Skip to main content

Hana Fousková: Zaříkávání smrti

Page 1


VĚTRNÉ MLÝNY

HANA FOUSKOVÁ

ZAŘÍKÁVÁNÍ SMRTI

© Hana Fousková — dědicové, 2026

Epilogue © Jaromír Typlt, Luděk Lukuvka, 2026

Image © Hana Fousková, 2026

© Větrné mlýny, 2026

ISBN 978-80-7443-601-7

Oddíl Jizvy je reedicí sbírky Jizvy, připravené

edičně Jaromírem Typltem: vyšla roku 1998 v nákladu 400 výtisků. Editor doprovodil knížku komentářem, který přetiskujeme (vynecháváme odstavec o obrazech a závěrečné poděkování těm, kdo se podíleli na vzniku knihy).

Editor Jaromír Typlt, 1998

NA ZSINALÝCH SKALÁCH

DOUTNÁ SEN

Do pekelného kotle mé duše

do bílého kostela mé duše

kterou cestu si vybereš tu trnitou zkrvavenou tu písčitou uhrabanou tu zarostlou zavlaženou tu žíznivou nechozenou ten bílý kostel na vršku jehož věž hrozí světu jak vyhládlý vyhublý prst nebo tu rozpadlou chatrč ze všech stran obtékanou zpěvavými potoky

Ach hořká nebesa

zhasněte své nevidoucí oko

jež pelyňkem proděravělo klín tmy

Tak nízko nade mnou

až zalknu se zavřela se noc

V modravém zalykání temnoty

měsíc jak strnulý rapír

nezraní nikoho

jen mne svým tichým kláním

Jen lkaní mé

proděravělo nebe

vylhanými slzami nebeských blech

hvězdy jak pomněnky modravé voněly v nehybném tichu

stopujícím čas

Neslyšíš noc

Jen padající harfa

tajemně vzlykající v tmách

urazila křídlo anděla

jenž prolétl mým snem

My lidé se zřícenými mozky pronikáme za hranice osudu

létáme vesmírem

a o černý Aldebarán si trháme křídla

řídíme pohyby planet jediným škubnutím kyčlí a známe všechny tajemné prostory svých čel

