CARLO JANKA: ODCHÁZENÍ MLČENLIVÉHO ŠAMPIONA

JANKACarlo

Odcházení mlčenlivého šampiona TEXT: MICHAELA KRATOCHVÍLOVÁ

Když se letos závodníci vydali na trať nejdelšího sjezdu Světového poháru v alpském lyžování, jeden z nich věděl, že je to pro něj naposledy. Pětatřicetiletý Švýcar Carlo Janka pojal svou rozlučku civilně, vlastně v souladu s tím, jak vystupoval po většinu kariéry. V prvním ze sjezdů jedenáctým místem připomněl své schopnosti, o den později po chybě dojel sedmačtyřicátý a…

rostě skončil. Sundal lyže, potřásl pár rukama gratulantů a po svých odkráčel po boku manželky Jenny a dcerky Ellie z cíle Lauberhornu P směrem do centra Wengenu. Jen tak, jako by nebyl jedním z mála lyžařů, kteří dokázali získat nejcennější tři trofeje – velký křišťálový glóbus, zlato z mistrovství světa a zlato z olympijských her. Jako by po Paulu Accolovi, jenž uspěl v sezóně 1992, nebyl teprve druhým Švýcarem, který opanoval celkové bodování Světového poháru.

Odešel nenápadně. Využil chvilku, kdy davy v cíli oslavovaly druhé místo jeho krajana Beata Feuze, a najednou byl pryč.

A přece to právě v jeho případě málokoho překvapilo. Carlo Janka nikdy nebyl mužem velkých gest či emocí, což mu v rámci bílého cirkusu vyneslo přezdívku Iceman. Bez hnutí brvou nicméně dokázal překonat některé z nejtěžších překážek, které se mohou profesionálnímu sportovci postavit do cesty.

Carlo Janka bojuje na trati olympijského sjezdu v Soči

Zapomnětlivý rošťák

Narodil se 15. října 1986 Retovi a Ursule Jankovým v Obersaxenu, německém ostrůvku uprostřed jinak rétorománské jazykové oblasti na severním úpatí dvoutisícovky Piz Mundaun. Jak tomu bývá u horských dětí, které mají za domem areál se 120 kilometry sjezdovek, už ve dvou letech podnikal pod dohledem rodičů první krůčky s lyžemi na nohou. Časem logicky následovala přihláška do místního ski klubu, o něco později také premiérové závody.

V začátcích přitom malý Jänks, jak zní další přezdívka lyžaře, rozhodně nedrtil své protivníky o třídu. To změnil dárek od tatínka. Carlo totiž jednoho dne obdržel své první lyže Atomic, stejné, jako měl jeho velký idol Herman Maier! Kouzlo zapůsobilo, a když navíc do lyžařského klubu přišel trenér Pius Berni, který si u tmavovlasého chlapce ihned povšiml jeho talentu a začal ho systematicky rozvíjet, zapadlo vše do správných kolejí. Mimochodem – na letní přípravě sjezdaře se jeho mládežnický trenér podílel až do konce kariéry.

Pan Zdrženlivý? V dobách, kdy navštěvoval základní školu, tomu tak rozhodně nebylo. „Carlo byl úplně stejně jako my připraven podpořit každou neplechu. V hodině ručních prací jsme jednou udělali takový nepořádek, že nás učitelka přes poledne zamkla ve třídě, abychom to dali do kupy. Než abychom ale vlnu řádně smotali do klubíček, tak jsme ji raději vyházeli z okna,“ popsal kamarád z dětství Ciril Venzin. „Byl hrozně chaotický, neustále zapomínal učební pomůcky doma. Když kvůli tomu několikrát slíznul ve škole trest, prostě si je úplně přestal vyndávat z aktovky, aby zase něco někde nenechal. Jak nám ale časem přibývaly předměty, přibývaly i věci v jeho batohu, až nakonec tahal na zádech snad dvacet kilogramů,“ dodal Venzin.

