Za očima

Lucie Sára Havlíčková

Za očima

Anna

„Anno?“ Co… Co je?!

„Mám takový pocit, že tady spíš. Nechceš se na alespoň jednu přednášku vykašlat a prostě se jít chvilku domů prospat? Stejně z toho nic nemáš,“ hučí do mě Marie.

„Promiň, je toho na mně nějak moc. Ale jsem v pohodě! Tyhle vědomosti by mi mohly později zatraceně chybět,“ bráním se. „Nevíš, co před chvilkou říkal?“ Marie protáčí panenky a na čele se jí objevuje malá vráska, jako vždycky, když si s něčím láme hlavu. Na vteřinu se otáčí na doktora Volfa, který dál v klidu přednáší před plnou místností. Díky tolika lidem si alespoň neměl šanci všimnout, jak se mi zavírají oči, a přestávám vnímat.

„Říkal něco o problému dvojité empatie,“ odpovídá mi po chvilce Marie.

„Fajn, díky,“ kývu a dál už se raději nevyptávám. Někdy by mohla alespoň předstírat, že ji psychologie zajímá. Už jen proto, že je to jeden z nejtěžších oborů a já i Marie jsme musely obětovat hodně, abychom ho mohly studovat.

Od začátku studia na univerzitě nás na tomto oboru zbyla sotva polovina. Zkoušky jsou obtížné a ne že by byly nezvládnutelné, ale někteří se prostě rozhodnou, že je lepší to vzdát. Například spolužačka Erika tvrdila, že nemá zapotřebí se takhle trápit kvůli škole, a od té doby už jsme ji zkrátka neviděli. Já jsem ale připravená obětovat tomuto vzdělání všechno. Bylo by krásné stát se uznávanou psycholožkou nebo psychiatričkou. Ráda bych totiž po této škole pokračovala s atestací také v psychiatrii. Ohromně mě baví zjišťovat, jak funguje lidský mozek, a momentálně pro mě není nic přednějšího než tyto obory.

Doktor Volf dál pokračuje ve výkladu a já se snažím maximálně soustředit. Myslím tím alespoň tak, jak mi moje unavená mysl dovoluje. Poslední dny jsem moc nespala. Čekají mě důležité zkoušky, které nejspíš rozhodnou o tom, jestli se podívám do dalšího semestru. Je teprve dopoledne, a to už jsem měla tři černé kávy z bufetu, který míjím cestou na přednášky a zpátky.

Marie si prohlíží moje kruhy pod očima a drbne do mě loktem.

„Anno, s Danem jsme se domluvili, že my tři večer zajdeme do klubu, trochu se odreagovat. V kolik budeš chtít vyrazit?“ Ach, jak typické. Marie nechodí kolem horké kaše. Myslím, že by ji ani nenapadlo zeptat se mě, jestli tam vůbec chci jít. Prostě mi to oznamuje.

„Marie, vždyť máme zkoušky… To poslední, co teď potřebuju, je opít se v nějakém klubu. Sama jsi říkala, že by mi prospěl spíš spánek.“

Marie se ironicky ušklíbne. „To rozhodně. Jenže obě moc dobře víme, že když zůstaneš doma, spát nepůjdeš. Dan včera nemohl usnout, a když si šel do kuchyně pro sklenku vody, prý se u tebe zase svítilo! To učení tě jednou zabije!“

Dan je můj a Mariin spolubydlící. Dělíme se o nájem, protože ani jeden z nás nemá peníze na rozhazování a už vůbec na byt se třemi pokoji. Každý z nás obývá jeden, abychom měli trochu svého soukromí.

S Danem jsme nerozluční kamarádi už od dětství, proto jsme se rozhodli najít si společné bydlení, když jsme se dostali na vysokou ve stejném městě. Nejdřív jsem byla trochu proti, protože jsem věděla, že se bez svého psa nehodlá stěhovat. Bála jsem se, že budou všude chlupy, ale ukázalo se, že Danovi nedělá problém každý den vysávat. Asi po dvou měsících společného soužití jsme konečně našli člověka do posledního pokoje, právě Marii. Poznala jsem ji na společných přednáškách a zjistila, že také hledá bydlení. I když si občas nebere servítky, je to kamarádka do nepohody a vím, že se na ni můžu spolehnout.

