Silverius 2018/02

Silverius 2/2018

Exředitel archivu v Ústí V. Kaiser: „Od dětství jsem měl rád staré krámy.“

Mezifakultní spolupráce pomáhá oživit zmizelé místo

Učitel s rodokmenem.

Doktorand Jan Šindelář uspěl v anketě Zlatý Ámos UJEP

1

Silverius 2/2018 Časopis, který pro vás připravujeme na Univerzitě J. E. Purkyně v Ústí nad Labem.

Obsah

Bezkontaktní adresa: Pasteurova 1, 400 96 Ústí nad Labem Jsme registrováni na Ministerstvu kultury ČR pod číslem E 22417.

Redakce Zdeněk Radvanovský, hlava Silveria

Kristián Šujan, redaktor

„Půl roku po mém narození spáchala porodní bába sebevraždu.“

4

PhDr. Vladimír Kaiser působil téměř 40 let v Archivu města Ústí nad Labem, po většinu času na pozici ředitele. Jak se mu daří dnes?

Jana Kasaničová, jazykový korektor, editor

22

Josef Růžička, grafik, editor a ten, který na to v závěru vždycky ještě hodí očko

Michal Červenka, editor

Kontakt e-mail: redakce@ujep.cz telefon: +420 475 286 274 web: www.ujep.cz

18

Knihovna je srdcem každé univerzity

i města.

Titulní fotografie „SLAVNÁ ARCHITEKTURA“ Světově proslulý italský architekt Renzo Piano svým londýnským počinem oživil nové číslo Silveria, jež se nese v tematickém hávu MĚSTA. Někdo pulzující metropole plné lidí, aut, vytouženého štěstí a zrychlených lidských vztahů miluje, jiný nesnáší.

Kam se řadíte vy a kam budete patřit po dočtení? Autor fotky: Jiří Dvořák 2

Silverius

31

Galerie a umění ve veřejném prostoru.

Města, která neomrzí

Slovo rektora Vážené kolegyně, vážení kolegové, milé studentky, milí studenti, tématem tohoto Silveria je MĚSTO. Určitě každý z nás máme to „své“ město, které si v sobě nosíme, ke kterému jsme přilnuli a které máme rádi. Takovým mým městem je Ústí nad Labem. Zde jsem se narodil v proslulé budově A, bývalé porodnici, vlastně v dnešním Kampusu UJEP. Přestože jsem navštívil řadu velkých metropolí po celém světě, vždy jsem se rád vracel do svého města. Jistěže vím, že to není ideální město... že má celou řadu slabých stránek a že velká část jeho obyvatel na něj nadává a kritizuje jej. Pořád je to ale to město, kde jsem se narodil a které mám rád.

„Kritéria města mi asi nejvíce splnil New York.“

26

Rozhovor s architektem Vladimírem Charvátem nejen

o Ústeckém kraji, ale také obecně o ideálním městě.

12

24

Vzhledem k tomu, že město tvoří především infrastruktura a jeho obyvatelé, jsem si vědom, že mé město si v tomto ohledu nestojí zvlášť dobře. Stačí se projít po Mírovém náměstí, jet městskou dopravou do Předlic nebo Trmic, a všichni budou vědět, o čem mluvím. Ano, naše město má velký problém se strukturou svých obyvatel, s velkým podílem takzvaně nepřizpůsobivých a také s kvalitou a stavem budov v již zmíněných čtvrtích. A to jistě není kompletní výčet problémů mého města.

Přesto pro mě není řešením odejít do jiného města, rezignovat a zlomit nad ním hůl.

Také jsem si ve své funkci velmi intenzivně uvědomil, že univerzita spoluutváří město. Naplňuje ho životem, celou řadou různých aktivit, sportovních, odborných, populárně naučných, dobrovolnických, diskusních, kulturních či uměleckých. Vždy jsem chtěl, aby univerzita byla ve městě vidět, aby o ní bylo slyšet, aby se o ní psalo i mluvilo ve veřejném prostoru. Jen takto také může naše univerzita městu prospět a jeho obraz postupně vylepšovat.

Vybudovali jsme...!

Wir haben gebaut…!

Dále:

T. Dzurjová: Strážce na míru

Učitel s rodokmenem Jan Šindelář Miliony pomohou nejen doktorandům O projektu Mo(nu)mentální topografie Smart City – Budoucnost regionu?

Kam za námi

15 19 33 36 39

Když je řeč o městě, takovým městem je i univerzita. Tvoří ji její infrastruktura a především studenti a zaměstnanci. Stále se snažíme její infrastrukturu zdokonalovat, vylepšovat, a vytvářet tak zajímavý a příjemný životní prostor pro své studenty a zaměstnance. V tom vidím velkou paralelu s městem... jsme to my sami, kdo vytváříme obraz o tomto univerzitním městě, a též platí, že čím více k tomuto zlepšení obrazu přispíváme, tím větší máme předpoklad, že se nám samotným naše konání nakonec v dobrém vrátí.

Přejme si tedy, ať je obraz města i obraz města ve městě, naší univerzity, čím dál lepší a každý k tomu přispějme, jak jenom můžeme.

Váš rektor Martin Balej

4

Silverius

text: Kristián Šujan, Alina Tsiuleneva

foto: Josef Růžička

„Půl roku po mém narození spáchala porodní bába sebevraždu,“ říká bývalý ředitel ústeckého archivu Vladimír Kaiser

UJEP

5

„Když někdo na smeťák u Labe vyhodil gramofonové desky, dělali jsme s klukama soutěž, kdo dál dohodí,“ vzpomíná na šedesátá léta Vladimír Kaiser.

PhDr. Vladimír Kaiser se narodil 10. června 1954 na Střekově. Na svět ho přivedla místní porodní bába Říhová, která rodila například i posledního bratra baronky Johanny von Herzogenberg. „Nevím, jestli byla Češka nebo Němka, ale maminka mi říkala, že když jsem se narodil, tak to bylo za pět minut dvě a siréna zrovna houkala konec směny v Setuze. Asi půl roku po mém narození spáchala bába Říhová sebevraždu. Nevím, možná se mě zděsila,“ říká s úsměvem Kaiser, který celé dětství prožil právě v ústeckém obvodu Střekov. Téměř 40 let působil v Archivu města Ústí nad Labem, po většinu času na pozici ředitele. Jeho četné objevy, vydané publikace i řady následovníků v podobě jeho studentů dodnes vzbuzují úctu i otázky. Jak to všechno začalo a kde bere sílu se neklidným prostorem zvaným „dějiny“ stále zabývat?

Jak vzpomínáte na svá školní léta?

Chtěl jsem původně studovat keramiku buď na umělecké škole v Bechyni, nebo v Karlových Varech. Rozhodl jsem se nakonec pro Karlovy Vary. Když se konaly přijímačky, tak jsem chytil od ségry příušnice. Kvůli nemoci mi nezbylo nic jiného, než se přihlásit na gympl do Ústí. Takže kdyby mi vyšla ta keramika, tak bych skončil někde jako designer záchodových mís a umyvadel.

První tři roky jsem chodil na gympl na Skřivánku. Měli jsme nekomunistického ředitele Zdeňka Somolíka, který byl synem Zdeňka Somolíka, faráře Českobratrské církve evangelické v Teplicích. A protože nebyl komunista, tak ho chtěli vyštípat.

Tehdy nebylo možné, aby strana neměla ředitele gymnázia. Pořád tedy k němu posílali různé kontroly a hlídali ho. Nic na něho ovšem nenašli, a aby ho mohli vykopnout, tak gymply sloučili s Gymnasiem Jateční.

6

Silverius

Poslední rok jsem tedy studoval pod obávaným ředitelem Jiřím Netolickým, duševně nemocným člověkem, který uškodil velkému množství lidí. Dokonce i jeho děti se ho kvůli jeho chování zřekly. V roce 1965, když byl profesorem na zdrávce, se jednou začal obnažovat na stupínku a přitom říkal: „Děvčata, nevíte, jak se tancuje boogie-woogie?“ Nebyl jen duševně nemocný, byl také ordinérní blb. Když přišli rodiče na schůzku, tak měl takový ty kožený nátepníky a zvedal činky. „Tak pouštím tady magnetofon, všecko budu nahrávat,“ říkal.

Vzpíral činky, funěl... a zamezil spoustě lidí, aby se dostali na vysokou školu.

Třeba mým spolužákům Jirkovi Drozdovi a Milanu Daníčkovi. Drozd potom změnil bydliště a vystudoval vysokou ekonomku v Praze. Daníček studoval až po roce 1990 anglistiku. Na Jatečce byl původně ředitelem pan Fišer. Měřil 151 cm a všeobecně se mu říkalo „Pipin Krátký“. Bohužel byl v okresním poučení z krizového vývoje

označený jako hlavní činitel kontrarevoluce, a tak na jeho místo po roce 1969 dosadili Jiřího Netolického.

A co vaše dětství?

Já jsem měl velmi rád staré krámy. Z toho, co vám teď řeknu, si budou lidé rvát vlasy.

V letech 1960–1961 se vyhazovalo strašně moc secesních, keramických předmětů, skleněné vázy atd. My, jako kluci, jsme si z těch věcí dělali střelnici a praky stříleli např. do nádherné keramiky od ústeckého Maresche. Později jsem sbíral gramofonové desky, dneska celá ta sbírka zůstala v archivu. Ale na počátku šedesátých let jsem pořádal soutěže, kdo dál dohodí gramofonovou deskou do Labe. Házeli jsme jimi jako olympijský vítěz Ludvík Daněk.

Samozřejmě, když jsem tehdy přišel ze školy, tak jsem prásknul s taškou a až do večera byl pryč. Odrbaný jsem se vrátil, pomlácená kolena, ale měli jsme na Střekově opravdu pěkný život.

V rodině jsme asi od roku 1956 měli časté návštěvy lékaře MUDr. Jiřího Salamanczuka. On má ukrajinské jméno, protože jeho předkové po otcově straně pocházeli z Haliče. Salamanczuk uměl všechny možné jazyky, hebrejštinu i řečtinu. Zabýval se mnohým, mimo jiné také hermeneutikou a magií. Byl to jeden z nejvzdělanějších lidí v Ústí. Skamarádil se přes umění s mým otcem. Otec byl amatérský malíř,

nenáviděl. A nenáviděl ho prý tak, že když ho potkal na ulici, tak po něm plival. Králík byl podle něho pozitivistický pavědec a on byl marxistický historik. Takže Fiala nad seznamem odborné literatury říká: „No, Vy jste četl Králíka. Jaký názor máte na legendu Kristiánovu?“ No a já řekl Králíkův názor, a tím pádem jsem nebyl přijat.

Jenže já jsem zabejčilý a rozhodl jsem se, že to archivnictví prostě vystuduji.

Co jste dělal, když jste nebyl přijat na archivnictví?

Sháněl jsem nějakou práci na ten rok a říkal jsem si, že si to zopakuji a lépe se připravím na přijímačky. Tehdy jsem se dostal do velikého průšvihu, který vylezl na svět teprve teď, když jsem šel na penzi.

Byl jsem totiž v té době asi 22 dnů nezaměstnaný příživník. Tehdy mi slíbil ředitel teplického archivu, profesor Bervitz, že mě na ten rok vezme. Říkal, že to je dobré, že tím získám praxi a pomůže mi to u přijímaček. Měl mi poslat koresponďák, kdy

mám nastoupit. Tak jsem čekal. 15 září, 20. září… a pak jsem se rozjel do Teplic a on říká: „No, víte, já jsem dal přednost jedné Slovence, která chce tady v Teplicích vydržet. Vy pro mě nejste rentabilní.“ Tak jsem začal hledat. Nerad jsem vstával brzo, proto jsem to zkoušel v roce 1973 u soudu.

Tam mi říkali: „Jo, bereme. Půjdete do exekuční kanceláře a za 5 let máte vyhlídku dělat jejího šéfa. Nástupní plat budete mít 580 korun hrubého měsíčně.“ V roce 1973 to bylo něco šíleného. Pak jsem to zkoušel ve spořitelně. Tam se pracovalo také cca od 8 hodin. Pracoval bych tam za přepážkou a dělal různé vklady. Nabízeli mi 1 200 korun. Můj otec havíř řekl: „Kašli na to, nebudeš žebrat o mzdu. Dohodnul jsem ti práci v Metazu (pozn. red.: dnešní Pierburg).“ Šel jsem dělat soustružníka.

Zaučil jsem se velmi rychle a brousil písty.

Platili tam od kusů, někdy jsem vydělal i tři tisíce čistého za měsíc. Měl jsem pak opravdu krásný původ: sociálním postavením dělník hornického původu. Měl jsem strach, že mě po prvním ročníku u zkoušek

Vladimír Kaiser nastoupil 13. srpna 1989 do archivu v Ústí a pracoval do posledního srpna loňského roku. Od 1. září je v důchodu.

UJEP

7

rozhovor

který pracoval na šachtě jako horník. Salamanczuk se stal naším rodinným lékařem a kurýroval úplně všechno: rodiče, děti, naše kočky, morčata, rybičky v akváriu.

Byl to univerzální rodinný doktor. Když jsem byl ve čtvrťáku na gymplu, tak jsme se bavili o tom, co bych měl studovat. Já jsem říkal: „Já nevím. Jsem slabý v matematice, protože mě to nebaví. Kumšt by mě bavil, ale s tím se nikam nedostanu.“ A on říká: „Hele, zkus studovat archivnictví. To by se ti líbilo.“ Maturity byly v červnu a já jsem se takhle v dubnu rozhodl, že bych mohl jít na archivnictví. Neměl jsem nic načteno, tak mi Salamanczuk říká: „Hele, tak to je jednoduché. Ten seznam nějak zfixlujeme.“ Dal mi na přečtení knihy např. od Oldřicha Králíka – Filiace vojtěšských legend. Těch jsou celkem asi čtyři verze a celá kniha srovnává, která vznikla z které. Stačilo to jen prolistovat a zapamatovat si závěr. Jenže já jsem krutě narazil, protože mě zkoušel na archivnictví prof. Zdeněk Fiala. To je autor dodnes populárních Přemyslovských Čech a Předhusitských Čech. On Kralíka

„vyčuděj“, a do Prahy šel s nadějí, že aspoň trochu poznám pražský život.

Jak se vám dařilo při studiu, když už jste se konečně dostal na vysněný obor?

Vladimír Kaiser Badatel a historik PhDr. Vladimír Kaiser působil v Archivu města Ústí nad Labem téměř čtyři desetiletí. Po 38 letech odešel vloni do důchodu, samotnému archivu šéfoval 33 let.

Za svou bohatou badatelskou kariéru vydal četná díla jako například Dějiny města Ústí nad Labem (1995), Pole plné hvězd (2010), Drškobraní padesátileté (2012), Dějiny zaniklých obcí (1987), Armáda a společnost v českých zemích v 19. a první polovině 20. století (2004), Ernst Gustav Doerell (2016) nebo První světová válka a role Němců v českých zemích (2015).

Současným ředitelem ústeckého archivu je Petr Karlíček.

Zjistil jsem, že jsem neměl se studiem žádný problém. V prváku jsem měl hotové zkoušky už v květnu. Chodil jsem na brigádu a chtěli mě vzít do lounského archivu.

PhDr. Bořivoj Lůžek, ředitel, dokonce přijel na fakultu a přemlouval dnešního profesora Ivana Hlaváčka (tehdy to byl docent), ať jdu do Loun. Nakonec jsem 13. srpna 1979 nastoupil do archivu v Ústí nad Labem a pracoval zde do posledního srpna loňského roku. Od 1. září jsem v důchodu.

Co pro vás bylo nejtěžší při nástupu do archivu?

Archiv byl za „socíků“ páté kolo u vozu.

Byl v havarijním stavu. Fondy ale poškozené nebyly. Dostal jsem se tenkrát do průšvihu. Pan kolega František Cvrk odešel do Děčína, kde se uvolnilo šéfovské místo, a později byl z politických důvodů vyhnán Ivan Martinovský, inženýr chemie, který vystudoval i archivnictví. V roce 1983 náhle zemřel šéf archivu Jan Bouček. Bylo mi teprve 29 let a už jsem byl pověřený řízením. Lámali mě, abych vstoupil do strany.

