Socializace umění v odstupu jednoho století. Hudebně pedagogický experiment

EVA VIČAROVÁ

Summary The study presents musical experiment lead by students from Palacký University in Olomouc and his tutor. The research team worked with high school – and university Youth. The main idea of the experiment was inspired by Otakar Hostinský´s book On the Socializing of the Arts (Prague 1903). Five compositions represented the music of the second half of the 20th century as well as contemporary classical music (O. Messiaen, K. Penderecký, K. Husa, V. Zouhar and R. Hejnar). The main aim of the project – to improve the reception of these works – was successful.

Úvodem Hudebně poslechové činnosti jsou nedílnou součástí předmětu hudební / estetická výchova na základních i středních školách. 1 Výběr vhodných skladeb k poslechu se však setkává s rozpaky. Pedagogové vědí, že právě oblast hudební recepce odráží současný trend tzv. rozevírajících se nůžek mezi hudební výchovou institucionální a funkcionální. Školní mládež ve svém volném čase přirozeně poslouchá zcela jiné hudební žánry než ty, které jsou jí zprostředkovávány ve škole, a vážná hudba jako taková stojí na chvostu jejích hudebních preferencí. 2 Tyto skutečnosti mimo jiné potvrdilo několik hudebních průzkumů realizovaných vposledních letech. 3 Nejvíce negativních emocí vzbuzuje hudba 2. poloviny 20. století a současnosti. A právě její recepce byla hlavní náplní hudebně pedagogického experimentu.

Východiska, předpoklady a cíle experimentu, vzorek respondentů Inspirací celého projektu se staly myšlenky spisu O socializaci umění (Praha 1903) Otakara Hostinského. 4 Ten prohlásil, že „vysoké umění“ nemusí být jen záležitostí elit, pokud bude náležitě socializováno, tedy zprostředkováno adekvátními popularizačními prostředky široké veřejnosti. Výzkumný tým 5 se rozhodl představit středoškolákům a vysokoškolákům reprezentativní skladby autorů druhé poloviny 20. století a současnosti a přispět k jejich příznivějšímu přijetí této hudby. Je totiž přesvědčen, že mladí lidé jsou schopni reagovat na tuto hudbu daleko pozitivněji, než se obecně soudí. Musí jí však porozumět, resp. seznámit se sjejím kompozičním jazykem aobecnějšími uměleckými i historickými souvislostmi. Studenti gymnázií byli zvoleni proto, že reprezentují nejstarší, tudíž posluchačsky nejvyspělejší kategorii mládeže sevšeobecnou hudební výchovou. Srovnávacím vzorkem se stali studenti prvního ročníku vysoké školy studující umělecké obory, neboť jsou gymnazistům blízcí věkem (19–20 let), přitom ale zastupují hudební výchovu profesionální. Očekávalo se, že jejich poslechové preference budou oproti středoškolákům podstatně vyšší. Výzkumu, který proběhl vobdobí 9. března až 4. dubna 2019, se zúčastnilo 78 středo

školáků a 19 vysokoškoláků. Jednalo se o studenty 1. a 2. ročníku čtyřletého gymnázia (15–17 let) a studenty 3. a 4. ročníku Semináře hudební výchovy, připravujícího studenty k maturitě z estetické výchovy (18–19 let) na Gymnáziu Olomouc – Hejčín, studenty 2. ročníku čtyřletého a 6. ročníku osmiletého Církevního gymnázia Německého řádu Olomouc (15–17 let) a studenty 1. ročníku muzikologie a uměnovědných studií na Filozofické fakultě Univerzity Palackého vOlomouci (19–20 let).