„Víš, co by ti rozhodně pomohlo?“ pokračuje. „Trochu se proběhnout!“

Zamžourám unavenýma očima a zívnu. „Ne, to by rozhodně pomohlo tobě…“

„To neuškodí nikomu,“ opáčí a odfoukne si pramen svých dlouhých hnědých vlasů z obličeje.

Pro Marii je sport všechno. Nedokáže chvíli posedět. S Danem bychom jí měli být vlastně docela vděční. Bez ní už bychom dočista zakořenili v gauči. Jen tedy obvykle, když nás tahá ven, žádného vděku se jí od nás nedostane. Spíš naopak, většinou nastává tradiční remcání. Hold každý nemá tolik energie jako ona.

„Děkuji vám za pozornost, a kdyby měl ještě někdo nějaký dotaz, klidně se za mnou zastavte,“ pronáší doktor Volf a otáčí se zpět ke svému počítači, aby mohl vypnout prezentaci, kterou nám promítal.

„Svobodaa!“ ječí Marie tak akorát nahlas, abych to slyšela jen já. Táhne mě přitom ven z místnosti za rukáv, kde vzápětí vráží do Dana.

„Jauuu!“ odstrkuje nás Dan a mračí se. Hned se mu ale začíná vracet úsměv. „Bylo opravdu nutné vypadnout odtamtud takhle rychle? Koukám, že se už nemůžeš dočkat večera, Marie,“ mrká na ni zelenýma očima a prohrábne si rezavé vlasy.

Okamžitě je mi jasné, že se musím včas vyjádřit. „Dane, říkala jsem Marii, že dnes večer jdete sami. Potřebuji si odpočinout afakt se mnou nebude žádná sranda. Teď prostě nemám tu správnou party náladu,“ začínám s vysvětlováním, ale to už mi Marie skáče do řeči: „Dane, je to jedna proti jedné. Rozhodnout musíš ty. Anna by s námi měla jít, aby se konečně trochu uvolnila. Navíc ani nemusí pít, mohla by třeba řídit.“

Během Mariina monologu se Dan asi dvakrát nadechuje, aby odpověděl, ale ona ho zatím nemá v plánu pustit ke slovu, a tak pusu zavírá tak rychle, jak ji otevřel.

„Říkala jsem jí, že i mozek potřebuje občas vypnout, aby si věci líp pamatoval, navíc, kdyby se dál nedostala Anna, tak kdo pak? Copak by si neměla užít alespoň trochu pravého vysokoškolského života? Dane? Tak řekni něco!“ vříská mu do obličeje.

„Ehm, už jsi skončila?“ ušklíbne se Dan. „No, pokud to mám rozhodnout, tak, Anno, jdeš s námi.“

„Proč? Už jsem ti říkala, že potřebuju spánek!“ oponuji.

„Protože oba dobře víme, že spát nebudeš. Včera jsi zase svítila v pokoji.“

Vzdychám a na vteřinu se odmlčím. „Dobře, na chvíli tam s vámi půjdu… Ale dělám to jenom proto, aby vás tam někdo odvezl! Možná opravdu potřebuji vypnout, abych si občerstvila mysl.“

„No to je jasné!“ směje se Dan a drbne loktem do Marie, která přikyvuje.

„Tak večer, musím teď ještě do fitka,“ říká Marie a při odchodu nám mává na rozloučenou.

Marie pracuje ve fitness centru už od začátku našich studií. Měla velké štěstí, protože sport je něco, pro co se narodila, a myslím, že žádná jiná práce by ji nebavila víc než se věnovat cvičení. Občas si říkám, jestli tam nezůstane i po dokončení školy. Možná že pak psychologii opravdu pověsí na hřebík.

„Já mám ještě matiku a pak musím vyvenčit Barneyho. Měj se, Anno. Potkáme se doma a kolem osmé vyrazíme,“ loučí se Dan a odbíhá univerzitní chodbou až ke schodišti, kde mi mizí z dohledu.

Vydávám se tedy do kanceláře děkana, abych mohla co nejdříve domů. Slíbila jsem doktoru Volfovi, že mu pomůžu s digitalizací některých dokumentů.

