PÝCHA

Omálokterém hříchu se v dějinách popsalo tolik papíru jako o pýše. Jsou pro to dobré důvody. Vždyť právě hřích pýchy v podobě neposlušnosti a nedůvěry podle Bible připravil člověka o jeho nenalomený vztah s Bohem. Když prarodiče lidského rodu uvěřili prolhanému hadovi, zatoužili po bohorovnosti a pojedli ze stromu poznání dobrého a zlého, vrazili klín mezi celé stvoření a jeho Stvořitele. Ve stejné chvíli, kdy se takto Adam a Eva neuváženě odstřihli od samého Pramene života, rozbili i harmonický soulad mezi sebou navzájem a na celé stvoření uvrhli prokletí zmaru a bolesti. Dobrý svět, který vzešel z Hospodinovy ruky, mrknutím oka rozpraskal, jako když v nepozornosti umístíme rozpálenou poklici ze skla pod proud studené vody. Svět si sice udržel svůj tvar, ale proměnil se téměř k nepoznání od původní představy nebeského Umělce. Pokušení pýchy se stalo branou, která umožnila silám zla a destrukce vkročit do tohoto světa a jako rakovina prorůstat původně zdravou tkání univerza.

Pýcha je první položkou na seznamu sedmi tzv. kardinálních hříchů. Latinské slovo cardo označuje dveřní čepy – panty, řekli bychom dnes. Prohlásíme-li o některém hříchu, že je kardinální, pak tím vyslovujeme přesvědčení, že tento hřích nutně plodí hříchy další. Podle soudu mnohých teologů je právě pýcha (často ve spojení se žádostivostí) tím hlavním kořenem, ze kterého následně vyrůstají i další provinění proti Bohem danému řádu. Má to své opodstatnění. Pozorný čtenář prvních kapitol Bible se jistě někdy musel pozastavit nad tím, že ne až později, ale již v rajské zahradě Eden se člověk (hebr. adam) setkává s protibožskou silou. Přítomnost hada, kterého Bible na jiném místě ztotožňuje se satanem, naznačuje, že zlo zde bylo již před člověkem. Tento pokušitel byl podle některých výkladů Izajášova a Ezechieolova proroctví původně vysoce postavenou nebeskou bytostí, která však – podobně jako Adam – zneužila své svobody a proti Bohu se vzbouřila. Za trest byla pro svou pýchu svržena z nebe na zem…

Pýcha coby hřích par excellence má svůj protějšek v pokoře. I ona je kardinální. Velký středověký učitel církve Tomáš Akvinský ji považoval za ctnost všech ctností. S pokorou jako lékem na pýchu je však radno zacházet obezřetně. V reakci na pýchu coby hřích nadhodnocení bychom snadno mohli sklouznout k opačnému extrému. Bylo by zajisté zkratkovité v hávu domnělé pokory vyzdvihovat vlastní podhodnocování se. Zvláště v některých církevních kruzích totiž můžeme být svědky toho, že se podceňování se a nedostatek sebevědomí vydává za ctnost. „Být sklíčen, pokořen, ležet v prachu – to je první a poslední podmínkou, na niž se váže milost ctižádostivého Orientálce v nebi,“ napsal mj. v reakci na sklíčenou bázlivost křesťanů německý filosof Friedrich Nietzsche. Pokud však chceme žít ve světle poznání, že „Bůh se staví proti pyšným, ale pokorným dává milost“ (Jk 4,6), jak naplnit tuto podmínku Boží milosti? V biblické knize Numeri je považován za nejpokornějšího ze všech lidí, kteří byli na zemi, Mojžíš. Tato skutečnost naznačuje, že pokorný člověk nutně nemusí být nějaký uťápnutý tichošlápek! I někdo, kdo si o sobě příliš nemyslí, může být smělou vůdčí osobností. Vlastně si lze jen velmi těžko představit biblického hrdinu „podle Božího srdce“, který by se nevyznačoval zejména hlubokou pokorou. Vždyť i Ježíš byl tichý a pokorného srdce. A vzpomeňme, jak si nenechal ustrašeně líbit, když ho voják při výslechu u velekněze nespravedlivě udeřil do tváře. Ježíš sám nás vyzývá, abychom se učili přímo od něj. Pokorný člověk si je vědom vlastní hodnoty a jedinečnosti. Zároveň se ale nevyvyšuje nad Pána Boha a nepohrdá druhými lidmi. Je si vědom svých schopností a kladných vlastností, ale také své nedokonalosti a závislosti na odpuštění druhých a Boží milosti. Je si plně vědom svých darů, ale současně se dotazuje na Boží vůli. Když tedy žalmista vyznává, že Hospodin „pokorné vede cestou práva“ a „pokorné učí chodit po své cestě“ (Ž 25,9), pravděpodobně je to hlavně z toho důvodu, že pokorní se – na rozdíl od jiných – nechají po této cestě vést. příště: Nečistota

Mgr. VÍT HLÁSEK, M.Th.

Je kazatelem Sboru Církve bratrské v Praze 4 – Jižní Město. Vyučuje církevní dějiny na Evangelikálním teologickém semináři. S manželkou Markétou vychovávají syna Jáchyma. Společně se rádi toulají po Jizerských horách.