DĚJINY NÁPRSTKOVA MUZEA II.
Pavel Onderka, Adéla Tůmová, Klára Woitschová (eds.)
DĚJINY NÁPRSTKOVA MUZEA II.
DĚJINY SBÍREK
Pavel Onderka, Adéla Tůmová Klára Woitschová (eds.)
Národní muzeum
Praha 2024
KAPITOLA
II.
PROMĚNA CHARAKTERU SBÍREK
V NÁPRSTKOVĚ MUZEU
Pavla Hubáčková
Od doby svého založení Náprstkovo muzeum prošlo ze sbírkotvorného hlediska značnou proměnou a ve své podstatě úplně změnilo původní akviziční program. Vojta Náprstek muzeum zakládal jako průmyslové a jeho úmyslem bylo povzbudit díky názorným ukázkám úroveň domácí výroby a představit veřejnosti pokrok ve všech oblastech lidského života.1 Už za jeho života ale začaly díky kontaktům s cestovateli narůstat sbírky etnografické přivážené z cest po celém světě. To ve své podstatě neodporovalo původně vytyčenému programu, od počátku pojatému velmi široce, ale do budoucna to určilo směřování instituce i proto, že zatímco muzeum technického směru bylo v Praze později založeno ještě jedno,2 mimoevropské sbírky Náprstkova muzea tvořily unikát. Postupným vývojem se ustanovilo několik hlavních skupin, do nichž bylo možné předměty roztřídit. Byly to mimoevropská, slovanská a česká etnografie, uměleckohistorický materiál a sbírka průmyslu. Vzhledem k tomu, že z vyjmenovaných kategorií je v současnosti v muzeu už jen mimoevropská etnografie s výjimkou Náprstkova inventáře, o němž bude ještě podrobněji řeč, zaměříme se v první části této kapitoly na osudy předmětů, které původně byly věnovány do Náprstkova muzea, ale později se dostaly do jiných institucí.
První publikace o muzejních sbírkách nazvaná Průvodce sbírkami Náprstkova Českého průmyslového musea v Praze vyšla roku 1898 z pera tehdejšího kustoda a pozdějšího ředitele muzea Josefa Ludvíka Kottnera (1843–1923).3 Práce obsahovala historii založení, současný stav sbírek a řadu fotografií i ilustrací sbírkových předmětů. Detailní popis seznamoval čtenáře s umístěním jednotlivých oddělení a předmětů vystavených celkem v deseti sálech. Depozitáře neexistovaly,
1 K institucionálnímu vývoji Náprstkova muzea srov. jednotlivé chronologicky vymezené kapitoly v kolektivní monografii Klára WOITSCHOVÁ a kol., Dějiny Náprstkova muzea I., Praha 2023, s. 25–74.
2 Národní technické muzeum bylo založeno roku 1908.
3 Josef Ludvík KOTTNER, Průvodce sbírkami Náprstkova Českého průmyslového musea v Praze , Praha 1898.
Obr. 2.2: Dvoudukát Marie Terezie s ouškem k zavěšení, který si pravděpodobně schovala Anna Fingerhutová coby svůj první výdělek 1765, zlato, ø 2,5 cm; inv. č. N-2/204
Obr. 2.3: Portrét Anny Fingerhutové Autor neznámý, 1835–1840, olej na plátně, 67 × 55 cm; inv. č. N-2/1585
JOSEF „JOZA“ ŠROGL
(1861–1924)
Joza Šrogl1 se narodil v Hořovicích, kde jeho otec provozoval soukromou školu. Po dvou letech se rodina se třemi dětmi přestěhovala vzhledem k otcovu chatrnému zdraví na statek v dnešní Olovnici u Mělníka. Zde se narodili další tři sourozenci. Rodiče dbali o vzdělání dětí, které zahrnovalo i hudební výchovu. Joza zpočátku nejevil nijak výraz ný zájem ani o vzdělání, ani o hudbu, proto ho rodiče poslali do místního pivovaru a nechali vyučit sládkem. Ať už byly okolnosti, za jakých si ho hudba podmanila, jakékoliv, následně absolvoval varhanní školu v Praze, která měla vynikající pověst v přípravě všestranných hudebníků.
Velkou část svého uměleckého života prožil v Batávii v tehdejší Nizozemské východní Indii, kam přijel v říjnu roku 1894. Aniž měl původně v úmyslu se zde usadit, přijal místo ředitele hudebního domu Toonkunst Aurora a časem zde založil i konzervatoř. V té době už měl za sebou rozsáhlou uměleckou kariéru. Začínal na Ukrajině jako soukromý učitel hudby ve Starobilsku, posléze přijal místo ředitele hudebního spolku v Rostově na Donu.