Práce nám jde dobře od ruky. Já podávám složky z horních polic a doktor Volf je zadává do počítače. Nemáme žádný deadline, do kdy to musí být hotové, takže uděláme jen to, co stihneme.

Po skoro úplném vyklizení horní police narážím na menší papírovou složku, která byla zastrčená až vzadu. Je tak nenápadná, že jsem ji skoro přehlédla. Beru ji do ruky a začínám si ji prohlížet. Stojí na ní Neotvírat – interní audit. Popis tedy respektuji a vracím složku zpátky do police, jenže právě v ten moment ztrácím na vratkých štaflích rovnováhu.

Vydávám ze sebe podivný skřekot a doktor hbitě chytá štafle, aby se přestaly vrávorat. Rovnováhu na poslední chvíli nalézám, ale složka mi letí z ruky přímo na stůl, kde dopadá na ještě horkou doktorovu kávu, která se pod jejím náporem rozlévá všude kolem.

„V pořádku?“ ptá se vyděšeně a tváří se starostlivě.

„Ano, omlouvám se, uklidím to,“ odpovídám a seskakuji ze štaflí. Doktor se zatím obrací ke složce, polité od kávy.

„To nic, hlavně, že jste si nic neudělala,“ začíná přitom utírat plochu stolu a opatrně vysávat kapesníkem kávu ze složky a jejího obsahu, takže ji musí otevřít. Chvíli ji suší a já se zatím vracím nahoru a skládám ostatní složky zpátky do police. Po chvíli si ale všímám, jak se nad těmi nenápadnými žlutými deskami zastavuje, jako by ho v nich něco překvapilo.

„Co tam je?“ ptám se přímo, protože se mi jeho výraz nepozdává. On ho však rychle mění v úsměv, složku zavírá a tváří se až podezřele bezstarostně.

„Nic důležitého, neměla se otvírat, no ne?“ namítá ledabyle. V té chvíli se ve mně probouzí můj vnitřní detektiv.

„Pokud je potřeba, aby se děkanovi přiznal ten, kdo ji znehodnotil, samozřejmě to udělám. V tom případě už bych se ale mohla podívat, ne?“ zkouším svoje štěstí. Jeho přesvědčivý úsměv mi ale prozrazuje, že to nepřipadá v úvahu.

„Nezatěžujte se zbytečně bezvýznamnými věcmi, Anno. Neříkala jste, že budete muset zavčas odejít?“ pobízí mě. To ano, opravdu jsem to říkala, mám jít přeci s Marií a Danem do klubu. Doktor Volf mi tedy děkuje za spolupráci a já pomalu odcházím

domů, ačkoliv někde vzadu v hlavě mi ta situace s podivnou složkou stejně nedává spát.

Po příchodu do bytu mě většinou vřele vítá Barney – Danova border kolie. Když ale otvírám dveře, žádný mrskající se ocas nevidím. Barney musí být s Danem ještě venku. Otevírám tedy dveře dokořán a vstupuji do obýváku. Po levé straně se leskne bílá kuchyně s plastovou krabičkou na lince, kterou tam nejspíš nechal Dan, když přišel ze školy domů a vybalil svačinu, co si bral ráno s sebou do tašky. Přede mnou stojí tmavě zelená sedačka, kterou jsem dostala od mámy, když jsem se stěhovala, a po pravé straně máme dveře do našich pokojů, pěkně v řadě, vedle sebe. Můj je ten poslední, nejbližší koupelně a nejdál od vchodových dveří. Naopak nejblíže vchodu obývá svůj pokoj Dan.

Po krátké zkrášlovací proceduře v obýváku na gauči už mé modré oči nevypadají zas tak unaveně. Alespoň ne tak moc. Nanesla jsem na sebe nějaké šminky a rozčesala si blonďaté mikádo, které mám sotva po ramena. Právě když se při finálním kroku – nanášení řasenky – soustředím, abych se nedloubla do oka, zprudka se otevírají dveře.

Marie i Dan přichází spolu a očividně s dobrou náladou. Barney ihned skáče na sedačku, aby mě přivítal, a pokouší se mě vřele, ale neopatrně, olíznout, a tak mi cukne ruka, kterou cítím vzápětí v oku. „Jauu, Barney!“ syčím a přitom zdvihám ruku s otevřenou řasenkou co nejvýš nad sebe, abych nás oba neušpinila.

