Issuu

NORDIC 65

ROČENKA KAŽDÉHO BĚŽKAŘE 2025/26

BĚŽECKÉ LYŽOVÁNÍ BIATLON

NORDIC 65

PROSINEC-LEDEN 2025/26 CENA: 120 Kč / 6 EUR SEZÓNA 2025/26

TORD ASLE GJERDALEN Norská ikona v barvách českého týmu

ROZHOVOR S BIATLONISTKOU SUVI MINKKINEN | SOUPAŽ POD MIKROSKOPEM | JAK BOJUJE FIS PROTI FLUORU PONOŘTE SE DO SVĚTA STRUKTUR | YLLÄS-LEVI: LAPONSKÁ DOKONALOST SAMA

swix.cz

Nejúspěšnější běžkařské hole světa

OBSAH

NORDIC SPORT 10 Chci prostě jen zajet dobrý závod: Rozhovor s biatlonistkou Suvi Minkkinen 16 Všichni jsou jen lidé, ne mimozemšťané: O talentovaném běžci na lyžích Jiřím Tužovi 20 Rok ve stopě: Postřehy ze světa profesionálů 22 Světoběžník, který nikdy neztratil směr: Příběh Ladislava Švandy 26 Osobnosti bílé stopy – Josef Rössler-Ořovský a Jan Buchar 30 Sport je jen jeden aneb jak sportovat s hendikepem

FOTO: ENGADIN-SKIMARATHON.CH

NORDIC LAUFY 36 Muž se zrcadlovkami: Legendární Tord Asle Gjerdalen 48 Na počátku určitě nebyla žena, ale Bad Gastein: O rakouském středisku 52 BORCI zdar! na Nordenskiöldsloppetu: Nejdelší běžkařský závod na světě 58 Závod Ylläs-Levi: Laponská dokonalost sama 62 Lapponia hiihto: Tři etapy finskou přírodou 68 Wechsel Panoramaloipe: Kvalitní lyžování na hřebenech Vídeňských Alp

NORDIC UNIVERZITA 74 Soupaž pod mikroskopem: Senzor SkiSens a jeho využití v tréninku 76 Stop věčným chemikáliím: FIS proti fluoru 79 Jak kombinovat vosky v bezfluorové době: Současný servis lyží 80 Ponořte se do světa struktur: Strojové struktury a jejich vývoj 84 Vytlačte si svoji strukturu: Ruční struktury v praxi 92 Co dělá muže mužem: Vliv testosteronu na výkon a regeneraci 94 Přirozený cyklus je jako jízda na horské dráze! Rozhovor s lékařkou 102 Koloběžka: Tajná zbraň suché přípravy běžců na lyžích 106 Jak ultratrail nejen přežít, ale i si ho užít: Dlouhé běhy jako letní výzva 110 Orienťák: Sport, který ani přes zimu nespí

59. ČEZ JIZERSKÁ 50 29. 1.— 1. 2. 2026 WWW.JIZ50.CZ

Velek a t o r Do | 1 7 km 4 4 : 5 0 1 :3

Í N B O S O J Ů M D O ZÁV PRÉMIOVÝ PARTNER

KAPACITY ZÁVODŮ SE RYCHLE PLNÍ!

FOTO: ROBERT HAVLÍK

REDAKCE

REDAKCE ŠÉFREDAKTORKA Adéla Ročárková ZÁSTUPCE ŠÉFREDAKTORKY Petr Socha EDITOR Tom Řepík GRAFIKA Petr Antoníček

Radost z každé vločky Zima nás naladila už na konci listopadu, ale co bude dál? Asi už nejsme tak naivní, abychom si mysleli, že se budou dít zázraky. Sníh je pro nás jakési malé dítě, které si musíme užívat v každém okamžiku, když přijde, protože pak už přijít nemusí. Musíme si na něj udělat čas a věnovat se mu. Přinese nám za to radost. Často mu musíme věnovat nemalé finance, abychom se za ním dostali a byli ve správný moment na správném místě. Které je ale to správné místo? Možná bude někdo z vás postrádat kreativitu, až se bude chtít na dalších stránkách časopisu inspirovat lyžařskými destinacemi a zjistí, že většina z nich je v podstatě exotická. Cesta za polární kruh, abychom si zalyžovali? To je vtip? Jenže co naservírovat, když ani v Alpách není jistota, natož u nás? A kde jinde hledat netknutou zasněženou krajinu bez davů ve stopě než na severu? Kde jinde ještě zažít opravdové

INZERCE Petr Socha

lyžařské eldorádo a mít ho dopředu garantované, abyste neinvestovali do ubytování a dalších nákladů zbytečně? Nakonec vás možná i překvapí, jak rychle a jednoduše se do běžkařského ráje dostanete. A nějaká úspornější varianta? Nevěšte hlavu. Abyste zůstali nejen v zimě, ale i po celý rok fit, můžete se inspirovat několika dalšími sporty, které vám zpestří dlouhé čekání na sníh a možná jsou více podobné běžkám, než jste si mysleli. Navíc pestrost má naše tělo i mysl raději. Tolik neomrzí jako jeden sport provozovaný neustále dokola. Jen si vzpomeňte na zimy plné sněhu, kdy už jste si v druhé polovině přáli, abyste mohli vyjet na kole. Tušíte, kolikrát jste v tehdejších zimách byli na běžkách? Možná byste došli k velmi podobnému číslu jako nyní. Jen si sněhu více vážíte a nebojíte se ani jarních zbytků. Takže hurá do stopy a ať to frčí! Skol Adéla

Napište Pokud by vás zajímalo určité běžkařské téma nebo byste se chtěli o nějaké s ostatními podělit, napište na: adela.rocarkova@snow.cz. Adéla Ročárková, šéfredaktorka NORDIC

DISTRIBUCE Andrea Rosenbaumová INTERNET Adéla Ročárková AUTOŘI Martin Blaschke Martina Chrástková Petr Jakl Radovan Kautský Tomáš Kocanda Jakub Opočenský Aleš Suk Václav Štěpánek Fabián Štoček Libor Vítek JAZYKOVÁ KOREKTURA Tereza Abonyiová OBÁLKA/FOTO: © Fischer Cena výtisku: 120 Kč / 6 EUR MK ČR: E17201 ISSN: 1802-2979

VYDAVATEL SLIM media s.r.o. Husitská 344/63, Praha 3 IČ: 27175511

ADRESA REDAKCE SNOW Husitská 344/63 130 00 Praha 3 redakce@snow.cz INZERCE inzerce@snow.cz PŘEDPLATNÉ Česká republika: www.snow.cz/predplatne Slovensko: www.ipredplatne.sk Vychází 1x ročně. Toto číslo vyšlo 12. prosince 2025, další vyjde v prosinci 2026. Rozšiřuje Mediaprint & Kapa Pressegrosso s.r.o., PressMedia s.r.o. a síť sportovních prodejen. Články označené jako advertorial jsou komerční prezentací.

OFICIÁLNÍ PARTNER

PARTNEŘI Šumavský skimaraton Stopa pro život Skitour

Foto: SAM/Helmuth Rier · Komma Graphik

2025

2. .1

.0 4.2

Seiser Alm, ráj běžeckého lyžování Objevte Dolomity na běžkách 80 kilometrů slunečných tratí v nadmořské výšce od 1 800 do 2 200 metrů protíná největší náhorní plošinu v Evropě, nad níž se rozprostírají impozantní vrcholy Dolomit. Trasy jsou dvou- nebo čtyřstopé a perfektně připravené pro všechny úrovně běžkařů, na klasiku i bruslení. Unikátní kombinace podmínek způsobuje, že se sem za tréninkem sjíždějí elitní sportovci mnoha národních týmů.

Seiser Alm - z Prahy pouze 650 km seiseralm.it/zimni

FOTO: PETR SKŘIVÁNEK

Trend ve střelbě Sledovali jste loňskou zimu biatlon a všimli si, že jeden ze závodníků střílí jak z kulometu? Norský biatlonista Martin Uldal dokáže za neuvěřitelných 12 sekund nabít zásobník, odstřílet vestoje 5 ran a opustit stav. O pět vteřin rychleji než ostatní nejrychlejší biatlonisté. Před sezónou 2023 začal s vývojem své pažby zbraně na míru pomocí 3D-konstrukce, aby zjistil, zda díky tomu může zkrátit svůj čas strávený na střelnici. A dospěl k názoru, že může. „Často se stává, že mladší sportovci mají nejvíce nadšení. Martin je jedním z těch, kteří hodně experimentují a mimo jiné využívají 3D tisk,“ říká biatlonový expert Ole Lunde a pokračuje: „Uldal také vytvořil speciální zkroucení na přední části pažby, kde ji trochu stáhl a zúžil, aby byl odpor vzduchu ještě menší.” (red)

SPORT OSOBNOST

Chci prostě jen zajet TEXT: MICHAELA LAVIČKOVÁ FOTO: IMAGO

DOBRÝ ZÁVOD

Finská biatlonistka Suvi Minkkinen má za sebou sezónu, kterou sama popisuje jako snovou. Po letech trpělivé práce se jí konečně podařilo prorazit mezi světovou špičku a zdá se, že Finsko konečně našlo po Kaise Mäkäräinen novou biatlonovou hvězdu.

následujícím rozhovoru mluví jednatřicetiletá Suvi otevřeně o tom, co stálo za jejím výkonnostním vzestupem, jak vnímá změny po zlomové sezóně, jak trénuje a proč ráda běhá na běžeckém pásu. Pozornost jsme věnovaly i finskému biatlonu, který kupodivu není, narozdíl od běžeckého lyžování, u severské lyžařské velmoci tak populární.

V poslední sezóně jsi zaznamenala výrazný posun, co za ním stálo? Změnila jsi něco ve své přípravě? Asi největší změna byla, že jsem minulé léto strávila tři měsíce ve výšce. Mohla jsem trénovat ve větších kopcích a být ve vyšší nadmořské výšce. Pro mě bylo vždycky dost náročné se na ni adaptovat, takže to bylo určitě něco, na co tělo zareagovalo opravdu dobře. A změnila jsi ještě něco? Spíš drobnosti. Takové doladění v rozvržení střeleckého a fyzického tréninku. Na začátku léta jsme dělali dost fyzických tréninků, do kopce ve vysoké intenzitě, spíš způsobem, jak to dělají běžci na lyžích. Čistě fyzicky. A pak na podzim jsem trénovala na dráze na kolečkových lyžích, abych k tomu přidala i střelbu. Idea byla taková, že střelba byla už několik let na dobré úrovni, tak jsme museli věřit, že to tak vydrží, a zkusit zlepšit fyzickou stránku tímto způsobem. Když už jsme u tréninkových změn, změnila jsi něco v letošní přípravě? Vloni jsem udělala velký výkonnostní skok, takže na jaře jsem mohla začít trénink na vyšší úrovni než dřív, což je určitě pozitivní. V letní přípravě jsem nic neměnila, ten minulý rok byl trochu zkušební, s ohledem na olympiádu. Zkoušeli jsme, jestli takový plán bude fungovat, a fungoval docela dobře, takže asi není potřeba moc měnit. Když se s odstupem ohlédneš za minulou sezónou, jaký z ní máš celkový dojem? No, nevím, jestli se něco změnilo oproti tomu, jak jsem to vnímala v zimě. Pořád na mě působí jako sezóna snů – všechno šlo tak dobře, jak jen mohlo. Teď, když začala nová sezóna, tak si říkám, jestli se mi ještě podaří být tak dobrá. Samozřejmě zároveň roste i hlad po úspěších a po tom, že bych chtěla být ještě o kousek lepší, ale loni to byla opravdu super skvělá sezóna po všech stránkách a bylo příjemné závodit v takové formě.

Cítíš teď nějaký tlak na sebe a své výkony? Zatím asi ne. Spíš mám takový očekávací pocit, jaké to bude, až se znovu postavím na start. Určitě si uvědomuju, že přichází olympijský rok a že medaile z mistrovství světa minulou zimu znamená, že lidé očekávají olympijskou medaili – a já ji samozřejmě taky chci. Ale myslím, že se mi zatím daří držet nohama na zemi. I minulou zimu jsem cítila, že nechci dělat nic jiného než prostě jen zajet dobrý závod. Úplně stejně, jako jsem to měla dřív – jen tehdy to stačilo na umístění kolem dvacátého místa, teď to stačilo na top 10. Můj přístup však zůstal stejný a doufám, že mi vydrží i v nadcházející zimě. Předpokládám, že součástí tréninku je i mentální příprava? Ano, máme týmového mentálního kouče. On i Mikko, můj osobní trenér, je i v tomto směru skvělá podpora. Umí mě držet při zemi, ale případně i správně přitlačit. Nyní jsem v nové situaci, kdy se změnila očekávání zvenčí. Pokud je dokážu udržet odděleně od svých vlastních očekávání, tak je to v pohodě. Ale samozřejmě to přináší nové výzvy a s nimi možná i nové stresové faktory. Ale nemyslím si, že by se kvůli tomu nějak zásadně změnila důležitost mentální přípravy– pořád je to něco, co tam se mnou je celou dobu. Myslíš, že jsi k takovému, řekněme rozumnému nebo zdravému, způsobu myšlení dospěla i díky tomu, že úspěch přišel trochu později v kariéře? Jo, určitě to má velký význam. Je to přece jen něco jiného, když se daří ve dvaceti, než když je člověku třicet. Taky jsem už relativně mladá sledovala různé sporty a tam se občas objevovalo, že když sportovci něčeho dosáhli, tak přišel pak takový prázdný pocit. A já jsem už od mlada měla v sobě jasno, že výsledky vlastně nic nemění. Jasně, je to mnohem příjemnější, když se daří a člověk dosáhne toho, co si vytyčil, ale já se tím nijak neměním. Nejsem důležitější, nebo méně důležitá osoba, když se mi závod nepovede. Možná právě proto, že jsem slyšela dost varovných příkladů od těch, co si mysleli, že až uspějí, jejich život se změní k lepšímu. Já jsem taková očekávání nikdy neměla.

SPORT OSOBNOST

URČITĚ SI UVĚDOMUJU, ŽE PŘICHÁZÍ OLYMPIJSKÝ ROK A ŽE MEDAILE Z MISTROVSTVÍ SVĚTA MINULOU ZIMU ZNAMENÁ, ŽE LIDÉ OČEKÁVAJÍ OLYMPIJSKOU MEDAILI – A JÁ JI SAMOZŘEJMĚ TAKY CHCI. ALE MYSLÍM, ŽE SE MI ZATÍM DAŘÍ DRŽET NOHAMA NA ZEMI. A jak se ti změnil život po minulé sezóně? Lidé mě poznávají víc a častěji. Naštěstí Finové jsou takoví, že si uvědomují potřebu osobního prostoru, takže málokdy se stane, že by mě třeba v obchodě někdo oslovil. I když si všimnu, že mě někdo poznal, tak většinou nic neřekne. Třeba před pár dny mě poznal jeden starší pán – usmál se, ukázal mi palec nahoru a já jsem se na něj jen usmála zpátky a kývla. Byla to taková konverzace beze slov. Takže se asi změnilo, že mě lidi poznávají, ale jinak bych neřekla, že by se něco zásadně změnilo. Když se ohlédneš zpátky, jaký byl zatím nejvýznamnější moment tvé kariéry? Asi medaile z mistrovství světa v Lenzerheide (pozn. red.: 3. místo ve sprintu). Medaile z velké akce je vždycky něco výjimečného, i když si hodně cením i všech těch ostatních umístění na stupních vítězů. Na ty jsem čekala roky a nevěděla jsem, jestli někdy vůbec přijdou. Můžeš říct něco více o finském biatlonu? Finsko je lyžařská velmoc, ale biatlon je pořád poměrně malý sport. Proč si myslíš, že to tak je? Nevím přesně, proč to tak je, ale je to dost jasný rozdíl. Běžecké lyžování má ve Finsku mnohem větší uznání. Samozřejmě když se v biatlonu daří, tak i tam roste zájem, ale běžecké lyžování je oceňováno i na nižších úrovních. A to se odráží v počtu lidí, co se tomu věnují, i v počtu diváků.

Ale Finové jsou taky národ, který miluje úspěch, takže i naše sledovanost šla minulou sezónu dost nahoru. Biatlon je pro mladé sportovce složitější – potřebuješ zbrojní průkaz, rodiče musí být přítomni na tréninku, protože dítě nemůže samo nosit zbraň. Když dáš dítě lyžovat, tak ho jen necháš na tréninku trenérům a je to mnohem jednodušší. Jak vypadá současný stav finského biatlonu? Z pohledu zahraničních diváků byla Kaisa Mäkäräinen dlouho skoro jediná známá závodnice, ale teď se zdá, že v týmu je víc nadějných žen? Ano, myslím, že teď máme docela dobrý vzestup. Ve štafetách máme potenciál na dobrá umístění, i když je to těžké, protože všichni musí v jednom závodě podat dobrý výkon. Ale věřím, že to přijde. V národním týmu máme teď pár opravdu mladých závodnic, které jsou mladší 25 let a nemají za

sebou tolik tréninkových let, ale už teď jsou na dobré úrovni. Takže věřím, že z nich něco bude. Ale sport není nikdy jednoduchý, stačí jedno zranění a všechno se změní. Pořád máme dost úzkou základnu potenciálních závodníků. V jiných zemích může být třeba 15 lidí připravených jet světový pohár, u nás je ten počet mnohem menší. Jak vlastně vypadá vaše příprava? Třeba když se podíváme na Francouzky – ty trénují hodně společně a jsou opravdu silné. Můžeš říct více o vašem týmu a tréninku? Máme reprezentační soustředění, kde trénujeme společně, ale hodně z nás má i svého osobního trenéra, což je ve finském lyžování a biatlonu docela typické. Myslím, že poslední roky to funguje docela dobře, že se to propojuje a doplňuje. Na soustředěních pak člověk těží z toho, že tam jsou i ostatní sportovci. Není to asi

13 Suvi vybojovala na MS v Lenzerheide 2025 bronz ve svém oblíbeném sprintu. Radost byla obrovská. Finský biatlon čekal na medaili od doby, kdy Kaisa Makarainen ukončila kariéru

úplně jednoduchá skládačka, ale teď vypadá, že tento systém funguje. Vzájemná důvěra je důležitá. Je těžké se porovnávat s jinými národy, třeba s Francouzy, kteří mají úplně jinou tréninkovou kulturu. U nás ve Finsku se několikrát měnili hlavní trenéři. Když jsem byla v juniorkách, tak to bylo skoro každé dva roky. A pak je těžké důvěřovat systému bez osobního trenéra, když každé dva roky musíš znovu vysvětlovat novému člověku, jak tvoje tělo funguje, co potřebuje, jaké máš silné a slabé stránky. Takže osobní trenér je pak taková jistota. Jak často máte společná soustředění? Soustředění máme skoro každý měsíc a většinou jsou dvou- až třítýdenní. A jak vypadá tvůj individuální trénink? Máš nějaké přibližné statistiky, kolik trénuješ a na co se nejvíc zaměřuješ? Nevím, jestli chci říkat čísla. Vždycky to vyvolá spoustu spekulací. Ale jako sportovec jsem spíš výbušný a rychlý typ, takže to je moje silná stránka, na které stavíme. Zároveň je to i výzva. Bylo pro mě těžké najít správné závodní tempo, protože jsem vždycky začala moc rychle. Na začátku jsem působila lehce,

pak mi došly síly a ke konci jsem odpadla. Takže nechci úplně ztratit tu svou výbušnost, ale zároveň musím budovat vytrvalost. Proto jsem hodně trénovala ve výšce a zaměřila se na výběhy do kopců – to bylo hlavní už loni a i letos v létě. Řekla bych, že asi dělám o něco víc intenzivních a silových tréninků než ostatní biatlonisté. Co je pro tebe v tréninku nejtěžší? Těžko říct. Pamatuju si, že jako dítě jsem nesnášela kondiční tréninky, protože jich bylo strašně moc. Ale myslím, že ty už se dneska v programu moc neobjevují. Spíš jsou tam různé cviky na střed těla a podobně. Můj stav se hodně mění, a když jsem hodně unavená, tak se mi někdy nechce třeba na klasickou soupaž a jindy je to zase jiný trénink. Ale asi nemám žádný vyloženě neoblíbený. Zažila jsi někdy pochybnosti nebo vyhoření? Ne, to asi ne. Ale třeba v roce 2015, než jsme začali spolupracovat s mým trenérem, tak jsem byla fakt na hraně. Kdyby mi tehdy neřekl, že mě chce trénovat a že ve mně vidí potenciál, tak bych se asi místo biatlonu zaměřila na studium. Ale pak se výkonnost začala zvedat – i když pomalu, ale přece – a od té doby myšlenky na konec kariéry už nepřišly. Většinu své kariéry jsi studovala. Přineslo to nějaké výzvy? Myslím, že to bylo vlastně docela dobré. Člověk si trochu odpočinul od sportu myšlenkově. Samozřejmě to vyžadovalo plánování, ale tady v Joensuu máme sportovní akademii, která funguje dobře. Měla jsem pocit, že se dalo studium naplánovat tak, aby moc nenarušovalo trénink. Asi nejtěžší byl úplně první rok, kdy jsem ještě moc nechápala, jak to na univerzitě chodí, takže to bylo takové učení se. Potom, když jsem si mohla studijní plán víc přizpůsobit, tak bych neřekla, že to bylo nějak extrémně těžké. Studia už jsem ukončila a teď je fajn jen sportovat.

