Issuu

Časopis pro studenty Gymnázia Mladá Boleslav

Březen - Duben 2019

HRANICE

Ročník desátý

NEPRODEJNÉ

skolnik-casopis.g6.cz | g8mb.cz

unsplash.com unsplash.com

O NÁS...

Časopis Školník je školní dvouměsíčník psaný a graficky upravovaný studenty napříč všemi ročníky. Zabývá se primárně školními akcemi a aktivitami, ale i kontroverzními či aktuálními tématy. Nechybí ani rozhovory, recenze a vlastní názory. Redakce časopisu Školník se schází pravidelně každou středu od 9:40 v učebně jazyků č. 14. Pokud máte jakékoliv nápady, inovace nebo se chcete stát součástí redakce, rádi vás zde uvidíme! skolnik-casopis.g6.cz

facebook.com/skolnik.casopis

„Hranice mého jazyka jsou hranicemi mého světa .“ Ludwig Wittgenstein /Tractatus logico-philosophicus/

REDAKCE ŠÉFREDAKTORKA Natálie Spielmannová

KONZULTACE

Mgr. Lenka Vedralová GRAFICKÝ DESIGN Tomáš Brůžek

REDAKTOŘI

Tereza Nitschová Alena Nevyhoštěná Marie Zavadilová Eliška Vejsová Veronika Kabátová Štěpánka Erbertová Anna Chocholoušová Filip Janeček Tobiáš Rejmon Pavel Hrbáček Mgr. Lenka Vedralová Josefína Hudcová

FOTOGRAFIE Marek Hofman Eliška Vejsová

PŘISPĚVATELÉ

Adéla Řehořová Pavla Bišická Marek Plachý Miroslav Landa RNDr. Květuše Vinárková Mgr. Miroslava Rešlová Mgr. Martin Herrmann Mgr. Jakub Vaněk Mgr. Jakub Matějů

ILUSTRACE

Anna Malá Eva Kovářová Tereza Nitschová

VÍTE, ŽE

. Auschwitz není Osvětim?

. 14. května navštíví naši školu Karel Kovář alias Kovy? . Štěpánka je nyní samá mýtina? . p. prof. Jágrová je letošním Amosem našeho gymnázia?

EDITORIAL Milí čtenáři a příznivci ,,Školníka,’’ společně s krásným jarním počasím přichází i další číslo našeho časopisu. Tentokrát jsou jeho hlavním tématem HRANICE. Co pro nás hranice znamenají? Kde začínají a kde končí? Překračujeme je často? Jak moc nás ovlivňují? A kde jsou vůbec ty vaše hranice? Velké téma a nespočet teorií a myšlenek. A jak moc dobře víte, jaro je u nás každoročně to nejlepší období na krásné zahraniční výlety. Jaké hranice jsme letos na jaře překročili? A jak se našim studentům v zahraničí líbilo? Čtěte na našich stránkách. Tentokrát pro vás máme i velmi zajímavé rozhovory ze školy, ale i mimo ni. Dalšími důležitými příspěvky jsou články na téma odlišnost a kritika nebo i anketa na téma – čtečky versus knihy. Samozřejmě nám zde nechybí ani spousta sloupků, recenzí, báseň i oblíbený komiks a výsledky různých soutěží. A tak s chutí do čtení – vždyť je tu měsíc knihy a také Den knihy, 23. dubna, a to právě proto, abychom si uvědomili význam a užitečnost čtení, abychom se začetli do čehokoliv, co nás pobaví, poučí i obohatí o nové informace. A o to se snažíme i my v každém čísle Školníka. Takže příjemné čtení při hledání nejen zábavy a poučení, ale i těch vašich hranic! Vaše šéfredaktorka Natálie Spielmannová

4 6 8 10 12 14 16 18 20 22 24 26 32 34 36 38

OBSAH

Edison Cornwall Cern Osvětim Hranice (Ne)spravedlivá hranice Obor Osobnosti Budapešť Sloupky Knižní oblíbenci Rozhovor Štěpánka Globální změna klimatu Komiks Výsledky

Edison

EDISON

Co je projekt Edison? Jedna velká úžasná příležitost poznat nové lidi, nové země, vzdálené až tisíce kilometrů od České republiky, nové zvyky a navíc komunikace většinu dne v angličtině. V první polovině února měly třídy 7.A a 7.B možnost strávit týden se šesti studenty z cizích zemí- s Brazilcem Pedrem, Anishou z Indonésie, Číňankou Sofií, Didem z Turecka, Sashou z Ukrajiny a Ruskou Alvinou. Každý nám svým osobitým stylem představil v kostce své země, což bylo samo o sobě moc zajímavé, protože u nás není zvykem například tanec na střepech nebo fotbal

s hořícím kokosem (viz. Indonésie). Už víme, co stojí za to při návštěvě Brazílie a hlavně, co všude ochutnat. V pátek na „global village“ (představení zemí a ochutnávka jejich jídel i pro ostatní studenty) jsme nevěděli, co ochutnávat dříve, a Pedrovy čoko-karamelové kuličky jsou nezapomenutelné. My sedmáci jsme jim chtěli na oplátku ukázat Mladou Boleslav, představit jim jak to chodí u nás, jací jsme, ukázat jim třeba také něco nového. A to se nám, myslím, povedlo. Někteří byli poprvé v životě na hokeji nebo baletu, nechyběl bowling a samozřejmě jsme

je nemohli ochudit o české pivo. A hlavně jsme si to s nimi chtěli užít, a to se také stalo, protože byli všichni skvělí! Jak bych to shrnula? Byl to nezapomenutelný týden. Bohužel to byl jenom jeden jediný týden. Poznali jsme úplně skvělé lidi, kteří, i když žijí jakkoli daleko, jsou vlastně úplně stejní jako my. Za mě a troufám si říct, že za většinu z nás to bylo prostě super a děkujeme moc za tenhle skvělý zážitek. Sampai Jumpa!

Měli jsme tu únor a společně s ním i další ročník projektu Edison. Nemohu zde nějakým způsobem popisovat do hloubky každého zahraničního studenta, kterého jsme u nás ve škole přivítali, jelikož jsem nebyl hostitelem žádného z nich, ale mohu celý tento týden subjektivně ohodnotit. Tento projekt já osobně považuji, i díky svým zkušenostem, za velmi

dobrý. Máte možnost si popovídat s někým zhruba ve vašem věku a i když nás tito studenti vyučovali, stále to byli studenti, a tak se navázala pouta spíše přátelská než vztahy učitel žák. Aby to ale nevypadalo, že mě zaplatili pořadatelé tohoto projektu, abych jim dělal reklamu, bylo pár chvil, kdy to mírně skřípalo, ale naštěstí těchto okamžiků bylo mi-

nimum a nějakým způsobem se vyřešily. Abych to tedy shrnul, projekt Edison osobně hodnotím jako výbornou příležitost pro všechny zúčastněné, jak si zdokonalit jazykové dovednosti, jak si nalézt nové přátele a hlavně Edison je zajímavou novou zkušeností pro všechny sedmáky. Miroslav Landa

PS.“See you“ v indonéštině Alena Nevyhoštěná

FOTO: Marek Hofman

Cornwall

CORNWALL

AL W

R O C

d-maps.com

„Trůn králů, ostrov, jemuž žezlo vládne, ta majestátní zem, to sídlo Marta, ten druhý Eden, zemský ráj, ta pevnost, co sama Příroda si stvořila proti všem zhoubným nákazám a válkám, ten skvělý rod, ten svět sám pro sebe, drahokam vsazeným do stříbra moře, které ho chrání jako vodní příkop před nenávistí méně šťastných zemí, ten požehnaný lán, ta zem, ta říše, ta Anglie…“ William Shakespeare: Richard II., přeložil Martin Hilský

Minulý týden jsem byl už potřetí ve svém životě v Anglii a stále mě tato země nepřestává překvapovat svými krásami. Místo, které mne asi nejvíce letos uchvátilo, byl Land’s End. Miluji moře, a tak pro mne je toto nejzápadněji položené místo v Anglii, kde „končí svět“ a dál už pokračuje jen moře, opravdu kouzelné. Na jednu stranu se zde můžete kochat pohledem na moře z mohutných útesů a na druhou zase krásnou, typicky anglickou lehce zvlněnou krajinou. A při tom všem vás ofukuje příjemně teplý větřík, který sem přináší golfský proud. Nejen krajina, ale i lidé jsou tu úžasní. Zrovna jsme totiž stáli u informační cedule, kde jsme si četli, jací ptáci se zde vyskytují. To zaslechl jeden postarší pán s dalekohledem a ihned k nám přispěchal, abychom se na ně podívali. Také se nám v dáli snažil ukázat ostrovy Scilly, které je možno za lepší viditelnosti spatřit právě z Land´s Endu, bohužel však byly v oparu. Celkově to tedy byl nádherný zážitek a já vám můžu jen doporučit, abyste do Anglie také zavítali a přesvědčili se sami. Anglie je krásná! Marek Plachý /7.B/ FOTO: Mgr. Jakub Matějů, Tomáš Brůžek 7

Cern

CERN Nevím, co před odjezdem dělali ostatní, ale já jsem ještě dvě hodiny před srazem seděla na orchestru a hrála Brittona. Bylo mi jedno, že mám doma na cestu do Švýcarska zabaleno jen pár kousků oblečení a zbytek se mi válí po pokoji. Stejně jsem pak doma nevěděla, co dělat, příprava mi moc času nezabrala. Rozhodla jsem se totiž v duchu minimalismus vzít jen to, co doopravdy potřebuji (takže žádná řasenka). K autobusu jsem přišla celkem včas, překvapilo mě, kolik lidí si s sebou bere velké kufry, já si táhla jen malou sportovní tašku, batůžek a Brunhildu. To je moje plyšová želva. Na odjezdu nebylo nic moc zajímavého, všichni si to dokážete představit, tak vám to nebudu sáhodlouze popisovat.

Úterý Příjezd do Kostnice. Předpokládala jsem, že po noci v autobuse budu nepoužitelná, ale já i většina ostatních účastníků zájezdu jsme vypadali celkem k světu. V Kostnici jsme viděli Husův dům, sice přesně nevíme, jaký to byl, ale viděli jsme ho. Taky jsme pozorovali labutě. Po pár hodinách v Technoramě jsme se přesunuli k Ženevskému jezeru, kde jsme se v několika chatách ubytovali.

Čtvrtek Nastal ten slavný den, kdy jsme se konečně jeli podívat do Cernu. Předtím jsme viděli kousek Ženevy, velký vodotrysk a květinové hodiny. V Cernu jsme dostali visačky se svým jménem a pak už se nás ujal náš slovenský průvodce. Chcete-li se dozvědět, co v Cernu vlastně je, tak vedle učebny fyziky je nástěnka jen o tom. Já to moc popsat nedokážu, snad vám stačí, že se mi tam líbilo.

Středa Nejsem sice velký sportovec, ale v Muzeu olympijských her se mi líbilo. Našla jsem i několik českých stop v historii olympiád. Po procházce na vinici jsme pronikli do kasina, kde jsme se téměř ztratili. Naštěstí se nás ujal vyhazovač a odvedl nás do nahrávacího studia Freddieho Mercuryho. Pěšky jsme se dostali k hradu Chillon, kde jsme se pokochali západem slunce. Jestli se chcete taky něčím pokochat, tak v Olympijském muzeu jsem koupila plakát, který teď visí mezi učebnami 12 a 13, tak se na něj zajděte podívat.

Pátek Pro mě byla největším lákadlem ve Švýcarsku dvě místa, ve kterých jde jen o jídlo. V čokoládovně Kailler mě nadchla expozice a zejména neomezená ochutnávka pralinek a jiných čokoládových dobrot. Sýrárna La Gruyére nám dala balení tří sýrů různého stáří, nejvíce mi chutnal nejmladší z nich, šestiměsíční. Šli jsme se podívat i do vesnice nad sýrárnou. V kavárně inspirované filmem Vetřelec jsem sama sebe překvapila, když jsem si objednala svou porci nápoje francouzsky, učím se totiž němčinu a španělštinu. A pak už jsme jeli domů. Cestou jsme se stavili u vodopádů, které ale nebyly nasvícené, takže jsme je jen slyšeli, ale neviděli. Málem jsem zapomněla napsat, jaké jsme měli úžasné řidiče a skvělé průvodce, jenže kdo tam byl, ten to ví, a kdo tam nebyl, neví, o co přišel. To je k naší exkurzi vše. Marie Zavadilová

FOTO: Marek Hofman, Marie Zavadilovรก

Osvětim

OSVĚTIM

A KONCENTRAČNÍ TÁBORY AUSCHWITZ A BIRKENAU 5. dubna skupina studentů a pedagogů našeho gymnázia strávila několik hodin na místech, která zná celý svět a která by raději nikdo nikdy nepoznal. Polsko - Auschwitz a Birkenau.

