Školník 9/3

ŠKOLNÍK Časopis pro studenty Gymnázia Mladá Boleslav

3

Téma: SEVERNÍ A JIŽNÍ AMERIKA

Ročník devátý

Leden - Únor 2018 NEPRODEJNÉ

skolnik-casopis.g6.cz | g8mb.cz unsplash.com/upraveno

Foto: Marek Hofman

EDITORIAL

O NÁS...

Milí čtenáři našeho časopisu, dovolte mi představit Vám naše první číslo časopisu v roce 2018.

Jak už jste si jistě všimli, tento školní rok jsme svou pozornost soustředili na různé světadíly. Již v minulých dvou číslech jste se dozvěděli mnoho zajímavých informací o Evropě a Africe. Tentokrát poputujeme z Afriky směrem na západ a posvítíme si na kontinent všem známý a pro mnohé z vás i přitažlivý – naším cílem je totiž AMERIKA. Můžete se těšit na spoustu zajímavých faktů o této části světa, dostanete i skvělé tipy, kam se třeba jednou vypravit, ale nejen to. V tomto čísle Školníka najdete i trochu závažnější témata, jako je např. současná politika na americkém kontinentu nebo třeba i zamyšlení nad vašimi radostmi i příčinami vašeho pesimismu, obav a strachu. Na chvíli se vrátíme i zpět v čase a připomeneme si, jak si vedli někteří z nás na různých olympiádách a v soutěžích. Naše škola i tento rok měla tu čest přivítat studenty z různých koutů světa, a to díky projektu Edison! Zážitky a fotografie z tohoto mezinárodního týdne vám přiblížíme na následujících stránkách. Nebudou chybět ani vzpomínky na letošní lyžařské kurzy a recenze od našich redaktorů na nejrůznější knihy, filmy či divadelní hry.

To by snad na úvod stačilo a teď jen doufám, že i v tomto čísle každý z vás najde to své, to co ho pobaví, přinutí trochu přemýšlet nebo třeba i povzbudí k tomu, aby nám také něco napsal.

Zajímají nás vaše názory, vaše pocity a nápady.

Přeji Vám příjemné čtení! Šéfredaktorka Natálie Spielmannová

Víte že... si můžete zakoupit školní mikiny?

• piraňa není jen zubatá bestie, ale i skvělá pochoutka?

• je mezi námi student, který je schopen složit Rubikovu kostku za 16 vteřin?

• nanulak není žádná dobrůtka na dřívku?

•

„Život je dobrý učitel.

Když nepochopíš lekci, zopakuje ti ji.“

ŠÉFREDAKTOŘI

REDAKCE

REDAKTOŘI

Časopis Školník je školní dvouměsíčník psaný a graficky upravovaný studenty napříč všemi ročníky. Zabývá se primárně školními akcemi a aktivitami, ale i kontroverzními či aktuálními tématy. Nechybí ani rozhovory, recenze a vlastní názory.

Redakce časopisu Školník se schází pravidelně, každé úterý od 9:40 v učebně jazyků č. 14. Pokud máte jakékoliv nápady, inovace, nebo se chcete stát součástí redakce, rádi vás zde uvidíme!

skolnik-casopis.g6.cz/ facebook.com/skolnik.casopis

OBSAH 4 6 8 10 12 14 16 18 20 22 24 26 28 30 32 34 36 38

Lyžařský kurz Edison Téma: Amerika Politika Fauna Slavní Američani Stíny Ameriky S. proti J. Rozhovor Objevování J.A. Recenze Radost Strach Sloupky Angels on a Pin Rozhovor Rubikon Teplákový den

FOTOGRAFIE

Marek Hofman Natálie Spielmannová Tereza Nitschová Michaela Nemetzová Tomáš Brůžek KONZULTACE Filip Janeček Mgr. Lenka Vedralová Nela Šípková PŘISPĚVATELÉ Miroslav Landa Vojtěch Šamárek GRAFICKÝ DESIGN Eliška Vejsová Tobiáš Rejmon Tomáš Brůžek Tereza Ohlídalová Anna Malá Adéla Hladíková Eva Kovářová Nikola Pizúrová Pavel Hrbáček Mgr. Václav Hojka

Mgr. Martin Herrmann Mgr. Miroslava Rešlová Mgr. Jana Kašparová

ILUSTRACE

Nikola Pizúrová

4 Lyžařský kurz

2.A/2.B Na lyžařském kurzu jsme většinu dní dopoledne jezdily na sjezdovkách a odpoledne na běžkách, vždy rozděleni do skupin dle výkonnosti. Ve středu jsme se všichni vydali na celodenní výlet na Mísečky. I když 1. skupina byla na chatě dříve, zvláštní obdiv by si zasloužily 4. a 3. skupina, které i přes své slabší dovednosti tento náročný výstup také zvládly.

Ve čtvrtek jsme všichni změřili své síly v závodech, a to jak na sjezdovkách, tak i na běžkách. Ve slalomu v soutěži chlapců vyhrál Tomáš Kůrka z 2.A a za dívky zvítězilaA Magdaléna Gregorová také z 2.A. Na běžkách měl nejlepší čas Štěpán Hendrych /2.A/a z dívek byla nejrychlejší opět Magdaléna Gregorová, která by měla ovšem nejlepší čas i mezi chlapci. Na běžkách se pořádal i štafetový závod, ten opět ovládli studenti 2.A, ale výkon týmu 2.B byl velmi dobrý, béčáci byli áčku důstojnými soupeři.

Celkově jsme si všichni na lyžařském kurzu zdokonalili své lyžařské dovednosti jak na sjezdovkách, tak i na běžkách. Co je však největším přínosem našeho lyžařského kurzu - to jsou zlepšené vztahy nejen mezi námi ve třídách, ale hlavně mezi oběma třídami. Už se těšíme na další společné zážitky.

TEXT: Adéla Hladíková ILUSTRACE: Nikola Pizúrová FOTO: Mgr. Jana Kašparová

Lyžařský kurz 2018

5.A/5.B Začalo to podobně jako před třemi lety. Ze dvou autobusů se vyřítilo přes padesát studentů. Ti se měli během týdne buď zdokonalit, anebo alespoň naučit stát na běžkách a sjezdovkách.

Když jsme po asi hodinovém výšlapu otevřeli vstupní dveře postarší, ale zachovalé chaty, tak jsme si všichni oddechli – konečně jsme tady, v horské chatě ve svahu nad Pecí pod Sněžkou. Musím však přiznat, že se nám bohužel při zataženém počasí Sněžka mockrát neukázala. Rádi jsme nakonec v zimních mlhách uvítali reflexní „popelářské“ vesty, díky kterým jsme se na sjezdovkách nikdy neztratili. Každá skupina lyžařů si brzy našla svou oblíbenou dobře upravenou sjezdovku a ani u vleků se většinou netvořily žádné únavné fronty.

Po obědové pauze jsme obvykle s přivřenýma očima pana vlekaře vyjížděli na běžkách na horský hřeben nad tzv. Zahrádkami, odkud jsme podnikali nejrůznější výlety. Po zdolání Hnědého vrchu a Černě hory nás vždy uvítaly Kolínská, Pražská či Lesní bouda, kde jsme si s radostí a bohatě doplňovali své výletem ztracené síly. Ostatní si mezitím mohli dojít dolů do Pece a nakoupit si pár zbytností i nezbytností.

Po návratu do našich krásně (ne)uklizených pokojů jsme se nachystali ke kratšímu večernímu programu,

kde jsme získali či si zopakovali základní znalosti potřebné k životu na horách. Co dále oceňuji, to byl bazén, ve kterém jsme se mohli za 50,-Kč smočit, a také to, že nás majitelé se svými dobrými koláči nikdy nenechali večer o hladu.

Poslední den na lyžích nás samozřejmě čekaly závody všeho druhu. Sjezdařský slalom nejlépe zajeli Roman Kužel, Tomáš Rynekr, Adam Hájek, Michaela Drahotová, Zuzka Kubínová a Eliška Zábranská. Na běžkách se naopak blýskli tito studenti: Lída Kohoutová, Zuzana Řezáčová, Zuzana Kubínová, Roman Kužel, Adam Hájek a Filip Špáda, který zároveň pomohl 5.B porazit za velké fanouškovské podpory po celé trati 5.A v běžecké štafetě, v níž za každou třídu startovali čtyři běžkaři a čtyři běžkařky. Tyto nevšední výkony obou tříd si samozřejmě zasloužily sladkou odměnu v Lesní boudě.

A tak musím závěrem již jen konstatovat, že ať už proti nám během kurzu stála netekoucí voda, horská mlha, projíždějící psí spřežení nebo vysokohorské ceny, tak jsme si s tím vším nakonec dobře poradili a lyžák jsme si náležitě užili, za což děkujeme všem, kteří ho pro nás připravili.

TEXT: Tobiáš Rejmon FOTO: Mgr. Miroslava Rešlová

6 Edison

„Edisoni“ opět na G8MB Ano, opět. Již po osmé. Od roku 2011 hostíme každoročně na naší škole a v rodinách našich sedmáků zahraniční vysokoškoláky v rámci projektu Edison, jenž je zastřešován mezinárodní studentskou organizací AIESEC. Cílem tohoto projektu není jen možnost zdokonalení se v konverzaci v angličtině, ale hlavně možnost poznat díky mladým lidem z různých koutů světa jejich země, zvláštnosti jejich kultury, zvyky, názory. To se děje v dopoledních pěti vyučovacích hodinách přednášek a diskusí, ale mnohdy i ve volném čase odpoledne a večer. Záleží jen na našich studentech, jak dokážou nabídnutou šanci využít. Jen pozor – neměli by zapomínat na svou hlavní funkci v tomto projektu – a to, že jsou především hostiteli, kteří musí umět vyslyšet i vypozorovat potřeby svých hostů, dát jim příležitost k odpočinku a k přípravě na výuku, což jim pak zaručí kvalitní projekt, jenž je opravdovým přínosem jak pro hosty, tak pro jejich hostitele. K tomu se však vrátíme v příštím čísle, kdy dáme slovo přímým účastníkům „Edisona“.

Dnes Vám nabízíme edisoňáckou fotoreportáž Marka Hofmana.

LV, FOTO: Marek Hofman

8 Amerika

Amerika/y

Ano, není jednoduché rozhodnout, zdali Amerika je jeden světadíl, nebo jsou to dva kontinenty: Severní Amerika a Jižní Amerika, oddělené Panamskou šíjí. Ani my Češi v tom nemáme úplně jasno.

Mluvíme-li o Americe, myslíme

tím jak celý kontinent, tak Spojené státy americké. Kdo se v tom má pak vyznat? Amerika se skládá ze tří patrných částí - Severní Ameriky, Střední Ameriky a Jižní Ameriky. Severní a Jižní Amerika jsou považovány za dva samostat-

né kontinenty. Z geomorfologického hlediska se jedná o souvislou pevninskou masu, která se nachází na třech litosférických deskách - Severoamerické, Karibské (Středoamerické) a Jihoamerické.

LV

Amerika známá i neznámá Tradičním datem objevení Ameriky Evropany je rok 1492, kdy k břehům tohoto světadílu pod španělskými vlajkami přirazila flotila vedená Kryštofem Kolumbem. Z Evropy však s velkou pravděpodobností vstoupili na americkou půdu jako první Vikingové, a to již o několik stovek let dříve.

Po objevení Ameriky Kolumbem se nově nalezenému světadílu začalo říkat Nový svět. Dnešní název je odvozen od jména italského obchodníka a mořeplavce Ameriga Vespucciho, který mezi lety 1499 a 1502 podnikl dvě plavby podél východního pobřeží Jižní Ameriky.

Německý kartograf Martin Waldseemüller vydal roku 1507 mapu světa, v níž nově objevený kontinent nazval podle Vespucciho křestního jména – Amerika.

• Amerika leží na západní polokouli, je protažena poledníkovým směrem od severu k jihu přes obě polokoule. Její maximální délka činí 14 500 km, šířka 5 950 km.

Celková rozloha: 42 549 000 km².

Nejvyšší hora Jižní Ameriky a celého světadílu je Aconcagua (6959 m n. m.). V Severní Americe je pak nejvyšší hora Denali, dříve Mount McKinley (6168 m n. m.). Největší povodí má a zároveň nejdelší ře-

kou v Americe je řeka Amazonka, která má také největší průtok z řek na Zemi. Pramení v Andách. Největší povodí v Severní Americe a druhé největší na světě má řeka Mississippi. V Jižní Americe se nachází nejvyšší vodopád Salto Angel ve Venezuele. Nejznámější jezera jsou kanadsko-americká: Hořejší, Huronské, Michigenské, Erijské a Ontario. Nejvýše položené jezero na světě je Titicaca, leží v nadmořské výšce 3812 m.

• Celková populace Ameriky je 930 720 588 (2013)

Jazyky v Americe: • Španělština: zhruba 310 milionů lidí • Angličtina: zhruba 300 milionů lidí • Portugalština: zhruba 185 milionů lidí • Francouzština: zhruba 12 milionů lidí • Kečuánština: 10-13 milionů lidí • Guaraní: zhruba 6 milionů lidí • Čínština: zhruba 5 milionů lidí • Italština: zhruba 4 miliony lidí • Němčina: zhruba 2,2 milionů lidí • Ajmarština: zhruba 2,2 milionů lidí • Mayské jazyky: zhruba 1,9 milionů lidí • Nahuatl: zhruba 1,5 milionů lidí • Tagalog: zhruba 1,5 milionů lidí • Vietnamština: zhruba 1 milion lidí

Jazyky Siouxů, Mayů, Inků a Inuitů představují jen několik ze stovek domorodých jazyků, jimiž se mluvilo na obou amerických kontinentech před příchodem Evropanů.

Jsou složité a mnohé z nich ještě nebyly zcela rozluštěny. Mnohé se již navždy ztratily a dalším hrozí v blízké době zánik, i když existují programy na jejich podporu (např. film Tanec s vlky, kde se mluví skutečnou siouxskou lakotštinou).

Jednou z největších jazykových záhad zůstává mayské hieroglyfické písmo, jež se dosud nepodařilo zcela rozluštit.