Finská biatlonistka dosahuje velmi dobrých statistik ve střelbě i v běhu. Při položkách vleže i vestoje zasáhla v loňské sezóně shodně v průměru 91 % terčů. V běhu ztrácela v průměru necelých 5 vteřin na vítězku závodu

Co ses o sobě naučila díky biatlonu? A co tě na sobě samotné překvapilo? Třeba loni na podzim nebo v létě, když jsem jela na tři měsíce do výšky, tak jsem se toho trochu bála. Nikdy jsem nebyla tak dlouho pryč z domova a přemýšlela, jaké to bude.

SPORT OSOBNOST

BIATLON JE PRO MLADÉ SPORTOVCE SLOŽITĚJŠÍ – POTŘEBUJEŠ ZBROJNÍ PRŮKAZ, RODIČE MUSÍ BÝT PŘÍTOMNI NA TRÉNINKU, PROTOŽE DÍTĚ NEMŮŽE SAMO NOSIT ZBRAŇ. KDYŽ DÁŠ DÍTĚ LYŽOVAT, TAK HO JEN NECHÁŠ NA TRÉNINKU TRENÉRŮM A JE TO MNOHEM JEDNODUŠŠÍ. Pak se mě během pobytu pár lidí ptalo, jestli už bych chtěla domů, a byla jsem překvapená, že mě ta myšlenka ani nenapadla. Došlo mi, že když se pro něco rozhodnu, tak se na to dokážu opravdu soustředit a už to nijak neřeším.

Kdybys mohla změnit jednu věc na biatlonu, co by to bylo? Jako první věc, která mě napadá, je zmenšení terčů, protože jsem dobrá ve střelbě ve stoje. Ale možná jsem měla navrhnout zkrácení některých běžeckých úseků.

Máš o sobě nějaký překvapivý fakt? Těžko říct… Ale co se týče sportu, tak mám fakt ráda běhání na běžeckém pásu. Lidé si myslí, že bych měla radši běhat venku, ale mně se líbí, že uvnitř nemusím nic řešit. Nastavím si tempo a běžím. Je to skoro jako meditace – nohy běží a hlava má klid. Co ráda děláš, když netrénuješ nebo nezávodíš? Ráda vařím, ale na závodech to moc nejde, protože bydlíme v hotelích. Jinak nemám žádný pravidelný koníček. Minulá sezóna byla dost hektická, možná kvůli mediální pozornosti a všemu možnému. Takže když byl někdy čas jen tak být, bylo fajn si pustit nějaký seriál nebo něco podobného. Ale nemám nic, co bych dělala pravidelně. Kdybys nebyla biatlonistka, co myslíš, že bys dělala? Doufám, že jsem nestudovala zbytečně. Asi něco s marketingem ve sportu. Pomáhá ti to nějak i teď v kariéře? Nevím, jestli z toho mám nějaký přímý užitek, ale třeba při jednání se sponzory mám pocit, že trochu chápu i jejich pohled – co asi očekávají a co chtějí. Takže v tomhle směru mi to asi dalo širší perspektivu. (Pozn. red.: Suvi studovala řízení služeb, takže spojení managementu a marketingu, a v rámci studií měla i předmět o sportovním marketingu.) Tento rozhovor je pro české publikum. Máš nějakou vtipnou historku z Česka nebo něco, co tě na naší zemi překvapuje? Čeští fanoušci jsou asi jedni z nejhlasitějších a nejlepších vůbec. Pamatuju si, že jedny z prvních závodů po covidu bez diváků byly právě v Novém Městě a bylo to hrozně zvláštní. Člověk byl zvyklý na obrovský hluk a najednou ticho. S ostatními sportovci jsme se bavili, že při střelbě byli slyšet trenéři, jak si povídají, což se nikdy předtím nestalo. Ale jinak Nové Město patří mezi moje top 3 závodní destinace. Mám ráda i trať a její profil. A taky jsme měli dva roky zpátky v týmu českého servisáka, Šimona Kubinu, který byl mým osobním servismanem.

Michaela Lavičková

Suvi čekala dlouho, než se dostane mezi světovou špičku. V loňském roce se na úkor střelby věnovala zlepšení fyzické kondice a udělala obrovský posun

Nadšenkyně do všech venkovních aktivit, která žije pět let ve Finsku. Pracuje ve výzkumu ve zdravotnictví a k tomu ve volném čase dělá doktorát v oboru sportovní management.

FOTO: MAREK AMBROŽ

KALENDÁŘ SVĚTOVÉHO POHÁRU V BIATLONU 2025/2026 29. listopadu–7. prosince 2025 Östersund, Švédsko

PROGRAM BIATLONU NA ZOH 2026 8. února 4×6 km smíšená štafeta, ženy a muži (14:05)

8.–14. prosince 2025 Hochfilzen, Rakousko

10. února 20 km vytrvalostní závod, muži (13:30)

15.–21. prosince 2025 Annecy-Le Grand Bornand, Francie

11. února 15 km vytrvalostní závod, ženy (14:15)

5.–11. ledna 2026 Oberhof, Německo

13. února 10 km sprint, muži (14:00)

12.–18. ledna 2026 Ruhpolding, Německo

14. února 7,5 km sprint, ženy (14:00)

19.–25. ledna 2026 Nové Město na Moravě, Česká republika

15. února 12,5 km stíhací závod, muži (11:15)

4.–22. února 2026 Zimní olympijské hry 2026, Milán/Cortina

15. února 10 km stíhací závod, ženy (14:45)

2.–8. března 2026 Kontiolahti, Finsko

17. února 4×7,5 km štafeta, muži (14:30)

9.–15. března 2026 Otepää, Estonsko

18. února 4×6 km štafeta, ženy (14:45)

16.–22. března 2026 Holmenkollen, Norsko

20. února 15 km závod s hromadným startem, muži (14:15) 21. února 12,5 km závod s hromadným startem, ženy (14:15)

SPORT TALENT

TEXT: ADÉLA ROČÁRKOVÁ FOTO: IMAGO

Všichni jsou jen lidé,

NE MIMOZEMŠŤANÉ Slyšeli jste už jméno Jiří Tuž? Jestli ne, zapište si ho za uši. Sympaťák z Liberce, běžec na lyžích, se totiž nebojí ani velkých jmen, ani těžkých tréninků. Pomalu, ale jistě stoupá vzhůru, a jestli se mu nepostaví do cesty nějaká zásadní překážka, můžeme se těšit.

irku Tuže jsem registrovala ve výsledkových listinách hodně vysoko už v žákovských letech. Ani v dorostu nezůstával pozadu a hned poté si právem zasloužil nominaci do juniorského manšaftu. Na podzim loňského roku musel podstoupit operaci slepého střeva, podobně jako jeho týmový kolega Michal Novák. Že léta letí jako voda, jsem se dozvěděla v lednu, když vybojoval skvělé 4. místo na mistrovství světa už v kategorii do 23 let, tedy ve 20 letech a prvním rokem v dospělých.

Životní závod

O měsíc později jsem sledovala světový pohár ve Falunu ve sprintu klasickou technikou, kde postoupilo hned několik českých reprezentantů z kvalifikace do rozjížděk. Postoupil i Jirka, a to ze skvělého 4. místa. Bývá zvykem, že naše mladé naděje zajedou nad očekávání kvalifikaci a v dalším vyřazovacím kole pohoří. Jaké však bylo překvapení, když hned po startu vyjel dopředu, přestože mu dýchali na záda papírově lepší závodníci. Jirkovo tempo bylo tak vysoké, že si utvořil

lehký náskok a favorizovaný Nor s Američanem se urputně snažili mezeru smazat, až se vzájemně složili k zemi. Nikdo další neměl šanci. Jirka postupoval z prvního místa do semifinále. Neuvěřitelné! Myslela jsem, že po kvalifikaci bude vyždímaný, ale znovu to zvládl na jedničku! Následovala semifinálová jízda, kde se Jirka postavil na startovní čáru vedle skvělého italského sprintera Pellegriniho, francouzského siláka Chanavata či rychlého Evena Northuga. Legendy – nelegendy, český rych-

ZÁVODIL JSEM A DĚLAL, CO MĚ BAVÍ. TRAŤ VE FALUNU MI SEDÍ. CÍTIL JSEM SE DOBŘE A PROSTĚ TO PADLO. SUPER DEN. MOC JSEM SI TO TAM UŽIL. A SPÍŠ JSEM RÁD ZA TEN ZÁŽITEK, NEŽ ŽE BYCH BYL NADŠENÝ Z 5. MÍSTA.

tahat za kratší konec a svou taktiku nezopakuje. Do cíle dojel na 6. místě, ale nakonec se ve výsledcích díky rozhodnutí jury posunul na 5. říčku před Northuga. Po tomto závodě bylo jasné, že se svět bude zajímat o neznámého mladíka, který se svým aktivním pojetím, po pár startech ve SP a minimálních zkušenostech propracoval přes mnohá slavná jména až do finále. Přejděme však ze záznamu k přímému přenosu – rozhovoru s Jiřím Tužem: Jirko, co se ti honilo hlavou, když jsi postupoval ve sprintu dál a dál a stál vedle největších hvězd? Měl jsi z nich respekt? Když jsem startoval v semifinále a stál vedle Pellegriniho, Chanavata, vedle opravdu velkých jmen, měl jsem z nich respekt. Ale během té jízdy jsem si uvědomil, že to jsou také jen lidé a ne nějací mimozemšťané, co vždy jen vyhrajou. Cítil jsem se dobře a pak lépe a to uvědomění, že to jsou jen lidé, kteří nemusí mít dobrý den, a já ho můžu mít, mi určitě pomohlo a dodalo sebevědomí. Jak jsi vstřebal svůj dosavadní životní výsledek? Bylo to velké překvapení. Závodil jsem a dělal, co mě baví. Trať ve Falunu mi sedí. Cítil jsem se dobře a prostě to padlo. Super den. Moc jsem si to tam užil. A spíš jsem rád za ten zážitek, než že bych byl nadšený z 5. místa.

lík to rozjel úplně stejně jako ve čtvrtfilnále. Vyběhl všechny kopce po Klæbovsku tak svižně, že z toho bratr slavného Northuga v posledním stoupání lehce zakopl, když viděl, jak mu neznámý mladík utíká. Francouz ani Ital neměli šanci. Northug se po sjezdu dostal do vedení, ale Jirka věděl, že postoupí přímo i z druhé pozice. Ve finále startoval český reprezentant s Francouzem a čtyřmi norskými závodníky, včetně hvězdného Klæba. Zkusil to, ale hned v půlce startovní rovinky věděl, že bude

A jak jsi byl celkově spokojený se skvělými výsledky z loňské sezóny? Sezónu bych hodnotil celkově pozitivně. Jediné, co se mi nelíbilo, že moje výsledky v jejím průběhu byly nekonzistentní. V některých závodech jsem byl schopný zaletět šíleně nad očekávání, v jiném hodně hluboko pod ním. Jinak to byla velmi vydařená sezóna. Jsem rád, že se mi povedlo hned prvním rokem v dospělých se s nimi srovnat. Možná všechno zlé pro něco dobré, že se ti posunula forma kvůli operaci až na druhou půlku sezóny, kde byly i důležité vrcholy. Co myslíš? Operace asi hrála roli. V druhé půlce sezóny jsem byl víc čerstvý, ale těžko říct. Byla to situace, která nastala, a myslím, že jsme se s ní

popasovali, jak jsme mohli, a ta reakce na nastalou situaci byla nejlepší, co mohla být. Nemrzela tě brambora z mistrovství světa do 23 let? Samozřejmě medaile by byla hezčí, ale pro mě je důležitější, že trénink a práce, kterou odvádím, jdou dobrým směrem, a věřím, že dřív nebo později ta placka z mistrovství světa (dále MS) U23 nebo z velkého MS padne. Doufám, že to pro mě bude spíš otázkou času. Myslím, že práce, kterou děláme, a zázemí, které díky Svazu lyžařů ČR a Dukle máme, je prostě super a že mám v sobě potenciál, abych dosáhl něčeho velkého. Všimla jsem si jedné fotky, kde jsi při sprintovém závodu vedle Klæba. Máte hodně podobný somatotyp. Takže asi dobrý předpoklad? Je fajn se porovnávat s takovou hvězdou a vlastně i legendou, jakou je Klæbo. Dá se říct, že si jsme podobní. On je trochu vyšší a hubenější. Ale spíš to bude moje cesta. Nechci někoho kopírovat. Nevím, jak to říct. Myslím, že předpoklady na sprinty i distance mám dobré a časem snad ty velmi kvalitní výsledky přijdou. Chceš jezdit dobře sprinty i distance. Nebylo by lepší se zaměřit primárně na sprinty a s věkem se zlepšit v distanci? Podobně jako právě Klæbo a ostatní hvězdy? Ano. Cílem je vyjezdit se velmi dobře ve sprintech, postupovat z kvalifikace ideálně v každém závodě a postupně se zařazovat i do distance. Na oboje trénuju denně, ale určitě se primárně soustředím na sprinty a výsledky z distance se snad dostaví později. Zdá se mi, že v současném týmu běžců panuje velmi dobrá atmosféra, která by v budoucnu mohla vést ke kvalitním výsledkům. Jak to vnímáš ty? V týmu je atmosféra opravdu skvělá. Máme dobrou partu, nejen v tréninku, ale i mimo něj. V tréninku se hecujeme, pomáháme si. Určitě je dobré v tom nebýt sám. I s trenéry máme dobré vztahy. Do budoucna máme velmi pozitivní výhledy a věřím, že budeme ještě lepší.

SPORT TALENT

Jirka ve svém „zatím“ životním závodu, kdy vybojoval 5. místo ve Světovém poháru ve Falunu 2025 Líbil se mi rozhovor Michala Nováka po tým sprintu na MS v Trondheimu, ve kterém jste spolu startovali. Hodně tě chválil a vůbec netlačil na okamžitý výsledek. Je pro tebe vzorem? Michal je v tomhle hodně fajn. Dává nám prostor, a když s něčím potřebujeme poradit, pomůže, ale nechává nás jít svou cestou. Sleduju u něj spíš jen detaily a to, jak přistupuje k tréninku a závodům. Také je šílené ho na tréninku vidět, jak na tom je a kolik práce mě a ostatní ještě čeká, ale určitě je pro nás skvělou motivací. V distancích je o třídu někde jinde. Viděla jsem pár tvých videí z tréninku a přijde mi, že se lyžováním bavíš. Co se ti na běhu na lyžích líbí? Určitě. Lyžování jako takové mě fakt baví. Že čas při práci strávím venku a baví mě, jak je to náročné. Ale občas je to právě to, co na lyžování nesnáším. Takže to, co miluju i nesnáším, je jedna věc zároveň. Baví mě být venku, baví mě pracovat a zdokonalovat se v té jedné věci, která mi jde. Baví mě i proměnlivost, že v závodě hraje roli mnoho věcí, ať už to jsou lyže, forma nebo podmínka, ve které startujeme. Každý závod je úplně jiný.

NA LYŽOVÁNÍ MĚ FAKT BAVÍ, ŽE ČAS PŘI PRÁCI STRÁVÍM VENKU I TO, JAK JE NÁROČNÉ. ALE OBOJÍ JE OBČAS ZÁROVEŇ PRÁVĚ TO, CO NA LYŽOVÁNÍ NESNÁŠÍM. TAKŽE TO, CO MILUJU I NESNÁŠÍM, JE JEDNA VĚC ZÁROVEŇ. Není to ale někdy frustrující, když máš špatné lyže a cítíš formu? Ano, přesně to je lyžování. Někdy se cítíte skvěle a lyže jsou bohužel špatné. Někdy právě naopak. Cítíte se strašně, ale máte skvělé lyže a je z toho dobrý výsledek. Prostě nahoru, dolů. Právě to je zajímavé jak pro diváky, tak závodníky a jedinečné na našem sportu. Rodiče tě vždy podporovali. Táta tě vedl od mala ke sportu a tvá mamka je profesně mentálním koučem. Řešíte spolu nějaké záležitosti týkající se psychické stránky? Občas jsem s ní něco řešil, ale spíš ji nevyužívám. Je to pro mě takové zvláštní. Přijde mi, že když o tom mluvím s někým externím, tak mi to sedí víc. Ale když mám problém a nevím

za kým jít, tak se s ním poradím. Takže někdy ji využiju. Můžeš nám na sebe prozradit, jaký trénink máš nejraději? Pokud se budeme bavit o zimě, tak jsou to delší klasické intervaly 8–10 minut v pěkných podmínkách na tuhém vosku. Klidně 6 x 10 minut na anaerobním prahu. V létě výjezdy na kolečkových lyžích nebo běh do kopce. Klidně i ve vyšší intenzitě v závodním tempu. Trochu se zmáčknout, to mám docela rád. Pěkné sebemučení. Čekala jsem nějaký vytrvalostní trénink, kde si můžeš popovídat s kamarády. Děkujeme ti za rozhovor a držíme pěsti.

FOTO: ČOV / BARBORA REICHOVÁ

KALENDÁŘ SVĚTOVÉHO POHÁRU V BĚHU NA LYŽÍCH 2025/2026 28.–30. listopadu 2025: Ruka, Finsko 5.–7. prosince 2025: Trondheim, Norsko 12.–14. prosince 2025: Davos, Švýcarsko

PROGRAM BĚŽECKÉHO LYŽOVÁNÍ NA ZOH 2026 7. února: 10 + 10 km skiatlon, ženy (13:00) 8. února: 10 + 10 km skiatlon, muži (12:30) 10. února: Sprint klasicky, ženy a muži (9:15 kvalifikace, 11:45 finálové jízdy)

28. prosince 2025–4. ledna 2026: Tour de Ski, Itálie

12. února: 10 km volnou technikou, ženy (13:00)

17.–18. ledna 2026: Oberhof, Německo

13. února: 10 km volnou technikou, muži (11:45)

23.–25. ledna 2026: Goms, Švýcarsko

14. února: Štafeta, ženy (12:00)

4.–22. února: Zimní olympijské hry 2026, Milán/Cortina 28. února–1. března 2026: Falun, Švédsko 7.–8. března 2026: Lahti, Finsko 12.–15. března 2026: Drammen – Oslo, Norsko 20.–22. března 2026: Lake Placid

15. února: Štafeta, muži (12:00) 18. února: Týmový sprint, ženy a muži (9:45 kvalifikace, 11:45 finálové jízdy) 21. února: 50 km klasicky, muži (11:00) 22. února: 50 km klasicky, ženy (10:00)

FOTO: BÓŠA/SVAZ LYŽAŘŮ ČR

SPORT

TEXT: ADÉLA ROČÁRKOVÁ

ROK

v závodní stopě V posledním roce se událo v závodní běžecké stopě i mimo ni mnohé. Vybrali jsme pro vás střípky, které možná lehce zavání bulvárem, ale stojí za přečtení a připomenutí si některých okamžiků uplynulého roku. Dostal nálepku rváče

FOTO: UZBECKÁ LYŽAŘSKÁ FEDERACE

Švéd s českými kořeny Max Novak vedl ještě na začátku března celkové pořadí seriálu dálkových běhů na lyžích Ski Classics. Zlom nastal v poslední zatáčce Birkebeinerrennetu, kdy bojoval o pódium a kolize s Olem Jørgenem Bruvollem ho odsunula až na sedmé místo. V cíli Max svého soupeře fyzicky napadl. Jury, pod vedením Lukáše Bauera, ho diskva-

lifikovala za nesportovní chování. V důsledku incidentu klesl Novak z prvního místa na šesté a přišel o možnost vyhrát prize money za celkové vítězství ve výši 26 600 eur. Nebyla to však pro Maxe jediná diskvalifikace v uplynulé sezóně. Ve švédské Orse na závodu Grönklitt ITT byl vymazán z prvního místa kvůli přibruslování na trati.

Neporazitelný Johannes Høsflot Klæbo předvedl na únorovém mistrovství světa v Trondheimu bezchybný výkon, kdy vyhrál všechny závody v běhu na lyžích. A protože stál na startech všech závodů, nedal ostatním závodníkům ani jednu šanci. Běžecké lyžování upadá na sledovanosti a Klæbova suverenita zvýšení diváckého zájmu (možná s výjimkou norského) nepřidává.

