Vykořenění

Ivo Skopal

Část 1

„Být vykořeněný znamená nemít ve světě místo uznávané a zaručované jinými; být nadbytečný znamená nepatřit ke světu vůbec. Vykořeněnost může být předběžnou podmínkou pro nadbytečnost.“ Hannah Arendtová

1 Mrholí. Po lukách a tom, co zbylo z místních lesů na stráních nízkých kopců, se valí mraky a mlha. Je sychravo. I když je začátek zimy, sněhu se zdejší kraj ještě nedočkal. Jako už několik předchozích let. Mrholí a pod kabáty se vkrádá zima a vlhkost. Je před Vánoci a lidé jsou uspěchaní a ve stresu.

Protivné počasí nikomu náladu nezlepšuje. Na nevysokém kopci, u malé kaple, se do postupujícího šera ozývá praskání ohně a do tváří lidí stojících okolo se rozlévá teplo a spokojenost. Oproti ostatním lidem v okolí jsou spokojení. Jsou rádi, že hustě neprší a že tak dlouze plánovanou událost nepokazil déšť. Naopak. Počasí je naprosto ideální. Alespoň on je o tom přesvědčený a ostatní mu věří. Hustý dým se valí do údolí, dýmu ani ohně si však prozatím nikdo z údolí nevšímá. Dnes ještě ne.

2

Po úspěšném konci shromáždění se všichni tiše rozcházejí dolů z kopce. Je už tma a začíná se ochlazovat. Mrholení postupně přechází ve slabé sněžení a město se tak pomalu noří do tenké bílé peřiny. Po několika letech je to první sníh, který nějakou dobu vydrží. To stejné se však nedá říct o vánoční pohodě a spokojenosti. Alespoň ne pro všechny.

Skupina zahřátá ohněm se ve městě rozchází do všech stran a vytváří první stopy v drobné vrstvě sněhu. Dveře domů a bytů se otevírají a zavírají, namoklé boty a kabáty jsou rozvěšeny k topení a kamnům, aby stihly do rána uschnout.

I dveře posledního účastníka se otevřou a zase zavřou. Ovšem na rozdíl od ostatních nejde hned odložit oblečení ke zdroji tepla. Nejde si ani uvařit čaj a zapnout televizi s večerními zprávami. Míří do skladu a sklepa, nachystat všechny věci na nadcházející akce, které je ještě před svátky a v průběhu nich čekají. Má ještě hodně co připravovat.

Dnešní zkouška proběhla úspěšně. A moc se těší na další setkání, které se odehraje už tady dole ve městě. Musí vydržet.

Už jen několik dní.

2 Za oknem padají těžké sněhové vločky a pomalu se stmívá.

Myslí na postel a na to, že chce být doma a ode všeho utéct.

Její svět se v těch posledních pár hodinách a dnech zbláznil a je těžké tomu všemu uvěřit. „Vaše babička ve své poslední vůli vše odkázala vám. Zdědila jste její dům v Postupimi spolu s veškerými financemi.“ Notář Steinmeier mluví chladně a unaveně, naprosto oproštěn od situace, kterou pravděpodobně zažívá se svými klienty několikrát do týdne. Vypadá, že se nejvíce těší, až Julia konečně odejde a on půjde s rodinou kupovat dárky a navštíví městské vánoční trhy.

3

Notář upije kávy na svém stole a pokračuje: „Ve své poslední vůli si také přeje nechat svůj popel rozprášit na louce nad jejím rodným domem v českých Sudetech, u hranic s Polskem,“ dokončí větu a zabodne do Julie ostrý pohled. „Promiňte?“ zarazí se Julia, která tak nějak čekala, že do řešení babiččiny pozůstalosti a jejího pohřbu budou zapojení i ostatní členové rodiny. Její dvě sestry a matka. Možná širší rodina, sestřenice, tety. Proč tady sedí sama? „Je to jen přání,“ pokračuje notář, „které samozřejmě nemusíte pro dokončení celého řízení splnit. Vše zdědíte i tak.

Ovšem toto si výslovně přála.“ O tom městě kdysi jako malá slyšela. Na jméno města si nedokáže vzpomenout. Svou babičku neviděla přes deset let, se svou rodinou se nestýká. Skoro všichni kromě ní žijí v okolí Drážďan v bývalém východním Německu. Ona se skoro jako jediná přestěhovala na Západ, do Frankfurtu nad Mohanem.

