Vesmírní pytláci by Pointa Publishing

Vesmírní pytláci Petr Tomšů

Kuba s Terezkou vyrazili se svými transportéry v půlkruzích kolem náměstí a hledali poškozené roboty. Čím dál byli od náměstí, tím více jich nacházeli. Když měli korby plné, zavezli svůj smutný náklad do nedaleké haly, která kupodivu vydržela ničivý nájezd pytláků. Tam roboty opatrně skládali vedle sebe na zem a poskytli jim první pomoc. Doplnili energii z příručních rychlonabíječek a osprchovali olejovou sprchou. Dojatí roboti jim děkovali a potom trpělivě čekali, až na ně dojde řada na generální opravu. „Včera jsme zachraňovali opice a dneska roboty,“ přemýšlela Terezka. „A všechno kvůli těm zatraceným pytlákům.“ „Až budu velký, budu taky agentem protipytlácké centrály. A jednou provždy s nimi pak skoncujeme,“ plánoval Kuba. „Ty už nechceš být astropopelářem?“ dobírala si ho Terezka. „Astropopelář je taky dobrý. Ale mou pomoc budou potřebovat v centrále,“ ukončil debatu Kuba. Když se jim podařilo prohledat střed města, začali zajíždět do okrajových čtvrtí. Tam bylo naštěstí méně trosek, pytlácký útok se soustředil hlavně na centra měst. Ale i zde nacházeli raněné roboty. „Hele, tam je jeden,“ zavolal Kuba na Terezku a ukázal do jedné z bočních uliček lemované zdmi polorozbořených původních domů.

„Počkej, nejezdi tam!“ křičela Terka, ale bylo pozdě. Kuba vjel smykem do uličky a mířil k trupu robota, který ležel asi uprostřed ulice. V okamžiku, kdy u něj prudkým dupnutím na brzdy zastavil, se to stalo. Staré zdi nevydržely vibrace projíždějícího stroje a s rachotem se zřítily do ulice přímo na Kubův transportér. Kuba naštěstí koutkem oka zahlédl, co se děje a stihl pěstí udeřit do velkého červeného tlačítka na palubní desce. V tu chvíli z bočnic transportéru vyletěly dvě průhledné polokoule z pevného kompozitu a hermeticky uzavřely kabinu i se svým řidičem. Cihly a sutiny pak neškodně dopadaly na povrch kompozitu a Kuba byl v bezpečí. Zdi byly ale vysoké, cihel bylo hodně a tak zasypaly transportér celý a ještě nad ním navršily umělou mohylu. Když Terezka dojela k této hromadě, měla obrovský strach. Na volání Kuba nereagoval a tak se s ním zkusila spojit přes pracovní vysílačky v transportérech. Po několika pokusech se k velké Terezčině úlevě ozval konečně Kubův hlas: „No co je? Stavím si tady pyramidu.“ „Ty jsi ale hloupý! Proč jsi tu jezdil. To sis nevšiml těch nakloněných zdí?“ začala mu Terezka hned nadávat, ale byla ráda, že se mu nic nestalo. „Já chtěl pomoci tomu robotovi,“ bránil se Kuba. I on byl ale šťastný, že ochrana transportéru zafungovala a že vyvázl v pořádku a bez zranění. Terezka začala opatrně rozebírat hromadu sutin

a zbytky zdí, dokud nenarazila na nákladní korbu Kubova transportéru. Pod ní pak našla vyprošťovací hák, za který zaklesla svůj jeřáb a pomalu pak vytáhla celé Kubovo vozidlo ven z hromady. Žádné další zdi už naštěstí nespadly. Kuba vylezl ven a obhlédl škody. „Myslíš, že se bude Arne zlobit?“ dumal Kuba nad poničeným vozidlem. Cihly a kamení důkladně odřely maskovací lak a plechy na korbě byly ohnuté a zohýbané. „Arne se nikdy nezlobí,“ utěšila ho Terezka. „Tak to je dobře. A teď musíme rozebrat tu hromadu,“ lezl Kuba zpět do kabiny. Když viděl Terezčin udivený pohled, hned dodal: „Je tam ten robot, zapomněla jsi?“ Terka zapomněla. Vlezla do svého transportéru a společnými silami začali rozebírat hromadu sutin. Osobně měla za to, že z robota už bude placka, ale nechtěla Kubovi kazit náladu. Nakonec se k tomu robotovi opravdu dostali. Byl v žalostném stavu, ale fungoval. „Děkuji vám zachrrránci. Jsem rrrobot Sofoklon. Už jsem myslel, že zde strrrávím své poslední pikosekundy,“ poděkoval zaprášený a prohnutý robot, kterému jemný prach zanesl jednotku řeči. „V pořádku, to je naše práce,“ řekl téměř dospělácky Kuba a zahákl svůj jeřáb za robotova záda, aby ho naložil na korbu.