Za dluh může „špatné počasí“ Mistrovství světa v běžeckém lyžování v Trondheimu čelilo velkému skandálu. V červnu se pořádající organizace přiznala, že dluží všem subjektům finance v celkové výši 134 milionů norských korun, tedy přes 290 milionů Kč, a že jim chybí polovina, aby dluh pokryli. Příčin finančního deficitu je podle pořadatelů hned několik: zvýšení cen, větší výdaje na akci a skutečnost, že ceny vstupenek byly na konci zlevněné. Po skončení šampionátu obdržela pořadatelská společnost několik nezaplacených pohledávek, se kterými podle předsedy nepočítala. Jedná se

o časomíru, dopravu a ostrahu v celkové výši zhruba 36 milionů Kč. Nižší tržby ze vstupenek vysvětluje vedení šampionátu špatným počasím. Vstupenky byly prodány za necelých 175 milionů Kč, což je o 12 milionů méně než původní rozpočet 187 milionů Kč. Nečekaně prodělečnou akci následně vyšetřovaly norské úřady. Stát hned na začátku kauzy oznámil, že nemůže pomoci s pokrytím potřebných financí. Při pořádání akcí totiž poskytuje pouze granty, neposkytuje záruku, ani nepokrývá žádné deficity.

Skandál kvůli servisnímu kamionu Prezidentka ruského týmu běžců na lyžích Jelena Vjalbe zveřejnila fotografie nového servisního kamionu. Jedná se o nejvýkonnější sériově vyráběný nákladní vůz na světě a je vybaven technologií, která umožňuje rychlý a bezpečný pohyb za každého počasí a podmínek. Fotografie však vyvolala ve Švédsku skandál. Na snímcích je totiž zachycen zbrusu nový nákladní vůz značky Volvo. Společnost Volvo zahájila interní vyšetřování. Do Ruska totiž nepro-

dala jediné vozidlo od začátku války s Ukrajinou, tedy od února 2022. Pokud by vyšlo najevo, že některý z obchodních partnerů porušil pravidla, která zakazují další prodej vozidel do Ruska a Běloruska, společnost by s ním přerušila veškerá spojení. Nejpravděpodobnější scénář je, že třetí strana prodala návěs dál, například na Blízkém východě nebo ve Střední Asii, a pak ho propašovala do Ruska přes Irák nebo Írán, aby se vyhnula západním sankcím.

Biatlonista třetí na Tour de France Ještě nedávno jezdil na běžkách s biatlonovou zbraní na zádech, když v červenci všechny zaskočil na Tour de France, kde vybojoval senzační třetí místo v celkovém hodnocení a oblékl si bílý dres pro nejlepšího mladíka. Řeč je o německém závodníkovi Florianu Lipowitzovi (25 let). Biatlonu se věnoval od sedmi let. Jeho starší bratr Philipp se stal juniorským mistrem světa a také Florian byl vždy blízko špice. Mladík měl velký talent i pro cyklistiku a v roce 2022 získal zkušební smlouvu s Bora-Hansgrohe. A od té chvíle se věci posouvaly kupředu. Jeho první profesionální vítězství přišlo u nás v roce 2023 na silničním závodu Czech Tour. Vloni však vlétl mezi špičku, kdy na Tour de Romandie vybojoval své první pódium ve WorldTour a na Giru d’Italia skončil ve dvou etapách pátý.

Smrt v horách

Laura Dahlmeier (31 let), jedna z historicky nejúspěšnějších biatlonistek, byla nalezena mrtvá po horolezecké nehodě v Pákistánu. Dvojnásobná olympijská vítězka a sedminásobná mistryně světa byla pohřešována poté, co ji v pondělí 28. července zasypal sesuv kamení v pohoří Karákoram. K nehodě došlo přibližně v 5 700 m n. m. na úbočí Laila Peaku, hory vysoké 6 096 metrů v severním Pákistánu. Laura lezla s lezeckou partnerkou, když je náhle zasypal kamenný sesuv. Zatímco partnerka dokázala zavolat o pomoc a byla později zachráněna, Laura nemohla být kvůli špatnému počasí několik dní dohledána. Bylo výslovnou a písemnou vůlí Laury Dahlmeier, aby v takovém případě nikdo neriskoval svůj život kvůli její záchraně. Jejím přáním bylo ponechat své tělo hoře.

FOTO: FISCHER SPORTS GMBH

Na konci června se o německé závodnici Victorii Carl psalo mnohem více, než když v roce 2022 vyhrála se svou reprezentační kolegyní Katharinou Hennig olympijské zlato v týmovém sprintu. Uplynulá sezóna 2024/25 byla pro německou běžkyni na lyžích jednou z nejúspěšnějších v její dosavadní kariéře, kdy skončila v celkovém hodnocení Světovém poháru na 2. místě. Nyní má však důvod k pláči, protože má pro letošní sezónu zákaz startu, včetně olympijských her. Victorie byla pozitivně testována na klenbuterol, zakázanou látku, která se u pacientů používá k léčbě astmatu a která rozšiřuje dýchací cesty a usnadňuje dýchání. Lék byl podán 26. března a Carl jej aktivně deklarovala při dopingové kontrole. „Budu se muset vyrovnat s následky toho, co se stalo,“ řekla zdrceně a vysvětlovala situaci: „Byla jsem na vojenském mistrovství světa. Po dvou závodech jsem měla silný kašel. Měla jsem problémy se spánkem a budila jsem se několikrát během noci. Požádala jsem tedy našeho vojenského lékaře o pomoc. Bohužel mi předepsal nepovolený lék. Jednalo se o Spasmo-Mucosolvan, který je na seznamu zakázaných látek WADA. Lék jsem dostala až po závodě a myslela jsem si, že doktor jedná profesionálně, jako jsme zvyklí v německém národním týmu, kde se nemusíme o nic starat.“

Dočkala se satisfakce V březnu 2024 měl premiéru celovečerní dokumentární film Gabriela Soukalová: Pravda se pořád vyplatí od režiséra Petra Větrovského, kde legendární biatlonistka odhalila pozadí svého nelehkého soužití a rozchodu s bývalým manželem Petrem Koukalem. V září 2025 se konečně dočkala a na základě soudního rozhodnutí jí musel exmanžel vrátit značnou část majetku. Bývalý badmintonista se stal výhradním majitelem moderní vily s výhledem na

Tragická smrt V pátek 19. září tragicky zahynul mladý 19letý biatlonista Jan Vaňha. Milý, obětavý a pracovitý kluk, který rád vtipkoval a v kolektivu byl velmi oblíbený. Původem závodník z Klecan u Prahy později reprezentoval Nové Město na Moravě, kde se po ukončení závodní činnosti věnoval trénování dětí. Měl nastoupit na Masarykovu univerzitu v Brně do oboru trenérství a také pomáhat se servisem lyží české reprezentaci. Miloval silniční cyklistiku, která se mu stala osudnou. Střetl se s vozidlem a nebylo mu pomoci.

Brdy a k tomu získal i dalších sedm pozemků a Gabriela si naopak ponechala dvě nemovitosti v Bedřichově, z nichž jedna je rodinným domem jejích rodičů. Dále si spravedlivě rozdělili dva luxusní loftové byty v pražských Modřanech, které mají každý hodnotu přesahující 9 milionů korun. Koukal se navíc zavázal, že Soukalové vyplatí 18 550 000 Kč. Tuto částku musel uhradit ve čtyřech splátkách, které musel zaplatit do konce října 2025.

Miliony na účtu, přesto kradla Francouzská biatlonistka Julia Simon byla soudem v Albertville odsouzena k tříměsíčnímu podmíněnému trestu a pokutě 15 000 eur. Až po předložení dalších důkazů přiznala, že v letech 2021–2022 zneužila platební karty své kolegyně Justine Braisaz-Bouchet a týmového fyzioterapeuta k „drobným“ nákupům v řádech stovek či tisíc korun. Simon, která měla na účtu 320 000 eur, nedokáže své jednání vysvětlit: „Tři roky pracuji se svou psycholožkou, abych to pochopila, ale stále se nám to nepodařilo. Je to, jako bych měla v hlavě černou díru. Neměla jsem k tomu žádnou finanční motivaci. Bylo to hloupé – jednoduše hloupé – protože jsem to nepotřebovala.“

FOTO: ČESKÝ BIATLON

Hříšnice, či nevinná?

FOTO: FISCHER SPORTS GMBH

SPORT OSOBNOST

Ladislav Švanda byl důležitou oporou československého týmu běžců na lyžích, s nímž vybojoval dvě bronzové medaile – jednu mistrovskou a jednu olympijskou

FOTO: ARCHIV AUTORKY

TEXT: ADÉLA ROČÁRKOVÁ

SVĚTOBĚŽNÍK,

který nikdy neztratil směr Muž plný nasazení a energie, s níž dříve podával maximální výkony v běžecké stopě, nyní ji rozdává jako trenér rakouské mládeži. Ladislav Švanda patří mezi lidi, kteří nestárnou, nenudí a neustále tahají z rukávu něco, čím vás překvapí.

adislav se narodil 14. února 1959 v Praze. Stál u dvou ze tří historických úspěchů našich mužských štafet. V roce 1988 na Zimních olympijských hrách v Calgary získal společně s Václavem Korunkou, Pavlem Bencem a Radimem Nyčem bronzovou medaili (rozhovor s jednotlivými členy štafety si můžete přečíst v časopise NORDIC č. 46). Hned o rok později zacinkal stejný kov i na mistrovství světa v Lahti, kde jela štafeta ve stejném složení, jen P. Bence nahradil Martin Petrásek.

Když opustil národní manšaft, působil dvě sezóny v dálkových bězích, kde jako jediný Čech stále drží prvenství na nejmasovějším závodu volnou technikou na světě – Engadinském skimaratonu. Již po ukončení závodní kariéry se přestěhoval do rakouského Ramsau, kde trénuje místní mládež, včetně svých dvou dcer. Kdy ses poprvé podíval do Ramsau? Do Ramsau jsem se dostal, když mi bylo 15 let. Jarda Honců, tehdejší trenér repre-

KDYŽ VIDÍM TADY TY MÍSTNÍ LIDI, CO JDOU V 65 DO PENZE, TAK KAŽDEJ CHODÍ. KDYŽ NĚKDO UMŘE DŘÍV NEŽ V 90, TAK ŘEKNOU, ŽE UMŘEL MLADEJ. DOJDOU I NAHORU NA GUTENBERG PĚŠKY, VÍC NEŽ 1 000 M PŘEVÝŠENÍ, DAJÍ SI TAM PIVO A KNEDLÍK A JDOU ZASE DOLŮ. KLIDNĚ V 80 LETECH! KDYBYS TAM VYHNALA 80LETOU ŽENSKOU Z PRAHY, TAK UMŘE DŘÍV, NEŽ TAM DOJDE. zentace mužů, tam vzal tři talentované kluky s sebou. Když to spočítám, tak je to 52 let, kdy jsem byl poprvé v Ramsau, a strašně se mi líbilo. Člověk v životě procestoval mnoho středisek v horských oblastech nejen po Evropě. Prostě jsem si říkal, že bych chtěl žít buď v Ramsau, anebo v Kanadě. Co konkrétně tě v Ramsau zaujalo? Co se mi tady líbí, je skalnatý masiv na jedné straně, který není porostlý, a na druhé straně zelení porostlý hřeben. Navíc dolů do údolí je krajina otevřená. Několik let jsem trénoval švýcarskou reprezentaci v Davosu. Když tam jsi 14 dní, tak je to hezký, ale když tam žiješ šest let, je to takový morbidní. Všude kolem jsou jenom skaliska a jsi tam v takový černý díře uzavřený, sevřený. Tady vykoukneš z okna a vidíš zelený louky a na druhé straně skalnatý masiv, nahoře se sněhem. Když si vyběhneš nahoru, jsou tam studený jezera a krásný výhledy.

FOTO: ARCHIV AUTORKY

A vyběhneš si tam někdy? Jo, teď jsem zrovna přijel z kola. Byli jsme s mladší dcerou na silničkách, takže jsem rád, že teď řídím na tempomat, protože mám nohy úplně vyřízený. Ona vždycky vymyslí nějakou trasu. Jeli jsme přes tři kopce, a když to spočítám, tak na 60 km jsme nastoupali přes 2 800 výškových metrů.

FOTO: ARCHIV AUTORKY

Máš ale dvě dcery, že? Mám. Jedné je 18 a teď odmaturovala a druhé 15. Obě lyžujou a ta mladší je hodně dobrá. Loni v zimě tu vyhrála všechny poháry. Technicky jsou dost vyspělé. Lyžujou dobře. Nenutím je. Jestli to budou chtít dělat, nebo ne, to se musí rozhodnout samy.

Členové úspěšné štafety z MS 1987 v Oberstdorfu při letním tréninku. Zleva P. Benc, M. Bečvář, L. Švanda a P. Lisičan Teď u nás trénuje i jeho sestra, která byla třetí na mistrovství, takže nějaký geny taky podědila. Takže holky trénují s tebou? Jo, trénuju je. Chodí na normální gympl a myslím si, že ta mladší trénuje podstatně méně než ostatní, ale dělá takový ty správný věci. Nechodí na tělocvik a nějaké předměty, takže je vyzvednu a bydlíme hned u stopy a 3 km od kolečkové dráhy. My máme s oddílem tři tréninky týdně a zbytek si trénuje sama, takže asi 5–6x Ladislav při tréninku na kolečkových lyžích (r. 1987). V pozadí reprezentační týdně. trenér Bohuslav Rázl Děti se musí do 18 naučit lyžovat, aby Děláš jim trenéra? v závodě nemyslely na techniku a aby ji jely Trénuju v Ramsau oddíl už vlastně 10 let a od perfektně. Musíš udělat nějaký základ a taky doby, kdy jsem ho přezval, tak je nejlepším rychlost, aby se neztratila. Rychlý vlákna ztráoddílem v Rakousku. Třeba Mika Vermeulen cíš a tu práci získáš létama, abys pak mohla (Pozn. red.: Rakušan, který poslední dvě něco zajet. sezóny vylétl mezi elitu ve Světovém poháru Dost mě mrzí, že na všech sportovních a získal dvě pódiová umístění.) u nás vyrostl školách, a myslím, že je to i u nás v Česku, a ještě pořád se mnou občas něco konzultuje. děti od 14 do 18 let hodně dřou a pak ve 20 Pořád jsme ve spojení i s celou jeho rodinou. končí. Třeba moje mladší dcera má 285 od-

trénovaných hodin ročně a z ostatních klubů mají přes 600 hodin. V zimě jela dva závody v Planici proti českým holkám, nebo i další evropské poháry, kde je porazila. V 15 letech, v pubertě, kdy je tělo ve vývinu, to mi přijde strašně moc a strašně špatně. Extra talent, který ve 20 vyhrává, se rodí jednou za 100 nebo 50 let. Takový talenty tady v Rakousku nemáme, takže s dětmi musíš postupně a nepřetížit je, aby je to bavilo. Tady v 16 letech vezmou někoho do reprezentace a v 18 ho vyhodí, což mi přijde úplně scestný. Jsem názoru dělat do 18, co se dá, a teprve od 19 let začít. A ani by neměl nikdo v manšaftu být mladší 19 let. U dětí se pak objeví rivalita, že ten už má CZ na zádech a ve finále není dorostlý ani fyzicky. Nepřemýšlel jsi, že by holky reprezentovaly Českou republiku? No zatím jsou obě Češky a můžou, ale nechávám to na nich, ať se rozhodnou samy. Mluvíš dobře česky. Jak si udržuješ češtinu? Mluvíme doma česky a díky tomu umí holky česky perfektně. A co se ženou? Máš Češku, nebo Rakušanku? Máma je Češka, ale když byly malé, tak se odstěhovala pryč. Takže se o ně staráš sám? Piplám je sám. Mají tvrdou, tedy spíš měkkou, výchovu. (smích)

FOTO: ARCHIV AUTORKY

SPORT OSOBNOST

FOTO: ARCHIV AUTORKY

Nenašel sis nějakou jinou ženu? Nechtěl jsem domů někoho přivést a chtěl jsem to vzít nějak rozumně. Děti, když jim je od 10 do 15 let, si prochází těžkou dobou. Kdybych domů někoho přivedl, tak by to neudělalo dobře. Starší dcera už říká, že je to v pohodě, ať si někoho najdu a nezůstanu tady sám, ale vím, že té mladší by to vadilo. Až budou mít svůj život a půjdou si svým směrem, tak možná.

Ladislav Švanda na startu Zlaté lyže v Novém Městě na Moravě v roce 1988, která byla součástí Světového poháru

Členové čs. štafety se obměňovali, ale Ladislav byl stabilním článkem. Zde 50. ročník Zlaté lyže Českomoravské vysočiny (1988), kde reprezentovala mužská štafeta ve složení V. Korunka (zleva), R. Nyč, M. Bečvář a L. Švanda Chtěl ses vždycky přestěhovat někam do ciziny? Mně se v Ramsau líbilo, že vlastně vyjdeš z baráku a hned jdeš na lyže, na hory. Narodil jsem se v Praze a dlouho tam žil, pak v Jablonci a Liberci a města moc nemusím. Když vidím tady ty místní lidi, co jdou v 65 do penze, tak každej chodí. Když někdo umře dřív než v 90, tak řeknou, že umřel mladej. Dojdou i nahoru na Gutenberg pěšky, víc než 1 000 m převýšení, dají si tam pivo a knedlík a jdou zase dolů. Klidně v 80 letech! Kdybys tam vyhnala 80letou ženskou z Prahy, tak umře dřív, než tam dojde. Nebyl jsi někdy naštvaný na rakouskou náturu a nepřemýšlel jsi, že by ses vrátil zpátky? Jak tady trénuju děti i z bohatších hotelů, tak jsou za to všichni vděční a vzali mě za svého. Z tohoto důvodu mi nedávají najevo, že jsem cizinec, mám lepší pozici a berou mě. Z Ramsau je asi 32 lidí v reprezentaci, ať už v běhu na lyžích, biatlonu, skialpinismu a dal-

ších a z toho 20 dětí prošlo mýma rukama. Trenér Stadlober (pozn. red.: bývalý rakouský medailista z MS v běhu na lyžích, v současnosti trenér a otec Teresy Stadlober – bronzové medailistky ze ZOH) si mě drží, nechce, abych šel dělat něco jiného někam jinam. Je si toho vědomý.

věci. Přemlouvám všechny kamarády, aby jejich děti jezdily na Atomicu, když bydlíme tak blízko od fabriky. Máme skvělý servis, moje holky i další oddílové děti tam nafasují lyže, něco vrátí, nebo vymění. Takové podmínky bychom u Fischeru zdaleka neměli. Fabrika je od nás jen 20 km a pomáhám tam se vším možným. Nechtějí nic rozšiřovat, chtějí mít jistotu, že co vyrobí, to prodají. Zažili jsme boom ve výrobě snowboardů, kdy vrazili do fabrik strašné peníze a najednou se trh naplnil. Podobně jako s elektrokoly, která stojí v krámech a nikdo je nechce. Sezónní věci jsou pro výrobce složité, aby produkci odhadli. Když nebude sníh, tak lyže nikdo kupovat nebude. Musí aspoň na 14 dní, tři týdny napadnout.

Pracoval jsi v Ramsau jako správce českého hotelu Stierer. Jsi tam pořád? Měl jsem hotel pronajatý na sebe, v létě se přestavoval a do října byl zavřený. A uvidím, jak se dohodneme s majiteli, jakou si řeknou sumu. Chtěl jsem z něj udělat sporthotel, už to bylo na dobré cestě, ale majitelé se pak neshodli. Takže teď jsem měl asi po 20 letech volné léto a lámali mě do Atomicu, abych zase pracoval pro ně, ale udělal jsem si volno. Taky mám na to věk.

Prý máš svůj patent na speciální lyže s otočnou komorou? Není to jen moje zásluha. Přišel s tím Míra Bouška, který vyrábí kola Apache. Komora se dá otáčet díky magnetu, takže buď můžeš mít lyži s mohérem, nebo na klasiku. Jenže je to složitý. Patent chtěl koupit Atomic, pak Salomon, pak přišel covid, pak se o něj zajímalo Kästle, ale všichni jsou teď v krizi. Hrozně těžká doba. Myslím si, že se to nezlepší. I Fischer je kvůli válce a slabým zimám v háji. Vzali si úvěr a jsou na pokraji bankrotu.

