PRVNÍ UKÁZKA Sluneční paprsky otevíraly Stanovy oči. Se stále přivřenými víčky se natáhl po druhé rozečtené knize. … „Měls to radši přinýst!“ praštil rukou o desku stolu, za kterou seděl muž. Muž se opatrně zvedal ze židle s úmyslem odejít. „Utíkáš?“ zasmál se. „Snad se mě nebojíš?“ položil dlaň na mužovo rameno a přirazil ho zpátky na židli. „Já-á… d ej, dej mi ještě pár tý-týdnů, Edgare a…“ Přerušil ho hluboký sarkastický smích. Edgar po muži vystřelil přes stůl rukou a pevně ho chytil za límec kostkované košile. Napjaté ticho přerušoval tentýž Edgarův smích. Všechny přítomné tváře se upínaly na dvojici mužů. Edgarův hlas zvážněl: „Myslel jsem si, že si čestnej muž,“ mluvil pomalu, „chtěl jsem to vyřešit v klidu,“ už pozvolna zvyšoval hlas, „jenom že ty, ty sis to prostě musel vybrat po zlim, že ano? Sakra, já ti nechci ubližovat. Myslíš, že mě tohle baví?!“ řečnicky se odmlčel. „No, vlastně...“ Edgar protáhl široce koutky úst a praštil mužovou hlavou o stůl. Muž tiše zaúpěl. Během toho, co si otíral zakrvácený nos, obešel Edgar stůl a postavil muže na nohy. „Nebudeme tu špinit podnik, viď, že ne?“ strkal ráznými šťouchy mužovo motající se tělo ven ze dveří. Edgar odhodil láhev whisky a na vyprahlém plácku osvětleným pouze světly z hospody poslal muže pravým hákem k zemi. Pozoroval, jak se válející se muž pokouší zvednout na všechny čtyři a protřepával si zápěstí připravené k další ráně. Počkal, než se muž vzchopil. Stál od něj asi metr a půl a díval se mu vyčítavě do očí. Udělal směrem k muži
2
dva krátké kroky, sklonil hlavu, díval se na špičky svých bot a zadumaně pokyvoval hlavou nahoru a dolů. „Měls to přinýst.“ pronesl Edgar znovu ta slova. Chytil muže za rameno a druhou rukou mu uštědřil ránu do břicha. Strčil ho a svalil ho na záda. Muž se už nepokoušel zvednout, překulil se a popadal dech ve studené hlíně. Edgar si k němu kleknul, muž k němu s viditelnou bolestí otočil hlavu. „Já-já to budu mít, je-jen to nemám t-teď, ale-a-ale…“ „Ale-ale co?“ řekl hlasem, jako by chtěl utěšit malé dítě. „Máš to teď?“ zvedl obočí. Muž na zemi nesouhlasně zatřásl hlavou. Edgar sepnul rty. „Přesně tak!“ zvednul se a kopnul muže ještě jednou do břicha. „Neskončili jsme.“ nahnul se k němu, aby si byl jistý, že ho slyšel. Edgar popadl láhev whisky a odcházel pryč do tmy noci s hlavou vztyčenou. Nemusel se ohlížet, aby viděl lidi těsnající se ve dveřích, kteří chtěli důkladně vidět celou potyčku, jež se strhla před jejich očima, ale z dostatečně velké vzdálenosti, aby se náhodou nestali její součástí. Všichni stáli jako přikovaní, hleděli na ztrácejícího se Edgara a svíjejícího se muže. Nikdo mu ale nepřišel na pomoc, snad ze strachu, že by je mohl potkat stejný osud. „Ten bastard.“ Stan odložil knihu a horlivě se oblékal. „To musím zapít.“ Zabouchl dveře od svého pokoje a sešel po schodech dolů do jídelny. „Dám si whisky.“ ukázal na jednu z ošetřovatelek. „To se obávám, že nebude možné, pane Stanley, ale mohu vám nabídnout kávu.“ mile se usmála. „Nebude možné? To jako fakt? Připadám vám jako neplatící zákazník? Tohle je vážně mizernej podnik. Jednu whisky, prosím, nebudu to opakovat.“
3
Ošetřovatelka si odhrnula vlasy z čela a slíbila Stanovi, že mu ji přinese a zmizela za dveřmi. Stan se procházel po místnosti, jako by mu patřila. Na všechny hleděl významným pohledem a nesl se jako páv. Po několika kolečkách chůze po místnosti si sedl k jednomu stolu. „Tak kde to vázne, sakra?“ zakřičel netrpělivě. Za okamžik se ošetřovatelka vrátila se sklenkou zlatavé tekutiny v ruce. „Prosím.“ podala mu ji. „Vezmu si to ven.“ kývl na ni. Sedl si na verandu a usrkával whisky. Vychutnával si její kouřové aroma dubových sudů. Ranní rozjímaní přerušil příchod hubeného mladíka. „Ahoj.“ přisedl si ke Stanovi. „Čau.“ Stan se na něj ani nepodíval. „Jak to jde?“ „Na nic.“ „Jo.“ vzdychl mladík, přetahoval si rukávy přes dlaně a zatínal je v pěst. „Seš v pohodě?“ zeptal se Stan. Mladík hlasitě oddychoval. „Jo. Jen …“ vyzvracel se přímo Stanovi pod nohy. „Do háje! Hej!“ zavolal směrem do budovy. „Chlapci není dobře.“ Přiběhli dva ošetřovatelé a odvedli mladíka pryč. „Tak jsme tu zase jen ty a já.“ promluvil Stan k poloplné sklence a pozvedl ji k ranní obloze. Dopil tekutinu a odebral se dovnitř s požadavkem celé láhve whisky. „Dobře, přinesu vám ji, ale už je snídaně, tak se nejdříve najezte a vezměte si prášky.“ odvětila ošetřovatelka. „Jaký prášky zase?“ zoufale se na ni podíval. „Musíte si brát každé ráno prášky.“ „Já musím leda tak kulový, milá zlatá.“ ohradil se Stan.