Jedině já, Věra Hladíková a ještě jedna kolegyně z Mostu jsme byli v severních Čechách kvalifikovaní archiváři. Zbytek

byli většinou profesí pedagogové. Tehdy bylo náročné sehnat pro archiv peníze.

Měli jsme dvůr, který byl zastřešený popraskaným drátěným sklem a hrozně tam zatékala voda. Vzpomínám na kontrolu z KNV. Přišli dva staří úředníci a já se jen modlil: „Panebože, ať prší a vidí ty proudy vody.“ A ono nejenže pršelo, ale mrzlo. Ti dva pánové sebou švihli a narazili si kostrče. A tak jsem si říkal, že na kraji vylíčí, jaké to tady je, a my dostaneme na střechu dvora nějaké peníze. Ale nedostali jsme nic. Nakonec jsme zastřešení museli spravit sami. Koupil jsem asi za 30 tisíc laminátové vlnovky a René Hladík, učitel ekonomie na FSE a horolezec, je epoxidem pěkně přilepil na drátěné sklo. Střecha potom vydržela dalších deset let.

Jak to v archivu vypadalo, když jste nastoupil?

Byla tam spousta odložených věcí: krabice a šanony, o kterých nikdo nevěděl, jak se tam ocitly. Bylo to romantické a tajemné.

Našel jsem tady kuriózní věc z roku 1944.

Byly to faktury jednoho města ve Slezsku z válečného období. Mně bylo divné, jak se tady mohly ocitnout účty od slezské Nysy. Spojil jsem se s kolegou Karlem Müllerem ze státního oblastního archivu v Opavě, který pak dva šanony faktur předal příslušným polským kolegům. Ti z nich byli nadšeni, protože jimi se přehnala fronta a archivu příslušného města

Ranní rozhovor s energickým historikem a bývalým archivářem města Ústí nad Labem 8

Silverius

Může se v archivu fotit? Česká republika je po Británii druhá země v Evropě, kde si můžete přijít do archivu bádat a všechno si vyfotit. Nesmíte práskat bleskem, rušit. Jinak archiváliím ten blesk nevadí. Můj nástupce, kolega Karlíček, něco studoval v Bavorské zemské knihovně v Mnichově. Tam na něj hned vlítli, že nesmí fotit. Ale Češi si umí poradit se vším. Zjistil, že tam mají elektronickou zónu, ve které se s knihou při prezenčním studiu může pohybovat. Tak si vzal knihu na toaletu, sedl si na záchodovou mísu a vyfotil, co potřeboval.

Když jsem nastoupil do archivu, tak se pokoušela americká Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů (mormoni) mikrofilmovat matriky, adresáře, policejní přihlášky k pobytu. Do roku 2000 na našem Ministerstvu vnitra přetrval názor, že není možné, aby si nějaká náboženská sekta kopírovala archiválie. Potom na pozici šéfa archivní správy nastoupil kolega Václav Babička. Ten říkal: „Pff, ať si klidně, ti mormoni, vyfotí vše, co se netýká živých osob.“ A bylo na rozhodnutí ředitelů státních oblastních archivů, zda jim to umožní. Podmínkou bylo, že mormoni ze svých mikrofilmů pořídí archivům digitální kopie a archivy je budou moci dálkově zpřístupňovat. To je úžasná výhoda. Když jste v minulosti chtěl pátrat po svém rodu, například v matrikách ve Státním oblastním archivu v Litoměřicích, tak jste se musel zapsat do pořadníku půl roku předem, protože místa v badatelně

byla obsazená dlouho dopředu, zejména zahraničními badateli. Teď, když někdo chce studovat genealogické prameny, tak mu pošlete jenom odkaz a může matriky studovat z pohodlí domova. Pro velkou část České republiky je zpřístupnění kompletní, kromě matrik s chráněnými daty živých osob. Je jen na vás, zda-li v tom umíte správně přečíst.

Vzpomínáte si na zajímavé osoby, které pravidelně navštěvovaly archiv?

Jak byste ze svého osobního pohledu a profesního života zhodnotil, zda místní lidé mají zájem o historii? Nebo si myslíte, že je to spíše doména vědců a odborných pracovníku?

Tito badatelé jsou ale užiteční a nikomu neškodí. V žádném případě nejsou profesionálně vzdělaní. Jediné, co musí umět, je němčina, bez ní se tady nikdo neobejde, protože 60 procent pramenů je v druhém zemském jazyce. Němčina ale zase není takový problém, protože studenti jsou schopní se naučit kurent a nemají problém číst frakturou. Stáhnete si tabulku a za chvíli čtete. Ten psaný kurent je ale obtížný.

Česká republika je po Británii druhá země v Evropě, kde si můžete přijít do archivu všechno vyfotit.

Veřejnost u nás ve městě má dost velký zájem. Když vydáváme knížky, je tu dobrých 250 lidí, kteří kupují cokoliv o Ústí a jeho okolí. Ať je to o lišejnících, vodopádech nebo o starých pohlednicích. Ale zjistil jsem, že lidé dnes nejsou ochotní číst tlusté, odborně pojednané spisy. To, co nejvíce konzumují, jsou reprodukce obrázků. V roce 1998 jsme zřídili městské nakladatelství zaměřené na vydávání publikací z historie města a okresu Ústí nad Labem. Jsem hrozně hrdý na to, že jako město máme u nás největší vydavatelskou činnost. Máme 2 ediční řady – Ústecká vlastivěda (což jsou A4) a pak Memorabilia ustensis – Ústecké pamětihodnosti o formátu B5. Obě řady mají po 14 svazcích a některé rozebrané vyšly znovu v dotiscích.

Říkám jim v dobrém „cvoci“. Např. pan Gregor ze Střekova, který asi 5 let chodil do badatelny studovat sportovní výsledky fotbalu. Je tady pan Olda Šesták. Ten dělá všechny tramvaje a dopravu, jízdní řády, dopravní nehody.

Jak se čte kurent?

Když jsem učil na univerzitě, tak jsem studentům říkal, že musí být styloví. Nejprve si obstaráte od nějakého orla ze zoologické zahrady pěkný brk, v nouzi stačí od babičky z husy. Brk dáte do nádoby s pískem a tu do další nádoby s vařící vodou. Vaříte tak dvě hodiny, aby se brk vytvrdil. Teprve potom ho seříznete perořízkem nebo skalpelem a hlavně ho zkrátíte na velikost běžné tužky. S mohutným vlajícím perem se píše jenom ve filmech. S vytvrzeným brkem můžete psát klidně rok, nevytvrzený se po pár hodinách psaní rozskřípe. Potom, co se naučili vyrobit psací nástroj, jsem je požádal, aby si vzali český nebo německý text (protože čeština se kurentem psala do roku 1850) a každý den si napsali 2 věty.

Za 2 měsíce už do toho vpluli.

Měl jsem hroznou radost, že jsem to naučil nejen univerzitní studenty ale i matrikářky. Ty měly většinou středoškolské vzdělání a s němčinou to u nich nebylo nic moc. Když měly vystavit kopii matričního dokladu, například pro cizinu, nesmělo být nic špatně. Vždycky proto chodily k nám.

Spolu s Dr. Hladíkovou jsme je to naučili.

Většinou, když nemohly něco přečíst, tak nám to poslaly e-mailem a my jim pomohli.

Ušetřili jsme si tak hodně práce.

UJEP

9

rozhovor

nezbylo vůbec nic. Dva šanony s účty si vzal s sebou německý starosta při evakuaci před frontou. On se dostal do Ústí nad Labem, ale místo toho, aby si, blbec, vzal nějaké jídlo nebo deky, nesl v ruksaku faktury. Nejspíše měl strach, aby ho nikdo neobvinil, že měl v obecních účtech bordel. Od povodně v roce 2002 jsme dorazili poslední tajuplné hromady a regály a v dnešní době už není v celém archivu města nic překvapivého. Vše je evidované a většina archivních inventářů je dostupná elektronicky. Vlezete si spokojeně s počítačem do postele a objednáte si. Archiv vám napíšeme e-mail, že máte vše připraveno a můžete studovat do badatelny.

Kolik badatelských návštěv máte ročně?

Vzpomínáte si na nejkurióznější?

Během mého působení docházelo do archivu 200–250 badatelských návštěv ročně. Měli jsme tady i hodně exotické zájemce. Dost badatelů přijíždělo ze Spojených států amerických. Hodně tady studovala profesorka Nancy Wingfield. Jejím tématem byl nacionalismus v 19. a 20. století a také gender studies.

rozhovor

Nejkurióznější badatelky jsme měli ze São Paula, z Brazílie. Znáte Radima Holečka z ústecké univerzity? Je to můj žák, vedl jsem mu diplomku. Chtěl něco zajímavého.

Našel jsem mu tady pozůstalost po Hedwig Mukden z Mostu, pradleně židovského původu. Pocházela ze Senkova u Loun. Ta vesnice byla asi z 10 % německá, doma mluvili německy. Její tatínek byl handlíř se vším možným. Radim zjistil, že Mukdenová se vystěhovala v roce 1927 do Brazílie. Sedla na lep podvodníkovi, stejně jako mnoho dalších Židů. Ti podvodníci jim říkali: „Židé, prodejte svůj majetek, půjdete za novým životem do Brazílie.“ Za všechny jejich úspory je skutečně dopravili parníkem do Brazílie, kde je vysadili v přístavu a zanechali bez prostředků. Byl rok 1994–1995, Radim byl nešťastný, že nebude moci dokončit její životopis, a já mu radil: „Hele, nezoufej. Umíš s internetem? Zkus se podívat na brazilský Telecom, protože v portugalských a španělských zemích lidé neztrácejí jména.“ Mukden je unikátní jméno, znamená chaldejsky Makedoňan a je ve světě vzácné. Holeček nakonec skutečně objevil v São Paulu 3 vnučky paní Mukdenové. Zavolal jim a anglicky se domluvili, nakonec i skamarádili. Jaký byl jejich osud? Protože to byli kreativní lidé, naštěstí se v Brazílii uchytili, i když začínali od nuly. Hedviga Mukdenová tam byla s manželem a dětmi. Její muž však byl úplně neschopný, hudební skladatel, který nikoho nezajímal. V roce 1928 si tedy zřídila v São Paulu prádelnu a prala tam tak, jak byla zvyklá v Mostě.

V roce 1932 dokonce získala brazilské občanství, zemřela stářím v roce 1947.

Příběh se tedy uzavřel poznáním, že nebýt podvodníka, stala se obětí holokaustu.

Nakonec jsme Radimu Holečkovi vydali knížku o Hedvig Mukdenové a on ji jejím 10 Silverius

vnučkám poslal. A ty ženské brazilské přijely nakonec i do Ústí a Radim je zavedl do rodné vsi babičky, do Senkova, a k nám do archivu.

Zeptám se vás na současnost. Co vás momentálně baví? Jakou funkci zastáváte v archivu? Pomáháte nebo sem chodíte jen ve volném čase?

Bydlím v bytě nad archivem. Občas, když jdu nakupovat, tak musím houknout na kolegyně a kolegu Karlíčka. Nezasahuji do toho. Nejhorší věc, kterou může člověk udělat, je že nejde ve správný čas do důchodu. Nemám špatný důchod, ale abych si ho přilepšil, tak jsem se dohodl s kolegou Houfkem, že dělám 1 jeden den v týdnu konzervátora v muzeu. V podstatě pořádám fond Muzea města Ústí nad Labem.

Od roku 1876, kdy muzeum vzniklo, ho

Nejhorší věc, kterou může člověk udělat, je že nejde ve správný čas do důchodu. nikdo odborně neuspořádal, a protože v muzeu nemají moc místa, abych si to mohl rozložit, dohodnul jsem se s kolegou Karlíčkem, že mohu využít pořádací místnost v archivu. Jinak mám práce dost. Buď chodím po přírodě, nebo v současné době píšu populární knihu. V roce 2009 jsem napsal knihu o pouti do Santiaga de Compostela. Jako první Ústečák jsem šel pěšky až do Španělska, cca 3 150 km. Šel jsem to 6 let, vždy o dovolených. Svatojakubská pouť je jako droga. Nechoďte to dřív, než těsně před penzí. Mně se stalo to, že jsem se nějak zacyklil a po Evropě chodil jako poutník ještě dalších sedm let. S Adamem Šrejbrem jsem prošel celé Portugalsko, zezdola podél španělské hranice z Algarve až do údolí řeky Douro a pak zase do Santiaga. Tuhle trasu jsme šli vůbec jako první

Češi, je jen pro dobrodruhy. Cesty nejsou značené a chybí síť poutnických ubytoven.

Zato Portugalci jsou fantastičtí lidé, akorát na venkově se s nimi musíte domlouvat portugalsky, jinou řeč neovládají. Celé Rakousko jsem prošel z Bratislavy přes Vídeň, Linec, Salcburk, Innsbruck až na Bodensee, a poslední kus v roce 2015 z Budyšína přes Drážďany do Chemnitz, Zwickau a Elsnitz a na ten Dreiländereck, kde hraničí Čechy, Bavorsko a Sasko. Teď už o tom dopisuji knihu.

Pak musím dělat také rodokmen pro tchána, protože má výročí svatby. No, můžu říct, že jako senior jsem velmi vytížený.

Co dalšího mimo své profese děláte?

Chodím na houby. Dřív jsem také maloval a chci zase začít. Rozhodně už nejsem nikde veřejně činný. Na dění ve městě se dívám z povzdáli. Mohu říct, že vývoj našeho města jde ve vlnách. V největším průšvihu jsme byli v letech 1983–1984, když jsem nastoupil do archivu. Zažil jsem 3třítýdenní smog, který byl tak hustý, že koncentrace oxidu síry byla 4 700 mg/m3.

Bylo to tady jako sirné lázně, jako kdyby tady někdo pálil sirné knoty. Autobusy jezdily tak, že jeden cestující vyšel ven, řidič mu dal baterku, a on hledal, kde je středová čára a dával řidiči signál. Do Teplic se jelo autobusem 2 hodiny. Už jsem z toho bláznil. Když jsem šel po paměti po městě, viděl jsem pouze kolena, ale neodhadl jsem chodník. Šel jsem do kina v kulturáku a neviděl pořádně na plátno, protože ten smrad zalezl až do kinosálu. Toto už tady není, protože se elektrárny odsířily.

Mění se to tady u nás opravdu k lepšímu.

Na Větruši rostou bílé hřiby, ve Svádově lišky, které jsou hodně háklivé na čistotu ovzduší. Ryzce také rostou. Na přírodě je vidět, že se zlepšila.

Po roce 1990 se to tady v Ústí začalo lámat jak politicky, tak ekologicky. Ekologie se víceméně drží. Jsou tu sice různé průšvihy jako D8, kde hrála velkou roli „betonová lobby“. Byla to lidská hloupost prosazovat tu trasu, aby se tam ulilo co nejvíce betonu, protože existovala další varianta tunelem z Veleníma skoro až k Habrovanům.

Politická situace je podle Kaisera mizerná v celé České republice Ale myslím si, že i stávající trasa dálnice je lepší, než když to jezdilo podél Labe.

Druhá věc je politická, v této oblasti Ústí stagnuje. Můžu říct, že město zažilo zlatá léta v době 1992–2004. Jako šéf archivu jsem musel pravidelně chodit na jednání zastupitelstva. Po roce 2010 to pro mne bylo za trest. Tolik zbytečných útoků, nenávisti a osobní ješitnosti jsem nikdy v životě nezažil. Takže jsem rád, že jsem šel do penze a tohle už nemusím sledovat.