„Arbeit macht frei“ Každý, kdo prošel touto branou a uměl alespoň trochu německy, věřil, že pokud bude opravdu pilně pracovat, dostane se odtud ven. Jak dnes víme, pro mnoho lidí to byly pouze plané naděje.

Kilometry a kilometry ostnatého drátu, které obháněly tábory Auschwitz a Birkenau a přinejmenším ztěžovaly možnost úniku.

Zeď smrti, u které bylo zabito tisíce lidí popravčí četou. Nacházela se mezi bloky 10 a 11. Prostor mezi touto zdí a branou, kterou se sem vcházelo, byl určen na mučení lidí. V bloku 11 byl poprvé použit cyklon B.

Postele jedné z budov pro ženy v Birkenau. Do každé části se vešlo 5 žen. Nejhorší podmínky byly pro ty, které spaly v nejnižší části. Často tam spaly ty, které byly nemocné nebo slabé a nemohly si vydobýt místo výš. V budově se nadala otevírat okna, v létě tam bylo velmi velké horko. Navíc tam byl velký zápach výkalů a často i mrtvých těl.

Ruiny bývalé plynové komory a kremační místnosti. Lidé, kteří sem byli posíláni se nejprve v šatnách museli svléknout. Následně je pustili do místnosti, která vypadala jako velká koupelna. Místo vody na ně ale byl vypuštěn cyklon B. Následně musela být těla přenesena do kremačních místnosti.

Dvě ze tří kremačních pecí v dochované budově krematoria. Původně byly zamýšleny na likvidaci těl popravených nebo těch, kteří v táboře zemřeli. Dohromady byly schopné během 24 hodin spálit až 300 těl.

Obrázek, který se vybaví asi každému, když se někdo zmíní o Osvětimi. Vstupní brána do Birkenau. Daleko větší než Auschwitz s více plynovými komorami, kremačními místnostmi i kremačními jámami. Tento prostor byl vystavěn jako druhý. Původní obyvatelé vesnice byli vystěhováni a jejich domy rozebrány pro potřeby tábora. 11

Hranice

HRANICE Co vás napadne jako první, když uslyšíte slovo HRANICE? Mně se ihned vybaví hraniční přechod v Hřensku a s ním spojený pocit strachu, mrazení a napětí, který jsem já a mnozí Čechoslováci prožívali, když jsme jeli do ciziny. Tou cizinou se samozřejmě myslí státy tehdejší východní Evropy, jinam ani většina z nás nemohla. Pasy, vyplněná celní prohlášení, přísná kontrola zavazadel a automobilů, osobní prohlídky… Dnes, pokaždé když přejíždíme jakoukoli státní hranici, se alespoň na chvíli dostaví ten tísnivý pocit, který je ovšem vzápětí vystřídán uvolněním a radostí, že je to jinak, že jsme svobodní, že se nemusíme bát hraničních přechodů. Važme si toho a nezapomínejme. LV

commons.wikimedia.org

(Ne)spravedlivá hranice

(NE)SPRAVEDLIVÁ HRANICE A JAK SE PŘES NI UTÍKALO

Pro Maďary je téma hranice jedním z nejcitlivějších témat. Jen těžko si lze asi představit pocity, jaké měla většina obyvatel Uherska považující se za Maďary 4. června 1920 po podepsání Trianonské smlouvy. Bývalému Uhersku bylo odebráno 71% území, což znamená, že se tento stát zmenšil ze všech světových stran a více než čtvrtina Maďarů se ocitla za hranicemi země v několika nově zformovaných státech, kde museli začít bojovat za svá základní práva. Trianonská smlouva postihla Maďarsko proto, že v 1. světové válce stálo na straně poraženého Rakouska, a tak muselo navíc ještě platit reparace a zmenšit svou armádu na 35.000 mužů. Není tak divu, že Maďaři považovali rozhodnutí za nespravedlivé a snažili se alespoň zčásti získat zpět své ztracené území. V tomto článku se zaměřím pouze na hranice Maďarska s Rakouskem a Slovenskem, protože se toho na nich událo tolik, že by zde na ostatní hraniční spory již nezbylo místo. Začnu tím, co se stalo ještě před podepsáním Trianonské smlouvy po vzniku nového Československé14

ho státu, kdy na konci roku 1918 obsazovali naše čs. jednotky slovenská města až po Dunaj jižním směrem a východním směrem až po Podkarpatskou Rus. V Maďarsku krátce nato proběhla bolševická revoluce a v čele země stanul komunista Béla Kún. Maďarská Rudá armáda se vypravila 20. 5. 1919 za jižní slovenské hranice, kde vytvořila pouze jeden měsíc trvající Slovenskou republiku rad (i přes tento název patřila Maďarům), která trvala takto krátce, neboť československé vojsko (i za pomoci spolku Sokol) získalo zabrané území zpět. K pochopení nesrovnalostí na území Slovenska je potřeba dodat toto – do 1. světové války spadala celá země pod Uhry a dodnes se především na jihozápadě země v rovinaté podunajské nížině či v těsné blízkosti celé maďarské hranice často považuje v mnoha obcích a městech přes 50% obyvatel za Maďary. To rovněž vedlo v roce 1938 k zabrání této oblasti včetně druhého největšího slovenského města Košice (maďarsky Kassa) Maďary, kteří se spojili s nacistickým Německem proto, aby tato a další svá

ztracená území znovu získali. Horká půda byla i v Podkarpatské Rusi, kde se naše jednotky právě v době vytvoření protektorátu Čechy a Morava bránily maďarské invazi. Čeští vojáci se po vytvoření samostatného Slovenského státu museli vydat na nelehký ústup, při němž je přepadávali kromě Maďarů i ukrajinští teroristé. Po válce se hranice opět vrátily do normálu, avšak problémy na jihu Slovenska nepřestaly ani poté. Nejprve zde Maďarům nastaly těžké časy, když jich kvůli tzv. dohodě o výměně obyvatelstva bylo asi 90 000 odsunuto do Maďarska a poté v 50. letech (v období tuhého komunismu v obou zemích), kdy jich mnoho muselo opustit svá rodná bydliště a odjet na povinné práce do Čech, což vedlo k další migraci směrem za maďarský břeh Dunaje. V souvislosti s rakousko–maďarskou hranicí se ještě vraťme zpět do roku 1921, kdy se po vytvoření tzv. Leithského banátu na tomto hraničním území (spravovaného Maďary) konalo v mnoha obcích referendum, v němž občané rozhodovali, do jakého státu chtějí patřit.

Pokud si z dějepisu pamatujete, že se Uhrám říkalo i Zalitavsko (tedy území za říčkou Litavou, německy Leitha) a chtěli byste hledat na této říčce hranici států i dnes, našli byste na většině jejího toku pouze hranici mezi dvěma rakouskými spolkovými zeměmi – Dolním Rakouskem a Burgenlandem. Území druhé zmíněné spolkové země bylo do té doby spojováno jen s Uhrami a například známý skladatel Ferenc Liszt, jehož si Maďaři rádi přisvojují, pocházel z této dnes již rakouské spolkové země a jeho rodným jazykem byla němčina. A právě Burgenland tvoří tu oblast, jež se v roce 1921 díky německy mluvící většině odtrhla od Maďarska a vy-

tvořila novou spolkovou zemi s novým hl. městem Eisenstadt, neboť původní centrum regionu Šoproň zůstalo maďarské. Po 2. světové válce bylo Rakousko podobně jako Německo rozděleno do čtyř okupačních zón a Burgenland připadl Sovětům. Ti tu sídlili až do podepsání smlouvy o rakouské nezávislosti v roce 1955, kterou o rok později následovalo krvavě potlačené maďarské povstání proti Sovětům (znáte již z minulého čísla). Jelikož Rusové povstání potlačili, následovala vlna zhruba 180 000 migrantů prchajících z Maďarska do Rakouska. A právě řešení této migrační vlny na konci roku 1956 se dá pokládat za

vzorné, protože rakouský ministr vnitra dokázal zajistit pomoc Spojených národů. Maďarští utečenci byli rozdělováni celkem do 37 zemí jako bylo Švédsko, Švýcarsko či Nizozemí. Z řešení této krize si můžeme vzít příklad i dnes, i když je nutno zohlednit fakt, že Maďaři byli stejného (křesťanského) vyznání jako zbytek Evropy. Rok 1989 a pád komunismu ve východním bloku a s ním související překračování hranic jsou samostatnou kapitolou, která nás čeká v jednom z příštích čísel. Tobiáš Rejmon

MOJE HRANICE Tak mám napsat, kde jsou moje hranice. Ale v čem? Teď jedu na svůj koncert s kvartetem, tak bych mohla psát o hudbě. Nebo o svých hranicích v trémě, nervozitě a toleranci vlastních chyb (není tajemstvím, že z nás čtyř jsem já tím nejslabším článkem). Asi začnu trémou. Většinou jsem v pohodě. Od osmi let hraju černé divadlo, tak jsem na vystupování před lidmi celkem zvyklá. Jestli ale znáte principy černého divadla, tak víte, že základem je neviděný herec, protože je celý v černém a jsou vidět jen loutky a rekvizity, se kterými hraje. Asi proto tedy nemívám takovou trému, protože vím, že divák mě neuvidí. Jiné je to při představení, kde musím vystoupit naživo, najednou mám s divákem skutečný kontakt a toho se trochu bojím, ale baví mě to mnohem víc. Je proto zvláštní, že když mám mít referát jen před třídou, jsem mnohem nervóznější než při vystupování před celým sálem lidí. Pro

mě je důležité si říci, že se nemám čeho bát, a vytyčit si hranici stresu, za kterou nechci zajít. A pak už je potřeba jen dýchat a ujišťovat se, že všechno bude v pohodě. A jaké jsou mé hranice v hudbě? Nevím. Záleží na tom, jestli mám daný kus hrát nebo jen poslouchat. Krásně se mi hraje Dvořák, i když jeho Vodník nepatří mezi nejjednodušší díla. Ale třeba Te Deum je úžasné na hraní i na poslech. Když jsem ho slyšela poprvé, úplně mě mrazilo. Asi s Dvořákovou hratelností bude mít něco společného to, že on sám byl houslistou a zejména violistou, takže znal hranice hratelnosti a snažil se psát tak, aby to sám zahrál. Oproti tomu Smetana byl zejména klavírista, takže rozložené akordy si zahrál krásně jednou rukou a ani se nenadřel, ale „smyčcaři“ se například ve Vltavě můžou umávat. Je pravda, že na takových složitých místech hraju spíš vizuálně, tedy hraju, že hraju. Jen tak mi-

mochodem, jestli vás vážná hudba nebaví, tak vám třeba u Vodníka doporučuji vzít si k ruce Erbenovu báseň a číst ji, zatímco posloucháte. Báseň a skladba spolu krásně korespondují. Pokud nějaký styl hudby nemusím, tak hip hop a rapp. Samozřejmě, mám i oblíbené rappery, ale že bych se v tomto žánru vyloženě vyžívala, to tedy ne. Je-li váš oblíbený styl jedním z mých neoblíbených, nevěšte hlavu. Pokud totiž někdo dělá hudbu rád a s vášní, všechny hranice se stírají a je potěšením takového hudebníka pozorovat a poslouchat. Marie Zavadilová

Obor

HRANICE OBORŮ ANEB O PŮVODU DRUHŮ

Neměnitelné stěny šuplíků věd se postupně rozmývají. Ať už se jedná o šuplík fyziky, biologie, matematiky nebo chemie, buďte si jistí, že žádný z nich nezůstává navždy oddělen.