Dan zadržuje smích a přitom volá: „Barney! Pojď sem! No tak, ke mně.“ Když se k němu Barney rozbíhá, zvedá svůj pohled zpátky mým směrem. Moc dlouho to však nevydrží a vyprskne: „Pfff! Nevěděl jsem, že tady s námi bydlí panda,“ střílí si ze mě se škodolibostí v hlase.

„Jsem ráda, že jsem ti zlepšila den. Uvědom si ale, že mi to udělal tvůj pes!“ odvětím, ale vypadá to, že Danovi ani Marii od záchvatu smíchu už nic nepomůže.

„Marie, mohla bys dát tomu vtipálkovi pohlavek, abych kvůli tomu nemusela vstávat z gauče?“ reaguji pohotově.

„Pokud se chcete pobít, nebráním vám, ale mě do toho netahejte!“ brání se Marie. „Běžte se chystat!“ velí nakonec, takže jsme nuceni přesunout spor na později.

Autem přijíždíme ke klubu. Dneska řídím já, protože jsem se rozhodla, že nebudu pít. Vlastním menší dodávku, která je momentálně častěji v servisu než na silnici. Není divu, myslím, že je dokonce starší než já. Jsem za ni ale nesmírně vděčná. Vydělávala jsem na to auto celé minulé léto a dost mi usnadňuje život, když se potřebuji přepravovat mezi městy.

Jakmile vypínám motor, vystupujeme z auta. Dan si vzal tmavě zelené triko, které mu jde k očím, a k němu si oblékl modré džíny. Marie si vyčesala dlouhé hnědé vlasy do culíku a oblékla se do černého overalu. Moc jí to sluší. Myslím, že ji dneska určitě zase někdo požádá o telefonní číslo. Nebylo by to poprvé, ale Marie své číslo nedává cizím lidem jen tak na potkání, takže její potenciální nápadníci většinou odchází s prázdnou.

Já jsem se dnes rozhodla pro modré džíny a bílou mikinu s kapucí.

V podniku je docela tma a na parketě blikají barevná světla, která se odráží od stěn po celé místnosti. Vedle parketu sedí za mixážním pultem DJ a pouští hlasitou hudbu. Lidí tu není moc, ale ani málo. To je dobře, nemám ráda podniky plné zpocených lidí, narvané k prasknutí. Člověk potom nemůže svobodně dýchat.

Marie si to ihned míří k baru a než ji stíhám doběhnout, už diktuje barmanovi svoji objednávku tvrdého alkoholu: „Poprosím vás o dva panáky ginu tady pro mě a moji kamarádku.“

„Co blázníš, vždyť přeci řídím.“

„Ale, na to se vykašli. Při nejhorším si zavoláme taxíka. Navíc tu budeme tak dlouho, že to z tebe za tu dobu stejně vyprchá,“

mává rukou a mezitím před nás barman staví dvě sklenky plné průhledné tekutiny.

„Tak na psychologii!“ zvedám svůj pohár na znamení přípitku. „Tak ty s tím nedáš pokoj?“ šklebí se Marie. „Na tebe, Anno!

Ať to všechno zvládneš,“ dodává upřímným tónem a také zdvihá svoji ruku s pohárem. Vzápětí už do sebe klopím první várku sladkohořkého nápoje.

„Ještě já!“ křičí na nás Dan, zatímco běží celý zpocený směrem od tanečního parketu. Zřejmě už si mezitím stačil trochu zatrsat. Než stíhám vzdorovat, barman už před nás znovu pokládá plné pohárky. Pomyslím si, že dva panáky mi nemohou uškodit, a tak si s Danem a Marií znovu přiťukneme. Vzápětí už cítím hřejivý pocit v krku a pomalu se mě začíná zmocňovat dobrá nálada.

Tom

„Zastav tady, Patriku,“ nařizuji a Patrik souhlasně přikyvuje. Potom se rozhlíží a odkašle si: „Jistě, pane Hansene. Jen musím najít místo k zaparkování.“

Patrik dělá naší rodině řidiče už pěknou řádku let. Vždycky na něj byl spoleh a hlavní je, že dokáže být maximálně diskrétní. To je dneska vzácnost.