Vadí vám politika obecně? Člověk si řekne, že v komunálkách volil vybrané známé osobnosti napříč hnutími a stranami s tím, že to bude nějak fungovat, protože rozumní lidé se vždy na nějakém kompromisu shodnou. Tento předpoklad mi ale nevyšel. Takhle mizerná situace není jen v Ústí, je i v jiných městech, v celém státě. Začalo to prezidentem Klausem a pokračuje to teď Milošem Zemanem. Nejhezčí to bylo ve městě za primátora Lukáše Mašína. Byl to festovní blázen a lokální patriot. Svolal nás: „Hele, teď se musíme poradit o tomhle a tomhle.“ A pak nás držel na magistrátu do tří do rána, než jsme všechny varianty prozkoumali. Co jsme si řekli, to platilo. On mi říká: „Pojď sem, musíme se dohodnout. Poslední dějiny města jsou německé. Kolik myslíš, že by to stálo vydat konečně české?“ Já říkám: „No, to bude drahé, to víš, tak přes 2 miliony.

Ale víc jak půlku textů už mám v šupleti.“

A on říká: „Tak tady máš 2 miliony.“ A já na to: „Lukáši, nedávej mi to teď. Nepotřebuju to. Kniha se platí v momentě, kdy vyjde, kdy platím sazbu, tiskárnu, honoráře. Ne 2 roky předem. My to nemůžeme převést.“ A opravdu, v rozpočtu na rok 1995 jsem měl knihu finančně pokrytou. Původně jsem si myslel, že ji budu financovat kombinovaně, oslovím banky a velké firmy... tehdy byla velká Setuza, chemička a třeba i Union banka. Lukáš mi ale řekl: „Kašli na to, nemusíš nikde žebrat, vydáme to za své.“ Kniha nakonec není úplně nejlepší, protože poslední období od roku 1945 do tehdejší současnosti není proporčně vyvážené a na některé věci jsme zapomněli... třeba na skautíky a pionýry.

Pomohou politice ženy? Mohou vnést do politiky nový rozměr?

zjemnění? Kdepak. Já jsem i proti kvótám.

Kdo je schopný a ochotný, tak by politiku měl dělat. Je mi úplně jedno, jakého je pohlaví, vyznání, sexuální orientace. Nyní je profese politiků tak mizerně placená a riziko různých průšvihu tak obrovské.

Práce je špatně placená a tím pádem se otevírají možnosti, kde vzít úplatek a přilepšit si. Odhaduji, že ve městě je plat primátora cca 70–80 tisíc. Co to dneska je?

Když bývalá televizní moderátorka Mirka Čejková požaduje měsíčně 180 tisíc. Protože mluvím německy, tak mě jednou ze stanice Deutschlandfunk pozvali do Žitavy, kde bylo ze studia přímé dvouhodinové vysílání. Asi za 15 minut svého živého vysílání jsem dostal honorář 650 marek.

To byly panečku peníze. Tolik jsem vydělal jen jednou v životě a už nikdy více. Už je promlčené, že jsem je nezdanil…

Ne. Já u politiků nedělám rozdíl mezi mužem a ženou. Buď jsou politici dobří a schopní, nebo blbí a neschopní, nebo všehoschopní. Je to bez rozdílu pohlaví.

Myslím si, že by ženy přinesly nějaké

UJEP

11

text: Silvie R. Kučerová, Zdeněk Kučera, Petr Meyer, Štefan Michna

foto: S. R. Kučerová

Mezifakultní spolupráce pomáhá oživit zmizelé místo Když je řeč o obnově poutního místa, málokdo si asi v první řadě vybaví spolupráci mezi spíše přírodovědně a technicky zaměřenými obory, jakými jsou geografie, geoinformatika a strojní inženýrství. Přesto jejich společným dílem vznikl 3D model zaniklé vsi Skoky u Žlutic s význačným poutním kostelem, ve kterém bude zhotovený model trvale vystaven.

Proč právě Skoky?

věda na UJEP

Skoky, německým názvem MariaStock (nebo také Mariastock), bývaly vesnicí nad údolím řeky Střely, nedaleko města Žlutice v dnešním Karlovarském kraji. Nacházely se na území obývaném převážně českými Němci a po skončení druhé světové války, v roce 1945, je postihla, podobně jako jiná sídla v pohraničí, výměna většiny obyvatelstva. Zatímco v 30. letech 20. století měla vesnice téměř 30 domů s přibližně 150 obyvateli, dva hostince, faru, školu

a obchod, a čilý hospodářský i společenský život, v roce 1950 bylo obydlených pouze 18 domů s přibližně 40 obyvateli.

Do 60. let 20. století poklesl počet obyvatel na pouhých 16. Neobydlené usedlosti byly postupně demolovány a definitivní zánik sídla přišel s výstavbou Žlutické přehradní nádrže na pitnou vodu, která byla dokončena v roce 1969. Skoky byly přehradou odříznuty od světa a z celé vsi zůstal stát pouze bývalý hostinec, jedna stodola, hřbitov a kostel.

Na počátku historie poutního místa ve Skokách byla malá kaple s kopií známého mariánského obrazu z německého Pasova. Četná zázračná uzdravení spojená s místem a obrazem podnítila příliv tisíců poutníků. Na základě šetření byl arcibiskupskou konzistoří skocký „pasovský“ obraz Panny Marie Pomocné prohlášen v roce 1733 za dobrotivý a ve skocké kapli se záhy zrodila místní tradice lidové zbožnosti spočívající v uctívání obrazu dotykem. Protože v polovině 18. století již navštěvovalo místo okolo 35 tisíc poutníků ročně, nejen z okolí, byla ve vsi v roce 1738 dokončena výstavba dominantního poutního kostela. Střídala se období jeho slávy i úpadku, ale význam místa i obrazu Panny Marie Pomocnice ze Skoků dokládá

Obr. 1: Celkový 3D model zaniklého sídla obsahuje 45 budov, 650 stromů různých druhů a datová velikost se pohybuje okolo 95 MB 12 Silverius

Obr. 2: Po roce dobrovolnické práce vznikl vlastní 3D model zaniklé vsi Skoky u Žlutic

zkomolené a dodnes všeobecně užívané zvolání „Panenko Skákavá“.

Neblahé rány poutnímu místu přineslo 20. století. Nejprve výše zmíněný odsun obyvatel, po roce 1948 pak pronásledování a uvěznění duchovních správců kostela komunistickým režimem a dozor nad poutěmi ze strany Státní bezpečnosti.

Přestože se po roce 1989 podařilo poutní tradici alespoň částečně obnovit, v 90. letech se stal kostel na odlehlém místě terčem zlodějů, byl zcela vyrabován, včetně těžkého poškození měděných bání na věžích. Kostel ve Skokách je sice ve správě kláštera v Teplé, ale od počátku milénia se daří místo postupně oživovat, revitalizovat a zvelebovat zejména péčí zapsaného spolku Pod střechou a jeho dalších spolupracovníků a příznivců. Tak se zrodila i myšlenka vytvořit pro Skoky model, který by přibližoval, jak asi mohla vesnice vypadat na počátku 20. století.

Od prošlapání terénu k 3D modelu V současné době se pro tvorbu 3D modelů již běžně využívají moderní technologie

jako např. fotogrammetrie či laserové skenování. Při rekonstrukci zaniklé krajiny či jednotlivých míst je však možnost využití těchto technologií jen velmi omezená a ve většině případů i nemožná. Hlavní příčinou je fyzická nepřítomnost zájmového objektu, kterou tyto technologie vyžadují.

Zjednodušeně řečeno, laserové skenery nemají co zaměřit a fotoaparáty co fotit.

Odborníci, snažící se rekonstruovat tehdejší možnou podobu, jsou „odsouzeni“ využívat pouze takové zdroje dat a informací, které se z minulosti dochovaly.

Jedním z klíčových zdrojů pro poznání minulé podoby krajiny jsou např. staré fotografie, které patřily i mezi náš hlavní zdroj poznání o dřívější podobě dnes zaniklého sídla Skoky. Pomocí fotografií bylo možné identifikovat podobu jednotlivých budov, ale i vegetace, zejména dominantních vzrostlých dřevin. Dalším důležitým pramenem je stavební dokumentace. Ta se bohužel dochovala pouze pro dva objekty – kostel a faru. Informace o poloze jednotlivých budov, cestní síti a o celkovém vnitřním uspořádání sídla poskytly letecké snímky pořízené v 50.

letech 20. století a soubor starých map a plánů. V neposlední řadě pak proběhlo terénní šetření, při kterém byly identifikovány pozůstatky dřívějšího osídlení v podobě základů budov, schodů, kamenných zdí teras a současně byla mapována morfologie terénu.

S využitím všech uvedených informací pocházejících z rozmanitých zdrojů proběhla 3D rekonstrukce zaniklého sídla.

Celá tvorba 3D modelu byla realizována v grafickém editoru SketchUp, s výjimkou terénu. Ten byl vytvořen v programu ArcGIS ze současných dat digitálního modelu reliéfu DMR5, který je k dispozici pro celé území Česka. Vymodelovaný terén byl pak vložen do programu SketchUp, doplněn o zdi jednotlivých teras a upraven tak, jak je pravděpodobné, že mohl vypadat v 30. letech 20. století. V další fázi se na terén umístily polohopisné prvky, kterými jsou například cestní síť, půdorysy jednotlivých budov či průběh vodních toků. Lokalizované půdorysy staveb byly poté doplněny podrobnějšími modely celých budov.

Nakonec byly v počítačovém programu do modelu vloženy i různé druhy vegetace UJEP

13

věda na UJEP Fotografie zachycující reálný současný stav pozůstatků sídla Skoky z března 2017 a doplňkové objekty (ploty, schody nebo kamenné sloupy lemující cesty). Tím byla završena tvorba veškeré potřebné geometrie a 3D model se mohl začít texturovat.

Bílé plochy nahradily textury reprezentující jednotlivé materiály jako např. dřevo, trávu, beton, fasádu či střešní krytinu.

Model tím získal realističtější podobu.

Celkový 3D model zaniklého sídla obsahuje 45 budov, 650 stromů různých druhů a datová velikost se pohybuje okolo 95 MB (viz obr. 1).

Virtuální model slouží především pro vytvoření obrazové dokumentace, počítačové animace a následně také k 3D tisku.

Pro potřeby 3D tisku však bylo nutné model značně zjednodušit. Především z důvodu velké podrobnosti a detailnosti jednotlivých budov, které při mnohonásobném zmenšení modelu do půdorysu 340 krát 240 mm nelze v takovém

měřítku dobře vytisknout. Vlastní tisk 3D modelu probíhal na tiskárně STRATASYS Dimension SST 768. Model se tiskne po vrstvách z výšky 0,254 mm z materiálu ABS (akrylonitril-butadien-styren) zahřátého na 280 °C, který představuje pevný a houževnatý plast. Velikost tisknutelné plochy je 203 krát 203 mm, a proto musel být model rozdělen dvěma řezy na čtyři části.

Celková doba tisku byla téměř 40 hodin.

Spolupráce v mnoha rovinách Po roce dobrovolnické práce před námi leží dílo, které předáme do skockého kostela (viz obr. 2). Pro jeho vytvoření bylo potřeba skutečné týmové spolupráce a porozumění si mezi odborníky z různých disciplín a institucí, která se odehrávala hned v několika rovinách.

Jednak šlo o mezioborovou spolupráci geografů a geoinformatiků (Silvie R. Kučerová a Petr Meyer – Univerzita J. E. Purkyně v Ústí nad Labem, Přírodovědecká

fakulta), historického geografa (Zdeněk Kučera – Univerzita Karlova, Přírodovědecká fakulta) a strojních inženýrů (Tomáš Vysloužil a Jan Novotný – Univerzita J. E. Purkyně v Ústí nad Labem, Fakulta strojního inženýrství). Jak je již z výčtu jmen patrné, jednalo se jak o spolupráci mezifakultní v rámci UJEP, tak meziuniverzitní s Univerzitou Karlovou v Praze.

V neposlední řadě jsme byli v čilé komunikaci s dalším subjektem, a to se spolkem Pod střechou, zejména Jiřím Schierlem.

Doufáme, že náš výstup podnítí další diskuzi přímo nad vystaveným modelem ve Skokách. (autoři, s využitím informací z http:// www.skoky.eu/)

14 Silverius

text: Anna Havelková, foto: archiv autorky

Učitel s rodokmenem. Doktorand Jan Šindelář uspěl v anketě Zlatý Ámos

Jan Šindelář už jedenáct let učí na Základní škole v Říčanech v Bezručově ulici. „Učím na prvním stupni, a když je třeba, tak výpočetní techniku na druhém stupni. Vyučuji předměty jak naukové (ČJ, M), tak výchovně vzdělávací (TV, VV…). Mým nejoblíbenějším předmětem se postupem času stal Český jazyk a Přírodověda,“ říká Šindelář, který na Pedagogické fakultě UJEP studuje Školský management a studium by chtěl v letošním roce dokončit. Současně Honza studuje doktorské studium, obor Didaktika primárního přírodovědného vzdělávání. Před nedávnem zvítězil v anketě o nejoblíbenějšího učitele České republiky Zlatý Ámos.

Jak říká, k povolání učitele má blízko. „Přátelé a kamarádi mi říkají učitel s rodokmenem. Je to dáno asi rodinou anamnézou.

Maminka pochází ze tří sester, z nichž všechny se věnují učitelskému povolání buď na základní škole, případně ve škole mateřské. Do toho vyučují i dvě mé sestřenice a bratranec. Moje žena se rozhodla také pro učitelskou dráhu, asi díky nám. Již od konce základní školy jsem věděl, že bych se chtěl vrátit na základní školu na pozici učitele. Nevím, zda to bylo dáno tím, že jsem ve škole vlastně trávil svá dětská léta, ale myslím, že jsem si vybral doopravdy

dobře,“ popisuje Šindelář. K doktorandskému studiu na PF UJEP ho podle jeho slov dovedl proděkan pro studium doc. PhDr. Jiří Škoda Ph.D., se kterým spolupracuje i na své dizertační práci. „Faktem je, že z mé osoby asi nikdy nebude výzkumný pracovník. Ale jelikož mě baví učit, byla toto pro mě možnost, jak si vyzkoušet i výuku na jiném stupni škol. Přišel jsem na to, že i potkávání se s dospělými studenty má něco do sebe, a mě samotného toto posunulo o kousek dál,“ vysvětluje nejoblíbenější učitel, který za největší problém ve vzdělávacím systému ČR považuje nedostatek

kvalitních pedagogických pracovníků. „Toto může být dáno například nedostatečným finančním ohodnocením učitelů. Učitelem nemůže být člověk jen kvůli tomu, že by chtěl rychle zbohatnout, to snad ani není možné, měl by učit proto, že ho práce baví a chce touto cestou předávat své vědomosti a zkušenosti dalším generacím. Dalším problémem je podle mého soudu neustále omílaná inkluze. Myšlenka jako taková, si myslím, špatná nebyla, ale se samotným zavedením do škol se nijak neztotožňuji,“ vysvětluje Šindelář. Podle jeho názoru je důležité budovat si vztahy se žáky ihned při prvním kontaktu ve třídě. „S žáky, kteří mě do Zlatého Amose přihlásili, jsem již od první třídy. Nyní jsme se společně dostali až do pětky. Je velmi těžké se skupinou 28 rozdílných dětí pracovat efektivně ke spokojenosti obou stran. Každý žák je individualita a velmi záleží na vlivu učitele, jak si se třídou poradí. Vyplatila se mi důslednost, UJEP

15

report

Jan Šindelář, který studuje doktorské studium na PF UJEP, se svými studenty

Společné bruslení. Páťáci, kteří přihlásili svého učitele do ankety Zlatý Ámos. přísnost, ale spravedlnost a lidský přístup.

