Prolog
Minulost, kdesi na Zemi Ráno mi ještě rodička splétala vlasy a šeptala mi do ucha, že pro ni budu vždy požehnáním. Teď leží její chladné tělo kdesi v divočině. Odevzdané netvorům, již převzali kontrolu nad Zemí. V Novém světě jste buď dostateční, nebo mrtví. Jiná možnost neexistuje. Má rodička Lizbeth byla dnes označena za nedostatečnou, Vadnou. Před zraky všech přítomných byla ponížena a zlomena. A já tomu všemu bezmocně přihlížela. Teď tu sedím, otupělá bolestí, zatímco se mi neustále vrací události dnešního dne. „Noro, jdeš se mnou pro příděl?“ vyzvala mě před polednem. Jak bych mohla říct ne? Toužila jsem využít každou jednu vteřinu, kterou nám systém dovolí strávit pohromadě. A samo sebou jsem chtěla být užitečná. Žádný jiný cíl v životě totiž nemám. S nadšením jsem si kolem krku omotala svůj oblíbený šátek a s přílišnou dychtivostí následovala Lizbeth ze dveří našeho obydlí. Než mi ale dovolila vykročit na veřejné prostranství, zastavila mě pokynem ruky. „Nejdřív,“ věnovala mi výmluvný pohled, „nádech.“ Ještě jsem se nenaučila plně klidnit své emoce. Sice je mi prozatím dovoleno cítit, neboť můj Dar ještě spí, rodička ale trvá – teď už bych měla říct trvala – na do-
2
konalé kontrole. Ovládání se je totiž projevem dostatečnosti. Blíží se teprve osmý rok mého zrozenectví, ale už teď jsem v potlačování pocitů lepší než většina mých vrstevníků. Jen Lara, má pokrevnice, si vede ještě lépe než já. „Jedna,“ počítala Lizbeth a já tiše šeptala slova, která mě sama naučila. „Dokážu ovládat své cítění.“ Přikývla. „Dva.“ „Soustředěnost je základem dostatečnosti.“ Dýchala se mnou. „Tři.“ „Nic mi nehrozí.“ „Čtyři.“ „Jsem mezi svými. Jsem v bezpečí.“ Vyšly jsme, až když jsem utišila vše, co se ve mně odehrávalo. Až když byla rodička spokojená s mou ukázněností. Ne proto, že bych svým prožíváním snad mohla narušit klid veřejného prostranství, ale kvůli učení se pravidlům Společenství. Kvůli pochopení a vštípení si všeho, co obnáší život řádného člena. Nevybavuje se mi vše, ale pamatuju si, že jsme čekaly u dveří jiného obydlí nad povrchem, když nás obestoupili muži v bílých uniformách. Vzpomínám si na nutkání chytit Lizbeth za ruku. Nevím, jestli jsem tím chtěla utišit ji, nebo sebe, ale odolala jsem. Musela jsem odolat. Doteky jsou nám lidem od získání šestého smyslu totiž zcela zakázány. Vše se stalo příliš rychle. Srovnávači, naši muži pořádku, přistoupili k rodičce blíž a částečně mi zakryli výhled. Rozdělili nás ve chvíli, již by nikdo neměl prožívat sám.
