ČEKÁNÍ NA OSUD: PŘÍBĚH NAŠEHO DOMOVA

TEXT A FOTO: HONZA NAVRÁTIL Čekání na osud

tával tam strom. Osamělý, větrem ošlehaný jesenický smrk. Smetla ho lavina. Letitý orientační bod, podle kterého jsem se v mlze S

Je půl jedenácté večer. Všední den. Ráno v šest musím vstát a sednout k psaní. Zavřel jsem už proto knížku, naklepal polštář a jen čekám, až si pro mě přijde spánek. Vedle u sousedů už se taky přestalo kouřit z komína a ani pětaosmdesátileté paní Králové už okna neblikají v barvách dramatu, které se odehrává v televizním seriálu. Domorodci spí.

A najednou – ohňostroj!

Kolikátý už tento měsíc?

Jak rád bych se potkal s oním člověkem, který s radostí pálí rachejtle do vzduchu a ranami jak z kanónu přehlušuje pracovní mindráky, které si na hory přivezl z města. Chtěl bych znát jeho adresu, abych přes týden, až zase bude muset do práce vstávat on, přijel já do jeho domova. Udělal bych mu před půlnocí taky pořádný randál. Petardy, světlice, snad i radostí bych si zavýskl. Tak jako on tady, u nás doma.

Jenže ten člověk by na mě nejspíš zavolal strážníky, a ještě by si hlasitě postěžoval přímo do mé tváře. No, co ti budu povídat, (s)prostě by mi vynadal – že jsem se snad zbláznil, že jeho labrador se z toho kraválu může zvencnout. A vynadal by mi právem. Jen škoda, že klid vlastního labradora mu je dražší než klid pro srny, laně, lišky, veverky a kamzíky z Jeseníků. Jenže co naplat – v Jeseníkách tehdy nebyl doma. Svůj domov si jinak střeží. Dokonce u nás ani nebyl na návštěvě. Takto se přece návštěva nechová. Ale kde teda vlastně byl? Na dovolené? A dovolil se tady někoho?

Kdybys byl třeba tou slečnou, co jsme spolu tenkrát chodili na skialpech, než začala chodit s někým jiným, vzal bych tě na nějaké tajné místo. Na místo, které má kouzlo. A historii. Na místo, které má co vyprávět. A co by neprozradilo samo to místo, převyprávěl bych ti já sám. Odjakživa tady totiž žili lidé. Češi, Němci, tak nějak společně. Pracovali, hospodařili, lovili. Takto se zrodily ty tajemné chodníčky, které jsem před deseti, patnácti lety objevoval s papírovou mapou a jen podle vyprávění kluků z horské: „Běž po značce až nad vyhlídku a někde po sto metrech by doprava do borůvčí měla odbočit taková neznatelná pěšinka, mírně nahoru.“ Buď jsem chodníček našel, nebo ne. Nebo se útěchou přede mnou, mezi stromy, zjevil úplně jiný. A tak jsem pokaždé cosi objevil. Nový kus mého domova. Střípek z mozaiky těchto hor.

Pak jsem seděl večer nad knihami a pátral ve starých zažloutlých časech, co se na těch místech dříve dělo. Kdo vyskládal tu břidlicovou podezdívku, kterou tam dnes kámen po kameni rozebírají kořeny rozpínajících se smrků? Kdo si tehdy dal tu práci, aby v příkrém svahu pod hřebeny vykopal rovné plošiny? Kam ti lidé chodili pro vodu, jaký název to místo mělo a proč jednoho dne zaniklo?

Vzal bych tě na nějaké takové místo a vyprávěl bych ti o svém domově. Abys na chvíli vydechl a zapomenul na čísla, která se ti sčítají na zápěstí. Aby se v tobě probudila i jiná vášeň než jen vášeň pro výkon.

