Page 1


Ján Hoštaj Krátké prózy česi, čítajte svazek 4


Ján Hoštaj Krátké prózy


Tato kniha vyšla s finanční podporou Komisie SLOLIA, Literárne informačné centrum, Bratislava. © Gabriel Hoštaj, 2013 Photo © David Konečný, 2013 Illustrations © Katarína Slaninková, 2013 © Větrné mlýny, 2013 ISBN 978-80-7443-061-9


Abeceda


(prozaickĂ˝ cyklus)


Zahradník A. B. byl nadmíru tvrdohlavý muž; ten když si něco umínil, jen tak se toho nevzdal. Posuďte sami: Ve své zahrádce, hned vedle domu, snaživě pěstoval nejrůznější zeleninu, ale převážnou míru své péče věnoval jabloni, svému jedinému stromu. A tak si tedy zkuste představit, jak velké musely být jeho obavy, když začala jednoho dne schnout, a jak hrozný musel být jeho žal, když po dvou týdnech marných pokusů o její záchranu úplně uschnula. Není se věru ani moc čemu divit, že se s tím nedokázal smířit a že ji v upřímné naději nepřestával zalévat vodou ze studny… Jeho trápení trvalo už dva měsíce — přesto, že se každé ráno budil s očekáváním — kromě posměchu nepřejícníku to nic nepřinášelo. On se však nevzdával a zaléval uschlý strom dál… 13


A pak, když se jednoho rána probudil, zjistil, že mu z tolika zalévání vyschla i studně. A to ho docela zlomilo. Šel, uvázal na jabloň provaz a oběsil se… A nebýt suchých větví, podařilo by se mu to. 

15


Mladík B. B. šlápl na hřebík a poranil si při tom nohu. Ránu si zalepil náplastí a další pozornost tomu nevěnoval. Druhého dne konstatoval přivolaný lékař, že infekce pokročila a chirurgický zákrok je nevyhnutelný. Amputovali mu tedy pravou nohu od kotníku. Samotný řez se sice podařil, ale další postup infekce se zastavit nepodařilo. A tak se muselo amputovat ještě jednou — tentokrát už od kolenního kloubu. Rána pod kolenem se ještě nestihla ani pořádně zacelit a testy potvrdily, že je třeba znovu řezat. Aby bylo jisté, že se zákrokem rychle postupující infekce předstihne, tak pořádný kus nad kolenem. No a protože ani toto nepřineslo očekávané výsledky, muselo se v amputacích pokračovat i v následujících dnech… Když B. B. přišel o celou nohu, zdálo se, že je zachráněný. Rána se totiž hojila dobře a možné komplikace nenastaly. Až za pár dní mu přišli oznámit, že výš už se řezat nedá. Píchli mu léky proti bolesti a převezli ho na samotku. 

16


Slečna B. C. byla znásilněna odporným individuem. Když v takovém stavu přišla domů, všichni jen hleděli, nikdo se nezmohl na slovo… Zoufalá B. C. to nevydržela, něco po nich křikla, vzala si kabelku a běžela pryč, s úmyslem domů se stejně nevrátit. Na odchodu za sebou ještě prudce přibouchla domovní dveře. Policista, kterému šla zločin ohlásit — byl mladý a nechápavý. „Slečno — můžete mi přesně popsat, jak znásilnění probíhalo.“ Ale byl alespoň natolik milý, že jí dovolil zavolat nejlepší kamarádce. Ale u ní to nikdo nebral, takže se po několika marných pokusech rozhodla vrátit domů. Zrovna procházela špatně osvětlenou uličkou, když za sebou zaslechla rychle se přibližující kroky. Rozběhla se, ale stačila doběhnout jen pod nejbližší lampu: tam se na ni vrhl. Ve chvíli, kdy z ní strhával šaty, si všiml jejího dobitého těla, okamžitě ji poznal a zaskočený se dal na útěk. 

17


Kostelník C. C. byl hluboce věřící a jeho jedinou touhou bylo, stát se svědkem nějakého Božího zázraku. Každé ráno, jen co vstal, o to prosil Boha v motlitbách. A večer, těsně před spaním, znovu poklekl a stejně jako ráno, prosil… Celé roky. Stárl, už i slábl, přibývalo mu nemocí, pomalu mu ubíhaly dny jeho života — ale toužebně očekávaný zázrak pořád nepřicházel. Ale on se nevzdával a zdálo se, že jeho víra a trpělivost jsou nekonečné. Toto však přestalo být pravdou dne, kdy zrovna slavil své sedmdesáté první narozeniny. Už od rána byl jakýsi nesvůj, podrážděný, nervózní; a když pak na oslavě ještě něco popil, jeho počáteční špatná nálada vyústila do výbuchu takové zlosti, že strhnul ze stěny litinový krucifix, rozbil ho o stůl, pak vyběhl na dvůr a za nezopakovatelných nadávek, hroze pěstí k nebesům, křičel: „Neumřu, dokud neuvidím zázrak! Sly-šíš! To ti slibuju!“ A za tři dny ho našli mrtvého… 

