L ucia Paitlová
Dveře slabě zavrzaly a postava v místnosti se za tím zvukem ohlédla. „Jdi pryč!“ vykřikla zoufale mladá žena. „Elein, to jsem já, Alan. Co tady děláš? Prosím, slez z toho okna!“ oslovil ji opatrně a pro jistotu zůstal nehybně stát na místě. Věděl, že jediný špatný pohyb by mohl všechno pokazit. Srdce mu bušilo jako splašené a oči se upíraly na tenký parapet, kde Elein stála, jako by balancovala na hraně propasti. „Nech mě být! Vůbec ničemu nerozumíš! Já už nemůžu dál!“ vykřikla zoufale, oči opět upřené na zem několik pater pod ní. „Elein, poslouchej mě, prosím! Slez dolů z toho okna a promluvíme si. Určitě to není tak zlé. Pomůžu ti!“ Snažil se, aby jeho hlas zněl klidně a aby na sobě nedal znát paniku, která ho zachvacovala. Využil toho, že se nedívala, a tiše vykročil jejím směrem. Parkety pod jeho nohou však zaskřípaly a ona se poplašeně ohlédla. „Nepřibližuj se, nebo skočím!“ varovala ho přiškrceným hlasem plným obav a zoufalství. „Uklidni se, Elie! Zůstanu tady a ani se nepohnu, pokud chceš. Ale prosím tě, mluv se mnou!“ zaúpěl. „Chci ti pomoct. Řekneš mi, co tě trápí?“ naléhal a doufal, že se mu otevře. „Proč by tě to mělo zajímat? Jsem jen jedna ze stovek žen v mé situaci. Proč bys mi chtěl pomáhat?“ nechápala. Připadala si ztracená, bezcenná a zoufalá. Nevěděla, kudy dál, a jedinou úlevu od těch trýznivých myšlenek viděla tam dole, v té hloubce pod sebou. Nikdo ji nepotřeboval. A kdyby věděli, co se jí stalo... nesnesla by jejich opovržení. Sama sebe nenáviděla – tak proč by to jiní měli cítit jinak? Pověděli
2
by jí jen to, co už věděla: že si za to může sama. Byla lehkomyslná, neopatrná... a jen doplatila na svou nerozvážnost. „Jsme přátelé, pamatuješ? Tu noc před Vánocemi...“ „Nemluv o tom!“ vykřikla dřív, než jí stihl připomenout cokoliv dalšího, co jí ta noc vzala. „Nepřipomínej mi to! Ty to nevíš... nechci na to myslet! Už ne!“ její hlas se zlomil v téměř hysterickém výkřiku, noha jí nebezpečně klouzala po hladkém parapetu. „Dobře, nemusíme. Promluvme si o něčem jiném. Co prázdniny? Byla jsi doma, ne? Tvoji rodiče byli určitě šťastní, že jsi zpět. Jak by se asi cítili, kdyby se ti něco stalo? Mají tě rádi, Elein, stejně jako mnoho dalších. Myslíš, že by si odpustili, kdyby ti nepomohli? Stejně jako já...“ Poslední slova vydechl téměř neslyšně, zatímco jeho mysl přemýšlela, jak ji dostat dolů z okna, pokud nesleze sama. „Elein, prosím, nedělej to! Pojď dolů!“ znovu naléhavě zopakoval svou prosbu a opatrně se přiblížil. Nepozorovaně se dostal až k ní a bez váhání ji pevně chytil za ruku. Překvapením sebou mírně trhla, ale neodtáhla se od něj, za což jí byl vděčný. Podívala se na něj smutnýma očima. Jeho pohled připomínal temné, nekonečné tunely, teď však naplněné strachem a hlubokým smutkem. Pod jeho tíhou se podvolila a nechala si pomoct slézt z okna. Pevně ji zachytil ve svém náručí těsně předtím, než se sesunula k zemi. Byla bledá a celá se třásla. Tvář si schovala do jeho kabátu, který okamžitě nasákl horkými slzami. Alan cítil, jak mu srdce buší až v krku, přesto ji držel jemně, jako by se bál, že by prudší pohyb mohl způsobit, že se zlomí. „To bude v pořádku, Elie… uvidíš,“ zašeptal a snažil se, aby jeho hlas zněl pevně a přesvědčivě. „Najdeme řešení. Ale tohle… tohle není cesta.“
3