S takovou myšlenkou jsem ostatně v roce 2012 uspořádal první skialpový kurz v Jeseníkách. A tím se dostáváme k mé vině. Tehdy jsem dokonce musel lidem vysvětlovat, co že to ty skialpy jsou – a teprve v nich vzbudit nadšení pro novou aktivitu. A taky potom sehnat vybavení pro klienty byl problém. Půjčoven existovalo jen pár a všechny ve městech. Oproti dnešním poměrům byly navíc docela nuzně vybavené. Pásy nelepily, lyže byly přetěžké a boty – no, s podobnýma nohama se asi vraceli vojáci od Stalingradu. Ale nakonec se mnou vyrazili první čtyři odvážní – a vnímali. Přišlo mi tenkrát, že milují hory stejně jako já. Že chtějí poslouchat, co jim Jeseníky vypráví, ale taky čím jim hrozí, když zůstanou hluší.

O rok později už se mnou šlo na skialpy pětkrát tolik lidí. A v zimě 2016/17 se na kurz hlásily stovky zájemců. Měl jsem pro své klienty vlastní vybavenou půjčovnu a špičkové vybavení. Jenže ti lidé – začínali být jiní! Změnili se. Ne všichni, samozřejmě, to ne. Ale mnozí, a těch přibývalo, už nechtěli poslouchat vyprávění Jeseníků. Nezajímala je historie, laviny a jiná rizika. Chtěli zážitek. Fotku, datový signál a sociální uznání. Srdíčko – jsi úžasný! A jedeme dál. Příště zkusíme ferraty. Skočíme padákem. Nebo vyrazíme na jachtu. Zaplatili, užili si a odešli.

Jenže takto jsem to nechtěl. A možná to bude znít sobecky, ale takové lidi jsem v Jeseníkách nechtěl. Ne tady, u nás doma. Ne, takto ne. A skončil jsem. Skialpový průmysl už mě ale stejně nepotřeboval. Jelo se dál a ještě rychleji.

Během poslední zimy bylo vyzrazeno snad vše, co vyzrazeno být mohlo. Do sněhu na každém, nedávno tajném místě se už nějaký ten skialpinista podepsal. Místňáci si proto začali svá tajemství střežit. Začali přemýšlet, komu o tom kterém místě řeknou. Ale už je pozdě. Vše už rotuje na sítích a mapy.cz také tajemstvími dvakrát nešetří.

Tak to ale zkrátka je. Nemůžeme teď plakat nad pomníkem deset, patnáct let staré minulosti, kdy nás po Jeseníkách chodilo na skialpech třicet, možná čtyřicet, a přát si, aby se to vrátilo. Nevrátí se nikdy nic. Můžeme ale nahlas mluvit o svém domově a snažit se, aby každý přijal pokoru a respekt, který k našim Jeseníkům chováme my, domácí. Proto – a taky aby pořád nemluvil jen ten jeden snílek v Kristových letech – dostanou se v dalších řádcích ke slovu i jiní. zením lyžování ve volném terénu důvod, po několika setkáních s panem Šajem, vedoucím Správy CHKO Jeseníky, najednou už nestál tak pevně v kramflecích. „S touto argumentací se setkáváme docela často. A je to i pochopitelné,“ pokyvoval otevřeně pan Šaj, když jsme se viděli posledně: „Ale taky existují pravidla, která jsou ukotvená v zákonech o ochraně přírody a v zákonech o lesích.“ Což tedy černé na bílém, a dokonce i s oficiálním klikyhákem, objasňuje, proč se skialpinismus v Jeseníkách nemůže provozovat s úplnou svobodou. S tou svobodou, která je při prezentaci skialpů tak často za rovnítkem zmiňována.

Ty zákony třeba říkají, že v národní přírodní rezervaci, kam patří většina vrcholových partií Jeseníků, se můžeš pohybovat jenom po značených stezkách. Hotovo, tečka. Jenže zákony jsou často psané proto, aby se porušovaly, že? Tím spíš, když se nikdo nedívá. A tak mě zajímalo víc než jen úředně znějící věty očíslované paragrafy. Proč nemůžu šlapat a lyžovat, kde chci? „Samozřejmě, skialpinisty nikdo nevnímal jako problém před dvaceti lety, kdy tady po horách chodilo dvacet, třicet lidí,“ ohlíží se pan Šaj: „Jenže dneska máme jen v okolí Pradědu někdy i tři sta skialpinistů za den. A to už problém je.“