Pouze s otcem udržuje nějaké kontakty. Otec od ní nic nevyžaduje a nic jí nevyčítá. Dokážou se tolerovat jako dvě dospělé bytosti. Ale s matkou to je horší. Ta je plná výčitek, očekávání, odsuzujících pohledů. A taky nenávisti vůči Čechům. Vyčítá jim poválečné útrapy celé jejich rodiny, velmi těžce nese vysídlení do Německa a zabavení celého rodinného majetku.

Možná je to ten důvod, proč je tady Julia sama. Možná proto si babička vybrala ji. „Slečno, rozumíte celému textu závěti, souhlasíte s ním?“ pokračuje lehce rozladěným tónem Steinmaier, jelikož denního světla stále rychleji ubývá a začíná se rozsvěcet vánoční osvětlení. To mu připomíná nenakoupené vánoční dárky a čekající rodinu.

Blbé vánoční svátky, celá ta pseudorodinná tradice, hraná radost a veselí, štěstí, rodinné teplo domova a kdoví co ještě.

To poslední, na co Julia myslí, jsou vánoční svátky s rodinou, kterou nemá. Rodina. Tohle je první setkání s její rodinou po

4

dlouhé době. Pokud nepočítá občasné telefonáty s otcem. „Slečno?“ „Ano, rozuměla jsem,“ vyhrkne ze sebe možná až příliš agresivně Julia, „pokusím se její přání splnit. Jsem ale hodně zaneprázdněná. Mám moc práce. Raději zařídím pohřeb, na cesty do zahraničí nemám čas, a upřímně, ani pomyšlení,“ snaží se s celou záležitostí, která jí začíná na povrch vyplavovat vzpomínky na rodinné „štěstí“, co nejrychleji skoncovat a umlčet ji dřív, než bude pozdě. Přesně si ani nepamatuje, kde konkrétně v Čechách to město leží. Věděla něco málo o vysídlení, část rodiny údajně musela uprchnout i před Poláky. Sama navštívila Čechy vícekrát, Praha jí přijde krásná (i když až moc plná turistů) a velmi ráda se tam vrací. Od doby, kdy si Češi v referendu schválili odchod z EU, tam nebyla. Nevěří ale, že by se na té zemi tolik změnilo. Minimálně ne pro ni jako pro turistku.

Notář se nedává odradit a s ubíhajícím časem mluví stále rychleji a naléhavěji: „Vaše babička mne upozornila, že je to pro ni opravdu velice důležité. Chce být rozprášena právě tam. Zkuste si představit, jak by se cítila, kdyby věděla, že její poslední přání nehodláte splnit.“ Notář se nepřestává dívat na své luxusní kapesní hodinky. Julia přemýšlí. Jako personalistka v IT firmě má pořád plný diář. Ale blíží se Vánoce, to ani ona nepracuje. Možná bude na druhou stranu v nadcházejícím vánočním čase velmi ráda za rozptýlení a únik od stresu velkoměsta. Utekla by tak předvánočnímu shonu, při kterém všichni cítí tíhu očekávání a nevyslovených otázek, zda je tady dost lidí, kterým na mně záleží a kteří mě obdarují, nebo si na mě aspoň vzpomenou a pošlou mi na sociálních sítích gifko se Santa Clausem. Při vzpomínce na Vánoce doma s rodiči a sestrami se jí sevře hrdlo a musí odvrátit zrak od umělého vánočního stromku s fialovými ozdobami a nekvalitními světýlky. Kancelář notáře působí stejně jako ostatní kanceláře

5

rádoby bohatých znalců vkusného a drahého. Tipla by si, že si notář potrpí na okázalé poukazování na své tučné konto, rychlá auta a pěkné ženy. Stejně jako mnoho jejích kolegů. Čím déle u notáře sedí, tím hůř se cítí. Už tady nemůže dýchat, musí rychle pryč, vzít si doma běžecké boty a provětrat hlavu. Rozmyslela se. „Myslím, že si udělám malou dovolenou a vydám se tam.

Promiňte, dnes už budu muset jít, napište mi prosím mail s podrobnostmi a jménem toho města. Pokusím se udělat si čas. Udělám si čas,“ říká kvapně už ve chvíli, kdy si obléká kabát a podává notáři ruku. ….