3
Ozval se křik, vzduch zaplavil pach spálené kůže a já se vyděšená, s rukama na uších, tiskla k zemi. Opakovala jsem si naučené fráze. „Dokážu ovládat své cítění. Nic mi nehrozí. Jsem v bezpečí.“ Ale snad poprvé jsem svým slovům nevěřila. Srdce mi v hrudi střídavě vypovídalo službu a následně bilo jako splašené. Nedokázala jsem se pořádně nadechnout, nepřinutila jsem se mrknout. Oči mě pálily, slzy mi tekly po tvářích, nejspíš smíšené s kapkami potu, a ruce se mi třásly. Celá jsem se třásla. Pohlcoval mě strach a nic nedokázalo zastavit jeho šíření. Chráněná výsadou zrozenců mít vyvinutých pouze pět základních smyslů a protokolem o Nedotknutelnosti jsem se se svými prozatímně opomíjenými projevy vadnosti krčila ve stínu ozbrojených mužů a přála si nebýt. Tady. S nimi. Nedostatečná… Nesmím být nedostatečná! Dveře obydlí nad povrchem se s bouchnutím postupně všechny zavřely. Lidé se schovali do bezpečí, pryč od emočního hluku, který má rodička způsobovala. Daleko od konfrontace se systémem. Nakonec jsme na veřejném prostranství zůstali jen já s Lizbeth a Srovnávači, kteří ji právě odsoudili k smrti. Lizbeth klečela na kolenou a svíjela se v bolestech. Prsty levé ruky si tiskla na čerstvou ránu. Ani jí nedali čas se vzpamatovat z procesu zlomení a už k nám přistupoval jeden ze zahalených mužů. „Ranhojičko s označením LI91-19, systém vyhodnotil tvé nedávné chování jako chybné. Nástupci po-
4
tvrdili tvé označení. Proto budeš po setmění odevzdána divočině a s novým dnem zapomenuta.“ Pro Společenství to bude, jako by nikdy neexistovala. Ona ani její chyby. Ale jak ji mám nechat jít já? Muži jeden po druhém zmizeli v uličkách mezi obydlími a už se za námi neotočili. Žádný z nás Hibernantů se nikdy nevrací k tomu, co bylo. Nechali nás tam, abychom se s následky označení vypořádaly samy. Mě roztřesenou a zmatenou, neznalou zdroje vadnosti Lizbeth. A rodičku se zlomeným, z kůže žárem vymazaným symbolem posledních přeživších lidstva. Byly jsme mezi svými. Ale rozhodně ne v bezpečí.
5
Přítomnost, kdesi na Zemi neznámý den, rok 129 p. k. Vadná. Jak se kruci stalo, že jsem Vadná?! přemítám už tak posté. Poslední ucelená vzpomínka, kterou si vybavuju, je z pátečního odpoledne, a zcela popírá logiku všeho, co se právě teď děje. „Věnujeme ti speciální pozornost,“ sdělila mi toho dne šeptem mluvčí vedení, když jsem dokončila závěrečné testování. Neusmála se na mě, jelikož se vědomé projevy emocí na veřejném prostranství trestají smrtí. Její oči však zářily a pocity, které jsem z ní s velkou snahou navnímala, poukazovaly na vnitřní radost. Možná dokonce na nepopiratelné nadšení. Toho večera jsem usínala s vědomím, že se o mě Společenství do budoucna postará. Stejně jako se já budu starat o dobro nás všech. Ale k tomu mám teď opravdu daleko. S výhledem na nekonečně se rozpínající záplavu uhlově černých korun jehličnanů, který mi nabízí střecha autobusu, se snažím vybavit si cokoliv, co by mi dalo přijatelné vysvětlení. Narážím však na stále stejné holé stěny svojí mysli. Unavenýma očima pročesávám okolí a bedlivě mapuju místa, kde jednotu divočiny narušují popelavé, až bílé skvrny oslabených stromů. Tam zjevně žijí mutanti, jejichž výpotek napadá kořeny rostlin. Nebo jde o místa bez přísunu čisté, živé vody.