„Co blbneš? Veřejnej klub? Proč se prostě nejdeme zmrskat k tobě nebo ke mně domů? Říkám ti, že většina lidí, kterým zavoláme, přijde. A alespoň bysme nevzbuzovali pozornost,“ odporuje Michal, který sedí naproti mně a přitom pořád šátrá v minibaru, který odděluje naši a řidičovu část vozidla.

„Chytnul jsem se s otcem. Zase,“ vzdychám. „Michale, já nemám náladu na ty jeho pohledy, až zjistí, že jsme se zase ztřískali do němoty. Jdeme sem. Bude to jenom chvilka. Vážně potřebuju něco ostřejšího.“

„No, to já taky,“ zubí se Michal a následně si odfoukává blonďatou kštici z čela. „Jenom jsem myslel, že to tady nebude ono. Party u bazénu by byla trochu stylovější.“ Otevírá láhev piva, trochu si lokne a pokračuje: „Na druhou stranu, jak víš, jsem pro každou špatnost. A kdo nepije s tebou, pije proti tobě. Neboj se, kámo, jdu taky!“ pronese a znovu si ucpává pusu lahví s pivem.

„Můžete vystoupit, pánové. Mám vás později vyzvednout?“ ptá se Patrik.

„Dáme ti vědět. Buď na příjmu,“ odpovídám a zároveň strkám Michala ven z auta.

„Počkej, ještě jsem to nedo…“

„Nech tu flašku tady,“ zasahuji. Vytahuji mu lahev z ruky a vracím ji do minibaru. Přitom do Michala strkám, abych urychlil jeho vystupování z auta.

„Jo, koupím si nový,“ konstatuje mírně podnapilým tónem, protože se už po cestě činil při vyklízení minibaru.

„Čau Patriku. Pěkně na nás počkej,“ mrká na řidiče a zubí se. Jen protáčím panenky a také krátce mávnu na Patrika. Než se stihnu vzpamatovat, Michal už běží ke dveřím podniku, a tak se rychle rozbíhám za ním.

Když vstupujeme, dívá se na nás mnoho očí. Naše tváře jsou poměrně známé. Minimálně se občas objevíme se svými rodinami v televizi nebo novinách, pokud je tedy někdo, krom mého otce, v této době ještě čte.

Michal je šťastný člověk. Jeho rodina z matčiny strany vybudovala luxusní značku pánských oděvů, převážně obleků. Značka je stará skoro sto padesát let a za tu dobu se jí jen zvyšovala prestiž. Michal je mladší syn z rodiny Müllerových. Jeho staršímu bratru Filipovi je třicet let a už se aktivně podílí na fungování firmy a také se snaží budovat image celé rodiny. Michal je o pět let mladší a moc toho na něj nezbylo. Jen takové ty základy, které se od mladšího syna očekávají – dělat průšvihy, užívat si života a střídat holky. Jo, to je krása.

Vlastně jsem na tom dost podobně. Má rodina úzce spolupracuje s tou Michalovou. Prapradědeček byl ševcem, dokonce vyhlášeným. Můj praděda pak po něm toto řemeslo převzal a uměl svoji práci ještě lépe prodat. Nejdřív začal prodávat boty spoustě zákazníkům, kteří tehdy něco znamenali, a přes velkou spoustu událostí se tak dostal až k Müllerům, kteří v té době žili a podnikali v Německu. V roce 1951 pak představili on a Müllerovi svůj první komplet obleku doplněný o společenskou obuv. Tehdy se jmenoval jednoduše Müller a Hansen. Můj praděda pak dokázal vybudovat podobně prosperující značku – Hansen. Dodnes spolu Müllerovi a Hansenovi často spolupracují a mezi

našimi rodinami platí nepsané pravidlo, a to, že zkrátka stojíme při sobě.

Jediný, kdo do tohoto standardu úplně nezapadal, byla moje máma. S otcem už léta nežije a já o ní nic nevím, jen si vzpomínám, jak byla vždycky ke všem vlídná. Vlastně se k otci moc nehodila a to si nemyslím jen já. Vnímali ji tak i Müllerovi. Vždycky představovali módní kolekce prakticky v každém koutě světa a máma si pro radost šila letní šaty. Samozřejmě, že kvalita, materiál a střihy nebyly takové jako práce celých týmů, složených z desítek nebo stovek lidí, ale ty šaty jí opravdu slušely a měla z nich radost.