Zmínil jsi, že jsi byl v Atomicu zaměstnaný. Na jaké pozici? Tři roky jsem tam pracoval ve vývoji v závodním oddělení a vymýšlel konstrukce a další

Jak vlastně vzpomínáš na svou závodní kariéru? Jak člověk přijde do pracovního procesu, tak zhodnotí, že to sice byla dřina, ale že

Jak ses dostal do pozice trenéra? Po manšaftu jsem jezdil dva roky laufy a pak skončil v Ramsau, kde jsem trénoval asi šest let kluky až do roku 1998. Měl jsem dobrou skupinu Rakušanů: Stadlober, Urain, Botvinov a další a pak přišel Walter Mayerl, s kterým jsem předtím závodil v jednom týmu za Atomic. Věděl jsem, že se motal kolem dopingu, a nechtěl jsem v tom figurovat, tak jsem od nich rychle utekl. A přesně to se pak stalo. Třikrát za sebou je chytli na doping. Spal jsem s ním na pokoji, a když jsem viděl, co si do sebe píchá, tak jsem mu říkal, že by mě to zabilo. Pak mě oslovili Švýcaři, u kterých jsem dělal asi taky šest let trenéra, převážně ve Sv. Mořici. První rok jsem trénoval juniory a potom i béčkovou reprezentaci a Marcus Kramer měl holky. Pak byly závody Davosu proti Gomsu, dvě velká střediska proti sobě, a závodníci si mohli vybrat, s kým chtějí trénovat. Na mistrovství jsem měl prvních 8 závodníků, tak se rozhodli pro mě. Bavily tě laufy? Bylo to supr. Krásná léta. Měl jsem tenkrát štěstí. Závodil jsem hlavně se dvěma Švédy Andersem Blomkquistem a Håkanem Westinem. Oba tenkrát jezdili za švédský svaz a nebyli v žádném týmu. Byli součástí

repre. A domluvili jsme se, že se budeme na závodech střídat, pomůžeme si a poslední kilometr pojedeme za sebe. Kdybych neměl tyhle kluky, tak by se nám takhle nedařilo. Jeden rok jsem byl v celkovém hodnocení Worldloppetu první a další druhý. Jako jediný Čech jsi vyhrál Engadin Skimarathon! Jo. Engadin, taky König Ludwif lauf, americký Birkebeiner a závod v Japonsku. V té době se začaly objevovat severské týmy a nikdo tam nic nekontroloval. Ty kluci

Navíc ten můj sponzor jim dával na Engadin velkou dotaci a říkal, že jestli mě disknou, tak už jim nic nedá. Jenže vedoucí závodník poháru kvůli tomu pádu dojel až 4. a o bod prohrál celkové vítězství. Jaký dálkový běh se ti líbil nejvíce? Gautineau. To byl těžký závod. Vyhovoval mi. Těžké kopce nahoru. Na 5. km jsme s Westinem odjeli a v cíli jsme měli 15minutový náskok. To nebylo pro typické laufaře a my ze svěťáku jsme měli výhodu. Jeli jsme spolu tempo a střídali se. FOTO: LADISLAV ŠVANDA

to byly nejhezčí roky, co zažil, protože byla sranda. Byly hezký dny, byly šeredný dny, byly normální dny, tak to ve sportu je, ale rád na to vzpomínám, protože bez sportu bych nepoznal tolik zajímavých lidí. Třeba v Austrálii na Kangaroo Hoppetu, mě a dva nejlepší Švédy z poháru v dálkových bězích pozval jeden movitý sponzor na svou jachtu. Když jsem působil už jako trenér u švýcarského manšaftu, tak jsme po sezóně jezdili na turné po Americe. Závodníci dostali zdarma ubytování, zaplatili jim cestu a nějaké kapesné a trochu peněz se dalo i vydělat. Jezdili jsme do hotelu k jednomu chlapíkovi, co nás tam zval, ale když onemocněl, tak to všechno padlo. Zvali tam Italy, Nory, Švédy, Finy, Němce. Závodilo se v Canmore, ve Three Sesters v Oregonu a pak se přesouvalo ze západního pobřeží kolem Skalistých hor. Američané vždycky říkali – další závod je tady kousek – ale ono to bylo třeba 600 mil. Pro ně jsou přesuny v pohodě. Lidí tam extra moc nebylo, ale závody byly hezké. Američani a Kanadani tam měli své kluby a bylo to pro ně zpestření, že přijeli i jiné národy. Za 12 dní se stihlo 10 závodů.

Ladislav se svými dvěma dcerami, s kterými žije v Ramsau. Foto bylo pořízeno před 7 lety. Dnes už jsou z nich velké nadějné lyžařky byli asi nabouchaný vším možným. Já jezdil na čokoládu a tyčinky od Enervitu. (smích) Sponzoroval mě největší švýcarský výrobce papírových ubrusů do nejlepších hotelů. Byla to náhoda. Jednou jsem si s ním šel v Engadinu zalyžovat, abych mu řekl, co dělá na lyžích blbě. Pak mě pozval na večeři a říkal jsem mu, že bych rád jezdil laufy a že bych tenhle rok chtěl zkusit jen Engadin, abych věděl, co to obnáší. A on, abych si dal na rameno název jeho firmy. Tenkrát jsem vyhrál, ale tak, že jsme dojížděli tři do cíle. Závodník, který vedl celý pohár, tak vedl, ale najel mi v cílovém spurtu pod lyži a spadnul. Viděl jsem pak zpětné záběry. Jel jsem úplně čistě, soupaží.

A jaká technika ti seděla? Bylo mi jedno, jestli se jede klasicky, nebo bruslením. A i děti tak vychovávám. Jsem názoru, že jestli chceš být multifunkční jezdec, musíš mít skvělý obě techniky. Máš daleko větší možnosti a můžeš vyhrát víc závodů. Zaměřit se pouze na nějakou techniku je podle mě blbost. Děkuji, Láďo, za milý rozhovor a asi mohu mluvit i za naše čtenáře, že bychom si přáli aspoň jednu z tvých dcer vidět v české reprezentační kombinéze, jak pokračuje ve tvých šlépějích.

SPORT HISTORIE

Skupina jezdců v dobové výstroji, uprostřed Jan Buchar a Josef Rössler Ořovský v brýlích a norské čapce lyžecké (kolem let 1910–1920) TEXT: ALEŠ SUK FOTO: ARCHIV AUTORA

Osobnosti bílé stopy

Josef Rössler Ořovský a Jan Buchar J. R. Ořovský 29. červen 1869 je dnem, kdy se narodil nejvýznamnější český tělovýchovný organizátor, aktivní sportovec, polyglot a elánem překypující člověk – Josef Rössler Ořovský. Pilný, energický, houževnatý a bojovný; historiky nazývaný objevitelem nových světů.

ranku sportovní politiky v Evropě první čtvrtiny 20. století neměl sobě rovného. Sportsman tělem i duší, jedinec milující sport každou buňkou své životnosti. Rozmáchl se tak do široka, že sám sobě postavil pomník kovu trvalejší. Byl závodníkem, sportovním diplomatem, rozhodčím, předsedou klubů, korporací, svazů. Novinařil a kreslil. Závodil v rychlobruslení, atletice, kanoistice, veslování, jachtařském sportu, fotbale, bandy hokeji, tenise a v „nejskvostnějším sportu zimním“, v klasickém lyžování. Po otcově smrti (1894) vložil svůj nemalý dědický podíl do prosperující firmy Milde – Rössler, obchodující s učebnicemi, aby do konce života mohl osobní elán zcela věnovat sportovnímu žití svých vrstevníků a následovníků. To, že stál u zrodu celé řádky sportovních klubů, mezinárodních institucí, olympijského hnutí jen podtrhuje sílu Rösslerovy osobnosti.

Ořovský jako instruktor a spisovatel

Tužil se v řadách lyžařských instruktorů, blahosklonně opovrhuje honoráři, a jím vedené kurzy (v sezónách 1887–1895, poté 1914–1920), převážně na pláních beneckých konaných, bývaly zakončeny zkouškou, "maturitou“. Jednalo se o sjezd přímého, úzkého průseku z vrcholu Žalého nad Rovinku. Délka kilometr s výškovým rozdílem 100 m. Místy pořádný padák. Kurzisté sjížděli šusem, střemhlav. Uprostřed průseku se kochal výkony svých žáků J. R. Ořovský, stoje na malé plošince, a řehtal se jako Mefisto, jak se tam elévové bílého sportu válejí. V roce založení Svazu českých lyžařů (1903) osnuje v krkonošských boudách staniční knihy. Do nich po tři desetiletí kreslí a píše stovky lyžeckých příběhů.

První závody mezinárodní v Dolních Štěpanicích, mezi rozhodčími z Jilemnice J. R. Ořovský se startovním číslem 6 na hrudi (1897)

Funkcionář ve velkém stylu

Po prvním předsedovi Svazu lyžařů, Janu Bucharovi, převzal r. 1907 Ořovský i místo předsedy svazu. V jedné kapse nosil razítko svazu, ve druhé štempl klubu. Jelikož záležitosti klubové a svazové řešil tak říkajíc z jedné vody, nerozlišujíc odlišnosti, dostával se do zbytečných nepříjemností. Dnes už jen tipujeme, co si JRO brumlal pod vousy, když klub Český spolek pro zimní sporty se sedmi sty členy podal žádost o přijetí do SL. Výsle-

J. Buchar

Túra na rohačkách z Dolních Štěpanic, které se zúčastnil J. Buchar se svou ženou, paní Ořovská i J. R. Ořovský, jedoucí na ski za saněmi (1897) dek – bez uvedení důvodu nebyl ČSZS přijat?! Následný spor prošupajdil až k situaci, kdy nezařazený ČSZS dostal nabídku vstoupit do rakouského svazu lyžařů! Záležitost vyřešila Sportovní rada a ČSZS byl do českého svazu zařazen. Rok 1909 staví Ořovského do funkce generálního sekretáře Českého olympijského výboru. Bez cavyků iniciuje o rok později v Norsku založení Mezinárodní lyžařské komise a náležitě a punkto o 13 roků později v Praze při VII. kongresu MLK graduje Rösslerova diplomacie a nekonečné úsilí návrhem FIS, schváleným následující sezónu v Chamonix. V roli tajemníka od roku 1920 končí svou funkci v Československém výboru olympijském na podzim 1929. V lyžování můžeme statisticky doplnit: v letech 1911–1924 se zúčastnil všech lyžařských kongresů FIS a v roce 1923 a 1924 je členem předsednictva FIS. Byl nejen neúnavným propagátorem a činovníkem, ale také kronikářem a sběratelem sportovního materiálu. V roce 1900 zorganizoval První českou sportovní výstavku pod názvem: Retrospektivní předměty, vztahující se na vývin různých sportů v Čechách. Před Velkou válkou spatřoval ve sportu část národní práce. Všude uplatňoval národní svébytnost a právo na národní samostatnost hájil. Miloval mládí a radost ze života a sportu.

Chvála Ořovského

Rössler, člověk živelné sportovní krve, vyznavač přírody, vládnoucí půltuctem jazyků, byl naturelem náležitým nacionalistou. S notnou dávkou vznešenosti popsal jeho charakter redaktor Zimního sportu: „Ve chvílích radosti měl i ve svém gestu cosi rošťandovsky fanfaronského, vrcholně zábavného, nenapodobitelného, u nás téměř neznámého.“

O deset let dříve než J. R. O., 20. září 1859, se narodil Jan Buchar, učitel a průkopník lyžování a horské turistiky v Krkonoších, který byl prvním z krkonošských lyžařů a společně s Ořovským se podílel na založení Svazu lyžařů.

Hodnocení J. R. O. – čím byl Tyrš pro český tělocvik, tím byl Rössler pro český sport – je výstižné, vyjadřující celoživotní umanutost sportovníka, kterému závodní sport učaroval. Svědectví Vladimíra Pácla, trenéra, metodika a člena běžecké komise FIS, zní: „Znamenal-li Rössler mnoho pro různá sportovní odvětví, dlužno ho označit přímo za otce sportovního lyžařství. Založil řadu závodů, z nichž závod o putovní štít Dieskauův a zprvu odsuzovaný 50km maraton jsou dnes klasické podniky.“

Láska k horám

Šuškalo se v zimě 1910, po 30 letech od prvních pokusů na ski tady v Krkonoších, že už polovina zdejších obyvatel lyžuje, což je tvrzení překvapující. Ze stínů vzpomínek na osobnosti J. R. Ořovského a Jana Buchara prosvítá i šlechetné dobrodiní – ve válečných časech pořádají vánoční kurzy a čistý zisk věnují pozůstalým po padlých z horských obcí kolem Benecka, Mrklova, Žalého. A jak výstižný je obsah jeho dopisu Bucharovi v roce 1930. Vzkazuje příteli: „Milý Jene, tyto dny máš opět narozeniny. Vzpomínám na tebe se svou starou gardou. Byla to příroda, která nás učinila silnými. S tou mladou generací ztrácím kontakt takřka zcela. Je to přirozený chod věcí, odejde-li se z míst, která jsme zaujímali. Chvíli je to člověku líto, nebo ho to i mrzí, ale pak si říkáme – vždyť jsme to učinili pro věc, a ne pro sebe, nebo pro svou ješitnost. A je mi pak zase dobře. Ještě bych se rád podíval do Krkonoš. Bože, vždyť od let 1897 do roku 1925 nebylo Vánoc, které bych nebyl strávil v Krkonoších. S lítostí pozoruji, že jsem v posledních letech ztratil mnoho a přišel o krásy a půvaby nenahraditelné. Nemoc, poměry v klubu a svazu, jiný život a jinde; to mne vzdálilo horám, které jsem měl a mám tolik rád.“

Jan Buchar nad Žalým (1914) Pan řídící o Vánocích 1892 objednává pro sebe 1 pár ski, které přišly od Thonetů z Vídně. Na své první lyžařské kročeje předseda ČKT Jilemnice (1888) a ČKSS dodává: „Na Štědrý den 1892 poprvé jsem ski upotřebil v nejbližším okolí příbytku svého. Než časté zapadnutí do sněhu bylo mně tím nemilejší, čím více sešlo se v kolemjdoucích pozorovatelích mého počínání škodolibých posměváčků. Zticha jsem odnesl ski domů a nechtěje sobě ani jiným posvátný klid vánočních svátků rušiti, ustal jsem v cvičení. Až v poslední den roku, na svatého Silvestra, vzal sem ski opět a vypravil se na Žalý a odtud na Šeřín. Cesta ta byla mou první školou, a to dobrou. Zakusil jsem dosti, příjemného velmi málo…“

SPORT HISTORIE

Ski do škol

Tři sezóny poté už předvídavě praktický pan řídící získává svolení okresní školní rady a od zimy 1895 se v dolnoštěpanické škole, jako první v české kotlině může při tělocviku lyžovat! Výpravy Bucharovy, jím popsané, přibližují první túry, výlety s patáliemi lavinovými a také velkolepý údiv většiny německých obyvatel nedalekého Vrchlabí. „Večer jednoho dne,“ líčí Buchar, „projížděli jsme Vrchlabím v saních, tažených spřežením běloušů. Ski jsme měli vedle sebe vztyčeny a pohled na nás v jasné noci musel být zajímavý. V městě budili jsme halasnou pozornost a volání: Norwegen hier! Často se opakovalo, čemuž v odpověď naše ‚Nazdar!‘ následovalo.“ Přehršle Bucharových počinů je náramně košatá. Prvenství u nás má v pravidelné výuce školních dítek v jízdě na lyžích.

Bucharova všestrannost

Předsednické funkce jsme zmínili, tož přifařme hojnou praxi soudcovskou při závodech: školních, klubových, svazových, mezinárodních. Ruku v ruce s J. R. Ořovským iniciovali a realizovali založení ČSK Vysoké n/J a vznik prvního lyžařského svazu planety – Svazu českých lyžařů! Letní a zimní turistika je zrovna tak v Bucharově podání průkopnická. Jako milovník rozkvetlé přírody udržoval a obohacoval školní zahradu za budovou do nevídané krásy. K tomu přiřaďme botanickou zahrádku pod Martinovkou v 1 300 metrech nadmořské výšky. Nápad i provedení – Jan Buchar. Pan řídící desítky sezón vodil v létě, v zimě skupiny turistů po Krkonoších, při nichž ukazoval, komentoval a glosoval geomorfologii, klima, flóru i faunu Krkonoš. Velké úsilí věnoval posílení pozice českého živlu v budařství a pohostinství. Krkonoše a enklávy v podhůří byly zhusta osídleny německou většinou, proto bylo na místě prosadit Čechy na posty nájemců horských, hřebenových bud a stvořit příjemnější klima v hospodských a ubytovacích službách. Před 125 lety nešlo vůbec o nicotný úkol. Avšak dařilo se, leč pionýři Buchar a Ořovský se měli co ohánět. Značení turistických tras, a že to byla safraportská páračka, i tady Buchar přikládal ruku k dílu. Nůšníkem Jana Buchara při značkařských pracích byl mezi jinými též otec vítěze první středoevropské padesátky Josefa Krause.

Z prvních závodů skoku na lyžích u nás (1897) Buchar po večerech ochotničil v roli režiséra a nacvičoval v sokolovnách v D. Štěpanicích, Jilemnici, povětšinou klasický český repertoár. K ruce měl hry, napsané mrklovskou lyžařkou Annou Hanušovou. V roli herců se mihli i lyžařští šampióni Bohumil Hanč, A. Hanušová, náčelník mříčenského Sokola Václav Vrbata.

Osvěcený učitel a přednášející

Technologie vyučování, jak by ne, kdy Buchar uměl nadchnout žactvo při hodinách vlastivědy, přírodopisu – způsobem na horských školách tehdy nevídaným. Používal diaprojektoru s petrolejkovým osvitem a formou světelných obrazů ze skleněných, kolorovaných diapozitivů. Pouštěl žáčkům náměty z krkonošské přírody, sportu, význačných osobností, zvířeny, historických budov a měst. Pozoruhodným, i z dnešního hlediska, bylo shromáždění dvou tisíc lyžaříků do Jablonce n/Jizerou, kudy projížděli závodící účastníci kongresové padesátky se startem v Novém Světě. Stalo se 8. února 1923 a děti se do Jablonečku svážely vlaky, sestavenými ze salóních vagonů. Byl to hold kongresovým závodům a ukázka síly nastupující generace české mládeže lyžařské. S přednáškami o lyžování, krásách Č. ráje, Krkonoš a Čech objížděl Buchar okolní, později i jiné horské (šumavské, krušnohorské, orlické…) kluby a školy. Přidal i Prahu, Vídeň, Budapešť a světelné obrazy, promítané jako skioptikon, shlédly tisíce zvědavých diváků v Evropě.

Počátky skoku dalekého

Buchar, ač nezávodník, a Rössler, který se závodně nevěnoval jen skokanským podnikům, měli prsty i v prvních našich závodech skokanských. A byly to Štěpanice. Tady se soupeřilo ve skoku za štěpanickou pilou, také na Sokolce stála šance, a to téměř naproti nad školou. Největší můstek postavili jilemničtí na Chmelnici. Tam se nakonec skákalo k 60 metrům. Úvodní podnik skokanů se uskutečnil 21. února 1897 a vítězem byl Nor Hagbarth Steffens, dosáhnuvší slušných 19,5 m. Úsměvné jsou tehdejší „metodické“ pokyny skokanským začátečníkům: Buď klidným a prost bázně! Lyže co nejvíce k sobě! Nahni se kupředu! Při doskoku jednu nohu předsuň! Závěrečný dovětek snah pánů Ořovského a Buchara, v obci skoku zaslíbené, v Harrachově v Novém Světě, stál věhlas a osobnost Jana Buchara za snahou místních Čechů založit lyžařský klub. Německý už se v N. Světě tumloval. Český Lyžařský a turistický Bucharův klub rozmnožil jako 7. spolek v pořadí Svaz českých lyžařů.

Aleš Suk Trénování mládeže se věnuje nepřetržitě od roku 1962, zastával celkem 9x funkci trenéra nadějí OH, juniorek či juniorů. V roce 2018 byl jmenován řádným členem Klubu olympioniků.

SPORT PARA LYŽOVÁNÍ FOTO: ARCHIV AUTORKY

Nevidomá paralyžařka Simona Bubeníčková se svým trasérem Davidem Šrůtkem. Rodačka z Machova stále patří věkem mezi dorostenky, přesto se v loňské sezóně stala mistryní světa TEXT: MARTINA CHRÁSTKOVÁ

Sport je jen jeden

aneb jak sportovat s hendikepem Člověk míní, život mění. Kam člověka vítr života zavane, nejde vždy úplně předem odhadnout, a tak i já se najednou ocitla v pozici – stala jsem se trenérkou sportovců s hendikepem. Je to výzva a výzvy beru všemi deseti.

průběhu posledních dvou let se nám podařilo ustanovit para nordic reprezentaci. Do letošního roku jsme se soustředili jen na para běh na lyžích, od letoška jsme přidali další sport – para biatlon.

Trocha historie

V roce 2022 přešlo para lyžování pod Mezinárodní lyžařskou federaci FIS, a tím bylo ukotveno i do Svazu lyžařů ČR. Dříve spadalo pod IPC (International Paralympic Comittee). Je mi trochu záhadou proč, ale IPC,

a tudíž i FIS zaštiťuje jen zrakově (VI – vision impaired) a tělesně hendikepované (stojící a sedící). Sluchově, mentálně hendikepovaní a transplantovaní mají vlastní asociace. Do loňského roku byl součástí FIS i para biatlon, který ale na jaře 2024 převzala pod svoje křídla IBU. Závodníci jsou z velké většiny totožní, tedy soutěží v běhu na lyžích i biatlonu zároveň, což je ale trochu problém z pohledu nastavení závodního kalendáře a s tím souvisejícího zatížení sportovců, s čímž lehce jako trenér bojuji.