Imigrace všeobecně do Angloameriky přinesla jazykovou diverzitu, jenom v USA existuje asi 300 ja-

zyků, ale většinou z nich se mluví jen mezi malými skupinami imigrantů.

Nedávno došlo ke vzkříšení již mrtvého jazyka na Havaji. Kolem r.

500 n.l. s ním připluli noví osadníci z Polynésie. Na počátku 19. století vytvořili misionáři psanou formu tohoto jazyka. Jenže americká anexe těchto ostrovů v r. 1898 znemožnila vyučování v tomto jazyce na havajských školách. Havajštinu nahradila angličtina. V 60. letech 20. st. si Havajci uvědomili nebezpečí zániku jejich kultury a jazyka a začalo jakési jejich národní obrození. Do života se vrátil i jejich tradiční tanec hula-hula nebo havajské písně, díky nimž do angličtiny

pronikla i některá havajská slova, např. keiki (dítě), aloha (sbohem), mahalo (děkuji).

Objevem století jsou zříceniny mayských paláců, pyramid a dalších staveb starých přes 3 000 let, jež byly nalezeny na počátku tohoto roku mezinárodním týmem vědců v guatemalské džungli, a to díky novým technologiím, pomocí laseru připevněnému na letadlu.

Zdroj: Wikipedie, The Atlas of Languages, London 2003 MF Dnes, 6.2.2018 LV

10 Politika

Politický vývoj Severní Ameriky vq.vassar.edu Navzdory poměrně krátké historii státních celků na území severní Ameriky, jsou dějiny zejména Spojených států amerických velmi bohaté a zajímavé. Tato země si musela svůj vznik doslova vybojovat. Co vedlo k současné situaci v USA? Jak vůbec vznikly Spojené státy?

Počátek osídlení severní Ameriky se datuje do období 10 000 let př. n. l., kdy tehdejší předci indiánů přešli přes dnešní Berringovu úžinu.

Primární vývoj současné civilizace však nastává až v 17. a 18. století.

Po objevení Ameriky roku 1492 se kontinent pomalu začal dělit mezi koloniální mocnosti. Největší podíl měli Britové, kteří spravovali území na východ od řeky Mississippi, dnešní Kanadu a Louisianu opanovali Francouzi a Floridu a jihozápad Španělé. V menším počtu se zde usazovali i Švédové a Holanďané. V 70. letech 18. století se začali stupňovat rozpory mezi vládou v Británii a koloniální samosprávou ve 13

koloniích. Primárním důvodem tohoto rozkolu bylo neskutečné daňové zatížení kolonií po konci francouzsko-indiánské války. Toto zdanění bylo schváleno centrálně z Londýna, což kolonisté brali jako narušení vlastní autonomie.

Protesty se stupňovaly a mezi nejznámější patří akt, jenž vstoupil do dějin pod názvem “Bostonské pití čaje” roku 1773. Tato reakce Patriotů (amerických kolonistů, kteří se přikláněli k republikánství a odporu k aristokracii) vyvolala zavedení nového trestního zákoníku ze strany Britů, což mělo vést ke zrušení samosprávy kolonií.

Roku 1775 vypukla Americká válka za nezávislost. O rok později byly Druhým kontinentálním kongresem vyhlášeny Spojené státy americké. Po vleklých bojích, kdy ani jedna strana neměla výrazně navrch, se příslovný jazýček vah přiklonil na stranu Američanů z velké části díky významné pomoci Francie. Roku 1783 byla USA přidělena území na východ od Mississippi. O čtyři roky později byl ve Filadelfii svolán Ústavní konvent, kde byla sepsána

Deklarace nezávislosti, která byla 1789 ratifikována a vznikla tak ústava Spojených států amerických.

Posléze byla doplněna o Listinu práv. Prvním prezidentem USA se stal generál George Washington, jehož následoval Thomas Jefferson.

Ten od Francouzů koupil Louisianské teritorium a území USA se tak zdvojnásobilo. Mezi lety 1812 až 1815 byla vybojována poslední válka mezi Brity a Američany, která definitivně potvrdila ztrátu vlivu Britského impéria na dění této části severní Ameriky.

Při postupném rozšiřování na západ docházelo k postupnému vybíjení původního obyvatelstva a posléze vytváření rezervací pro přeživší indiány. Tato expanze byla rovněž velmi fertilní pro rozvoj otrokářství a feudalismu. Od roku 1804 bylo otroctví zrušeno na severu Spojených států, nicméně jih si svůj otrokářský systém zachoval, zejména kvůli lukrativnímu vývozu bavlny. Po zvolení republikána Abrahama Lincolna americkým prezidentem v roce 1860 došlo k eskalaci napětí mezi otrokáři a lidmi otroctví odsuzujícími. Výsledkem bylo

propuknutí občanské války mezi lety 1861 až 1865. Agrární jih však nemohl dlouho vzdorovat materiální a lidské převaze severu. Důsledkem bylo znovuvytvoření Unie a decimace jihu, zrušení otroctví a zavedení volebního práva pro svobodné otroky. Avšak nedlouho poté se k moci dostali bílí demokraté, kteří začali prosazovat zákony o rasové segregaci, jež platily až do 60. let 20. století, kdy se začala projevovat občanská hnutí v čele s hnutím Martina Luthera Kinga.

podporu Japonska a západní Evropy ve společném postupu proti komunismu (viz válka v Koreji a válka ve Vietnamu).

Po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 se nakrátko staly Spojené státy jedinou supervelmocí. Jejich převahu bez značného oponenta lze snadno pozorovat na různých vojenských operacích, jako jsou Válka v zálivu, intervence NATO v Jugoslávii a další. 11. září 2011 - datum, které si budeme pamatovat ještě dlouho. Teroristický Na začátku 20. století v Americe útok na Světové obchodní centrum panovala “zlatá horečka”. Z toho v New Yorku a na budovu Pentagodůvodu státy bohatly a vzrůstala i nu. Nedlouho poté byla schválena americká populace. Po první svě- série protiteroristických zákonů a tové válce, do níž se Amerika zapojila až ke konci a hlavně materiálně, se USA staly jedním z významných hráčů mezinárodní politiky, přestože Kongres prosazoval politiku izolacionismu. Prezident Wilson nedokázala dostatečně důrazně prosadit své reformy, to se povedlo až Franklinu D. Rooseveltovi, který byl zvolen do zahájena operace na eliminaci Saúřadu v roce 1933 v reakci na pád dama Hussaina, vůdce Al-Kaidy. burzy v roce 1929. Rooseveltův Následovala invaze amerických Nový úděl je v určitých aspektech vojáků do Afghánistánu. Počátečdodnes platná rozsáhlá sociální ní popularita tohoto kroku rychle reforma, která znovu nastartovala opadla a vystřídala ji nevole velké ekonomiku a skrze sociální politi- části amerického obyvatelstva. I ky a systém potlačila vliv Repub- díky tomu se v roce 2009 stal prelikánů. V druhé světové válce už zidentem Demokrat Barrack ObaUSA hrály poměrně výraznou roli ma, první černošský prezident v a poté, co shodily atomové bomby historii USA. Ten slíbil postupné na japonská města Nagasaki a Hi- stažení armády z Iráku a Afghánirošimu, se staly společně se SSSR stánu. Nicméně jeho neobratnost nejvýznamnější světovou velmo- a benevolentnost při prosazování cí. Vznikl tak bipolární svět, který nových reforem vynesla do prezi- Vojtěch Šamárek /7.B/ známe pod pojmem studená válka. dentského křesla současného preBěhem tohoto období se americká zidenta z Republikánské strany zahraniční politika soustředila na Donalda Trumpa. Ten vede Spolearningenglish.voanews.com

americkecentrum.cz

jené státy podobně, jako vedl svou kampaň. Populisticky. Trump už v začátku svého úřadování ukázal, jak si představuje budoucí směřování americké zahraniční politiky.

Nyní se tedy USA snaží působit silně, soběstačně a nezávisle, přesně ve stylu Trumpova sloganu “Make America Great Again”. Nicméně výsledný efekt je jen částečný. Pro spoustu dlouhodobých partnerů působí USA jako nestabilní a nedůvěryhodný spojenec. Ať už překotným vyjednáváním bilaterálních smluv, odstupováním od dřívějších dohod, nadužíváním exekutivních příkazů prezidenta, či znevažováním mezinárodních institucí v čele OSN a činěním kontroverzních rozhodnutí, jako bylo nedávné přesunutí americké ambasády v Izraeli z Tel Avivu do Jeruzaléma. Z USA je tak nepředvídatelný hráč na mezinárodním poli, v němž se začíná objevovat čím dál tím víc “mocností zítřka”. Co lze s jistotou říci o budoucnosti Severní Ameriky? Trump bude nadále ukazovat svou sílu a nekompromisní přístup k problémům, jež se před ním naskytnou.

Bude to však vždy dobré řešení pro všechny strany? Nebudou to jen krátkodobá řešení, která v konečném důsledku budou spíše ke škodě? Jak silným hráčem bude USA v následujících 20 letech? Pozvedne Trump USA zpět k postavení jediné supervelmoci, nebo napáchá nenávratné škody? To ukáže až svět budoucnosti.

12 Fauna

Fauna Ameriky

Abicko.cz

Fauna na americkém kontinentu je velmi rozmanitá. Zaměříme se jen na několik vzácných druhů zvířat, která sice nejsou tak známá, ale určitě stojí za zmínku.

Kondor kalifornský Tento kondor je kriticky ohrožený pták z čeledi kondorovitých. Je to největší suchozemský pták Severní Ameriky, významný pro mnoho domorodých kalifornských kmenů, a proto často hraje důležitou roli v jejich tradičních mýtech.

Medvěd pizzly Medvěd pizzly je kříženec grizzlyho a ledního medvěda. Jeho označení vzniklo spojením slov ‚polar‘ a ‚grizzly‘. Jinak je též nazýván jako ‚grolar bear‘ nebo ‚polizzy‘. V Kanadě se mu říká ‚nanulak‘, výraz vzniklý spojením slov ‚nanuk‘ a ‚ablak‘ (inuitské výrazy pro ledního medvěda a grizzlyho).

Kubě. Tento druh datla má charakteristickou chocholku, která je u samce červená a u samice černá. V roce 1920 byl považován za vyhynulého, ale o 24 let později byla ve

pických deštných lesů v Kolumbii.

Většinu času tráví na stromech a žije ve skupinkách tvořených 3 až 9 jedinci.

Pralesnička Lehmannova Tato pralesnička je kriticky ohrožený druh pralesničky z rodu Oophaga. Je to endemický druh a žije v Kolumbii v malé úzké oblasti na západě podél moře. Má nápadné varovné zbarvení, které říká, že je jedovatá. Byla pojmenována po kolumbijském biologovi Federicu Carlosu Lehmannovi.

Huemul jižní Huemul je savec z čeledi jelenovitých. Obývá skalnatá území nad hranicí lesa a zbytku lesa spatřena samice. Příči- živí se rostlinnou potravou. Je vynou údajného vyhynutí byla kdysi obrazen v chilském státním znaku nadměrná těžba dřeva. a roku 2006 byl v Chile prohlášen Datel knížecí za národní přírodní památku. Ve Datel knížecí je jeden z největších volné přírodě se vyskytuje už asi šplhavých ptáků. Měří až 51 cm a Tamarín pinčí jeho rozpětí křídel dosahuje až 76 Tamarín pinčí je malá opička z če- jenom 1500 huemulů. cm. Žije v pralesích na jihozápadě ledi kosmanovitých. Obývá ubýSpojených států amerických a na vající a velice omezené území tro- Anna Malá

Nebezpečné Piraně

Snad každý z nás si pod pojmem nebezpečné zvíře představí lva, krokodýla nebo piraňu. Jak je tomu ale ve skutečnosti? Někteří piraně dokonce chovají doma, jiní na ně s bázní hledí přes dvojité sklo akvária v zoo, další se radši podívají na krvavý pořad o postrachu Amazonie… pečnější (vzato ze správného úhlu pohledu). Tato piraňa vás na první pohled pravděpodobně upoutá svým vzezřením monstrózního predátora, leč opak je pravdou.

Tato piraňa dorůstá 50 – 80 cm. U ryb převažuje černošedé zbarvení, mají silný stisk, ovšem nikoli ostré zuby. Jsou proto schopné rozkousnout i skořápky ořechů či pecku.

Masitý doplněk stravy jí ale určitě udělá taky dobře. A proč jsme se zmiňovali o správném úhlu pohledu? Mnohým akvaristům se zalíbí mladí jedinci a v domnění, že tato malá rostlinožravá piraňka rozzáří jejich tropickou nádrž, si ji koupí.

Když jim ovšem piraňa spase celou nádrž, takže z nádherně osázeného pralesního potoka vznikne pouze hromada rozhrabaného kamení, začne nehorázně růst a akvarista musí zajistit větší nádrž. Po dvou měsících přikoupí větší. Po dalších dvou měsících přikoupí ještě větší. Po dalších dvou měsících začne plánovat přestavbu sklepa na amazonské akvárium. Tak skončil i Jack Healthcote z Velké Británie, který si původně plánoval k televizi nejnebez- koupit akvárko. Nakonec na televi-

Piraňa červenobřichá (někdy také Natterova nebo obecná) O této pirani se mluví pravděpodobně nejčastěji, když dojde na historky o krvelačných rybách trhajících maso. Ve skutečnosti tito predátoři dorůstají asi 26 – 30 cm, a přestože loví v hejnu, nejčastějším zdrojem potravy mladších jedinců jsou červi, drobní korýši a hmyz, zatímco dospělí jedinci se radši nakrmí ptáky, hlodavci a někdy i jinými savci. Pokud ovšem v období sucha klesne hladina vody, piraní je na malém prostoru více než jsou zvyklé. Z toho také vyplývá, že na ně nezbude tolik potravy. Toho využívají rybáři, kteří jen nahodí háček a piraně, které zaregistrují pohyb, se snaží po pohybující se věci okamžitě chňapnout – bohužel se ale nejedná o červa, a tak piraňa skončí v nedaleké restauraci jako pochoutka a zároveň kuriozita pro turisty. Piraňa červenobřichá se nejčastěji vyskytuje v řekách Uruguay, Paraná, Essequibo a Amazonka (všechny v Jižní Americe).