Jistě jste slyšeli jméno Johann Gregor Mendel (+1884). Tento znamenitý český vědec je považován za zakladatele genetiky a geniálního přírodovědce. Jakožto suplent na znojemském gymnáziu toužil po složení zkoušek z přírodopisu a fyziky na vídeňské univerzitě. U zkoušek neuspěl, nezdarem se ovšem nenechal odradit a školu studoval znovu. Během studia si rozšířil obzory v oblasti matematiky, statistiky, ale také meteorologie. Mendel vědy propojuje, hledá spojitosti, návaznost i paralelu. Spojením zdánlivě nesouvisejících oborů se mu tak daří dříve nepředstavitelné - a pro jeho současníky to nepředstavitelným zůstává, takže Mendelův přínos ocení až 16

William Bateson na začátku 20. století přeložením prací do angličtiny. Bez zajímavosti nezůstává, že ani podruhé nesložil zkoušky a titul tak nikdy nezískal. Schopnost namixovat obory a vytvořit odolné hybridy se od té doby uplatňovala v mnoha směrech, a tak vědy rostly jako houby po dešti. Kupříkladu využitím znalostí biologie a techniky můžete získat kybernetiku („úžeji historicky je kybernetika vědou o technické reprezentaci lidských biologických schopností a vice versa hledá biologické obdoby již známých technických řešení“). Z biologie a informatiky překvapivě vzešla… (zvuk slavnostních fanfár) – ano, bioinformatika. Abychom však tomuto oboru nekřivdili, sestává se i z dalších, jako např. genetiky a počítačové lingvistiky, která se překvapivě rozprostírá na pomezí informatiky (přesněji především umělé inteligence), lingvistiky, někdy dokonce i akustiky. Slučování informatiky s jinými vědami je dnes vůbec nepředstavitelně populární, takže kromě bioinformatiky můžete narazit i na chemickou informatiku, finanční informatiku či mechatroniku, což je způli technika a způli informatika. Pokud namítnete, že jste humanitně orientovaní, můžeme vás ujistit o existenci sociální informatiky, baví-li vás geografie, těšte se na geoinformatiku. Říkáte si, že vás baví matematika a chcete jít proto studovat informatiku? Ne tak zhu-

rta! Existuje obor pro vás ušitý na míru. Uhodli jste - jedná se o matematickou informatiku. Nadešel čas objasnění vzniku informatiky – ta pevně stojí na základech matematiky, sociálních komunikací, kybernetiky a ne již tak překvapivě i počítačové teorie a vědy. Není-li vám příliš jasný etymologický (etymologie - tj. věda o původu slov) základ slova informatika, neklesejte na mysli, jedná se pouze o sčítání: INFORMACE + AUTOMATIKA = INFORMATIKA Na výchovných zařízeních se vyskytují ještě tzv. výchovy: • Výtvarná výchova • Hudební výchova • Tělesná výchova • Výchova ke zdraví Pokud vám ve vyšších ročnících tyto předměty scházejí, neteskněte, patří sem i : • Výchovné koncerty Jak je vidět (optika), pokud máte chuť překračovat hranice nebo jinak řečeno - mísit, nemusí z vás být hned chemik míchající roztoky či zedník míchající maltu. Máte-li chuť mixovat, ještě chvíli s koupí mixážního pultu počkejte. Někdy stačí, když smísíte několik věd a třeba to bude váš šálek kávy (baristika). Z hranice oborů vás zdraví Filip Janeček

Vlastním pozorováním jsem zjistil, že existuje několik základních tříd věd:

-logie

-ika

Biologie Kosmologie Etymologie

Informatika Fyzika Mechanika

Psychologie

Statistika

Sociologie Ekonomie Antropologie Zoologie …

Matematika Kinematika Termika Statika …

-ie Geometrie Goniometrie Chemie Další možností je mafie (že by tu byla určitá podoba?!)

I ČEŠTINA MÁ SVÉ HRANICE Ne, nechci tímto textem potěšit ty čtenáře, kteří mají pocit, že těch i/y nebo s/z a podobných záludností je v našem rodném jazyce přespříliš a že je tedy načase / i na čase/ zbořit ty pevné hranice české ortografie a zavést např. jediné „i“ nebo snad „y“ atd.? Ne, mým dnešním tématem je každému češtináři známý lingvistický termín – hranice slov v písmu, když už se v tomto čísle Školníka zamýšlíme nad pojmem – hranice. Co si pod tímto termínem představit? Všimněte si, že jde o problém ortografický, o správné psaní. V mluveném projevu neřešíme, zdali jde o dvě slova a více slov nebo o jedno v takových případech jako: kvůli/ k vůli, nahoru/ na horu, bezesporu/ beze sporu, bůhvíkdo/ bůh ví kdo… Už víte, o co jde? Ano, jelikož mezi chápáním výrazu jako jednoslovného, nebo víceslovného nejsou přesné hranice a výslovnost nám nemůže být oporou / vždyť spojení předložky se jmenným výrazem má jediný hlavní přízvuk, a to na předložce, stejně jako jediné slovo/, v psaném textu se

objevuje spousta příkladů kolísání, tedy dvě možnosti – můžeme tedy psát především příslovečné spřežky dohromady i zvlášť. Tady je dobré si říci, co jsou to příslovečné spřežky. Není to nic složitého. Jde o spojení předložek s podstatnými jmény, zpodstatnělými přídavnými jmény, zájmeny, číslovkami a příslovci. Tato spojení pak fungují ve větě jako prostá příslovce, proto příslovečné spřežky. Dohromady se píší tam, kde původní předložkový výraz zanikl, např. stěží, zpět, nahlas, mluvit spatra, kvůli tobě…V jiných případech dochází ke kolísání – píšeme tedy dohromady i zvlášť, např. kupodivu i ku podivu, bezpochyby i bez pochyby, kvečeru i k večeru, naživu i na živu, mimoto i mimo to, poprvé i po prvé, víceméně i více méně, obden i ob den nebo zjara i z jara, jak je právě nyní aktuální. Ale pozor, tak jednoduché to není, jsou i příslovečné spřežky, které píšeme jen dohromady – doleva a samozřejmě i doprava, odjakživa, potichu, zhruba, zřídka nebo spřežky zájmenné a číslovkové – nato, potom, předtím, vtom, zajedno…

A co jiné spřežky? Ty nefungují ve větě jako příslovce, ale jako jiné slovní druhy, tedy i větné členy. Většinou mají dvojí podobu, podle toho, zdali je vyslovíme s jedním přízvukem jako jedno slovo, nebo dáme přízvuk na každé slovo zvlášť – tak vytvoříme hranice slov a píšeme je tedy zvlášť, např. nížepodepsaný nebo níže podepsaný, dlouhotrvající i dlouho trvající déšť nebo i můj výklad tohoto češtinářského kokosáku, pardon, chtěla jsem říci oříšku. Jen ještě jedna maličkost. Do problematiky hranic slov v písmu patří i používání té malé vodorovné čárečky, jež se zove spojovník. Malá, ale mocná čárečka, není totiž jedno, kdy napíšete např. žlutozelený a kdy žluto-zelený, politickoekonomický nebo politicko-ekonomický. Tak mi jen dovolte závěrem poblahopřát všem, kteří dočetli toto češtinářské okénko až na samý závěr a kteří pravděpodobně pochopili – co jsou to ty hranice slov v písmu. Mgr. Lenka Vedralová

Osobnosti

RANICE OSOBNOSTI Většina z nás si dokáže stanovit své hranice. Mnohdy si snadno určíme, co zvládneme a co už je nad naše síly. Když člověk pracuje systematicky a pilně, hrne se na něj práce ze všech stran, jelikož si jeho okolí dobře uvědomuje, že právě on zvládne daný úkol včas a dobře. Ale, co když je těch úkolů příliš mnoho? Když je někdo zase milý a laskavý, lidé k němu chodí často pro rady a žádají ho o pomoc. Někdy však toho někteří lidé dokážou dost dobře zneužívat. Pak mohou nastat chvíle, kdy by měla jít všechna pečlivost i laskavost stranou. Je nutné začít „odhazovat přebytečný odpad“, naučit se říkat ne a soustředit se na svou osobnost, své schopnosti a stanovit si hranice, za které nepůjdu, protože zdraví, pohoda a čas na sebe a své nejbližší je životní nutnost. Proto si chraňme své hranice a nenarušujme hranice druhých. Běžně je mezi lidmi vyvíjen určitý tlak na druhé. Když potřebujeme, aby věci správně fungovaly, tak je na to většinou třeba pomoci odborníků. Když kupujeme potraviny, potřebujeme, aby byli kvalitní a nezávadné. Když chceme fungující přístroje, potřebujeme, aby vydržely co nejdéle. Ovšem nic nejde tak úplně honem a správně. Když se budu chtít opravdu dobře pobavit a rozveselit, nemůžu si taky jen tak dupnout a začít se hned smíchy trhat. A když bude chtít někdo něco po vás, můžete si být jisti, že za chvíli bude chtít zase někdo jiný, něco po něm. Všechno může přece správně fungovat a jde to i bez různých forem nátlaku. Jen musí každý dělat, co umí, a musí plnit své povinnosti. Ne je házet na jiné.

ponižování, vyhrožování, zesměšňování nebo pomlouvání apod. Člověk, který tímto způsobem neustále útočí, bude pravděpodobně sám psychicky nemocný. Tyto časté projevy mohou být však zdrojem určitého psychického selhání i u oběti. Ta se může hodně nervovat, což má obvykle velký vliv na její zdraví. Oběť ztrácí sebeúctu a sebevědomí. Nátlak může vést až k depresím, totální rezignaci a ztrátě naděje, a to i v delším časovém období. Pokud je na vás vyvíjen silný nátlak ze strany jedné osoby, měli byste se jí prostě vyhýbat nebo postavit, a to co nejdříve. Nejlepší je odejít a nechat agresora bez povšimnutí. Takový člověk se nezmění a bude na vás stále útočit, pokud se budete bát, pokud vycítí vaši slabost. V této souvislosti, když mluvíme o našich osobních hranicích, musím zmínit i druhý případ, tzv. podlézání. Lidé s vámi naopak mluví hezky, chválí vás a tím vás dostávají tam, kam chtějí. Jsou to taková slova jako např. „Ty jsi tak šikovný/á, určitě ti nebude vadit, když uděláš ještě trochu něco navíc, budu za to moc rád.“ Toto chování ovšem není špatné, když vás o to člověk poprosí jednou. Zbystřete ovšem, když se to bude opakovat častěji. Určitě brzy poznáte, že vám je to nepříjemné, že vám ten člověk zasahuje příliš do vašeho soukromí, že překračuje vaše hranice.

Pokud tedy nyní čelíte nějakým podobným nátlakům ze strany jakéhokoliv agresora nebo vychytralce, buďte připraveni jednat, řekněte jasné: „Ne!“ Uvědomte si, že jste jen člověk a nejste žádný stroj. Nesmíte dovolit, aby vás někdo zneMůžete se setkat s různými for- užíval! mami nátlaku. Třeba hlasitý křik, Váš Pavel Hrbáček 18

ODLIŠNOST § Když se setkáváte s novými lidmi, něco vás na nich jistě zaujme, něco, v čem se od vás liší. Pak se teprve snažíte najít něco společného. Čím větší podobnost, tím větší sympatie. Tento princip se nazývá „I – sharing“. Díky tomu jsou naše sociální vztahy pevnější. Ovšem, když má někdo talent, je úspěšný, schopný, oblíbený, mohou mu ostatní závidět. A právě tehdy nastávají často problémy… Není nad kritiku? Možná znáte někoho, kdo si vždy najde něco, co by mohl kritizovat. Tito lidé se na druhou stranu snaží být pro okolí sympatičtí a přitažliví. To ale na sobě nedávají přímo znát. Ať budete dělat cokoliv, stejně se jim nikdy nezavděčíte. Ti, kteří věčně něco a někoho kritizují, jsou spíše chudáci než úspěšní lidé. Většinou je něco trápí a mají své problémy. Pak si vybíjejí své pocity méněcennosti, vzteku či strádaní na někom jiném. Snaží se nakazit svou nespokojeností i ostatní. Bude asi nejlepší, když se naučíte tyto lidi ignorovat. Všechno, co říkají, o vás nic nevypovídá. To vše je jen jejich „hlasitá tvář“. Tak jim „nasaďte cedulky“ a můžete jít dál… Nasadit štít! Jak se bránit před nespravedlivou a zlou kritikou? Asi bude marné hledat nějaký recept. Někdo tvrdí, že mu pomohlo, když se naopak usmál a dělal, že ho taková kritika nezajímá. Možná to je jeden z nejlepších způsobů. A jak se vyhýbat takové kritice? Je úplně zbytečné, dělat si hlavu z toho, co říkají ostatní o vás. Ten, kdo hledá chyby na druhých, sám nikam nedojde.