V tuto chvíli je dost podstatná i podpora rodičů. Pokud nedostanete rodiče na svou stranu, nevznikne ideální prostředí, ve kterém se dá pracovat,“ říká Šindelář, jenž od doby, co učí, pořádá pro školní děti také velmi populární letní tábory. A co by poradil budoucím učitelům? „Asi aby byli takoví, jací doopravdy jsou. Každé dítě školního věku vycítí, zda učitel své názory, výtky, pochvaly apod. myslí upřímně, či

smart UJEP 16 Silverius

nikoli. Další věc je vytrvalost. Jako každý začátek, tak i začátek pedagogické praxe je velice složitý. Každý učitel si musí najít svůj styl výuky. Důležité pro učitele je získání důvěry svých žáků. Bez toho to doopravdy nejde. Myslím si, že pedagogické vzdělání je důležitou složkou pedagoga, ale není složkou jedinou. Dalo by se to přirovnat k jakémusi šestému smyslu.

Učitelství buď v sobě člověk má, nebo ne, a ne každý vystudovaný pedagog se stane dobrým učitelem. Znám mnoho pedagogů, kteří vzdělání nemají a jsou výbornými učiteli, a znám pedagogy, kteří mají vystudovanou pedagogiku a nedosahují takových výsledků. Hodně záleží na tom, zda práci

vykonávají rádi a jde jim o žáky, nebo zda chodí jen do práce,“ myslí si Šindelář, podle kterého by se každý správný pedagog měl v první řadě umět vcítit do svých žáků. „Notná dávka empatie by mu neměla být lhostejná. Dále by měl být, jak jsem již psal, přísný, ale spravedlivý, dobrosrdečný a hlavně by měl mít rád svoji práci. Dále by měl mít kladný vztah k dětem. Bez toho to doopravdy nejde. Z druhé stránky by si zase neměl moc připouštět neúspěch, jinak by se v dnešní době z dětí asi zbláznil,“ míní Šindelář, který se nyní připravuje do konkurzu na ředitele Základní školy v Říčanech. „Naše škola je pro mě tak trochu srdeční záležitost. Uvidíme ale, kam mě vítr zavane,“ doplňuje Šindelář.

text: Lída Dubinská

foto: archiv knihovny

Knihovna – srdce každé univerzity i města

report

Moderní knihovny nejsou pouhé půjčovny knih. Předávají lidem informace v nejrůznějších podobách. Slovo informace je přitom velice široký a mnohoznačný pojem. Výměna informací s okolím nám umožňuje udržovat vlastní existenci. Pokud má knihovna udržovat svou primární funkci, musí v každém čase, v každé době, nabízet informace svým návštěvníkům v té formě, jaká jim bude v životě nejvíc k užitku. Vědecká knihovna UJEP informace nabízí všemožnými způsoby.

My vás tímto zveme k její návštěvě.

MARTIN KRSEK: 60 ÚSTECKÝCH NEJ

Rektorát ať promine. Sedí v něm sice pro univerzitu hlavy nejdůležitější a nejmocnější, skutečná studnice informací a vědění ovšem sídlí jinde. Univerzitní knihovna je od rektorátu coby kamenem dohodil. Stojí hned vedle něj, v centru kampusu, a svým návštěvníkům je otevřena. 6 dní v týdnu.

knihovně zábava a i vy si v ní můžete najít své.

TÁŇA KINDL NOVÁKOVÁ: MĚSTO MILENCŮ A VRAHŮ

Knihovna je zkrátka místem, kde se nejen na univerzitách, ale i v rámci měst, předávají a prožívají informace. Nejen u nás.

Každá z knihoven má co nabídnout. Bez informací a jejich předávání se přeci nedá žít. V rámci univerzity i každého města.

Tento Silverius pojednává o krajském městě Ústí nad Labem. Ústí je svéráz, a to každý ví. Dokládají to i tituly, které o něm naše knihovna má ve svém fondu.

Okolí Labe, narkoman se svou dávkou, ruch města i jeho skrytá zákoutí. O tomto i mnohém dalším nutí přemýšlet tato kniha, podle níž byl natočen stejnojmenný dokument.

Není pravdou, že do ní mohou pouze studenti. Za roční poplatek 100 Kč jsou zde srdečně vítáni všichni. Program, který knihovna pravidelně chystá, totiž stále častěji oslovuje i lidi z široké veřejnosti.

Můžete si zde, samozřejmě, půjčovat literaturu, je ovšem možno sem přijít na zajímavou přednášku, promítání filmu, rukodělný workshop či sportovní setkání.

Knihovnu navštívil nejeden známý herec, nespočet literátů, ale také evropští velvyslanci a další významné osobnosti. Nahlédněte na aktuální program – mrkněte na Facebook anebo web. Vědět nové je díky

V okolí Ústí není krásná jenom příroda. Za zmínku tu stojí mnohé, ať už jde o architekturu, či průmysl. Prolistujte tuto knihu a dopřejte sami sobě momenty překvapení!

Tím ale plejáda knih o Ústí nad Labem v místním fondu nekončí. V knihovně vám rádi doporučí další. Stavte se zažít informace jinak!

JIŘÍ IMLAUF: ÚSTÍ HLAVNĚ Znáte kapelu Houpací koně? Jirka Imlauf je jejím frontmanem a zároveň autorem deníkových záznamů, které vměstnal do této knihy. Na jejích stránkách prožijete mnoho epizor z „divokého severu“ – úderně, s vtipem i elegancí.

O tom, jak svérázné je město Ústí nad Labem, se můžete přesvědčit v naší knihovně 18 Silverius

VÁCLAV MORAVEC DISKUTOVAL SE STUDENTY UJEP O NEBEZPEČÍ FAKE NEWS

Student FŽP zvítězil v Academii, jeho diplomová práce bude vydána jako kniha V Akademii věd ČR se v pondělí 9. dubna 2018 konalo v pořadí již desáté tradiční slavnostní udělování cen Nakladatelství Academia a také vyhlášení vítězů šestého ročníku studentské soutěže Nakladatelství Academia. FŽP UJEP zde měla jedno žhavé želízko v ohni, soutěže se účastnil Ing. Jakub Harsa se svou diplomovou prací „Současný stav křídových příbojových lokalit v okolí Kutné Hory se zaměřením na společenstva měkkýšů a jejich význam v ochraně přírody“. Jakub získal v soutěži, v konkurenci 35 dalších diplomových prací, první cenu v kategorii vědy o neživé přírodě. Vítězné práce budou vydány knižně do lhůty jednoho rok pod hlavičkou Nakladatelství Academia. (foto: Academie: P. Jáchimová)

Filozofická fakulta uspořádala ve spolupráci s Českou televizí ve středu 25. dubna 2018 debatu na téma FAKE NEWS: Pravda, lži a polopravdy ve veřejném prostoru. Stovky zájemců se sešly v Zelené aule, kde je přivítal známý moderátor ČT Václav Moravec. Spolu s ním přijela také Hana Andělová, vedoucí dramaturgyně zpravodajství ČT. Naší fakultu v debatě zastoupil politolog a filozof Daniel Kroupa.

DALŠÍ 4 MILIONY OD ústeckého KRAJE POMOHOU NEJEN DOKTORANDŮM Ústecký kraj navýšil finanční podporu ústecké univerzitě pro rok 2018 ze 6 na 10 milionů korun. Rozhodlo o tom Zastupitelstvo Ústeckého kraje, když schválilo rozdělení přebytku hospodaření. V roce 2017 díky této podpoře vzniklo a bylo realizováno 16 rozsáhlých projektů. „Velmi děkuji všem, kteří k tomuto kroku přispěli. Jako Ústečan jsem velmi hrdý, že krajští zastupitelé a Krajský úřad v Ústeckém kraji vědí, že investice do vzdělání je tou správnou investicí, která se, zvláště našemu kraji, tisíckrát vrátí. Finanční podpora směřovaná do doktorandů, kteří u nás v Ústí budou pobírat vyšší stipendia než v Brně či Olomouci, a investice do technických a zdravotnických oborů je, jak jsem přesvědčen, správnou volbou,“ říká rektor doc. Martin Balej.

Další díl „dodatečné“ dotace pro rok 2018 si rozdělí fakulta strojního inženýrství a fakulta zdravotnických studií. Částka 1,2 milionu korun bude použita na dovybavení a provozování Centra virtuálních prototypů a aditivních technologií na FSI, zbylá část půjde na zkvalitnění profesní přípravy budoucích absolventů FZS, a to zejména zapojením zvýšeného počtu lékařského a zdravotnického personálu (odborníků z praxe) do vzdělávání sester.

ústecká univerzita UDĚLila DOKTORÁT HONORIS CAUSA nositeli nobelovy ceny Nositel Nobelovy ceny za ekonomii, 91letý Vernon Lomax Smith, dorazil v květnu poprvé do České republiky. Během ceremoniálu 4. května na ústecké univerzitě obdržel čestný doktorát. „Vernon Smith získal doktorát honoris causa v oboru ekonomické vědy, za zásluhy o rozvoj vědy v oblasti experimentální ekonomie na světové úrovni, popularizaci odborné disciplíny v Evropě a ČR a podporu etablování takto orientovaného výzkumu na naší univerzitě,“ vysvětlil děkan FSE doc. Jaroslav Koutský.

UJEP

19

ve zkratce

Katedra geografie PřF UJEP jako mnohaletý organizátor Zeměpisné olympiády Zeměpisná olympiáda je soutěž pro studenty základních a středních škol s talentem v geografii vyhlašovaná a grantovými prostředky podporovaná ministerstvem školství. Kromě okresních, krajských a celostátního kola postupují nejlepší soutěžící na celosvětové soutěže International Geography Olympiad a International Earth Science Olympiad, které se například letos konají v zajímavých destinacích, jakými jsou Kanada a Thajsko.

Již na počátku milénia byla pět let hlavním garantem Zeměpisné olympiády a koordinátorem pro mezinárodní soutěže katedra geografie Přírodovědecké fakulty UJEP (hlavní garantka dr. Jana Peštová). Po dalších sedmi letech se role organizátora opět vrátila do Ústí nad Labem přechodem tehdejší organizační garantky dr.

Silvie R. Kučerové na toto pracoviště. Do zajišťování tvorby celorepublikového zadání úloh práce s atlasem, testu dovedností a znalostí a aplikované praktické části se zapojili i další členové katedry. Ve spolupráci s kolegy z Univerzity Karlovy a Masarykovy univerzity bylo kompletně organizováno celostátní kolo, letní soustředění před mezinárodními olympiádami a po nějaký čas i doplňková soutěž pro mladší žáky základních škol.

Katedra geografie UJEP stále plně garantuje soutěžní kategorii pro 8. a 9. třídy základních škol a studenti učitelství geografie také pomáhají s organizací okresního a krajského kola v Domě dětí a mládeže v Ústí nad Labem i s kolem celostátním. Proto se 23. a 24. 4. tým pracovníků katedry geografie opět účastnil celostátního kola ZO, které proběhlo v Praze a terénní část v Jílovém u Prahy. V řadě ohledů (např. tvorba mapových výstupů, argumentace při návrhu využití prázdné stavby na náměstí v Jílovém) se mladí geografové vyrovnali a v lecčems možná dokonce předčili některé vysokoškolské studenty. Přejme si, abychom se s takovými kreativními mladými lidmi, kteří umí svůj názor i odborně podložit, stále setkávali.

kdo rádi diskutují o aktuálních tématech, která právě rezonují ve společnosti.

Premiérové promítání, které se uskutečnilo v únoru, se věnovalo problematice levné práce. Promítnut byl snímek Hranice práce z cyklu Český žurnál, jenž sledoval práci novinářky, která si vyzkoušela málo placená zaměstnání (v prádelně, drůbežárně, třídírně odpadu nebo třeba v supermarketu). Po snímku dorazila diskutovat i sama hlavní aktérka snímku, Saša Uhlová.

Následovala každoměsíční smršť investigativních snímků, například březnový dokument řecké režisérky „Zlatý úsvit – jak to vidím já“, který sleduje vzestup neonacistů v její domovské zemi. Dubnové promítání se neslo v duchu neslyšících. Na programu byl totiž snímek „Slyšet očima“, po jehož promítání přišli diskutovat tlumočník znakového jazyka a neslyšící učitelka. Květen se v 50kině bude věnovat problematice plastových obalů v souvislosti s příběhem čínské rodiny. Letní semestr završí 50kino promítáním dokumentu „Pište za svobodu“, který diváky seznámí s porušováním lidských práv v Rusku. Po promítání bude následovat diskuze s jeho režisérem, Dmitrijem Proškinem.

Svou činnost 50kino zahájí opět na prahu zimního semestru. Program bude zveřejněný jak na facebookových stránkách 50kina, tak i na dostupných nástěnkách v prostorách pedagogické fakulty.

Vstupné na všechna promítání je zdarma, omezena je pouze kapacita 50baru.

SNÍMKY, KTERÉ REAGUJÍ NA AKTUÁLNÍ TEMATA. Sportovní den rektora nabídl více než třiNAVŠTIVTE 50KINO NA PEDAGOGICKÉ FAKULTĚ cítku sportů od tance, volejbal až po šerm 50kino zahájilo svou činnost na začátku zimního semestru. Vzniklo v prostorách 50baru na Pedagogické fakultě UJEP pod taktovkou místních studentů a přináší snímky reflektující aktuální témata.

Kino má stabilní základnu diváků, kteří mají rádi kombinaci kvalitních dokumentů, dobrého jídla a pití. Místo tu naleznou i všichni, 20 Silverius

Více než 31 sportovních aktivit nabídl Sportovní den rektora UJEP, který se uskutečnil 25. dubna 2018. „Snažím se posílit a podporovat sportovní aktivity na univerzitě. V roce 2016 jsem proto obnovil tradici pořádání Sportovního dne rektora. Aby akce měla reálný přínos, byli v letošním roce studenti i zaměstnanci předem dotázáni,

jaké sportovní disciplíny by je zajímaly. Účast studentů jsem také opět podpořil udělením rektorského volna,“ doplňuje rektor. Vedle tradičních sportů, jakými jsou fotbal či volejbal, nechyběly i takové rarity jako břišní tance, cvičení na pěnových válcích, funky dance, potápění, silový trojboj, střelba míčem měřená radarem, pole dance, recesní soutěže (Člověče nezlob se, maxi jenga, woodkopf), orientační běh, plavání, streetbal, šerm nebo box. Mezi účastníky se objevili také známí sportovci, tanečník Jan Onder, bývalý boxer Lukáš Konečný nebo mladá boxerka a studentka naší FZS Fabiana Bytyqi.

Biskup Mons. Mgr. Jan Baxant vysvětil v areálu kampusu kapli, kterou znovuotevřela ústecká univerzita. Kaple byla původně vystavěna jako součást nemocničního areálu Masarykovy nemocnice, kde sloužila především dlouhodoběji hospitalizovaným pacientům.

Počátkem tisíciletí už ale její využívání klesalo, především díky sílícímu trendu ve zdravotnictví hospitalizovat pacienty po minimální dobu. Nakonec byla kaple uzavřena. „Následně převzala celý areál ústecká univerzita a zásluhou tehdejší rektorky, prof. Ing. Ivy Ritschelové, CSc., byla kaple vysvěcena a znovu otevřena. Tehdy byla k dispozici zejména duchovně zaměřeným studentům, kteří zde organizovali přednášky Quo Vadis,“ přiblížil rektor Martin Balej.

Kaple bude centrálně sloužit všem zaměstnancům a studentům univerzity, kdykoliv během dne, jako ekumenické místo pro osobní ztišení, duchovní četbu, modlitbu i duchovní rozhovor. První přednáška na téma „I když se nikdo nedívá“ proběhne už 22. května 2018 od 16:30 h, kdy bude doc. Jan Hábl, náš přední komeniolog, hovořit o morálních hodnotách výchovy a vzdělání.

strom symbolizující dobrovolnictví vyrostl v univerzitním kampusu Děti a dobrovolníci programu KOMPAS® zasadili přímo v univerzitním kampusu stromek, okrasnou třešeň symbolizující dobrovolnictví. Stalo se tak 24. 3. 2018 v rámci celorepublikové akce Noc s Andersenem. Děti se prostřednictvím programu učí respektu vrstevníků i dospělých, navazování a prohlubování vztahů, rozvíjí svou komunikaci a posilují své schopnosti. Získávají nové zkušenosti a dovednosti. Zažijí přijetí, úspěch a přátelství díky dobrovolníkům, kteří dětem udávají ten správný směr a jsou jim pozitivními vzory.