Piraňa rostlinožravá Největší neznamená

zi nezbylo místo…

Piraňa Schomburgkova Piraňa Schomburgkova je podobně jako piraňa rostlinožravá především všežravá, dožívá se zhruba 15 let a s ostatními druhy vychází dobře – povahou je mírumilovná a dává přednost stinným místům.

Piraňa stříbřitá Piraňa stříbřitá je nazývána v angličtině Silver dollar fish, čemuž odpovídá i vzhled. Rybka dorůstá 12 – 15 cm, oproti jiným rybám má oválný (a placatější) tvar těla a stříbřitý lesk. Žije především v povodí řeky Tapájos v Brazílii. Čelisti nástrojem Piraní zuby (především zuby piraně červené) jsou tak ostré a pevné, že se využívají i jako nástroje (např. i pro řezání dřeva nebo stříhání vlasů) nebo se jimi upravují jiné nástroje – např. se jimi ostří šipky.

Filip Janeček

11) John Philip Sousa (americký skladatel, Sousa’s Band) 12) Frank Gehry ( architekt - Guggenheimovo muzeum v Bilbau, Tančící dům, Praha) 13) Alfred Hitchcock (režisér, král hororů – Psycho, Ptáci…)

14) Neil Armstrong (kosmonaut, 1. muž na Měsíci) 15) Ernest Hemingway ( spisovatel) 16) Elvis Presley (král Rock‘n‘rollu) 17) Steven Spielberg (úspěšný holywoodský režisér) 18) Michael Jackson (legendární zpěvák, moonwalking) 19) Robert Oppenheimer (slavný fyzik, vývoj 1. atomové bomby) 20) Jesse Owens ( legendární černošský atlet) 21) Steve Jobs ( Apple Corporation) 22) Bill Gates ( Microsoft)

4)

5)

6)

7)

8)

9)

10)

11)

12)

13)

14)

15)

16)

17)

18)

19)

20)

21)

22)

1)

wikipedia.org

1) Thomas Alva Edison ( vynálezce, více než tisíc patentů) 2) Raymond Albert Kroc ( obchodník, bývalý majitel McDonald‘s) 3) Mark Twain (slavný spisovatel) 4) Henry Ford (průmyslník a výrobce automobilů, poprvé využil výrobní linky) 5) Walt Disney (filmový podnikatel, král animovaného filmu – Mickey Mouse a spol) 6) Bill Clinton (bývalý prezident USA) 7) Frank Lloyd Wright (architekt – Guggenheimovo muzeum , New York) 8) Martin Luther King Jr. (bojovník za práva Afroameričanů) 9) John Fitzgerald Kennedy ( prezident USA, oběť atentátu 1963) 10) Bruce Lee (holywoodský akční hrdina)

N. Spielmannová 3)

Výrazné osobnosti USA znáte je ???

2)

14 Slavní Američani

Slavní (ne)Američani Dějiny Spojených států amerických nejsou v porovnání s dějinami evropského kontinentu nikterak dlouhé, nicméně se v nich objevilo spoustu zajímavých a obdivuhodných osobností, a to nejen amerického původu.

Thomas Alva Edison Tento podnikatel, vynálezce a inovátor se narodil 11. února 1847 v Milánu ve státě Ohio v USA. Je mu připisováno přes 1000 patentů, dalších několik set pak registrovaly Edisonovy firmy a společnosti.

Mezi jeho největší vynález patří fonograf (předchůdce gramofonu).

Mnohdy se mezi jeho vynálezy počítá i žárovka, tu však prvotně vynalezl Heinrich Göbel. Edison ji pouze zdokonalil a začal užívat v praxi, tak jak ji vlastně s mírnou obměnou známe dnes. Edisonovo hlavní pole působnosti bylo vše, co se týkalo elektromagnetismu, vlnění a záření. 18. října 1931 Edison umřel ve West Orange v New Jersey. Je společně se svou manželkou pohřben poblíž svého výzkumného střediska, které je dnes součástí Edisonova muzea. 21. října 1931, v den jeho pohřbu, byly na jeho počest zhasnuty všechny žárovky v USA. Nikola Tesla 10. července 1856 v dnešním Chorvatsku se narodil asi největší a nejpokrokovější vynálezce moderní éry Nikola Tesla. Přišel na princip střídavého proudu, který používáme dodnes. Vynalezl rádio a nemechanický přenos signálu. Pracoval na bezdrátovém přenosu elektřiny, zvuku a obrazu. Bohužel to byl spíše vynálezce a zlepšovatel než podnikatel. To s sebou neslo jistá úskalí a konečný bankrot. Mezi jeho největší vynálezy patří asynchronní motor, Teslův transformátor a Teslova turbína. Ke konci života se věnoval primárně teoretickým úvahám o budoucnosti vědy a

techniky, což však bylo převážně způsobeno nedostatkem financí.

Sám a v chudobě umírá roku 1943 v New Yorku. Zajímavostí je, že v roce 1880 studoval jeden semestr na Karlově Univerzitě v Praze.

Eleanor Roosevelt Eleanor Rooseveltová (11. říjen 1884 - 7. listopad 1962) byla nejdéle sloužící první dámou Spojených států. Po boku svého manžela, Franklina D. Roosevelta, toužila hlavně po pocitu vlastní užitečnosti a tento sen si začala plnit už během práce na manželově předvolební kampani. Ještě předtím, než se ale vůbec stala první dámou, byla Rooseveltová nejvýznamnější ženou Demokratické strany a z této pozice se zasazovala o zlepšení sociální situace v New Yorku (např. omezení dětské práce nebo šíření osvěty o antikoncepci). Rooseveltová pravidelně publikovala své články v tisku a měla dokonce vlastní pořad v rádiu. Od roku 1933 se stala „prezidentovou velvyslankyní“ a později velvyslankyní USA při zasedání OSN. Eleanor Rooseveltová se v roce 1945 podílela na sepsání Všeobecné deklarace lidských práv a až do své smrti v roce 1962 pokračovala v boji za práva žen a menšin. V listopadu 1964 byla v Izraeli vydána poštovní známka na její počest. Během svého života také obdržela Cenu OSN na poli lidských práv.

dy, avšak po komunistickém převratu v roce 1948 celá rodina emigrovala do Spojených států. Zde se Korbelová provdala za chicagského novináře a přijala americké jméno, Madeleine Albrightová. Po vítězství Jimmyho Cartera se dostala do Bílého domu, kde byla zprostředkovatelkou vztahů s Kongresem.

Díky spolupráci na předvolební kampani ji v roce 1992 jmenoval Bill Clinton velvyslankyní USA v Radě bezpečnosti OSN a hned poté i vedoucí štábu pro spolupráci s Radou pro národní bezpečnost.

Albrightové bývá připisována spoluvina za rwandskou genocidu, jelikož po poradě s Clintonem ignorovala telegram s žádostí o vyslání posil. Tento přešlap ovšem napravila při řešení kosovské otázky, už jako ministryně zahraničí a zároveň první žena v této funkci, když jednala s velitelem Kosovské osvobozenecké armády. Albrightová také sehrála klíčovou roli při prvním rozšiřování NATO o členy bývalého východního bloku, kam patřila i Česká republika, čímž podle některých tvrzení NATO porušilo dohodu se Sovětským svazem o nerozšiřování vlivu z roku 1990.

Po odchodu z funkce ministryně zahraničí se o Albrightové spekulovalo jako o možné nástupkyni Václava Havla na postu prezidenta ČR. Albrightová však dala přednost pozici ve vedení Newyorské burzy. V současnosti přednáší na univerzitě a je předsedkyní Komise pro posílení práv chudých.

Madeleine Albright Jako Marie Korbelová se v roce 1937 narodila budoucí americká Vojtěch Šamárek /7.B/ ministryně zahraničí. Její otec byl členem československé exilové vlá-

16 Stíny Ameriky

Stíny Ameriky Ve vší počestnosti musíme tento svět nenávidět“ – Marshall Appelwhite „ Když to monstrum vstoupilo do mého mozku, nevím kdy, ale stále je ve mně, jak mám vyléčit sám sebe? Nemůžu to zastavit, netvor pokračuje a mě to bolí stejně jako celou společnost. Možná to dokážete zastavit, já ne.“ – Dennis Rader To jsou slova jedněch ze spousty nejhorších, nejzvrhlejších a nejtemnějších tvorů /nechce se mi psát – lidí/ naší společnosti. Pojďme se podívat na ty, kteří ovlivnili americkou společnost na určitou dobu a zanechali v ní chmury dodnes.

Klaun Zabiják Klaun - pro většinu rodičů oblíbený host na dětských oslavách a pro většinu dětí oblíbená postava přinášející zábavu a smích, pokud se ovšem nejedná o klauna, který k dětem cítí „lásku“ mnohem větší, než je ta, kterou obvykle projevují klauni na dětských oslavách rozdáváním cukrátek, veselými triky a výstupy.

Klaun zabiják, tak byl přezdíván vlastním jménem John Wayne Gacy. Na první pohled obyčejný muž mající rodinu a přivydělávající si v masce klauna na dětských oslavách a večírcích. Svou lásku k malým chlapcům nejprve skvěle kryl, ale po zmizení patnáctiletého Roberta Piesta spadla klec. Původně to vypadalo že Gacy vyvázne pro nedostatek důkazů, ale když policisté nahlédli do sklepa jeho domu, přišla rána, po které měl nejeden tehdejší policista noční můry. Vzhledem k tomu, že tento článek publikujeme ve školním časopise, detaily zveřejňovat nehodlám, ale seznam obětí tohoto muže

se rovná počtu 33 prokázaných únosů, zneužití a vražd. Za tyto své ohavné činy byl odsouzen k trestu smrti a 10. 5. 1994 byl popraven smrtící injekcí.

Děsiví klauni se vrátili i v nedávné době. Všichni asi máte v čerstvé paměti videa s klauny, na nichž se člověk převlečený za klauna snaží vyděsit kolemjdoucí. V novinových článcích jsme mohli vidět titulky hlásající: „Ameriku přešel smích, klauni děsí žáky škol i občany NY“ nebo „ Děsiví klauni mají v USA první oběť, McDonald’s stahuje šaška Ronalda“. Proto se ptám, jsou pro nás klauni stále tím veselým, šikovným nebo neohrabaným symbolem cirkusové zábavy, nebo se z nich stal spíše symbol strachu, novodobý ďábel?

Zodiac Zodiac, aneb vrah beze jména.

Muž nebo žena, která na konci 60. let 20. století zamotala policii hlavu. Sériový vrah, jenž nikdy nebyl dopaden. Není ani tolik znám svými činy, ale spíše dopisy, kterými se vyloženě policii vysmíval a vychloubal se tím, co provedl. I přestože se vrah pyšnil 37 vraždami, připsáno mu je“ pouze“ 7 útoků a 5 vražd. Za dobu vyšetřování bylo vyslýcháno mnoho podezřelých, ale nikdy nebyl nikdo obviněn, natož odsouzen. Většina obětí byla zabita buďto bodnou nebo střelnou zbraní. Ze záznamů vyplývá, že vrah neměl ani takové potěšení ze samotných útoků, jako spíše z pocitu nedotknutelnosti a nepostižitelnosti. Byl si jist svou dokonalostí. Na rozdíl od ostatních známých sériových vrahů, Zodiac není z těch monster, jejichž vraždění probíhalo brutálně a bestiálně. Zodiac je pravděpodobně nadšen, jak se mu geniálně až dodnes daří utajit

totožnost. Řadí se tak, bohužel, k těm vrahům, jejichž činy nejsou dodnes objasněny, jako byl například londýnský Jack Rozparovač.

Veřejnost může jen doufat, že se v něm, pokud ještě žije, probudí na konci života svědomí a že se ke svým strašným činům přizná.

Charles Manson Je jen málo lidí, kteří by alespoň jednou v životě nezaslechli nic o sektě Charlese Mansona, známé jako „Manson family“. Zvrácená víra tohoto klanu zabila osm lidí včetně známé herečky a manželky režiséra Polanského, Sharon Tate.

Ze začátku se Mansonova rodina nijak zvlášť nevymykala. Chovala se jako každá druhá skupina hippies, jichž v době éry květinových dětí byla spousta. Jejich souznění spočívalo v užívání drog a v sexuálních orgiích, kterých si Manson jako vůdce mohl plně užívat. Postupem času jeho stádo oveček čítalo okolo 30 členů, převážně žen.

Zlom přišel ve chvíli, kdy Manson uslyšel „ Bílé album“ od Beatles, ve kterém uviděl předzvěst rasové války a apokalypsy. Jenže, jak už to s předzvěstmi o apokalypsách bývá, ona ne a ne přijít, tak se Manson family rozhodla vzít apokalypsu do svých rukou a zakamuflovat to tak, aby to vypadalo, že za vše může jeden černošský gang.

Nejhorším z jejich vražedných útoků byl bezpochyby útok v Cielo Drive. Tam zabili celkem čtyři lidi. Krutost Mansonovy skupiny se projevila hlavně na tehdy známé herečce Sharon Tate, která v tu dobu byla těhotná s režisérem Romanem Polanským. I přestože prosila o smilování, prosila o to, aby ji nechali naživu, než porodí, a pak ji zabili, prosila o život svého dítěte.

Ani ona s dítětem šanci nedostala.

Když policisté dorazili do domu, našli jejich těla a na vstupních dveřích krví napsaný vzkaz „prase“.

Při svých činech Manson rozdával jen rozkazy, dával si velký pozor, aby si nezašpinil ani prst. Na vše dohlížel zpovzdáli. Jen díky zrušení trestu smrti se Manson vyhnul křeslu a dostal „jen“ devítinásobné doživotí. Zemřel ve vězení 19. 11.

2017.

Případy sekt byli a bohužel stále jsou v Americe velmi rozšířené, často sice nekončily vražednými útoky, ale akty sebevražednými.

Příkladem může být sekta zvaná Nebeská brána, kterou vedl Marshall Herff. Tato sekta věřila, že tělo je pouze schránkou pro duši, že lidé jsou pouze schránou pro mimozemšťany, kteří havarovali na Zemi, a že jednoho dne přiletí kometa, která je vrátí zpět domů.

