O NÁS PRO VÁS ) S MIRKEM PAKREM – s

O nás pro vás V této rubrice zpovídají členové našeho týmu někoho ze svých kolegů. Dnes je to kameraman, )

střihač, fanda hudby, všeho nového, rychlého prkna nevyjímaje, Mirek Pakr.

Mirku, jak se ti líbí tvé křestní jmé-

no? (Mirek Pechura)

Mám k němu takový ambivalentní vztah. Normálně se jím označuju, ale když mi někdo řekne „Mirku“, zbystřím, že jsem něco provedl. Takže jsem raději za Míru.

Pracoval jsi léta v rádiu, stýská se

ti? (Barča)

Chybí mi moc, ale ty doby jsou už pryč. Tehdy jsme s kolegou Petrem byli za naše divoká vysílání pravidelně po víkendu na koberečku. Pozici tehdejších moderátorských osobností dnes nahradili youtubeři a streameři. Rádio Kiss Publikum bylo tvořeno našimi osobnostmi, lidé na pořad konkrétního moderátora čekali. Dnes už je moderátor v rádiu jen nahraditelná spojka mezi hudbou a zprávami.

Děláš v TVS hudební pořad Demáč.

Jaký styl muziky máš nejradši?

(Barča)

Mám rád taneční muziku kombinovanou s metalem. Já sám produkuji hudbu ve stylech synthwave a Drum & Bass. Ostatně kvůli tomu chodím na hodiny elektrické kytary. Chci do své muziky vytvořit vše vlastníma rukama.

Mirku, co tě na práci v TVS nejvíc baví a kam tě práce posunula?

(Slávek)

Samotné točení reportáží. Je to akční, někdy hektické a často dobrodružné. Navíc potkávám spoustu parádních lidí, a to i na nejvyšších místech. Svým kolegům – dlouholetým profíkům – jsem vděčný za to, že to se mnou nevzdali a naučili mě to vůbec dělat.

Co tě vedlo k založení stránek Všu-

de dobře, tak co doma? (Lenka)

Chtěl jsem se bavit a potkávat s lidmi stejného zájmu, kterým je poznávání světa. Rád u cestování také natáčím videa a toto má být platforma, která má sloužit ostatním jako inspirace. Společně se Soňou od nás z TVS a bývalým kolegou z rádia Vlasťou na Facebooku dáváme tipy na výlety opravdu odevšad.

Kolik rautů stihneš za týden?

(Soňa)

Jen pro vysvětlení pro neznalé – na Facebooku ve stories často postuji fotky s titulkem „Rautiiik!!!“. To je taková legrace, kdy někam jedeme točit a holt se tam taky trošku nafutrujeme těmi dobrotami nachystanými pro hosty. A pak kamarádům posíláme tyhle fotky, aby trochu záviděli. Dost často taky tvoříme fotky naší TV fabie s označením „Vůz s právem parkovat úplně všude“, se kterou parkujeme vždy na tom nejnemožnějším místě.

Jaký je tvůj největší (zatím) nespl-

něný sen? (František)

Já jsem na cestě, nehledám nic definitivního. Pracuju na sobě v mnoha oblastech a snažím se v tom stoupat a zlepšovat. Ať už je to fitness, muzika, práce v televizi, cestování, tak i třeba spokojený, ale dynamický vztah. Pojďme si říct, že třeba pro tento rok na podzim bych si rád ráno zaběhal v newyorském Central Parku.

Mirečku, co nejraději točíš mimo

TVS a co ti to dává? (Dana)

Rád o víkendech točím svoje cesty světem. A pak videoklipy pěkným zpěvačkám.

Tvůj největší sportovní zážitek

v posledním roce? (Michal)

Můžu počítat svůj nedávný 46kilometrový výšlap od Čertových skal do Zlína?

Blíží se doba dovolených, máš radši dovolenou na horách, nebo u moře?