Náš domov totiž není nafukovací. Kde se dříve potulovala stáda kamzíků a zpoza stromů smutně koukaly srny, tam je dnes pusto prázdno. Zvířata odešla. Někam za klidem. A teď jako by ty lesy a palouky, chrá-

něné ohradami stromů, které zkrabatil drsný horský čas, umíraly. Bývá tam ticho. Podivně smutné ticho, do kterého občas a zprudka zazní lyžařovo orgasmické „juhůůůůů“. Jenže to sem nepatří. A nekřičte tady, prosím. To se v lese nedělá. I tohle mě kdysi naučili rodiče. „Rušení živočichů je samozřejmě jeden z problémů,“ vysvětluje mi pan Šaj, že my v Jeseníkách sice nemáme tetřívka jako v Krkonoších, ale zase tady máme jiná zvířata, která jsou na zimní rušení velmi citlivá: „Třeba jeřábek je u nás hodně rozšířený. A i když jeho populace zatím nějak funguje, stává se stejně ohroženou jako krkonošský tetřívek.“

A pak! Chudák sokol, o kterém mi pan Šaj také vyprávěl. „Ten si místo, kde bude

Bože, když si na to vzpomenu! Přišlo udání a hned jsem byl předvolán na správu CHKO. Že prý vodím lidi na skialpech do zakázaných lokalit. Dokonce do lavinových lokalit. Že prý mě viděli se skupinou tam a tam. Udavači ale, zdá se, byli daleko horšími lidmi než rozumní lidé z CHKO. Ti se mnou vždycky jednali fér. Ve spoustě věcí jsme se neshodli a neshodneme možná dodnes. Ale nikdy jsme vůči sobě navzájem nechovali zášť. A vždycky se ukázalo, jak dobré je slyšet také jiný pohled na věc. Nejsme tady na tom světě totiž sami.

Můj neochvějný argument, že na těch dvou metrech sněhu přece nemůžu jako skialpinista nic poškodit, a proto nevidím k ome-

hnízdit, vybírá už na konci ledna nebo během února. Ale když se mu tam, kde léta vyváděl mláďata, střídá jeden skialpinista za druhým, musí hledat jinde,“ říká pan Šaj, že pak tedy sokol zahnízdí a vlastním tělem zahřívá vejce v nové lokalitě: „Jenže jakmile sleze sníh, objeví se mu nad hnízdem s mláďaty jiné zástupy lidí, tentokrát letní turisté.“ Zmatený sokol si totiž během zimy, kvůli skialpinistům, kteří ho v jeho dosavadním domově rušili, vyhlédl místo k hnízdění přímo pod skalní vyhlídkou, která je sice přes zimu opuštěná, ale přes léto – turistická promenáda.

Jeseníky holt nejsou Alpy. Nejsou tak velké a ani tak vysoké. „Čelí každopádně velkému tlaku všech možných zájmových skupin,“ vypráví mi pan Šaj o vývoji posledních let, během kterých ty zájmové skupiny neustále narůstají a jedna ke druhé navíc nebývají nadvakrát tolerantní: „A tak se spousta aktivit přesouvá do ranních a nočních hodin. Jenže kvůli tomu zase příroda ztrácí svůj klid, který v rámci toho čtyřiadvacetihodinového režimu dříve mívala.“ Samozřejmě – zvířata nám vždycky někam uhnou. Nebo rovnou uhynou.

Zkrátka moc lidí do toho našeho jesenického domova přichází. Berou si, ale už jen málo dávají. „Bylo by dobré, aby se každý zamyslel sám nad sebou. A začal od sebe,“ zakončuje naše povídaní pan Šaj zamyšlením, že bez toho, aby člověk porušil několik pravidel, zákonů nebo vyhlášek – to je jedno, jak to nazveme – a zasáhl do chodu přírody, si u nás skialpinismus moc neužije: „Lidé často chtějí něco, co Jeseníky nenabízí, a tak si to berou násilím.“

Jsou to malé hory, ty naše Jeseníky. A otázka, jestli jsou to vůbec hory? Jestli to nejsou jen takové kopečky, ve srovnání s Alpami třeba. Ale když si vzpomenu, co všechno jsem tu zažil! Jak jsem se vrátil z lavinového měření s kamarádem z horské s omrzlinami na tváři. A to jsem byl rád, že jsme se vůbec vrátili, že jsme v mlze a vánici našli čtyřkolku a pak cestu zpátky na stanici. Když si vybavím všechny ty historky od kluků z horské – o mrtvých pod lavinou, o pátračkách, kdy se ten dotyčný nakonec našel až na jaře, až roztál sníh – tak ano, Jeseníky jsou bezpochyby hory.