V roce 2025 bylo para cross-country plnohodnotnou součástí MS v klasickém lyžování v Trondheimu, což byl velmi zajímavý milník para lyžování. Jinak para lyžaři mají svůj vlastní Světový pohár a FIS závody, na kterých je možné se kvalifikovat do SP.

Kategorie hendikepovaných

Každý, kdo chce soutěžit na mezinárodní úrovni, musí projít klasifikací, na jejímž základě bude zařazen do kategorie: VI (NS1–3), stojící (LW2–9) a sedící (LW10–12). Každá kategorie má „přidělený“ koeficient přepočtu reálného času závodníka. Čím větší hendikep, tím nižší procento přepočtu, např. v případě VI: NS1 – zcela nevidomí (tito závodníci musí závodit s nepropustnými brýlemi) mají hendikep ohodnocený na 88 %, zatímco NS2 na 97 % a NS3 (nejlehčí hendikep) 100 %. Tedy výsledný čas závodníka NS1 je 88 % jeho reálného času, který mu je naměřen v cíli. Závodník kategorie NS3 má ve výsledcích čas stejný, jako když dojel do cíle. Podobně časové hendikepy fungují u LW kategorií. V Čechách je možné závodit v běžných závodech se „zdravými“, takové výjimky máme vyjednané a s STK Úseku běžeckých disciplín jednáme a snažíme se kooperovat tak, aby to

FOTO: ARCHIV AUTORKY

bylo pro obě strany ku prospěchu věci. Českou výjimkou pro zrakově hendikepované je Olympiáda dětí a mládeže, na které „zrakáči“ závodili už v roce 2023 ve Vrchlabí, v roce 2025 na Bílé se v nastaveném směru pokračovalo a další závod se chystá v roce 2026 v Nýrsku.

Jaký je tým a jaká specifika?

Para nordic reprezentace se momentálně skládá z pěti až šesti závodníků a třech až čtyř členů realizačního týmu a vypomáháme i transplantovaným – přibíráme je na soustředění, radíme s tréninkem atd.

Vision impaired – „zrakáči“

V týmu momentálně máme dvě „zrakačky“. Jednou z nich je Simona Bubeníčková, která potřebuje ke své činnosti tzv. guida (traséra). Ten jezdí na lyžích před ní a přes reproduktor, jejž má na zádech místo bidonu, závodníka naviguje a upozorňuje na vše důležité a potřebné – změny směru, terénní nerovnosti, změny sklonu atp. A to vše v závislosti na velikosti hendikepu (jestli dotyčný má zbytky zraku nebo nevidí pod nějakým úhlem, má tunelové vidění anebo nevidí nic). Trasér a závodník jsou považováni za jeden tým, tedy oba by měli absolvovat trať od startu do cíle, lyže obou musí být zkontrolované na přítomnost fluoru, ale také jsou oba honorovaní při vyhlášení vítězů atp. Při běhu běží sportovec většinou za gumičku za ruku s trasérem a jsou tak na jedné úrovni a guide závodníka naviguje v reálném čase, a ne o 2–3 kroky dopředu jako na lyžích nebo kolcích či imitacích. Samozřejmě na lyžích kromě toho, že musí guide téměř neustále mluvit (u úplně nevidícího musí mluvit opravdu při každém kroku, aby závodník mohl následovat zvuk), musí také vědět, kde závodník je, jestli jej neztrácí nebo naopak nebrzdí, jestli někde nevybočuje (na kolečkových lyžích obzvlášť, aby nenajel moc do krajnice, což pak znamená pád a nějaké komplikace – odřeniny, naraženiny a dost často zlomenou hůl). Při běhu si guide může dopomoci vedením sportovce rukou – např. obvedení okolo louže, kamene atd. Velkou výzvou jsou vždycky odvodňovací kanálky. Při závodech zrakově hendikepovaných pravidla dovolují vést závodníka z kopce dolů za hůlku, což mu dává velkou oporu a jistotu. Ale samozřejmě pravidla zakazují sportovce za tu hůlku tahat. Z toho všeho plyne, že v týmu sportovec– guide musí být naprostá důvěra. Trasér jsou sportovcovy oči, opora.

Miroslav Motejzík na Světovém poháru ve Val di Fiemme Zrakově hendikepovanému je ale zapotřebí pomoci i v běžném životě – naservírovat mu jídlo, pomoci s běžnými přesuny, ale ve známém prostředí dokáže být poměrně dobře samostatný. Opět vše záleží na typu hendikepu. Být nápomocen nemusí být vždy úplně komfortní, ale určitě to stojí za pocit, že někomu pomohu k lepšímu a komfortnějšímu životu, a i třeba dosahovat zajímavých sportovních výkonů. Nejen trasér by měl naslouchat, co zrakáč potřebuje, ale ten by to měl umět říct, co potřebuje a co chce. A když je vůle, je i cesta. V průběhu léta se do týmu etablovala Carina Edlinger, původem z Rakouska, která ale získala české občanství a v biatlonu bude už v zimě reprezentovat ČR. V případě hladkých závodů si musí Carina na závody počkat, než

se vyřeší přepis jejího FIS kódu. Obě holky jsou letošními mistryněmi světa, a tak si mohou být velmi dobře nápomocny v tréninku.

Standing – stojící

Dalšími členy týmu jsou stojící. Holčičí zástupkyní je mladá Nela Zdeňka Kuiper, jejíž prioritou je plavání, ale běžky ji moc baví. Její hendikep – hemiparéza (částečné ochrnutí jedné strany těla) – je ale velmi limitující a je před námi velká výzva, aby zvládla technická úskalí běhu na lyžích. Ale bojujeme, vymýšlíme, jak se s tím co nejlépe poprat. Nela nějakou asistenci potřebuje, ale relativně minimální. Matěj Škoda má vrozenou malformaci předloktí, tzn. že nemá vyvinutou jednu ruku od

SPORT PARA LYŽOVÁNÍ FOTO: ARCHIV AUTORKY

lokte dolů. Nemůže tedy využívat jednu paži při práci s holí. To se sice zdá jako minimální hendikep, ale pro výkon prostě chybí síla jedné končetiny. V běžném životě je asistence samozřejmě vhodná, ale není nijak náročná. Matěj lyžoval už jako dítě a pak v pubertě s trénováním a závoděním skončil, aby na prahu dospělosti zjistil, že by to vlastně nebylo tak špatné. S Matějem musíme řešit prevenci dysbalancí daných chybějící končetinou a také stabilizaci celého těla ještě víc než u jiných. Letos na MS v Toblachu zajel top výsledek, když skončil 12. na 20 km skate a 15. na 10 km klasicky. Míra Motejzík je „starý pardál“, jehož motto je: „No foot, no stress.“ A jemuž po dvou autonehodách a podkolenní amputaci sport ukazuje, že ještě nepatří do starého železa a že může i s hendikepem žít kvalitní život a podávat i zajímavé sportovní výkony. Míra je soběstačný, takže asistenci potřebuje též minimální. V tréninku řešíme, kde je v balanci na lyžích limit v protéze a jejím optimálním nastavení a kde je problém v závodníkovi. U sportovců s oběma nohama je vždy „problém v jejich nohách“. Protéz existuje více druhů. Míra si na soustředění vozí svých šest nohou – na chození, na běhání, na kolo, na skate, na klasiku – každá je trochu jiná a každá jde také ještě různě „poladit“. A výzva je najít takovou s určitým nastavením, aby mu na ní šlo jet v jednooporovém postavení (stát nad středem lyže), ale také zároveň se šlo odrazit z hrany lyže (v případě skatu). Podobně v klasice možnost postavit se na lyži a jet po ní a následně se odrazit odvinutím chodidla.

Sitting – sedící

V našem para nordic teamu sedícího sportovce nemáme. To jsou ti, co jim jejich hendikep nedovoluje stání a jízdu na lyžích (ampuťáci jedné či obou dolních končetin nebo ochrnutí). Sedící nejezdí na lyžích jako takových, ale na tzv. sledge (sáňky), kdy mívají karbonovou skořepinu anebo sedátko připevněné na běžeckých lyžích a jedou jen soupaží. Úskalí této kategorie nejsou ani tak výjezdy, ale především sjezdy. Na sledgi nejde připlužit, sledge nepruží jako monolyže pro sjezdaře, a tudíž na tom nejde moc ani přibrzdit „kristiánkou“. Závodní trať mají sedící odlišnou od stojících a zrakáčů a i tak je mnohdy velmi zajímavé sledovat, jak se s úplně nepatrným sjezdem závodníci perou. Občas je potřeba jim pomoci se zvednout a vrátit na trať.

Nová členka týmu z Rakouska Carina Edlinger (vlevo) na kolečkových lyžích s trenérkou Martinou Chrástkovou

Transplantovaní

Další hendikepy sice pod FIS a SLČR para nordic oficiálně nespadají, ale dává nám smysl spolupracovat i s nimi (navíc jsou členy SLČR v běžných klubech). A tak v týmu máme dva transplanťáky, príma chlapy, kteří mají rádi sport a mohou pomoci ostatním, ať s asistencí, tak lehkým servisem atp. Transplantovaní jsou v životě soběstační, vlastně na nich jejich hendikep není ani poznat – „jen uvnitř“ jejich tělo funguje trochu jinak fyziologicky. Miloš má transplantovanou kostní dřeň a ledvinu (před tím byl x let dialyzovaný). Honza úspěšně prošel transplantací jater.

Přístup k hendikepovaným a zapojení do skupiny

Osobně ke všem hendikepovaným přistupuji jako ke zdravým lidem. Podobně jako i k dětem se snažím přistupovat jako k sobě rovným. Samozřejmě, že člověk musí limity dané hendikepy brát na zřetel: plánovat trasy tak, aby byly pro zrakáče bezpečné (příliš členitý terén není pro ně komfortní), vybírat cviky pro jednoruké tak, aby je mohli cvičit, anebo pro ně vymyslet nějakou variantu či nějakou podporu – např. na kliky. Zrakáči nejsou schopni reagovat na vizuální podněty, tak je zapotřebí nahradit hlasovými atp. Mnoho zdravých lidí má problém s hendikepovanými mluvit, ostýchají se, nevědí, jak do toho. Pokud někoho takového v okolí máte, nebojte se. Zeptejte se ho. A nebojte se ho „ponouknout“, jestli by taky nechtěl

zkusit sportovat a třeba i jezdit na běžkách nebo zkusit biatlon (zrakáči střílí laserovkou se zvukovou navigací, tělesňáci mají vzduchovky). Nebojte se hendikepované přibrat do sportovní party nebo přivést do sportovního klubu, aby se mohli zapojit mezi zdravé sportovce. A když to uděláte, můžete nás kontaktovat – pomůžeme vám, sportovci i klubu, aby integrace byla pro všechny co nejjednodušší a maximálně úspěšná. Naší hlavní letošní misí je paralympiáda ve Val di Fiemme, ale chceme rozšiřovat naše řady a podporovat především mladé sportovce. Přeci jen závodění na úrovni Světového poháru vyžaduje silné a pružné tělo a dravost mládí. A představy některých, že když si umím nazout lyže, můžu jet na paralympiádu, jsou opravdu liché. Je potřeba vše vidět na vlastní oči, ale fakt je to kalup! Tak se nebojte, pokud někoho takového znáte anebo jste dokonce sám hendikepovaný, ozvěte se. Budeme nápomocni, jak to jen to bude možné, ale když o vás nevíme, nemůžeme pomoci!

Martina Chrástková Bývalá reprezentantka v běhu na lyžích a lektorka lyžování na UK FTVS a PedF UK. V současnosti vede Para Nordic team ČR a pár privátních klientů. Je hrdou ambasadorkou Kilpi. www.machr-consulting.cz

kilpisportglobal

Na každém kilometru s vámi.

vaše pi Kil

www.kilpi.cz

FOTO: VASALOPPET

Nejmladší vítěz v historii Vasova běhu Teenager Alvar Myhlback vyhrál v březnu Vasův běh. Tehdy osmnáctiletý mladík zvítězil ve 101. ročníku 90km závodu v cílovém spurtu. Švédský závodník boří všechny mýty a trenérská doporučení, aby se mládež nepřetěžovala a úzce nespecializovala v příliš útlém věku. Nikdo to Alvarovi nerozmluvil, ani rodiče. Trénoval z vlastního přesvědčení ve stejném nasazení a dávkách jako dospělí závodníci již od 14 let. Cesta ke světovým pohárům byla švédským svazem mladíkovi zavřená, právě kvůli postaršení a možnému vyhoření. V nízkém věku se nemohl účastnit vrcholných akcí, jenže Alvar nechtěl čekat a dal jasně najevo, že je v 16 letech schopný závodit s elitními dálkovými běžci a v 18 letech vyhrát nejslavnější laufařský závod na světě. Na jaře podepsal smlouvu se švédským týmem Lager 157 na další sezónu, a tím se rozhodl jít cestou dálkových běhů. Na začátku této sezóny jsme ho však mohli spatřit v úvodních závodech Světového poháru v běhu na lyžích. K laufům je sice pro letošek zavázaný, ale olympiáda se s nimi nekryje...

(red)

LAUFY OSOBNOST

TEXT: ADÉLA ROČÁRKOVÁ

Muž se ZRCADLOVKAMI Tord Asle Gjerdalen. Většina z nás si ho vybaví díky nezapomenutelným leteckým brýlím, někteří si vzpomenou na jeho suverénní vítězství v rekordním čase na Vasově běhu či neskutečným závěrům na Marcialonze. Krom všech výše zmíněných úspěchů můžeme říci, že tento gentleman, sympaťák, skromný chlapík a také velký pojem v lyžařském světě je teď taky trochu náš.

o jeho očí mohli diváci vidět snad jen jednou, když mu brýle shodil věnec, který mu pověsila na krk italská dívka v cíli Marcialongy. Byl to zvláštní pohled. Podobně jako když poprvé spatříte nenalíčenou ženu, kterou jste denně vídali s make-upem. Prostě zrcadlovky k němu odjakživa patří. Chtěl se jimi odlišit od ostatních. Být něčím jiný. A možná také aby mu soupeři neviděli do očí? Brýle mohou zakrýt nervozitu, obavy a další slabiny, které nechcete před startem ukazovat.

Kariéra ve Svěťáku a transformace

Norský závodník, narozený 3. srpna 1983, dokázal během své aktivní kariéry vystudovat medicínu. Dvakrát kvůli tomu odmítl nominaci do národního týmu, aby se mohl věnovat studiu. Co by za to mnoho současných norských závodníků dalo, aby se vmísili do nabitého manšaftu. Tenkrát byla jiná doba. Norsko mělo silný ženský tým v čele s Marit Bjørgen, jenže velmi kvalitních mužů poskrovnu. Od sezóny 2007/08 se už věnoval Světovému poháru naplno a nejcennější medaile získal

na mistrovstvích světa (dále MS) v roce 2011 a 2013, a to dvě zlata ze štafetových závodů a dva bronzy z 50 km volně, resp. 15 km volně. Jak Tord vzpomíná na roky v klasickém lyžování? „Když jsem závodil ve Světovém poháru, na olympiádě i MS, tak jsem si svou účast moc užíval. Rozhodně to byly skvělé roky. Klasickému lyžování jsem se věnoval dlouho, dokud to šlo. Vždycky jsem měl rád hromadné starty a delší závody, které mi i nejvíc vyhovovaly. Takže v podstatě většinu dobrých výsledků, alespoň ve Světovém poháru, jsem získal

FOTO: IMAGO

Velké vítězství v malém týmu – satisfakce pro Torda Asleho Gjerdalena v roce 2021, kdy vyhrál Vasův běh

z dlouhých závodů volnou technikou s hromadným startem. Klasika mi moc neseděla.“ Ve Světovém poháru absolvoval 11 sezón a na svém kontě má 111 startů. Kdy jindy skončit než se samými jedničkami? Nastal čas pro přesun na jinou disciplínu – soupaž. Od sezóny 2015/16 se tedy přeorientoval na Ski Classics. Podle Tordových slov však přechod přišel pozdě: „Kdybych chtěl zažít lepší kariéru v laufech, musel bych přejít už dříve. Třeba ve věku jako Andreas Nygaard nebo Emil Persson.“

KDYBYCH CHTĚL ZAŽÍT LEPŠÍ KARIÉRU V LAUFECH, MUSEL BYCH PŘEJÍT UŽ DŘÍVE. TŘEBA VE VĚKU JAKO ANDREAS NYGAARD NEBO EMIL PERSSON.

Démon v Itálii

Zlom

Po několik let dobře zabudován, na laufařském vrcholu, působil v týmu bratrů Auklandových. Postupem času však převzal vedoucí pozici v týmu Andreas Nygaard a Tord šel z kola ven. Zůstal bez angažmá. Co dál? Známá persona využila svého jména a šla si vlastní cestou. Sehnal si své sponzory a založil tým. Profesionálním závodníkem zůstal, ale přibral si k tomu další pozice. Stal se manažerem i servismanem, k tomu na krku rodina. Jak to všechno zvládal a dodnes zvládá? „Je to náročné a pořád dokola. Něco jsem musel v určité době upřednostnit a jiné upozadit. Vždycky to vyplyne s časem.“ FOTO: ATOMIC/GEPA PICTURES

Leden, slunce, tvrdé vymrzlé stopy, italská pohoda – to mu sedělo. Tordovi se dařilo především v lednové fázi Ski Classics, a to zejména na Marcialonze, kde vybojoval vítězný hattrick. Jeho bilance na tomto prestižním laufu je neskutečná: 1. místo (2015, 2016, 2017), 4. místo (2018, 2019), 2. místo (2020, 2021), 5. místo (2022), 2. místo (2023). Proč ale zrovna Marcialonga? „Závěrečná stoupání byla vždycky mojí specialitou. Těžké kopce mi sedí. Nejsem nejsilnější na rovinách, ani nejrychlejší ve sprintech, ale musím těžit ze své vysoké hodnoty maximální spotřeby kyslíku,“ tvrdí norský závodník.

Gjerdalen posbíral na mistrovstvích světa dvě zlata ze štafet a dva bronzy z individuálních závodů

LAUFY OSOBNOST

Co je tedy podle Gjerdalena lepší? Být součástí profesionálního týmu, nebo se starat sám o sebe? „Jak se to vezme. Pro sportovce je mnohem snazší být ve velkém týmu. Jednodušeji můžete dosáhnout dobrých výsledků, protože se můžete maximálně soustředit jen na trénink a méně na všechno ostatní a máte k dispozici kvalitní servismany. Všichni, kdo chtějí vyhrávat, by měli být v těchto týmech.“ Hned po těchto slovech si vybavil situaci před svým největším vítězstvím na Vasově běhu: „Bydlel jsem v chatce se svým servismanem a první dva dny jsme jen testovali lyže. Pak přijel můj starší bratr a ještě jeden závodník, takže jsme byli čtyři. Testovali jsme a dělali všechno možné. Měl jsem z toho opravdu radost, protože to bylo úplně jiné než u profesionálů. Pokud máte za sebou velký tým, přijedete na start a řeknou ti – tady máš lyže a jeď. Jsi jen jedním z mnoha v týmu, než abys pracoval společně a zjišťoval, co, kdy a kde testovat, a všeho se účastnil. Servisman za tebe udělá všechno a ty se staráš jen o jídlo a odpočinek. Když se všeho účastníš, vítězství si potom ceníš mnohem více.“

Vítězství snů

Stal se 2x celkovým vítězem Ski Classics v letech 2016/17 a o rok později. Získal celkem 12 vítězství v seriálu. Skvělé výsledky, jen jedno prvenství mu stále unikalo – to největší a nejcennější, z Vasova běhu. Když opustil slavný tým a zůstal na volné noze, nikdo snad ani nemohl věřit, že by toho ještě mohl dosáhnout. Možná chtěl všem ukázat, že nepatří do starého železa a umí vyhrávat, a v roce 2021 se mu to povedlo se vším všudy. Do cíle 90km závodu dojel v rekordním čase 3:28:18, tedy průměrnou rychlostí lehce pod 26 km/h. Pro normálního smrtelníka poměrně vražedný čas na horském a možná i silničním kole. Ten den foukal příznivý vítr do zad, ale stopa byla zafoukaná. Závodníci jeli prakticky celý závod mimo stopu po zmrzlé trati. Od startu byl Tord hodně aktivní, snažil se o nástupy a nakonec se mu povedlo vytvořit osamocenou trojici s Vokujevem a Karlssonem. Zvyšovali svůj náskok. Osm kilometrů před cílem zkusil Gjerdalen nastoupit a povedlo se. Oba konkurenty odpáral a náskok si udržel až do cíle. „Ano, myslím, že je to asi

nejsilnější vzpomínka, hlavně kvůli všemu, co jsme předtím museli udělat. Skvělý výsledek ve srovnání se všemi předchozími velkými závody s velkým servisem,“ vzpomíná na svůj životní úspěch a dále popisuje svůj tehdejší vítězný plán: „Moc dobře jsem věděl, že jsem silný ve stoupáních. Jenže na Vasáku moc kopců není, tak pro mě nebylo výhodné se za někým schovávat. Musel jsem prostě udělat závod těžký tím, že jsem na všech rovinách pořádně makal.“ Přestože jeli velkou část závodu pouze ve třech a poslední kilometry Tord sám, ujel Vasův běh v nejlepším čase všech dob. Nejen domácí Švédové by asi tehdy rádi viděli nějakou změnu na stupních vítězů než opět norského závodníka, ale zrovna Gjerdalenovi to měl málokdo za zlé. O dvě sezóny později vyšel v platnost zákaz používání fluorových vosků. Navíc skvělé podmínky se na Vasově běhu neopakují každý rok. Bude tedy vůbec možné Tordův rekord někdy atakovat? „Čas je rychlý. Měli jsme skvělé podmínky, foukal dobrý vítr a podklad byl ledový, ale ne stopa. Rekord by mohl být ještě lepší, pokud by nebyla zafoukaná stopa FOTO: IMAGO

Gjerdalen na startu Pustertal Ski Marathonu v sezóně 2021/22, kdy ještě jezdil za svůj tým XPND Fuel

a mohli jsme jet v ní. Řekl bych, že by bylo možné rekord překonat ještě o 10 minut. Holky rekordní čas ten rok nezajely, takže vytvořit nový rekord je podle mého názoru opravdu reálné,“ tvrdí lyžařská legenda.