9 Je mu zima. Otevře oči, do kterých mu šlehá sníh. Je tma, Tomáš je sám nahý venku v chumelenici a kvůli hustému sněhu není vidět na krok. Ruce a nohy má přivázané ke kůlu, pod sebou hromadu dřeva, které ho řeže do bosých nohou. Okolo nikdo není, do uší mu hučí řev větru. Pokouší se rozhlížet, ale nikoho nezahlédne. Ze tmy okolo se sype bělostný sníh, pokrývá dřevo pod ním a taje mu na těle. Najednou cítí, jak ho krom mrazu na hrudi pálí ještě něco jiného, jako by měl na hrudi desítky a stovky malých ohňů, které vzplanuly ve stejné chvíli. Zařve bolestí, zkusí sehnout hlavu a podívat se.

Na prsou má růžovou barvou napsané SODOMITA. Každé z těch písmen jako by se mu vpíjelo do kůže, jako by mu do kůže někdo psal rozžhaveným pohrabáčem. Pod tím mu začínají bolestivá písmena vykreslovat další text, rudým písmem se na kůži objevuje text z bible „Nebudeš obcovat s mužem jako s ženou. Je to ohavnost.“ Vytřeštěně na ta slova zírá, bolestí nemůže dýchat, ale i tak se mu podaří několikrát zavolat

6

o pomoc. Marně. Slova na kůži Tomáše pálí jako oheň, jako by to bylo stigma, které ho pronásledovalo už od dětství, které musel skrývat před zraky ostatních, a najednou je všem na očích a on s tím nemůže nic udělat. Zkouší se dostat z pout, ale nedaří se mu to. Napíná svaly, kope a vzpouzí se, ale nějaká síla jako by ho držela pevně upoutaného u kůlu. Mráz ho oslabil. Až po pár minutách se ze tmy před ním začne vynořovat postava. Dlouhé roucho šlehá do větru a rudé oči ho probodávají pohledem. „Tak tady tě máme, ty náš malý buzerante,“ řekne se smíchem kněz a v tu chvíli se Tomáš probudí. …

Ráno stráví úklidem a vařením. Domluvili se s Marií, že jestli se na Štědrý den musí stavit na večeři k ní a možná i spolu s Julií, bude dnes vařit on. Vaření mu pomůže nemyslet na noční můry v hlavě a ty za okny.

Ještě před obědem se zastaví u Marka a Katky. Katka napekla cukroví, a tak nemohl pozvání odmítnout, přestože se návštěvě rodiny s dětmi chtěl dnes vyhnout. Nemá nejlepší náladu kvůli snům a tomu, co se ve městě děje. Šťastná rodina s dětmi mu znovu připomene, co nemá a nikdy mít nebude.

Zázemí, rodinu, děti, budoucnost. I když jsou to jeho přátelé, těm myšlenkám se nedokáže ubránit. Té lehké závisti, té sebelítosti z nespravedlnosti a nerovnosti, se kterou nemůže nic udělat a kvůli které je pokládaný za neschopného a nehodného mít rovnocennou rodinu.

Byly rodiny gayů a leseb, i v Česku, ještě pár let zpátky jich bylo hodně. Někteří známí a úspěšní, často proto, že si ze své výjimečnosti udělali byznys. Využívali nových možností sociálních sítí, vydělávali na fotkách sebe a svých dětí, prodávali svůj příběh. Tomáš k nim vzhlížel a doufal, že jednou možná

7

bude mít šanci být jako oni. Bude mít rodinu, dítě, partnera.

Zároveň se mu ale lehce hnusilo, jak dělají ze svého životního příběhu zboží na prodej. Připadalo mu to jako rouhání se, jako nedostatek pokory a díků za to, že mohou žít spokojeně bez překážek a klacků pod nohama. Ale nakonec jim možná přece jen záviděl jejich štěstí a troufalost. S postupným zhoršováním situace se postupně i aktivity těch showbiz gay a lesbických rodin utlumily. Začali se více bát o svou bezpečnost a o bezpečnost dětí. Někteří z nich utekli do zahraničí, daleko do bezpečí, k moři, kde tak rádi trávili všechny dovolené. Oni by samozřejmě neřekli, že utekli. Jen prostě vycítili, instinktivně jako zvířata před blížící se přívalovou vlnou, že něco není v pořádku. Že něco brzo nebude v pořádku.