Nedávno jsme o tom vedli debatu s Víťou Kallerem, náčelníkem jesenické horské služby. „Lidi ty naše, v uvozovkách, malé kopce podceňují. Už jenom tím, že se na túry nevybaví, jak by měli,“ povídal mi Víťa o tom, jak lidé často podceňují i vlastní schopnosti: „Nepočítají, že můžou někde zatmět, nemají čelovky, náhradní oblečení a spoustu dalších věcí, na které pak můžou dojet.“

A zase jsme u toho: ono se všude píše, jaká je to svoboda, ten skialpinismus. Jenže ke svobodě patří také zodpovědnost. „A respekt k horám,“ doplňuje mě Víťa a pokračuje vzpomínkou na loňskou zimu a mladý pár, který se vydal na hřebeny v té největší slotě, kdy bylo lepší snad ani nevycházet z domu a srkat horký čaj pěkně v teple u kamen: „Už když vycházeli, tak byla vydaná výstraha před silným větrem a nevhodnými podmínkami pro túry. Reálná pocitová teplota byla tak mínus patnáct, možná i méně. A oni měli na sobě tenisky, elasťáky a šusťákovky. Porušili všechno, co se dalo. Kdybych vylezl na Petrovy kameny jako oni a panovalo tam tohle, hned se otočím, sejdu dolů, dám si na Ovčárně polívku a holt to zkusím třeba příští víkend. Ale jít někam za každou cenu, protože teď mám volno…? Mineš jednu značku, ztratíš tyč z tyčového značení, zamotáš se v mlze a slečnu jsme odváželi skoro zmrzlou.“

Snad všichni místní, a mě nevyjímaje, se někdy zamotali na Vysoké holi. Když tu kilometr a půl dlouhou planinu nad Ovčárnou zaleje jesenické mlíko, hustá neprůhledná mlha, nesmíš sejít z tyčí. Jinak se zašmodrcháš v prostoru a třeba i zbloudíš na lavinové svahy, co spadají po obou stranách hory. Vysoká hole, to je naprostá rovina bez jediného orientačního bodu. Tak rovná, že zde dokonce za druhé světové budovali letiště. Když si ale neseš v batohu správné vybavení, tak si zanadáváš, třeba i trochu zaúpíš, ale zvládneš to. I Víťa Kaller byl zamlada, jak on sám říká, docela střelec. A motání v mlze zažil mockrát: „Ale vždycky jsem si dokázal poradit. Měl jsem v batohu horký čaj, jídlo do zásoby a náhradní oblečení, protože jsem věděl, že se může stát průšvih. A vždycky jsem dal někomu na vědomí, co jdu a kam jdu. Kdyby náhodou.“

To jsou takové ty základy, které nám předávali rodiče. Nám, malým usmrkancům, kteří jen věčně frflali a stěžovali si na bakule sněhu nalepené na běžkách: „To jsi mi zase, tati, pěkně namazal.“ Ale už tehdy jsme se učili vnímat, co

na nás hory chystají. Učili jsme se předvídat. Dnes ale záchranných akcí přibývá. Hlavně pátraček v místech, která nejsou pro techniku třeba ani dostupná. Často klukům z horské pomáhají i hasiči nebo policie. „Přitom v mnoha případech se tomu dá předejít a je to zbytečné,“ vysvětluje Víťa, že poslední dobou se v nepřístupných terénech pohybují lidé, kteří nejsou fyzicky ani zdravotně na takové úrovni, aby své túry absolvovali bez následků: „Nám pak jejich záchranu alespoň usnadní, když mají u sebe telefon s číslem na nás nebo aplikaci Záchranka. A hlavně, když ten telefon mají schovaný v teple. Aby se nevybil. Nebo si třeba nesou i náhradní zdroj energie.“

To jsou všechno zkušenosti – že máš mít telefon v teple na těle a ne v batohu na zádech. „Dneska lidi nemají problém koupit si nejlepší vybavení,“ hovoří Víťa o tom, co oba víme: „Ale zkušenosti, ty si nikde nekoupíš.“ Zkušenosti si zkrátka musíš odžít. S pokorou vůči těm našim malým horám.