Po návratu do Prahy, v létě roku 1888, se rozhodl k odjezdu do Havany na Kubě, kde na konzervatoři přijal nabídku místa profesora teorie hudby (podmínkou bylo, že se naučí během tří měsíců španělsky), výuky hry na housle a vedení pěveckého sboru. Přestože zde málem zemřel na žlutou zimnici, zdržel se až do jara roku 1890. Přes Mexiko, USA a Německo se vrátil do Prahy a na podzim byl zpět v Rusku, tentokrát v Astrachani, kde se zdržel do léta 1894. Šroglovi se sice v Rusku dařilo – učil a koncertoval, zároveň zde měl i mnoho přátel –, ale jeho neklidná duše ho táhla dále na východ. Chtěl projet Asii a koncertovat všude, kde to půjde. Lodí odplul přes Istanbul, Port Said, Aden a Kolombo do Penangu a dále do Batávie. Původně měl v úmyslu se zde zdržet jen krátce, podle toho, jak se mu bude dařit, protože jeho cílem byly další destinace jako Kambodža, Manila, Hongkong, Šanghaj a Japonsko. V Batávii si ale zvykl, dařilo se mu dobře, získal mnoho přátel, a i když podnikal různé cesty po světě, včetně cest domů do Čech (nejdéle byl pryč v letech 1910–1919, kdy žil v Čechách), vždy se do Batávie vracel a prožil zde velkou část svého života. V Batávii i zemřel necelé tři týdny po svých 62. narozeninách.
Do sbírek Náprstkova muzea se jeho předměty dostávaly postupně během celého 20. století až do dnešních dnů. Některé již za jeho života, většina ale až po jeho smrti prostřednictvím jeho sourozenců a později jejich dětí.
1 Více viz Dagmar POSPÍŠILOVÁ – Dagmar WINKLEROVÁ (eds.), V zemi durianů. Životní osudy muzikanta Jozy Šrogla (1861–1924), Praha 2023.
Obr. 16.2: Sanská
skalní rytina
Úlomek břidlicové
horniny, d. 15,8 cm, š. 14,2 cm; Sanové, Jihoafrická republika, 19. století; inv. č. 7114
kapitola XVI.
Další zajímavou osobnost mezi původci afrických sbírek Náprstkova muzea představuje Holubův současník Antonín Stecker (1855–1888), jenž se po vystudování zoologie na Univerzitě Karlově věnoval arachnologii a po získání doktorátu v roce 1877 odjel na studijní pobyt na německých univerzitách. Následně odcestoval do Libye a Egypta. Roku 1882 se pokusil proniknout na území tehdy samostatného etiopského království Kaffa, jehož ale nikdy nedosáhl kvůli válce mezi vládci etiopských provincií Godžam a Šoa. Stecker byl zajat vojsky vládce Šoy a pozdějšího etiopského císaře Menelika II. (císařem Etiopie 1889–1913). Když byl po čase v roce 1883 propuštěn, věnoval se výzkumům právě v provincii Šoa. Po několika měsících Stecker opustil Etiopii, aby na domácí půdě zpracoval výsledky svých výzkumů. Vedle řady článků, doprovázených vlastními kresbami, po sobě zanechal i soubor předmětů, které dostal darem od Menelika a od císaře Jana IV. (etiopským císařem 1872–1889) a které jsou dnes s příslušnou korespondencí uloženy v Náprstkově muzeu.
Během svých afrických cest Antonín Stecker shromažďoval předměty etnografického charakteru pro Vojtu Náprstka a jeho České průmyslové museum. Ke sběratelské činnosti v Libyi ve prospěch muzea přesvědčil i několik svých přátel – například německého geografa Gerharda Rohlfse (1831–1896)
Obr. 13.16: Závěs, kalaga
Bavlněné plátno, kov, flitry, sklo, kladená výšivka, v. 28,5 cm, š. 29,5 cm; Barma, 2. polovina 20. století; inv. č. A 17668
Tradiční buddhistické plastiky z Barmy a Thajska se podařilo získat v 80. letech 20. století, od soukromých osob, ale také převodem z Moravského zemského muzea,16 kde mimoevropské umění tvořilo součást nejstarších muzejních sbírek. Na samém konci 80. let se zajímavým přírůstkem do thajské sbírky stal soubor 40 frotáží s buddhistickými náměty.17 A 90. léta pak představují
16 NpM, přír. č. 38/[19]88.
17 NpM, přír. č. 62/[19]89.
Obr. 14.19: Živůtek, součást ženského oděvu
Hedvábí, bavlna, textilní aplikace, výšivka, zrcátka, kov, d. 48 cm, š. 33 cm; Indie, Madhjapradéš, Baňdžárové; inv. č. 13674
Obr. 14.20: Plastika, žena s dítětem Terakota, v. 10 cm; Indie, Bengálsko, polovina 20. století; inv. č. A 820
DĚJINY NÁPRSTKOVA MUZEA II.
Pavel Onderka | Adéla Tůmová | Klára Woitschová (eds.)
V roce 2024 vydalo Národní muzeum, Václavské náměstí 1700/68, 110 00 Praha 1 – Nové Město
Vědecká redakce: Klára Woitschová Jazyková redakce: Michal Švec Resumé: Pavel Onderka
Grafická úprava: Kamil Schuster
Tisk: Tisk Centrum, s.r.o.
608 stran
ISBN 978-80-7036-846-6 (print), ISBN 978-80-7036-847-3 (pdf)
www.nm.cz