V hotelu? V kempu? (Mojek)

Momentálně přicházím na chuť horám, flákat se přírodou vůkol. Nebo autem denně najet stovky kilometrů, stále něco objevovat a večer se jen zastavit v motelu přespat a ráno zase dál. Takhle jsem projel třeba celou americkou Route 66.

Jsi známý svým „YES-manovstvím“.

Kde vznikla myšlenka vrhnout se do všeho možného? Kdy se ti to fakt vyplatilo a kdy sis naopak řekl, že tohle jsi zažít nemusel?

(Nikča)

Myšlenka knihy i filmu mě zaujala natolik, že jsem se ji rozhodl tehdy na týden včlenit do svého života. Okamžitě jsem se dostal do, jak to říct, velmi turbulentního dění, kdy o zážitky různého charakteru opravdu nebylo nouze. Pravidla jsem si potom lehce upravil a začlenil svou verzi yesmanovství do svého každodenního života. Například mám strach z výšek, přesto jsem nedávno slézal zavřený kamenolom, a to bez jištění.

Jaký je tvůj oblíbený ženský sport?

(Katka)

Samozřejmě, že plážový volejbal. Ty prdelky od písku v plavečkách… Má TV kamera má fantastický zoom!

Jak tě napadlo pořídit si v lehce pokročilém věku longboard? Kolik

už jsi měl zranění? (Filip)

Rád jsem sledoval známého youtubera Caseyho Neistata, jak jezdí ulicemi New Yorku a mluví na kameru. Mě to uhranulo, jak je to akční, v pohybu. A ten lehce pokročilý věk? Steve Jobs kdysi řekl: „Zůstaňte hladoví. Zůstaňte blázniví. Zůstaňte pošetilí.“ Já si nechci nechat protéct život mezi prsty. A toto je jedna z věcí, které pro to podnikám. Začátky s longboardem byly krušné, ty roztržené rifle ani nepočítám. A ty zahojené rány na nohách a škrábance na rukách naštěstí většinu roku nejsou pod oblečením vidět. Ale lepším se!

Na kolik třetin že se hraje ten fot-

bal? (Katka)

Ano, po naší televizi koluje jedna parádní historka o tom, jak jsem poprvé šel točit fotbal v mínus devíti stupních v polobotkách a sáčku a polovybitou kamerou. Když jsem se dozvěděl, jak dlouho ten zápas trvá, málem jsem se vyvrátil a taky umrzl. Náš sporťák Vojta Johaník má tuhle historku ve svém repertoáru mezi prvními, rád vám ji celou barvitě poví.

Jaká by měla být tvá vysněná žena?

(David)

Parťák do života, který nesedí doma na zadku. Měla by mít stejný smysl pro humor a řadu stejných zájmů – ať máme co sdílet. Ale taky spoustu jiných, svých zájmů - ať taky na chvíli vypadne někam ven i sama, a já si můžu v klidu pustit nějakou videohru.

TORNÁDO?! ROK POTÉ Dnešní rubrika Téma se věnuje události, která přesně před rokem ohromila vesnice a města jihovýchodní Moravy. Jaká je zkušenost s tornádem a jaká byla )

cesta obnovy?

Text: Tomáš Ježek, Kateřina Nosková Foto: archiv obce Lužice

Před rokem, 24. června, se odehrála na jihovýchodní Moravě přírodní katastrofa nebývalých rozměrů. To, co sledujeme pravidelně z televizních obrazovek v jižních státech Ameriky nebo v Mexickém zálivu, jsme viděli doma. Pravé tornádo! Obyvatelé Moravské Nové Vsi, Hrušek, Lužic i Hodonína byli na vlastní oči konfrontování s neskutečnou a destruktivní energií tornáda, které si během pár minut vzalo, co jsme po léta, často i po století budovali. Zvedlo náš život do vzduchu a udělalo z něj ohromné hromady nepřeberných kusů domů, aut, nábytku, připomínající divokou skládku. Starosta Lužic Tomáš Klásek nám v krátkém rozhovoru popsal tehdejší situaci i to, co se odehrálo poté. Zde začínají silné příběhy solidarity, nezlomného odhodlání a vůle člověka, naděje, že vše zlé se v dobré obrátí.