Je lepší něco dělat a být kritizován, než nic nedělat a být také kritizován. Tato kritika vychází totiž ze závisti nebo spíše zloby a nelibosti. Možná tím kritici na čas získají pocit uspokojení a vznešenosti. Za krátkou dobu se ovšem vše vrátí zpět a oni budou potřebovat novou bouři, novou dávku své drogy. Takže špatní jsou ti, kteří nespravedlivě kritizují, závidí a rozsévají kolem sebe nepohodu a neklid. Nikdy ne ti, kteří jsou neprávem kritizováni. „Drbna“? Ráno se probudíte, dáte si šálek kávy a řeknete si: „To bude dnes krásný den!“ Pak vyjdete před dům a vidíte tu omlazenou paní, která cosi špitá své kamarádce a dívá se přitom na vás. To by vám mohlo připadat nepříjemné. Je to ale třeba zhodnotit, říci si: „Třeba se jí líbí, jak dnes vypadám!“ nebo „Co když potřebuje s něčím pomoct?“ Ale není vůbec dobré se na čas zastavit a dělat z toho problém. Ještě toho máte dnes hodně před sebou… Sebeláska zrcadlem pro ostatní Možná jste se už někdy probudili, přišli k zrcadlu a řekli jste si: „Tak dneska mi to fakt sluší!“ Vzali jste si růžové triko, fialové kalhoty a hnědé sandály. Pak jste přišli mezi lidi a už v autobuse na vás koukali, jako byste spadli z měsíce. Lepší to už ani být nemůže! Většinu z nás zaráží na ostatních jejich odlišnosti. Možná by bylo dobré zmínit, co je „abnormální chování“. Abnormální chování nastává tehdy, když to omezuje ostatní lidi. To nás tak omezuje, když má na sobě někdo tetování nebo když má muž náušnice a podpatky? Ješ-

KRITIKA tě si na ruku mohou dát prstýnek, na krk náramek a do uší náušnice. V určitých principech nás to může omezovat. Více nás ale omezuje chování druhých, že je někdo třeba moc hlučný, než to, že vypadá „divně“. Ovšem, co je jiné, to je zlaté! Proto jsou někteří lidé dokonce slavní, ano - díky svému vzhledu… Někdo jim to závidí a někdo by v jejich kůži nechtěl být ani za nic. Může to o lidech hodně říci. Rozhodně není dobré myslet si špatné věci o člověku, když se nám nelíbí jeho vzhled. To se pak třeba spletete a ztratíte tak možnost získat opravdového přítele. Od odlišnosti až k násilí! Terorismus, rasismus? To jsou už extrémy. A právě tyto extrémy mohou vycházet také z odlišnosti. Oběti trpí pro svou odlišnost, pro jiné zvyky, názory, pro odlišný vzhled, náboženství. Lidé se přeci liší jen proto, že patří k jiné kultuře nebo mají jiné zájmy, nikoliv proto, že by byli horší nebo lepší… Je tedy hloupé nenávidět lidi pro jejich tzv. nedostatky. Vytrvat! Nikdy se nevzdávat! Až už budete mít všeho tak akorát po krk, ohlédněte se zpět. Uvědomte si, co vše už jste dokázali, co se vám povedlo. Heslo „Nikdo mě nezná lépe než já sám.“ je nezpochybnitelné. Tím pádem vám ani nikdo nemá právo říkat, co máte dělat, snad jen rodiče – ti vás znají nejdéle. Vše je tak naprosto v pořádku a přesně tak, jak má být. Pavel Hrbáček

Budapešť

Zážitky z Budapešti 4. část

Maďarské jaro se letos projevilo velmi brzy a s ním se přiblížilo i zkouškové období IGCSE (International General Certificate of Secondary Education). Tyto zkoušky, jež píšeme ze všech svých předmětů, výrazně ovlivnily i naše poslední školní měsíce . Je to vlastně něco jako taková o trochu lehčí maturita, v níž ale na člověka čeká rovnou sedm předmětů, z nichž jsme zkoušeni jak ústně , tak i písemně . Když se však student probojuje do dalších ročníků, zúží se mu předměty jen na čtyři nebo pět, studium je ve 12. a 13. roce víc individuální a už se nemusí nosit uniformy. Z porovnání učiva jednotlivých předmětů mi vychází , že se až tak zásadně od českého učiva neliší . Co je například jiné , je to, že v některých předmětech , jež jsme si zvolili za svoje hlavní , jdeme více do hloubky (tzv. deep studies) a naopak v těch , které nepatří mezi naše prioritní , získáváme pouze základní znalosti (core level). V matematice se navíc při násobení požívají křížky a v desetinných číslech místo čárek tečky a také v chemii říkáme místo krásného slova kahan „bunsen burner “. Zábavnou částí hodiny vždy bývá aplikace Kahoot, ve které každý student soutěží na svém mobilu, jaké skóre dokáže získat v kvízu na dané téma z učiva . Vždycky mě ale zamrzí , když si představím, kolik pralesů padne na školní spotřebu papírů, jichž se tu tiskne před každou hodinou menší štos. Oproti české škole zde používáme mnohem více pracovních listů, kvůli nimž mi batoh doslova praská ve švech . A jaký je život mimo školu? Ještě než zde roztál na přelomu ledna a února sníh , stihli jsme nasadit běžky a jít si vyzkoušet tratě na nejvyšších kopcích nad Budapeští , kde se rozprostírá lesopark Normafa , Budapešťany hojně využívaný k víkendovým procházkám. To, že zde není běh na lyžích tak rozšířený jako u nás, šlo poznat celkem rychle , ale alespoň jsme měli trasy s výhledy na velkoměsto hluboko pod sebou skoro sami pro sebe . Do těchto kopců se však vyplatí udělat výlet nejen v zimě , neboť se sem dá celoročně vyjet dvousedačkovou městskou lanovkou vztyčenou na začátku 70. let. Z neoromantické rozhledny postavené na počet císařovny Sissy se vám naskytne ten nejlepší výhled . Můžete zde také využít množství cyklistických a běžeckých tras. Místní příroda dýchá téměř horskou atmosférou a kontrastuje tak s městským shonem dole pod kopci , kde tepe klasický ruch velkoměsta. Cestu dolů zpět do města můžeme zvolit buďto stezkami po svahu hory okolo mohutných skalnatých útvarů, nebo zástavbou domků kolem známé a útulné cukrárny Szamos, kde se dá nasednout na další z budapešťských dopravní prostředků, ozubnicovou dráhu (zubačku). Ta tu jezdí již od roku 1874, kdy vagony do kopce ještě tlačila parní lokomotiva umístěná netradičně za vagónem. Občas i já dnes cestou ze školy nasednu na tuto již elektrifikovanou dráhu, jež vás doveze až téměř do centra . Z konečné stanice zubačky můžeme pěšky pokračovat dlouhou 20

alejí parku Városmajor, na jejímž konci se do výšky vypíná vysoká věž kostela jezuitů, postaveného z betonu a skla ve funkcionalistickém stylu roku 1933 a ve své době označovaného za příliš moderní . Avšak dnes jistě tvoří důležitou dominantu této čtvrti , jejímž přirozeným centrem je nedaleko se rozprostírající náměstí Szell Kalmán tér, o kterém si můžeme napsat zase příště . Z Budapešti vás zdraví a krásné jaro přeje Tobiáš Rejmon

ČTEČKY VS. KNIHY Co máte raději vy? Myslím, že čtečka byla jednu dobu velice oblíbená nebo minimálně alespoň hodně používaná. Sama za sebe mohu ale říci, že mojí srdcovou záležitostí vždy zůstaly a zůstanou knihy. Jako zaneprázdněný student však mohu říci, že čím dál tím víc začínám využívat audioknihy, kdy u poslechu můžu dělat i něco dalšího. Názory našich spolužáků jsme získali díky menší anketě níže :) Mám radši klasické papírové knížky. Líbí se mi na tom, že v tom jednoduše můžeš listovat, přičichnout si k tomu, jako fyzicky ji cítíš. Mám na sto procent raději knihy, protože i když nemám ráda čtení, tak miluji vůni knih a otáčení stránek. A přijde mi to stylovější, když sedíš v parku s pravou knihou než s technikou.

Čtečka je sice skladnější, ale postrádám takový ten požitek z toho čtení. Knížky, jako jednu z mnoha věcí, miluji nade vše, upřímně čtečky jsem zkoušela jen párkrát. Myslím, ze vůči nim jsem kritická a předem je odsuzuji, i když si to nezaslouží, určitě jsou občas praktičtější než knihy jako takové. Jde o to, že pro mě je nezaměnitelný pocit vůně knihy a to, co prožívám, když knížku objímám, i když si ji třeba jen někam přenáším. Já rozhodně knížky. Nevím proč, ale ze čtečky se mi hrozně špatně čte. Knížky jsou lepší už kvůli tomu pocitu a kvůli té vůni. Čtečka je fajn někam do metra, na cesty, ale jinak rozhodně kniha jako taková je lepší. Na knížkách se mi líbí, že do nich můžeš psát nebo si podtrhávat oblíbené věty.

Z papíru se čte přece pořád lépe než z displaye. A co vy a audiokniha? To vůbec, většinou mi tam nesedí ty hlasy, ráda si je představuji v hlavě . Jako malej jsem měl strašně rád Harryho Pottera od Lábuse, ale to je tak všechno. Většinou, když mám možnost poslouchat, mám možnost i číst. Já se na audio vůbec nedokážu soustředit. Tak toto je jen pár odpovědí, které se někdy skoro shodují, jindy jsou dost originální. A proč že jsme se tím právě tentokrát zabývali? Kvůli tomu, že březen byl a je každý rok měsícem knihy. Krásné čtení Terka /7.B/ 21

Sloupky

SLOUPKY

HRANICE TA ČÁRA V NÁS

CO JE TVOJE, NENÍ MOJE Každý jsme modelem určitého území s definovanými hranicemi. Nejprve své hranice postupně rozšiřujeme, dokud nedojdeme na vrchol pomyslné pyramidy života, z níž je nutné opět sestoupat zpět. Nakonec naše území a hranice zanikají úplně. Avšak, vraťme se zpět na úplný začátek do dob, kdy jsme se měli naučit jednoduché pravidlo - co je moje, není tvoje. Bohužel, pro mnohé je to jen pouhá teorie, s aplikací je to pro ně horší. Je celkem jednoduché pochopit, kde končí moje ruka a začíná ruka cizí, ale problém nastává ve chvíli, kdy je zapotřebí rozlišit, kde končí moje přesvědčení, moje pravda a kde se přelévá v názory ostatních. Jsme často líní přemýšlet, analyzovat a učit se, pak snadno uvěříme líbivému na úkor pravdy, a proto i slepě kopírujeme názory ostatních. Každopádně chyby a omyly jsou nutné k dosažení úspěchů. Pokud nejsme navždy ztraceni v bludném kruhu lenosti a bezmezné důvěry, nacházíme se pod vrcholem pyramidy. Představme si, že jsme odděleni posledním krůčkem od kýženého vrcholu. Zbývá několik posledních metrů, ale my nic netušíme, před námi se nachází zeď, která se jeví jako nepřekonatelná. Pro někoho zde cesta končí a vrací se zpět dolů. Důvody jsou různé - strach, nedostatek sebevědomí, lhostejnost, pohodlnost. Jiní však bojují s vysokou zdí, ale často bez úspěchu. Někteří spadnou, jiní se vzdají. 22

Potom zbývají ti, kteří si věří, kteří přemýšlí, kteří si zachovají chladnou hlavu a nebojí se riskovat. Realisticky odhadnou, že příkrou zeď nepřekonají, proto hledají jinou cestu, která přece vždy existuje. Pokud nevede přímo, potom vede oklikou, ale zavede je nakonec k jejich cíli. Paradoxem však je, že cíl naší cesty životem bude nakonec pro všechny stejný. Všichni začínají a zakončí svou pouť na úpatí pyramidy. Dokonce i ti, kteří se podívají na vrchol, sestoupí vždy zpět dolů. Je jen na každém z nás, jak vysoko se podíváme.