4
„Vezmete si ty prášky a já vám přinesu, co chcete, dobře?“ zvýšila hlas. „Fajn.“ odsekl vznětlivě Stanley. Stan se motavě procházel po venkovním areálu se skleněnou láhví bez etikety svěšenou u kolen. Překračoval nohu za nohou, až náhle upadnul a natáhl se na travnatou zem. Ležel se zavřenýma očima a nechával sluneční žár dopadat na svou tvář. Palec ruky měl položený na hrdle láhve, aby nevytekla. Po chvíli pocítil, jak ho něco zastínilo. Křečovitě otevřel oči. Sedl si k němu ten samý mladík, kterého potkal prve na verandě. „Ty vole, už je ti dobře?“ Stan se zvedl a opřel se o lokty. „O čem to mluvíš?“ promluvil mladík nečekaně vysokým hlasem. Stan si opět lehl a zavrtěl hlavou. „No, jak ses pozvracel.“ „Na to si nevzpomínám.“ naklonil mladík hlavu na stranu. „Hm. A proč, sakra, mluvíš tak divně?“ uchechtl se. „Stane?“ mladík se dotčeně narovnal. „Co?“ znejistěl Stan. „Jsi v pořádku? To jsem já, Matylda. Chtěla jsem se zeptat, jestli si se mnou nechceš udělat piknik.“ usmál se mladík. Stan se na něho znovu podíval pobaveným pohledem. „Asi nejsem ten, koho hledáš.“ Stan se pokoušel potlačit smích. „A kdo teda jsi?“ řekl se slzami v očích. „Někdo kdo se chce opít.“ „Oh, aha. A mohu se k tobě připojit?“ „Radši piju sám, ale když budeš mlčet, tak můžeš zůstat.“ „Dobře.“ usmál se mladík a lehl si do trávy vedle Stana tak, že se téměř neznatelně dotýkal hřbetem své ruky Stanova stehna. Ten se koutkem oka na mladíka podíval a nedůvěřivě se od něj odsunul dál. V nepravidelných časových úsecích usrkával z láhve. Po každém napití zavřel oči a vní-
5
mal, jak se mu ohnivá voda řítí do břicha. Jeho pozvolné nádechy a výdechy si pohrávaly s medovou tekutinou ve skle položenou na jeho pupíku. Ukolébávaly ho, až stisk ruky povolil a obsah se chystal na útěk, který mu překazila pohotová reakce mladíka. Díval se na Stana a něžně ho políbil na tvář. S úsměvem pozoroval, jak se potápěl do snění. Před odchodem se Filip ještě napil z láhve: „Hm, jablečný džus.“
6
DRUHÁ UKÁZKA Seděli na dřevěné lavici před prosklenou zdí ve společenské místnosti. Z vlasů jim stále skapávaly kapky deště na suché oblečení. Filip se díval na Stana, jak mu cukají koutky, které chtěly viditelně vyjádřit štěstí odrážející se ve Stanových očích. Filip pootevřel ústa, ale nevydal ani hlásku, jako by mu zmizel z plic všechen vzduch. Prsty mu bělaly, jak zatínal nehty do dlaní. „Ahoj, hoši. Berou?“ přicházel k nim šedivý muž v zelených kapsáčích a vestě. Muž sevřel pěsti nad sebou, jako by držel prut a máchnul před sebe. „Ale ne, tam jsem to dát nechtěl, no nevadí. Co už jste chytili?“ přisedl si k nim. „Ehm, jednoho okouna a kapříka.“ opětoval mu Stan úsměv. „A pouštíte?“ „Jo, jo.“ „Já taky, já to pak nejím, je mi jich líto.“ Muž upřeně koukal na stejné místo na podlaze několik minut, když ho vyrušil nenadálý hluk. „Plašíte mi ryby!“ začal křičet na dva muže. Muži stáli nad stolem a okolo nich byly poházené karty. Jeden z nich povalil židli svým rychlým vstáním. „Jsi švindloval!“ hulákal ten, který shodil židli. „Ne!“ praštil o stůl druhý. „Jen neumíš prohrávat!“ „Vždyť jsem to viděl, žolíka jsi měl jen jednoho!“ „Tys mi koukal do karet?!“ Muž opírajíc se o stůl zkameněl, ale pak mu v očích vysvitla naděje: „Takže jsi švindloval?“ „A tys mi koukal do karet! S tebou už nehraju.“ odhodil karty po desce stolu a odešel. „To je teda klid na rybách, vám povím.“ kroutil hlavou rybář. „S takovou nic- hele, ryba!“ vyskočil z lavice a začal