FOTO: SLAVIA POJIŠŤOVNA TEAM

Další mezi dlouhověkými

Ano, dva vydrželi déle a Tord má na ně ještě poměrně dost velkou ztrátu. Anders Aukland byl schopný téměř v padesáti letech zajíždět nejlepší desítku v laufech na světě. Stanislav Řezáč měl ve stejných letech skóre trochu horší, ale závodí i po padesátce a těžko by našel vrstevníka, který by mu v závodním tempu na běžkách stačil. Jen pár vyvolených dokáže zázrak. Aby si zachovali zdravé tělo, které je schopné podávat maximální výkony. Jak na to jde norský laufař? „Hodně jsem se učil od Stanislava a Anderse. Jsou v tom opravdu dobří. Protože kdo vyhraje letošní Vasaloppet? Jen jeden z lyžařů. Všichni jsou strašně silní a všichni ho chtějí vyhrát. To je jejich úkol. Ale vydržet, milovat běžecké lyžování a trénovat tak dlouho? To je podle mě mnohem silnější než vyhrát jedno nebo dvě vítězství na Vasáku. Samozřejmě že motivace je stále vysoká i z toho důvodu, že jde také o další podporu, zázemí a jiné okolnosti. Avšak vytrvat u lyžování třeba jako Stanislav je prostě neuvěřitelné. Je motivací i pro ostatní amatérské lyžaře, kteří závodí. Nejsou to jen dva, tři, čtyři, možná pět lidí, kteří vědí, že mohou stát na stupních vítězů. Všichni ostatní to dělají pro zdraví, pro sportovní zážitek nebo s cílem si dát nějakou výzvu. Proto mám dálkové běhy a Ski Classics tak rád. Jsme totiž v kontaktu se všemi lidmi, kteří to dělají – na rozdíl od MS, která se konají v malých areálech a kde závodí jen profesionálové.“

Trénink a regenerace

Tord letos oslavil 42. narozeniny. Na dotaz, jak se mu zhoršuje rychlost a dynamika s přibývajícím věkem, dodal, že nerozumí otázce a že nestárne. Cítí se stále mladý a silný a nikdy se necítil lépe. Poté se rozesmál a dodal: „Samozřejmě musím trénink upravovat, i závodní taktiku. Musíte se přizpůsobit své výkonnosti, síle a všemu dalšímu. Trénuji jinak a také v některých závodech vím, že nemám šanci, ale proč nezávodit? Co jiného byste měli dělat? Jen ležet v posteli a dívat se na televizi, zatímco ostatní závodí? Je spousta závodů, o kterých víte, že nemáte šanci, ale jdete do toho.“

Tord v posledních dvou letech reprezentoval tým Slavie Pojišťovny, která se letos spojila s italským týmem Robinson Trentino. Norský závodník bude v tomto uskupení dál závodnit, stejně jako Stanislav Řezáč nebo nově i Fabián Štoček Trénink je jedna věc, ale odpočinek je další ožehavé téma u borců, kteří už překlenuli svá nejvýkonnější léta. Jak je těžké regenerovat po náročném tréninku nebo závodě? Je potřeba více odpočívat? „Ano i ne. Mladší závodníci, pod 25 let, nejsou tak zvyklí na trénink. Takže i když jsem starší, nezotavím se asi tak rychle, ale ve srovnání s nimi nejsem tak poškozen dlouhým závodem nebo tréninkem. Mladí jsou většinou naprosto zničení, musí spát a spát a spát, zatímco já se ráno vzbudím a připravuji lyže v 7 hodin ráno, protože to někdo udělat musí. Takže není to tak hrozné. Méně se dřete a pomaleji se zotavujete ve srovnání s mladšími. Ideální věk je, myslím, někde mezi 30 až 33 lety. Dobře zvládáte tréninky a zároveň jste dostatečně mladí na to, abyste se dobře zotavili,“ dodává slavný lyžař.

V českém týmu

Před startem předloňské sezóny Ski Classics přišel Gjerdalen o důležitého sponzora a musel narychlo shánět nového. Pomocnou ruku mu podal český tým Slavia Pojišťovna, kde působí i Stanislav Řezáč. Dvě ikony, nejstarší závodníci pelotonu, ve stejné kombinéze. A české! Bohužel zrovna předešlá sezóna nebyla pro Torda oslňující, protože ho vyřadila ze závodů nemoc a nestihl se dostat do formy: „Pravděpodobně to byl covid. Nedělal jsem si na něj test, ale určitě to byl. O Vánocích jsem měl pořádnou rýmu, která trvala čtyři týdny, takže se mi o dobré formě před Marcialongou mohlo jen zdát. Když se nějaká nemoc vleče, je to špatné. Vlastně jsem měl dřív docela štěstí. S dětmi ve školce se mi dařilo zůstat zdravý, ale teď už dvě sezóny trochu bojuji s nemocemi.“

LAUFY OSOBNOST FOTO: SLAVIA POJIŠŤOVNA TEAM

V loňské sezóně se český tým neregistroval do Ski Classics a Tord absolvoval v kombinéze Slavia Pojišťovna týmu jen pár závodů. Dokonce startoval se Standou Řezáčem i na Orlickém maratonu. Ač nebyl příliš rozzávoděný jako v předchozích sezónách, zajel skvělé 24. místo na norském Birkebeinerrennetu. Domácí závod je pro něj srdeční. Tradičně, když dojede do cíle, vrátí se na kopec a fandí všem závodníkům až do úplně posledního. Nejen to dokresluje jeho charakter a lásku k běžeckému lyžování. Letos však český tým plánuje návrat do Ski Classics, tentokrát nově ve spojení s italským týmem Robinson Trentino, a můžeme se těšit, v jaké formě se dvojice Standa a Tord opět ukáže.

Srdcová

Co dodat závěrem? Možná na jaký moment z dlouhé kariéry lyžařský velikán nejraději vzpomíná? „Myslím, že nejsilnějším zážitkem bylo domácí mistrovství světa v Oslu v roce 2011, protože rodina a spousta mých přátel mi na místě fandili a některé dny jsme zajeli velmi dobré výsledky. Samozřejmě také vzpomínám na Vasaloppet, ale mým nejoblíbenějším závodem zůstává napořád Marcialonga.”

KALENDÁŘ SKI CLASSICS 2025/2026 1. závod:

13. prosince 2025

Bad Gastein Pro Team Tempo – Sportgastein, Rakousko, 7 km

2. závod:

14. prosince 2025

Bad Gastein Criterium – Sportgastein, Rakousko, 36 km

3. závod:

7. ledna 2026

Engadin La Diagonela – Pontresina-Zuoz, Švýcarsko, 55 km

4. závod:

25. ledna 2026

Marcialonga – Moena-Cavalese, Itálie, 70 km

5. závod:

30. ledna 2026

Bedřichov Sprint – Bedřichov, Česká republika, 1,5 km

6. závod:

1. února 2026

Jizerská50 – Bedřichov, Česká republika, 50 km

7. závod:

1. března 2026

Vasaloppet – Sälen, Švédsko, 90 km

8. závod:

7. března 2026

Grönklitt 50k ITT – Grönklitt, Švédsko, 50 km ženy

9. závod:

8. března 2026

Grönklitt 50k ITT – Grönklitt, Švédsko, 50 km muži

10. závod: 14. března 2026

Birkebeinerrennet – Rena-Lillehammer, Norsko, 54 km

11. závod: 21. března 2026

Marcialonga Bodø – Bodø, Norsko, 50 km

12. závod: 28. března 2026

Reistadløpet – Setermoen-Bardufoss, Norsko, 46 km

13. závod: 29. března 2026

Grand Finale Summit 2 Senja – Bardufoss-Finnsnes, Norsko, 60 km

Pro další aktualizace a podrobné informace o Ski Classics navštivte stránky

skiclassics.com

H R C R AC E SHARK

PRC 850

PERFECT MATCH

LEKI.COM

FOTO: JIZ50.CZ

ADVERTORIAL

Nová dynamika pro seriál dálkových běhů!

ČEZ Jizerská 50 hostí první oficiální sprint Ski Classics Legendární ČEZ Jizerská 50 znovu posouvá hranice. Vedle ikonického závodu na 50 kilometrů přivítá Bedřichov vůbec první oficiální sprint zařazený do seriálu dálkových běhů Ski Classics. Půjde o historickou premiéru, dosud se závod podobného formátu do tohoto prestižního seriálu nedostal. Závodníci a především pak diváci se mohou těšit na napínavé souboje v té nejvyšší rychlosti!

áteční Bedřichov Sprint přinese zcela odlišnou atmosféru, než jsou diváci dálkových běhů zvyklí. Večerní stadion v Bedřichově se promění v arénu plnou světel a napětí. Rychlá trať otestuje reakce, sílu i rychlost jednotlivých závodníků, kteří tentokrát nebudou bojovat pouze o finanční prémii, ale i o důležité body do celkového hodnocení Ski Classics. Sprint tak už pro elitní závodníky nebude jen jakýmsi zpestřením před nedělním hlavním závodem, neboť může dojít na situaci, kdy výrazně zamíchá kartami celé sezóny – a právě to jej činí atraktivním pro diváky i samotné běžkaře. Bedřichov Sprint během letošního ročníku zároveň může napsat jeden zajímavý příběh. Na pomyslný „zlatý hattrick“ bude útočit teprve devatenáctiletý švédský závodník Alvar Myhlback, který v tomto závodě dokázal triumfovat v posledních dvou ročnících. Myhlback se bude již čtvrtou sezónu rvát v konkurenci těch nejlepších dálkových běžců. I přes svůj nízký věk si vede skvěle a na svém kontě už má dokonce skalp nejcennější – v uplynulé sezóně totiž ovládl legendární Vasaloppet. Zařazení sprintu mezi oficiální závody Ski Classics je výsledkem dlouholeté spolupráce mezi organizátory ČEZ Jizerské 50 a vedením seriálu. Jizerská 50 tím opět potvrzuje svou

výjimečnou pozici mezi závody celé tour: díky své pověsti, organizaci a historii patří mezi zastávky, které formují současnost i budoucnost nejen dálkových běhů. Ve sportovní komunitě je již dobře známým faktem, že Jizerská 50 je součástí čtveřice fenomenálních závodů, tzv. Grand Classics, kam se řadí společně s italskou Marcialongou, švédským Vasovým během a norským Birkenem. A k tomu letos přidává další kapitolu v podobě zařazení tohoto unikátního závodu do programu Ski Classics. Zařazení Bedřichov Sprintu do SC Pro Tour si pochvaluje také jeden z nejúspěšnějších českých běžkařů novodobé historie a aktuálně Race Director seriálu Ski Classics, Lukáš Bauer: „Takový atraktivní závod, se skvělou atmosférou, pod umělým osvětlením, zajímal vedení Ski Classics už dlouho. Chtěli jsme čistokrevnou show a zároveň motivovat závodníky ze špičky celkového hodnocení, aby sprint nevynechali a absolvovali všechny závody. Vezmu to ale i z druhého konce, v porovnání s tradičním lyžováním, které se jezdí na krátkém okruhu, jsou dálkové běhy více ohroženy celkovým oteplováním – padesátikilometrovou trať, až na výjimky, můžete naházet těžko. Proto může být zkracování závodů částečnou cestou do budoucna.“

LAUFY JIZERSKÁ 50 FOTO: JIZ50.CZ

TEXT: DAVID FAJFER

David Fajfer se spokojeným výrazem v cíli Jizerské 50

Zážitek z 6. vlny

Výstřel z pistole a 6. vlna, kam patřím i já, vyrazila. Můžu říct, že je to prostě radost a zážitek, jet Jizerskou 50 – porovnat vlastní aktuální sílu, výkonnost, překonat svoji komfortní zónu. Svým způsobem i zábava a vyčištění hlavy, urovnání si myšlenek, vidět věci s nadhledem: co je a co není důležité. To vše a něco navíc máte v ceně.

izerská 50 je závod v běhu na lyžích klasickou technikou na trati dlouhé 48 km vedoucí Jizerskými horami po tzv. Jizerské magistrále. Celá organizace Jizerské 50 je fantastická. Na této akci je vidět, že už je zaběhnutá, prověřená, prostě akce na tom nejvyšším profi levelu.

Trocha z historie

Historie legendární Jizerské 50 se začala psát v roce 1968. Původně se jednalo o oddílový závod, který sloužil jako zimní fyzická příprava horolezců z TJ Lokomotiva Liberec před jejich sezónou. Prvního ročníku se zúčastnilo pouze 52 závodníků.

Zlomový a tragický moment nastal v roce 1970. Patnáct členů Expedice Peru 1970 – mezi nimi někteří zakladatelé závodu i účastníci předchozích ročníků – zahynulo pod kamennou lavinou na hoře Huascarán. Od roku 1971 nese závod plný název Memoriál Expedice Peru 70. Vzpomínka na 15 zesnulých horolezců se stala nedílnou součástí slavnostního zahájení a hlavním poselstvím Jizerské 50.

Nepodceňte přípravy

Na start je potřeba jít s vědomím, že jsem schopen závod ujet. Že vím, co jsou běžky, hory a počasí, a vím, jak se obléknout, být připravený i předvídat.

Dále pomůže i znalost, jak se občerstvovat. Prostě mít nějaký plán. Vsadit se večer před závodem v hospodě a druhý den jet, moc radosti pravděpodobně nepřinese. Pokud pro vás nepřijede rychlá, tak skončíte po pár kilometrech a můžete se v lepším případě vrátit do hospody, ale bez velkého zážitku, který byste u piva sdíleli. Je potřeba si uvědomit, že 50 km je zhruba vzdálenost mezi Libercem a Mladou Boleslaví, Brnem a Mikulovem, Prahou na jih k Žebráku nebo mezi Táborem a Třeboní. Jestli uvažujete o závodu na běžkách, začnete klidně kratším závodem. Organizátoři jich nabízejí několik, včetně běhu pro rodiny s dětmi.

Ohlédnutí za předloňským ročníkem

Jizerská padesátka byla tenkrát super náročná. V týdnu přišla řádná obleva a den před startem i v noci silně pršelo. Trať byla hodně nasáklá vodou a rozměklá. Známé motto závodu, že radost se rodí z bolesti, tentokrát platilo trojnásob. Ale pojďme na start, kde můžete vnímat lehkost ve slovech osvědčeného komentátora, který slovem doprovází závodníky s nadsázkou a humorem. Na každou vlnu má připravenou vlastní „analýzu“, jako například pro 5. vlnu, u které maďarští vědci zjistili, že

ještě z ní je možné vyhrát a že tam jsou skrytí talenti. U šesté vlny pro změnu japonští vědci zjistili, že časově překvapí sebe i své rodiny. Hlášky si přesně nepamatuji, ale vypovídají, s jakou zkušeností komentuje podobné obrovské akce. Stál jsem v 6. vlně, takže přede mnou už odstartovalo asi 1 000 závodníků. Stopy víceméně neexistovaly. Ze startu se suneme hlemýždím tempem – tělo na tělo, lyže na lyže. Na cestě k Buku jsem to nevydržel a přeběhl do pravé části, která se zdála volnější. Ale opatrně, mezi dvěma cestami byl hlubší sníh a někteří běžci se rozhodli udělat to stejné a zapadli. Sníh byl měkký. Měl jsem menší košíčky, takže se hůlky dost často a hluboko bořily. Musel jsem dávat bacha, aby se mi nezlomily. Nechal jsem si namazat u profi servisu, což se mi opět vyplatilo. Hned v prvním sjezdu bylo vidět, že máza jede a vlastně celý závod jsem jen předjížděl. První občerstvení na Kristiánově jsem se rozhodl využít naplno, takže 3 kelímky čaje nebo ionťáku, banán, pomeranč, sušenka a jede se dál. V dlouhém stoupání na Rozmezí mi lyže parádně držely. Na fyzičce ale musím ještě zapracovat, skluz jsem střídal s rychlejší chůzí. Sjezd na Čihadla, Knajpa a příjemný dlouhý sjezd ke Smědavě, který jsem prosvištěl díky skvělým lyžím nadprůměrně rychle. Jezdecká je neekkoonneeččnáá – tady jsem učil lyžovat své děti a vždycky jim sliboval: „Jen na konec rovinky a pak bude odměna – kousek čokolády!“, ale vždycky na konci rovinky bylo ještě další mírné stoupání nebo další rovinka. Takže už vím, jak musely děti trpět. Lyže už mi tak dobře nejely, smekaly, sníh byl rozbředlý, někde tekla voda. Člověk přeskakoval z jednoho zbytku stopy do druhého, v domnění, že si polepší, ale marně. Sjezd k Bunkru je vždy kapitola sama o sobě: docela prudký sešup a tentokrát v podstatě jedno velké koryto jako pro bobisty vyplužené od tisíce závodníků přede mnou. Díky pomalejšímu sněhu to nejelo naštěstí tak rychle a sjezd byl bezpečný. Z Mořiny dolů na Jizerku jsem v jednom z ročníků, kdy to bylo totálně zmrzlé, letěl rychlostí 91 km/h, letos naštěstí hezký odpočinkový sjezd k Panskému domu. Lyže svištěly, k tomu moje váha, takže jsem se opatrně vyhýbal míjejícím závodníkům. Hlavně opatrně. Jednou se tady vytvořila zajímavá skrumáž jezdců, kteří se zamotali do sebe a vytvořili celkem kompaktní kouli valící se dolů. Měl jsem dvě možnosti – přidat se do

FOTO: JIZ50.CZ

chumlu kutálejících, nebo se jim vyhnout v té šílené rychlosti, vyjet mimo stopu, vyhnout se železnému elektrickému sloupu a pokusit se vrátit do stopy. Tehdy jsem byl pod sjezdem na občerstvovací stanici pochválen kolegou – závodníkem, který ke mně přijel a říkal: „Ty vole, to, co se ti povedlo, jsem ještě neviděl!“ Ale zpět v čase. Jsem na cestě od Jizerky k Bunkru. Kdybych to býval věděl, tak bych si býval domazal, protože tenhle výšlap a nekonečná Promenádní byla pro mě totálně nejhorší částí závodu. Neuvěřitelně to prokluzovalo. Často jsem myslel, že jedu dozadu. Musel jsem dát všechnu sílu do rukou a víceméně se snažit nějakými poskoky posouvat vpřed. I na ostatních kolem mě bylo znát známky únavy – nikdo nemluvil, bylo slyšet jen ticho, křupání sněhu a občas zahekání nebo krátké zaklení. Tak jsem to nějak v „mlze“ dojel nahoru na kopec a radostně sjel dolů k Smědavě. A pak jsem udělal to nejlepší, co jsem mohl – zašel jsem do stánku Swixu domazat (děkuji móóc!). Mohl jsem v malé frontě ztratit pár minut a máza byla úplně na jedničku. Tady bych chtěl znova poděkovat hrozně moc všem dobrovolníkům, protože občerstvení je fantasticky připravené, všichni se smějou a všechno funguje. Vkládají vám banány a pomeranče přímo do úst, protože máte rukavice, tak abyste se nezapatlali a vůbec se trefili. Nabízejí vám, co chcete, „poskakují“, jen abyste se nemuseli zastavovat. Ze Smědavy totální prďák, ale domazané lyže udělaly svoje a ani jednou mi nepodklouzly. Jako s novou sílou dojíždím na Knajpu. Potom Žďárek a na Krásnou Máří, kde

se nabízí krásný pohled vpravo z hor dolů do údolí. Pak už jen dlouhé roviny na soupaž a za odměnu sjezd na Hřebínek, kde je poslední občerstvovací stanice před cílem. Panuje zde super nálada, občerstvovači jsou pohodoví a nabízí skvělou hřebínkovskou zelňačku, kterou tentokrát odmítám. Ještě výjezd na Olivetskou horu, což je na konci závodu už za trest, ale cítím se dobře, lyže drží, takže jsem nadšený, že jsem chytl druhý dech, a v podstatě předjíždím jednoho závodníka za druhým. Mají toho taky dost a evidentně jim lyže prokluzujou mnohem víc, takže každý pohyb je stojí větší námahu. Ještě sjezd dolů za Černou Nisu, následuje jedno z posledních stoupání na Vládní, pak prudce doprava a poslední stoupáček zpátky k Buku, kde už víte, že to máte za pár. Zasloužený sjezd, malinký stoupák, klesání na stadion, které vás katapultuje do cílové rovinky. Radost a nechybí zařvání: „Jo, mám to! Dal jsem to!“ – a pak už jenom úsměv na tváři. Hotovo! Po závodě dostanete tradičně velkou skleněnou medaili. Své věci si vyzvednete ve znovupoužitelných pytlích Dry Bag, které na posledním ročníku dostali všichni závodníci poprvé zdarma, a ve vyhřívaném stanu se převléknete. Můžete využít voucher a zastavit se na jídlo a poté vás pravidelně jedoucí autobusy svezou zpátky do centra Liberce či Jablonce. Takže ještě jednou moc děkuju. Závod jsem si opravdu užil. Neměl jsem naběháno tolik, co by Jizerská vyžadovala, ale prostě život, práce, sem tam i nějaká nemoc se vyvrbí. Se vším se musí počítat. Závod prostě stojí za to a těším se na další rok!