I tatínek Reto potvrzuje, že zapomnětlivost byla jeho synovi vedle nemluvnosti vždy vlastní. V průběhu kariéry totiž domů ze závodů volal prý snad jen sedmkrát, z toho jednou proto, že až na startu zjistil, že si u rodičů nechal přezkáče…

Na bobech sousedovým plotem

Ze vzpomínek bratrance je zase jasné, že nebojácnost, co se rychlosti týče, patřila ke Carlovi už od dětství. „Nadělali jsme se spolu spoustu blbostí! Jednou jsme si takhle postavili náš legendární bob. Z restaurace jeho mámy jsme vzali dvě židle a ty jsme pomocí latí, které jsme si půjčili od jeho táty, namontovali na pár starých lyží. Náš bob byl nesmírně rychlý, ale nedal se moc brzdit, takže jsme prolétli sousedovi plotem,“ líčil Martin Alig.

Po základce padlo rozhodnutí, že se vyučí obchodníkem. Jelikož se v té době už rozjížděla Carlova kariéra, z tříletého cyklu dobře o rok docházky přišel. Mladý závodník v sobě ale nalezl pro úspěch tolik potřebnou svědomitost a hladce procházel z ročníku do ročníku. Když se za jeho středoškolským působením ohlížel mistr Fabio Bianchi, bylo to v tom nejlepším – zatímco u řady dalších se s postupem času známky horšily, budoucí lyžařská superstar byla naopak stále lepší a závěrečnou zkoušku složila téměř na nejvyšší možný počet bodů.

Přesto by se to neobešlo bez další historky. „Často sedával ve svém dětském pokojíčku doslova zavalený knihami, na stole měl ohromnou hromadu papírů s domácími úkoly a on sám se krčil někde za ní. Když jsem ale jednou nakoukl za papíry, našel jsem tam Carla, jak si hraje na gameboyi. Přesto však neustále nosil dobré známky, jen když došlo na školu, tak byl tak trochu minimalista,“ vyprávěl tatínek Reto.

Při oslavách se dle tehdejšího tisku na své poměry neskutečně odvázal. „Bylo to jako erupce sopky. Alespoň v měřítku běžných oslav Carla Janky v cíli. Tentokrát totiž nezvedl pouze prst k nebi, jako to dělá běžně. Pozvedl oba.“

Na vrchol

Po nadějných výsledcích z FIS závodů postupně začal švýcarský mladík nahlížet do Evropského poháru a krátce před Vánoci 2005 přišla v Kranjské Goře vytoužená premiéra ve Světovém poháru. V obřím slalomu se ovšem dlouho neohřál, když nedokončil ani první kolo. Na sklonku téže sezóny si však spravil náladu, když se v rámci juniorského mistrov-

Sjezd považoval Carlo Janka vždy za královskou disciplínu. Sen, získat právě v něm titul mistra světa či olympijského vítěze, si bohužel nesplnil

S Icemanem opouští bílý cirkus velký univerzál. Vzpomínky na lehkost, s níž měnil dlouhá, rychlá prkénka za ta krátká, točivá ještě dlouho v paměti fanoušků zůstanou

ství světa v kanadské Mt. St. Anne dostal na bronzovou příčku v obřím slalomu.

V dalších letech dokázal zajíždět stabilní výsledky v Evropském poháru, ale ten Světový stále zůstával zakletý. Sezóna 2008 konečně zlomila i to. Ve Val d’Isére v superkombinaci po šestém nejlepším čase ve sjezdu finišoval osmý, tedy poprvé v top ten. Devátý posléze dojel v témže ročníku v obřím slalomu ve Whistleru, kde si vyzkoušel trať, která mu měla přinést ještě mnoho radosti.