6
Vody, kterou tak nutně potřebuju! Tiše zaúpím zoufalstvím a znova nasucho polknu. Sotva jsem se trochu vzpamatovala z prvotního šoku, vydala jsem se zjistit, kde to sakra jsem a kde tady dostanu denní příděl vody. Jako bych si neuvědomovala, že mi ji tady venku nikdo jiný neobstará. Přes trochu odporu se mi podařilo otevřít zrezivělé dveře v zadní části autobusu. S bolestí a třesem v rukou jsem vyšplhala po žebříku na střechu porostlou šlahouny plazivé rostliny, a ačkoliv se o mě pokoušela panika, pohled, který se mi naskytl, mi jednoduše vyrazil dech. Už tu stojím dobrých pár minut a pořád mi divočina pode mnou přijde neuvěřitelná. Les kolem mě se zdá být nekonečný. Vlní se spolu s nerovným povrchem naší planety a nenechává prostor pro myšlenku, že by snad lidé ještě někdy mohli vládnout Zemi. Tu a tam se mezi černí objevují i výrazné barvy. Tmavě červená, sytě zelená, výrazná žlutá nebo světle modrá, až tyrkysová. Divočina díky tomu působí o něco živěji. Taková místa ovšem jasně ukazují na zvýšený výskyt toxinů. Na okamžik se zarazím nad svým vlastním uvažováním. Jak něco takového vůbec vím? Přemítám, jestli je možné, aby nás něco takového učili v hodinách o fauně a flóře Nového světa. Že by mi podvědomí nabízelo dávno zapomenutý výklad některého z lektorů? Nezdá se mi to ale pravděpodobné. Systém nás neučí umění přežít mimo palubu lodi. Dokonce hlásá, že něco takového není vůbec možné. „Za hranicemi čeká na nepřipravené jen smrt.“ Tak to říkali Svatí. Tak to říkáme my.
7
Proto Hibernanti žijí ve Společenství. Na uzavřené palubě ztroskotané mateřské lodi. Proto přece dodržujeme všechna ta svazující pravidla. Pokud by se venku dalo přežít, nebáli bychom se označení. Nebyli bychom nuceni obětovat Vadné. Kdyby měla divočina v úmyslu víc než jen zánik mého druhu, nepokusili bychom se snad žít s Novým světem v souladu? Zatřesu hlavou nad vlastní naivitou. Něco takového přece není možné. Útoky mutantů jasně dokazují, že o soužití ti netvoři nestojí. Berou si naše oddělené a trestají nedostatečnost zlomených členů. Napadají a zabíjí naše muže. Útočí bezdůvodně. Loví hledače, sběrače i strážce. Nebo si s nimi jen hrají, což často vede k vážným zraněním a občas i k následné smrti. Kdyby divočina dokázala nabídnout mír, Nástupci by jistě pro Společenství zvážili nová pravidla. Zvolili by svobodu. Žádný člověk netouží žít celý život na jednom místě. Uzavřený v kostře plechového korábu, který už nikdy nevzlétne. Pokud by byla možnost dýchat čerstvý vzduch, volně se pohybovat přírodou a čerpat z divokých plodin, jistě by se naši nejmocnější nespokojili s nuznými příděly a ventilací. Chtěli by víc. Všichni vždycky touží dostat víc. Pravdou ovšem zůstává, že jsem už bůhvíjak dlouho v nepřátelském prostředí. Obklopena toxiny zmutovanou přírodou Starého světa, v němž žijí krvežízniví tvorové. A přesto mě obklopuje naprostý klid. Nic se mě prozatím nepokusilo zabít. Až na členy mého vlastního Společenství.