TERMÍNY ZÁVODŮ 9.–10. 1. 2026

BEDŘICHOVSKÝ NIGHT LIGHT MARATHON VEOLIA

BEDŘICHOV

14.–15. 2. 2026

CARDION KARLŮV BĚH

BOŽÍ DAR

21.–22. 2. 2026

ŠUMAVSKÝ SKIMARATON TV NOVA

KVILDA

14. 3. 2026

KRKONOŠSKÁ 70

ŠPINDLERŮV MLÝN

.cz t o v i z o r stopap

LAUFY PRVNÍ ZÁVODY

TEXT: TOMÁŠ KOCANDA

Na počátku určitě nebyla žena, ale

BAD GASTEIN

Prolog seriálu Ski Classics se již od roku 2022 koná v rakouském Bad Gasteinu, což je místo, které za návštěvu stojí naprosto rozhodně, a to nejen díky své geografické blízkosti Česka. Místo láká na kombinaci jistoty sněhu ve vysoké nadmořské výšce Vysokých Taur a zážitků z nevšedně působícího lázeňského města, které je jedním z nejznámějších radonových lázní.

ad Gastein leží v prudkém svahu, má ve svém centru vodopád a pouhých sto kilometrů severně od sebe své „zemské“ město Salcburk, rodiště geniálního Wolfganga Amadea Mozarta (který nám, Pražanům, vysekl tu legendární poklonu, po které jsme ho nemohli neadoptovat...) Malé upozornění: Bad Gastein se (pro někoho velmi překvapivě) nevyslovuje [bad gaštajn], nýbrž [bad gastajn]. Stejně tak další obce v údolí Gasteinertal, tedy Dorfgastein a Bad Hofgastein (pro nevěřící Tomáše mohu

sdělit, že i já sám jsem nevěřícím Tomášem, a to od narození, takže jsem výslovnost ověřoval nejen podle hlášení zastávek v autobusech a vlacích, ale i u místních). Dost možná toto údolí znáte proto, že jste milovníci sjezdového lyžování a snowboardingu, protože tamní rezorty patří do obří sítě Ski amadé, která je s 25 skiareály a 760 km sjezdovek údajně druhou největší oblastí v Evropě. Mimochodem, světácky znějící jméno „Amadé“ je na počest již jmenovaného nejslavnějšího salcburského rodáka Wolfganga Amadea Mo-

FOTO: MAX STEINBAUER PHOTOGRAPHY

FOTO: GASTEINERTAL TOURISMUS GMBH, CHRISTOPH OBERSCHNEIDER

Malebná krajina rakouského lyžařského střediska a lázeňského centra Bad Gasteinu

Pokud zrovna nejste ve stopě či na sjezdovkách, můžete je pozorovat z termálních lázní

FOTO: GASTEINERTAL TOURISMUS GMBH, CHRISTOPH OBERSCHNEIDER

zarta, který za svůj nedlouhý život (zemřel 5. prosince 1791 ve věku 35 let) složil stěží uvěřitelný počet 626 hudebních děl, mj. sborových skladeb, symfonií, mší a oper a naprosto zásadně jimi ovlivnil směřování hudby na dlouhá staletí. Podle mého skromného soudu se jeho Malá noční hudba bude hrát do skonání světa… Zatímco Salcburk se tedy díky Mozartovi stal kulturní metropolí, Bad Gastein se stal díky radonu a termálům centrem lázeňství a nyní se toto město díky své poloze stává i tradiční štací běžkařů, a to nejen těch profesionálních.

První štace nejsou jen závody

V Bad Gasteinu, konkrétně v jeho areálu zvaném Sportgastein, se (jako již tradičně) v polovině prosince konají první dva závody seriálu Ski Classics kategorie Pro Tour a jeden z kategorie Challengers. V první kategorii jde o závody, které jsou v některých případech (jako například právě v Bad Gasteinu) určené pouze registrovaným profitýmům, druhá kategorie jsou závody otevřené všem. Úvodní závod profíků je v tomto seriálu vždy poněkud specifickým typem závodu a je tomu tak i zde, protože závod nazvaný Pro Team Tempo se jede jako štafeta na 7 km. Jde o závod, v němž týmy startují blokově, z každého z nich startují nejprve muži, kterých může být maximálně do pěti za každý tým. S odstupem půlminuty se vydávají na trať ženy tohoto týmu (pokud je tým má, opět jich může být maximálně pět), cílový čas týmu se započítává druhé dokončivší ženě. Na trať se často vydávají i týmy bez potřebného počtu žen (tedy minimálně dvou), což způsobí jen jedinou věc, a to sice že tyto týmy nemají nárok na body do týmové soutěže, jen na individuální body. Starty týmů mají to specifikum, že v některých vlnách může startovat i více týmů najednou, to když jde o méně početné týmy a nehrozí tedy tlačenice na trati. Druhým závodem určeným jen profíkům je Bad Gastein Criterium na 36 km, který má již naprosto klasický formát, tedy jde o individuální závod s hromadným startem.

Mezi tyto dva závody je vložen závod kategorie Challengers na 30 nebo 15 km klasicky nazvaný Gastein Classics, který je tedy (jako jediný zde) otevřený i amatérům a hobíkům. Bonusem první štace je, že všem víkendovým závodům předchází páteční prezentace týmů Ski Classics v centru Bad Gasteinu, kde má každý fanoušek naprosto unikátní možnost si odchytit svou hvězdu a vyškemrat od ní podpis do památníčku nebo ji třeba pozvat na horkou čokoládu. Jelikož nejsem členem profitýmu (do toho mi chybí více než Mozartovi k metalu), vlastní zkušeností mohu posloužit ze závodu Gastein Classics 30 km. Závod se díky charakteru údolí vmáčknutého mezi velikány masivu Vysokých Taur musí jet na čtyři kola, protože trať se zde nemá kam prodloužit. Normálně nemám závody s větším počtem kol rád, ale zde mi to nikterak nevadí, protože: 1) v polovině prosince je leckde jinde nemožné postavit sněhuláka, natož lyžovat, takže zaplaťpánbu za údolí v nadmořské výšce okolo 1 600 m, 2) čtyři kola znamenají tři průjezdy místem, kde si lze vytvořit nějaké vlastní zázemí v podobě jiného oblečení, občerstvení, atd., navíc: 3) hory okolo trati jsou tak nádherné, že se mi pohled na ně neomrzel ani ve čtvrtém kole. Po celý víkend jsou stopy ve Sportgasteinu pro neúčastníky závodů teoreticky uzavřeny, ale jsou tak luxusně široké a místní organizátoři natolik benevolentní, že po skončení profizávodů nepřihlášené lyžaře (kterých bylo poměrně málo) z trati nestahovali a mezi všemi panovala idylická ohleduplnost.

Během víkendu je na programu týmový prolog a závod s hromadným startem pro profesionální závodníky, ale na své si v sobotním závodu pro veřejnost přijdou i ostatní

LAUFY PRVNÍ ZÁVODY

Veřejnou dopravou až do běžkařských stop

Pokud byste zákaz vstupu do areálu Sportgastein v čase závodů respektovali nebo měli v úmyslu poznat jiné místo na běžkování, v údolí Gasteinu je několik možností, které jsou všechny skvěle dostupné veřejnou dopravou. Ostatně skvěle dostupná je jakákoli obec tohoto údolí – údolím jezdí rychlík na trati Vídeň – Linec – Salcburk – Villach – Klagenfurt, stavící ve všech třech jmenovaných obcích údolí (v Dorfgasteinu, Bad Hofgasteinu a Bad Gasteinu). Oblast je skvěle zasíťovaná linkami místních autobusů. Přímo do Sportgasteinu, což je de facto náhorní plošina cca 10 km na jih od Bad Gasteinu (a v níž končí silnice, která podléhá mýtu), jezdí celým údolím páteřní linka tzv. Postbusu č. 550, která vás ale stejně dobře přiblíží i na další běžkařská místa, k okruhům v Böcksteinu, Bad Hofgasteinu a Dorfgasteinu. Autobus jezdí každou hodinu i o víkendech, ale ne každý spoj zajíždí až do Sportgasteinu. I lyžování v Böcksteinu (nadmořská výška okolo 1 000 m) má jisté kouzlo, protože stopa začíná přímo u černínského zámečku a kostela Maria vom Guten Rat (Marie dobré rady), což je velmi poutavé místo. Zdejší stopa vede mírně zvlněnými loukami na kraj Bad Gasteinu, takže se, pokud máte základnu právě zde a nevadí vám menší procházka, dost možná obejdete bez autobusu úplně. Dalším dobře dostupným místem na běžkování je údolí Angertal, kam jezdí z Bad Hofgasteinu bus linky 552. Oficiálně nabízí jen jednu běžkařskou stopu údolím potoka Angersbach, cca 8 km v nadmořské výšce okolo 1 100 m, ale přesto má toto údolí ležící poněkud stranou hlavního ruchu své velké kouzlo. Trasa je mírně zvlněná se dvěma přísnějšími kopci a evokovala mi asi nejvíce Šumavu u Borových Lad. Další stopy jsou přímo v obcích Dorfgastein a Bad Hofgastein. Stav úpravy stop je vidět na webu gastein. com pomocí jednoduchého indikátoru, ale stopy ve Sportgasteinu a Böcksteinu jsou natolik populární, že alespoň ochotnická stopa je zde neustále. Popularitě lyžování určitě pomáhá, že pro všechny lokální autobusy nepotřebujete žádné potvrzení, že jste zde ubytováni. Jakmile řidič vidí jakékoli lyže (tedy i běžky), jedete zdarma.

FOTO: GASTEINERTAL TOURISMUS GMBH, CHRISTOPH OBERSCHNEIDER

Středisko Bad Gastein je proslulé radonovými lázněmi

Ze stopy do vánočního Salcburku

V Bad Gasteinu máte ideální možnost vidět elitní závodníky Ski Classics velmi blízko Česku (z Prahy jen okolo 480 km) a rozhodně daleko lépe než na lidmi přecpané Jizerské 50. Pokud vám cirkus zvaný Ski Classics nic neříká, tato oblast (a Salcbursko obecně) nabízí mnoho míst zajímavých na výlet (a navíc dobře dostupných), např. již zmíněnou lyžovačku v oblasti Ski Amadé, vlastní Salcburk, případně známé středisko zimních sportů Bischofshofen se svými skokanskými můstky, na nichž se (spolu s těmi v Oberstdorfu, Ga-Pa a Innsbrucku) koná známé Turné čtyř můstků. Údolí Gasteinu nedisponuje stovkami kilometrů běžeckých stop (celkem jich nabízí čtyřicet), jde vesměs o profilově nenáročné okruhy v délce od dvou do osmi kilometrů, takže neposlouží drtičům, ale spíše těm, co se třeba chtějí rozjet před sezónou, nebo

nejsou až tak zdatní běžkaři, nebo zde mají jiné vyžití. A naopak, 1 600 m n. m. vysoko položený Sportgastein s jistotou sněhu šest měsíců v roce je možným místem na adaptaci výkonnostního běžkaře na vyšší nadmořské výšky. A navíc, vánoční Salcburk je tak krásný, Mozartovy skladby tak působivé a jeho koule (Mozartkugeln) tak návykové, tak proč si tento výlet nedat třeba pod stromeček místo obligátních papučí a ponožek, no ne?

Tomáš Kocanda Běžkařský nadšenec, který kromě lyžování v bílé stopě miluje také cyklistiku, hudbu a veřejnou dopravu. Ve volném čase milovník toulání se krajinou pomalu a pokusně i rychleji v rámci hobby závodů na kole a běžkách. Propagátor myšlenky, že kamkoli a nejdál dojedeš na kole a dojdeš pěšky.

18. ročník 9. – 10. leden 2026 stadion Bedřichov

registrace na www.bnlm.cz Noční běžecký závod na lyžích s nezapomenutelnou atmosférou pod hvězdami. ženy a muži

volně/klasicky – okruh 10 km, okruh 17,5 km, 2 okruhy 30 km

děti

volně/klasicky – okruhy v okolí stadionu Výtěžek ze startovného bude použit na úpravu Jizerské magistrály. Při zrušení závodu se startovné vrací v plné výši. www.jizerskaops.cz

Hlavní partneři

Tituální partner

Generální partneři

LAUFY ZÁVODY V LAPONSKU

TEXT: MARTIN HOLÁNEK FOTO: REDBULL CONTENT POOL

BORCI ZDAR!

na Nordenskiöldsloppetu Nordenskiöldsloppet je závod v běhu na lyžích pořádaný poprvé v dubnu roku 1884 z iniciativy švédského vědce a polárníka Adolfa Erika Nordenskiölda, ve kterém tehdy 18 mužů soupeřilo na trase dlouhé 220 kilometrů z Jokkmokku do Kvikjokku, ve dne i v noci.

okkmokk leží za polárním kruhem v severním Švédsku. Závod se jel proto, aby Nordenskiöld dokázal, že se jeho expedice do Grónska roku 1883 opravdu uskutečnila. Když se Nordenskiöldova informace o dlouhém „lyžařském výletu“ Sámů v Grónsku dostala do švédských novin, byla komentována s velkou nedůvěrou. Dokonce i Nordenskiöldovi vlastní vědečtí kolegové celou věc zpochybňovali: „460 kilometrů za 57 hodin – nemožné!“ V roce 1884 zvítězil Pavva Lasse Nilsson Tuorda s časem 21 hodin a 22 minut. Pokud se vám podaří zajet stejně, nebo rychleji než Tuorda, obdržíte v cíli medaili. V dubnu roku 2016 započala novodobá historie tohoto krásného závodu. Závod v roce 2018 a 2019 startoval v sobotu v 6 hodin ráno na jezeře u Purkijauru, ale naše cesta k němu vstříc započala už dávno před tím!

Jak bych se zaškatulkoval?

Nejsem žádný závodní běžkař. Běžkovat jsem začal s rodiči na chalupě v Jeseníkách, když jsem byl malý, ale jakákoli závodní průprava mi zcela chybí. Celý život jsem sportoval, ale nikdy na závodní úrovni. K běžkám jsem se vrátil v roce 2010, když se mi narodil syn. Mám sedavé zaměstnání a potřeboval jsem nějak kompenzovat stresy v práci a dát fyzickou kondici trochu do pořádku. K tomu jsou běžky ideální. Od roku 2010 jsme s přáteli a se ženou začali objíždět závody v rámci české Ski tour a také seriálu Worldloppet. Jsem prostě průměrný hobík.

Příprava na závod

Někdy počátkem roku 2017, když jsme poprvé viděli zmínky o tomto závodu, tak jsme si řekli s Marťou Maňasem, že bychom si mohli Nordenskiöldsloppet také zkusit. Brali jsme to jako

dobrodružství a současně podnět k vyššímu tréninkovému úsilí. Marťas podotkl, že by to vzhledem k našim zdravotním neduhům bylo dobré podniknout co nejdříve! Přidal se k nám Vlastík Brož a později i Honzík Leminger. Ostatní nám dali košem a někteří nás nepokrytě považovali za blázny! Začali jsme zodpovědněji trénovat, ač jsme všichni limitovaní prací a rodinami, tak porce najetých kilometru postupně rostly. Jeli jsme od podzimu roku 2017 podle tréninkového plánu extrémního běžce na lyžích Erika Wickströma, který tento závod jel tehdy již dvakrát. Hlavně jsme zapojili delší tréninky na kolcích zejména v okolí Brna. Trénovali jsme také na inlajnovém okruhu v Areálu VUT v Brně, kde je dráha osvětlená. Mohli jsme tak jezdit i v průběhu zimy, protože u nás již sníh bývá spíše vzácností.

Start na jezeře u Purkijauru v roce 2019, kdy bylo slunečno, ale foukal vítr o síle 17 m/s

Začal jsem také jednou a později i dvakrát týdně cvičit s trenérem silový trénink. Kluci koupili trenažéry Ercolina a SkiErg. Současně jsme se účastnili závodů na kolcích i lyžích, což je nakonec nejlepší trénink. V pozdní fázi přípravy jsme se snažili prodlužovat vzdálenost: dvakrát jsme s Marťou Maňasem jeli 80 km dlouhý trénink na kolcích a na společné dovolené v Malnitzu jsme si dali noční trénink na běžkách také v délce 80 km. Řešili jsme stravování, oblečení, hlavně boty, návleky na boty, ponožky a rukavice, aby nás nezastavil hlaďák a mráz. Závod se totiž jede na severu Švédska za polárním kruhem. Řešili jsme hole, poutka, lyže, na kterých jet. Inu, prostě jsme věděli, že se nejedná o běžný závod.

S Milanem Jelínkem, který jel závod v roce 2016, jsme řešili, co je třeba si vzít s sebou na trať na převlečení a taky jak vypadá profil. Až později jsme pochopili, že co se týče profilu, jsme se neobrátili na tu správnou osobu. Pro Jelena je totiž všechno zvlněná rovina na soupaž!

Podmínky jsou proti nám

Ve čtvrtek 22. 3. 2018 ráno vyrážíme z Brna směr letiště Praha, pak letecky Stockholm a Luleå. Půjčujeme auto u Sixtu a jedeme směr Jokkmokk. Chvíli po půlnoci přijíždíme na ubytování v Jokkmokku. Jdeme spát a brzy ráno se chystáme otestovat lyže. Pojedu na klasických a budu mazat na odraz. Stejně volí i Honza, který si nechá

na závod namazat u profíku ze Ski Go. Marťu Maňase přemluvil Vlastík, aby jel na hladkých. První chyba! Přemlouvá i mě, ale já vím své. Je to 220 km, a i kdyby to byla rovina, tak na tom nejsem tak dobře, abych celou trasu odšťouchal! Navíc tady dlouho mrzlo, teploty padaly k –30 °C. Sníh je starý, tupý, přemrzlý na kost, nejede, a ještě k tomu v noci začalo sněžit a má sněžit skoro celý den. Ráno ve 4.30 hod. u chaty odhrnujeme 6 cm nového přemrzlého sněhu, na teploměru –14 °C. Naštěstí moc nefouká, a tak to pocitově, v péřovkách a teplých čepicích není tak zlé. Auto nechávám u školy a nasedáme do přistaveného autobusu, který nás veze 20 km na západ na start do Purkijauru. Je ranní šero a sníh sype a sype.

LAUFY ZÁVODY V LAPONSKU

Martin Maňas asi 40 km po startu před Randijaurem

Předstartovní nervozita roste

Na startu na jezeře dáme lyže do stopy, ještě se vyprázdnit, napít, shodit ze sebe přebytečné teplé oblečení a jdeme na to! Teemu Virtanen, držitel rekordu ve dvacetičtyřhodinovce na běžkách, hlásí do mikrofonu pořadatele, že to dnes, vzhledem k počasí, bude pro většinu taková dvacetičtyřhodinovka. Standa pak přidá svoje „Lange weg, ich bin stark“, trochu se zasmějeme, odbouráme stres, ale na nic už není čas, neboť místní Sám odpálil startovním výstřelem závod. Už se to valí, už to sviští! Jdeme předvést, jak se kdo z nás připravil.