VÝSTAVA ROK 1918 NA ÚSTECKU SE VYDALA NA CESTY po ústeckém kraji Na gymnáziu Josefa Jungmanna v Litoměřicích se v pondělí 9. dubna 2018 konal první z programů pro střední školy Ústeckého kraje, který si v rámci putování výstavy Rok 1918 na Ústecku připravili pedagogové a doktorandi z filozofické fakulty v Ústí nad Labem. Širším smyslem putování tohoto programu po středních školách je prohloubení spolupráce mezi Filozofickou fakultou UJEP a gymnázii Ústeckého kraje, odkud pochází nemalá část studentů univerzity.

Výstava se objeví i na dalších středních školách v kraji a studenti budou mít zároveň možnost přihlásit se na Letní školu historie, kterou FF pořádá v Jiřetíně pod Jedlovou v termínu 22.–26. 8. 2018, taktéž za finanční podpory Ústeckého kraje.

UJEP

21

ve zkratce

duchovně zaměřeným studentům se znovu otevřela kaple v srdci univerzity

text: Pavla Růžičková

Tipy na výlet: Města, která neomrzí Metropole Drážďany

cesta s UJEP

Saská metropole, nazývaná též Perlou na Labi, je od Ústí blíž než Praha. A rozhodně má co nabídnout. Pohnutá historie Drážďan začala již v 5. století před Kristem, i když do 15. století nešlo o nijak významnou obec. Vše se ale změnilo příchodem saských vévodů Wettinů, kteří Drážďany proměnili ve svou rezidenci. Největší rozkvět zažily za vlády Augusta II., kdy se staly důležitou kulturní metropolí celé střední Evropy. Druhá světová válka znamenala pro město pohromu, zvláště pak masivní bombardování v únoru 1945.

Po válce byly ruiny historických budov postupně rozebrány, ruina Kostela Panny Marie (Frauenkirche) byla na svém místě ponechána a měla sloužit jako pomník proti válce. V době NDR město připomínalo zapomenutou ospalou Popelku, která ovšem chytila zázračný druhý dech po sjednocení Německa v roce 2000. Jako

22 Silverius

symbol znovuzrození byla opět postavena a vysvěcena Frauenkirche.

Milovníci historie mohou v Drážďanech obdivovat řadu významných historických budov, mezi nejvýznamnější patří Zwinger, katedrála Hofkirche nebo věhlasná Semperoper. V areálu renesančního Rezidenčního zámku se nacházejí světoznámá muzea ukrývající sbírky saských kurfiřtů a králů, je zde největší klenotnice v Evropě Grünes Gewölbe, Zbrojnice nebo Mincovní kabinet. Ve Zwingeru můžete v obrazárně Starých mistrů obdivovat kromě jiného Rafaelovu Sixtinskou Madonu. Jen muzeí je v Drážďanech na 50, včetně unikátního Muzea hygieny. Ale Drážďany nežijí jen historií, od jara do zimy se zde stále něco děje. Na jaře se koná filmový festival nebo třeba mezinárodní jazzový festival, který rozezní nejen kluby a bary, ale i veřejná prostranství a parníky na Labi. V létě ožívají břehy Labe, konají se zde filmové noci, koncerty, městské slavnosti, a vše vrcholí

v srpnu městským festivalem (Stadtfest) s přehlídkou paroplavby. Za návštěvu také stojí dlouhá vědecká noc (Lange Nacht der Wissenschaft) nebo noc muzeí. Podzim patří festivalu lidového tance, literárnímu festivalu nebo festivalu kouzelnického umění. Největší společenskou událostí zimy je vánoční trh, který zde má tradici od roku 1434. Obří vyřezávaná vánoční pyramida, drážďanská štola, pečené kaštany a voňavé svařené víno... kdo by odolal?

V Drážďanech je také několik krásných parků, botanická i zoologická zahrada (už jste viděli živé koaly?) a velké množství sportovišť. Dokonce zde probíhá organizované noční bruslení na in-linech. A k metropoli samozřejmě patří i nakupování, od kouzelných malých krámků po nablýskaná nákupní centra zde najdete vše.

K našim německým sousedům se nejlépe dostanete po dálnici nebo pohodlně s českou dráhou. V tom případě se vyplatí využít

včasné jízdenky nebo síťové víkendové jízdenky SoNe. Návštěvy rozhodně nebudete litovat.

GPS: 51.0493289N, 13.7381431E Ústí n. L. – Drážďany: 66 km Web: www.drazdany.info www.dresden.de

Město – pevnost Terezín Terezín bývá dnes spojován převážně s dobou druhé světové války, kdy zde bylo židovské ghetto. Ovšem město pevnost je unikátní samo o sobě. Založeno bylo v roce 1780 Josefem II., aby chránilo přístupové cesty, kterými během prusko-rakouských válek v 18. století postupovala nepřátelská vojska. Pevnost byla vystavěna na samém konci éry bastionových opevnění a představuje ve světovém měřítku špičkový pevnostní systém. Své obranné vojenské poslání nakonec nikdy aktivně plnit nemusela, její existence k odstrašení pruského útočníka postačila. Na stavbě vlastní pevnosti pracovalo deset let asi 15 tisíc lidí při roční spotřebě kolem 20 miliónů cihel.

V roce 1790 byla pevnost schopna obrany.

Kvůli stavbě pevnosti byl přeložen tok řeky Ohře do umělého říčního koryta o několik set metrů dále. Obranný systém se skládá z Hlavní pevnosti na levém břehu Nové

Ohře a Malé pevnosti na pravém břehu Staré Ohře. Hlavní pevnost má tvar protáhlého osmiúhelníku, ze všech nároží vybíhají pětiboké bastiony. Celková délka pevnostního valu, silného přibližně 30 m, činí 3 770 metrů. Opevnění Terezína obsahovalo celkem 55 hradebních článků a v nich 136 podzemních prostor vzájemně spojených systémem podzemních chodeb dosahujícím celkové délky 29 kilometrů. Do pevnosti vedly čtyři brány posazené vždy mezi dvěma bastiony. Jedná se o opravdu významnou stavební a technickou památku. Od povodní v roce 2002 je systém opevnění průběžně opravován, v současnosti je jeho většina volně přístupná a láká k procházkám. Návštěvníci mohou poznávat opevnění včetně podzemních minových chodeb v rámci prohlídek s odborným výkladem.

GPS: 50.5109981N, 14.1505467E Ústí n. L. – Terezín: 36 km Web: www.terezin.cz

deska se v třetihorách rozlámala a působením eroze v průběhu milionů let se rozčlenila na skalní bloky a věže. Mezi nimi jsou ulice, na křižovatkách cest náměstí – zkrátka skalní město. Připočtěme si k tomu tunely, jeskyně, převisy a na svislých až 70 metrů vysokých stěnách typické římsy a lišty, jako bychom listovali učebnicí přírody. Toto překrásné skalní město leží necelých 20 km od Ústí a je chráněno jako přírodní památka.

Ještě na konci 18. století byly Tiské stěny naprosto neprobádanou divokou oblastí, kam vstoupil jen pytlák nebo člověk, který hledal bezpečný úkryt. Ve skalách se dalo snadno zabloudit, až do roku 1918 sem byl zakázán vstup bez místního průvodce. Dnes skalami procházejí dva značené okruhy a jsou rájem turistů, lezců a filmařů.

GPS: 50.7844989N, 14.0313008E Ústí n. L. – Tisá: 18 km Web: www.tisa.cz

Skalní město Tisá Pokud bizarní skalní seskupení označujeme za skalní města, pak právě v Tiských stěnách si uvědomíme, jak je takové pojmenování výstižné. Původní pískovcová

Letecký snímek Terezína, který v roce 1780 založil Josef II. Foto: J. Formánková UJEP

23

cesta s UJEP

foto: Josef Růžička

text: Tereza Dzurjová (studentka katedry bohemistiky PF UJEP)

Strážce na míru Seděl jsem naproti zrcadlu v šeru svého podkrovního bytu.

Ve městě se poslední dobou začaly množit vykrádačky bytů, a tak jsem přemýšlel, jaký ochranný systém nechám namontovat. Možností byla spousta, ale žádné z nich jsem stoprocentně nevěřil. Už jen představa, že mi do bytu přijdou cizí lidi něco montovat, mě vyděsila natolik, že jsem šel zkontrolovat, zda je zamčeno. Mám panickou hrůzu, že mi někdo ukradne můj majetek. Naposledy, když jsem jel služebně mimo město, nechal jsem raději své květiny poumírat, než abych tam někoho poslal je zalít.

Město ovládaly gangy. Lidé se báli vyjít na ulici. Vždy, když jsem potřeboval přemýšlet, sedal jsem proti zrcadlu, ale nedíval jsem se na sebe. Spíš skrz sebe. Rozhodoval jsem se, zda se raději neodstěhovat. Představa seznamování s novými lidmi – potenciálními vrahy a zloději – mě odradila. Nevěděl jsem, co dělat.

povídka

Nevím, jak dlouho jsem tam seděl, než se objevil on. Možná to byly hodiny, možná dny. Najednou tam prostě stál. Vysoký, černovlasý, společensky oděný s pistolí u pasu. Pochopitelně jsem nejprve zpanikařil a snažil se ho vyhnat. Když jsem v tomto ohledu nebyl úspěšný, pohrával jsem si i s myšlenkou zavolat policii, ale jen co jsem si uvědomil, že příchod policie

do bytu by znamenal přístup cizích osob k mému majetku, rychle jsem strhnul myšlenky jinam.

Chvíli jsem se ho snažil vyptávat, kdo, sakra, je, co, sakra, dělá u mě v bytě a jak se sem, sakra, dostal. Odpovědi se mi nedostalo ani na jednu z otázek. Jen tam tak stál a rozhlížel se po pokoji... na jednu stranu (až kam mu šel otočit krk) a na druhou stranu. Jako bezpečnostní kamera. Po zhruba hodině odešel do další místnosti, kde znovu stál a rozhlížel se.

Takhle prošel všechny prostory mého bytu a pak začal znovu od začátku. Nevěděl jsem, co si s ním počít. Už tu byl několik hodin a já začínal být unavený. Snažil jsem se zůstat vzhůru a hlídat ho. Vážně snažil.

Nevím, kdy jsem usnul. Vím jen, že když jsem se nad ránem vzbudil, byl zrovna v kuchyni. Šel jsem za ním. Udělal jsem si snídani, vyčistil zuby a ani na chvilku jsem ho nespustil z očí.

Nedělal nic nového. Jen jakoby hlídal můj byt.

Nevěděl jsem, co dál, tak jsem si sedl proti zrcadlu s předsevzetím, že něco vymyslím. Dosedl jsem, podíval se do zrcadla a uviděl to. Měli jsme stejné oblečení. Nevím, kdy jsem si na sebe vzal své sako a oblekové kalhoty, ale měl jsem je na sobě.

Tak jako on.

Někdo zazvonil. Opatrně jsem šel ke dveřím. Chtěl jsem se podívat kukátkem, kdo tam je. Ne že bych někdy otevřel, ale zajímalo mě to. Tentokrát mi však cestu zastoupil on. Sám se podíval, kdo stojí přede dveřmi, a až poté mě k nim pustil. S nedůvěřivým pohledem jsem ho obešel a podíval se. Jen pošťák. Zakřičel jsem, aby mi nechal dopisy na poště, a pošťák jako vždy poslušně odešel.

Dny plynuly. Město bylo stále nebezpečnější a já byl stále zavřený v bytě s mým neznámým ochráncem. Již jsem mu důvěřoval. Nemyslel jsem si, že mě chce zamordovat nebo okrást. Pořád jsem ho radši po očku hlídal, ale už jsem byl klidnější.

24 Silverius

Pak ale nastala chvíle, kdy bylo třeba odjet na pracovní cestu. Pro člověka, který normálně pracuje z domova, to bylo nepředstavitelné utrpení. Začal jsem balit. Jak to ale vyřeším s ním? Musel jsem riskovat. Prostě ho nechám ve svém bytě a budu doufat, že až se vrátím (jestli se vůbec vrátím z toho nebezpečí tam venku), bude tam pořád.

Vyšel jsem ven, rozhlédl se a... Nevěřil jsem svým očím.

Všichni kolemjdoucí vypadali jako on. Všichni měli na sobě oblečení jako já a všichni se rozhlíželi do stran. Nevěděl jsem, jestli se oni zdají mně nebo já jim, ale prostě jsme se ocitli společně na ulici.

Na letišti mi došlo, že jsem nezamkl ani jeden ze zámků.

Ale cítil jsem, že můj byt je v bezpečí.

Služební cesty trávím zavalen prací, a tedy jsem si na bezpečnost svého bytu ani nevzpomněl. Myšlenkou na svého strážce jsem se začal znovu zaobírat až ve chvíli, kdy mi volala policie. Někdo se ke mně vloupal. Ale k překvapení policistů nic neodnesl a ještě sám zavolal policii a udal se.

Jakmile jsem se vrátil, jel jsem na policejní stanici. Měl jsem se podívat na pachatele a říct, jestli jsem ho už někdy viděl. Netrval jsem na polopropustném zrcadle, u mě v bytě už byl, tak ať taky vidí, jak vypadá jeho majitel.

Seděl na židli zády ke mně. Přistoupil jsem blíž a policista pachatele otočil. Ten zničehonic vyskočil ze židle a začal se omlouvat. Prý se mu ještě nestalo, aby ho někdo chytil při činu. Byl jsem prý první.

Nechápal jsem. Byl jsem přeci tisíce kilometrů daleko, tak jak bych ho mohl načapat? Pak mi to ale došlo. Vždyť můj ochránce vypadá přesně jako já.

UJEP

25

„Kritéria města mi asi nejvíce splnil New York, protože to je celý svět v jednom,“ říká Vladimír Charvát text: Iva Hospůdková, Kristián Šujan 26 Silverius

foto: Kristián Šujan

Města od Chomutova po Děčín jsou poměrně rozličná. Které z nich vám nejvíce přirostlo k srdci z architektonického hlediska?

To je těžké říci, když jsem fanda Ústí nad Labem. Ale pravda je, že každé z nich má něco, což je ošklivá floskule. Co se týče vývoje po roce 1989, vidím nejzajímavější vývoj středně velkých měst, jako jsou Kadaň a Klášterec nad Ohří. Mým favoritem je v současné době Klášterec nad Ohří.

Chomutov se hodně pozvedl díky jádru a investicím, takže vypadá jako regionální centrum. Musím ho tedy také vyzvednout.

Pokud jde o Most, tam je obrovský potenciál pro další rozvoj, což jsem si nikdy nemyslel. Vždy jsem měl ambivalentní vztah k novému Mostu, protože si ještě pamatuji starý před zbouráním. Jako školák jsem byl na exkurzi ve starém Mostu a asi 14 dní poté ho zbourali. Teď jsem se před 2 lety vrátil k územnímu plánu Mostu a připravili jsme tam určité nové možnosti. Překvapilo mě, jak velkoryse je to město založené a že se dá stavět i na struktuře, která je převážně z panelových sídlišť. Teplice mě za 25 let vývoje velmi zklamaly, jsou stále takové ošuntělé. Ústí nad Labem se sebou ale také mnoho neudělalo, mimo přestavby centra. Děčín se teď snaží, připravuje velké projekty, jako je např. revitalizace, ale bohužel to zatím není vidět. Vylidňuje se, stejně jako Ústí nad Labem, a není vidět ten tah, který je zatím v přípravách.

Ještě jste vynechal Bílinu...

Ano, ta trošku prokoukla, ale nejedná se tam o zásadní obrat. Je to způsobeno hlavně tím, že doly jsou v přímém kontaktu s městem a město nemá možnost ústupu nebo odbočení. Nakonec Litvínov. K němu musím říct, že jde dolů, chátrá, není vidět žádný progresivní postup. To, co tam bylo před 25 lety, tam najdete i dnes. Samozřejmě to neznamená, že se nedějí posuny v dopravní a technické infrastruktuře.