Předmět experimentu Předmětem socializace se stalo pět děl reprezentujících orchestrální instrumentální hudbu českých i zahraničních autorů druhé poloviny 20. století či současnosti. Zvolené skladby, resp. pětiminutové ukázky z nich, měly zahrnovat hlavní kompoziční techniky nebo stylové tendence vážné hudby tohoto období, tedy dodekafonii, modalitu, serialismus, aleatoriku, minimalismus, neobaroko a neoklasicismus, případně jejich kombinace. Pracovalo se s následujícími tituly: > Olivier Messiaen: Exotičtí ptáci (1955/56, modalita, serialismus) – Iva Strakerlová > Krzystof Penderecki: Polymorfia (1961, řízená aleatorika) – Petr Šrajer > Karel Husa: Hudba pro Prahu 1968 (1968, volná dodekafonie) – Eva Vičarová > Vít Zouhar: Blízká setkání zběsilostí srdce (2004, neobarokní minimalismus) – Erika Capová > Robert Hejnar: Elysium (2010, neoklasicismus aspirituální minimalismus) – Štěpánka Vybíralová

Průběh socializace Každý člen týmu vystoupil před studenty šestkrát – pětkrát na gymnáziích a jednou na univerzitě, celkem se tedy uskutečnilo 30 výstupů. Kvůli zajištění relevantních výsledků byly třídní kolektivy u všech „socializátorů“ totožné.

Vlastní socializace každé ze jmenovaných skladeb trvala 25 až 30 minut, měla stejný

průběh avyužívala shodných metod výuky. 6 Vypadala takto: Začínala intuitivním poslechem. Respondenti byli požádáni, aby pozorně poslouchali a poté ohodnotili prezentovanou skladbu body ve stupnici od 1 do 10, přičemž 1 bod znamenal: hudba se mi velmi nelíbí, 10 bodů značilo: hudba se mi velmi líbí. 7 Následovala hodnotící diskuse (brainstorming). Studenti otevřeně sdělovali své emoce akomentovali to, co slyšeli. Po představení skladatele (základní životopisná data a národní příslušnost), názvu kompozice a doby jejího vzniku byly mládeži sděleny inspirační zdroje a hlavní kompoziční rysy daného díla. Tento výklad kombinoval monologickou adialogickou metodu výuky. Oživovaly jej ukázky notového zápisu kompozice promítané dataprojektorem, příklady užitých motivů, rytmických vzorců či harmonických spojů hrané na klavír, krátké poslechové příklady kompozičních stylů či technik, z nichž daná skladba vycházela apod. V neposlední řadě se studenti seznámili s fotografiemi analogických stylů v oblasti architektury a výtvarného umění. Závěrem byly rekapitulovány nejpodstatnější informace astudenti byli upozorněni na to, čeho si mají při opakovaném poslechu všimnout. Následoval druhý, tentokrát připravený poslech, který studenti opět hodnotili stejnou bodovou škálou 1–10. Výzkumný tým předpokládal, že podruhé udělí studenti téže skladbě vyšší bodové skóre. Jednak proto, že už se do kompozice trochu „vposlouchali“, a také proto, že již poznali záměr autora a lépe se zorientovali vjeho hudební řeči. Je zřejmé, že právě rozdíl mezi výší bodů přidělených za první adruhý poslech měl potvrdit úspěšnost celé socializace.

Výsledky experimentu a další zjištění Předpoklad vyššího bodového ohodnocení dané skladby po jejím druhém uvedení se naplnil ve všech pěti příkladech. Lze tedy prohlásit, že socializace hudby druhé poloviny 20. století a současnosti mezi gymnaziálními studenty avysokoškoláky proběhla úspěšně.