Dílčí úspěchy Švýcara pořádně nakoply a ten o rok později v Lake Louise se startovním číslem 65 senzačně dokončil sjezd na druhém místě za Peterem Fillem. Tehdy mu přispělo i počasí, v kanadských horách se honily mraky, avšak právě když stanul na startu, jako zázrakem se vyjasnilo. Za další dva týdny už nebylo pochyb. Rodák z Obersaxenu si ve Val d’Isére dojel v obřím slalomu pro svěťákové vítězství číslo jedna a naskočil na úspěšnou vlnu.

Lyžařský všeuměl

Následovala kombinační výhra ve Wengenu, jenž zůstal až do konce jeho nejoblíbenější štací, čímž před blížícím se mistrovstvím světa ve Val d’Isére vyslal Carlo konkurentům důležitý signál – totiž že mají co do činění s komplexním závodníkem, který se neztratí v technických ani rychlostních disciplínách.

Na šampionát odjížděl coby muž, s nímž je třeba počítat, a skutečně! Nejprve si 7. února ve sjezdu dojel pro bronz za Johnem Kucerou a Didierem Cuchem, o šest dní později nenašel přemožitele v obřáku a stal se mistrem světa. Na stupně vítězů jej doprovodili titáni disciplíny Benjamin Raich a Ted Ligety, ze čtvrtého místa s odstupem 1,06 s vše sledoval mladinký, tehdy devatenáctiletý Marcel Hirscher…

Iceman zažíval snové časy. V následující, olympijské sezóně stabilně končil na stupních vítězů. Na výbornou dopadl jeho návrat do Whistleru, v kombinaci mu sice medaile těsně unikla, náladu si ale spravil v obřáku. Čas 2:37,63 min stačil, aby ukázal záda Kjetilu Jansrudovi s Akselem Lundem Svindalem a vybojoval zlatou olympijskou medaili! Nepopulární brambora tehdy opět zbyla na Marcela Hirschera.

Při oslavách se dle tehdejšího tisku na své poměry neskutečně odvázal. „Bylo to jako erupce sopky. Alespoň v měřítku běžných oslav Carla Janky v cíli. Tentokrát totiž nezvedl pouze prst k nebi, jako to dělá běžně. Pozvedl oba,“ psal Tages Anzeiger. Zhruba dvě hodiny po triumfu ale šampion na ramenou svého servismana a kondičního trenéra přece jen doputoval na oslavu do baru, kde padla nejedna lahev šampaňského.

Ve stejném ročníku pak při finále Světového poháru v Garmisch-Partenkirchenu zvítězil ve sjezdu i obřáku, předstihl v celkovém pořadí o 106 bodů Benjamina Raicha a ve třiadvaceti letech získal velký křišťálový glóbus. Zdálo se, že švýcarskou vycházející hvězdu nemůže nic zastavit v rozletu. Jenže všechno mělo být jinak.

Operace i chronické obtíže

Na startu sezóny 2011 se Carlo v tréninku necítil dobře. Výkonnost jako vždy komentoval stoicky: „Netuším, proč mi to teď nejde. Na druhou stranu, předtím jsem nevěděl, jak to, že jezdím tak dobře.“

Až podrobná lékařská vyšetření to pomohla osvětlit. Diagnóza: srdeční arytmie, která se rozvinula v rámci virového onemocnění. Tím úřadující držitel nejcennějších trofejí světa trpěl v uplynulých dvou letech, aniž si toho byl vědom. Švýcar chtěl bojovat, několikrát se dostal na stupně vítězů, ovšem přípravu na závody přerušovaly vynucené pauzy.

Proto se na sklonku února 2012 rozhodl k razantnímu kroku a absolvoval operaci srdce, již původně plánoval až po sezóně. Pouhých jedenáct dní nato se vrátil ve velkém stylu, když vyhrál obří slalom v Kranjske Goře před Alexisem Pinturaultem a Tedem Ligetym. To byla však pověstná jedna vlaštovka, která jaro nedělá. Objevily se totiž chronické potíže se zády, častý to neduh sužující lyžaře.

