Z pravé strany nebe Pavlína Vlčková
Příběh z míst, kde se láme svět 1
Děkuji Marušce, která mě poprvé vzala na Ukrajinu a já se zamilovala. Serhijovi, který je dobrým přítelem, i Serhijovi z Charkova – za totéž. Mým kamarádkám Lucce a Jindřišce, které mi pomohly v nouzi. A všem ženám Ukrajiny – za jejich statečnost a bolest. A pro všechny, kdo milují.
2
Proč tahle kniha vznikla Tahle kniha nevznikla proto, aby dojímala. Ani proto, aby přesvědčovala. Vznikla z potřeby mluvit, když kolem začalo být příliš ticho. Z potřeby dát hlas těm, kteří nemohou mluvit sami. Z bolesti, která se dala snést jen tehdy, když dostala tvar slov. A z víry, že i v době, kdy se svět rozpadá na kusy, má smysl psát o lásce. O odvaze. O ženách, které neztrácejí sílu, i když ztrácejí všechno ostatní. Není to román o válce, i když válka je v každé kapitole. Není to ani příběh o hrdinství, i když hrdinové v něm žijí. Je to příběh o lidech. O jednom muži a jedné ženě, kteří se našli v čase, kdy bylo nejmíň pravděpodobné, že se někdo najde. Tahle kniha je poděkováním. Těm, kteří pomáhají, i těm, kteří věří, že lidskost se dá ubránit – někdy slovem, jindy jen tím, že neztratíme naději.
3
Ти мій ангел, моя найдорожча спокуса. Дякую тобі, що завжди знаходиш спосіб зробити мене щасливим. Я так сильно тебе кохаю, що щодня молюся, щоб Всесвіт дозволив нам бути разом назавжди, моя кохана. Jsi můj anděl, moje nejdražší pokušení. Děkuji ti, že vždy nacházíš způsob, jak mě udělat šťastným. Tak moc tě miluji, že se každý den modlím, aby nám vesmír dovolil být spolu navždy, moje milovaná.
4
Kapitola 1 – Den, kdy všechno ztichlo Všechno začalo tichým ránem. Takovým, které se zdá být obyčejné, dokud si člověk neuvědomí, že už nikdy nebude stejné. Alice stála v kuchyni, hrnek s kávou v ruce, a dívala se z okna na šedé nebe. Ulice byla prázdná, jen vítr se proháněl mezi domy a rozháněl zbytky sněhu. Rádio hrálo potichu, jako by i ono tušilo, že by dnes mělo mluvit méně. „Válka,“ řekl hlas z éteru. „Rusko zahájilo útok na Ukrajinu.“ Slova, která se nedala pochopit. Alice zůstala stát, neschopná pohybu. Neplakala. Ani nekřičela. Jen v ní něco prasklo, něco tichého, co se nedá opravit. Na kuchyňské lince ležela neotevřená obálka s účtem, na stole hrnek s kávou, která pomalu chladla – všechno běžné, a přitom od té chvíle cizí. V práci o tom mluvili všichni. Někdo rozhořčeně, jiný s nezájmem. „To se nás netýká,“ řekla kolegyně, zatímco míchala cukr v hrnku. Alice se jen podívala na televizní obrazovku, kde běžely první záběry z Kyjeva. Lidé utíkající do krytů, děti s plyšáky v náručí, muž, který mával vlajkou a křičel něco, co tlumočník překládal jen napůl. Týkalo se to všech. Jen to zatím nikdo nechápal. 5
Cestou domů zastavila v obchodě a koupila čokoládu. Dvě tabulky, přestože sladké skoro nejedla. „Proč dvě?“ zeptala se pokladní. „Nevím,“ odpověděla Alice. „Asi pro případ, že by…“ Větu nedokončila. Ten večer poprvé nemohla usnout. Zprávy běžely celou noc, z obrazovky blikaly záběry tanků a výbuchů. Mezi nimi ti, kteří zůstali – dobrovolníci, civilisté, lidé, kteří místo útěku sbírali sílu. A tehdy to ucítila – ten tichý tah, který člověka zvedne ze židle a přinutí udělat něco, co nikdy neplánoval. Ráno vstala, otevřela laptop a našla první dobrovolnickou skupinu, která sháněla pomoc. Ještě nevěděla, že to kliknutí změní celý její život. A že jednou díky tomu najde muže, který v ní probudí všechno, co považovala za dávno mrtvé.