Pokaždé, když jsme se s nimi měli sejít, měl jsem už půl hodiny předtím naprosto stažený žaludek. Tak moc jsem to, i jako dítě, vnímal. Vždycky totiž hledali jakékoliv detaily, co se jí na šatech nepovedly, a potom si z nich utahovali. Nelíbilo se mi, jak moji mámu vnímají. Nemuseli ani nic říct, stačily jejich pohrdavé pohledy, kterými ji sjížděli od hlavy až k patě a hledali jakoukoliv malou chybu, kterou by mohli probrat, až je zrovna nebude poslouchat. Z jejího rozpačitého chování je mi jasné, že ani ona to nesnášela právě dobře a byla si vědomá toho, kam bude debata směřovat, až odejde, ale snažila se chovat jakoby nic.

S Michalem jsme byli tehdy ještě malí kluci, takže jsme se o záležitosti dospělých nestarali, což mě přivádí k myšlence, že si to pravděpodobně ani nepamatuje.

Je to ale opravdu dobrý kamarád, zejména protože není jako ostatní. Pohybuje se ve stejném prostředí jako já. Nepřemýšlí, jak by ze mě mohl dostat nějaké peníze nebo informace. Má dost svých peněz a proti bulvárním senzacím bojuje stejně jako my. Jsme na jedné lodi a já se v jeho přítomnosti necítím ohrožený. Jsme skoro úplně stejní, jen je mezi námi jeden rozdíl.

Já jsem jediné dítě Hansenových. Já mám svoji budoucnost předem předurčenou. Já to tu jednou celé převezmu a bude nutné, abych v tom všem pokračoval. Já budu řídit obrovský podnik

a budu to já, kdo to bude muset celé zvládnout a předat ho pak další generaci.

Lidé samozřejmě vidí jen to dobré. Nikdo z naší rodiny se nemá špatně. Nic nám nechybí a nikdy bych si nedovolil tvrdit opak, jen vím, že mě to bude stát spoustu úsilí a starostí. Tu tíhu zodpovědnosti, která na mě čeká, si dovede jen málokdo představit, ale upřímně se jí opravdu děsím. Proto si občas dopřeji trochu alkoholu. Někdy zkrátka potřebuji zapomenout. Možná vypnout.

Když vídám svého otce, všímám si, jak vypadá. Tím myslím čím dál hůř. Nedá na sobě nic znát, ale je mi jasné, že na tom není zdravotně dobře, a jsem si zcela určitě jistý, že to souvisí s tíhou zodpovědnosti, kterou nese. Vlasy už mu skoro vypadaly, poslední dobou se ztrácí před očima a kouří jeden doutník za druhým.

Nemyslím si, že je šťastný. Jeho tvář je čím dál vrásčitější a jeho srdce se pomalu změnilo v kámen. Ani si nepamatuji, kdy mě naposledy potěšil vlídným slovem. Ne. Je to můj šéf a nic víc. I když možná přeci. Je to člověk, který rozhodl o všem, co se v mém životě odehraje. Nemám jedinou věc ve svých rukách. Je mi trochu zle, když na to pomyslím, ale teď na tohle není čas. Musím se jít opít, proto jsem tady. Alkohol, kokain a sex. To je kombinace, která mě naplňuje. To je to, co vždycky zabere.

Michal se jako první přesunul k baru: „Dvakrát rum,“ objednává. „A rychle, máme velikou žízeň!“ diktuje barmanovi.

„Jistě pánové, jen chvilku strpení,“ prosí barman přitom, co leští pohárky na panáky utěrkou.

„Cože? Na strpení ti kašlu. To pití tady bude hned!“ zdvihám obočí a udeřím dlaní do barového pultu. Netuším, proč tohle dělám, asi protože v jistém smyslu mi to dává jakýsi pocit nadřazenosti a protože nemůžu šikanovat sobě rovné, pouštím se do těch slabších. Barman ztěžka polkne a pokládá utěrku vedle umyvadla.