Třeba právě v Klášterci nad Ohří je vidět na první pohled, co je nového. Stejně jako úpravnost v Kadani – na nábřeží je znát, že když obec chce, může investovat.

Jste fanda Ústí nad Labem. Proč?

Asi proto, že je to hodně specifické město.

Nikdo nemá moc rád průmyslová města, ale já jsem dospěl k názoru, že jsem si vlastně ty staré průmyslové věci zamiloval. Mimo jiné, zasvětil mě do toho PhDr. Benjamin Fragner. Jde o takové prolnutí toho průmyslového, rychle se rozvíjejícího, dynamického města, což se urbanistům jistě víc líbí než kráčení od gotiky přes renesanci a baroko. Zážitkem je, že z dvoutisícového města se najednou, ve velmi krátké době, stalo město stotisícové.

Je tady řada velice hezkých scenérií, zejména krajinného zázemí, takže bych řekl, že Ústí nad Labem i Děčín mají svoji jedinečnost. Po výletech do světa vidím České středohoří jako úžasnou věc, takový světový unikát. Existence měst v Českém středohoří, pod sopečnými kužely, je úžasná.

Pojďme od krajinného rázu do srdce města. Je něco, co vám tady chybí?

Např. více mostů, vysoké administrativní budovy, avantgarda, něco ve stylu pražské chobotnice? Hodilo by se to vůbec do Ústí?

To je těžká otázka, ale začnu z druhé strany. Toto město se dlouhodobě vylidňuje, ztrácí průmyslovou základnu, má mnoho objektů, které nejsou využité.

Nejsou bohužel investoři, kteří by sem šli investovat, takže takové stavby zatím vznikat nebudou a nemůžou. Město je postiženo restrukturalizací celé pánevní oblasti a jejím sociálním složením. I když bychom nakrásně přišli s převratnými myšlenkami, normální obyvatelé jsou naladěni jinak než na velké počiny. Většinou musí přemýšlet, zda vyžijí z platu a jestli zaplatí nájem. Jsou tady relativně nejmenší příjmy v České republice a hlavně za posledních 5 let je stále zřetelnější varovný trend přibývání sociálně slabých obyvatel. To si musí radnice a vedení kraje připustit. Tato situace je propojena i s blízkostí Prahy – jak přibývá Praha na váze a jak na sebe strhává obyvatelstvo, pracovní příležitosti a rozvoj města, tím méně se investuje v Ústeckém kraji a v Ústí nad Labem.

Vladimír Charvát Ing. arch. Vladimír Charvát pracuje na Odboru investic a územního plánování na Magistrátu města Ústí nad Labem a je součástí Oddělení městského architekta.

Historicky má bohatou urbanistickou zkušenost, pracoval většinou v organizacích, které zajišťovaly územní plánování.

Od roku 1986 se zabývá Ústeckem, první jeho úkolem byla Prognóza vývoje životního prostředí Severočeské hnědouhelné pánve do roku 2030, kdy měl na starosti rozvoj měst pánevní oblasti, tzn. od Chomutova do Děčína.

Na tuto práci navázal v Terplanu, tehdy ještě státní organizaci, která se transformovala na soukromou akciovou společnost T-plan, a. s. Tam byly zpracovány Zásady územního rozvoje Ústeckého kraje, na kterých se také autorsky podílel.

Na ústecký magistrát poprvé nastoupil v letech 1990/1991 jako pracovník, který měl koordinovat budoucí územní rozvoj města. Poté byl začleněn do Odboru rozvoje města, který řídil Ing. arch. Jan Jehlík. Na magistrát se později vrátil ještě dvakrát. Jeden velký návrat byl po povodních v roce 2002, kdy pro město zpracovával protipovodňová opatření, tzn., kde mají vyrůst jaké hráze či zdi, s jakými výškami a dopady. Podruhé to bylo tehdy, kdy si s kolegou architektem Martinem Pospíšilem podal přihlášku do výběrového řízení na post hlavního architekta města Ústí nad Labem. Během praxe zpracoval přibližně 30 až 40 územních plánů měst a obcí.

UJEP

27

rozhovor

Je potřeba podporovat malé investiční kroky a tzv. normální město, které bude čisté, bezpečné, řízené racionálním způsobem, možná v budoucnu zelené, k čemuž má ještě daleko. Takovým příkladem soužití je chemička versus město. Když přijedete vlakem na západ, máte pocit, že jste vystoupili v roce 1986 či 1989. Byť chemička žije, vyrábí, pracuje a snaží se investovat, není tím hybatelem a výkladní skříní a mimo ni tady už není žádný podobný podnik. Není tady žádný tahoun, který by na sebe vzal investice, není tady žádný donátor. Tím se stává, že oslabené části města zanikají. Budou se asi bourat, což je škoda, ale pravděpodobně nám nic jiného nezbyde.

Abych nebyl jen pesimista, optimisticky je výborné, že jsou tady univerzita, 8 000 studentů, krajská nemocnice, výrazné centrální orgány. I při poklesu počtu obyvatel si Ústí nad Labem zachová význam města. Je takovým svorníkem pánevních měst.

Zmíněnými městy protéká řeka Labe. Vy jste zmínil povodně. Jak jsou opatření, podle vašeho názoru, aktuálně nastavena, jaká se přijala, aby k povodním nedošlo v takovém rozsahu a aby neměly takové devastující účinky jako před lety?

Celý život jsme byli ujišťováni, že povodně nepřijdou, protože máme Vltavskou kaskádu. Jak se ukázalo, přesto nejsme schopni bojovat s povodněmi. Když přijdou více jak stoleté deště nebo záplavy, tak neuděláme nic. Toto město vždy žilo s řekou a vždy se nějak vypořádalo s povodňovými stavy. Samozřejmě málokdy zažilo tak obrovský nápor jako v roce 2002, ale my jsme udělali i jednu obrovskou chybu, protože jsme vždy sáhli po nejlevnější variantě, jako je výstavba zdí, tedy hrázování.

Odborníci na povodně nám říkali, abychom vybudovali rozlivné prostory. K tomu ale ve velkém nedošlo, spíše se bráníme tím hrázováním. Obávám se, že přijde další

katastrofa, protože stejná rychlost proudění vody i zvednutí hladiny může za 100 nebo 150 let opět nastat. Takže je potřeba uvažovat rozumně. Můžeme se ochránit na 5letou vodu, i na 20letou, ale podle mě není rozumné stavět hráze na 100letou a vyšší vodu, protože ji stejně neovládneme. Finanční i technické nároky jsou příliš vysoké. Provádějí se sice přípravná cvičení, ale přesto nevěřím, že bychom řeky spoutali, mají přece řadu přítoků.

Nyní jsou aktuálním problémem ve městech sucha a horka. Všichni se ale stále zaměřují na stavění hrází. Nikdo nemyslí na to, aby v městech voda zůstávala, aby se města ozelenila... dál asfaltujeme a betonujeme. Stále přidáváme plochy, které nejsou absorpční pro zeleň. Takže se dostáváme do situace, kdy nám hrozí sucho i povodeň.

Zmiňujete, že se hodně betonuje. Přesto navážu tématem, které také zajímá každého. Jak je to s parkováním v Ústí nad

Ing. arch. Vladimír Charvát pracuje na Odboru investic a územního plánování na Magistrátu města Ústí nad Labem 28 Silverius

Labem a bude tady do budoucna nutné zalévání asfaltem na úkor zeleně?

zastávku právě v Ústí nad Labem. Je to reálná věc, nebo sci-fi představa?

Určitě to nebude nutné do budoucna. Je potřeba přistoupit ke kvalitativní změně, což jsou parkovací domy, hromadné a podzemní garáže. Podzemní garáže v centu města ale souvisí, jak už jsme také nakousli, s provozem místní chemičky. Při výrobě chloru je nebezpečné se pohybovat pod úrovní terénu. Snahy postavit podzemní garáže tedy na tato rizika narazily.

Určitě je nutné změnit v tomto směru myšlení. Zatím se tomu všechna města od Chomutova po Děčín vyhýbají, jelikož se jedná o relativně velké jednorázové náklady. Ale je naprosto nezbytné mít v oblastech bydlení hromadné garáže a na sídlištích garáže podzemní. To je cíl územního plánování, vybavit bydlení a poté centrum parkovacími prostory. Lidé mají již většinou dvě až tři auta v rodině, to je pro struktury postavené od roku 1960 do roku 1989 neabsorbovatelné množství. Je potřeba hledat investice, prostory jsou už vytipované. Zatím toto ale není, bohužel, na pořadu dne. Města se této výstavbě brání, nechtějí do ní utápět finanční prostředky.

Permanentně využívané garáže v centru v OC Forum jsou ale jasným důkazem, že to funguje bezvadně.

Jedna z mála věcí, které se nám za 4 roky podařily, je, že se v materiálu Politiky územního rozvoje ČR objevila nutnost umístění zastávky v Ústí nad Labem. Krajské město by mělo být obslouženo vysokorychlostní tratí. Považujeme za zásadní přelom, že stát opustil od trasování mezi Prahou a Drážďany a přijal za nezbytné obsloužit region, který má cca 500 000 obyvatel. To je dobré nejen pro osobní, ale i nákladní dopravu... nová trasa, která by doplnila v lepších parametrech stávající železnice.

Tlak na výstavbu je reálný, protože jak levobřežní, tak i pravobřežní tratě jsou na hranici výkonu, protože se zvyšuje podíl průmyslové výroby. Česká republika tlačí na rychlejší dopravu výrobků do Evropské unie. Jedna z tras je na severovýchodní a severozápadní část Německa.

Tzn. Hamburg, Kolín nad Rýnem, také dál do zemí Beneluxu a Velké Británie. Teď je otázka, jakým způsobem se toho zhostit.

Podle mého názoru nepůjde o vysokorychlostní trať na 300 km/h, ale nějakých 150 km/h, maximálně 180 km/h, s tím, že trasa bude kombinovaná. Je otázka, jestli budeme schopni nahradit stávající soupravy modernějšími, protože vozový park má stáří více jak 50 let, a to i u některých rychlíkových souprav.

U těch nákladových je stav horší, takže je potřeba inovací a peněz. Pokud je Evropská unie schopná do trati i obnovy investovat, tak je, samozřejmě, výstavba reálná.

Západní nádraží v Ústí nad Labem má obrovský potenciál pro přestavbu.

Pravda je ale taková, že v Ústí není kde zaparkovat. 20 let se tímto tématem nikdo nezabýval. Zaparkovali jste, kde jste chtěli, nedošlo k progresivnímu zpoplatnění. Je nutné říct, že když nechceš platit 50 korun za půl hodinu parkování, použij MHD. Na margo toho je dobré uvést, že Ústí nad Labem je zatím velice dobře obslouženo.

Provázala se vlaková a autobusová doprava, dostupnost je perfektní i co se týče času.

Izochrony jsou velice nízké, řádově desítky minut.

Mluvíte o dopravním spojení, autobusech, vlacích. Hovoří se také o vysokorychlostní trati, která by mohla mít

Jedno z míst plánované zastávky by mohlo být za chemičkou. Je reálné, aby v zóně havarijního plánování byla zastávka vysokorychlostní trati, kde se budou denně kumulovat tisíce lidí?

Uvažujeme, že by zastávka měla být co nejblíže centru. Koncepce stavět nádraží

na okraji města a dojíždět do centra se ve všech větších regionech a krajských městech neosvědčila. V současné době je takovým místem Západní nádraží. Má obrovský potenciál pro přestavbu. Pokud bude vysokorychlostní trať řešena mimoúrovňově, ať už půjde o tunel nebo most, bude to racionální a vhodné řešení. Otázka havarijního plánování je, samozřejmě, na místě.

Je třeba během přípravných prací nového územního plánu zodpovědět hned několik otazníků. Zejména, pokud je zóna havarijního plánování nezbytným kritériem.

Ze zákona to tak ale nevypadá, neboť ten definuje „pouze“ podmínku ochrany obyvatel. My to, samozřejmě, transformujeme a převádíme na investory...

SŽDC, Ministerstvo dopravy, ale i na ty evropské. Musí také dojít k dohodě se Spolchemií, aby byla vyloučena destrukce tratě.

Nedovedu si představit, že by Evropská unie dala peníze do místa, kde by mohlo dojít ke katastrofě. Co se ale týče zóny havarijního pánování, obecně je spíš více nejasností než jasností. Zóna havarijního plánování je celé vnitřní město Ústí nad Labem. Vyzvali jsme minulý měsíc Spolchemii ke společnému stolu v expertní skupině, abychom vyjasnili podmínky výstavby a dohodli se na společném postupu. Další schůzku máme v červnu, potažmo v září, kde bychom již měli vědět, co je největším rizikem pro Západní nádraží.

Jak jste říkal, chlorová chemie a obecně zóna havarijního plánování nemůže být vylučujícím aspektem pro jakoukoliv výstavbu. Kdyby to tak bylo, univerzita by neměla stavební povolení na CTPO, které má vyrůst v univerzitním kampusu u chemičky. Viděl jste ty návrhy?

Líbí se vám?

Ano. Je dobře, že byl návrh budovy zadán v soutěži o architektonický návrh. Je moderní, takže se sem hodí.

Když se řekne obecně slovo město, co se vám, jako architektovi, vybaví?

Shluk baráků, hodně baráků vedle sebe, ruch, pěší pohyb, auta, všechno dohromady.

UJEP

29

Splňuje podle vás Ústí nad Labem tato kritéria?

V mnohém ne. Rozdělme to na dvě části – na strukturu města a technologie, které tu strukturu obsluhují, a na sociálně-ekologický celek, resp. aspekt. Já bych řekl, že tím největším nepřítelem struktury je v současné době sociálně ekologický aspekt. Změnit to není otázka ani jednoho, ani dvou volebních období. Nota bene, když, jak už jsem zmínil, na celostátní úrovni jsou trendy spíše buď přehlížené, nebo trošku chtěné. Od Varnsdorfu přes Šluknov, Děčín, Ústí, Chomutov, Klášterec nad Ohří vlastně města slouží jako cílová místa pro přistěhovalce. Tento rozměr tudíž chybí. Samozřejmě chybí taktéž rozměr ekonomický, aby tady byly místní výroby, donátoři, kapitál. Ústí nad Labem bylo vždycky dependancí Prahy a Praha vždycky stahovala peníze na výstavbu bydlení, infrastruktury, průmyslová odvětví...

Pro severozápadní segment republiky je důležité přerozdělování financí. Když se podíváte na podporu regionů po těžbě ve Velké Británii, v Německu po uzavření velkých průmyslových celků, na rozvoj regionů v Rakousku, kde 40 let existuje zákon o přerozdělování do všech regionů určitým poměrem tak, aby žádný z těch regionů nepadl na kolena, tak je zřejmé, že přesně totéž se musí udělat u nás.

Takže co chybí tomuto městu?

Město má dostatek fondů, tzn. struktura je dostatečná, naopak je nevyužitá, má určitý potenciál pro další absorpci, pro přestavby, modernizace, renovace, které se ale nedějí.

Struktura má dostatečnou dopravní infrastrukturu technickou, inženýrské sítě atd.

To je vše v pořádku. Má výbornou základnu krajinnou, kterou stačí udržovat vhodným způsobem, neničit krajinné zázemí, naopak ho vtáhnout do města a využívat.

To je ten sociálně-ekologický aspekt.

A pak z těch úplně dílčích věcí je to, samozřejmě, podpora polycentrické soustavy, kdy Ústí nad Labem není jedno město s jedním náměstím. Je to několik měst, která se uvolila, že budou fungovat v rámci jednoho celku a jedné správy. Vidím jako problém, že nejsou jasně dané kompetence 30 Silverius

a mantinely centrálního a místního. Každá místní část by měla pečovat o rozvoj centra, měla by umísťovat své investice. To je potřeba vyřešit – kompetence, statut, vazby velkých a malých radnic. Dnes je to v nevyváženém vztahu.

