Znamení koně Kristýna Komárková
KAPITOLA 16
Seděla jsem v kuchyni u stolu a vychutnávala si chvíli klidu. Ještě z účtárny jsem byla zvyklá dopřávat si každé odpoledne jeden šálek hořké černé kávy. Vždycky jsem se na chvíli zastavila a odpočívala. Jak tak roky plynuly, začínala jsem si všímat, že i sil ubývalo. Holt jsem už nebyla nejmladší! Přesto jsem pořád uvnitř sebe cítila jakýsi hnací motor, který mě pořád poháněl kupředu. Ráno vstát, nakrmit zvířata. Vychutnat si snídani – horké našlehané mléko a chleba s máslem. Teď, když tu byla Emička na prázdniny, tak s ní prohodit pár vět a dozvědět se o ní více informací. Jak už ona vyrostla! Měla jsem celkem tři vnoučata, ale Emičku, možná proto, že byla děvče, nebo možná proto, že byla Petrova, sama nevím, ale měla jsem ji nejraději. V některých věcech mi připomínala samu sebe. Ovšem já jsem neměla možnost volby, jakou má ona. Nezáviděla jsem jí, naopak, přála jsem jí to. Byla jsem ráda a vděčná za její úspěchy a ve všem ji podporovala. Napila jsem se lahodného černého moku, když v tom zvenku slyším: „Babičko, babičko!“ Ema. O pár vteřin později udýchaně doběhla až do kuchyně. „Emičko, Kriste pane, co se děje?“ Vyhrkla jsem na ni. Rázem mi při tom pohledu poskočilo srdce, jak jsem byla vyděšená. „Musíš se mnou ihned do stáje!“ Řekla ještě celá udýchaná. Do stáje? Zbláznila se? Myslela jsem si, že když jsem jí řekla pravdu. Pravdu, o které jsem více jak čtyřicet let mlčela, tak už mě k tomuto kroku nebude nikdy přemlouvat. „To ne, nikam nejdu!“ Řekla jsem rozhodně. „Musíš, jde o život!“ Zněla vylekaně. „O jaký život?“ Nechápala jsem. „O život nás všech!“ Vydechla. Pořád jsem nechápala. Co
2
se tam panebože jenom mohlo stát?! Celá jsem ztuhla, zkameněla. Ona pokračovala: „Babi, on tě pořád ještě miluje! Tak na nic sakra nečekej a pojď se mnou!“ Ve mně hrklo podruhé. Vladimír! On umírá! Najednou jsem nepřemýšlela, všechny emoce, činy, předsudky, morálka, vše šlo stranou! A já si to rychlostí blesku spolu se svojí vnučkou štrádovala přes louku až tam! Na jeho statek. Místo, kde jsem nebyla více než čtyřicet let! Místo, kterému jsem se vyhýbala jako čert kříži. Místo, kolem kterého, když jsem procházela, tak mi pukalo srdce. Vletěly jsme do stáje. Ležel úplně na konci na dece. Přidala jsem na kroku a byla během chviličky u něho. Ztěžka jsem klekla na kolena. Vzala jsem jeho tvář do svých věkem scvrklých rukou a utírala jeho zpocené chladné čelo. Podíval se mi do očí. Já jsem ztěžka polkla. Náš zrak se setkal. Z očí mi začaly stékat slzy, on se na mě usmál a vydechl úlevou „Tak si přece jenom přišla…“ „Ano, přišla!“ Špitla jsem směrem k němu. Hrdlo jsem měla sevřené. „Musíš se o ni postarat, musíš jí pomoct na svět…“ Koktal ze sebe Vladimír, který ležel na dece, na boku. Mrkla jsem směrem ke klisně s obrovským břichem. Ležela také na boku a ztěžka oddechovala. Vzpomněla jsem si na chvíli, kdy jsem tu stála úplně poprvé. „Já to ale sama nedokážu, ne bez tebe…“ Šeptla jsem, na posledním slovu se mi zlomil hlas. Vladimír z přemáhání všech svých sil nadzvedl svoji dlaň, která se spojila s tou mou. Jeho dotek! Jak dlouho jsem já necítila horkost jeho pohlazení?! Naše ruce si našly cestu k děloze černé klisny. Jemně jsem mu pomáhala. Jedním pohybem byly spojené ruce v ní, uvnitř. „A teď tahej!“ Zavelel rozhodně jako tenkrát. A tak jsme společně tahali, táhli, až najednou byly ro-
3