„Omlouvám se,“ šeptne a otáčí se pro lahev rumu. Zadívám se mu do očí upřeným pohledem, aniž bych mrknul, a také šeptnu: „Už se stalo. Mě tvoje omluva nezajímá. Co s tím uděláš?“

Barman znovu polkne, už už se nadechuje, zřejmě aby zase vymyslel nějakou parádní výmluvu a hluboce se omluvil, jenže to nestihne. Mezitím vedle mě totiž promlouvá sebejistý hlas:

„To je ale idiot!“

Ohlížím se na, už docela dost opilou, holku, která se potácí k baru. Její blonďaté mikádo je trochu rozcuchané a sotva se drží na nohou. Pak se opírá o barový pult a sjíždí po něm, až do mě vrazí loktem. Okamžitě jí věnuji zamračený pohled, ale vypadá to, že ji nevyděsil.

„Můžu vám říct, že jsem v životě většího pitomce nepotkala!“ pokračuje, potom škytne, ale vypadá to, že její řeč ještě neskončila. „Prosím, jestli byste mi, zda byste mi, prosím, objednal, ehmm, nalil ještě gin,“ vykoktne ze sebe a široce se na barmana usmívá.

„Hah, tak ta má dost,“ směje se Michal. „Snadná kořist. Ty jsi ale největší pitomec na světě, a tak nezbývá, než abych se toho ujal já,“ plácá mě po rameni. Pak si odkládá vypitý pohárek rumu, chytá ji za ruku a táhne ji ven z baru.

„Nee, mám tam objednávku,“ vzdoruje, ale nemá dost síly, aby se mu mohla vysmýknout. Michal ji vrávoravým pohybem odtáhne ven ze dveří. Barman se na mě dívá vytřeštěnýma očima, ale neodvažuje se promluvit.

„Co koukáš? Řekla si o to,“ odpovídám mu na jeho nevyřčené otázky, ačkoliv se svým výrokem tak úplně nesouhlasím. Pak sahám po pohárku s rumem a přesouvám se ke stolu, abych si ho vypil.

Ve chvíli, kdy ho přikládám k ústům, abych se mohl konečně napít, přibíhá rozzlobený Michal.

„Co je? To bylo nějak rychlý, ne?“ pronesu a mezitím pokládám plný pohárek s rumem zpátky na stůl.

„Podívej!“ křičí Michal a plácne přede mě svoji ruku, až se stůl rozduní. Je na ní malá kapka krve, možná dvě. Zvedám tedy svůj nechápavý pohled.

„Kousla mě! Normálně mě kousla!“ odpovídá ublíženě. Ačkoliv bych se mu rád od srdce vysmál, volím raději suché anglické pousmání.

„Proč se směješ? Co je to za chování? Proč prostě neřekla, že to nechce?“ mračí se.

„Jak jsem ji tak viděl, nemohla už moc mluvit. Možná to nedokázala vyslovit,“ vysvětluji a přitom neztrácím úsměv na tváři.

„Neboj, na to neumřeš,“ mrkám na něj.

I Michal se mezitím značně uklidní. „No jo, ale co když měla vzteklinu? Ta je smrtelná, ne?“ namítá, zatímco si sedá ke stolu naproti mně. I jemu začínají z tváře mizet vrásky rozčilení.

„Dobře, zítra tě odvezu k veterináři,“ kývnu na něj a směji se.

„Teď se někdo musí postarat o tu holku,“ oznamuji, zatímco odsouvám židli a zvedám se od stolu.

„Vezmi si rukavice, nebo radši brnění, je to nebezpečný!“ volá na mě Michal mezitím, co se od něj vzdaluji směrem ke vchodovým dveřím podniku.

Sedí na obrubníku před klubem a rukou si podpírá bradu. Přitom se kouká do kaluže, která se naplnila v nerovné silnici, přímo před sebou.

„Hej, ty!“ volám, ale odpovědi se mi nedostává. Udělám pár kroků k ní a pokládám jí ruku na rameno. Přitom se trochu usměji, abych ji nepolekal. Dívka zvedá hlavu a dívá se na mě překvapenýma modrýma očima. Vypadá vlastně dost polekaně, a ačkoliv můj záměr nevyšel, nijak mě to netrápí. Rychle ale stahuji ruku z jejího ramene a schovávám ji za záda.