Má zavolat Honzovi? Ozvat se mu? Zkusit navázat tam, kde před tolika lety začali, nezralí a nezkušení? Dřív, než jim život proteče mezi prsty, jako se to stalo nespočtu lidí před nimi, kteří potom na smrtelné posteli litovali svých strachů a neschopnosti? Nesoustředí se. Je duchem mimo. Katka i Marek tyhle jeho nálady znají a snaží se vžít do jeho kůže.

Pochopit tu tíhu a prázdno, které cítí, když se dívá na spokojené úsměvy dětí. Děti ho rychle obměkčí, tak jako vždycky.

Tomáš tráví čas do oběda válkami plyšáků, závody autíček na autodráze a hraním na schovku. Nebýt rodič je někdy vlastně super, člověk s dětmi jen dovádí, užívá si jejich volnost a bezstarostnost, může se na chvíli dostat zpátky do dětství, aniž by musel řešit rodičovské problémy, noční můry, vstávání kvůli přebalování. I když by mu to nevadilo, miloval by to. Užíval by si být otcem. Může si ale dovolit takové myšlenky, když se jeho země řítí do černé díry a když by tím mohl dítě ohrozit nenávistí a nepochopením ostatních lidí? A kdyby si adoptoval dítě z dětského domova, nebyla by to pro to dítě jen další rána v jeho životě, už tak hodně zkoušeném osudem od narození? Co by Tomáš dělal, až by se v pubertě dítě začalo

8

vzpouzet a poprvé by mu do očí řeklo „ty buzno“?

Od Marka a Katky odchází propocený a uřícený. Udělal asi tisíc otáček letadel s dětmi, naběhal víc než běžně venku s Maxem. Stihl si vypít i Katčin skvělý vánoční svařák a dát si pár kusů cukroví, hlavně úlky, ty nejlepší úlky na světě. Slíbili si, že se půjdou společně podívat na ohňostroj, který se ve městě pořádá 25. prosince. Pravděpodobně půjde i Marie, pokud jí to staré kosti a klouby dovolí. A nejspíš by mohli vzít i novou příchozí z Německa, bude to velká událost.

Když dorazí domů, vývar je hotový. Je skoro dvanáct, takže všechno stihá. Má ještě dost času zajít si do sprchy a převléct si propocené věci. Posledních pár dní bylo náročných a potřeboval ze sebe smýt všechen ten stres a nastartovat se na svátky, na dnešní den. Ve sprše si ho rychle vyhoní. Uleví se mu a může zase normálně myslet. I při tom mu probleskne hlavou, jak rád by vedle sebe měl partnera, manžela, se kterým by mohl mít sex, který neměl tak často, jak by si přál a představoval. A to přesto, že měl oproti jiným gayům a lesbám na malém městě v téhle době pořád ještě štěstí a až donedávna se vídal s jedním mužem z blízké vesnice. Ne veřejně, on měl strach a nechtěl se veřejně přiznat, že je gay, což Tomáš respektoval. Byli k sobě upřímní a nic od sebe neočekávali. Už se několik týdnů neviděli. A možná je to tak lepší. Odpoutá myšlenky od zbytečností, v rychlosti se oblékne, přihodí pár polen do krbu a do kotle a prostře stůl. V tom uslyší klepání na dveře. …

9

Část 2

„Tam kde se pálí knihy, později se upalují lidé.“

Heinrich Heine

24 Včerejší ráno. Ondřej otevírá koš a vyhazuje do něj zbytky bramborového salátu a kapra. Nandal si druhou várku k večerním pohádkám a nedojedl to. Už od mala si pamatuje, že se vždycky udělalo jídla moc a pak se to vyhodilo. Jako bychom měli snahu všem dokázat, že je máme rádi, právě tím, že nám budou praskat žaludky. Je po Vánocích. Nejhorší část roku.

Před svátky jsou všichni napjatí a vystresovaní, kupují věci, na které nemají, půjčují si, vymýšlejí hloupé a nepotřebné dárky.

Děti se těší na něco, co nakonec nedostanou. Všichni se těší, že jim ostatní splní jejich nejtajnější přání a vyjde najevo, že je nakonec přece jen někdo opravdu zná. Že je někdo vidí, vidí takové, jací opravdu jsou.