7
namotávat vlasec. „To bude macek. Vidíš, jak se mrská? Kapřík. Podej mi podběrák.“ Stan se otočil k Filipovi a ten mu podal pomyslnou síťku. „A kde mám ten peán?“ prohmatával si kapsy a z náprsní kapsy vyndal peán, kterým následně vyndal rybě z pusy háček. „Vyblejskneš mě?“ držel kapra výstavně v náruči. Stan si vytvořil z palců a ukazováčků obdélník a pokrčil horní ukazováčky. „Cvak. Mám to.“ řekl Stan. „Díky. Tak plav, rybičko, plav.“ kleknul si na zem. Filip se pobaveně usmíval. „Hele nemáme dneska sezení?“ poklepal Stanovi na rameno. „Je neděle? Jo, po obědě.“ „Dobře, co budeš dělat do tý doby?“ Stan pokrčil rameny: „Asi si budu číst.“ „Jo. Já asi taky.“ přidal se Filip. „Ty čteš?“ zajímal se Stan. Filip schoval rty a sklopil zrak: „No jo, něco jsem teď začal.“
8
TŘETÍ UKÁZKA Kůň se rozběhl jako o závod a s každým povzbuzením zrychloval. Od kopyt se prášilo a za vzdalujícím se párem vznikala malá písečná bouře. Město bylo v nedohlednu. Kůň postupně zpomaloval do klusu. Přijížděli k Druhé straně. Cesta, kterou jeli, byla pouze pomyslná trasa proplétající se kamenitou krajinou mezi bledými stromy. Na východ od jejich pouti se rozpínala Bezejmenná propast. Před lety si tam hrála parta dětí, mezi nimi byl i Nemluvka Mo. Ostatní kluci ho neměli rádi, posmívali se mu a jejich nejoblíbenější činností bylo si stoupnout okolo něho do kruhu a házet si s ním ze strany na stranu nebo mu držet hlavu v kádi s vodou. Říkali mu, že nemá jméno, protože jim ho přeci nikdy neřekl, jediné, co říká, je „mmm“. Mo měl mozkovou vadu, která mu mimo jiné neumožňovala mluvit. Mezi sebou mu říkali Nemluvka Mo, nevěděli, jak se doopravdy jmenuje. Mo mu vymysleli, kvůli zvukům, co vydával. Na něj však pouze pokřikovali „Hej ty“ nebo mu nadávali. Ale on jen zoufale toužil mít přátele a raději byl s nimi, než aby byl sám. Stáli takhle nad roklí a soupeřili, kdo plivne dál. Mo se skvěle bavil, dokonce plivnul nejdál ze všech, to ale nejsilnějšího kluka party nepotěšilo. Vztyčil se nad Mo jako obr, plivl mu do tváře a chytil ho za límec. Zvedl ho do vzduchu a otočil se s ním o devadesát stupňů. Mo začal kopat nohama, když si uvědomil, že se pod ním pevná zem nachází až po několika stech metrech. Chlapci se na obra zděšeně podívali, ale nikdo si nedovolil promluvit. „Flusnuls daleko.“ Mo slzivě zasténal. „Tak flusni znovu!“ křičel mu do tváře. „Flusni znovu! Hned!“
9
Mo nic nedělal, jen přelétal pohledem mezi ním a vrstevníky v pozadí. „Dělej!“ Mo plivnul před sebe. Slina se zachytila na obrově tričku. Mo měl mokrý obličej od slaných potůčků. Obr sklonil hlavu, aby se podíval na stékající tekutinu po jeho oblečení a usmál se, uvnitř ale nepřestal soptit. „To tričko jsem měl rád, měls mířit na kalhoty.“ Povolil stisk. Mo nestihl vydat hlásku. Plaval vzduchem a potápěl se stále hlouběji. Všechen strach ho opustil, hleděl vzhůru. Ne na obra, ani na chlapce, ani ne na nebe, hleděl vzhůru. Cítil volnost a klid, svobodu. Ten den zemřel chlapec, co neměl jméno, propast díky němu však získala to své. Bezejmenná propast.
10