Volba (menšího) zla

Jon Jona vytrhlo z myšlenek zazvonění telefonu. „Sakra!“ Povýšení na detektiva mělo i své stinné stránky.

Jako obyčejný policista musel pracovat víc za nižší plat, ale volno znamenalo zkrátka volno. Teď musel na své oblíbené ranní procházce Šáckým údolím řešit práci. „Ještě jsem ani nedošel ke skalám,“ postěžoval si pro sebe, protože soutěska čekající pár set metrů před ním byla jeho oblíbeným bodem procházky, a zvedl mobil. „Ano? Detektiv Jon…“ Více říct nestihl, kolem se prohnala osoba a vyrazila mu přístroj z ruky. „Dávejte přeci pozor!“ zlobil se Jon a kontroloval své zařízení. Možná trochu poškrábané, ale jinak celé. I hovor běžel dál. Postava zpomalila a otočila se na něj: „Promiňte, nechtěla jsem… promiňte…“ Byla to mladá dívka, tak kolem dvaceti, celkem pohledná. A také strašně vyděšená, uvědomil si Jon a pokusil se o úsměv: „To nic…“ Dívka letmo kývla, otočila se a běžela pryč.

1

„Počkejte přeci!“ zavolal na ni Jon a chvíli zvažoval, že za ní vyběhne, ale nakonec se raději rozhodl pokračovat v hovoru. „Vše v pořádku, detektive?“ ozval se hlas centrály, zdvořilý, ale bez špetky zájmu, jak tomu bývá u znuděných telefonistek z profese. „Jistě,“ odvětil Jon. „Přejděte k věci.“ „Našlo se tělo na konci údolí, v soutěsce pod Šáckou skálou, pád z výšky, nikdo od nás tam zatím není.

Předpokládám, že jste někde poblíž…“ „Ano, jsem tam za chviličku,“ skočil centrále do řeči Jon a zavěsil.

Na fráze neměl náladu. Vyrazil svižným krokem kupředu. Stále zrychloval a do soutěsky už skoro dobíhal.

Pohled, který se mu za zatáčkou naskytl, mu na chvíli vyrazil dech. Stále ještě bylo znát, že jde o dívčí tělo, hlavně podle dlouhých hnědých vlasů, které alespoň částečně zakrývaly zbylou hrůzu. Tělo, roztrhané během pádu skálou, vypadalo spíše jako rudá kaše, z níž místy vyčnívaly kosti, než jako něco, co bylo nedávno živé. Podle obličeje, který utrpěl jen menší rány, však byla kdysi velmi hezká.

Ale jinak nikde nikdo.

Kdo tu nehodu ohlásil? Jestli tedy vůbec šlo o nehodu… Jon zvedl zrak k vrcholku skály. Nejednou k němu při své ranní procházce vyšplhal, ač mu to 2

všichni rozmlouvali jako příliš nebezpečné. Smrt byla při pádu jistá. Sklopil zrak zpět k mrtvé.

Co s tím má společného ta vyděšená dívka, která nemohla běžet odjinud než právě odsud? Možná svou kamarádku strčila a pak se svého činu polekala. Nebo viděla, jak ji strčil někdo jiný. V tom případě je svědek a navíc v ohrožení, pachatel ji jistě dlouho po světě pobíhat nenechá. Ale není čas na ukvapené závěry! okřikl se v duchu Jon. Musí ji najít. A co nejrychleji!

3

Marí Odpoledne bylo chladné. Slunce svítilo, ale ještě příliš nehřálo, jak to brzy zjara bývá. Pár paprsků dopadalo také do Jankovy vily, luxusního domu ve vilové čtvrti.

Drobná paní Janková právě sklízela se stolu a chystala se mýt nádobí, její muž Jen seděl u počítače a četl si noviny. Jankovi byli mladý černovlasý pár, vždy považováni za spokojený a i nyní tu panoval klid. Náhle se pan Janek zvedl od monitoru. Jeho tělo začínalo jevit první známky příliš pohodlného života, ale stále zůstával docela pohledný. „Vše v pořádku?“ zeptala se Marí Janková svého muže. „Samozřejmě,“ odvětil úsečně a zamyšleně odešel do koupelny.

Marí odložila nádobí a popošla k monitoru. Byla zvědavá, co jejího muže tolik zaskočilo. Při pohledu na obrazovku zůstala zkoprněle stát. Dolní čelist jí mimoděk spadla. S otevřenou pusou zírala na obrázek, nemohla tomu uvěřit. Pod ním byl nápis: Poznáváte-li tuto ženu, kontaktujte neprodleně policii.