18


Minulý týden vzrušila celé okolí zpráva o podivné sérii neštěstí a následné smrti paní C. D.: Paní C. D. jako obvykle pospíchala z práce — uklouzla však na neposypaném chodníku, zlomila si nohu a byla převezena na ošetření do nemocnice. Když ji po ošetření přivezli z nemocnice domů, s nohou v sádře, místo toho, aby poslechla lékaře a ležela, pustila se do uklízení a zlomila si ještě i ruku. Když ji převáželi do nemocnice, spadla ošetřovatelům z nosítek a rozbila si hlavu. A během následného vyšetření na ni spadl lajdácky ukotvený rentgen, přičemž jí naštípl dvě žebra. Tak to s ní šlo až do následujícího rána… Následující ráno, už náležitě ošetřená, mávala muži odcházejícímu do práce. Příliš se přitom vyklonila z okna, obvazy a sádra ji převážily, ztratila rovnováhu, vypadla na chodník a zabila se. 

19


Pán D. D. měl rodinu. Jednoho rána všichni vstali, umyli se, oblékli, nasnídali a společně vyšli z domu. Pomalu kráčeli směrem k autobusové zastávce. Když tam dorazili, autobus už tam stál a cestující nastupovali. Pán D. D. políbil ženu, pohladil děti, podal ruku nejstaršímu synovi a pak, když už autobus s jeho rodinou odjížděl, mával, dokud mu nezmizel za nejbližší zatáčkou. Pak šel do práce. Neměl však šťastný den. Na stole už ho totiž čekal vzkaz, že autobus měl vážnou nehodu, kterou nikdo z jeho blízkých nepřežil. Pan D. D. dostal toho dne v práci volno. Šel tedy domů, prohlížel si rodinné album a čekal, než se setmí… Když už byla noc, rozplakal se a kolem třetí ráno nešťastně vykřikl. 

20


D. E. pochopil, že se tento svět řítí do záhuby. Pocítil svoje schopnosti a rozhodl se, že on bude jeho spasitelem. Vyšel tedy do ulic realizovat svůj plán. Po pár útocích na jeho osobu: fyzických nebo jen slovních; po dvou předběžných zadrženích: za pobuřování a za rušení nočního klidu; a po trapném výstupu v místním kostele — jednoduše zešílel. Po deseti letech marné léčby umřel v ústavu pro choromyslné a pohřbili ho na přilehlém hřbitově. Brzy po jeho smrti se však mezi lidmi rozšířil názor, že D. E. nebyl blázen, jak se o něm tvrdilo, ale že do zmíněného ústavu utekl před nepochopením světa a kvůli riziku, které mu mohlo vzhledem k charakteru jeho činnosti hrozit. Když umíral, vyslovil údajně rozhodující slova, o kterých se mezitím vytvořil celý mýtus. Avšak dnes si už nikdo z tehdy přítomného personálu nedokáže vzpomenout na jejich přesné znění. 

21


E. E. byl talentovaný houslista. Denně cvičil, ze dne na den dělal pokroky a — podle znalců — byl na nejlepší cestě stát se virtuosem. Ale když mělo jeho dlouholeté úsilí přinést plody, když měl zazářit v koncertních sálech, přišel náhle o ruku a musel se s houslemi rozloučit. Aby snadněji zapomněl, aby se snadněji smířil — a konečně — aby i ukojil svůj „hlad po hudbě“, začal zpívat. Když si postupem času troufl i na těžší árie a zdálo se, že se se vším vyrovnal — začal ztrácet hlas. Poučen předešlou pohromou okamžitě nechal zpěv zpěvem a začal se věnovat něčemu, sice hudbě vzdálenému, ale blízkému jeho citlivé duši: totiž malování. Ale neštěstím nebyl konec. V období, kdy pocítil, že začíná pomalu pronikat do toho tajemného světa linií a barev — náhle oslepl. A to ho už zlomilo! Zestárlý, zatrpklý a s podlomeným zdravím už jen posedával a přemýšlel o svém neštěstí. Se svými myšlenkami se jednou svěřil hrstce posledních přátel a ti ho nadšeně, doufajíce, že mu práce přinese rozptýlení a zlepšení nálady, přemluvili, aby si je nenechával jen pro sebe. Pro tento účel mu obstarali i slepecký psací stroj a on na něm pak klepal od rána do večera, skoro bez přestávek. Tehdy nikoho ani nenapadlo, jak 22


tragické následky může mít jejich ušlechtilý záměr… Po třech měsících vysílený E. E. náhle se psaním přestal a během následujících dvou dní, kdy k sobě nikoho nepouštěl, všechno spálil, psací stroj zničil a on sám se oběsil. 