Čára, přes kterou se nesmí a jejíž překročení maže limity, ničí vztahy, narušuje zažitá morální pravidla. Pro každého je ta čára jinde a jiná – tenká či tlustá.

Já osobně si pod pojmem hranice dokážu představit hned několik významů - hranici mezi Severní a Jižní Koreou, Berlínskou zeď, datovou hranici v Oceánii, vypětí sil ve sportu, osobní rozpolcení kvůli názoru... Největší roli pro mě toto slovo však hraje v osobním životě. Hranice, nejen ta fyzická, kterou se tak často snažím pokořit, ale hlavně ta psychická je pro mě často tvrdým oříškem. A myslím, že určitě nejsem jediná. Ne všichni to dají najevo, ale každý slušný člověk tu svou hranici někde má, tu, za kterou nejde, tu která mu nejen Jděme každý svou cestou a nenech- usnadňuje rozhodování, tu, která me ostatní definovat naše hranice - mu ale i někdy život poněkud komco je tvoje, není moje. plikuje, a to je, myslím, dobře. S tou svou hranicí se totiž člověk nakoŠtěpánka Erbertová nec stejně musí popasovat sám, a to nejen když jsme třeba v zahraničí bez pomoci přátel nebo když nevyneseme tu stokilovou krabici do schodů nebo když jsme na pokraji vyčerpání po náročném pracovním víkendu, ale také tehdy, když nastanou situace, které nejdou překonat, překousnout – jakoby jednoduchým rozhodnutím, vzít telefon a poradit se, nechat krabici pod schody a postupně vynosit její obsah nebo se dobře vyspat… víte co chci říct? Nikdy bych nedokázala odejít bez usmíření po hádce, či urazit někoho tak, že by se mnou už nepromluvil. Na to nemám žaludek, tam je ta moje hranice, za kterou nejdu a ani nechci jít. A kde je ta Vaše hranice? Terka /7.B/

RECENZE Vávra aneb Maryša trochu jinak

Možná někteří z vás již znají, nebo dokonce četli knihu bratří Mrštíků „Maryša“. A teď si představte, že to mohlo být i jinak. A o tom vypráví divadelní hra “Vávra” v podání souboru Divadýlka na dlani pod vedením pana Petra Matouška. Premiéra proběhla 28.2.2019.

jinou, ale možnou variantu známého příběhu z venkovského prostředí. Na rozdíl od originální předlohy „Maryša“, v tomto podání příběhu Vávra nevypije otrávenou kávu a všechno dobře dopadne. Jestli ono to nebude tím, že místo kafe se pije kořalka? Pokud chcete vědět víc, doporučuji se na toto představení dojít podívat, tak Toto představení je velmi povede- jako to udělala i část naší sborovny, né, a i když znám originální příběh čímž zároveň můžete i podpořit vám jen z doslechu, myslím si, že toto dobře známého herce – pana prof. přepracované ztvárnění se vydařilo. Kotlabu. Humornou formou byl původní děj přetvořen do podoby, která ukazuje i Anna Chocholoušová

#FOLLOWME

Byl to děsivý film. Dobře natočený, srozumitelný, aktuální, ale odhaloval nám děsivou stránku virtuálního světa. Odhaloval obchody, o kterých se člověku ani nesnilo. Člověk odcházel rozechvělý tím, že si nemůže být ničím jist a nevěděl, které účty na sociálních sítích jsou skutečné, jestli ten jeho nebyl nějak nelegálně využit. Byla veliká škoda, že nebyl využit celý potenciál filmu, jelikož jsme neměli hosta na diskusi. Také se divím, že si polovina studentů nezrušila účet na instagramu. Ale v pozdějších debatách mi lidé říkali argumenty, proč to ani oni sami neudělají. Znělo to, jako by jen hájili to, co si namlouvají. Totiž, že účet na instagramu potřebují. Zajímalo by mě, jestli se podobný kolos vztahuje i na další sociální sítě, nebo jen na tu, která je zrovna nejpopulárnější, nebo je to instagramová specialita. Jak moc je do jeho pohybu

zatažen běžný uživatel? A není to špatně, že film ukazoval jen tu příšernou negativní stránku instagramu? Má i nějaké pozitivní stránky? Je to krok do budoucnosti komunikace, nebo se již pomalu stává minulostí? Je to nástroj ovládání, nebo je to prostředek, díky kterému můžeme něco sdělit celému světu? Jak se máme v soukolí, které tu ani pořádně nikde není, zorientovat? Myslím, že film splnil svůj úkol. Šokoval člověka, odkryl, co by člověk možná raději nevěděl, ale měl by. Jsem upřímně ráda, že účet na instagramu nemám. Josefína Hudcová

Knižní oblíbenci

MOJI KNIŽNÍ OBLÍBENCI ZA BLÍŽE NEURČENÉ OBDOBÍ

Snoubenci zimy Nemám moc ráda fantasy a vícedílné knihy, takže nevím, proč jsem četla zrovna Snoubence zimy, ale jsem ráda, že jsem se pustila do mně neznámých vod. Podivínská hrdinka, která si má vzít necitelného Thorna ze vzdálené planety, se snaží vyznat ve svém novém životě. Předstírá, že je němou služkou, aby přežila v zámku plném intrik a mezitím se snaží pochopit svého budoucího manžela. Ale nedozvíte se, jak to skončí. To nevadí, i tak je to skvělá kniha.

V restauraci Nevím, jak vás, ale mě prostě baví příběhy našich kultur, předmětů a lidí. Jak název knihy napovídá, hlavním tématem jsou restaurace, ale dozvíte se mnoho i o bufetech, fast foodech a kebabových stáncích. Zjistíte, jak v amerických restauracích začaly boje proti rasismu. Prostě kniha plná příběhů. 24

Žena v orient expresu Je mnoho knih od Agathy Christie. Tato je ale o ní, mírně inspirovaná skutečností, ale spíše vymyšlená. Tři ženy spolu cestují vlakem, každá má svá tajemství. Agatha utíká od nevydařeného manželství, Nancy od manžela a Katherine jede na svoji svatbu s mužem, který se jí z duše protiví. Tento odpočinkový román se zabývá sňatky z rozumu, rivalstvím v archeologických sférách i inspirací pro Agathiny detektivní příběhy.

Dějiny čistoty a osobní hygieny, Virginia Smith Kniha pro trochu vytrvalejší čtenáře. Podrobné dějiny lidského vnímání čistoty tělesné i duševní. Je podivuhodné, jak se utvářely naše hygienické návyky v průběhu věků, jak daleko sahá historie lázeňství i jaké postavení měl v holič v různých dobách. Kniha je plná citací, poznámek a ilustrací, takže pokud vás zajímají dějiny a to, jaký vliv na ně měla čistota, je to kniha pro vás.

Eleanor se má vážně skvěle, Gail Honeyman Eleanor. Páni, Eleanor je úžasná postava. Tak složitá, silná, křehká a fascinující. Na začátku ji nesnášíte, nechápete, co to tam do háje dělá, a říkáte si, jak s touhle divnou Neobvyklý typ, ženskou máte výdrže zbytek knihy Tom Hanks Povídky od představitele Forresta a najednou, ani nevíte jak, si vás Gumpa. Nevím, proč se dal Hanks podmaní a vy byste dýchali za ni, na herectví, protože spisovatelská nejraději byste byli tím, kdo ji zadráha mu krásně sedne. Povídky chrání od ní samotné, ale ono to na zamyšlení i jen pro pobavení nejde. A tak čtěte dál a dál. Pláčete a k tomu krásná obálka od Tom- a smějete se, protože Eleanor sama se sice emocím vyhýbá, ale ve čteski&Polanski. náři je dokáže probrat dokonale.

Poslední aristokratka, Evžen Boček Stihla jsem zatím přečíst tři díly Poslední aristokratky a o všech mohu říci, že se v nich humorem nešetří. Myslela jsem si, že když všichni tyto knihy chválí, tak jsou určitě ovlivněni tím, že Aristokratka byla oceněna Cenou Miroslava Švandrlíka. Už si to nemyslím, jejich obdiv byl upřímný. V prvním díle se seznámíte s hradem Kostka a jejími znovunavrácenými majiteli. Američané Kostkovi z Kostky chtějí zámek znovu zpřístupnit návštěvníkům, které zatím podivínský kastelán Josef spíše odháněl. Svůj nový zámecký život popisuje Marie Kostková, dcera majitelů. Pokud jste moc líní si Poslední aristokratku přečíst, tak v říjnu bude v kinech uvedeno filmové zpracování Jiřího Vejdělka, který obsadil ty nejlepší z českých herců. Máme se na co těšit.

Vejce a já, Betty McDonaldová Jedna z mých nejoblíbenějších knížek, mám ji přečtenou nejméně sedmkrát. Betty si vzala Boba a Bob si založil slepičí farmu hluboko v lesích. Krásně se pobavíte, když Betty líčí, jak farmu stavěli a jak se jí snažili ochránit před divokou přírodou okolo. K tomu se dozvíte o sousedech i to, co jste vědět nepotřebovali a než se nadějete, tak je kniha u konce. Naštěstí má pokračování, Morovou ránu a Dusím se ve vlastní šťávě.

Slepá mapa, Alena Mornštajnová Asi jste zaznamenali ruch okolo knihy Hana od této autorky. Já jsem Hanu nečetla, ale Slepá mapa se mi do rukou dostala. Měla jsem ji přečtenou během jednoho dne a celá mě pohltila. V knize sledujete tři generace žen, jak se vyrovnávají s válkami, různými politickými režimy a sebou samotnými. Ani jedna z nich to nemá jednoduché, ale každá se k problémům staví jinak a je fascinující je pozorovat. Marie Zavadilová

Rozhovor

ROZHOVOR Hudba není žádný koníček, je to můj život. Nedělám hudbu ve volném čase, já ve volném čase chodím do školy.

Ludvík Hušek Kde jsou pro tebe hranice v hudbě? Můžu odpovědět až na konci? Je to hodně složitá otázka.

dím svůj sólový projekt. Pracuju na své první sólové desce, která se bude jmenovat Dia. Všechny skladby na ní, hudbu i texty, jsem složil já a ve studiu mi při nahrávání pomáhá na sólovou kytaru můj producent Martin Hollandr. Taky děláme desku s Wotazníkem, ta se bude jmenovat Penta jednak proto, že letos to bude pět let od založení kapely, a taky proto, že už nejsme jen čtyři, ale je nás pět. On ten název má původně úplně jiný význam, který je veřejně nepublikovatelný a je jenom mezi námi z kapely, takže jsem vymyslel tyhle dva důvody, které znějí docela logicky, že?.