Nehodí se říkat, že stárnu, a tak moudřím. Neděje se ani jedno. Je mi třiatřicet, to je snad ještě mládí, a k moudrým lidem můžu jen obdivně vzhlížet. Ale jakási proměna mě přece jen dostihla. Dříve jsem šmahem odsuzoval argumenty strážců přírody, kteří hájili omezení tím, že skialpinisté v zakázaném terénu ořezávají hranami lyží kleč. Přitom pak o pár let později sami naběhli na hřebeny s motorovými pilami a tu samou kleč – z bůhvíjakých důvodů – v tom zakázaném terénu vyřezávali a odváželi v sítích pod helikoptérou. Jak paradoxní! Kolosální hloupost, že ano? Kdo by si potom s takovou nezaťukal na čelo nebo strážcům dokonce neukázal vztyčený prostředníček (ne že bych to já kdy udělal), když na něj po hřebeni volali: „Pane, zastavte, tam nesmíte!“

Ale teď si je rád poslechnu. Nechci soudit jen podle toho, co vidím. Zrak může šálit – ukazuje jeviště, ale do zákulisí často nedohlédne. Chci poznat a pochopit – nebo třeba

i nepochopit – jejich důvody. Ale naslouchat bohatě stačí. Ano, možná jim neporozumím a možná mi zabere měsíce nebo i roky, než mi vše zapadne do správného políčka skládačky. Ale stejně si myslím, že mluvit spolu je tou lepší cestou. Nakonec oni – strážci – i já – vždyť kdo jsem já, abych soudil? – jsme tady doma a jde nám o to společné: o náš domov.

Kdybych ale skončil takto, nebylo by to fér. Musím to říct. Musím říct, že jsem se sám mockrát vydal tam, kam bych neměl. Chtěl jsem poznat prastarý lovecký chodníček v celé jeho délce. Chtěl jsem se napít vody z těch nejchutnějších pramenů. Chtěl jsem poznat utajená místa, zbytky salaší a staré chaty, o kterých jsem četl a slyšel z vyprávění. A taky jsem si někdy šel do hor jenom pro ten prachobyčejný zážitek – zatoužil jsem rozvířit sníh na nejlepších jesenických svazích. A tak bych měl teď, po svém přiznání, snad i jedním dechem poděkovat za dobu, ve které jsem toto mohl zažít. Tehdy totiž o jedny malé hory, o naše Jeseníky, neusilovalo zdaleka tolik lidí jako dnes. Mohli jsme se tiše toulat v hedvábných časech, a když se naše oči střetly s těmi kamzičími, brzy jsme pozorovali už jen jejich bílé zadnice, které odhopsaly do bezpečné vzdálenosti. Benevolentně nás na svazích Jeseníků trpěli a snad i ti strážci přírody měli podobný přístup.

Jenže doba je teď jiná. Zvířata se stáhla do ústraní a strážci přírody naopak v přístupu přitvrdili. Přizvali si dokonce na pomoc policejní hlídky. To jsme chtěli? Policii na horách? Horské přibylo zásahů – často i se smutným koncem. A vrátily se lavinové nehody. Ty, které fatálně končí téměř vždy.

Co teď s tím?

Vlastně nevím. Netroufám si komukoliv radit. Navíc mám tu výhodu, že jsem zažil dobu bezstarostného jesenického toulání. Snad jen jedno mě napadá, a to bych vlastně rád řekl nahlas: Mysli na to, že přicházíš do něčího domova. Domova lidí, zvířat a rostlin. Domova, který má svou historii a příběhy. Třeba si nějaký necháš vyprávět, až k nám letos přijedeš.