Na medaili to dnes nebude

Jedeme ve vláčku, přede mnou Marťa, za mnou Honza. Stop není moc, a tak musíme některé kolegy, kteří jedou pomaleji, pracně předjíždět mimo stopu. Přitom si dáváme pozor na hole, neboť trať moc utažená není a hole se v čerstvém sněhu boří a někdy i dost hluboko. Říkám si, hlavně v klidu, nezlomit hole! Moc to nejede. Padající sníh vytváří solidní brzdu, a tak se snažím jet ve vláčku. I tak cítím, že to docela tlačím, přesto jedeme průměr jen 11,5 km v hodině. No to bude fakt dlouhý! Vyjíždíme z lesa a přijíždíme na první občerstvovačku Pelmibäcken.

Marťas hlásí, že je mu teplo. Chvilku se převléká a nám mizí vláček kluků z Rumového expresu a já se tak těšil na rumíka na otočce na Årenjarce! Za chvíli nás míjí i Honzík Leminger. Jede moc pěkně. Brzy ho předjíždíme a pokračujeme krajinou, která se začíná vlnit. Jsem rád, že mám namazáno! Dvě vrstvy VR 30 drží jak hřebíky, a přitom mi to jede (nebo spíš nejede) stejně jako Marťovi, který každý kopeček tlačí soupaž! Brzy Marťase ztrácím. Na občerstvovačce ho vyhlížím, ale zakousává se do mě chlad, a tak jedu bez něj dál. Trasa se neustále vlní, ale výběhy nejsou odměněny pohodlným vajíčkovým sjezdem. Šťouchám jak pitomec i ve sjezdech. Místní zase glidery trefili lépe! Nic naplat, jsou tady doma, příště jim to možná za úplatu taky přenechám. Nicméně mě trať moc baví a docela to i přes neustávající sněžení utíká. Časy, které jsem si propočetl, mi sice protékají mezi prsty, ale nevadí, hlavní je to dát a není rozhodující za kolik. Medaili už nedám, čas 21:22 se jeví jako absolutně mimo realitu. Přijíždím na občerstvovačku v Grannudenu na 55. km. Tady je velký teplý stan, rozšířené občerstvení, a tak nad obvyklé pití a sandwich se sýrem, banán a pomeranč do sebe nasoukám i výborné těstoviny s kuřecím masem. Jsou dobré, slané! Už chci pokračovat, když v tom vidím, že přijíždí Marťas. Vracím se za ním, z výrazu jeho

Peloton závodníků objíždějících ostrůvek na jezeře Purkijaur krátce po startu v roce 2018

Následné docela prudké sjezdy si užívám. Škoda, že není stopa, a když je, tak ji musím uvolnit protijedoucí elitě, která to v hlubokých předklonech láme do těch stojek! Využívám váhovou převahu a předjíždím, ve sjezdech trochu nejistou, Sabinu. O kousek dál se trasa zase začíná zvedat a zase nasazuji stříďák, v prudkých pasážích jdu více do kolen a po chvilce cítím, že mi trochu začínají tuhnout stehna. Pro jistotu zastavuji a preventivně dávám gel, tabletu a hořčík. Sabina mě zase za zvuků parní lokomotivy míjí! V duchu mi blesklo hlavou, že jsem snad zaslechl i parní píšťalu, když mě míjela! Asi už začínám blbnout. Sabina si přede mnou vytváří opět nepatrný náskok, který si stále udržuje. Přichází další pasáž prudších stoupání, střídaná mírnými sjezdy, ve kterých musím píchat jak o život, abych udržoval dopředný pohyb, a ještě k tomu uhýbat protijedoucím borcům, kteří jsou už teď přede mnou s několikahodinovým náskokem.

Nekonečné jezero

tváře je mi zřejmé, že si to dnes neužívá! Už ví, že to dnes na soupaž není. Ptám se ho, zda mu mám nechat vosky a korek, aby si přemazal, ale už se ho ujali kluci od Ski go, a tak mé služby s díky odmítl. Pokračuji sám dál a doufám, že až si odfrkne a rozjede se, tak mě někde dojede a dál už pojedeme spolu.

Míjíme se s elitou

Po Granudennu začínají pěkné stojky, místy lezu stromečkem, hlavní myšlenka dne je nevydat ani ždibec síly navíc, toho se držím! Za chvíli za sebou slyším funění, jako když jede parní lokomotiva, Sabina Herrman běží za mnou ve stromečku, pomyslím si něco o bláznech. Dál si to ťapu svým tempem, jen jí udělám způsobně místo, ať může jít volně přede mne. Moc mi necukla, i přes to velké úsilí, které musela vydat. Jsem pořád kousek za ní! Držíme se stále v takové malé skupince pospolu a v nejvyšším bodě trati potkáváme vedoucí trojici. Standa zdatně prohání vlčáky Nygaarda a Fjelda! Standa vypadá super! „Stando, pojď!“ křičím, co mi stačí hlasivky. Nevím, jestli mě slyšel, ale měl jsem pocit, že když mě míjel, tak si všiml naší blankytně modré kombinézy BORCI zdar!

Další kopečky, sjezdy, rovinky, jezera, na nichž jsou vlny sněhu, a už vjíždím na další jezero. V dálce vidím roztrhané vláčky v mém směru i protisměru. Trošku slábne sněžení a prosvítá sluníčko. Zahlédnu nezaměnitelný styl Vlastíka Brože (naší jedničky) a už slyším povzbuzení: „Martine, ty jsi strašný démon!“ Těší mě to. Je to na mě asi moc vidět, a tak abych si to moc neužíval a nezapomněl, že je to koneckonců závod a že musí stříkat krev z uší, přidává: „To jezero je fakt svinsky nekonečný, vůbec to nejede!“ Vlasto, díky! To jsem fakt potřeboval slyšet. Naštěstí mám v dálce před sebou skupinku svých souputníků, se kterými jedu už dlouho, včetně Sabiny. Odpoutávám pozornost od Vlastových slov a přepínám na mód – vypnout mozek, zapnout autopilota a pádlovat. Lokomoční cvičení v podobě soupažné jízdy mi docela jde a sbírám si kolegy před sebou jako korálky. Sabina se dlouho drží, běží usilovně stříďákem, ale pár záběrů a nedávám jí šanci. Její specifický projev nechávám za sebou. Pak už je to jen asi hodinový trénink soupažné jízdy po nekonečném jezeře proložený tréninkem přejíždění ze stopy do stopy, neboť jede jen jedna stopa a ta je společná pro oba směry. Jako slušně vychovaný chlapec uhýbám těm rychlejším. Je to ale i příjemná změna, aspoň trochu zapojuji i nohy, které začínají promrzat, a to i přesto, že mám na botách návleky.

Konečně otočka!

Hurá! Dojíždím na otočku v Årenjarce na 100. km. Vidím několik souputníků, jak vypínají lyže a končí. Mně se zatím jede docela dobře, zatím mě nic nebolí a překvapivě mě to i baví. Říkám si o polévku, kterou nevědomky láduji, k pobavení mé rodiny, přímo před stacionární kamerou. Údajně zde většina účastníků pozdravila své příbuzné, prohodila něco vtipného, já pouze před kamerou pojedl. Maminka mé ženy to komentovala slovy: „Chutná mu, to je dobré znamení!“ Je něco před čtvrtou hodinou odpoledne a jsem na trati skoro 10 hodin. Inu, už teď je jisté, že to na medaili nebude. Co se dá dělat, hlavně dojet! Vyrážím zpět, přes mírnou terénní vlnu ostrůvku zase na to nekonečné jezero, kde po chvíli potkávám Marťase, se kterým se vzájemně povzbudím. Je mi ho líto, nevypadá vůbec dobře. Jede takovým nepřirozeným stříďákem, je vidět, že ho bolí chodidla! To jsou ty jeho šmejdský školní boty! Bral si je kvůli pohodlí, ale zjevně jsou hodně nepohodlný! Druhá chyba. Doufám, že se spolu v cíli uvidíme! Za chviličku potkávám i čtvrtého mušketýra našeho týmu – Honzíka Lemingera. Jede s úsměvem, čiší z něj (v jeho 65 letech) pohoda a sebedůvěra. Ostatně jako vždy. Jak jinak, když je to několikanásobný Worldloppet master, a na rozdíl od některých, kteří nám kazí dobrou pověst, i skutečný!

Přichází čas na čelovku

Po nekonečně dlouhé době, kdy předjíždím pár odpadlíků, soupažím jako o život, vyjíždím z jezera a následuje výše popsaná pasáž zpět! Prudké stoupáky ťapu, v mírných střídám soupaž se stříďákem a jedu ve vláčku se slečnou Maldonado č. 15 a jejím přítelem. Na občerstvovačkách vládne pohoda, pole se rozpadlo na drobné skupinky, a tak si užíváme nebývalé pozornosti pořadatelů: „Jak se cítíte? Co byste si dal?“ Mám pocit, že by tu stravu za mě i požvýkali! Jsou moc milí. Jedeme dál s naší skupinkou, do které přibývají další odpadlíci a je to stále OK. Začíná se šeřit a já, někdy kolem 19. hodiny večerní (13. hodina závodu) nasazuji čelovku. Svítí, ale ne moc. Mráz v kombinaci s odjetým Bedřichovským night light marathonem zjevně udělaly své. Na další občerstvovačce už za černočerné tmy měníme za pomoci sličné slečny od Redbullu baterie za nové od Duracellu a jako ten jejich reklamní králíček, nabit novou energií, vyrážím do tmy.

LAUFY ZÁVODY V LAPONSKU Závodníci na jezeře Skalka za Njavve za otočkou při cestě zpět

ještě propastných 77 km kopcovitou krajinou. Tou dobou už asi Marťas musel vzdát, což se však dozvídám až v cíli.

Stihnu vůbec limit?

Kopce začínají hned za Grannudenem a docela se dokážou i pěkně utáhnout. Snažím se jet od občerstvovačky k občerstvovačce. Počítám, zda to dám do limitu, protože cítím, že chřadnu, chřadnu a musím napnout všechny síly, abych neuchřadnul docela. Moc mi to již nechutná a přitom cítím, že jedu (spíše se ploužím) lehce pod 10 minut na kilometr. V dálce vidím ceduli. Super jsem na 170. km. Když ale přijedu blíž, s hrůzou zjišťuji, že po necelých 17 hodinách jsem teprve na 160. km. Jedu pěknou tužku. Když to takhle půjde dál, budu mít co dělat, abych to dal v limitu Vyčerpaný autor článku se dostal do vytouženého cíle Nordenskiöldsloppetu 30 hodin. až v ranních hodinách po téměř 27 hodinách na běžkách Teplota klesá někam hluboko pod bod mrazu Trať se notně vlní až k prudšímu sjezdu, za a cítím, jak mě začíná bolet v krku. Chci si dát kterým následuje jezero. Už začínám cítit únašátek přes pusu, musím zvrátit hlavu a v tom vu a trochu pobolívají záda, zase hustě sněží, se mi zamotá hlava a hážu záda na úplné a tak šetřím síly a místo, abych soupažil, razím rovince. Vyprsknu smíchy, ještě že mě nikdo si cestu stříďákem. Po další celkem nekonečné nevidí. Sakra, zahlédnu světla čelovek za době dorážíme konečně na Grannuden, kde sebou a rychle se snažím vstát. Je to docela mám věci na převlečení. boj, protože mám pěkně tuhý klouby, hlavně Parkuji u stánku s občerstvením a cpu do kolena, a tak se hrabu na nohy jak žebračka. sebe tři talíře těstovin, které zapíjím vším, Neustále mi v ledvince pípá mobil. Až v cíli co je po ruce. Už chci vyrazit z osvětleného zjistím, že mi píše žena, že už jsem dojel dost přívětivého přístavu občerstvovačky, když daleko a že se už na to mám v těch hrozných si uvědomím, že docela přituhuje, noc mám podmínkách vykašlat. Naštěstí jde za chvíli ještě před sebou a ráno bude určitě pořádně spát, neboť dospěla k závěru, že jsem skutečně mrznout. Vracím se pro vak, abych se doobvzdal, neboť se moje tečka na mapě závodu lékl. Chvíli přemýšlím, jak to udělat, abych přestala pohybovat. se ohnul k běžkám a nevzbudil hekáním Konečně zase jedu. Většinou sám. Když nežádoucí pozornost. Po chvíli jsem to se mě někdo dojede, tak mi hned odjede. značným úsilím zvládl. Oblékám anorak Naštěstí to nejsou davy, ale jednotlivci a vždy s kapucí a jdu se obouvat. I tento úkon mě se potkáme na dalším servisu. Po chvíli mě stál nemálo sil, ale nakonec jsem jej úspěšně dojíždí borec, který jede stříďák pomaleji než zvládl a opět vyrážím vstříc stále velmi vzdájá, a tak je to po dlouhé době někdo, kdo mi lenému cíli. Jsem na 143. km a do cíle zbývá razí stopu, a za kterým si mohu odpočinout.

Brzy ale přicházejí sjezdy a já zjišťuji, že mi v porovnání s ním zoufale nejedou lyže. Naštěstí si ho v kopečcích dojíždím stříďákem, a tak to spolu táhneme až na 187. km, kde mi můj souputník s číslem 443 sděluje: „I am so, so tired!“ Odpovídám: „Me too!“ Načež sleduji, jak mi mizí ve tmě!

Na dně

Zbytek nekonečné cesty přes jezero na start do Purkijauru mám doslova v mlze. Jednak už toho mám fakt dost, hlavně mi ale namrzly oči a přes tu námrazu mám vše rozmazané. Nevidím, kudy vede stopa. Běžím přes jezero stříďákem, připadá mi, že docela rychle, je to ale jen mylná představa mého unaveného mozku a částečně způsobená i omrzlými bulvami. Do reality mě vrací borci, kteří mě dojedou, načež mizí nezadržitelně v nesmírné, zdánlivě nekonečné dálavě jezerní pláně. Konečně jsem se dovlekl na start v Purkijauru, trvalo mi to necelých 24 hodin. Je před šestou hodinou ranní a já se snažím před blondýnkami z Redbullu předstírat, že jsem svěží: „Are you OK?“ „Yes, of course!“ slyším se říkat. Taková blbost. Jen bych potřeboval kapky do očí. Bohužel je nemají a doporučují mi jít do stanu. Údajně by mi to mělo pomoci. Uléhám na lavici, kde je příhodně akorát pod hlavu nachystaná složená deka. Zavírám oči. Po půl hodině otvírám oči, abych zjistil, že se nic nezměnilo. Sáhnu do ledviny pro gel, tabletu a hořčík a snažím se dostat ze stanu, který je zapnut na zip. Ohnout se ke zdrhovadlu je nebetyčný problém. Nakonec se mi to přece daří a já jsem opět venku. Svítá, teplota padla někam k minus dvaceti a do mě se zakousl mráz jak samec! Rozklepal jsem se jako ratlík a poprvé zaváhal, zda raději nevzdat. Hned jsem si však v duchu dal slovy Vlastíka „tyčkou přes držku“: „Nikam, to dáš! Už je to jen dvacka do cíle!“ Zoufale se snažím rozhýbat své ztuhlé tělo. Musí být ale na mě pohled, pousměji se v duchu. Snažím se rychle zmizet z občerstvovačky, aby náhodou někdo nepojal podezření, že nejsem tak ready, jak říkám. Nakonec s úlevou slyším jen jejich povzbuzování: „Heja, Heja!“ Stále se třesu mrazem, nedá se nic dělat, musím začít soupažit.

Vysněný cíl!

Soupaž mi po chvíli pomohla, zahřál jsem se a nasadil sluneční brýle. Začíná se trhat oblačnost, už nesněží. Stopa se lehce leskne a lyže docela odjíždí, přitom stoupák pořad drží,

SVÍTÁ, TEPLOTA PADLA NĚKAM K MINUS DVACETI Krátce k výsledkům Zvítězil Anders Nygaard před Moenem A DO MĚ SE ZAKOUSL MRÁZ Fjeldem a třetím Standou Řezáčem, kterého norská smečka udolala až v cílové rovince. JAK SAMEC! ROZKLEPAL Nygaard v cíli označil závod za nejtěžší, který kdy vůbec jel. Počítali s tím, že závod stihnou JSEM SE JAKO RATLÍK dojet za světla, a tak si nebrali čelovky, které jsou jinak povinné. Zatměli a posledních A POPRVÉ ZAVÁHAL, ZDA deset kilometrů jeli po slepu. Dorazit do cíle jim trvalo 13 hodin a 25 minut, tedy RADĚJI NEVZDAT… o 1 hodinu a 37 minut déle, než byl dosud nejrychlejší čas z roku 2017. Na 10. místě absolutně skončil dnes již bohužel zesnulý Jirka Pliska. Do závodu v roce 2018 nastoupilo 340 závodníků a závod dokončilo jen 219, 121 tedy nedokončilo. Z naší čtyřky jsme dokončili dva. Vlastík dojel v čase 22 hodin 46 minut na 141. místě celkově a já na 183.

Ještě jednou a tak si to opět začínám užívat. Předjíždím asi 5 souputníků a ještě dám občerstvení na 212. km, kde slyším: „Enjoy the finish!“ a peláším k cíli, nevadí mi už ani častá stoupání, zase mě to baví! Za sluníčka se jede úplně jinak. Kilometr před cílem sundávám bundu, ať je vidět náš dres, chci si vyfotit poslední kilometrovník, ale bohužel se mi zrak doposud nezlepšil natolik, abych viděl na displej, a tak vracím mobil do ledvinky a vyrážím do cíle. Je to tam! Nebylo to lehké. Mám fakt dost! Mám to úspěšně za sebou, 220 km po 26 hodinách 43 minutách a 35 sekundách. V cíli na mě čekal Marťa. Trochu jinak, než jsem si to já i on představoval. Škoda. Aspoň mi byl nápomocen v Race centru. Nevím, jak bych se sám převlékl. Donesl mi pití, jídlo, prostě se o mě příkladně postaral. Do jídelny se přivlekl španělský kolega Nebot. Prohodíme pár slov, je tu potřetí a letošní ročník označuje za brutální. Loni to jel 19 hodin, letos 27. Když zjistil, že jsem to jel jako on, mrkne na mě a spiklenecky prohodí: „So next year for the medal!“ Inu, nejsem o tom moc přesvědčen, ale aspoň se záhadně usměji. Cestou domů už vím, že sem ještě někdy pojedu. Ne kvůli té medaili, ale kvůli tomu, že se mi to moc líbilo. Krásná trať, skvělá organizace, úžasně milí lidé. Tak Marťo a Honzo (byl sundán z trati ze zdravotních důvodů na 187. km), jedu příští rok s vámi! Už víme, do čeho jdeme, uzpůsobíme tomu trénink, a vydrží-li zdraví, tak to spolu dáme! Bø Jokkmokk! Jokkmokk bø! BORCI zdar!

V roce 2019 jsme tedy opět jeli. S ohledem na zkušenosti z roku 2018 jsme se snažili připravit ještě lépe. Asi jsem závod v naší běžkařské komunitě propagoval úspěšně, neboť se naše skupinka rozrostla na osm. Ubytovaní jsme stejně jako minule u Niny Darenholt v domečku v okrajové části Jokkmokku. Toto ubytování nám našla na konci roku 2017 moje žena přes Airbnb. V Jokkmokku není moc ubytovacích kapacit, a tak jsme rádi za tento luxus. Máme zde vše potřebné. Na startu 30. 3. 2019 doufáme v lepší podmínky než loni, ale den před závodem pršelo a místy je trať pod vodou. Proto organizátoři trať pozměnili, délka 220 km však zůstala zachována. Startuje se opět z Purkijauru, kam nás odváží autobusy. Jede se na otočku ve Njavve a zpět stejnou trasou přes Purkijaur do Jokkmokku. Do rána přituhlo a začal foukat silný vítr. Počasí je aprílové, chvíli svítí slunce, chvíli se úplně zatáhne a hustě sněží. Do toho protivítr o síle 17 m/s. Doufal jsem, že podmínky budou lepší než v roce 2018, ale zatím to tak nevypadá. Na trati není moc stopa. Místy jsou hluboké návěje, místy je trať vyfoukána na led. V lesních úsecích to jde, ale na otevřených pláních jezer je to doslova strašné. Jede se ve vláčku a nikdo nechce jet první. Před otočkou v Njavve zvažuji, že to zabalím. V tom větru je to fakt hrozné, to se nedá. Naštěstí vítr i za otočkou fouká stejným směrem a fouká do zad, což v kombinaci s místy ledovou tratí velice zvedne náladu a zrychlí jízdu. Jen ve sjezdech se musí jet o to pozorněji.

Nakonec závod dokončuje celá naše osmička a šest z nás dokonce v čase pod 21 h. 22 min. Máme tedy i vysněné medaile! Na start se postavilo 410 účastníků, v limitu 30 hodin dokončilo 335 závodníků, vzdalo jen 75. Vítězí již po třetí v řadě Andreas Nygaard v čase 11:49:09. Už sem nemusíme, máme splněno, ale pokud bychom chtěli, tak můžeme. Uvidíme v budoucnu.

BORCI zdar! na trati Nordenskiöldsloppetu 2019 #324

Vlasta Brož

94. místo