INTERVIEW
SWISSmag
kdy se v České republice měnil politický režim a lidé oslavovali svobodu, i já jsem se nesl na vlně štěstí. Tehdy jste přijal nabídku vést ateliér na ČVUT v Praze. Soutěž můžete vyhrát, ale stavba se nemusí hned realizovat. A protože jsem nevěděl, jak to dopadne, nabídku z Prahy jsem přijal. Byla to úžasná doba, všichni byli plní očekávání, natěšení na novou éru, společenští. Bavilo mě učit. Jenže jsem se ani pořádně v Praze nerozkoukal, když se rozhodlo, že se všechny tři projekty budou i stavět. Tak jsem v Curychu otevřel kancelář, přijal lidi, ukončil po dvou letech angažmá a vrátil jsem se do Švýcarska.
Takhle vypadá bydlení pro seniory ve věku od 75 let v Neustadtu v Zugu (2007–2013)
S rodiči jste v roce 1968 jako patnáctiletý chlapec emigroval. Jak těžké pro vás byly začátky v nové zemi? Měl jsem rozdílnou emigraci než ostatní, pozicí mých rodičů. Neprošel jsem žádným utečeneckým táborem, tatínek, politik a ekonom Pražského jara, byl na emigraci připravený a část věcí měl už na Západě. Krátce po příchodu do Švýcarska se tam stal profesorem a žádanou mediální osobností na otázky východní Evropy. Zajistil nám vyšší životní standard, než jsme měli tady.
Po maturitě následovala cesta do Curychu. Byl jsem ve velkém životním konfliktu s generací mých rodičů, odmítl jsem jejich život, zdál se mi ponorkový a monotónní. Utekl jsem do velkého města. Po dobu studia architektury jsem se s rodiči moc nevídal. A myslím, že oni byli rádi, že se mnou nebyly větší problémy než jen pár hádek o tom, co je smysl života. O architektuře nevěděli nikdy nic a já jsem se jim také nepokoušel nic vysvětlit. Šel jsem vlastní cestou.
Zjišťuji, že v Čechách jdou jiným směrem než moje architektonické srdce. Proto se do Čech už pracovně nevrátím. Takže jste byl jako v bavlnce? Zažil jsem smutek a ztrátu kamarádů, ale existenčně a ekonomicky jsem nestrádal. Chyběly mi veškeré negativní zkušenosti s prvními roky emigrace. Nastartoval jsem kariéru klasického mladého muže 70. let, který odmítal autority, inklinoval k hnutí hippies, které ale už končilo, a pak také k anarchismu. Když jste do Basileje přišli, šel jste na gymnázium… Problém byl jazyk, neuměl jsem žádný. Dali nám tehdy rok, abychom se němčinu, angličtinu a francouzštinu naučili. Byla to dřina, zažíval jsem pocity osamocení. Neměl jsem žádné kamarády. Emigrantských dětí tehdy na stejnou školu nastoupilo 50 a dodělali jsme ji asi jen tři.
20
Školu jste dokončil v roci 1980. Co bylo dál? Neměl jsem švýcarské zázemí, musel jsem o zakázky bojovat přes soutěže. Spolužáci dostali nabídky od příbuzných či jejich přátel. A sotva jsem se etabloval, přišla velká hospodářská krize. V letech 83 až 86 se nic nestavělo, nebyly žádné soutěže. Přišla těžká doba. Ale myslím, že mě i ostatní architekty mé generace to zocelilo. Abych se uživil, nastoupil jsem jako asistent na poloviční úvazek na vysokou školu a začal vytvářet analogickou architekturu. Svou první soutěž jste vyhrál v roce 1988. A stal se konečně architektem. Do té doby jsem byl jen někdo, kdo kreslí. Druhou soutěž jsem vyhrál v roce 1989 a třetí vzápětí. V momentě,
Od té doby se do Prahy vracíte jen z osobních důvodů. Na konci 90. let jste tu potkal svou ženu Kateřinu. A narodil se vám syn Jan. To už mám ve Švýcarsku postavení a slušně vydělávám. A zjišťuji, že v Čechách jdou jiným směrem než moje architektonické srdce. Proto se do Čech už pracovně nevrátím. A kde se vlastně cítíte doma? Ve svých čtyřech stěnách. Kdekoliv budu, budu cizí. Jsem vykořeněný a asi je to na celý život.