6
Kapitola 2 – Předtím Než začala válka, její život byl tichý. Ne ten klidný, který člověk vyhledává, ale ten prázdný, který se kolem něj pomalu rozlézá jako mlha. Práce, nákup, domů. Někdy film, jindy ticho. Občas návštěva kamarádky, která se pokaždé ptala na stejné věci – „A co nový muž?“ – a pokaždé dostala stejnou odpověď. „Ne, žádný.“ Alice si zvykla na samotu. Na hrnek s čajem pro jednoho, na postel, kde zůstává chladná polovina. Zvykla si i na prázdné zprávy od lidí, kteří si vzpomněli, jen když něco potřebovali. Byla vděčná za drobnosti: za vůni deště, za chvilku, kdy se mohla schovat do knihy, za pocit, že svět venku se jí netýká. Jenže ten svět si ji našel. V práci už neviděla smysl. Tabulky, e-maily, porady. Každý den se opakoval, dokud jeden nesplynul s druhým. Někdy se přistihla, že mluví se sebou nahlas – jen proto, aby slyšela hlas, který jí odpoví. A pak přišel únor. Zprávy, obrazy, výbuchy. A v ní něco, co dlouho spalo – starý, zapomenutý pocit, že ještě pořád může být užitečná. Ještě pořád může něco znamenat. 7
Ten večer seděla u stolu a psala první zprávu dobrovolníkům. „Dobrý den, mohu pomoct s balením nebo dopravou.“ Jednoduchá věta. Odpověď přišla do pár minut. „Přijďte zítra. Pracujeme celý den.“ Netušila, že to bude začátek všeho.
8
Kapitola 3 – Mezi krabicemi a příběhy Sklad voněl po lepenkových krabicích, kávě a lidské únavě. Byl to zvláštní druh chaosu – ten, ve kterém se člověk necítí ztracený, ale konečně potřebný. Alice si poprvé navlékla reflexní vestu s nápisem „VOLONTER“ a cítila se, jako by její život dostal nový smysl. Ruce jí bolely od nošení, záda od sklánění, ale srdce – to bilo jinak. Každá krabice měla jméno, každý balíček adresáta, někde tam za hranicí. Na víčka psali fixou: Kyjev, Mykolajev, Charkov. Každé město bylo pro ni tehdy jen slovem, dokud k nim nezačala přiřazovat tváře. Jedna žena z Ukrajiny, která pomáhala ve skladu, jí ukázala fotku svého domu – rozbombardovaného, spáleného na prach. „To byl můj pokoj,“ řekla a usmála se. Ten úsměv si Alice zapamatovala navždy. Doma po večerech seděla u notebooku a nemohla spát. Zprávy ze sociálních sítí se mísily se skutečnými příběhy, které slyšela přes den. Někde mezi tím se v ní zrodila potřeba mluvit. Nahlas. Začalo to jedním příspěvkem na Facebooku: 9
„Pomáháme lidem, kteří přišli o všechno, jen ne o víru. A někdy to stačí, aby neztratili i naději.“ Pak druhý, třetí. Fotky z balení, krátké věty o odvaze, o obyčejných lidech, co dělají neobyčejné věci. Najednou si její příspěvky začali sdílet lidé, které nikdy neviděla. Cizí profily, novináři, někdy i vojáci z fronty. Založila si účet na Twitteru, později i na Tik Toku. Ukazovala tam, že pomoc nejsou jen velká slova, ale i maličkosti – termoska s kávou, rukavice, dopis od dítěte. Nehrála na city, jen mluvila pravdu. A právě to mělo sílu. Samozřejmě, ne všichni to přijali. Pod příspěvky se začaly objevovat komentáře plné nenávisti: „Kolik ti platí Ukrajinci?“ „Táhni s nima!“ „Zrádkyně.“ Alice se naučila nehádat. Odpovídala fakty, klidem, občas i ironií. Bylo to těžší než tahat krabice, ale možná právě proto to dělala. Protože věděla, že válka se nebojuje jen zbraněmi, ale i slovy. A mezi tím vším – mezi balením, psaním a nočním brouzdáním po sítích – začala dostávat první zprávy. 10
Poděkování, prosby, někdy i příběhy. Jedna z nich byla jiná. Krátká, prostá, napsaná lámanou angličtinou: „Thank you. You write truth. We see it here. Don’t stop.“ (Děkuji. Píšete pravdu. Vidíme to tady. Nepřestávejte.) Podpis byl jen jeden – Olek. Ještě netušila, že to jméno si zapamatuje na celý život.
11