„Jsi v pohodě?“ ptám se polohlasem. „Vypadáš hrozně,“ dodávám a dívka vzápětí krčí obočí.

„Tak jsem to výjimečně nemyslel,“ protáčím panenky, zatímco si sedám k ní na obrubník.

„No, já...“ šeptá, odklání ode mě pohled a pak pokračuje: „Nejsem moc zvyklá pít,“ mumlá tak potichu, že ji sotva slyším.

„Vlastně, je mi docela špatně,“ přiznává a dívá se přitom na svůj odraz do kalužiny.

„Mohlo by být hůř,“ povoluji si úsměv a mírně do ní ťuknu loktem. „Takových večírků už jsem zažil,“ odkláním svůj pohled a zadívám se do louže před námi stejně jako ona.

„Ten kluk tu je s tebou, že jo?“ ptá se mě statečným hlasem. Vzdychám. „No a? Stačilo mu říct, že nemáš zájem…“ šklebím se a ona se začíná mračit.

„Ne, to se pleteš,“ namítá rázně. „Stačilo, aby se mě zeptal!“ dodává. „Vyřiď mu, že nějaká jiná by mu samým leknutím možná ani neodporovala a neznamenalo by to, že má zájem,“ zlobí se.

Chvíle ticha, která vzápětí nastává, se zdá být dlouhá. Nějak nemůžu najít ten správný argument pro obhajobu Michalova chování. Mezitím se ta hromádka neštěstí vedle mě zase nadechuje. „I mě to celkem vzalo…“ syčí.

„Jak se jmenuješ?“ ptám se konečně, abych zamluvil tuhle hloupou přednášku o morálce, která se mě stejně vůbec netýká, a nepřestávám zírat na náš odraz v louži.

„Anna,“ špitá. „Nemůžu,“ pokračuje, ale hned přestává a znovu se nadechuje. „… nemůžu najít Dana ani Marii,“ vypraví ze sebe.

Svůj pohled upírám zase k ní. Má blonďaté vlasy střižené do delšího mikáda. Její modré oči trochu otékají, ale jsem si jistý, že za normálních okolností nevypadají špatně. Na sobě má, už trochu ušmudlanou, bílou mikinu s kapucí.

Tak jo, musím to urychlit.

„To je kdo? Kdo je Dan a Marie?“ nasazuji svůj typický tón hlasu, takový, ze kterého je cítit autorita.

„Kamarádi,“ naklání Anna hlavu zpátky ke mně a upřeně se mi zadívá do očí. To je zvláštní. Většinou, když na někoho spustím tímto tónem, trochu se zalekne, ale Anna působí naprosto sebejistě. Stále mi pevně hledí do očí. Jo, to bude nejspíš ten alkohol. Vypadá to, že jí dodal dost odvahy.

„Poslouchej, Anno, nemám na tebe čas,“ namítám přísně. Anna ze mě stále nespouští oči. „Všechno, co pro tebe můžu udělat, je, že ti půjčím čistou mikinu, ta tvoje je, no… Ušmudlaná… A řekl bych, že trochu mokrá?“ podívám se na ni a mhouřím oči. S Annou to ani nehne. „A jestli chceš, můžu tě odvézt domů,“ vzdychnu a nechápu, kde se ve mně najednou bere tolik ochoty. Anna se nadechuje, trochu si odkašle a pak ze sebe vypraví: „Potřebujeme odvézt všichni! Já, Dan i Marie. Skočím pro ně!“ hlasitě vykřikne a vyskakuje na nohy. Hned potom ale vrávorá. Chytám ji za ruku a podepírám ji. „Vtipný, Anno. Ale já tady nejsem proto, abych vám dělal taxíka. Naneštěstí tě tady nemůžu takhle nechat,“ podotýkám a ironicky se usměji. „Bohužel,“ šeptám do toho polohlasem. Pak se na chvíli odmlčím a zvažuji všechny možnosti. Tak ať už to máme za sebou. Tisknu pevněji její ruku a táhnu ji k zaparkované limuzíně. „Hehe. Kam to jdeme?“ vrávorá za mnou a přitom se otravně chichotá.