Máte ve světě nějaké oblíbené město, které rád navštěvujete nebo do kterého byste se ve svých představách nejraději přestěhoval? Které splňuje všechna vaše kritéria?

Kritéria města mi asi nejvíce splnil New York, protože to je celý svět v jednom. Tam jsem se skutečně cítil jako návštěvník, ne

Ústí má výbornou základnu krajinnou, kterou stačí udržovat a neničit ji.

jako obyvatel. Tam se setkaly moje představy s realitou. Bohaté, kosmopolitní, pestré město, které žije 24 hodin. Ale já jsem výjimka, málokterý Čech je kosmopolita, málokterý Čech má rád zvuky a zář velkoměsta. Takže samozřejmě Paříž a Londýn, to jsou města, kam se dá uchýlit, kde si dovedu představit strávit život. A Kodaň, určitě Kodaň.

Máte jiné oblíbené české město než Ústí nad Labem?

Prahu, jako fenomén, jako metropoli. Na druhou stranu musím přiznat, že posun Prahy za posledních 25 let je obrovský a že si vytkla za cíl zařadit se do elity středoevropských měst. Daří se jí to a pro 1,4 milionu obyvatel je to výborné. Jak jsem řekl, je to na úkor všech ostatních regionů, které se vylidňují – Pardubický, Královéhradecký, Liberecký, Ústecký, Karlovarský kraj stagnují. Z českých měst odolává jedině Plzeň, která je nadstandardně velkým městem, se kterým nehne, když se odstěhuje 10 000 obyvatel do Prahy. A samozřejmě České Budějovice, které vždycky byly moc daleko a vždycky snad budou dost daleko, aby si je Praha přitáhla. Jinak, samozřejmě, Praha je tím moderním, rychle rostoucím bohatým kosmopolitním městem, takže v Praze je blaze.

A tedy poslední otázka – navrhl jste si svůj vlastní dům, nebo bydlíte v paneláku?

Ne, ani nebydlím v paneláku, ani jsem si nenavrhl svůj dům. Miluji staré domy a miluju historické velké byty, takže bydlím v historickém velkém secesním bytě v Holešovicích na hlavní třídě.

text: : studentky 2. magisterského ročníku oboru Kurátorská studia na FUD UJEP foto: archiv autorek

Aktuální výstavní koncept Billboart Gallery pro rok 2018 vychází z konceptu ročního výstavního cyklu studentek oboru Kurátorská studia na FUD UJEP v Ústí nad Labem, které si pro souhrnné označení projektů zvolily název „Nestůj…a pojď!“ Cyklus zahrnuje dvě galerie – Galerii Rampa, která se nachází v budově FUD UJEP, a Billboart Gallery umístěnou ve veřejném prostoru u vstupu do areálu FUD UJEP. Cílem Billboart Gallery je vizuálně oživit veřejný prostor prostřednictvím dvou billboardů před areálem ústecké fakulty umění a designu a nabídnout své výstavní plochy studentům a čerstvým absolventům z českých vysokých uměleckých škol.

Kurátorský koncept je zaměřen na témata postinternetu, postindustriální krajiny a ekologického umění.

Jednotlivé umělecké výstupy jsou tematicky různé, jsou však zastřešeny jednotným vizuálně atraktivním konceptem, který se snaží o kultivaci diváků v oblasti vizuální gramotnosti. Za vizualizací se skrývá jakýkoliv postup, který je obrazovým vyjádřením určité skutečnosti, problému, informace, dat, názorů i hodnot. Zasahuje a působí na různé obory lidské společnosti, které ji svým způsobem a formou využívají pro symbolickou prezentaci vlastních přesvědčení. Prezentace musí být kvůli statickým možnostem úsporná, ale o to víc obsahově výstižná. Současně je důležitým nástrojem, který napomáhá komunikaci, a dochází tak ke společenskému propojení.

První výstava probíhala od 8/3 — 3/4 2018 a byla realizována uměleckou skupinou Duna (Lenka Balounová, František Svatoš, Ladislav Kyllar), která se vymezuje vůči egu jednoho individua. Skupina se skládá z čerstvých absolventů vysokých uměleckých škol, kteří se původně potkali v ateliéru Fotografie na fakultě umění a designu v Ústí nad Labem. Skupina se ve své tvorbě zabývá environmentální, ekologickou a technologickou problematikou s dopady na mezispolečenské vztahy a současnými problémy antropocénu. Vlastní inspirací umělců skupiny Duna je realita, která se prolíná do světa sci-fi s prvky mystifikace a nadsázky. Pro Billboart Gallery připravili dílo Don‘t panic! představující fotografie z povrchových dolů pořízených v Ústeckém kraji. Fotografie mají status jakési reklamy propagující život na Marsu, odhalují spotřební kampaň i subversivní chování a náladu dnešní nevyzpytatelné společnosti. „Nelíbí se vám život na Zemi?

Můžete zemřít na Marsu. Samozřejmě, pokud na to máte prostředky.“ Zdá se, že lidstvo si pomalu uvědomuje důsledky

vlastního chování, ale místo, aby vzedmulo vlny katarze, přichází s novým spotřebním řešením. „Vždy si můžete koupit něco nového, co vám zvedne náladu.” Dílo Don‘t panic! je jen dalším pokračováním spekulativní série Exhodus, která skrze reklamní estetiku a brand černého loga recyklace buduje kampaň tajemné společnosti vedoucí neofuturistickou propagandu. Vyšším vrstvám společnosti nabízí spasení a slibuje jim „nový a kvalitnější” život na Marsu.

Druhá výstava, která se konala od 4/4 2018 - 1/5 2018, představila tvorbu studentky a grafické designérky Anežky Minaříkové z ateliéru Grafický design a nová média na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Absolvovala studijní a pracovní stáže v Holandsku, Americe a Kanadě.

V roce 2018 byla dvakrát nominována na výroční cenu Akademie designu Czech Grand Design v kategorii Grafický designer roku. Na Billboart Gallery vystavila svou novou práci s názvem FOREVER TOGETHER, ve které tematizuje věčnost a pomíjivost času. S časem každý nakládá po svém, včetně vlastní existence. Jediné, co nás spojuje, je konec naší cesty, který si většinou nechceme připustit. Snažíme se tak o zanechání viditelných stop na naší planetě, které mají být naší neutuchající UJEP

31

umění

Galerie a umění ve veřejném prostoru: Billboart Gallery

připomínkou, důsledkem našeho chování i odrazem nás samotných. Ale mají být věčné? Jako plastové lahve, které systematicky zaplavují naší planetu a jejichž existence zdá se být trvalá? Nebo jako Egypťany postavené pyramidy či dokonce člověkem neovlivnitelný chod slunce?

Slunce je zdroj našeho bytí, jeho východ a západ nám určují den a jeho paprsky, které vyzařuje, dosáhnou povrchu země za celých osm minut. „Proto jsem použitý exponovaný papír vystavila po dobu deseti sekund zdroji světla, abych vytvořila stopu, jako jsou dva stínové obrazy pro Billboart Gallery.“ (Anežka Minaříková) Třetí výstava, která byla zahájena 2/5 2018 a potrvá až do 31/8 2018, uvádí práci studenta Zdeňka Růžičky, taktéž z ateliéru Grafický design a nová média na pražské UMPRUM. Jeho designérská tvorba často přesahuje do dalších uměleckých oborů.

Ve své práci zkoumá a tematizuje především hranice virtuality a fyzického světa.

Za svou práci SOUNDSCAN získal ocenění Excelentní studentský design a Cenu děkana Fakulty designu a umění Ladislava Sutnara ZČU v soutěži Národní cena za studentský design 2017. Je grafickým designérem publikace Digitální černoši, která získala 3. místo v rámci soutěže Nejkrásnější knihy roku 2017 v kategorii Odborná literatura. Pro Billboart Gallery vytvořil

dílo Argumenty, jehož koncept vychází převážně z manipulace jazyka vědeckými obory. Žádná vědecká disciplína by nebyla možná bez předchozího vynálezu svého psaného a vizuálního jazyka. Spousta oborů pak nedokáže vyjádřit svá témata jen pomocí psaných textů, ale potřebují i něco ukazovat, aby mohly přesvědčovat a dokazovat. Třeba národní hospodářství je neviditelné až do momentu, kdy je přetaveno do hromad grafů, diagramů, tabulek a seznamů. Kdyby se vědci dívali na přírodu, ekonomiku, hvězdy a orgány přímo, neviděli by nic. Začínají něco vidět, až když přestanou pozorovat oblohu a obsesivně hledí na tisky a ploché zápisy. Přitom platí, že kdokoliv provádí špatnou vizualizaci dat, prohrává souboj. Tento princip vědecké dedukce se tak v jistém smyslu podobá závodům. Závody dokazování se pak podobají závodům ve zbrojení, jen na jiném poli. Vizualizace snadno vytvářejí svět, se kterým jde jednoduše manipulovat.

A ti nejslabší se díky vlastní manipulaci se zápisy všeho druhu stávají nejsilnějšími. „Pochybujete o tom, co říkám? Ukážu Vám to! Před vašimi zraky rozprostřu grafy, čísla, diagramy a plány.“ (Bruno Latour) Všechna prezentovaná díla na Billboart Gallery v rámci výstavního cyklu „Nestůj… a pojď!“ jsou osobitá pro jejich individuální i kolektivní zpracovávání vybraného

námětu. Ovšem usazením děl v místním kontextu, který je specifický jednak ústeckým postindustriálním prostředím, tak prostorově veřejným umístěním galerie, nabízí další výkladové roviny tvořící nové významy.

Kurátoři: Nikola Nováková, Andrea Čerbačeská, Anna Soukupová Grafické práce: Aleks Hue a Marek Bulíř (GDII) Odborné vedení: Mgr. Lenka Sýkorová, Ph.D. Fotografka: Lucie Hyšková Otevřeno nonstop.

Adresa: Pasteurova 9, Ústí nad Labem, 400 01 Výstavní cyklus Billboart Gallery je v roce 2018 organizován s laskavou podporou následujících institucí: Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy České republiky, Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem, Fakulty umění a designu UJEP.

Více informací o galerii na stránkách: www.facebook.com/billboartgallery/. fotografka: Lucie Hyšková 32 Silverius

text: Klára Mrkusová

logo: archiv autorky

O projektu Mo(nu)mentální topografie Fakulta umění a designu zahajuje přípravu velkého výstavního projektu k 25. výročí svého vzniku s názvem Mo(nu)mentální topografie. Výstavní projekt se soustředí na posílení a prohloubení kolektivní historické a kulturní paměti prostřednictvím realizace vybraných uměleckých intervencí ve veřejném prostoru města Ústí nad Labem. Tyto intervence tematizují klíčové historické okamžiky a propojují je s místním prostředím.

Výsledné umělecké realizace vytvoří tematický celek ve formě jednotlivých monumentů – instalací ve veřejném prostoru města – spojených do jedné prohlídkové trasy a doplněných informačním textem ve formě tištěného průvodce. K této výstavě ve veřejném prostoru budou připraveny komentované procházky po jednotlivých dílech, a to s umělci či historiky, a budou určeny jak širokému publiku, tak ve specifické formě žákům základních a středních škol.

Projekt společně s akcentem položeným na reflexi konkrétních historických událostí reaguje na situaci ztráty historické paměti, která je pro území bývalých Sudet charakteristická. Prostřednictvím dočasných pomníků ve formě aktuálních uměleckých děl prezentovaných ve veřejném prostoru se projekt zaměří nejenom na reflektování historie, ale také na samotné oživení veřejného prostoru a posílení sebeidentifikace obyvatel i jejich sounáležitosti s městem, ve kterém žijí.

Místo konání: Ústí nad Labem (ČR) – veřejný prostor

Termín zahájení: 24. 10. 2018, 18:00 h Termín konání výstav: 25. 10. – 6. 12.

2018 Dominantní výročí, ke kterým se projekt vztahuje: 1918, 1968 a 1993 (ale také další data – 1938, 1948, 1989)

Kurátorka Vendula Fremlová ve spolupráci s ateliérem Design interiéru.

Projekt zaměřený na návrhy designerských řešení mobiliáře a interiéru prostoru opuštěného kostela v Petrovicích a jejich výstavní prezentaci v Muzeu města Ústí nad Labem.

4. Futurologická topografie Kurátor Jaroslav Polanecký.

Výstava pro prostory Muzea města Ústí nad Labem zaměřená na vizionářské designerské, multioborové a multimediální umělecké koncepty tematizující možnosti umělecké praxe směrem k budoucnosti Ústí nad Labem v roce 2043.

5. Topografie sociální/virtuální hygieny Kurátoři Martina Johnová, Lenka Sýkorová a Viktor Čech.

JEDNOTLIVÉ VÝSTAVY V RÁMCI PROJEKTU MO(NU)MENTÁLNÍ TOPOGRAFIE 1. Mo(nu)mentální topografie Kurátoři Michal Koleček, Juraj Čarny.

Výstava ve veřejném prostoru města Ústí nad Labem vymezená osmičkovými výročími.

2. Topografie naděje – Crystallized Kurátor János Szoboszlai ve spolupráci se studentkami Kurátorských studií.

Výstava pro Hraničář Ústí nad Labem – nedaleko budovy Městských lázní a v centru města mýdla s jelenem o tom, jak si lze ještě stále udržet hygienický odstup od vlastní virtuální identity i od neúprosného tlaku sociálních institucí a politických struktur?

6. Topografie mlhy Kurátor Pavel Matoušek a kolektiv.

Výstava pro Galerii Emila Filly, ve které se jeden ze symbolů našeho města – mlha – prosadí ve všech myslitelných souvislostech.

Výstava v Domě umění Ústí nad Labem inspirovaná nadějemi a deziluzemi spojenými s rokem 1968 v Ústí nad Labem a pocity nastupující generace našeho města.

umění

Výstava tematizuje klíčové historické okamžiky spojené s daty 1918, 1968 a 1993 (ale také s daty dalšími – 1938, 1948, 1989) a propojuje pomocí intervencí místní prostředí. Jednotlivá díla reflektují konkrétní osobnosti, lokace či události, které reprezentují průnik velkých dějin a lokální často subjektivizované paměti.

Na nezbytném historickém průzkumu spojeném s přípravou artefaktů i na socializačních a animačních programech, které budou organizovány v souvislosti s jejich prezentací, budou studenti umělecké fakulty spolupracovat se studenty a akademiky Filozofické fakulty a Pedagogické fakulty UJEP.

3. Topografie nápravy

UJEP

33

text: Jiří Dvořák

Zůstat ve městě, nebo vyrazit z Ústí?

Původem pocházím téměř od bran Šumavy, před pár lety jsem ale založil blog o cestování z Ústí.

Zdejší krajina mi absolutně učarovala svým unikátním rytmem, ve kterém se střídají scenérie a historické příběhy rychlostí hyperloopu. Postupným poznáváním okolí tohoto industriálního centra severu jsem nabyl dojmu, že je tu potenciál ukázat místním i přespolním zajímavá místa fotografickou cestou doplněnou o krátké postřehy z putování.

Ačkoliv máme každý své důvody, proč jsme zůstali v Ústí, máme pravděpodobně tohle město rádi. S vědomím, že nám tu město zamrzlo ve 20. století, je potřeba mít na mysli, že tu většina obyvatel také řeší své hluboké osobní problémy, které je naplno zaměstnávají.

Navzdory tomu tady existuje několik sdružení, která se snaží o vylepšení města, městské části nebo kulturního života.

Jako začínající pedagog a fotograf jsem hledal možnosti, jak alespoň trochou pomoci povzbudit kamarády nebo studenty k víkendovým procházkám po okolí, 34 Silverius

aby nemuseli každé pondělí polykat plata Lexaurinu.

Okolní krajina města se dvěma skomírajícími továrnami v centru je dech beroucí.