Nyní kdílčím výsledkům: Průměrné bodové ohodnocení všech pěti skladeb činí po prvním poslechu 4,03 u gymnazistů a 5,38 uvysokoškoláků. Tyto hodnoty vrámci škály 1–10, kdy 5 znamená průměr, svědčí otom, že spontánní míra poslechových preferencí středoškolské mládeže je v případě hudby 2. poloviny 20. století a současnosti lehce podprůměrná au vysokoškoláků lehce nadprůměrná. Po druhém poslechu se zvedlo bodování u gymnazistů na hodnotu 4,51, uvysokoškoláků pak na 6,41. Tato čísla jednoznačně potvrzují úspěšnost socializace, ačkoliv výzkumný tým čekal výsledky podstatně optimističtější. Výše druhého hodnocení navíc ukazuje, že socializace vpřípadě vysokoškolských studentů byla 2,5 krát úspěšnější než v případě gymnazistů. Tato skutečnost se dala očekávat. Vysokoškoláci svýrazným zájmem ohudbu jsou přirozeně daleko otevřenější vůči novým či netradičním hudebním zážitkům, samozřejmě mají bohatší poslechovou zkušenost a jsou hudebně tolerantnější. 8 Experiment dále potvrdil, že míra hudební tolerance se zvyšuje s věkem. Zatímco poslechové preference prvního ročníku gymnaziálních studentů měly hodnoty3,35, resp. 3,72 bodů, u druhého ročníku to bylo již 4,15 a 4,61, u třetího a čtvrtého ročníku pak 4,97 a 5,58 a u vysokoškoláků 5,38 a 6,41. Rozdíl mezi patnáctiletými a devatenáctiletými studenty tedy činil 2 body, což znamená navýšení pozitivních preferencí o jednu pětinu. Co se týče jednotlivých skladeb, pak míra získaných preferencí opět odpovídala předpokladu realizátorů experimentu. Nejvýše studenti hodnotili neobarokní minimalismus Víta Zouhara (5,41) a spirituální minimalismus kombinovaný s neoklasicismem Roberta Hejnara (5,00). Na pomyslném třetím stupni se umístila volná dodekafonie Karla Husy (3,53), těsně za ním stanul Krzystof Penderecki s témbrovou hudbou (3,50) anejméně se studentům líbil modální styl Oliviera Messiaena (2,72). Úspěšnost socializace nepřímo potvrzuje také to, že právě skladby, které byly po prvním posle

chu hodnoceny nejhůře, zaznamenaly po druhém poslechu nejvyšší bodový nárůst: Penderecki (+0,72), Messiaen (+0,66), Husa (+0,40), Hejnar (+0,33) a Zouhar (+0,31). Jinými slovy, socializace nejméně nejhůře přijatých Pendereckého a Messiaena byla dvakrát úspěšnější než socializace Hejnara aZouhara, jejichž díla se studentům vpodstatě zamlouvala již od začátku. Experiment potvrdil rovněž známou skutečnost, totiž že je kvalitativní rozdíl mezi dopolední a odpolední výukou. Zatímco v dopoledních hodinách jsou žáci svěží a pozitivně naladěni, a tudíž se s nimi lépe pracuje, vodpoledních hodinách bývají unaveni a méně pozorní. Konkrétní čísla jsou výmluvná: Gymnazisté, kteří absolvovali socializaci vdobě 8–9.30, hodnotili ukázky po prvním poslechu průměrnou hodnotou 4,70 bodů, avšak studenti stejného věku s výukou v čase 14–15.30, příp. 14.20–15,50, přidělovali hodnoty o celý bod nižší (3,67). Podstatnou roli sehrálo pořadí, vněmž byly skladby prezentovány. V každé dvouhodinovce se odehrály tři výstupy. Právě odpolední experimenty byly nejnáročnější, neboť neklid žáků ajejich neochota spolupracovat s přibývajícím časem narůstaly, takže třetí socializátor měl podmínky pro realizaci experimentů velmi ztížené. Celkový průběh i výsledky experimentu přirozeně ovlivnila také celá řada dalších faktorů, které se jeho autoři rozhodli při výzkumu ignorovat, přestože jsou si vědomi, že vbodování mládeže sehrály značnou roli. Jedná se například opohlaví respondentů či skutečnost, jestli se věnují aktivnímu provozování hudby apod. Svou roli jistě sehrála také osobnost socializátora, jeho přirozené charisma, pedagogické schopnosti nebo způsob verbálního projevu. V neposlední řadě lze za velmi přínosné považovat vyjádření studentů v rámci metody „brainstorming“, která následovala po prvním poslechu. Mládež se většinou vyznávala ze svých emocí, které hrají vjejím věku při vnímání hudby vůbec nejpodstatnější roli. Jak se dalo očekávat, většina těchto reakcí byla negativní. Knejkurióznějším vý-

rokům patřilo např. přirovnání vyslechnuté ukázky ke „škrábání vidličkou po tabuli“ či „brzdícímu vlaku na nádraží“; jeden student prohlásil, že „příjemnější části netrvaly déle než pět vteřin“ ajiný vyjádřil přesvědčení, že „autor chtěl danou skladbou vyhubit lidstvo.“

Závěrem Socializace umění v duchu zásad Otakara Hostinského má stále své oprávnění. Vážná hudba, ať již ve svých historických stadiích či v současné podobě, je nositelkou nesporné umělecké hodnoty. Ta spočívá voriginalitě skladatelské invence, vtechnice kompoziční práce i v interpretaci, kterou je hudební dílo oživováno. Soudobá hudba v sobě přes svou mnohdy komplikovanou sdělnost zahrnuje dostatek podnětů, které mohou mladým lidem pomoci rozšířit jejich kulturní a umělecké obzory. Proto má mít své pevné místo v hodinách hudební výchovy.