Ondřejovi je třicet a je v nejlepších letech, nebo si to alespoň pro sebe tak říká. Má sportovní postavu, hraje fotbal za fotbalový klub ve městě. Okresní přebor. I když sportuje, skrývat pivní břicho mu činí den za dnem větší potíže. Je menší postavy, má špinavě blond vlasy. Pracuje v místním les-

10

ním závodě. Občas pije, možná až příliš často. K tomu se přidaly problémy s automaty, které mu nadělaly hromadu dluhů.

A ta svině, které dluží, se musela ozvat zrovna v pátek před svátky. Jako by nestačilo, že jsou před ním Vánoce.

Bydlí ve zchátralém bytě, který si pronajímá nedaleko nádraží. Se ženou mají dvě děti. Ona dřív také pracovala v lese, sázela stromky, a tam se tak nějak poznali. To byla láska. Pořád to je láska, i když jiná. Teď jsou tady, v malém zatuchlém bytě s plesnivějícími okny a ztrouchnivělým panelákovým jádrem. Možná tu nemuseli skončit, kdyby neměli děti tak brzo. Tak strašně brzo. Možná by byli v jiném městě nebo státě. Mohli by mít pohodový život, on by víc vydělával, ona by byla usměvavější a šťastnější. Ale jsou tady. On je tady. Kdysi nadějná fotbalová hvězda místního klubu, která si myslela snad i na Baník. Sportovec, který balil na místní diskotéce v nedalekém klubu kteroukoli holku si umanul. Oblíbenec všech kaleb, stálý host všech nočních podniků. Ani neví, jak se to stalo, ale jeho život nabral jiný směr, než si plánoval.

Nabídka z fotbalových klubů nepřišla, v práci se už pár let nedostal na vyšší pozici, z domu rodičů musel odejít kvůli pití, a teď je tady. S dvěma dětmi, se ženou, která má problém vyrovnat se se svým dětstvím v rozpadlé rodině. Posledních pár týdnů a měsíců na ní jde ale vidět, že se mění, že se její divokost proměňuje a je klidnější a spokojenější, víc se o něj zajímá, je více s dětmi, míň pije a kouří. O to víc Ondřeje mrzí, do jakých problémů se dostal a že kvůli nim nemůže být součástí téhle změny. Majitel stripbaru a heren v nedalekém městě mu vyhrožuje už pár měsíců, že by si s ním neměl zahrávat a vrátit peníze. Minulý týden říkal, že přijde hned po Vánocích. A on nemá ani vindru. Vánoční dárky na dluh, výplatu teď nahrnul do koše, padla na většinu těch hromad jídla v nákupním vozíku, kam jako šťastná rodina nandali zásoby, aby do konce roku neumřeli hlady.

11

Zuzana o dluzích neví. Zatím. Nebo jen Ondřej doufá, že neví. Třeba to ví a doufá, že on neví, že to ví. Tak jako tak je v prdeli. Stojí na balkóně, venku je mlha a tající sníh z horního patra paneláku čůrkem stéká na jeho balkón. Okapy nahoře jsou skrz naskrz prorezlé a majitelům je to putna.

Stejně jako plesnivé stěny, profukující okna nebo neexistující zateplení. Koupili to tady za babku v devadesátkách a od té doby to pronajímají šťastlivcům, do kterých určitě nebudou cpát peníze za opravy. Oni měli štěstí a koupili to – ti druzí mají zase štěstí, že našli tak dobrý podnájem. Všichni jsou spokojení. Spravedlnost Sudet.

Nesnáší to tady. Ale zvykl si. Člověk si zvykne na všechno.

Nebo prostě přestane myslet na to, že byl kdy nespokojený.

Pomalu kouří, voda mu občas skápne na hlavu, nebo na zábradlí a pak mu stříkne do obličeje. Vidí před sebou omšelé chřadnoucí nádraží, šedivějící sníh, který před několika dny ještě vypadal čistý a neposkvrněný. Jako by jim příroda chtěla dát vánoční pohodu a naději, která s půlnocí skončila a hodila je zpátky do reality jejich mizerných životů. Típne cigaretu do tajícího sněhu vedle hrnce se zbytky smaženého kapra a krabice s vánočním cukrovím. Podívá se ještě jednou do mléčného vzduchu prosyceného kouřem z hořících obalů od vánočních dárků a balícího papíru. Pomyslí si, že dnes musí sehnat ty peníze, musí sehnat peníze. Naštěstí včera dostal nápad, skvělý nápad. …

12