Všech nejvěrnějších 39 členů Nebeské brány spáchalo hromadnou sebevraždu pomocí kyanidu a arzeniku zapitými vodkou, a to s jediným cílem - dostat se „domů“.

Masakr na škole 20. 4. 1999 se ve městě Columbine v Coloradu schyluje k velkému neštěstí, konkrétně ke čtvrtému nejhrůznějšímu útoku na americké škole. Spáchali ho dva náctiletí studenti – Eric Haris (tehdy osmnáctiletý) a Dylan Kleibold (tehdy sedmnáctiletý). Oba studenti nebyli zrovna vzorem ctnosti, ovšem Eric byl více problémový.

Psal si blog, který byl plný nenávisti vůči jeho škole, spolužákům, rodině a společnosti obecně. Zlom

přišel zřejmě poté, kdy se stal obětí šikany. Tento blog byl po vyšetřování policií samozřejmě smazán.

Ve svých nenávistných myšlenkách ale pokračuje dál a píše si deník, který je později nalezen. Dylan byl klidné a hodné dítě až do doby, kdy přešel na střední školu a poznal Erica. Podle mínění psychiatrů, kdyby Dylan nikdy nepotkal jemu osudného Erica, masakr ve škole by se ho netýkal, jelikož sám, by se nikdy k tomuto otřesnému činu neodhodlal.

Bohužel se tito dva studenti potkali a stali se z nich nejlepší přátelé. Spolu začali prohlubovat svou nenávist vůči všem. Masakr začal u vchodu do školní budovy a pokračoval dál skrze knihovnu až do školní jídelny. Nejhorší běsnění nastalo v knihovně. Chlapci údajně procházeli školou s klidem zabijáků a stříleli chladnokrevně kolem sebe do všeho a do všech, kteří jim přišli do cesty.

Masakr byl ukončen sebevraždou obou aktérů. Ohledně motivu tohoto útoku se dodnes spekuluje, s největší pravděpodobností se jednalo o dopady šikany, vlivu drastických počítačových her a filmů, vlivu internetu a celé dnešní společnosti plné násilí a bezohlednosti.

Konečný počet obětí byl 12 mrtvých studentů, 1 mrtvý učitel a 24 zraněných. Můžeme pouze děko-

vat bohu za to, že obětí nebylo více, jak Eric a Dylan původně zamýšleli. Zbraně, jež použili, byly pouze záložním plánem, měli totiž připravené propanbutanové bomby, a ty hodlali odpálit ve školní jídelně v době, kdy se zde nacházelo 450 osob.

Tento hrůzný případ vyvolal nejen zděšení, ale i veřejnou diskusi, a to nejen v USA. Vyvstala řada otázek.

Byli chlapci psychicky narušení?

Nebo se snad stali obětí společnosti? Jaký vliv na dětskou psychiku mají bojové počítačové hry? Není jen otázkou času, kdy se stane podobný incident?

Obdobných případů vražd, únosů, masakrů, napadení, znásilnění a jiných hrůz se děje denně a jsou páchány různými lidmi a z různých důvodů. Otázkou je, zdali my, jako společnost, s tím dokážeme něco udělat, nebo zdali to budeme lhostejně přehlížet a dělat, jako že je vše v pořádku a že i zlé věci k životu patří. To by však znamenalo, že se máme bát vyjít na ulici, vyjet si na kole nebo se projít do lesa? Za takový život tedy pěkně děkuji.

Michaela Nemetzová

18 S. proti J.

AMERIKA: Sever proti Jihu Tento článek určitě nebude jedním z těch nejdůležitějších, jaké jste kdy četli, vážení čtenáři, ale mohl by alespoň některým z vás přiblížit aktuální problémy a základní fakta týkající se amerického kontinentu.

Začneme třeba s financemi. V této oblasti jsou rozdíly mezi jednotlivými lokalitami Ameriky asi největší. Průměrná hodinová čistá mzda, například v NY činí přibližně 530 Kč, avšak výše hrubého platu může být i nad 700 Kč. Proti tomu v Brazílii 164 Kč a v Mexiku City je to dokonce jen 81 Kč. Už jen tyto disproporce ukazují, jak velké rozdíly ve výši mezd jsou mezi těmito dvěma Amerikami. Nejlépe jsou na tom občané USA, kde dosahuje průměrná mzda za rok 47 000 USD, a nejhůře pak pracující na Haiti.

V Jižní Americe vydělávají lidé nejvíce v Trinidadu a Tobagu -18 600 USD a nejméně v Guyaně, kde je roční příjem opravdu nízký - 3 900 USD. S tím pravděpodobně velice úzce souvisejí problémy Latinské Ameriky. Rozdíly mezi bohatými a chudinskými čtvrtěmi jsou tu obrovské a procento kriminality rozhodně vyšší než kdekoli jinde.

Větší problémy jsou tu i s drogami, válkami gangů a násilnými činy. Například v r. 2007 ve městě Ciudad Juaréz bylo spácháno 300 vražd, o rok později okolo 1500 a v r. 2010 už 2 656. Naštěstí v současné době počet vražd v této oblasti klesá.

Problémy s drogami se ale netýkají jen Mexika. Koka roste v Kolumbii na ploše o velikosti Londýna i s aglomeracemi. Spojené státy americké vydaly na boj s drogami už 10 miliard dolarů.

I přesto v roce 2016 vyprodukovala Kolumbie oficiálně 710 tun kokainu.

Dalším problémem Jižní Ameriky je hospodářství. I když dochází dozajisté k modernizaci jak v zemědělství, tak v průmyslu, tak tempo je velmi pomalé

VS

například volba prezidenta, který přichází s radikálními řešeními daných problémů.

Velký rozdíl je také v hustotě zalidnění (sever a střední A. mají 530 milionů obyvatel a jižní část 386 milionů). Polovina Jižní Ameriky je prakticky neobydlená, obyvatelé se stahují za obživou do velkých měst, opouštějí venkov, kde je život těžký a chudoba obrovská. Kdežto Severní Amerika je obydlená mnohem rovnoměrněji. Některé informace mne samotnou dost zaskočily a není mi z nich dobře. Podmínky k životu nejsou na jihu amerického kontinentu vůbec příznivé, lidé se musí přizpůsobit, nebo umřou hlady, pod vlivem drog nebo třeba jako oběti zločinu. Mnohé režimy mají daleko k demokracii, často to jsou diktatury nebo vysoce zkorumpované země, kde nefunguje státní správa. Je jasné, že řešení alespoň některých těchto problémů je během na dlouhou trať, ale mohlo by se to snad v horizontu několika desítek let podařit. Vždyť žijeme ve světě plném nebývalých možností, rychlé komunikace, mezinárodní pomoci a tyto problémy se řeší i v jiných částech světa. Buďme optimisty.

ve srovnání s vyspělými státy severu Ameriky téměř zanedbatelné.

Pokud dochází k jistému rozvoji, tak je to většinou doprovázeno narůstající zadlužeností.

Do tématu migrace lidí na americkém kontinentu se radši nechci vůbec pouštět, ale je to jistě jeden z palčivých problémů současné Ameriky. Jen bych chtěla poukázat na jisté možné souvislosti, které může každý návštěvník Ameriky zaznamenat. Očividně Tereza Nitschová tam narůstá xenofobie a strach z přistěhovalců. Obyvatelé reprezentující střední třídu se začínají bát o svoji kulturu a dokonce i zemi, pokud nejsou dostatečně informovaní. To pak vedlo a vede až k radikálním krokům, jako je

lhsweb.lakeland272.org

Dopis z Vánoce a nový rok máme za sebou a mně došlo, že za celý ten půlrok, co jsem tu strávil, jsem vám nepředstavil střední školu, na které trávím studijní část mého pobytu.

Zakotvil jsem v Lakeland High School, ve střední škole, jak jsem nedávno zjistil, s nejvyššími akademickými výsledky v celém Idahu. Štěstěna se mi pravděpodobně snažila vynahradit tu chaotickou cestu sem (možná si ještě někdo ten příběh pamatuje). Každopádně je pravda co se říká, alespoň na mé škole. Studenti tu nejsou zvyklí studovat jako my, takže (ne že bych si stěžoval) tu jsem pokládán za intelektuála. A ačkoliv jsem nikdy nečekal, že v životě někdy něco takového o sobě řeknu, obzvláště co se týká matematiky. Ale o čem budu psát raději než o normálním studiu, protože to se až na způsob provedení tolik neliší, to je zdejší systém školních sportů.

Sice jsem je již okrajově zmínil v prvním dopisu, ale mám pocit, že si zaslouží více pozornosti.

První důležitá informace je, že sport není právo, nýbrž privilegium. Filozofie je taková, že každý sportovec by měl jít ostatním studentům příkladem, což znamená, že pokud nemá dobré známky, potažmo má ve škole jiné problémy, není mu dovoleno jeho sport provozovat. Druhá věc, která mne vskutku zaujala je, jak se prostřednictvím sportu americké školy snaží podpořit soutěživost a zároveň týmového ducha studentů. Jde o to, že naše české školy (nebo alespoň jak to působí na mě) se snaží podpořit soutěživost na základě známek. Na základních školách dostávají studenti s nejlepšími známkami odměny, dále se tyto odměny přesunou na různé vědomostní soutěže atd. Teď aby tu nedošlo k nedorozumění, soutěživost je jedna z nejdůležitějších věcí, protože jde ruku v ruce s motivací ke studiu. Každopádně, čím víc se soustředíme na motivaci žáků, tím méně zapomínáme na práci v týmu, která je stejně důležitá, neboť, ruku na srdce, tým je skupina lidí, ve které bude pravděpodobně většina z nás pracovat. A to je něco, co zdejší školství udělalo dle mého názoru naprosto perfektně, neboť po školním dni se lidé sejdou na hřišti a jsou jeden tým. Co se stane ve škole, zů-

stane ve škole, co se stane na hřišti, zůstane na hřišti. V podstatě celá škola je jeden tým, tudíž se snaží porazit ostatní školy, tedy ostatní týmy. A opravdu na to dbají a na týmové úspěchy jsou náležitě pyšní. Nakonec, letadlo do Nevady a zpátky placené školou za účelem wrestlingového turnaje mluví za vše. Ale vyplácí se jim to. Nevím jak v ostatních sportech, ale ve wrestlingu máme trojnásobného mistra státu Idaho a tenhle rok se pokusí o čtvrtý titul.

A další věc, kterou tu velice oceňuji, je systém školních maskotů. Každá škola má svého maskota a důvod, proč si myslím, že je to naprosto skvělá věc, je ten, že když se celá škola sejde na nějakém utkání, tak mají komu fandit. Nejsme jedna z mnoha středních škol, my jsme Hawks (anglický název používám, protože sokoli ve mně evokují představu českých sokoloven).

Takže, právě teď jsem svůj mozek “vyplivl“ na papír a snad do příště nasbírám další zajímavé postřehy a zkušenosti .

Do té doby se hlásí váš jedinečný, M. J. Landa

20 Rozhovor

ROZHOVOR SE ŠŤEPÁNKOU ERBERTOVOU Štěpánka Erbertová, studentka 6.A se vydala na roční dobrodružství do USA. Za cílem poznat nové lidi, zkusit studovat na americké škole, či zdokonalit si svou angličtinu a mnohé další. Tentokrát trochu netradičně – formou rozhovoru, nám Štěpánka zodpověděla na níže kladené otázky. Jak se tam vlastně má?

A co její hostfamily? Odpovědi na tyto otázky a na mnohé další čtěte níže.

Kde přesně v USA jsi?

Bydlím ve státě Oregon, který se nachází na západním pobřeží Ameriky nad Kalifornií. Moje hostfamily žije v malém městečku, které je zhruba 45min od největšího města v Oregonu - Portlandu. Do školy dojíždíme do 15min vzdálené Estacady.

Jak probíhala cesta?

Cesta byla dlouhá a psychicky náročná, protože jsem netušila, co mě čeká. Naštěstí jsem letěla ještě s jednou studentkou, takže jsem se necítila, tak moc ztracená. Letěla jsme z Prahy do Amsterdamu, z Amsterdamu do LA, kde jsme měli třídenní výlet s exchange studenty z celého světa a pak jsem pokračo-

vala již sama směr Oregon. Během cesty nenastaly žádně větší komplikace kromě toho, že na nás v LA na letišti nikdo nečekal, takže jsem musela volat mé koordinátorce do Oregonu, která následně kontaktovala koordinátory v LA.

diče jsou velice chápaví a dělají pro mě opravxdu hodně. Většinu času trávím se s oběma hostbrothers.

Věnuješ se i tam nějaké sportu?

Na začátku školního roku jsem dělala cross-country, což je běháni v terénu na vzdálenost 5km. Pro mě to byla nová zkušenost a stala jsem se nejlepší v týmu, tím pádem jsem se mohla podívat na state championship. Jako jednu z hodin jsem si vybrala weight training, takže každý den mám 55 min posilování v rámci výuky. Přes zimní sezonu jsem si žádný sport nevybrala, ale předpříprava na atletiku začala zhruba v prosinci, takže se připravuji na track and field a také jsem začala chodit do jedné z těch obřích amerických posiloven.

Jaké byly tvé první dojmy?

Když jsem přistávala v Portlandu, tak jsem byla překvapená, kolik se tomto městě, které se dá velikostí přirovnat k Brnu, nachází stromů.

Oregon je jeden z největších vývozců Vánočních stromků v USA a podle toho to tu také vypadá. Příroda je tu nádherná a všemu dominuje nejvyšší hora Mount Hood, kterou mohu pozorovat přímo z našeho domu. Na letišti mě čekala moje nová rodina, která mě vřele přivítala, takže moje první dojmy byly určitě jen pozitivní.

Jak ti to jde ve škole? Jaké vnímáš rozdíly mezi gymnáziem u nás a Pověz nám něco o své hostfamily, high school v USA? jsi spokojená?