Poznámky 1 Příspěvek vznikl za podpory MŠMT ČR udělené UP vOlomouci vroce 2019 (IGA_FF_2019_006). 2 Hudební preference jsou chápány jako neměnné, dlouhodobé upřednostňování určitého druhu hudby, autora, zpěváka nebo interpreta. 3 Více viz: VIČAROVÁ, Eva. Musical Preferences amongst Older School Age Youth. Czech and Slovak Journal of Humanities. 2017, vol. 2, s. 93–111; BALCÁRKOVÁ, Eva. Hudební preference žáků druhého stupně základních škol. Hudební výchova. 2017, roč. 25, č. 3, s. 4–6; HORÁČKOVÁ, Jana. Hudební preference adolescentů a možnosti jejich ovlivnění. Ústí nad Labem, 2011. Disertační práce (Ph.D.). Univerzita Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. Pedagogická fakulta. Vedoucí práce prof. PhDr. Josef Říha; MUŽÍK, Pavel. Hudba v životě adolescentů: Hudební preference vsouvislostech. Olomouc, 2009. Univerzita Palackého vOlomouci, Pedagogická fakulta. Vedoucí práce doc. PhDr. Marek Franěk, CSc. Ph.D. 4 Vtéto studii budu používat Hostinského termín „socializace“, ikdyž by bylo možné uplatnit vobdobném významu rovněž označení „zespolečenštění“, „popularizace“, „propagace“, „demokratizace“ apod., ba dokonce i„výchova avzdělání“. Pro „výzkumníka“ budu používat vrámci tohoto projektu označení „socializátor“. 5 Studenti předmětu hudební pedagogika navazujícího studia muzikologie na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci – Bc. Erika Capová, Bc. Iva Strakerlová, Bc. Petr Šrajer, Bc. Štěpánka Vybíralová, všichni pod vedením autorky této studie. 6 Uplatněné metody výuky jsou označeny tučně. 7 Očekávalo se, že budou stačit celá čísla, nicméně někteří spontánně hodnotili i za pomoci čísel na desetinných místech, což bylo do výsledků výzkumu započítáno. 8 Hudební tolerancí se rozumí neutrální či pozitivní postoj člověka khudbě.

Résumé Studie pojednává o hudebním experimentu realizovaném studenty Univerzity Palackého vOlomouci ajejich pedagožkou. Tým pracoval se středoškolskou avysokoškolskou mládeží v duchu zásad myšlenek Otakara Hostinského a jeho spisu O socializaci umění (Praha 1903). Studentům bylo představeno pět skladeb reprezentujících hudbu druhé poloviny 20. století i současnosti (skladby O. Messiaena, K. Pendereckého, K. Husy, V. Zouhara a R. Hejnara). Cílem experimentu bylo přispět k příznivějšímu přijetí těchto děl, což se podařilo. Klíčová slova: hudební preference, hudební experiment, studenti gymnázia, vysokoškolští studenti, mládež ve věku 15–20 let, vážná hudba druhé poloviny 20. století, současná vážná hudba.

Keywords: music preferences, music experiment, secondary grammar school students, university students, 15–20 years old Youth, classical music of the 2nd half of the 20th century, contemporary classical music.

Doc. PhDr. Eva Vičarová, Ph.D., vystudovala muzikologii (Mgr., 1996), žurnalistiku (Bc., 1996) a teorii a dějiny hudby (Ph.D., 1999) na Filozofické fakultě Univerzity Palackého vOlomouci, kde se rovněž habilitovala (doc., 2013). Od roku 2000 působí na Katedře muzikologie Filozofické fakulty Palackého Univerzity v Olomouci, kde vyučuje dějiny hudby, hudební a uměleckou kritiku a hudebně pedagogické disciplíny.