Takže na jaké hudební nástroje hraješ? Hraju hlavně na kytary, těch mám doma sedmnáct, jak akustické, tak elektrické. K Vánocům jsem si koupil novou baskytaru, která mě strašně baví. Polemizuju nad tím, co mě baví víc, jestli kytara, nebo basa, ale když přijdu domů, tak cvičím na oboje. K tomu se učím na bicí, protože je mám doma ve studiu postavený a rád bych se taky do léta naučil základy na klávesy. Vím, že by se mi to hodilo, ale nemůžu se k tomu dokopat. A jak vlastně Wotazník začal? Takže jsem schopen něco zahrát na Ono to bylo tak, že jsme začali kytaru a na basu. A zpívám. hrát a hned ten rok jsme byli druzí v soutěži Tulifest 2015 v Liberci. Jakých hudebních těles jsi byl a jsi Vyhráli jsme možnost natočit si součástí? singl, jednu písničku ve studiu. Já Dřív jsem zpíval v chlapeckém už jsem předtím nahrával, ale s kasboru Boni Pueri. To bylo zajíma- pelou jsme natáčeli poprvé. Nahrávé, protože jsme cestovali po světě, li jsme Démona a hned jsme ho zpívali jsme velké koncerty, spolu- v září 2015 vypustili ven. Další rok pracovali jsme se slavnými hlavně jsme hráli koncerty. českými, ale občas i zahraničními V roce 2017 byla soutěž Mladoboumělci, Lucií Bílou, Vojtou Dy- leslavsko hledá talent, málem jsme kem, Ivou Bittovou, Kalivodovou, nepostoupili z prvního kola, ale Šporclem, ty všechny jsme dopro- nakonec se nám povedlo vyhrát cevázeli. Potkal jsem tak spoustu lou soutěž. Dostali jsme 50 tisíc od zajímavých lidí. Zpívali jsme kla- fondu Šance pro děti a s těmi peněsická díla, která mě baví, vystupo- zi jsme odjeli do studia a nahrávavali jsme v Rudolfinu a na krásných li, abychom měli nějaký materiál, místech pro spoustu lidí. Teď už na kterým se můžeme prezentovat. to ale nemám čas, už jednou jsem Udělali jsme deset písniček, jedna ze sboru odešel, teď jsem odešel z toho je jen intro, takže skladeb je znova. Strašně jsem si přál ve sboru vlastně jen devět a IČ 14 je doteď pokračovat, ale nenašel jsem na to náš jediný propagační materiál. čas vzhledem k tomu, v jaké míře A už po roce, co bylo to CD venku, se teďka věnuju kapele a jak rozjíž- jsme se styděli za to, co jsme uděla-

li, protože v době nahrávání byl věkový průměr kapely 14 let. Znám kapely, kde je lidem 30 a zní to hůř, ale kdybychom se chtěli srovnávat s úspěšnými českými umělci, tak to jsme byli tak o dvě třídy níž. Když jsme to posílali různým pořadatelům festivalů, tak si nás nevybírali, protože ty nahrávky nejsou dobré. Náš producent nad tím strávil spoustu práce, takže zvukově to dobré je, technicky taky, ale největším problémem jsou texty. Psal jsem je, když mi bylo 12. Tenkrát to bylo to nejlepší, co jsem dokázal, ale pro dospělého člověka to není dobrý umělecký výkon. To nás dokopalo k tomu, že chceme vytvořit novou desku, za kterou se stydět nebudeme. Já mám v plánu odjet v srpnu na rok do Ameriky, takže v květnu bychom desku měli natočit, já pak odjedu a deska tu zůstane jako vzpomínka na tohle období kapely. Když jsme kapelu zakládali, navrhl jsem jeden projekt, ke kterému mě inspirovaly rockové kapely jako Pink Floyd nebo Progres 2, to byla snad nejlepší kapela své doby a byla zrovna z Brna, takže bys na ni mohla být pyšná. Sice jsem o nich ještě nic neslyšela, ale když jsou z Brna, tak musí být dobří. Oni udělali desku tak, že nenahráli písničku, potlesk a písničku, ale snažili se to skládat do větších celků. Začali hrát a za hodinu a půl skončili. Přehráli 18 skladeb, které na sebe navazovaly, takže nikdy nebylo ticho a všechny skladby vyprávěly jednotný příběh, a to se mi strašně líbilo. Měli to udělané 27

Rozhovor audiovizuálně, hráli a za nimi se promítaly obrázky, které utvářely příběh. Když to chtěli zdokumentovat, tak směli natočit jen audio a jenom polovinu písní, protože nehráli hudbu, kterou zrovna všichni poslouchali. Když se ale soustředíš na ten zvukový záznam, tak tam najdeš prostředky utvářející příběh a nemusíš k tomu nic vidět. Není to ani ve slovech, jen v hudbě. To mě tak nadchlo, že jsem chtěl vymyslet projekt z navazujících písní, takovou rockovou operu. Jenže nejmladšímu z nás bylo teprve 11 a všichni jsme na své nástroje hráli tak půl roku. Chtěli jsme dělat progresivní umělecké dílo, ale neuměli jsme nic zahrát. Já jsem měl celou operu už složenou, akorát jsme nebyli schopni ji provést. Ta opera se měla jmenovat Iluminát číslo 14 a podle toho se jmenuje naše CD. První čtyři singly z desky jsou příběh a ostatní tam jsou

samostatně. Od ledna 2018 máme nového klávesáka, Robina, z Prahy. Potkal jsem ho na jednom festivalu a on se jen tak mezi řečí zmínil, že hraje na klávesy, tak jsem ho pozval. Líbilo se mi, jak hraje. V létě s námi přestal hrát náš basák Ondra Kubelka, sám se rozhodl odejít, tak jsme mu nebránili, ale těžko se nám hledala náhrada. Hraje s námi kluk, kterému je 23, takže je o poznání starší než my, ani není vyloženě basák, teprve se učí, ale byl nejlepší z pěti lidí, kteří to u nás zkoušeli. Bicista Vojta odešel na konzervatoř, nezkoušíme tak často jako dřív, spíš máme před koncertem víkendové soustředění, kde se učíme nové songy.

koukáš a „hmmm, čerpám inspiraci“. Je to tak, že sedíš ve vaně a vtom tě něco napadne, tak vezmeš záznamník, nahraješ si melodii, pak se osušíš, oblíkneš a jdeš na tom do studia pracovat. Inspirací k mé sólové desce mi byla Klára. Ono se to nezdá, ale já většinou nedělám věci jednoduše. I na této desce mám souvislý příběh, vztah dvou lidí od jejich prvního setkání až do rozchodu. Pro písně mě napadají náměty snad ve všech situacích, ve škole mezi zápisky mi přijde melodie a je důležité si ji uchovat, abych na ní mohl dál pracovat. Pak jsou z toho skvělé skladby. Kde jsou pro tebe hranice v hudbě? Letíme směr vesmír.

Co tě inspiruje? Inspiraci mi dává láska. Inspira- S Ludvou rozmlouvala ce není, že vezmeš bundu, krabku Marie Zavadilová cigaret, jdeš se projít po Štěpánce,

Rozhovor s pí. prof. Jágrová onista, nepotrpím si na slavnostní ceremonie.

Jako každý rok i letos se udělovaly v našem městě ceny Amos – ocenění nejoblíbenějších učitelů. Za každou školu vybírají studenti, rodiče, studentská rada jednoho učitele, který je oceněn za každodenní práci ve školství. Letos padla na našem gymnáziu volba na paní prof. Danu Jágrovou, a proto jsme si s ní trochu popovídali o jejím vztahu k pedagogice, ale i o tom, co ji trápí. Bylo to poprvé, kdy jste byla oceněna za Vaši pedagogickou činnost? Ano, ocenění tohoto druhu jsem dostala poprvé. Školství není právě obor, ve kterém se uděluje hodně medailí. Ale občas se mi stává, že potkávám bývalé žáky, kteří se lichotivě zmíní, že … „využili poznámek z mých hodin při studiu na vysoké škole“, „vzpomínají na mé hodiny“ nebo …“ pořád si pamatují, že…“. Možná je to pouze zdvořilost, ale potěší. Beru to jako ocenění své práce. Jaké jste měla z ocenění pocity? Rozpačité. Nejsem právě exhibici-

Obávám se, že již patřím ke starší generaci, takže si na novátorské metody moc nepotrpím. S výpoProč si myslíte, že studenti vybra- četní technikou na škole jsem ve li právě Vás? stavu ozbrojeného příměří. Ale poNetuším. Rozhodně si nemyslím, kouším se zařadit do svých hodin i že jsem nějaký kantorský ideál a audiovizuální materiály a sem tam už vůbec ne, že bych měla stát na i nějaký kvíz nebo soutěž, abych je piedestalu vedle Amose uprostřed trochu oživila. Výstaviště. Moje vlastní děti říkají, že jsem perfekcionista a občas Co Vám nejvíce bere chuť k práci? až radioaktivní. Pozitivně o sobě Na tuto otázku zpravidla učitelé mohu říct, že mám ráda i svou prá- argumentují finančními podmínci i své studenty, a to i tehdy, když kami ve školství. Já si také myslím, mé předměty zrovna nehltají. že nejsou v pořádku, ale nejsou Chtěla jste vždy učit? Jakou práci tím hlavním, co mě ve škole trápí. byste si zvolila, pokud byste neby- Hodně mi vadí zhoršující se vztala učitelkou? hy mezi rodiči a školou. Ti dva by Učitelství bylo mým vysněným po- měli táhnout za jeden provaz a ne voláním. Chtěla jsem být učitelkou si přes právní zástupce dokazovat, už od mateřské školky. Asi pod v čem kdo má pravdu. Úplně nejvíc vlivem dědečka, který byl řídícím mě trápí celkový pokles slušnosti a učitelem v Plazích. A i když mě vnímání fair play. To není věc pouobčas ve stresu napadne, že lépe by ze školy, nýbrž celé společnosti. mi bylo za pokladnou v Lidlu, dou- Jako by hrubost, lhaní a podvody fám, že už vydržím až do důchodu. byly normální. Jako by ten, kdo poJiná profese? Dovedu si představit, rušuje pravidla, krade a ještě svaže bych pracovala ve zdravotnictví, luje vinu na druhého, byl hrdina a ale nevím, zda bych k tomu měla ten, kdo se snaží jednat poctivě, jen dostatek rozhodnosti a odvahy. hlupák. To je přece strašné. Vím, že život není vždycky fair, ale myslím, Který předmět máte/vyučujete že by se každý z nás měl o férové a nejraději - dějepis, němčinu nebo přímé jednání alespoň snažit. ruštinu? Mám ráda všechny své předměty. Jak relaxujete po náročné a mnohJazykové hodiny jsou svižnější, dě- dy přímo vyčerpávající práci? jepis výpravnější. Dohromady se Jak již jsem řekla, mám ráda svou doplňují a pracovní den není jed- práci. Není pro mě jen výdělečnou notvárný. činností, nýbrž i výzvou a náplní mého života. Když potřebuji relax, Jaký máte vztah ke studentům? tak je tu zahrádka, kolo a četba. Mám ráda své žáky a upřímně se snažím vpravit do nich co nejvíce z mých oborů (i přes tuhý odpor u S letošním naším Amosem některých jedinců). rozmlouvala Eliška Vejsová /6.A/ Jaké preferujete učební metody? FOTO: Eliška Vejsová 29

Rozhovor

ROZHOVOR

Před Vánoci jsem se v autobuse seznámila s velice sympatickou a milou slečnou, Ruskou Katarinou Moshninovou. Po pár měsících jsme se opět sešly, abychom udělaly rozhovor o Kazachstánu - její rodné zemi, o které mnozí z nás nemají moc potuchy, a taky o tom, jak se jí líbí v ČR. Jak ses k nám do ČR dostala? Od začátku jsem chtěla na vysokou školu do Petrohradu, protože je to zcela jiné město než ostatní v Rusku. Podobá se hodně evropským městům. Od třinácti let jsem tam jezdila a rozhlížela se, kde budu studovat. Nakonec za námi ale v posledním ročníku na střední přišel pán s nabídkou studovat v Evropě, protože proč studovat ve městě, které vypadá jako evropské, když můžeme studovat přímo v Evropě? Jak se k této nabídce stavěla tvá rodina? Ze začátku byli nadšení, ale časem jim došlo, že mě posílají do země s úplně jinou mentalitou, v podstatě o té zemi moc nevěděli, známé 30

Katarina Moshninova

tam nemáme, takže nikdo, kdo by mi mohl pomoct, češtinu jsme v životě neslyšeli. Ale když je napadlo, že to není nejlepší nápad, měla jsem už koupená víza a bylo pozdě.