neboť jimi často bloudíme o naši samotu se rozbíjí čas rozmlouváme jenom s bohy

Každý úplněk nám prosvěcuje zem a planeta je naším mozkem a zve nás na cestu

vznášíme se nad Himálajemi

Kordillerami a Alpami jako světlonoši všemi zákrutami svých mozkových závitů

až nás naše žhavá duše opouští a svítí nám na cestu jako úplněk

kéž nás neopustí úplně

kéž nám oheň pulzuje v žilách donekonečna jako čas

který nám tepe v srdci

ZASTŘELI KAŽDOU ŠKVÍRU

A POVĚŠEN SVĚT ČTYŘ STĚN

MIMO SVĚT

básně ze 60. let

OTEVŘTE BRÁNY DOKOŘÁN

Otevřte brány dokořán na vypláznuté cesty z vašich mlčenlivých úst

Vylijte z očí zsinalá bělma na mléko pro pastýře

Už letí modrý kormorán

nasypte mu hrst rýže ze svých běloskvoucích zubů

Položte cizí lodě na moře

pod plachtovím svých zpustošených snů

Dejte své vlasy rybářům

až připlují tuleni

své kosti stromům k vyztužení

své dlaně dejte na modlení

aby ty své nemusil kněz spínat

Nevařící moře bez mýdla se pění

Své maso obětujte žralokům

a dál budete zívat

KRAJINA PO DEŠTI JAK PŘÍSLIB

Země je jablko vonící syrovostí

Tráva je zelená jak touha

a vysoká pět centimetrů

Potok vytřepávající vodu ze sebe

je nehybnost sama

Mlčící bouračka rozsápaná

mluví jak příslib

Na rašící kmen přiklopili káď

očekáváním vzhůru

Oheň ustrnul v procesu doutnání

ale něčí široké plece už nesou nové poleno

Louky se rozvinují pod síťkovím stromů

Větve se lehce pohupují v bocích

a kývají na křížalu

slunce, do šlupkoví mraků

aby je s cestou provlhlou v deštní vlhkosti

přikryla svým schovaným nebem

Prostorem věčnosti

který nekončí

DOMEK Z TRÁMŮ

Uprostřed vesnice je malý domek z trámů

žena tam kvílí do noci

měsíc otevírá tlamu

a olizuje ji svým horkým dechem

Potok bzučí podél stavení

hubený muž s popelavou tváří

smutně sedí na zápraží

přemýšlí jak slunce zpopelnit

Pod okny ořech připíná

svou větev na okenní rám

malý synek vzhlíží k vršinám

sedí a neumí si hrát

Ve chlévě se potí krávy

komín se líně vypařuje

muž se nad hnojištěm sklání

chlapec dumá proč řetězy řinčí

Teplý pach noci prostupuje noc

okna tmavá se šklebí na měsíc

žena nekvílí, bije muže po spáncích je ticho bezesné

Slunce zkrvavělo domek ranním krvácením

kohoutí hlas zajel do rána jak nůž nad hnojištěm se sklání malý muž

slepice rachotí na hřadech a vozy po cestách

V poledne se náhle ozval křik

žena tluče hrnce v policích

žena či meluzína kvílí

nebe je modré ni vánek nevane

Na hnojišti se blýská žlutá sláma

pára tam stoupá z kravinců

však nestoupá už z úst

na hnojišti s popelavou tváří leží mrtvý muž

Opěvujte si nekonečnou moudrost přírody

usínejte kolébáni sladkou matkou zemí

jen ty se vždycky probudíš v spasené dálce za nocemi na světě vždycky něco chybí a něčeho je tam víc

Zpívejte chřestýšům vy zaklínači hadů krmte si šelmy vy papíroví krotitelé

jen ty se vždycky probudíš s hlavou doutnající od západu a oči nocí ohořelé

to co tu nemáš vysníš si co tu máš navíc neztratíš

Bělte si svá měkká lidská těla

chraňte si jejich hebkost před deštěm

svůj lidský krunýř dám vyhlodat kapkami

svůj lidský krunýř bolavý a svobodný a volný jako vzduch pak teprv budu

člověkem

Co nemáš nahradí ti sen však zbytečné tělo neztratíš

JÁ

ŠPATNĚ ZAJIZVENÁ RÁNA

Poprvé za tento rok, to znamená od minulého podzima, jsem měla návštěvu. Nepočítám-li ovšem policajty a předsedkyni. Byli to dva mladíci z Liberce. Seděli jsme při svíčkách, obdivovali můj byt a prostředí. Asi jim byla příšerná zima, byt je neobyvatelný. Nemám tu ani odpad a už rok mám odpojený proud, tenhle středověký způsob života mě ovšem docela baví. I když toužím po dřevěné chaloupce u lesa, tu však těžko někdo pronajme, zvlášť mně, která každou chvíli žebrá po vesnici, aby mně půjčili 20 korun.

Nájem samozřejmě neplatím.

Byt mám zařízený vlastnoručně vyrobeným nábytkem a má tak hezkou atmosféru, natolik prostoupenou mou osobností, že ovzduší je pro ostatní lidi asi těžko dýchatelné. Stěny mám tak hustě ověšeny vlastními obrazy, že nezbývá ani kousek volného místa. Nebyly vymalovány už deset let, za čas asi malbu dostatečně nahradí skvrny vlhka, plísně a opadávající omítky. Na západní straně obýváku je hluboká prasklina, celá ta část domu jednou spadne, nikoho to asi nezajímá a možná že to bude právě ta smrt, kterou sejdu, a ne rakovina, na kterou mě operovali před dvěma roky.

Ten večer jsem potmě

poslouchala noc

a když jsem pak rozsvítila

a přistoupila k zrcadlu

měla jsem velká savá ústa

a malé krvavé oči

jako bych je upírala

hluboko do dna tmy až po kořínky hvězd

až mi je noc vysála

noc bezedná až do dna mlčení

a má duše se ústy přisála

až na zježenou srst létavic

Tak jemně

že čas

mi ji už bude vracet jenom po troškách s každým úderem hodin

jednu ránu do srdce

jednu do pohlaví

dokud mé krvavé srdce bude odtikávat čas po troškách

VEČER

Ohnivá tlama kamen

cení svůj plamen do noci

jdi spát a řekni ámen

teď už ti není pomoci

kámen mi hodil po srdci ten

jenž byl poslední koho jsem ještě mohla milovat

Až to k poledni

poslední šedý vlas slunce

zabrnká na strunách je podzim

a starý ohmataný snář mé duše

potichu a zas

obrátí své stránky a hebce

jak saze křídlem havraním

zaslzí v tmách

Turn static files into dynamic content formats.

Create a flipbook
Hana Fousková: Zaříkávání smrti by Vetrne mlyny - Issuu