Se sevřeným hrdlem ji zvedl do náruče. Byla tak lehká a křehká… Opatrně ji odnesl do své pracovny a uložil ji na pohovku u zdi. Jakmile ji uvolnil ze své náruče, opět se celá roztřásla. Všiml si, že prsty měla ledové a rty téměř bezbarvé. Přikryl ji dekou, již měl po ruce, a zamířil ke stolu. Dal vařit vodu na čaj. Potřeboval zaměstnat ruce i mysl, jinak by se mu roztřásly stejně jako jí. S dvěma hrnky horkého nápoje se o pár minut později posadil vedle ní. Mlčky sledoval, jak si ohřívá ruce o hrníček a jak se její vzlyky postupně utišují. „Chceš si o tom promluvit?“ zeptal se opatrně. Jeho hlas ji zřejmě vytrhl z hlubokých myšlenek, protože sebou polekaně trhla. Věnovala mu prázdný pohled a neměla se k mluvení. Rozhodl se to tedy vzít z druhého konce. „Čekal jsem, že se dneska připojíš k diskusi. Místo toho jsi odešla.“ Bylo to spíš konstatování než otázka. Elein jen tiše pokrčila rameny. „Řekl jsem snad něco, co se tě dotklo? Něco, co tě dovedlo až…“ Nedokázal to dokončit. Při té nedávné vzpomínce mu přeběhl mráz po zádech. Co kdyby nepřišel včas? Nebo nedej bože vůbec? Udělala by to? Nechal své myšlenky zabloudit dál, než zamýšlel, dokud se neozval její slabý, roztřesený hlas. „Mluvil jsi o nechtěné odpovědnosti,“ připomněla mu. Přikývl a snažil se vzpomenout, co přesně na toto téma vykládal. „Ano, něco jsem o tom říkal. Nesouhlasíš s tím, že potrat není řešením jen proto, že dva lidé si nedokážou dát pozor?“ zamračil se a přemýšlel, co z toho ji mohlo tak rozhodit. Normálně, pokud by s ním nesouhlasila, by svůj protinázor klidně přede všemi vyjádřila. „Co když to není tak úplně jejich vina?“ zeptala se opatrně s pohledem upřeným do země.
4
Zoufalství čišící z každého jejího slova mu svíralo srdce. Nechápal, co má na mysli a jak jí pomoct. Věděl, že bude potřebovat víc informací, ale taky že se pouští na velmi tenký led. „Jak to myslíš, Elie? Na početí jsou vždycky potřeba dva, a když už k tomu dojde, měli by si být vědomi možných důsledků,“ řekl tiše… a pak mu to došlo. V ten okamžik doslova zamrznul uprostřed pohybu. „Myslíš nedobrovolný styk?“ zeptal se přiškrceně a celým svým bytím doufal, že tuto možnost popře. Musel se hodně přemáhat, aby se ovládl a nevylekal ji víc, než už byla. Elein jen mlčky sklopila oči a přitáhla si deku víc pod bradu. Snad se tím snažila víc zahřát, vytvořit si jakousi ochranu nebo se úplně ztratit. Možná všechno najednou. To mu jako odpověď stačilo a najednou mu její slova i chování od začátku roku začaly dávat smysl. Nechtěla mluvit o předvánoční noci… stalo se to snad právě tehdy? A k čemu přesně došlo? Potřeboval odpovědi. Potřeboval pochopit, v jaké je situaci, aby jí mohl pomoci. Ochránit ji… Ač by nejraději něco rozbil a řval jak na lesy, musel zůstat klidný. Kvůli ní. „Co se týče té diskuse...“ pokračoval v původním tématu tak klidným hlasem, jak jen dokázal. „Odešla jsi dřív, než jsme dospěli k určitému závěru,“ pronesl a čekal, zda se chytí. Nyní nesmí ztratit její důvěru. Když už by se ticho a napětí daly krájet, tázavě se na něj podívala a pobídla ho, aby pokračoval. Mírně si oddychnul, že na něj pořád reaguje. Teď už to jen nezkazit. „Ačkoliv jsme mluvili o tom, že je potrat v podstatě vražda, jsou případy, například i tento konkrétní, kdy je na místě k němu přistoupit. Nicméně...“ odmlčel se. Netušil, nakolik může bezpečně vyjádřit celý svůj názor. Stále nevěděl, co