tika jsou si podobné, časy máme taky stejné. Díky angličtině jsem znala latinku, jinak jsem vše psala azbukou… Ale mám vtipnou příhodu o významu slov – na jazykových kurzech lektorka (která neuměla vůbec rusky) mluvila Letěla jsi tedy do ČR, aniž bys o životě, což u nás znamená břicho. znala jediné české slovíčko? Tak jsem si říkala, proč neustále Přesně tak, ale je pravda, že pro mluví o tom břiše, že já přeci nejistotu jsem se naučila: „Jmenuju chci být doktorkou! Po měsíci mi se Katarina, dobrý den, jsem ztra- kamarádka vysvětlila, že jde o život cená a pomoc“. První rok jsme my jako ‚life‘. všichni cizinci docházeli na jazykové kurzy, protože na VŠ musíte Po roce jazykových kurzů sis mumít češtinu na úrovni minimál- sela vybrat VŠ, nakonec jsi skonně B2, jinak vás nevezmou. Když čila na VŠ Škoda v Mladé Boleslajsme tam šli, vůbec jsme nevěděli, vi… co čekat. První měsíc jsme nerozu- Ano, na VŠE mě o dva body v ČJ měli absolutně ničemu. Každý ve- nevzali (i kdyby ano, je prý dost čer jsem brečela rodičům, že niče- náročná, a kdyby mě vyhodili, nemu nerozumím a jak pak zvládnu měla bych potvrzení o studiu pro v češtině studovat? Nakonec si ale úřady a mohla bych být deportováčlověk uvědomí, že nemá na vybra- na zpátky do Kazachstánu). Další nou. možností byla ČZU, ale to se nelíbilo našim. Představovali si totiž, Jaké vnímáš rozdíly mezi rušti- že se budu na poli hrabat v hlíně. nou a češtinou? Třetí variantou byla soukromá škoTyto dva jazyky jsou si velice po- la v MB. Z té byl dědeček nadšený. dobné, vy máte jen o pád navíc (5. Říkal, že auta budou vždy, a tak nepád). Koncovky, slovíčka i grama- budu mít nouzi o práci. Navíc dě-

deček mé studium financuje, a tak vždy psáno Republika Kazachstán. bylo o mé škole rozhodnuto. A jaké to ve tvé zemi je? Jak se ti na škole líbí? Studuješ V částech země (převážně jih Kazde už čtvrtým rokem. zachstánu) jsou opravdu typičtí Je to velice náročné, hodně lidí si Kazaši, mluvící kazašsky a bydlící myslí, že soukromé školy jsou jed- v jurtách. Jurty jsou přenosné donoduché, ale máme namíchané mečky, které vznikly kvůli rychlým učitele z různých univerzit a chtějí přesunům z důvodu války nebo po nás to samé, co po studentech zimy. Uprostřed stropu je díra na na státních školách. Nejtěžší, a na kouř z ohně. Tito Kazaši nepratom se všichni shodneme, je účet- cují, žijí na samotě, chovají koně, nictví. Jinak škola se mi moc líbí, je někdy krávy, pěstují ovoce a zelemoderní, má hezký design, akorát ninu. Téměř všichni mluví rusky, to dojíždění z Prahy každé ráno mě je mezi nimi spousta národností, štve, zabere to dost času. asi přes 130. Například v mé třídě bylo 8 národností, všichni žijeme Jak se k tobě lidé chovají, když jsi pospolu, neděláme mezi sebou cizinka? rozdíly, dokonce i ve škole máme Je to těžké, někdo mi velmi pomo- předmět, kde nás učí respektovat hl, někdo bývá nervózní, proto- všechny ostatní národy, co se kulže se bojí, že mi nebude rozumět. tury a mentality týče… Mladší lidé nás, cizince, akceptují víc. Jednou v metru, když jsem si Můžeš nám školství u vás přiblípovídala s kamarádkou, na nás žit trošku víc? začal starší pán řvát, ať táhneme Základka u nás trvá 4 roky, středzpět, odkud jsme přišly, že je nás tu ní 5 let, pak 2 roky vyšší škola a 5 moc. Někteří lidé se na nás kouka- let vysoká. Když jdeme na VŠ jili soucitně, někteří jakože s pánem nam než v Kazachstánu, chybí nám souhlasí. Rozumím, že mezi námi 2 roky učiva, co se u vás učí na jsou i špatní lidé, ale tenkrát nám střední, to my bereme až na vysoto hodně ublížilo. ké. Z Kazachstánu po střední škole Když to vezmu obecně, když nám dost lidí odchází do Číny, Ruska, spolužáci vyčítali, že jsme jen my Ameriky, VB, Francie nebo ČR. Je uzavřená skupinka rusky mluví- to proto, že chtějí něčeho dosáhcích, museli jsme jim vysvětlit, že nout, v ostatních zemích je vyspěse stydíme a bojíme se, aby nám ro- lejší ekonomika a vyšší šance na zuměli, jinak se chceme kamarádit. vzdělání. Co ses dozvěděla o tom, jak Češi pohlížejí na tvou zemi? Někteří berou Kazachstán jako Rusko, jiní zas neví, kde se Kazachstán nachází, další si jen vybaví, že to je země bývalého Sovětského svazu. Také kvůli koncovce - stán často dochází k mýlce a jsou mi kladeny otázky, jak jsem přežila válku. Přitom v Kazachstánu je celkem pohoda a klid. Zvláštní je, že všude i na mapách je napsáno jen Kazachstán, u nás je ve všech oficiálních dokumentech

Jak jste vychováváni? Snaží se z nás vychovat lidi milující svou zem, abychom za ní v budoucnu stáli a byli na ni hrdí. Každé ráno ve škole zpíváme hymnu s pravou rukou na srdci. Je to hezký zvyk, někdo to sice dělá, protože musí, ale já jsem to dělala s úctou. Vždyť jsem se tam narodila, válka tam nebyla, nebála jsem se o život, jsem svobodná. Ale je pravda, že u nás máme přísnější pravidla, do školy musíme nosit bílou košili a černé kalhoty nebo sukni. Nesmí-

me nosit výrazné šperky, velké hodinky, obarvené vlasy… Když jsem toto někomu řekla v ČR, začali mě litovat, co máme za diktaturu, ale opak je pravdou. V Kazachstánu je velký rozdíl mezi chudými a bohatými, takže podobné oblečení eliminuje tyto rozdíly. Co znamená vaše vlajka? Žlutá barva symbolizuje pšenici. Modrá čistou oblohu bez války, orel značí svobodu a slunce opět, že není válka a navíc znamená teplo, které hřeje. Pak je na vlajce typický kazašský ornament. Jak se oblékáte mimo školu, kde si můžete nosit, co chcete? Děvčata se snaží vypadat jak modelky, podpatky minimálně 10 cm. Nosí je na procházky, když jdou do obchodu pro chleba, všude. Já nosila podpatky od 13 let. Nosí se kožichy, hodně make-upu, šperky od hlavy k patě. Tady v ČR je super, že když nemám umyté vlasy v drdolu, je to OK, kdežto u nás by mě kamarádky hned pomluvily. Další věc je ta, že nenosíme sportovní oblečení a batohy, není to tak populární, jako tady. Ale díky tomu jsem začala nesnášet podpatky. Když porovnáš českou a kazašskou kuchyň, jak se liší? Když jsem poprvé viděla knedlíky, proběhlo mi hlavou: „bílé, kulaté – co to je“? Nikdy jsem nic takového neviděla, ale docela mi to chutnalo. Miluji bramborový salát, to jsem též nikdy předtím neochutnala. Nejvíc miluji těstovinový salát, to jsem vůbec netušila, že existuje! Pak mám ráda kuřecí řízek, ale nemám ráda smažený sýr, to se akorát natáhne – nerozumím tomu, jak se to má jíst. Když jsem ho měla poprvé, půlka sýru se mi zamotala do vlasů. U nás v Kazachstánu se jí koňské maso (já ho ale nejím), vepřové se tam moc nevaří, protože hodně národností 31

Štěpánka jsou muslimové (Kazaši, Čečenci, Azerbajdžánci). Typické kazašské jídlo jsou baursaki. Jsou to takové malé bochánky, uvnitř nic není, je to jen z konkrétního těsta, smažené na oleji. Populární kazašský nápoj je „kumys“, koňské mléko. Je zajímavé, že se o něm říká, že je mírně alkoholické. Pak nápoj z jogurtu a vody – ten je dobrý na zažívací problémy. Ale u nás doma nejíme žádná typická kazašská jídla, děláme boršč, obyčejné maso, rýži a bramborovou kaši, protože se považujeme za Rusy.

votě, to u nás nemáme. Další věc, s kterou se asi jen tak nesmířím, je smrkání. To u nás není slušné, smrkat na veřejnosti, odcházíme smrkat třeba na toalety. Taky jsem zde poprvé viděla tečky za čísly, my řadové číslovky domýšlíme nebo píšeme „5tého“. Další věc, které nerozumím, jsou ovocné knedlíky k obědu – proč to není dezert? U nás míváme svátky každý měsíc, protože každý národ má nějaký svůj, který dodržujeme všichni. Když svátek vyjde na neděli, posune se na pondělí a máme volno v pondělí. Nebo je svátek ve středu, máme volno i čtvrtek, pátek. Tady? Tvá rodina je, co se týče původu, Hrůza! Je svátek v úterý, tak je volvelice rozmanitá, že? no jen a jen v úterý. Ale na druhou Já jsem se narodila v Kazachstánu, stranu se v Kazachstánu pracuje rodina mého dědečka jsou Němci, a studuje i v sobotu, takže ten celbabiččiny rodiče jsou Tataři, ruské kový počet volných dnů je nakonec kořeny nemáme žádné, ale podle asi zhruba stejný. pasu jsem Ruska, určuje se to vždy podle otce. Já jsem svého otce bo- Co máš v plánu, až dostuduješ? hužel nepoznala, ale byl Rus. Ani Pár let bych chtěla pracovat, s přítejako Ruska nevypadám, mám tma- lem chceme spíš cestovat, nebydlet vou pleť, oči i vlasy. Nevypadám na stejném místě. Do Kazachstánu jako Nastěnka. Přítel o mně říká, se určitě nevrátím. Mám tam sice že jsem „typická Češka“. rodinu, ale my nejsme na rodinu tak vázáni. U nás jak jen se naskytLíbí se ti česká verze Mrazíka? ne příležitost, prcháme vstříc svéLíbí se mi úplně stejně moc, jako ta mu osudu. Přestože první rok tady v původním znění, máte to krásně byl těžký, už je mi po těch 5 letech namluvené. Ale moje nejoblíbeněj- ČR bližší než Kazachstán. ší pohádka, to jsou Tři oříšky pro Popelku. U nás se tato pohádka Když bychom se vypravili do Kavysílá na každý Nový rok, ten sla- zachstánu, co bys nám doporučivíme více než Vánoce. Všichni tuto la navštívit? pohádku zbožňujeme. Ale třeba Určitě Almaty, město na jihu, po„Jen počkej, zajíci!“ u nás, bohužel, važované za největší a nejhezčí zakázali kvůli špatnému vlivu na město. Bývalo hlavním městem, mladé, protože vlk kouří a je tam název se překládá jako ‚jablko děnásilí. Přitom je ten nápad podob- dečka‘. U města se nachází nádherný jako v Tomovi a Jerrym. né hory Medeo. Je něco, co tě v ČR opravdu pře- Dále Astanu, město na severu, soukvapilo? časné hlavní město. Má pěkné cenAno! Co nosíte v těch obrovských trum, ale okolí se ještě stále staví. krosnách? Takové velké batohy, co Je zde rozhledna Bajterek, kterou všichni nosí! A ještě když jedou navrhl prezident, jenž je od vzniku v obleku s touto krosnou, to se Republiky stále stejný. Na rozhledstěhují z práce domů? Takové vel- ně je otisk jeho ruky ve zlatě. ké batohy jsem viděla poprvé v ži- Jinak po Kazachstánu bych dopor32

učovala spíše chodit a koukat, hlavně krajina je přenádherná, většina měst je starých a rozpadajících se, tady v ČR mi připadá, že i malinké vesničky jsou pěkné. Máme krásné hory (např. Altaj), jezera (Aralské a Balchaš), lesy a taky květiny, stromy a zvířata vyskytující se pouze tam. Například sněžný bars – huňatá a vzácná kočka, žijící v zimě v horách. Máme v Kazachstánu i poušť a krásné mešity. Byli jsme pyšní na kosmodrom Bajkonur, ale ten jsme na 100 let pronajali Rusům. V Kazachstánu se nachází i Kaňon Šaryn, který na první pohled připomíná americký Grand Canyon. Kdyby ses mohla vrátit v čase, zvolila bys jinou cestu? Když o tom přemýšlím, tak cesta, kterou jsem si vybrala, byla dost náročná. V 18 jsem odjela z domova na „jiný konec světa“ do země, o které jsem nevěděla vůbec nic. Byla jsem zvyklá na to, že vše pro mne zařizovali mí rodiče, pomáhali mi a podporovali mě a teď jsem byla na vše sama. Myslím si ale, že to byl velmi důležitý krok v mém životě. Byla jsem donucena začít se chovat dospěle – platit účty, chodit po úřadech, zařizovat dokumenty, starat se o domácnost atd. Teď mám naštěstí přítele Čecha, který se v místních poměrech vyzná, a proto mi dokáže v každé nové situaci přesně poradit, co mám dělat a kam mám jít. Ale určitě bych na svém rozhodnutí nic neměnila. Myslím si, že takovou možnost poznat cizí kulturu a cizí zemi takto do hloubky nedostane v životě každý. Děkuji za hezké povídání, bylo to pro mne velice zajímavé. Také děkuji za pozvání a možnost ukázat vám Kazachstán z pohledu člověka, který se v něm narodil. S Katarinou rozmlouvala Adéla Řehořová /7.B/