24


E. F. byl nenápadný. Měl uzavřený okruh přátel a milující rodinu. Chodil do práce a bydlel v domě na předměstí. Dnes už E. F. nežije. Nežijí ani jeho přátelé. Jeho rodina postupně vymřela a firma, ve které kdysi pracoval, dávno zkrachovala. Většina jeho bývalých spolupracovníků, kteří by si ho mohli pamatovat, je mrtvá, a ti, kteří ještě žijí, jsou příliš staří na to, aby si vůbec něco pamatovali. Dokonce i dům — ve kterém kdysi bydlel, je už zbouraný a ulice, ve které ten dům stál, musela ustoupit nové výstavbě. 

25


Paní F. F. neměla dobrou sousedku. Když poklidně vyšla na společnou chodbu a potkala ji tam, ta jí místo pozdravu řekla, že je stará šlapka. Ona se tím však nenechala zaskočit a na odplatu jí vynadala do cour. Sousedka asi takovýto obrat neočekávala a zmateně vykřikla cosi urážlivého o dětech a muži F. F. F. F. se však na obranu svého muže postavila s tvrzením, že je vždy lepší, když se chlap sem tam napije, než když podvádí svou ženu — tak jako ten její kurevník. Urážka manžela vyvedla sousedku zcela z míry. Ztratila poslední špetku soudnosti a vyřvávala na druhou: příšerný šatník, nadváha, křečové žíly… A byla by ve výpočtu nedostatků F. F. pokračovala, kdyby se mezitím nezačaly tahat za vlasy, škrábat a kopat, což bránilo v řeči. Po chvíli vzájemného zápasu se od sebe odtrhly a každá zmizela s pláčem za vlastními dveřmi. 

26


Jednoho dne začal mít F. G. všeho tak akorát dost, rozhodl se proto pro útěk. Večer, jen co všichni usnuli, si tajně sbalil věci, vzal si trochu peněz a potichu za sebou přivřel dveře. Jeho záměr byl nepochybný. První komplikace se však objevily už za nejbližším rohem. Kufry mu ztěžkly a on se rozhodl přivolat si taxík; ale v tuto noční dobu to bylo nemožné, a tak musel v cestě k nádraží pokračovat pěšky, se stále častějšími přestávkami na odpočinek. Ve chvíli, kdy tam konečně dorazil, právě odjížděl jakýsi rychlík, a tak do něj na poslední chvíli naskočil, i když ani netušil, kam jede… Po třech dnech mu došly peníze. Po týdnu musel bez zaplacení utéct z hotelu. Během následujících dvou dnech hladovění ještě odolával, ale třetího dne se už rozhodl něco si ukrást, ale všimli si ho a během bezhlavého útěku přišel o oba kufry. Po dvou týdnech ho ani vidina chladného přijetí a množství otázek nedokázala odradit od návratu. A dnes už je F. G. opět doma. 

27


Už ne nejmladší slečna G. G. byla pověstná tím, že každou chvíli páchala sebevraždu. Jejím oblíbeným způsobem bylo otrávit se prášky na spaní nebo plynem. Na celé věci by vlastně nebylo nic až tak podivné, až na to, že ji vždy stihli včas zachránit. (K vysvětlení takového neobvyklého štěstí však stačí uvést fakt, že vždy chvíli před samotným aktem ohlásila svůj úmysl telefonicky nejbližší záchranné službě. I proto se tomu nikdo nedivil, všichni to považovali za výstřednost bohaté staré panny.) Ale jeden z takovýchto „nevydařených pokusů“ sice neukončil její život, ale dokázal ho od základu změnit. Zamiloval se totiž do ní řidič sanitky a brzy byla svatba… Líbánky byly nejkrásnějším obdobím jejího života — byly jako sen! Dokonce se rozhodla — víckrát už si na život nesáhnout. Pak však přišly všední manželské dny a G. G. se ze snu pomalu probouzela. Po roce manželství, o kterém mluvila jako o omylu, se pokusila znovu spáchat sebevraždu obvyklým způsobem. Tentokrát jí však štěstí nebylo nakloněno. Sanitka totiž měla po cestě poruchu, se kterou si její muž, který měl shodou okolností právě tehdy službu, nedokázal poradit. Než se mu podařilo poruchu odstranit — přesněji řečeno — než záhadná porucha zmizela, protože její pravou příčinu se nikdy nepodařilo 29


vypátrat, bylo už pozdě a nešťastné paní G. G. nebylo pomoci. 

30

Ján Hoštaj  

Česi, čítajte 4. Minimalisticky sevřené, mrazivě absurdní prózy. Varování: tato kniha je taky o lásce

Advertisement