Ze začátku jsem byla byla šokoMoje hostfamily je poměrně velká. vaná z toho, že musím psát šestisTáta, mamka, dcera (17) a syn (19), tránkovou esej v angličtině skoro dva psi a dvě kočky. Zhruba po prv- každý týden, ale pak jsem si zvykním měsíci se k nám připojil další la. Každý den se nám opakují ty exchange student z Albánie - Henri samé hodiny a ve škole jsem od (18). Po pěti měsících v Americe, 8 do 15:20. Zvolila jsem si weight jsem stále více než spokojená. Ro- training, vaření, sochařství, histo-

rii světa, matematiku, angličtinu a historii US. Gympl a high school se nedá porovnat, protože je to totálně rozdílné a oboje má vše pro a proti, ale doma se neučím, protože pracujeme více o hodinách.

Vzpomeneš si na nějaký nejlepší a nejhorší zážitek?

Nejhorší zážitek pro mě byl, když mě okradl někdo ve škole. Byly mi odcizeny nejen peníze, ale dokonce i platební karta. Bohužel jsem neočekávala, že by se něco takového mohlo stát ve škole, protože sice jenom lidé na našem gymplu nekradou. Řešila jsem tuto situaci s výchovným poradcem, který se rozhodl mi ukradené peníze vrátit, protože nechtěl, aby exchange student odvezl špatnou zkušenost z americké high school. Nejsem schopná vybrat pouze jeden nejlepší zážitek, takže jeden z nejlepších zážitků byl výlet do San Francisca, kde jsme společně s dalšími exchange studenty strávili pět dní.

Dále jsem byla na koncertu Coldplay, což bylo také úžasné a můj hostbrother vzal mě a Henriho do Seattlu, kde jsme strávili Silvestr.

jdou u Vánočního stromku a rozbalují se dárky. Odpoledne jsme měli večeři, která měla daleko od tradiční štědrovečerní večeře, ale aspoň se sedělo u stolu a ne na gauči.

vždycky měla největší problem.

Na co se v nejbližší době nejvíce těšíš?

V nejbližší době se nejvíce těším na winter formal, což je školní ples.

Rozhodli jsme se jít s ostatními exMáš nějaký volný čas, nebo vůbec change studenty z naší školy sponic nestíháš? lečně.

Když máme po škole trénink, tak Štěpánce děkujeme za rozhovor se vracím okolo šesté hodiny. Po a přejeme hezký zbytek pobytu a návratu domů si stihnu uvařit oběd plno krásných zážitků! na další den a jít akorát tak spát. :) Zas na druhou stranu, mám tu na Šéfredaktorka N. Spielmannová všechno víc času než v ČR a celkově se méně stresuji. Když mám nějaký čas, tak obvykle trávím čas s kamarády.

Těšíš se už domů nebo bys tam nejraději zůstala ještě déle?

Samozřejmě se těším domů, protože mi chybí rodina a kamarádi. Na druhou stranu si to tu užívám, ale myslím, že deset měsíců mi bude bohatě stačit. Sice jenom moji rodinu a přátele mi tu nikdo nenahradí.

Měla si ze začátku problém rozumět, nebo sis hned zvykla a neměla žádný problém?

Jaké u Vás byly Vánoce?

Chvilku mi trvalo, než jsem si Santa Claus přinesl opravdu hod- zvykla na přízvuk, ale teď rozumím ně dárků. Tolik dárku jsem nikdy v téměř všemu, nemám problém se životě neviděla. Vánoce se slaví 25. čtením knížek a mluvení se mi také prosince. Všichni se v pyžamu se- dost zlepšilo. S mluvením jsem

jwsokol.wordpress.com

„Člověk je doma tam, kde si pověsí klobouk.“ Jan Werich

22 Objevování J.A.

Objevování Jižní Ameriky

Sedím v pohodlném křesle v letadle letícím do Mexico City a říkám si, jakou to mám výhodu, že nemusím těmi nevyzpytatelnými vodami plout déle než měsíc v nejistotě, kdy znovu uvidím pevninu, tak jako Kolumbovi muži roku 1492 a další objevitelé po nich. První přelet Atlantiku se mimochodem povedl roku 1927 americkému pilotovi Charlesi Lindberghovi. Nejprve přelétáme ostrov Kuba, kde Kolumbus po několika zastávkách na Bahamách přistál. Dnes zde s jistými rezervami funguje železniční i autobusová doprava, ale pozornost si zaslouží i americké automobily, spíše veterány, pocházející většinou ze 40. až 60. let minulého století. Specialitou místní veřejné dopravy jsou tzv. Camely, což je jakýsi autobus zavěšený za tahačem a navíc pořádně napěchovaný lidmi.

Už ale začínáme klesat a já vidím shora tisíce uliček mexické metropole Mexico City. Kromě pěti linek metra mě zde také zaujala městská kabinová lanovka, která propojuje dvě odlehlé části města. Někde v těchto místech leželo do 16. stol. aztécké město Tenonchtitlan, jež nakonec obsadil i s pomocí místních vzbouřených Indiánů Španěl Hernando Cortez. Mexickými vlaky a autobusy se dostávám na poloostrov Yucatán. Zde nevynechám např. město Merida a mayské památky.

Další letenku (asi za 7000 Kč) si pořizuji do hlavního města Kolumbie Bogoty, kde mě nejvíce oslnilo muzeum zlata a výhledy na město z okolních kopců. Zjišťuji, že v

Kolumbii a dalších jihoamerických státech jsou hlavním dopravním prostředkem malé či velké autobusy, neboť železniční síť není na většině míst tak rozvinutá. Letím dále do hlavního města Peru, Limy a pokračuji autobusem do historického města Cuzca. Tady začíná železnice s krásnými výhledy na až 6000 m vysoké vrcholky And směřující k legendárnímu inckému městu Machu Picchu. I když Španělé pod vedením Francisca Pizzara obsadili říši Inků a zabili jejich vládce Atahualpu, nemáme žádné důkazy, že by navštívili toto město.

Bolívie La Paz (oficiálním hlavním městem je Sucre). Tady si užívám lanovek plnými doušky, je zde osm linek kabinových lanovek různě se proplétajících ve městě ležícím ve výšce 3 600 m nad mořem. Než si rozmyslím, zda ochutnat malý kousek morčete, musím ještě dodat, že se přes Bolívii projektuje stavba železniční tratě propojující pobřeží Atlantského oceánu v Brazílii s pobřežím Tichého oceánu v Peru.

Držím tomuto projektu palce, ale cítím, jak mi vysoká směřujícího do argentinského Buenos Aires.

Procházím se rušnými širokými bulváry i uličkami hrajícími všemi barvami. Do větších argentinských měst vede z Buenos Aires železnice, ale abych se dostal až k vodopádům Iguacu na severu země, musím přesednout na autobus. Při pohledu na padající masy vody si uvědomuji, jak jsem unavený, lehám si na trávu a usínám.

Probouzím se až v letadle do Frankfurtu, do kterého mě dostal asi nějaký poslední místní indián. Odnáším si spoustu zážitků a to jsem se ani nezastavil v zemích, jako jsou Chile, Ekvádor, Venezuela a další.

Navíc jsem se neprojel historickou tramvají v brazilském Riu a neviděl Copacabanu (pláž nejkrásnější z nejkrásnějších). Nevadí, až se příště, třeba za nějakých deset let do Jižní Ameriky vypravím, třeba tu naleznu propojenou železniční síť a tolik dálnic jako u nás v Evropě.

Ruiny objevil až roku 1911 americký archeolog Hiram Bingham a od té doby se stalo známým turistickým cílem.

Vracím se vlakem nazpátek a z Cuzca dále po kolejích pokračuji k jezeru Titicaca, kde se loďkou vypravím na zdejší ostrovy a přispěji místním indiánům. Na druhé T. Rejmon straně jezera leží „hlavní“ město

Co by se stalo, kdyby...

Už od prvouky je nám známo, že lidská civilizace má své kořeny v Africe. Jak by ale asi vypadal dnešní svět, kdyby vznik „našeho rodu“ neproběhl na africkém kontinentu, ale v Americe? Zde je několik zajímavých nápadů, postřehů a domněnek, které se vylíhly v hlavách našich septimánů na hodině zeměpisu. „Vyvíjelo by se jinak náboženství na základě odlišné fauny a flóry (v Egyptě např. byli bozi spojováni především s přírodou a s přírodními živly).“ „V Americe rostou i jiné plodiny, tudíž lidské tělo by se vyvíjelo trochu jinak, požívaje jinou stravu“ „Evropa a Asie by byly objeveny jako nové kontinenty, jako nové světy.“ „ V severní Americe by nevznikl vyspělý stát - USA.“ „Možná by mohlo být jednodušší sdružování zemí a tím pádem i politika.“ „Neexistoval by starověký Egypt, Mezopotámie, Řecko a Řím.“

„V Evropě by začali vznikat obchodní osady s centrem v Pragonii.“ „Mohl by vzniknout komunismus v USA (Spojené státy sovětské).“ „Socha svobody by vítala imigranty z Ameriky ve Francii.“ „Angela Merklová by žila v Severní Americe a prosazovala tam svoje názory.“ „Koně pocházejí z Eurasie, tudíž by se ve středověku jezdilo spíš na lamách.“ „Lidé by byli celkově nižších postav, protože evropští kolonizátoři byli vysocí, zato kdyby osídlovali svět američtí Indiáni, kteří jsou menšího vzrůstu, následné míšení ras by způsobilo malý vzrůst civilizace.“ „V Evropě by vznikly státy 3. světa.“ „Boje o moc v Americe by vyhrála jižní Amerika díky vynálezu luku.“ „Počátky náboženství v Americe (obětovávání, šamanství) a následné rozšíření do světa.“ „Z pohledu historického by vůbec

nemuselo dojít k ani jedné ze světových válek, nebo by průběh vypadal naprosto odlišně, což nemůžeme nijak podložit.“ „ Z biologického pohledu nemůžeme zaručit ničí narození, protože by se někteří lidé (budoucí rodiče) v alternativním světě ani nemuseli poznat.“ „Pravděpodobně by vypadalo jinak objevování vesmíru nebo například první let na měsíc, třeba by se ani dodnes žádný nekonal a teprve by se plánoval.“ „Mohly by vznikat úplně odlišné jazyky a angličtina by vůbec nemusela existovat, potažmo by se nestala světovým jazykem.“ „ Mohlo by se předejít tomu omylu, že se Donald Trump stal americkým prezidentem.“ „ Lidé by měli úplně odlišnou mentalitu a měli stejná práva, ať už černí nebo bílí, ženy nebo muži…“ Michaela Nemetzová /7.B/ pixabay.com

24 Recenze

FILM

Největší showman

empireonline.com

Na tento film ne že bych se nějak velmi těšila. Muzikály moc nemusím, nepatří k mým oblíbeným a nevyhledávám je, ale viděla jsem ukázky a překvapivě i mě docela zaujaly. Tak proč na to nejít a nedat tomu šanci? Třeba názor změním.

Taylor Barnum je chlapec z chudé rodiny, který se zamiluje do Charity, ta ovšem patří do jiné společenské vrstvy než on. To jim ale nebrání v tom, aby se do sebe zamilovali. Taylor díky své fantazii a odhodlání, ale i s prázdnou kapsou chce dokázat otci Charity, že si ji zaslouží a že bude s ním šťastná a bude se mít dobře.

Jednoho dne ovšem bude z práce propuštěn. Otázkou je, jak zabezpečí svoji rodinu? Díky svým

nápadům se rozhodne sestavit fascinující show, která se skládá z vousatých zpěvaček, akrobatů, nejmenších i nejvyšších mužů a mnoha dalších. Z jeho představení, navzdory předsudkům, se stává celosvětová senzace. Nezapomene však Taylor, že sláva není to nejdůležitější?

Tento film se mi velice líbil, ani jsem netušila, že Hugh Jackman (Taylor) umí tak bravurně zpívat.

Celý film byl velmi emotivní a zároveň plný radosti a štěstí. Jak jsem již uvedla, muzikály nevyhledávám, ale tento film bych si pustila klidně i znovu a vám všem jej vřele doporučuji.

Nela Šípková /7.B/

KNIHA

Mapa Anny - Marek Šindelka

kosmas.cz

„Rty jsi zdědila po matce. Jsou jako její podpis na tvém těle.

Signatura hotového díla. Dlouho jsi měla problém někoho líbat.

Připadala sis, že skrz tvé rty muži líbají tvou matku. Líbají nekonečnou řadu žen, která se tísní za tebou a svažuje se kamsi do temnoty. Přišla jsi na svět jako rukojmí, Anno….“ Intimní, přímočaré, plné něhy, smyslné i smyslové, takové jsou texty spisovatele Marka Šindelky.

Dostáváme se až do nebezpečné blízkosti vztahů fungujících, pokulhávajících i těch, které už fungující nikdy být nemohou. Při čtení slov napsaných na papír si živě představujeme postavy, myšlenky. Pocity zděšení, lásky, jiskřivých vzrušení a čisté nenávisti.

Probereme se vztahy milostnými, mileneckými i rodinnými.

Povídkový soubor Mapa Anny je složen z deseti textů, které vám

předvedou ty nejhlubší emoce srdce tak, že je budete prožívat spolu s autorem. Příběhy se navzájem prolínají a díváme se na ně z různých úhlů pohledu. Z počátku můžeme mít dojem, že je kniha matoucí a nesouvislá, ale po krátkém čase začnou vyplouvat na povrch souvislosti, které zodpoví nejednu vaši otázku.