Kde vás tornádo před rokem zastihlo?

V centru obce, v lužické sokolovně, jejíž úplnou rekonstrukci jsme dokončili na jaře roku 2021 a z důvodů koronavirových opatření jsme chystali na neděli 27. 6. 2021 její slavnostní otevření. Zajištěno bylo občerstvení, muzika, pozváni hosté… Ve čtvrtek 24. 6. 2021 v době, kdy se na nás řítilo tornádo, právě probíhalo v uvedené sokolovně jednání lužického zastupitelstva. Pozvedávám oči od projednávaných materiálů a oknem vidím, že se na Lužice žene něco neznámého, hrůzostrašného. Vykřiknul jsem na sál: „To je snad tornádo!“ Všichni běželi k oknu, nevěřili vlastním očím. Vše se seběhlo strašně rychle, hekticky, šokujícím způsobem. Pak mi přišla první esemeska z domova: „Přijeď domů, nemáme okna a dveře.“ Bohužel realita byla jiná, chyběla nám celá střecha a celé obydlené podkroví. Vstoupili jsme do nové tornádové reality.

Jaká byla vaše první reakce poté, co se tornádo prohnalo Lužicemi?

Ihned jsme ukončili jednání zastupitelstva, rozjeli jsme se do svých domovů zjistit stav svých domů. Cestou od sokolovny ještě malý kousek k domovu nebylo nic patrné, ale pak to přišlo. Pohled od lékárny na ulici Velkomoravská a výjevy z naší ulice byly šílené, skličující a děsivé. Vnímal jsem, že se stalo něco zcela mimořádného, neočekávatelného a katastrofického. Proběhl jsem vlastní dům, respektive to, co z něj zbylo. Zjistil jsem, že všichni doma žijí, byť s drobnými oděrkami a stopami krve ve tváři, vnímal jsem jejich šok, beznaděj, obavy. Záhy jsme se se sousedy potkávali na ulici a zjišťovali, zda všichni žijí, což se naštěstí potvrdilo, byť někteří sousedé měli větší zranění a byli odvezeni záchranáři do nemocnice. Ve tvářích všech jsem vnímal šok, strach, hrůzu, beznaděj, slzy. Co bude dál? Co se to vlastně přihodilo? Proč? Mnoho otázek a málo odpovědí.

Přibližně po hodině jsem se vrátil na sokolovnu, kde se mezitím začaly sjíždět jednotky Integrovaného záchranného systému, i pro ně to byly výjevy nové a neznámé. Nešla elektřina ani signál mobilních telefonů. Zavládl zmatek a nervozita. Mezitím přicházeli lidé, kteří přišli o všechno, bylo nutné se postarat o jejich provizorní ubytování. Začala lopotná, tvrdá, psychicky náročná šichta, která trvá vlastně doposud, byť s jinou intenzitou, zaměřením a prioritami.

Jak jste prožil první hodiny a dny po tornádu?

Hekticky, s minimem spánku, v nepředstavitelném toku informací, telefonátů, zpráv, na které nebylo možné reagovat, v trvalém kontaktu s hasiči, policisty, záchranáři, zastupiteli a zaměstnanci úřadu… Prvních cca 14 dnů jsme bydleli u známých, kteří nám poskytli ochotně střechu nad hlavou, věci, které nám zůstaly, jsme mohli přestěhovat k jiným známým, kteří nám nabídli volné prostory ve svém domě. Byla to obrovská pomoc. Velikou oporou pak byla rodina, partnerka, sestry, švagři, synovci a neteře, bratranci, kamarádi, kteří hned od pátku přispěchali na pomoc s poničeným domem. Jsem jim vděčný. Neměl jsem vůbec fyzickou kapacitu věnovat se svému domu, všechna energie směřovala k obci. Zároveň jsem věděl, že o dům, jeho provizorní zabezpečení, zakrytí, vystěhování věcí, je plně a dobře postaráno. To bylo pro mě důležité.

