





![]()














© Hana Fousková — dědicové, 2026
Epilogue © Jaromír Typlt, Luděk Lukuvka, 2026
Image © Hana Fousková, 2026
© Větrné mlýny, 2026
ISBN 978-80-7443-601-7
Oddíl Jizvy je reedicí sbírky Jizvy, připravené
edičně Jaromírem Typltem: vyšla roku 1998 v nákladu 400 výtisků. Editor doprovodil knížku komentářem, který přetiskujeme (vynecháváme odstavec o obrazech a závěrečné poděkování těm, kdo se podíleli na vzniku knihy).
Editor Jaromír Typlt, 1998
Do pekelného kotle mé duše
do bílého kostela mé duše
kterou cestu si vybereš tu trnitou zkrvavenou tu písčitou uhrabanou tu zarostlou zavlaženou tu žíznivou nechozenou ten bílý kostel na vršku jehož věž hrozí světu jak vyhládlý vyhublý prst nebo tu rozpadlou chatrč ze všech stran obtékanou zpěvavými potoky
Ach hořká nebesa
zhasněte své nevidoucí oko
jež pelyňkem proděravělo klín tmy
Tak nízko nade mnou
až zalknu se zavřela se noc
V modravém zalykání temnoty
měsíc jak strnulý rapír
nezraní nikoho
jen mne svým tichým kláním
Jen lkaní mé
proděravělo nebe
vylhanými slzami nebeských blech
hvězdy jak pomněnky modravé voněly v nehybném tichu
stopujícím čas
Neslyšíš noc
Jen padající harfa
tajemně vzlykající v tmách
urazila křídlo anděla
jenž prolétl mým snem
My lidé se zřícenými mozky pronikáme za hranice osudu
létáme vesmírem
a o černý Aldebarán si trháme křídla
řídíme pohyby planet jediným škubnutím kyčlí a známe všechny tajemné prostory svých čel
neboť jimi často bloudíme o naši samotu se rozbíjí čas rozmlouváme jenom s bohy
Každý úplněk nám prosvěcuje zem a planeta je naším mozkem a zve nás na cestu
vznášíme se nad Himálajemi
Kordillerami a Alpami jako světlonoši všemi zákrutami svých mozkových závitů
až nás naše žhavá duše opouští a svítí nám na cestu jako úplněk
kéž nás neopustí úplně
kéž nám oheň pulzuje v žilách donekonečna jako čas
který nám tepe v srdci
MIMO SVĚT
básně ze 60. let
Otevřte brány dokořán na vypláznuté cesty z vašich mlčenlivých úst
Vylijte z očí zsinalá bělma na mléko pro pastýře
Už letí modrý kormorán
nasypte mu hrst rýže ze svých běloskvoucích zubů
Položte cizí lodě na moře
pod plachtovím svých zpustošených snů
Dejte své vlasy rybářům
až připlují tuleni
své kosti stromům k vyztužení
své dlaně dejte na modlení
aby ty své nemusil kněz spínat
Nevařící moře bez mýdla se pění
Své maso obětujte žralokům
a dál budete zívat
Země je jablko vonící syrovostí
Tráva je zelená jak touha
a vysoká pět centimetrů
Potok vytřepávající vodu ze sebe
je nehybnost sama
Mlčící bouračka rozsápaná
mluví jak příslib
Na rašící kmen přiklopili káď
očekáváním vzhůru
Oheň ustrnul v procesu doutnání
ale něčí široké plece už nesou nové poleno
Louky se rozvinují pod síťkovím stromů
Větve se lehce pohupují v bocích
a kývají na křížalu
slunce, do šlupkoví mraků
aby je s cestou provlhlou v deštní vlhkosti
přikryla svým schovaným nebem
Prostorem věčnosti
který nekončí
Uprostřed vesnice je malý domek z trámů
žena tam kvílí do noci
měsíc otevírá tlamu
a olizuje ji svým horkým dechem
Potok bzučí podél stavení
hubený muž s popelavou tváří
smutně sedí na zápraží
přemýšlí jak slunce zpopelnit
Pod okny ořech připíná
svou větev na okenní rám
malý synek vzhlíží k vršinám
sedí a neumí si hrát