8
Osamělá čelím všemu, čím nás slova Původních od zrození straší. Přesto necítím zděšení, jen úžas. Netuším, jak dlouho tu sedím, ale slunce se na nebi už pomalu sklání k zemi. Končí den, a já ani nevím, jak ho pojmenovat. Vím jen, že musí být začátek března. Prošla jsem obřadem Ratifikace, který se koná poslední únorové odpoledne každých pět let po více než století. Alespoň že slunce si hlídá stále stejný rytmus. Jinak bych si připadala dočista ztracená. Co budu dělat? To je další otázka, která mě trápí. Systém mě označil, Nástupci mě odsoudili k smrti, ale já jsem pořád tady. Procesu oddělení po obřadu Ratifikace jsem za svůj život přihlížela už několikrát. Na záznamy těch, které se udály před mým zrozením, jsem byla nucena se dívat v hodinách historie, takže s jistotou vím, že Vadní zakončení ceremonie nepřečkávají bez újmy. Označení jsou buď roztrhaní na kusy, nebo dočista zmizí. V žaludcích masožravých mutantů. Společenství zkrátka nemá své přeživší. Za celých sto dvacet pět let nebyl zanesen žádný záznam o odděleném, který by noc za hranicemi lodi přečkal a se svítáním dostal druhou šanci na život. Musím být první. Ale proč zrovna já?! Nemám žádné zkušenosti. Nejsem bojovná. Nikdy jsem se nezaměřovala na přežití. A pokud nás uniklo víc... Kde jsou ostatní? Stále na svůj pomyslný seznam přidávám jen další a další otázky, odpovědi však nemám žádné. Nevím, jak si s touhle situací poradit. Věřila jsem systému. Slovům Nástupců, kteří za poslušnost a dostatečnost slibovali doživotní ochranu.
9
A věděla jsem, že pokud neuspěju, pokud nenaplním představu Nástupců o dostatečnosti řádného člena, pak budu odevzdaná divočině. Že si Nový svět vezme mé tělo a navždy pohřbí mé chyby. Stejně jako tomu bylo u Lizbeth a u všech přede mnou. Je to možná smutné, ale život Hibernantů má svá jasná pravidla. Já se jim však zcela vymykám. Nezapadám do Společenství, a příroda mě odmítá přijmout. Možná že mou vadnost nelze pojmout ani zapomenout. Možná jsem si svou nedostatečností vysloužila jiný trest. Plané naděje na přežití. Nevědomost. Samotu. Vlastě si neumím představit horší osud. Jen kdybych věděla, co jsem udělala… Opravdu jsem žila v přesvědčení, že se konečně stanu plnohodnotným člověkem. Měla jsem mít své místo. Měla jsem být součástí něčeho většího. Mohla jsem. Ale zkazila jsem to. Zklamala jsem systém i samu sebe. Nohy si opatrně přitáhnu k tělu a obejmu je rukama. Bradu si opřu o kolena a hledím do dálky. Za skalami na východě se už obloha barví do indigova. Přichází má první noc v divočině. První, kterou si budu pamatovat. Snad. Nad očekávání klidný podvečer prořízne hlasité skřípání, jako když se otevírají nadměrné, zrezivělé dveře, a jen o chvíli později se znovu nastalým tichem nese pisklavý, nelidský zvuk.
10
Ratarmadilové. Jsem si jistá. Tihle krvežízniví krysí mutanti mají na svědomí snad nejvíce hibernantských životů. Agresivní, upištění giganti, kteří jsou u místa, kam se po obřadu Ratifikace odvádějí Vadní, vždy mezi prvními. Možná že se nakonec Společenství mého úspěšného oddělení přece jen dočká. Té myšlence se snažím nepodlehnout. I přes bolest urychleně slézám zpět do jediného úkrytu, který mám. Vší silou táhnu za kliku starých dveří a přinutím je, aby se zavřely. Projdu uličkou k řidiči a hledám spínač k zavření předního vchodu. Každý stroj má záložní systém, pro případ selhání toho operačního. Což vím jen díky Laře. A jelikož jde o dopravní prostředek s mechanismem ze Starého světa, nouzovým opatřením bude s největší pravděpodobností