Originální, neotřelé, geniální vyznání lásky jak ho ještě neznáme, ale poznat bychom ho rozhodně měli. A navíc ještě zajímavá sonda do lidských vztahů. „Nestyď se, Anno, v tobě je celý svět, celý vesmír, v každém milimetru tvé kůže je nekonečno – políbil jsem ji na nekonečnoAnno, lásko, vyprávěj mi o sobě, napíšu o tobě knihu…“

Michaela Nemetzová /7.B/

KNIHA

Otec Eliáš - Apokalypsa - Michael D. O´Brian

databazeknih.cz

Obálka této knihy vás pravděpo- více strhující než dračí protějšek dobně uhodí do očí. Mezi thri- Eragon. Jedná se totiž o knihu, llery, knihami pojednávajícími která by si zasloužila svůj vlastní o záhadných chorobách nebo žánr - přestože se odehrává v buzvrhlých učitelích, detektivkami i doucnosti, nepopisuje, při kolika fantazijními dračími ságami, do- stupních Celsia se upečeme, či konce i mezi sci-fi romány zamě- jak uzavřeme mírovou smlouvu řujícími se na konec světa, působí s mimozemšťany. Tato kniha se tento román neotřele, nádherně věnuje téměř současnosti, tedy zastarale a přitom šokuje zároveň představme si budoucnost našejak čtenáře zádumčivé, tak i čte- ho světa za zhruba dvacet let. Přináře lidovek. tom odhaluje jednu z největších Hlavní postavou je otec Eliáš, hrozeb vůbec – není jí nedostakterý žije v klášteře na biblické tek potravy, znečištěná planeta hoře Karmel. Jednoho dne ob- či globální oteplování, ale tou drží zprávu, že kromě okopávání největší hrozbou jsme my sami v zeleniny, ranního bdění a podpo- tom pravém slova smyslu. Jedná rování bratrů mu přibude na se- se o pohled pro geopolitiku zceznam povinností zachránit svět. la neznámý, o pohled, nad nímž Postupně se dovídáme o rafino- většina pragmatického obyvavaných machinacích nepřítele i telstva dnešní střední a západní o přetvářce, jejímž cílem je Eliáše Evropy, stejně tak jako Severní buď odradit od splnění mise, ane- Ameriky nepřemýšlela. Zkusme bo ho zlákat na stranu nepřátel. se i my podívat tímto novým poJak se později ukáže, Eliáš není hledem, který, stejně jako tato žádným nováčkem, nýbrž silným kniha, otevírá mnohem více otáhráčem, jenž dává celému sou- zek, než jsou ty, se kterými jsme boji nový rozměr. Ústředním ne- tuto knihu poprvé otevřeli. přítelem není rozkazující vůdce, není jím diktátor. Dokonce jím Co jste o této knize možná není ani podlý blázen. Je jím Pre- nevěděli: zident – muž, jenž chce sjednotit znepřátelené rivaly, dlouhodobé • Ve skutečnosti se jedná o trilonepřátele, odstranit přetrvávající gii, ovšem první díl nikdy nebyl předsudky a zabránit terorismu. přeložen do češtiny Vlastně je toho mnohem více, až • Kniha byla do českého jazyse pár jedinců domnívá, že toho ka opět přeložena na konci roku chce pro lidstvo vykonat moc. 2017 – tedy před několika měsíci A už pouze pár lidí, včetně Eliá- • Mnozí tuto knihu považují za še, tuší, že Prezident chce mít v obrácený román „Šifry mistra rukou především moc, které se Leonarda“ ostatní při jeho příchodu dobro- • Na poslední díl si čtenáři musevolně vzdají. Kniha vás brzy li počkat – rozdíl mezi vydáním „vtáhne.“ Je téměř s podivem, že obou dílů (Otec Eliáš Apokalypsa si ji za dobu své existence až tolik a Eliáš v Jeruzalémě) je 19 let čtenářů nevšimlo. Pokud mohu soudit dle tloušťky knihy, pak je Otec Eliáš z mnoha hledisek zajímavější, propracovanější a Filip Janeček /5.B/

26 Radost

DIVADLO

Pýcha a Předsudek Začátkem ledna jsem byla se svou rodinou v Praze v Národním divadle. Těšili jsme se na dramatizaci románu „Pýcha a předsudek“ od Jane Austenové. Nejslavnější dílo této anglické spisovatelky líčí příběh jedné rodiny, v níž je pět dcer zralých na vdávání. Trochu s nadsázkou se autorka v románu zaměřuje nejen na rodinné vztahy Bennetových, ale i na hlavní problém, jak co nejrychleji a nejlépe provdat všechny dcery. Velkou pozornost rodiny přitahuje elegantní mladík pan Bingley, který se přistěhoval k nim na venkov. Jedinou chybou, kterou tento mladík má, je jeho přítel pan Darcy, který je velice tajemný a chováním určitě ne tak skvělý jako pan Bingley. Jak to vše dopadne? Provdají se všechny slečny? A která padne do náručí panu dokonalému-Bingleymu?

Mé dojmy z naší první scény se rozebíhají dvěma směry. Byla jsem nadšená z prostředí Národního divadla. Abych nasála tu pravou atmosféru, tak jsem před představením šla do suterénu, abych si díky základním kamenům trochu připomněla historii tohoto divadla.

Poté jsem vešla do sálu a byla jsem naprosto uchvácená. Můžeme být pyšní, že máme takové krásné divadlo! Pocit, který jsem prožívala, byl nezapomenutelný a atmosféra byla jedinečná.

Představení samo o sobě mě ale malinko zklamalo. Na základě toho, že jsem tento román četla a že se mi opravdu líbil, jsem se těšila na skvělé představení, čehož jsem se však bohužel nedočkala. Děj byl velice nepřehledný, člověk se hodně ztrácel v četných epizodách a v několika jednáních mi chyběly ty správné souvislosti. Nejdřív jsem si myslela, že jsem to třeba jen špatně

pochopila, ale o pauze se ukázalo, že jsem nebyla jediná a opravdu tyto problémy v kiosku projednávalo mnoho lidí. Co se týče kulis, tak se na scéně vystřídaly jen dvě za necelé tři hodiny, což mě také nemile překvapilo, i když se divák mohl alespoň více soustředit na výstupy herců, kteří rozhodně nezklamali. Podali velmi přesvědčivé výkony, za což si na závěr vysloužili u diváků velký potlesk. Mě osobně však představení kvůli nepodařené dramatizaci zklamalo. S románem se tato inscenace nedá srovnávat, postavy nemají prostor se vyvíjet, váhat, pochybovat a jednat podle svých citů. Z děje se tak vytratilo to, co dělá román „Pýcha a předsudek“jedním z nejlepších psychologických děl anglické literatury.

Co nám dělá radost? Když si koupíme nové auto nebo darujeme druhému něco krásného? Nemusí to být však vždy dárky, jsou to také věci, které nás nic nestojí. Můžeme darovat úsměv, říci někomu pár hezkých slov, pochválit ho, někomu pomoci… Kdo se umí v životě radovat, je úspěšný nejen v sociálních vztazích, ale i v osobním životě, v práci apod.

Co je radost?

Je to pozitivní pocit, který je náhlý, dočasný a nikdy netrvá příliš dlouho. Často se během naší radosti usmíváme nebo dokonce smějeme a tato radost může být vyvolána

různými podněty. Každý máme něco, co nás dokáže učinit šťastnými. Stačí např. slyšet naši oblíbenou písničku a jsme hned pozitivně naladěni. A co v nás vlastně vytváří pocit radosti? Písnička, nebo náš vnitřní dojem? Ano, jsou to skutečně emoce, které v nás vytvářejí naše pocity. Ty jsou pozitivní či negativní a jsou v nás hluboce zakotveny. Proto žijeme! Radost je tedy pozitivní emoce, která nás během života živí, doplňuje nám energii a dává nám sílu jít dál. Naše radost není stálá. Je úplně normální, že po čase skončí, protože v našem mozku máme endorfiny, serotoniny a

další hormony štěstí, které se neprodukují stále, ale jen krátce, jen určitou dobu. Proto jsou radost, úsměv a smích tak vzácné.

Z miniankety, jež proběhla na naší škole v 1. až 5. ročnících, lze zjistit mnoho věcí. Radosti v nás vyvolávají příjemné zážitky nebo okamžiky, které jsou součástí našeho života. Den, kdy ses nezasmál, bys měl považovat za ztracený. Z odpovědí je téměř jasné, že každý z nás prožívá nějaké radosti /až na 1 výjimku, viz tabulka dole/. Lišíme se jen v tom, z čeho máme radost.

Odpovědi byly, bez ohledu na věk zúčastněných, téměř stejné, ale zá-

Šéfredaktorka N. Spielmannová

roveň celkem pestré. Z tabulky je patrné, že největší radost máme, když můžeme trávit čas s rodinou, máme dobré známky ve škole, v životě prožíváme mnoho úspěchů (nejen ve škole) nebo máme další rozličné záliby, v nichž jsme úspěšní nebo si je jen tak užíváme. Další radostné podněty, jež však nebyly zmiňovány tak často, je třeba také zmínit. Jsou to například oblíbené předměty ve škole, učitelé, volné hodiny nebo také dobré jídlo, hezké zážitky, odpočinek, láska… Je tedy zcela zřejmé, že lidem na naší škole radost rozhodně nechybí!

Dávat nebo dostávat?

Určitě znáte ten krásný pocit, kdy si něco moc přejete a pak to náhle dostanete. Máte obrovskou radost.

Pokud budete chtít nakreslit dárek, bude to velmi jednoduché. Hodně lidí by nakreslilo nějakou barevnou krabičku převázanou dekorativní stuhou, ve které se skrývá překvapení. Mnozí krabičku se stuhou nepotřebují. Radují se z klidu, pohody a míru. Pokud mají rodinu, jsou šťastní, že jsou všichni spolu a že je jim dobře.

Radost a peníze Je pro nás cennější plná peněženka nebo pocit spokojenosti? Ne nadarmo se říká, že peníze dokážou změnit lidi. Jsou ale tito lidé schopni pomoci ostatním, když vidí, že je někomu smutno, že se cítí osamocen, že potřebuje povzbudit.

Anebo tito lidé jsou schopní pomáhat ostatním lidem jen tehdy, když vidí, že jim to v budoucnu přinese nějaký prospěch? Život bez peněz je pro mnohé z nás stejně nepředstavitelný, jako život bez světla a tmy. Jsou však mezi námi pořád ti, kteří rádi pomáhají bez nároku na odměnu. Pořádáme sbírky nebo různé soutěže a aktivity, které nejsou drahé a pomáhají ostatním. Každý z nás však vlastníme mnoho krás, které jsou ukryty v hloubi naší duše. Nikdo si je nemůže koupit, protože se nedají vy-

vážit zlatem a jsou často před zraky ostatních ukryty.

Spánek na cestě k radosti?

Pokud budeme dodržovat zdravý spánkový režim, budeme v sobě mít více radosti, než když jsme unavení. Při únavě nejsme téměř schopni prožívat radost. Na to reaguje mozek, který nedokáže efektivně vytvářet naše pocity štěstí, protože je oslabený. Je dokázané, že když nebudeme dlouho spát, zemřeme. Zdravý spánek by měl trvat 7 až 8 hodin, podle našich potřeb. Ale pozor, nadbytek spánku nás také vyčerpává. Takže všeho s mírou.

Jídlo, radost nebo obojí?

Nezapomínejte na jídlo! Pokud vám dělá radost, když si dáte něco dobrého k jídlu, je to zcela pochopitelné. Pokud budete dostatečně jíst, budete v sobě mít více energie.

Ta nestartuje mozek, který bude lépe pracovat a určitě vám za to poděkuje. Rozlišujeme ale jídlo, které přispívá k radosti, a potraviny, které nám spíše škodí. Skoro každý z nás má rád čokoládu. Čokoláda dokáže velmi dobře léčit. Dokáže nás do jisté míry ochránit před nemocemi, působí příznivě na srdce, povzbuzuje činnost mozku a zlepšuje celkovou psychiku člověka.

Pokud si chcete udělat radost, můžete si dát kousek čokolády, nejlépe hořké. Určitě se ale nezapomeňte podělit. Pokud máte kolem sebe někoho, koho máte rádi, určitě mu nabídněte a vaše radost bude ještě větší.

Jak mít radost ze života?

Věřte, že na každém dni je něco krásného. Pokaždé když si myslíte, že jste měli velmi špatný den, zamyslete se, jestli se vám během toho dne přihodilo také něco hezkého.

Pokud nic nevymyslíte, nezoufejte. Každý den je pro něco dobrý a špatné či přímo negativní zážitky nás ve skutečnosti mohou posílit.

Radost ze života nám umožní také zdravý životní styl, který bychom

neměli podceňovat. Zkuste mluvit pozitivně. Slova mají větší sílu, než si myslíme. Je dobré mít na každý den naplánované aktivity, které nás baví (procházka lesem, čtení knih, setkání s přáteli, sport …). A jde to i bez peněz.

Můžete darovat cokoliv, o čem jste přesvědčeni, že udělá druhým radost. Mějme však na paměti, že nejcennější, co můžeme ostatním darovat, je náš čas. Možná si to již také uvědomujete, když slýcháte stále častěji větu – Promiň, ale já teď nemám čas. Ten, kdo je opravdovým přítelem, ten, kdo vás má opravdu rád, ten pochopí, že ho v té chvíli naléhavě potřebujete a čas si na vás vždy udělá. Takových lidí si važme více než zlata. Radujme se pak s nimi ze života, protože život je nejvzácnější dar, který máme. *carpe diem /karpe/,lat. užívej dne, plně užij života TEXT: Pavel Hrbáček /5.B/ činitelé

počet studentů

rodina a přátelé

137

dobré známky a úspěch

97

záliby a koníčky

87

volná hodina

21

oblíbený předmět/ téma/ učitel

21

jídlo

16

hezké zážitky

10

dobrá nálada

9

odpočinek

8

láska

6

přestávky ve škole

4

dárky

2

víra

1

z ničeho

1

ZPRACOVALY: Eliška Vejsová a Tereza Ohlídalová /5.A/

28 Strach

Mezi námi a našimi cíli obvykle Jak poznáte vnější strach? stojí právě strach. Strach je nej- Často od někoho, kdo se ve vás snavětším zabijákem lidstva a kdo se ží vyvolat strach, slyšíte tato slova: ho naučí ovládat, naučí se měnit 1) Nemáš šanci. svět podle svého.

2) Nezvládneš to.

3) Už nemáš jinou možnost.

Strach může mít mnoho podob. Tento strach si zpočátku ani neuBojíte se, že dostanete špatnou vědomujeme a nemusí být vždy známku ve škole, máte strach z au- způsoben někým úmyslně. tority nebo ze ztráty blízkého člo- Jak bojovat s vnějším strachem? věka? Právě tyto a mnoho dalších 1) Kdo/co ve mně vyvolává strach? věcí mohou nahánět komukoli z 2) Proč chce ve mně dotyčný vyvonás strach. Je třeba však rozlišovat lat strach? mezi vnitřním a vnějším strachem. 3) Z čeho má strach?