Obličej byl značně znetvořený, ale i tak bezpečně poznala svou kamarádku Emu. Svou jedinou kama4

rádku! Co se jí mohlo stát? Kdo jí to udělal? Konečně od ní odtrhla oči. Ve dveřích stál její manžel. Vykoktala ze sebe: „Jene, to je přeci… je tu Ema… na té fotce!“ „Opravdu?“ opáčil její muž nevzrušeně. „Možná… neměla bych někam… zajít?“ Hlas se jí zadrhával. Hleděla na Jena s naprostou důvěrou v jeho úsudek. „Jo, to bys asi měla,“ potvrdil jí to Jen opět bez velkého zájmu. Marí to ale od dalších slov neodradilo. „Co se jí mohlo stát?“ Mluvila už souvisleji, ale rozhodně ne klidně. Její muž se toho však tentokrát chytil. „Třeba se dostala do konfliktu s některou ze slečen, které se točí kolem jejího snoubence, víš, co jich je.“ Odmlčel se. „Ale to ty jistě víš mnohem lépe, byly jste si blízké.“ Podíval se na ni pronikavě skrz brýle a lehce se usmál. „Když to tak říkáš, někdo mě napadá,“ potvrdila Marí. *** Jon seděl za svým stolem na stanici. Fotku neznámé mrtvé rozeslali, tělo ohledali odborníci a nezbývalo než čekat, až se někdo ozve. Vzpomínal na krátké 5

setkání s tou vyplašenou dívkou. Zatím po ní nebylo ani stopy. Běžela od místa činu. Byla svědek či vrah?

Nebo skutečně jen vyplašený nálezce mrtvoly? Pohled na tělo byl opravdu děsivý, ale ani tak se mu tomu nechtělo věřit. V očích jí viděl hlubokou bolest. Nebo to byl strach? Nevěděl. Kdyby si s ní tak mohl promluvit…

Z myšlenek ho vytrhl mladší kolega Petr. Teprve dokončil školu, neměl žádné zkušenosti, ale Jon s ním pracoval rád. Byl pro každou srandu a uměl i nechat klid na práci. „Přišla vás navštívit nějaká mladá žena,“ řekl, stoje ve dveřích. „Mohu ji za vámi poslat? Opravdu moc pěkná,“ zatvářil se spiklenecky.

No konečně! „Jistě, ať jde dál!“ řekl Jon netrpělivě. Už bylo na čase. Co jí ale vlastně má říct, čím začít? Hlavně ji moc nevyplašit.

Situace tu otázku vyřešila za něj. Dívka, která vstoupila do dveří, byla drobná černovláska, nikoliv vysoká štíhlá plavovláska jako ta z údolí. I když pohledná tedy byla, musel uznat Jon. Pokoušel se tvářit nezklamaně. „Mohu vám nějak pomoci, slečno?“ „Mladá paní,“ opravila ho. „Mé jméno je Marí Janková a poznala jsem ženu na obrázku ve zprávách.“ Hlas se jí lehce chvěl. „Ano?“ povzbudil ji Jon a gestem jí nabídl židli naproti sobě. Posadila se.

6

„Je to… je to Ema Ludvíková, má kamarádka.“ Odmlčela se. „Upřímnou soustrast,“ pronesl Jon pomalu. „Povězte mi, měla nějaké blízké příbuzné, slečna… ehm… mladá paní Ludvíková?“ „Slečna,“ opravila ho opět. „Měla snoubence, Jáchyma, ale nestihli se vzít.“ Marí se rozplakala. Jon jí nabídl kapesník a taktně čekal, až bude zase schopna hovoru. „Tak tedy snoubence jistě kontaktujeme, ale po právní stránce to není příbuzný a my potřebujeme přímého příbuzného pro identifikaci. Měla ještě někoho?“ „Ano, měla docela širokou rodinu. Znám jejího bratra Marka, mohu vám na něj dát telefonní číslo.“ „Když budete tak hodná.“ Jon jí podal kousek papíru a tužku a sám si v mysli poznamenal: Znala bratra, jak dobře ho asi znala? Dívky o svých sourozencích nemluví, natož aby si vyměňovaly kontakty, v tom bude nějaký háček. Možná tajný románek? Nebo něco souvisejícího s případem? Paní Janková se třeba mohla spojit Eminým bratrem a spolu…

Jon se probral ze svých fantazií, všiml si, že žena naproti němu dopsala a nyní se na něj tázavě dívá. „Můžete mi o slečně Ludvíkové něco povědět? Jaká byla, co měla ráda, jaký měla vztah s lidmi ve svém okolí...“ 7

„Ehm… ano.“ Marí znovu vytryskly slzy a Jon jí podal další kapesník. „Byla to… byla to skvělá dívka. Hodná, chytrá, pracovitá…“ „Jak jste se poznaly?“ nasměroval Jon proud slov potřebným směrem. „Můj muž a její snoubenec mají společnou firmu,“ pousmála se trošku Marí. „Seznámily jsme se na firemním večírku a rychle se sblížily. Ani jedna jsme nebyla příliš sociální, tak nám vyhovovalo držet se spolu trošku stranou.“ Opět se zachmuřila. „Byla to fajn holka, měla před svatbou…“ „Měla dobrý vztah?“ vstoupil jí do hovoru Jon, aby předešel další záplavě vzlyků. „Ano, svého snoubence zbožňovala, byla mu oddána. S každým dobře vycházela, nevím, kdo by jí chtěl takhle ublížit.“ „Proč předpokládáte, že jí někdo ublížil?“ zbystřil Jon. „Já, já… nevím. Byla to nehoda?“ ptala se zmateně. „To jsem neřekl,“ opáčil Jon a odmlčel se. „Nenapadá vás tedy nikdo, kdo by jí chtěl ublížit?“ „Ne myslím, že ne… snad jen…“ Paní Janková si vzpomněla na ranní rozhovor s manželem. Jon se netrpělivě posunul na židli. „Ano?“ 8