ruční ovládání. Nejprve zacloumám tou největší pákou ze všech viditelných, ale autobus jen vydá chrastivý zvuk. Sakra! Tahám za každou další, kterou se mi podaří najít, ale nic. Dveře jsou pořád otevřené a pištění ratarmadilů se blíží. Kruci! Kruci! Kruci! Další možností je zkusit to postaru. Ramenem se zapřu o do sebe se skládající dveře, nohama do stěn dvou vysokých schodů a vší silou zatlačím. Přes namáhavé vzdechy se snažím nevydat ani hlásku. Nemůžu si dovolit hlasitými projevy přilákat pozornost. Už tak budou mutanti přitahováni čerstvou krví a mým potem. Obloha tmavne, zvuky se zdají hlasitější a pískot se ozývá mnohem blíž. I přes to, že se můj zlomený
11
symbol Hibernantů stále nezahojil, zapřu se rukama o nízké zábradlí dělící schodiště od prvních míst k sezení. Spálená kůže na zápěstí mě táhne a pálí, ale nepovolím. Naopak. Zaberu a ještě usilovněji se opřu do rzí zatuhlých skládacích dveří. Tlačí mě do páteře, přesto nepolevuju. V boku mi tepe. Zapřu se nohama o to víc. Po čele mi teče pot. Přitlačím na zábradlí. Slyším vrznutí a zvýším úsilí. Dveře se lehce pohnou. Ještě přidám. Nevzdávám se. Pískot stále zesiluje. Mutanti se blíží. „Zavři se do bubliny,“ nabádá mě útěšný hlas mé rodičky. „Odstřihni se od všeho, co není tvé.“ Stejná slova používala, když nás s Larou učila ovládat naše cítění. Kdo by si tehdy pomyslel, jak se mi dnes budou všechny ty hodiny nekonečného procvičování hodit. Vypouštím hlasy netvorů, nevnímám příchod smrti. Soustředím se na svůj cíl. Odstrkuju se od zábradlí. Napínám nohy. Tlačím do dveří. Další skřípot, další posun. Přední vchod už je z poloviny zavřený. Otřu si čelo a s hlubokým nádechem ze sebe vydám všechno. Prostorem zazní hlasité prasknutí. Pod mýma rukama povolí zábradlí a já se poroučím k zemi spolu s ním. Jen o vteřinu později se na okraji mýtiny, na níž autobus stojí, objevuje první stín. Rychle se po čtyřech vymotám ze změti uvolněného kovu a zalezu si k nohám řidiče. Snažím se udělat se co nejmenší. Vtisknu se do prostoru pod palubní
12
deskou. Do stehna mě tlačí pedály, což ovšem téměř nevnímám. Soustředím se na škvíru, která zůstala ve dveřích. Skrze ni vidím šest, možná víc ratarmadilů. I přes svou velikost se s neskutečnou rychlostí vynořují z hlubokého lesa a přebíhají první metry do kopce se táhnoucího holého plácku. Vytřeštěnýma očima sleduju, jak se blíží k autobusu. Napadají při tom jeden druhého, jako by se prali o to, kdo ke kořisti doběhne první. V šeru začínajícího večera se lesknou jejich červené oči a bílé tesáky, velké jako moje dlaň. Kruci! Kruci! Kruci! Třesu se. Srdce mi zběsile naráží do hrudní kosti a po zádech mi stékají chladné kapky. Připomínám si dýchání. Počítání. Musím se uklidnit. Mutanti vycítí můj pach, mou krev. Strach mě jen činí viditelnější. Dělá ze mě kořist. Nádech. Dokážu ovládat své cítění. Výdech. Soustředěnost je základem dostatečnosti. Zarazím se. Jasně, to už pro mě neplatí… Takže jinak. Zavírám se do bubliny. To umím. Jenže teď jsem nesoustředěná. Postupně se odpoutávám od všeho, co mě odvádí od jasného cíle. Alespoň dokud s dalším hlasitým kvílením neztratím kontrolu. Bublina praská a já začínám propadat panice. Zatraceně, Eleanor! Musíš se ovládat! Slyším v hlavě mocný hlas svého zploditele Olivera. Je přísnější, než bývala Lizbeth, ale chce pro mě to, co ona. To samé, co si pro sebe přeju já. Abych žila.
13
A tak to zkouším znovu. Ovládám své cítění. Zavírám se do bubliny a zůstávám soustředěná. Výdech. Nádech. Odhodlání. Dneska sakra neumřu!
14