Ty se zásadně liší jak v projevech, 4) Čím ve vás vyvolává strach? tak i ve způsobu, jak se jich zbavit a 5) Co nejhoršího se může stát? jak je překonat.

Jak poznáte vnitřní strach?

1) začnete hodně přemýšlet nad problémem 2) začnete se věcem nebo lidem různě vyhýbat 3) nebudete chtít nic dělat a budete znudění Jak bojovat s vnitřním strachem?

1) Zamyslete se nad tím, proč máte strach a najděte příčinu.

2) Zkuste popřemýšlet nad tím, z čeho konkrétně máte strach.

3) Potom přemýšlejte nad tím, co všechno by se mohlo stát a co by mohlo být nejhorší.

4) Teď se zamyslete nad tím, co je hlavní příčinou problému, který ve vás vyvolává strach. Analyzujte příčinu a dále s ní pracujte. Když si řeknete, že strach je vlastně věc, budete s ním moci lépe pracovat.

Zkuste ho definovat.

5) Připusťte si svůj strach.

6) Zkuste se zamyslete nad tím, co všechno můžete udělat pro to, aby se to nestalo.

7) A máme hotovo!

Zdá se to být jednoduché? Ne, ale pokud dodržíte všechny body, tak váš boj bude úspěšný.

6) Smiřte se s tím 7) Zamyslete se nad tím, co můžete udělat pro to, aby se to nestalo.

8) A je hotovo!

Z miniankety, jež proběhla na našem gymnáziu v prvních až pátých ročnících, vyplývají docela napínavé závěry. Z odpovědí dotázaných 172 studentů můžeme zjistit mnoho věcí. Nelze však dojít k jasnému závěru. Každý má strach z něčeho jiného, což je patrné z různorodých odpovědí. Kdybychom se ještě dotázali, proč mají studenti strach právě z té konkrétní věci, dozvěděli bychom se další zajímavé informace, se kterými bychom mohli pracovat. V tabulce vidíme, že mladší studenti mají strach hlav-

ně ze školy, starší studenti se bojí převážně zklamání či neúspěchu, špatných známek a ztráty blízkého člověka.

Je zcela patrné, že naše psychika se během vývoje neustále utváří.

V jednotlivých obdobích vývoje má strach různé příčiny a podoby.

Jistě si pamatujete, jak jste se v raném dětství báli spát ve tmě, jít do sklepa, být sami doma. Strach má také svůj vlastní smysl. To, z čeho máme strach, je ovlivněno i dobou, ve které žijeme a kde žijeme nebo v jaké kultuře vyrůstáme. V různých státech světa by se mohly odpovědi značně lišit. Částečně nás ovlivňuje i společnost, ve které žijeme. V každé společnosti jsou považovány za morální určité rysy chování a jejich nedodržování může být i důvodem strachu u ostatních členů dané společnosti.

Strach nemusí být vždy negativním pocitem. Může vás naopak motivovat, abyste udělali věci lépe, to je tzv. negativní motivace. Ostatně, když se nacházíte v situaci, kdy vám jde o život, může se vám podařit pod vlivem strachu z této situace dostat. S negativní motivací se můžete setkat také v zaměstnání, kde na vás bude šéf neustále naléhat a vy nakonec ze strachu uděláte, co se po vás chce, abyste o svou práci nepřišli. Je to ale dobrá motivace k dosažení cíle? Dosáhneme díky tomu lepších výsledků? To je ale již jiný problém.

Pokud se naučíme rozpoznávat a ovládat strach a naučíme se s ním pracovat, můžeme žít šťastný život bez překážek a bez hranic. Je jen na nás, zda strachu podlehneme, nebo zda s ním budeme bojovat.

TEXT: Pavel Hrbáček /5.B/

1. a 2. ročníky činitelé

počet studentů

4. a 5. ročníky činitelé

počet studentů

škola, kariéra

27

zklamání důvěry/neúspěch

34

o jiné (osoby)

8

špatné známky

28

smrt

7

ztráta blízkého

26

pavouci

6

testy

20

tréma

6

špatná budoucnost

13

fyzické úrazy

6

učitel/é

10

z ničeho

5

maturita

10

školník

5

spory ve třídě

8

nepříjemné chování/šikana

4

smrt

5

prázdná lednička

4

pavouci

4

nebezpečí

4

nemoc, úraz

4

z jiné osoby

4

spory s lidmi

4

tma

4

propadnutí

4

světové hrozby

4

promarnění života

3

nemoc

4

tma

3

strach o práva

3

nervozita

2

věci

2

situace ohrožující život

2

zákaz

2

Penywise

1

ze sebe

2

peklo

1

ze života

1

peníze

1

ZPRACOVALI: Pavel Hrbáček, Ladislav Hrbáček a Filip Janeček /5.B/

30 Sloupky

SLOUPKY Dopis mému oblíbenému autorovi

Stres, stres, stres!

V podstatě ani nevím, kde mám začít, asi tím, proč vůbec píšu tento dopis. Ptáte se asi, co by Vám mohla chtít sedmnáctiletá holka. Jistě jste podobných dopisů obdržel mnoho a ani jste třeba některé z nich neotevřel, ale za zkoušku to stojí.

Nedávno jsem dočetla Váš jediný vydaný román „Obraz Doriana Graye“. To je také jeden z hlavních důvodů, proč píši právě Vám. Nejraději mám fantasy žánry, které s tím Vaším dílem nemají nic společného, jsou naprosto jiné. Jelikož se mi pomalu, ale jistě blíží můj konec studia na střední škole, musela jsem začít číst něco zkrátka trochu více uměleckého a vážného. Vtipné bylo, že Vaši knihu jsem si za tímto účelem ani nekoupila, jen jsem si ji půjčila a - opravdu mě zaujala. Došlo mi až při jejím čtení, že se mi hodí i do školy. Pak jsem dostala nápad - napsat právě Vám dopis. Vaše dílo mě totiž zcela pohltilo. Sice to pro mě byl náraz a šok vzhledem k tomu, jaké knížky běžně vyhledávám. Proto mi chvíli trvalo, než jsem Vašemu románu dokázala porozumět. Ani se nedivím, že tato kniha je silnou inspirací pro mnohé autory dnešní doby. Dříve totiž byla homosexualita, která se zde v knize okrajově pohybuje, považována za nevhodnou ve smyslu o ní psát, dokonce i mluvit, a proto se toto Vaše románové dílo dočkalo většího úspěchu až v pozdějších letech.

Na závěr bych chtěla říct, že Vás obdivuji za to, že i tak jste do toho šel. Jistě jste si uvědomoval, jaký to způsobí v puritánské Anglii skandál.

Neznám žádné dílo podobné tomu Vašemu a nelituji toho, že jsem Obraz Doriana Graye dočetla až do pro mě nečekaného konce. Zasloužil jste si tím můj obdiv a uznání. Vaše práce pro mě zůstane nezapomenutelnou a nebude to určitě poslední kniha, kterou od Vás přečtu. Už se těším na další. Hned zítra otevírám knihu Vašich pohádek pro dospělé. Již předem vím, že u nich určitě neusnu.

Už dlouhou dobu si všímám lidí, nebo spíše studentů kolem sebe, kteří jsou neustále v napětí, ve stresu. Nejčastěji to bývá kvůli známkám ve škole. Položme si však jednu jedinou otázku – je zapotřebí se stresovat, bát se jít do školy, šrotit se látku do noci a nespat? Vždyť honit se za dobrými známkami vám do života moc nepomůže. Chápu. Jsou tu z jedné strany nepříjemné tlaky od rodičů, z druhé strany nervózní učitelky, které se poslední týden před uzavíráním známek vztekají nad klasifikací a uvědomují si, že vlastně ještě potřebují dobrat učivo, dopsat dalších pět testů, že mají málo známek ap. Jejich tempo je poté fakt vražedné. Úsměvné?

Ani trochu.

K čemu nám studentům tohle bude? Pořád si to promítám v hlavě a snažím se přijít na smysluplnou odpověď. Aha! Možná nás chtějí připravit na stresové situace, které nás každého v budoucnosti čekají. Ach, hloupost. Nechci uvěřit, že by pěstování stresu na našich školách byla přímo výchovná strategie. Takže k čemu to veškeré stresování? A jak se mu vyhnout?

S úctou Vaše čtenářka Nela Šípková

Podle mě by si každý z nás měl určit priority a dělat to, co ho baví. Studovat to, co ho zajímá a ještě lépe to, co pro něj v budoucnu bude stěžejní a užitečné. Ať mi někdo vysvětlí, k čemu mně humanitně založenému člověku budou iracionální nerovnice nebo nějaké soustavy rovnic o milionech neznámých? Ano, přesně tak - k ničemu.

Je tedy super mít od všeho základy a mít všeobecné znalosti, a to nejlépe z těch předmětů, které nesnášíte a které vám s ohledem na vaši orientaci k ničemu nebudou. Pak si určete, co by se vám mohlo v běžném životě hodit.

To se raději naučte pořádně, než abyste se stresovali nad každou látkou.

Hlavně dostat jedničku a zítra to můžu zase zapomenout, že? Takhle by to nemělo fungovat! Ale naše školství je takto již po celá staletí nastavené, takže jsme do téhle pozice vystresovaného studenta zatlačováni stejně jako naši rodiče, prarodiče…

Ale víte co? Nejdůležitější je zdraví. Tomu tím stresem však moc nepomáháme. Známky nejsou vše.

Stejně se vás v budoucnu nikdo nebude ptát, jaké známky jste měli, leda

zase jen vaše děti. A těm jistě vysvětlíte, že je lepší skvělý lékař, jenž sice neumí kreslit, ale umí píchnout injekci, nebo učitel, který umí dobře vysvětlit matematiku, i když si nepamatuje, kdo koho porazil v bitvě u Salamíny. To jistě rád přenechá kolegovi, jenž si zase nebude po večerech počítat rovnice, ale raději se začte do Toulek českou minulostí. Tak neležte bezradně vystresovaní ve vašich učebnicích. Užívejte si radostí každodenního života, buďte vděční za to, že jste zdraví. Mějte se rádi, a když bude nejhůř, tak se ohlédněte zpět a zkuste si uvědomit, co vše už jste zvládli a co vlastně každodenně zvládáte. Pak stres bude pro vás jen prázdným pojmem.

Každý jsme v něčem nadaný, něčím výjimečný, tak rozvíjejme dál svou osobnost a zdokonalujme se v tom, co nás baví a čemu bychom se chtěli jednou věnovat. Tomu věnujme svůj čas a svou píli. A nezapomínejme - bez samých jedniček se to nepo......!:)

Nejsme sami Nejdříve bych asi měla vysvětlit těm, kteří samotu neznají, kteří ji nezažili, o co vlastně jde. Jak ji jen definovat? Samozřejmě, že každý zná význam tohoto slova, ale jaká ta samota skutečně je? Není lehké ji popsat. Vždyť samota má tolik podob, může být příjemná, ale i nesnesitelná. Každý ji navíc zažíváme v jiných situacích. Pro mě je to útěk někam, kde je svět jen můj, kam nikdo jiný nesmí. Možná to zní sobecky, nebo taky bláznivě.

Přeberte si to, jak chcete. Ale ten pocit, který mi samota přináší, se vždycky po chvíli dostaví a já se najednou cítím zase silná, plná energie a sama sebou. Možná je to jen pohled introverta, jako jsem já, ale sama za sebe mohu říci, že mi samota nevadí. Mám ji dokonce ráda. Někteří z vás si asi musí myslet, že je to šílené. Člověk přeci nemůže být sám. Vždyť je to tak smutné, divné, zvláštní, nepřirozené. Ale věřte mi, že není. Ani mým introvertním přátelům, ne že bych jimi byla obklopená, ale najdou se, ty chvíle samoty vůbec nevadí. Smutné na tom však je, že samota není jen výsadou introvertů. Každý se občas cítí osamělý. Ale ne vždy je to v pořádku, ne vždy je samota příjemná, mnohdy

i bolí. Někdy jste na tom opravdu špatně a můžete mít pocit, že jste na všechno sami, že o vás nikdo nestojí, nikdo vás nepotřebuje, nikdo na vás nečeká, s nikým si nemůžete pohovořit. Ať už jste na akci s přáteli, sedíte doma nad úkoly nebo na ulici vidíte pár dr žící se za ruce, pamatujte si, že ve skutečnosti nejste nikdy sami.

Věřte sami sobě a svým přátelům nebo své rodině. Vždy tu pro vás jsou a vždy budou, i když to někdy tak nevypadá. Pokaždé se najde někdo, kdo vás rád vyslyší, ochotně vám poradí, kdo vás pochopí.

Jen musíte vydržet, být trpěliví a věřit, že je někde někdo, kdo vás má opravdu rád.

Vždyť samota může být těžká jak koule u nohy, ale může být i povznášející, poskytující útěchu, klid a může být i zdrojem dobrých nápadů a moudrých myšlenek.

Terka N.

Šéfredaktorka N. Spielmannová

„Občasná samota je pro normálního člověka potřebnější než jídlo a pití.“ Fjodor Michajlovič Dostojevskij

32 Angels on a Pin

Mind Speaks to Mind You can sometimes hear that essays are an old-fashioned form but the facts argue quite otherwise.

Although essays go back four hundred years to Montaigne, but even today they are associated with the way young writers prefer and love.

Why? Because essays are directly concerned with the mind and the

freedom the mind possesses is appropriate on this branch of literature. That is the reason of mine I like reading essays so much. This is one of my favourite written by Alexander Calandra, a professor of physics at Washington University in St. Louis. In the following essay he shares an experiance with a co-

llege student who refused to give the expected answer to a questin on an examination. Instead, the student gave a number of answers other than the conventional one.

What point does the essay illustrate? The answer is up to you.

Angels on a Pin Some time ago, I received a call from a colleague who asked if I would be the referee on the grading of an examination question. He was about to give a student a zero for his answer to a physics question, while the student claimed he should receive a perfect score and would if the system were not set up against the student. The instructor and the student agreed to submit this to an impartial arbiter, and I was selected.