zeznatelné obrysy malého, slepého hříběte. Nejprve kopyta, potom nožky. Jako bych se vrátila do svých osmnácti a rodila svoje první hříbě. Byla jsem opět dojata, ano, jako tenkrát. „Pozor, odstup!“ Opět křikl. Poté si zpátky lehl na deku, aby nabral sílu, přitom se dotknul svého bolavého boku. Já jsem jedním plynulým krokem byla u hříběte, které bylo špinavé a celé od krve. Zavelela jsem do davu: „Doneste vodu, rychle!“ Mrkla jsem opět směrem k Vladimírovi. A jako tenkrát naše oči byly zasypané slzami. Nechala jsem je tam. Nechala jsem je stékat dolů po tváři. Jakmile jsem měla nachystané vědro s vodou, pomalu a starostlivě jsem hříbě omývala. Vzpomněla jsem si na dobu, kdy jsem poprvé omývala ve vaničce svého prvního syna. Byla to jedna z těch šťastných vzpomínek, kterých ale, bohužel, v té době bylo jako šafránu. Vladimír celou tu dobu ležel na dece, hrudník se mu dmul nahoru a dolů. Pozoroval mě, v očích stále slzy dojetí. Nahlas a ztěžka oddechoval. Když už bylo hříbě čisté, pohladila jsem po hřívě i statečnou matku. Mrkla jsem jí do očí a pošeptala: „Byla jsi statečná!“ Poprvé jsem se otočila dozadu. Za mnou pořád stál hlouček přihlížejících lidí. Mezi nimi byla i Emička s Vladimírem nejmladším. On stál za ní a objímal ji zezadu. Byl to krásný pár. Oba měli ve tváři dojetí. Emička si hřbetem jedné ruky otírala slzy, ve druhé držela fotoaparát. Bylo vidět, že je v šoku. „Vezměte ho do postele, je unavený, musí odpočívat!“ Zavelela jsem do davu a ukázala přitom na Vladimíra, který oddechoval na dece. „Nikam nepůjdu!“ Stál si tvrdohlavě za svým. Jak se tak koukám, tak se za těch čtyřicet let nepoučil a zůstal stejně paličatý jako kdysi. V duchu jsem se usmála. Můj nespoutaný rebel! Šla jsem k němu blíž a vzala jeho obličej do dlaní.
4
On se na mě dlouze a něžně díval. Jeho pohled mě doslova propaloval zaživa. „Zvládla si to…“ Zašeptal. „Ne já, my jsme to zvládli, společně.“ Dodala jsem. Mu začaly z očí téct slzy. Jednu se mi podařilo chytit ukazováčkem. „Kde si celou tu dobu byla?“ Zeptal se mě jemně, přitom kroutil hlavou. „Přímo naproti, jako vždy.“ Řekla jsem něžně. „Tak proč si nikdy za mnou nepřišla?“ Kroutil nechápavě hlavou. „Ale já se o to snažila, před dvaceti roky. Ale tys mě neposlouchal, ignoroval!“ Najednou se mi zlomil hlas. A ta vlna lásky a euforie nahradila zloba, zášť, provinění, výčitky svědomí. Chtěla jsem vstát a odejít, ale on mě chytil za paži. „Počkej! Je to už tak dlouho a stalo se toho tolik…byl jsem hlupák, přiznávám. Ale byl jsem naštvaný, zlomila si mi srdce!“ Řekl nejprve mile. Poslední větu ale dodal jedovatě. „Ano, já vím, nechovala jsem se zrovna nejlépe. Ale udělala jsem to všechno jenom kvůli tobě. Rozumíš, jenom pro tebe! A myslím si, že čtyřicet let pykání a utrpení je docela velká a spravedlivá odplata…“ „Kvůli mně?!“ Zeptal se nechápavě. Dlouze mi přitom hleděl do očí. „Ano, všechno jsem to dělala jenom pro nás dva. Bála jsem se, že tě ztratím! Že tě neuvidím pět let! A místo toho jsem čekala skoro pětkrát tak dlouho…“ Na posledním slově se mě opět zlomil hlas. Dala jsem si ruku před ústa a začala nahlas vzlykat. On jen nechápavě kroutil hlavou. „Děti, prosím, nechte nás na chvíli o samotě…“ Řekl zmateně do davu. Během minuty jsme zůstali sami dva. „Já…“ Začal. „Já nevím, co ti mám odpovědět, jsem zmatený…“ Přemýšlel nahlas. „Nevěděl jsem to! Bral jsem to jako ponížení, hanbu!“
5
„I já se tak celé ty roky cítila. Cítila jsem vinu, obrovskou tíhu na srdci. Pocit, že za všechno, všechno to špatný můžu já! On mě využil, přísahám! On mě k tomu donutil!“ Vykřikla jsem v slzách. „Má lásko, má jediná lásko!“ Dlouze mě objímal v náručí. Plakali jsme, oba jsme hlasitě a nahlas vzlykali. Nad nespravedlností osudu, nad špatným rozhodnutím, nad naší paličatostí! Trvalo to skoro půl století! Skoro jeden celý lidský život! Co by se stalo, kdybych přišla pozdě?
6