5
přesně se stalo a v jaké situaci se nyní nachází. Co když řekne něco, co jí ublíží ještě víc? „Nicméně?“ opět přerušila tok jeho myšlenek. Jejich pohledy se spojily a on v ní mohl číst jako v otevřené knize. Nevydržel však do ní hledět dlouho a jako zbabělec uhnul první. Odkašlal si. „Nejsem žena, ale z praxe vím, jaké trauma takový čin způsobuje. Případné těhotenství je bezesporu dalším nezvratitelným otřesem.“ Na chvíli zmlkl a nechal ji zpracovat jeho sdělení. Chtěl, aby věděla, že tím, jak bude pokračovat, závažnost toho zločinu nijak nezpochybňuje. Když nejistě přikývla, spustil: „Znám ale také ženy, které se nikdy nedokázaly vyrovnat s tím, že své těhotenství ukončily. A obojí dohromady...“ nedořekl a soucitně se na ni podíval. Pokud jsou jeho domněnky správné, bude Elein potřebovat víc než jen teplou deku, čaj a pár slov na povzbuzení. „Jenže co má ta žena dělat?“ zvolala zoufale a nečekaně vyskočila z pohovky. „Má se každý den dívat, jak před ní vyrůstá dítě někoho, kdo jí zničil život?“ Přecházela po ztemnělé místnosti tam a zpět jako lev chycený v kleci. „To netvrdím.“ Jeho hlas byl pořád tichý, tentokrát však již trochu jistější. Bylo dobře, že v ní pořád zůstal její bojovný duch. Ten jí pomůže se z toho dostat. A on se pokusí o totéž. „Žena, která by si to dítě nechala, by si k němu podle mého názoru vytvořila negativní vztah. Ani by to nemuselo být záměrné. Podvědomě by si však svůj vztek na toho muže vylévala na nevinném dítěti. Možná se pletu, ale pravděpodobnost je velmi velká,“ vysvětloval trpělivě. „Tak co tedy?“ dožadovala se naléhavě odpovědi na svou původní otázku. Zastavila se těsně před ním.
6
Tentokrát pohledem neuhnul a taky se postavil. Byla tak bezbranná a ztracená. Opatrně, aby ji nevylekal, jí položil ruce na ramena. A i když sebou mírně cukla, neodtáhla se. Ne potom, co ji v hřejivé náruči odnesl do bezpečí. „Vím, že to není snadné, ale prvním krokem by mělo být nahlášení takového činu,“ pravil opatrně. Přesně věděl, že začne nesouhlasně vrtět hlavou, ale ani to ho nezastavilo. „Vím, že to nebude příjemné.“ „Řekli by, že si za to můžu sama! Jsi muž!“ V tu chvíli to znělo skoro jako obvinění, ale přešel to mlčky. „Copak nevíš, jak se společnost dívá na nás ženy? Žena má být především matkou a starat se o domácnost, má být doma u plotny a vyhovět každému mužovu požadavku. Žena nemá studovat a snažit se mužům vyrovnat. Je přece slabší a odedávna bylo její povinností starat se o děti a rodinu. Pokud se toho nedrží, musí za svou troufalost zaplatit.“ Bránila se tak vehementně, až mu to vyrazilo dech. „To už je přežitek, Elie. Muži a ženy jsou si rovni.“ Snažil se ji uklidnit, ale v duchu jí musel dát za pravdu. Situace ve společnosti stále nebyla taková, jaká by měla být. A pokud jde o násilí na ženách, lidé stále strkají hlavu do písku a dělají, že se jich to netýká. „Možná ve tvých očích, ale co ostatní? I kdybych to nahlásila a oni by mě vyslechli, k čemu by to bylo dobré?“ její hlas už byl tišší a zaznívala z něj rezignace a únava. „Existují prostředky, které mohou pomoci zabránit těhotenství,“ nabídl jedno z možných řešení. „Jenže se tomu nepovedlo zabránit a já jsem těhotná,“ přiznala nakonec a nedokázala se mu podívat do očí.
7