Od pátečního rána začala být pomoc a organizace likvidačních prací hasiči dominantně strukturována, začaly fungovat na různých úrovních krizové štáby, emoce se zklidnily a začala tvrdá racionální práce.

První dny byly provázeny obrovskou solidaritou, upřímnou nabídkou různé pomoci, srdečností, otevřeností. Zasažení lidé byli vděční za jakoukoli pomoc, lidé pomáhali nezištně a spontánně. Překvapilo mě příjemně mnoho lidí z řad zastupitelů i lužické veřejnosti, kteří se do pomoci zapojili. Mám v sobě mnoho niterných a silných příběhů z prvních dnů, které si ponesu celý život.

Jak fungovala pomoc v zasažených oblastech?

Předně je nutno poděkovat všem, kteří jakoukoli pomoc nabídli a poskytli – finanční, materiální, pracovní. V různých časech byla potřeba pomoci různá.

Na počátku se jednalo především o pomoc přímo na místě při odklízení trosek, suti a dalšího nepořádku. Zcela zásadní

a rozhodující roli zde sehráli hasiči se svým lidským a technickým potenciálem. Jejich nasazení bylo enormní, motivující a příkladné. Jim k ruce byli policisté a záchranáři. Pak přicházeli na řadu dobrovolníci, kteří pomáhali se subtilnějšími problémy a odklízecími pracemi v jednotlivých domech a pozemcích. S jejich pomocí se nám poměrně rychle podařil alespoň základní úklid pozemků a zahrad, kam nalítala prkna, plechy, polystyrén, kusy střech atd. Bez nich by nám to trvalo mnohem déle. Poměrně záhy začala přicházet pomoc materiální, které bylo rovněž potřeba – elektrocentrály, plachty na zakrytí poničených domů, prkna, latě, balené vody, dezinfekční prostředky, lopaty, košťata, kolečka. Zde sehrála důležitou roli média a sociální sítě, kde se okamžitě šířily informace o potřebách zasažených obcí a občanů.

Už druhý den byli na místě zástupci neziskových organizací – Charita, Český červený kříž, Člověk v tísni, Diakonie a mnohé další. Jejich zástupci sehráli nezastupitelnou roli přímo v terénu, protože byli okamžitě v kontaktu s postiženými, mapovali jejich situaci a potřeby, znali nejlépe detaily a konkrétnosti. A začali jako první poskytovat finanční prostředky ze svých sbírek, a to se skutečnou znalostí místních podmínek. Jejich konkrétní údaje se využívaly i v rámci jednotlivých krizových štábů, kterých se rovněž účastnili.

Samotnou kapitolu tvoří pomoc finanční prostřednictvím veřejných sbírek, které všechny zasažené obce okamžitě vyhlásily. Solidarita byla obrovská, celorepubliková, štědrá, překvapující, jedinečná a fungovala téměř nepřetržitě do konce roku. Peníze takto získané byly z části rozděleny mezi zasažené občany, z části na pokrytí nákladů spojených s likvidačními pracemi, z části pak na financování potřeb obce při obnově a rekonstrukci jejího majetku.

Chovám hluboký respekt a hlubokou úctu ke každému, kdo přiložil jakýmkoli způsobem ruku k dílu. Bez oné pomoci by šlo všechno pomaleji, komplikovaněji a lopotněji. Vzedmutí národa bylo obdivuhodné!