Ve chlévě se potí krávy
komín se líně vypařuje
muž se nad hnojištěm sklání
chlapec dumá proč řetězy řinčí
Teplý pach noci prostupuje noc
okna tmavá se šklebí na měsíc
žena nekvílí, bije muže po spáncích je ticho bezesné
Slunce zkrvavělo domek ranním krvácením
kohoutí hlas zajel do rána jak nůž nad hnojištěm se sklání malý muž
slepice rachotí na hřadech a vozy po cestách
V poledne se náhle ozval křik
žena tluče hrnce v policích
žena či meluzína kvílí
nebe je modré ni vánek nevane
Na hnojišti se blýská žlutá sláma
pára tam stoupá z kravinců
však nestoupá už z úst
na hnojišti s popelavou tváří leží mrtvý muž
ZBYTEČNÉ TĚLO
Opěvujte si nekonečnou moudrost přírody
usínejte kolébáni sladkou matkou zemí
jen ty se vždycky probudíš v spasené dálce za nocemi na světě vždycky něco chybí a něčeho je tam víc
Zpívejte chřestýšům vy zaklínači hadů krmte si šelmy vy papíroví krotitelé
jen ty se vždycky probudíš s hlavou doutnající od západu a oči nocí ohořelé
to co tu nemáš vysníš si co tu máš navíc neztratíš
Bělte si svá měkká lidská těla
chraňte si jejich hebkost před deštěm
svůj lidský krunýř dám vyhlodat kapkami
svůj lidský krunýř bolavý a svobodný a volný jako vzduch pak teprv budu
člověkem
Co nemáš nahradí ti sen však zbytečné tělo neztratíš
Poprvé za tento rok, to znamená od minulého podzima, jsem měla návštěvu. Nepočítám-li ovšem policajty a předsedkyni. Byli to dva mladíci z Liberce. Seděli jsme při svíčkách, obdivovali můj byt a prostředí. Asi jim byla příšerná zima, byt je neobyvatelný. Nemám tu ani odpad a už rok mám odpojený proud, tenhle středověký způsob života mě ovšem docela baví. I když toužím po dřevěné chaloupce u lesa, tu však těžko někdo pronajme, zvlášť mně, která každou chvíli žebrá po vesnici, aby mně půjčili 20 korun.
Nájem samozřejmě neplatím.
Byt mám zařízený vlastnoručně vyrobeným nábytkem a má tak hezkou atmosféru, natolik prostoupenou mou osobností, že ovzduší je pro ostatní lidi asi těžko dýchatelné. Stěny mám tak hustě ověšeny vlastními obrazy, že nezbývá ani kousek volného místa. Nebyly vymalovány už deset let, za čas asi malbu dostatečně nahradí skvrny vlhka, plísně a opadávající omítky. Na západní straně obýváku je hluboká prasklina, celá ta část domu jednou spadne, nikoho to asi nezajímá a možná že to bude právě ta smrt, kterou sejdu, a ne rakovina, na kterou mě operovali před dvěma roky.
Ten večer jsem potmě
poslouchala noc
a když jsem pak rozsvítila
a přistoupila k zrcadlu
měla jsem velká savá ústa
a malé krvavé oči
jako bych je upírala
hluboko do dna tmy až po kořínky hvězd
až mi je noc vysála
noc bezedná až do dna mlčení
a má duše se ústy přisála
až na zježenou srst létavic
Tak jemně
že čas
mi ji už bude vracet jenom po troškách s každým úderem hodin
jednu ránu do srdce
jednu do pohlaví
dokud mé krvavé srdce bude odtikávat čas po troškách
Ohnivá tlama kamen
cení svůj plamen do noci
jdi spát a řekni ámen
teď už ti není pomoci
kámen mi hodil po srdci ten
jenž byl poslední koho jsem ještě mohla milovat
Až to k poledni
poslední šedý vlas slunce
zabrnká na strunách je podzim
a starý ohmataný snář mé duše
potichu a zas
obrátí své stránky a hebce
jak saze křídlem havraním
zaslzí v tmách