Park Štěpánka je pro Boleslaváky magické místo. Najde se tu totiž prostor pro odpočinek i zábavu v každém věku. Pro malé děti hřiště a altánky, naučné stezky nebo hrací koutky. Pro mládež a dospělé cyklostezky, terény pro běh, horolezectví, kurty na tenis i volejbal. Pro všechny cesty lemované lavičkami s výhledy na Klenici na travnaté plochy a vzrostlé stromy. Klid a pohoda. V poslední době se kromě pozitivních kroků k obnově a ozdravění Štěpánky staly i omyly, ze kterých bychom se měli poučit pro budoucnost. Před časem to byl např. záměr vykácet část parku u bazénu z důvodu nové zástavby. Díky protestům obyvatel však zůstal park zachován v původním rozsahu. Už více než 10 let se ví, že část smrků v parku napadl lýkožrout – kůrovec. Po loňském suchém létě se situace ještě zhoršila. Muselo být proto nedávno vykáceno kolem 500 smrků. Nepatří mezi nejcennější stromy v parku, v této nadmořské výšce by se přirozeně vůbec nevyskytovaly. Jejich cena však spočívala v tvorbě lesního společenství, tvořily prostředí pro život ptáků, hmyzu atd. Místo pokácených stromů se vysazují nyní nové. Jsou to vzrostlé stromy, které původně rostly na Chlu-

mu. Výsadba je velmi nákladná, její výsledek budeme jistě všichni sledovat s napětím. Prognózy odborníků jsou totiž v tomto ohledu dost pesimistické. Chlum má odlišné půdní podmínky než Štěpánka, uchycení vzrostlých stromů nebude snadné. Výsadbě nepřeje ani letošní počasí, které má být opět suché a teplé. Když se přesazení nepovede, přijde Boleslavsko o stromy dvakrát, na Štěpánce i na Chlumu.

Pro nás, obdivovatele a příznivce lesoparku Štěpánka, z toho plyne poučení, že musíme pozorně sledovat, co se v přírodě děje, a včas zasahovat. Každý zdravý strom ve městě, nejen na Štěpánce, je důležitý, dává stín, chládek, pomáhá čistit vzduch a zadržuje vláhu. Za péči a starostlivost se tak lidem bohatě odmění. RNDr. Květuše Vinárková FOTO: Marek Hofman

Globální změna klimatu

GLOBÁLNÍ ZMĚNA KLIMATU A CO MY S NÍ O tom, že jsou rekordní sucha, přívalové deště, povodně, hurikány, že stoupá hladina oceánů, že vymírají rostlinné a živočišné druhy si můžeme přečíst téměř všude. Slýcháme o ekonomických a hospodářských problémech, jako je zdražování potravin, nebo o nedostatku vody. O problémech sociálních, jako např. rostoucí nerovnost, klesající životní úroveň, migrace, hlad, chudoba, zhoršující se zdraví populace, nepokoje a války. Že to spolu všechno souvisí, to snad ani nikdo připomínat nemusí, nebo snad ano? Po prohlášeních všech možných vědců je nemožné nad tím jen mávnout rukou. A přesto se to děje. Přitom za změnami klimatu stojí mnoho nespravedlnosti, a tou největší je, že za ně nejčastěji může naše „vyspělá společnost“, ale nejvíce negativní změny dopadají na lidi ze zemí globálního jihu, kteří na nich nenesou téměř žádný podíl, zejména pak na chudé, ženy, na lidi s jinou barvou pleti než bílou.

hranice oteplení o 1,5 °C. K této hranici se ale dnešním tempem dostaneme do roku 2030, a k tomu ještě mnoho států (např. USA) od této dohody ustupuje. V budoucnu se může oteplit o 3°C, což by znamenalo potopení mnoha ostrovních států nebo částí pobřežních států. Emise způsobující globální oteplování vznikají největším dílem spalováním fosilních paliv (uhlí). Pokud nechceme zničit život na Zemi, musíme do roku 2030 snížit emise CO₂ ,které spalováním uhlí vznikají, na polovinu a do roku 2050 musíme fungovat zcela bez nich.

CO DĚLAJÍ LIDÉ Právě o tom nám přijela povídat Veronika Dombrovská. Studuje environmentalistiku v Brně, ale především je členkou hnutí Limity jsme my, které prostřednictvím happeningů, demonstrací otevřených dopisů, nenásilných přímých akcí a občanské neposlušnosti upozorňují veřejnost na změny klimatu a jejich dopady. Apelují na poliCO ŘÍKAJÍ VĚDCI, CO DĚLAJÍ tiky, aby začali řešit energetickou STÁTY udržitelnost v Čechách. Zabývají V roce 1991 se v Čechách stanovily se hlavně otázkou těžby hnědého limity těžby, které se stěží ale přece uhlí, která se v Čechách navzdory povedlo dodržet. Dnes už ovšem všemožným závazkům dostatečně nestačí. V roce 2015 se státy OSN nekoriguje. Limity těžby se překraprostřednictvím Pařížské dohody čují nebo budou brzy překročeny. usnesly, že nesmí být překročena Stejně jako podobná hnutí po celé 34

Evropě i oni pořádají Klimakemp, letos to bude již třetí ročník. Je to letní tábor bez vedoucích, environmentální festival, louka pokrytá stany plná podobně smýšlejících lidí. Je to týden strávený uprostřed absolutně nehierarchického společenství několika set lidí, kteří chtějí něco dělat pro planetu. Už dvakrát zastavili činnost hnědouhelného dolu Bílina, kde se překračují limity těžby, která způsobuje nemoci lidem žijícím okolo. Je to důl, kvůli kterému mizí vesnice z map. Veronika Dombrovská se zúčastnila také největšího evropského protestu proti kácení stromů v Hambachu, zvaného Ende Gelände. CO DĚLÁME MY/DĚLÁTE VY? Děkuji všem studentům, kteří si i přes dvouhodinové zpoždění přišli přednášku poslechnout. Doufám, že jste si z ní něco odnesli. Lidé si totiž často poslechnou takovéto přednášky se souhlasem a porozuměním, ale kromě toho se nic nestane. Jejich životní styl, nebo alespoň pohled na svět se nezmění. A přitom jde o tolik. Je to škoda, ale proč to tak je? Jsou lidi lhostejní? Mají moc práce? Nevěří tomu, nebo tomu nechtějí věřit? Nechtějí se omezovat? Možná si raději odpovězte sami. Josefína Hudcová

STROJE PROTI PŘÍRODĚ Zrzavý kocourek si hraje v trávě Plný života a radosti, Tak rád, že je Tak rád, že ulovil to stéblo trávy Obrovská kovová konstrukce se řítí po betonu na mnoha obrovských kolech Supí do kopce i z kopce Supí v oblaku ohavného pachu Moucha! Musí ji ulovit! Za ní! Tahle hra je tak zábavná! Jen oranžová šmouha se mihne kdesi dole Jak by to mohl pán stroje ze své výše vidět? Vidět, že malé zrzavé tělíčko zrovna dostalo smrtelný úder A malá zrzavá hlavička s tichým žuchnutím spadla na beton Jenže zrzkovi nikdo neřekl, že za chvíli zemře Chce jít přeci domů, vždyť za chvíli paní domu zavolá A tak jde Jenže ta tráva je tak příjemná a jemu se tolik chce spát A tak si lehne Paní už volá, měl by vstát Nemá už sílu a paní pořád volá Poslední tichý sten Vždyť už jde... Z tlamičky vytéká proužek krve a přimrzá k ledové trávě pokryté jinovatkou nového jarního dne A vedle tělíčka vyhaslé radosti silnice žije dál Alžběta Pánková

JEDEN SVĚT A MY V NĚM „Jeden svět“ je filmový festival s hlavní tematikou lidských práv a aktuálními podtématy. Je jedním ze základních projektů organizace Člověk v tísni, fungující již od roku 1999. Za výchovu k lidským právům získal tento filmový festival v roce 2007 čestné uznání UNESCO. Promítají se zde filmy a dokumenty režisérů z celého světa. Letošní ročník nesl téma Bezpečná blízkost. Byl zahájen v Praze, kde mělo i několik filmů premiéru. Odtamtud se filmy rozletěly po celých Čechách, například také do Mladé Boleslavi. Ještě než u nás festival začal, pořádaly se předakce, jako například vernisáž výstavy fotografií „Lidé na okraji“ a promítání filmu „Epicentrum“ o začátcích Člověka v tísni. Také proběhl benefiční noční běh pro slepce (vybralo se asi 10 000 korun) nebo koncert kapely „ Původní Bureš“. A pak byl 4. dubna festival zahájen filmem“ Kapela“ a diskusí s jejím režisérem Ladislavem Kabošem. Součástí festivalu je také promítání lidskoprávních filmů na školách. Toho se zúčastnilo i naše gymnázium a několik tříd se šlo podívat na film“ Follow Me“. V nabídce byly i jiné zajímavé filmy, možná i lepší, ale toto téma je velice aktuální. Film je totiž o instagramu, o obchodování s účty, komentáři, soukromím, followery… O firmách, které je prodávají, o lidech, kteří je kupují, o lidech, kteří je odhalují. Josefína Hudcová 35

Komiks

Výsledky

VÝSLEDKY SPORTOVNÍCH AKCÍ BŘEZEN/DUBEN 2019 Florbal: dívky-středoškolky - kvalifikace na rep. finále: Předposlední stupeň turnajů AŠSK. Za soupeře jsme měli dva vítěze KB Challenge, loňského a letošního. V konkurenci velkých škol skončila naše děvčata druhá a celkově tak obsadila 7-12. pozici v rámci celé ČR. Vzhledem k počtu hráček v týmu je to velký úspěch. Basketbal - okresní kolo, kategorie IV. Oba týmy naší školy skončily třetí a za své výkony se určitě nemusí stydět. Děvčata si umístění vybojovala v jedné skupině, kluci odehráli dramatické semifinále s 9.ZŠ, které trvalo hodinu a dospělo až do prodloužení. Volejbal - okresní kolo, dívky, kat. IV. Děvčata si z Benátek odvezla páté místo. Jsme rádi, že se tým podařilo poskládat i v době ředitelského volna. Všem reprezentantům školy děkujeme a tešíme se na soutěže v závěru školního roku i na ty ve školním roce 2019/2020. Snad nám bude přát štěstí ještě trochu víc než letos :-). Za učitele TV Mgr. Jakub Vaněk

YOUTUBER KOVY U NÁS NA GYMNÁZIU

wikipedia.org

Dne 14. 5. 2019 navštíví naši školu známý youtuber Karel Kovář alias Kovy. V hudebně s ním od 10. 30 hodin proběhne beseda se šestými ročníky. Po jejím skončení se uskuteční krátká autogramiáda pro všechny zájemnce. Máte-li zájem, jste srdečně zváni. Mgr. M. Rešlová

RADOST V LÉČEBNĚ DLOUHODOBĚ NEMOCNÝCH V pondělí 15. 4., na začátku velikonočního týdne, skupina našich studentů opět navštívila dvě oddělení kosmonoské LDN. Vánoční a velikoRADOST noční studentské „exkurze“ do zcela jiných životních

perpektiv patří k naší škole přes dvacet let. Oběma stranám dávají hodně. Beze slov, automaticky. Letošní novinkou byl tanec. Neplánovaný a spontánní. Na druhém oddělení to studentky, studenti,

pacientky a členky personálů prostě rozbalili, stačilo k tomu pár obyčejných písniček. Už se těšíme na Vánoce. Mgr. Martin Herrmann 39

Všichni studenti na fotografiích a ti, jejichž jména jsou použita v tomto čísle časopisu, souhlasí s jejich zveřejněním. Děkujeme firmě CopyCentrum za ochotnou pomoc při tisku tohoto časopisu.

Chcete si vzít Školníka domů? Vezměte si jeho e-podobu a tohoto nechte ležet na chodbě na parapetu, ať si ho může přečíst i někdo další. Děkujeme! © Školník, 2019