S každým kopcem, který jsem vyšel, se sem raději a raději vracím. Všechny vrchy nabízí odlišné perspektivy a vykouzlí mi to pokaždé úsměv ve tváři, když zkoumám stejné místo z různých stran a vzdáleností.

Jako začátečníci začnete okukovat určitě Milešovku, ale postupně se naučíte pár tvarů kopců a můžete moudře nataženým ukazováčkem okouzlovat kamarády.

A když se náhodou spletete, nemusíte se

bát, většina lidí nezná ani Deblík. Ten postupně mizející kopec, na který se koukáte při jízdě vlakem do Prahy u Dolních Zálezel nebo z vyhlídky v Dubičkách.

Samozřejmě oproti zběhlým turistům a nadšencům jsem toho ušel stále málo.

Dosud jsem na blogu Kam z Ústí popsal 18 výletů nebo procházek a navštívil jen hrstku ze čtyřiceti pěti hor a kopců Českého středohoří. Z vrcholů lze obdivovat okolní vyšší či nižší pahorky, řeku Labe protínající sopečnou krajinu, a pokud máte pro strach uděláno, můžete vylézt na některé ze skal rozesetých po celém kraji.

Jen vrcholky to ale nekončí, okolí Ústí je bohaté i na architektonické památky. Po evergreenech, jako jsou zámek Ploskovice nebo hrad Střekov, můžete postupně objevovat množství zřícenin na kopcích, které

jsou navzájem na dohled. Na nich jsou často využívaná ohniště a dá se na nich v létě dobře přespat. Naopak spát bych vám nedoporučil v opuštěných stavbách, které se nachází na stezce po zaniklých vesnicích vzniklé díky studentům Filozofické fakulty UJEP pod Bukovou horou. Asi nejzachovalejší ruiny Vitína jsou už za dne dostatečně dekadentní.

Kolem Ústí se toho dá i hodně zažít. Za všechny akce zmíním obligátní skanzen v Zubrnicích, kam vás doveze ze střekovského nádraží historický vlak, který provozují nadšenci už sedmým rokem.

Nebo doporučím návštěvu Úštěka s unikátními ptačími domy a Kalvárií. Po cestě se můžete zastavit v snad nejlepší kuchyni široko daleko U Doušů v Kravařích.

O prázdninách zase zkuste unikátní projekt Kredenc, který vytváří kamarádi z Kult produkce. Cestou historickým vlakem po tzv. Švestkové dráze uvidíte divadlo nejen ve vlaku a je to opravdu nečekaný zážitek v unikátní scenerii okolních kopců. Často se při hledání pozitivních bodů Ústí nad Labem utíká do zjednodušení, že je tu krásné okolí. To je, samozřejmě, nepopiratelný fakt, ale město to lepším neudělá.

Takže jméno a otázku blogu Kam z Ústí? bychom měli spíše číst jako: Co s Ústím udělat, aby tady byl kvalitní život a nemuseli jsme tolik utíkat do plenéru? Naštěstí je tady již hromada šikovných lidí, kteří se o to snaží.

Okolní krajina města Ústí nad Labem se dvěma skomírajícími továrnami v centru je dech beroucí

foto: Jiří Dvořák

text: Radek Soběhart

logo: MŠMT

Smart City – Budoucnost regionu?

věda na UJEP

Termín „Smart City“ se v poslední době stal jedním z nejčastějších termínů, který se objevuje ve veřejném prostoru, aniž by zatím vládla nějaká jasná shoda na tom, co přesně tento termín znamená. Převládá jen přesvědčení o tom, že se jedná o nějakou pozitivní představu budoucnosti, kde bude klíčové místo patřit moderním technologiím a dalším „chytrým řešením“. Tento text se chce zaměřit na kritické zhodnocení dosavadních aktivit v rámci konceptu Smart City a navrhnout jeho předefinování nejen v teoretické, ale i praktické rovině, jak o to usiluje mezifakultní projekt pod vedením profesorky Jiřiny Jílkové (FSE UJEP) „Smart City – Smart Region – Smart Community“.

2) open data,

Nelze zastírat, že se z termínu „Smart City“ stala určitá společensko-vědní floskule, která má často zakrýt nejasnou konkrétní představu, překrýt již existující aktivity populárním slovním spojením či zaštítit různé pokusy, jak čerpat veřejné peníze vázané právě na prosazení konceptu Smart City. Původně začal termín „smart“ rezonovat ve veřejném prostoru především po roce 2008, v souvislosti s finanční krizí, kdy se začala hledat nová odvětví průmyslu, která měla být tahouny další konjunktury. Do různých smart koncepcí se nejprve zapojily soukromé firmy (např. IBM, Vodafone, Mastercard, Apple, Google, Microsoft, Siemens, Bosch atd.).

Později se přidali i zástupci veřejné správy a akademické obce. Avšak dosud neexistuje jasná definice, pouze se sdílí různé představy o budoucnosti měst, které nemají daleko k futuristickým modelům létajících strojů a virtuální reality. Hlavní otázkou se nestává, jak bude tato smart budoucnost vypadat, ale kdy se stane realitou.

občana, veřejnost. Navíc při hodnocení jednotlivých smart řešení jakoby se vytratil zdravý rozum, který by se měl oprávněně ptát na náklady, efektivitu, praktické využití, kompatibilitu se stávajícím nastavením atd. Smart City se stalo jakýmsi moderním zaklínadlem pronikání moderních technologií do veřejného prostoru.

6) komplexní řešení,

Bohužel pojem Smart City začal žít svým vlastním životem a dnes prakticky neexistuje nikdo, kdo by pozitivně nekýval v okamžiku, kdy tento termín zaslechne. V podstatě se situace již obrátila a každý se dnes spíše bojí, že by „smart“ nebyl. Snad každé město v České republice píše různé smart strategie, testuje smart lavičky nebo smart semafory, univerzity se předbíhají v konceptech autonomních systémů, modelech virtuální reality, soukromý sektor dennodenně nabízí jedinečná a nenahraditelná smart řešení, avšak něco zásadního zde zcela chybí! Z těchto jednotlivých smart návrhů se zcela vytratila otázka, jakou hodnotu to bude mít pro koncového uživatele,

Výzkumný tým na UJEP chápe Smart City jako komplexní pojem, kdy jeho význam roste právě v kontextu vzájemného propojení, sdílení služeb a informací a na základě spolupráce veřejné správy, akademické obce a soukromého sektoru. A se zcela jasným zaměřením na zvýšení kvality života občanů v daném regionu. Z tohoto pohledu se hlásíme k následující definici Smart City jako konceptu efektivního využití moderních technologií ke zvýšení kvality života městských aglomerací. Komplexní pojetí Smart City by mělo obsahovat následující aspekty:

36 Silverius

3) sdílení informací, služeb, kapitálu, know how, 4) orientace na občana/spotřebitele, 5) expertní politika,

7) propojení veřejné správy – univerzit – byznysu – občanské společnosti, 8) koncepce, strategie, akční plány obsahující prvky smart konceptu.

Náš projekt „Smart City – Smart Region – Smart Community“ se liší od většiny aktivit v oblasti Smart City v České republice v tom, že na první místo staví spokojenost, participaci a kvalitu života občanů.

Proto všechny aktivity týmu SMART cílí na vyšší efektivitu veřejných služeb, nový management veřejných služeb, vyšší participaci občanů na rozhodovacích procesech a efektivnější spolupráci mezi veřejnou správou, univerzitou, občany a soukromým sektorem.

Hlavními tematickými oblastmi činnosti týmu SMART jsou níže uvedené okruhy, které se vzájemně prolínají a doplňují:

1) využití moderních technologií,

Podle nás téma Smart City představuje atraktivní téma nejen s dostatkem vědecko-výzkumných aktivit, ale také možnost, jak efektivně rozvíjet spolupráci se soukromým sektorem a veřejnou správou celého regionu. V rámci projektu chceme představit řadu konkrétních aktivit, které by měly přispět ke zvýšení kvality života lidí v našem regionu, a to právě ve spolupráci se zástupci Ústeckého kraje, severočeských měst a soukromého sektoru.

Avšak tomu musí předcházet odborná diskuse o aktuálních problémech regionu, neboť než špatně začít, je lepší ještě chvíli „smart“ nebýt!

text: Martina Lišková

foto: Martina Lišková

Vybudovali jsme...!

Wir haben gebaut…!

Architekt Pavel Prouza vydal o krajském Ústí nad Labem pozoruhodnou publikaci z 20. a 30. let 20. století Nová kniha Pavla Prouzy čtenářům představuje Ústí nad Labem ve dvacátých a třicátých letech 20. století, kdy se zde odehrál jeden z nejpozoruhodnějších příběhů československé meziválečné komunální architektury a urbanismu.

Vydavatelství NOVELA BOHEMICA spolu s Filozofickou fakultou UJEP představily dne 21. 3. 2018 od 17:00 h v kavárně Muzea města Ústí nad Labem novou publikaci, jejímž autorem je Ing. arch. Pavel Prouza, Ph.D. Ing. arch. Pavel Prouza, Ph.D., je autorizovaný architekt ČKA. Narodil se roku 1977 v Náchodě, žije a pracuje v Lobči u Mělníka, kde obnovil historický pivovar. Po absolutoriu oboru Stavební obnova památek na SPŠ v Náchodě. Studoval architekturu na FH Frankfurt am Main – University of Applied Sciences (Dipl.-Ing., 2002) a na FA ČVUT v Praze (Ing. arch., 2005). Doktorské studium poté realizoval na Ústavu pro dějiny umění FF UK v Praze (Ph.D., 2013). Zabývá se výzkumem historického industriálu, obnovou venkova a fenoménem Sudet. „Sociálně-demokratická správa v čele se starostou Leopoldem Pölzlem měla oporu v profesionální práci tamějšího městského stavebního úřadu a zejména v jeho

architektovi Franzi Josefu Arnoldovi.

Výsledkem je dodnes z velké části dochovaná zástavba zaměřená tehdy na sociální bydlení,“ říká autor knihy.

Například esovitě prohnuté řadové pavlačové domy na Klíši jsou i z dnešního pohledu jedinečným urbanistickým experimentem. Zásluhou Pavla Prouzy je doceněn a vyzdvižen význam architekta Arnolda, jemuž je v knize věnována obsáhlá kapitola. Součástí publikace je bohatá obrazová dokumentace. Kniha Vybudovali jsme…! zachycuje unikátní kapitolu česko-německé architektury, a její dvojjazyčné česko-německé vydání pak zpřístupňuje toto kulturní dědictví čtenářům českým i německým.

Známý historik a teoretik umění a architektury prof. PhDr. Rostislav Švácha, CSc., ke knize uvedl:„ Pro historiky architektury 20. století, kteří se zajímají o stavební produkci českých Němců, jde o problém téměř klíčový, protože právě na bytovou výstavbu a na sociální bydlení se v letech 1918–1938 zaměřovalo nejvíc debat, které mezi sebou čeští Němci o architektuře vedli, a nejvíc jejich publicistických projevů.“ Ocenil zároveň i to, že si Pavel Prouza pro svůj výzkum vybral právě Ústí nad Labem: „Rozhodl se upnout pozornost k městu, které svou sociální výstavbou dvacátých

a třicátých let mezi jinými pohraničními městy vynikalo. Ústí nad Labem dosáhlo ve své meziválečné architektonické politice pozoruhodných výsledků. Kolegovi Prouzovi se podařilo výborně vylíčit, co se tedy v Ústí odehrávalo, a to na příkladu nejbouřlivěji se tehdy rozvíjející ústecké čtvrti Klíše.“ „Ústí nad Labem je mnohými považováno za ošklivé město, jehož historickou podobu převálcovaly nálety na konci druhé světové války, ale především rozsáhlé demolice ve jménu výstavby nového socialistického města. Kniha P. Prouzy ukazuje, že i přes tyto značné ztráty je v Ústí nad Labem stále množství zajímavých budov, které stojí za pozornost. Ústecká čtvrť Klíše určitě k takovým místům patří a její historie vepsaná v této knize bude zcela jistě zajímavým čtením i pro její současné obyvatele,“ uvádí děkanka FF UJEP doc. PhDr. Michaela Hrubá, Ph.D. Pavel Prouza, Vybudovali jsme...! / Wir haben gebaut...!: Německá sociálně-demokratická architektura komunálního bydlení v Ústí nad Labem v letech 1918–1938 / Deutsche sozialdemokratische Architektur des kommunalen Wohnungsbaus in Aussig in den Jahren 1918–1938, Praha 2018.

UJEP

37

text: Michal Červenka

foto: Silverius

a k č e t s ě m í n t i z r e v Uni i t s o l u n i m n é m o n jako fe non testatum

Univerzitní městečka jsou hudbou budoucnosti. Dokonalá infrastruktura, inspirující prostředí, zázemí pro vědu, výzkum i studium. Vše na jednom místě. Zdálo by se – ideál.

Dnešní trend je však naprosto opačný. Univerzitní městečka se rozpadají, přirozeně splývají s okolím a ono inspirativní prostředí se otevírá veřejnosti. Hradby, za kterými se univerzity přirozeně snažily „schovat“ před okolím, padají k zemi. Jen proto se dnes může například kampus University of Toronto pyšnit čtyřmi zastávkami metra.

Univerzitní kampusy dosáhly svých limitů a tyto instituce nyní bolestně pociťují svou izolovanost od reality byznysu i běžného života. Inovativního pojetí rozvolněného kampusu se jako první v ČR systematicky

38 Silverius

ujala ústecká univerzita. Ta za podpory kraje i města Ústí nad Labem ukončila stěhovávání do kampusu a snaží se naopak o začlenění do kontextu místa. „Chceme zůstat propojeni s regionem a zejména s městem. Proto již nyní pracujeme na zřízení univerzitních poboček hned na několika dislokovaných pracovištích ve městě. Bude se jednat hlavně o místní krajský úřad a magistrát, ale také o finanční úřad, krajskou hygienickou stanici a samozřejmě střední školy. Není již také tajemstvím, že do kampusu bude zajíždět autonomní minubus, který zde

bude mít několik zastávek,” vysvětluje inovativní přístup kancléřka UJEP Jana Kasaničová. Ústecká univerzita sice neplánuje rozvolnění takového rozsahu jako v Torontu, ale zvažuje i prolnutí samotného kampusu s městem. Na místě, kde stojí sportovní hala pedagogické fakulty, zvažuje projekt na výstavbu nájemních bytů.

Kam za námi?

16. 5.

Dny vědy a umění 2018 16. – 17. 5.

Festival vědy, sportu a umění, Kostelní náměstí Ústí n. L. dvu.ujep.cz

17. 5.

Svět a jelen od Schichta. 25. Ústecké kolokvium 17. – 18. 5.

Dvoudenní konference v Muzeu města Ústí n. L.

8. 6.

Galerijní den a noc GMU Roudnice nad Labem galerieroudnice.cz

11. 6.

Jarní poznávání bylin 11. – 15. 6.

Výstava, exkurze a soutěže, Botanický park PřF UJEP

25. 6.

2. 6.

Kaktusy a sukulenty 2. – 15. 6.

Výstava spojená s poznáváním bylin, Botanický park PřF UJEP

Vodák UJEP 25. – 30. 6.

Akce pro studenty na Vltavě, více na webu: vodakujep.cz

27. 6.

Adaptation of PostIndustrial Society to Global Changes 27. – 28. 6.

Mezinárodní konference na FSE UJEP v Ústí nad Labem

5. 7. festival akademických sborů IFAS 5. – 8. 7. Účast univerzitních sborů NONA a Kuželky, Pardubice www.ifas.cz

12. 8.

Colloquia Ustensia XXVII – letní škola historie 12. – 26. 8.

Pořádá FF UJEP KHI na koleji v Jateční ulici v Ústí nad Labem

1. 10.

Podzimní poznávání dřevin 1. – 5. 10.

Výstava, exkurze a soutěže, Botanický park PřF UJEP

7. 7.

Koncertní zájezd sboru NONA a Kuželky Mezinárodní soutěž sborů, Dobříš

kalendář akcí