky ani kominík, chlap bez příslušenství, bez tašky, bez batůžku, bez kytice květin, nějaký muž ve světlých kalhotách, tmavé bundě, ničím neidentifikovatelný. Zjevení. Ruce má v kapsách. Hlavu šikmo položenou, dívá se k domu, hledí na domovní dveře, možná na okýnko vedle nich.

Co jí brání otevřít dveře, projít zahradou k němu a otevřít bránu, jak by to udělala jindy.

No nevím, bude později Stella říkat Kláře. Na tohle ti nemůžu odpovědět, na tuhle otázku. Ty dveře jsem neotevřela, polekala jsem se. Čeho?

Ten muž venku na ulici čeká. Pak vyndá pravou ruku z kapsy u kalhot a zazvoní ještě jednou a Stella najednou cítí — to ji skoro naštve —, že se jí zrychluje tep, pomalu, plynule, jak by její srdce pochopilo cosi, co Stelle ještě nedošlo. Aniž by odtrhla oči od toho 26

cizího muže, sejme ze zdi sluchátko domácího telefonu, přiloží je na levé ucho a řekne, ano.

Ten muž venku na ulici se skloní. Stella nemá tušení, jak hlasitě nebo potichu bude na ulici slyšet její hlas, nevzpomíná si, že by tento duplexní domácí telefon kdy použila. On mluví do mikrofonu, Stella má pocit, jako by jeho hlas slyšela u svého ucha a zároveň z ulice, jeho hlas u jejího ucha zní dost zastřeně.

Jako hlas lidí, co berou prášky, co jsou na lécích, jednoznačně. Stella tohle slyší hned, v tomhle se vyzná.

Muž řekne dobrý den. My se neznáme. Vy mě neznáte. Já vás ale znám od vidění a rád bych si s vámi někdy promluvil. Máte čas.

To není otázka. Není to skutečná otázka a zní to taky, jako kdyby to odříkával jako něco, co umí nazpaměť.

Máte čas.

Stella sluchátko posune kousek dál od ucha. To má být nějaký vtip? Skoro si není jistá, jestli mu dobře rozuměla. Ten muž tam venku stojí mírně skloněný před mikrofonem jejího domácího telefonu a čeká na odpověď. Znovu to neopakuje. Podruhé už to říkat nebude, však mu dobře rozuměla.

Takže pevně stiskne sluchátko a řekne hlasitě a zřetelně, nemám čas. Nejde to. Rozumíte mi? Nemůžeme se spolu bavit, já totiž nemám vůbec čas, ani trochu.

27