A ještě jeden aspekt pomoc plnila. Dodávala nám vědomí, že v tom nejsme sami, že na nás lidé myslí, že s námi sdílejí naše obavy i víru, že to zvládneme a dáme. Bylo to důležité. Nelze opomenout ani pomoc kraje a státu, byť byla jiná, organizačně a administrativně náročná a někdy zbytečně komplikovaná, ale vůle pomoci cítit byla. U všeho podstatného byl hejtman kraje Jan Grolich. Dokázal se vcítit do potřeb a situace obcí, byl důležitým pojítkem mezi námi, státem a integrovaným systémem, dokázal naslouchat a přijmout názory druhých, dokázal zároveň rozhodovat. Všem, kteří pomohli, patří skutečně hluboký obdiv a srdečné DÍKY!

Jak to vypadá v Lužicích dnes, tedy rok po tornádu?

Pracovně, v některých částech obce nově, někde rozkopaně a rozpracovaně. Řada domů je opravena, září nové fasády, nová okna, střechy, dodělávají se a upravují předzahrádky, většina lidí už je ve svém, včetně nás – stěhovali jsme se 31. května 2022 . Probíhají již i stavební práce na domech, které byly zdemolovány úplně.

Obec opravila veřejné osvětlení, rozhlas, tam, kde to šlo, doplnila městský mobiliář, v plném proudu je stavba nového Domu zdraví, jelikož staré zdravotní středisko bylo prvním objektem v obci, který byl po tornádu demolován. Na polovinu září plánujeme jeho otevření. Úpravou a obnovou prochází hřiště u lužické sokolovny.

Zároveň však vnímám, že lidé s větším napětím, nejistotou a obavami sledují zamračenou oblohu či zesilující vítr. Ona zkušenost ze 24. června je zkrátka v nás a ještě mnoho let bude.

Jaká je vaše nejsilnější vzpomínka na tornádové události?

Přiznám se, že v kategoriích „nejsilnější, největší, nejdůležitější či nejzásadnější“ uvažuji nerad. A vlastně jsem doposud neměl ani pořádně čas se zastavit, zamyslet se, srovnat si všechno v hlavě a v klidu všechno vyhodnotit.

Dodnes mi však vhánějí slzy do očí vzpomínky na nasazení hasičů, záchranářů, dobrovolníků, vzpomínky na skupinu lužických žen, které zajišťovaly více než měsíc výdej stravy a zásobování, vzpomínky na křehké mladé dívky a kluky, kteří zvládali z dobrovolnického stanu nápor ze strany potřebných, cením si jednotnosti v orgánech obce…

Vidím před sebou návrat některých občanů z nemocnice po vyléčení jejich zranění a jejich přivítání, vidím před sebou zdrcené majitele nemovitostí seniorského věku, kterým za asistence psychologa, zdravotníka, policisty a hasiče jdu sdělit, že se jejich dům, který v potu tváře postavili a kde prožili celý život, bude zítra bourat…

Těším se na to, jak si v klidu myšlenky ujednotím a srovnám, něco málo si píšu do svých soukromých záznamů, mám k dispozici stovky fotografií. Ono to všechno ještě přijde.

A byť to nesouvisí úplně s tornádem, ale s potornádovým obdobím jako takovým ano, v polovině prosince se mi narodil vnuk Bartoloměj a dělá mi radost. To byla taková sladká odměna za předchozí šílený půlrok. Stal jsem se dědkem a jsem na to hrdý!

Plánujete v Lužicích nějaké speciální vzpomínkové akce?

Nevím, jestli speciální, ale připomenout si toto datum a události související s 24. červnem roku 2021 připravujeme. V pátek 24. června proběhnou hlavní připomínkové akce spojené s představením knihy TORNÁDO?!, s odhalením pamětní desky na lužické sokolovně a zahájením výstavy fotografií. Připomínku bereme spíše pietně, nechceme z ní dělat žádnou party, chceme vážně a seriózně vzdát hold všem, kteří pomáhali, i těm, které tornádo postihlo a převrátilo jejich životy vzhůru nohama. Přistupujeme k věci s pokorou a respektem.