I went to my colleague´s office and read the examination question: „Show how it is possible to determine the height of a tall building with the aid of a barometer.“ The student had answered: „ Take the barometer to the top of the building, attach a long rope to it, lower the barometer to the street, and then bring it up, measuring the length of the rope. The length of the rope is the height of the building.“ I pointed out that the student really had a strong case for full credit, since he had answered the question completely and correctly. On the other hand, if full credit were given, it could well contribute to a high grade for the student in his physics course. A high grade

is supposed to certify competence in physics, but the answer did not confirm this .I suggested that the student have another try at answering the question. I was not surprised that my colleague agreed, but I was surprised that the student did.

I gave the student six minutes to answer the question, with the warning that his answer should show some knowledge of physics. At the end of five minutes, he had not written anything. I asked if he wished to give up, but he said no. He had many answers to this problem: he was just thinking of the best one.

I excused myself for interrupting him, and asked him to please go on. In the next minute, he dashed off his answer, which read: „Take the barometer to the top of the building and lean over the edge of the roof. Drop the barometer, timing its fall with a stopwatch.

Then, using the formula S = ½ at2, calculate the height of the building.“ At this point, I asked my colleague if he would give up. He conceded, and I gave the student almost full credit.

In leaving my colleague´s office, I recalled that the student had said he had other answers to the problem,

so I asked him what they were. „Oh, yes,“ said the student. „There are many ways of getting the height of a tall building with the aid of a barometer. For example, you could take the barometer out on a sunny day and measure the height of the barometer, the length of its shadow, and the length of the shadow of the building, and by the use of a simple proportion, determine the height of the building.“ „Fine,“ I said. „And the others?“ „Yes,“ said the student. „There is a very basic measurement method that you will like. In this method, you take the barometer and begin to walk up the stairs. As you climb the stairs, you mark off the length of the barometer along the wall. You then count the number of marks, and this will give you the height of the building in barometer units. A very direct method. „Of course, if you want a more sophisticated method, you can tie the barometer to the end of a string, swing it as a pendulum, and determine the value of ´g´ at the street level and at the top of the building.

From the diference between the two values of ´g,´ the height of the building can, in principle, be calculated.“

Finally, he concluded, there are many other ways of solving the problem. „ Probably the best,“ he said, „is to take the barometer to the basement and knock on the superintendent´s door. When the superintendent answers, you speak to him as follows: ´Mr. Superintendent, here I have a fine barometer.

If you tell met the height of this building, I will give you this barometer.´“ At this point, I asked the student if he really did know the conven-

tional answer to this question. He admitted that he did, but said that he was fed up with high school and college instructors trying to teach him how to think, to use the „scientific method,“ and to explore the deep inner logic of the subject in a pedantic way, as is often done in the new mathematics, rather than teaching him the structure of the subject. With this in mind, he decided to revive scholasticism as an academic lark to challenge the Sputnik-panicked classrooms of

America.

First published in Saturday Review, December 26,1968.

During the Middle Ages, scholastic philosophers would debate questions that seem pointless to the modern reader. One such question was how many angels could dance on the head of a pin. The title of this essay refers to it.

LV

Výsledky školních kol jazykových konverzačních soutěží r. 2018

Anglický jazyk

Německý jazyk

Kategorie I.B:

Kategorie II.A:

1. Nikola Pizurová 2.A 2. Jana Hospodková 2.B 3. Bára Havlíčková 2.A

1.Anežka Hendrychová 4.B 2. Veronika Grigerková 4.A 3. Eliška Pinkasová 3.B Daniel Sluka 3.B

Kategorie II.B: 1. Věra Kůtová 3.B 2. Ondřej Kubelka 4.A 3. Anežka Hendrychová 4.B Kategorie III.A:

Kategorie III.A: 1. Adéla Vicherková 6.B 2. Natálie Spielmannová 6.B 3. Anna Vlčková 6.A

1. Vojtěch Šamárek 7.B 2. Viktor Suchý 7.B 3. Tomáš Löffelmann 5.B Všem vítězům blahopřejeme a držíme jim palce do okresního kola konverzačních soutěží.

Předmětová komise cizích jazyků /LV/

34 Rozhovor

R zhovor s Anet Buryánovou

mfkkarvina.cz Po delší pauze pro vás máme rozhovor s dalším talentem naší školy – studentkou 4.A. A že ten její talent není jen tak obyčejný! Hraje totiž skvěle fotbal. Pro někoho pro dívku nevšední sport, ale Anet tímhle sportem žije. Výsledky její dřiny jsme mohli sledovat i na školním Betoncupu, kde klukům ukázala, jak se to vlastně má hrát. Úsměvné, že? No a právě proto máme radost, že jsme s ní mohli rozmlouvat pro náš časopis.

sparta.cz

jsem se na bráchu chodila dívat. To mě ale nebavilo, a tak mi jednou jeho trenér řekl, ať jdu trénovat s nimi. První trénink mě hodně bavil a docela mi to i šlo. Hned druhý den jsem s nimi jela na turnaj do Polska a byla jsem vyhlášena nejlepší hráčkou turnaje. Asi po čtvrt roce mě už přesunuli do mé věkové kategorie a hrála jsem čtyři roky s kluky za Karvinou.

pondělí, ve středu, v pátek a o víkendu na zápasy. Ale k tomu ještě musím dělat něco individuálně, například běhat.

Hraješ za nějaký klub? Za který?

Ano. Momentálně už čtyři roky hraju za AC Spartu Prahu, předtím za MFK OKD Karvinou.

Jaká je tvoje motivace?

Moje motivace je asi taková, že Jak dlouho už hraješ fotbal? bych chtěla, aby na mě jednou Fotbal hraju asi 8 a půl roku. Čtyři moje rodina mohla být pyšná, kam Co tě přivedlo k fotbalu? roky s kluky a 4 a půl roku s hol- jsem to s fotbalem dotáhla.

K fotbalu mě přivedl taťka a mladší kami. brácha. Táta byl profesionální fotNa jakém postu hraješ? balista a brácha začal ve třech letech Jak často a kde trénuješ?

Začínala jsem na útočníkovi a hrát fotbal. Já dělala balet, ale občas Dojíždím do Prahy na Strahov v postupně jsem se přes krajního a

středního záložníka dostala na stopera, občas hraju i krajního obránce. Nejvíc mě asi bavil střední záložník.

Co považuješ za svůj největší úspěch?

Za svůj největší úspěch asi považuji to, že jsem se dostala do reprezentace dívek do patnácti let a teď i do sedmnácti let. Anebo že jsem byla kapitánkou ve Spartě v minulém roce.

Jaký je tvůj cíl?

Mým největším snem je hrát někde v zahraničí a živit se fotbalem, ale

zatím je mým cílem dostat se do áčka žen ve Spartě a do áčka žen reprezentace.

Nyní je však mým nejbližším cílem dostat se do dívčí akademie, být pořád nominovaná do reprezentace dívek do sedmnácti let, pořád se zlepšovat a samozřejmě zvládat školu.

Máš nějaký vzor či idol?

Mým vzorem je už od mala táta.

Jak přístupem, tak tím, že hrál první ligu u nás, první ligu v zahraničí a živil se fotbalem. Toho bych taky hrozně ráda chtěla dosáhnout.

Idol asi žádný nemám. Samozřejmě se mi někdo líbí, jak hraje, ale

takových je víc. Ale kdyby se mě někdo zeptal, jestli Ronaldo nebo Messi, tak bych si asi vybrala Ronalda :D Kdo tě v tomto sportu nejvíce podporuje?

Rodina, hlavně táta, mamka a děda.

Anet, moc děkujeme za rozhovor a přejeme ti spoustu úspěchů a splněných snů! Šéfredaktorka N. Spielmannová

36 Rubikon

R

ubikon 2018

Osmileté Gymnázium Mladá Boleslav uspořádalo soutěž ve skládání Rubikovy kostky Už jste to někdy zkusili – složit správně tento barevný mechanický hlavolam? Pravděpodobně ano, takže dobře víte, že to vůbec není snadné. Mnohým z vás se to možná ani nikdy nepovedlo, anebo jste Rubikovu kostku dokonce vzteky po několika marných pokusech rozdupali?

Představte si, že na našem gymplu je několik speedcuberů, opravdových mistrů. Jsou schopni složit Rubikovu kostku v čase hodně pod 2 minuty. První školní soutěž - „Rubikon 2018“ – se konala ve čtvrtek 1. února v tělocvičně školy.

Výkony chlapců ze 4.B a z 2.B byly skvělé. Historicky prvním vítězem

„Rubikonu“ se stal Matěj Špringl, jehož všech 5 soutěžních pokusů bylo pod 30 vteřin, přičemž jeho nejlepší čas je fantastický - 16,64 sekundy. Jeho zručnost můžete sledovat zde /viz QR/. Druhé místo obsadil Jiří Krouský / 0,26 sec / a ze třetího místa se radoval Filip Šlégl /0,39 sec /.

Proč název soutěže “Rubikon“?

Jde o spojení dvou významů: Ernö Rubik vymyslel tento hlavolam v r. 1974 a „překročit Rubikon“ znamená dostat se za hranici možností. Sledujete-li Matějovy prsty, můžete mít pocit, že jejich rychlost je skutečně za hranicí lidských možností. A to si představte, že světo-

vý rekord Patricka Ponce je 4.69 sekundy.

Poděkování patří p. prof. Hojkovi, který si v den svých kulatých narozenin ve funkci rozhodčího vedl zcela bezchybně, a studentům 2.B za pomoc při organizování soutěže. Ceny do soutěže věnovala p. prof. Vedralová a Společenství rodičů školy.

TEXT: LV FOTO: Tomáš Brůžek

Písně nad zlato V úterý 13. 2. někteří naši studenti opět navštívili ženské oddělení LDN v Kosmonosích. Tyto návštěvy mají dlouholetou tradici a na straně „ hostů i hostitelů“ se už několikrát vyměnily generace… Jako pokaždé přineslo letošní druhé únorové úterý prospěch oběma stranám. Staří lidé, mnohdy na konci svých životních cest, byli šťastní za přirozenou mladistvou energii „zvenku“ a často to svým jedinečným způsobem dávali najevo. A ti mladí? Jsem si jistý, že přirozeně zavnímali nezvratnou logiku života. Mládí netrvá věčně, finále nemusí být nutně radostné a úsměv a písnička mohou mít cenu zlata. Ne toho, za kterým (a kvůli kterému…) často celý život klopýtáme. Po pestrém hodinovém programu se ostré zimní slunce usmálo na „trochu jiné“ mladé lidi. Úsměv byl opětován a nebylo potřeba nic říkat. V předvečer sv. Valentýna a Popeleční středy docela hezký pedagogický úspěch.

TEXT: Martin Herrmann FOTO: Marek Hofman

38 Teplákový den

„Teplákový den“ a můj problém Ne, nejde o to, že bych doma nenašla obyčejné tepláky, mám je dokonce ráda, připomínají mi dětství, vytahaná kolena, utržené kapsy, záplaty a promáchané nohavice, když jsme běhaly jako děti po loukách, v lese, hrály vybiku nebo chodily v rybníku na chůdách. Ale tentokrát, tedy 16. ledna, jsem s tímto nanejvýš pohodlným oblečkem měla snad poprvé v životě problém. Ptáte se proč?

Vážím si každého nápadu, který přispívá k oživení a zpestření života na našich školách, ale „Teplákový den“ se stal pro mne přece jen nepřijatelným. Mám ráda naši školu a lidi v ní, snažím se dělat vše pro to, abych na náš gympl mohla být hrdá, ale nemyslím si, že „Hrdá škola“, jak nazvala tuto iniciativu organizace United Schools, se buduje tím, že se její osazenstvo obleče do tepláků.

Jsem přesvědčena, že hrdost na školu by měli studenti demonstrovat spíše v obleku a dívky např. v halenkách což by vyjadřovalo zároveň jejich úctu ke vzdělání i k učitelům, a to nejen jedenkrát za rok. A to nechci zmiňovat školní uniformy.

Ty jsou spjaty s jinou tradicí a kulturou.

A co ještě mi vadilo? Poněkud nevhodný výběr data.

16. leden je v našem kalendáři významným dnem - Dnem památky Jana Palacha - a ten by si jistě na našich školách zasloužil jinou připomínku svého činu a především v jiné než teplákové atmosféře. Vždyť právě na něho bychom měli být hrdí, on svým činem připomenul lidem po vpádu vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968, že je třeba hájit poslední zbytky demokracie a nenechat se zastrašit. Bez takových odvážných lidí bychom dnes ani nemohli pomyslet na takové iniciativy, jež pomáhají oživovat mnohdy jednotvárný školní život, bez nich by dnešní mladí lidé nemohli svobodně vyjadřovat své názory a diskutovat s učiteli, bez nich by možná museli chodit i v těch teplákách.

Věřím, že organizátoři „Teplákového dne“ tímto výběrem termínu nezamýšleli nic zlého, ale příště je potřeba více zvažovat prvotní tzv. dobré nápady a trochu zapřemýšlet o souvislostech.

LV

Nahoď mikču!

Určitě jste si všichni všimli plakátů rozvěšených ve škole s kolekcí mikin se školním logem. Že ne? Nevadí! Konečně totiž má naše gymnázium svoje mikiny a trička! Chceš je mít? Není nic jednoduššího než zajít za zástupcem své třídy ve studentské radě. Pokud tvoje třída nikoho takového nemá, vyhledej buď předsedu SR Kubu Regnera (7. A),

nebo Vojtu Šamárka (7. B). Cena mikiny je 480 Kč, cena trička 250 Kč. Vybírat můžeš ze všech velikostí a ze tří barev, konkrétně jsou to světle růžová, třešňově červená a černá. Neváhej a objednávej, ať všichni vědí, z jaké školy jsi!

PS. Dodatečně děkujeme všem, kteří přispěli svými návrhy loga do

našeho výběru. Mnohé byly opravdu zdařilé, mezi nimi se do finále jako jediný probojoval se svým logem Martin Křivský /8.A/. I když nakonec nezvítězil, patří mu naše gratulace.

Vojta Šamárek

Foto: Marek Hofman Děkujeme firmě CopyCentrum za ochotnou pomoc při tisku tohoto časopisu.

Chcete si vzít Školníka domů? Vezměte si jeho e-podobu a tohoto nechte ležet na chodbě na parapetu, ať si ho může přečíst i někdo další. Děkujeme! © Školník, 2018