Výkonnost Icemana začala klesat, v průběhu následujících dvou let postupně vyklidil čelní místa a sestupnou tendenci měla i startovní čísla, s nimiž se na kopec vydával. Nad vodou jej držela oblíbená kombinace a Wengen, kde v sezóně 2013 získal své jediné pódium v onom ročníku Světového poháru – za třetí místo.

Nahoru a dolů

Pokud mu něco nelze upřít, je to bojovnost. O rok později už totiž stále ještě jako úřadující olympijský vítěz startoval do své parádní disciplíny, obřího slalomu v Beaver Creeku jako třetí od konce, se strašidelným číslem 68. Dojel šestý. Ten rok se do top 10 dostal celkem devětkrát. Na konci sezóny přišlo radikální rozhodnutí – Carlo měl pocit, že někdejší kouzlo už nefunguje a od Atomiku přestoupil k Rossignolu.

Na čas se zdálo, že se karta obrací. V alpské kombinaci na legendárním Lauberhornu byl 16. ledna 2015 nejrychlejší ze všech a po dlouhých čtyřech letech zvítězil ve svěťáku. K tomu připsal třetí místo ve sjezdu a držel se v kontaktu s nejlepšími. Třetí byl za rok v Kitzbühelu a v generálce na olympiádu v Pchjongčchangu poprvé ve své kariéře opanoval pořadí super-G.

Krůček po krůčku se dotahoval zpět do špičky, když při tréninku v Diavolezze před startem olympijské sezóny upadl a přivodil si zranění křížového vazu. Jednalo se ovšem o stav, kdy nebyla bezpodmínečně nutná operace, pouze intenzivní rehabilitace. Po ní se nominoval na korejskou olympiádu, byť ten rok neabsolvoval jediný závod Světového poháru, pouze tréninky na klasické sjezdy v Garmisch-Partenkirchenu, Kitzbühelu a Wengenu. V kombinaci v Pchjongčchangu skončil patnáctý. A jako by toho nebylo dost, vrátily se potíže se zády. Další dva roky uběhly a opět se zdálo, že se snad blýská na lepší časy. Sezóna 2020 znamenala třetí místa ve sjezdech v Lake Louise i Kvitfjellu, než ji předčasně stopla koronavirová pandemie. Následující podzim už zdraví limitovalo Carla natolik, že mohl nastupovat jen do sjezdů. Někdejší švýcarská kometa začala chápat, že se kariéra v profesionálním sportu chýlí do finiše.

FOTO: GEPA PICTURES/ CHRISTIAN WALGRAM Konec dobrý… Čím méně se odehrávalo na svahu, tím větší rušno bylo v soukromém životě Jänkse. Potkal svou třetí přítelkyni Jenny, jež se stala loni v létě jeho manželkou. Pár, který vychovává dceru Ellie, se na jaře 2022 těší na další přírůstek do rodiny a vystavěl vysněný dům. S tím přišel posun priorit. „Už jsem nebyl připravený brát na sebe všechen ten velký risk. A moje tělo také ne,“ sdělil Carlo médiím, když Poslední stupně vítězů v kariéře Carla Janky přišly doslova v předvečer koronavirové před letošním Laupandemie. Ještě 7. března 2020 se radoval z třetího místa za Matthiasem Mayerem berhornem oznámil a Aleksanderem Aamodtem Kildem. Super-G, co se mělo jet o den později, už ale bylo zrušeno, svůj záměr skončit. stejně jako zbytek ročníku Světového poháru „Moje žena je úžasný člověk s velkým srdcem. Máme velice silné pouto mezi sebou a také k přírodě a horám,“ doplnil. Když prožíval závěrečné okamžiky své kariéry, byla Jenny, lehce dojatá, v cíli spolu s dcerkou a jeho rodiči. Událost natolik veliká, že i maminka Ursula zcela výjimečně zavřela na dva dny svou restauraci Stai v Obersaxenu. Iceman je nezklamal. Naposledy dojel, pokynul a byl ten tam.