MÉ PSANÍ

TEXT Z LITERÁRNÍ SOUTĚŽE FRANTIŠEK NEPÍŠE TIŠE

Nela Kučerová (6. O)

Bývala jsem pouhým šelestem ptačích křídel. Dívkou pomíjivou jako kapka rosy, která ztrácela se s prvním dotekem slunečních paprsků.

Ticho kolem sebe mívala jsem jako háv, závoj, do něhož halila se s radostí, neboť v němotě okolního světa můj hlas zněl hlasitěji, než tomu bylo kdy jindy.

Avšak v hlubině duše jsem vždy byla vášnivou bytostí. Vírem radosti z života samého. Schraňovala jsem si své světlo jen pro sebe… Snad proto mi ho dnes tolik zbylo. Nyní, v samotě, kde mysl a prsty stávají se jedním, přenáším svou zář do stran. Vtěsnávám ji do písmen, slov a vět. A to vše bez větší námahy, ku podivu.

Chvála mé tvorby připadala mi zprvu cizí. Slova zdála se mi být jaksi z dálky půjčená. Textu jsem byla spíše poslem či branou, kterou procházel, ale nikdy jsem se neviděla jako jeho tvůrce. Každé vlídné slovo mi připadalo jako kradené. Zkrátka, vše pro mě bylo nové a neuvěřitelné. Překvapilo mě například, že lidé, ty neznámé tváře, kterých jsem se vždy děsila, mě zbožňovaly. Dokonce, když jsem se pootevřela, mi dokázaly, že obě části sebe samé je možné milovat. Dosud je to pro mě něco jako horečnatý sen, abych řekla pravdu, ale hranice mezi těmito dvěma stránkami mé osobnosti se začíná rozmazávat.

Brzy zapomenu, kdo byl kdo, a stanu se jen a pouze sama sebou. Co pro mě tato nová změna bude znamenat?

Bezpochyby spoustu nových přátel. ●