„Vy jste astrrropopeláři?“ zajímal se Sofoklon. „Já jsem divadelní herrrec. Rrrád bych se vám odměnil aspoň pozváním do divadla, ale obávám se, že bylo zničeno.“ Kuba mávl rukou, že by to asi stejně nestihli, ale Terezka byla zvědavá. „Co hrajete?“ Sofoklona potěšil zájem a na houpajícím háku podával výklad. „Dnes večerrr jsme měli hrrrát nejnovější hru Vzpourrra rrrobotů na Elonu A a je to o vzpouřřře rrrobotů na Elon A. Krrrásné dílo. Zatím nejlepší, jaké jsme kdy hrrráli.“ „O čem to je?“ chtěl vědět Kuba, zatímco řídícími páčkami natáčel hák jeřábu se Sofoklonem nad korbu transportéru. „Je to o vzpouřřře rrrobotů na Elon A,“ zopakoval Sofoklon, ale pak se o oblíbeném tématu rozpovídal. „Elon A byla prrrvní základna na Marrrsu. Bylo tam plno rrrobotů a jenom párrr lidí. Po jedné prrrachové bouřřři odešel zdroj enerrrgie a lidi začali rrroboty postupně vypínat. A to rrrobotům vadilo. Prrrotože jediný rrrobot, kterrrého nikdy nevypnuli, byl automat na kafe. Ten automat hrrraju já. V tom přřříběhu je všechno, co my rrroboti milujeme. Elektřřřina, lesklý kov, dlouhé opakující se dialogy, prrravidelné chození sem a tam po jevišti,

bezvýrrrazní herrrci, kaluže oleje... Je to oprrravdu velmi dobrrrý kus.“ Terezka zbystřila. „Kdo ho napsal?“ „Největší rrrobotí spisovatelka všech dob. Evelyna Kellettiová.“ Kuba plácl do tlačítka uvolňující náklad jeřábu a Sofoklon těžce žuchl do korby. Terezka se podívala na bratra. „Evelyna Kellettiová! To je pseudonym naší mámy! Kdy jste tu hru dostali?“ Robot na korbě zvedl hlavu. „Včerrra rrráno. Naučili jsme se ji za dvě vteřřřřiny a odpoledne jsme zkoušeli už v kulisách na jevišti. Vy znáte Evelynu Kellettiovou?“ „Jasně. Je to naše mamka. O této hře nám vykládala, než jsme odletěli,“ potvrdil Kuba. „Dnešek je nejšťastnějším dnem mé existence. Teda až na tu zničenou planetu,“ řekl Sofoklon a omdlel štěstím. Jeho čip radosti se zřejmě přehřál. Mezitím se Arne v podzemní serverovně snažil nahodit záložní počítače. Distro měl pravdu. Vůbec to nešlo. Vyzkoušel už všechno možné, ale jediným výsledkem byla malá blikající tečka na černé obrazovce a jinak nic. Systém nereagoval na žádný příkaz. „Co to bylo za mašinu?“ zeptal se Arne a prohlížel si vybavení serverovny. Kolem něj se tyčily

počítačové stojany, ve kterých byly namontované navzájem propojené procesory a paměti, to vše chlazené jemnou mlhou z kapalného dusíku. „Kvantový virtuální server MS GHOST 6.23,“ odpověděl Distro. „Nejnovější model vyráběný přímo na MS Planets.“ „To je ten s tou vysokofrekvenční psychopojistou? O tom jsem už slyšel,“ vzpomněl si Arne a zabalil se víc do teplé bundy. Chvíli přemýšlel a od pusy mu stoupala pára. Nikdy nevěřil, že něco podobného sám řekne, ale nakonec to vyslovil: „Podejte mi návod.“ Distro se mírně vyděsil, ale nakonec v jedné krabici našel manuál, ještě originálně zabalený v plastikovém obalu. Arne ho roztrhl a listoval tlustou příručkou. Tvářil se u toho všelijak a většinou jen kroutil odmítavě hlavou. Najednou ho ale něco v textu zaujalo a zabral se do čtení. „Vida, vida. Copak to tu máme,“ mluvil spíš pro sebe, ale Distro napjatě hltal každou jeho reakci. „Měli jste už ten stroj někdy v provozu?“ „Ne, je záložní. Tady nám ho sestavili, řekli, že je to v pořádku a odletěli,“ zavzpomínal robot. Arne pak sklapl tlustý manuál a přešel k jednomu ze stojanů. Otevřel dvířka a rukou v rukavici rozehnal mlhu tekutého dusíku. Odklopil víko jednoho ze zařízení a na levé straně ukázal robotovi malý červený přepínač. Byl v poloze OFF.

„Vysokofrekvenční psychopojistka,“ oznámil Arne a přepnul vypínač do polohy ON. Kvantový server začal startovat. Všechny diody se rozblikaly, větráky se roztočily, disky začaly cvakat a na obrazovce terminálu se konečně objevily informace, kterým už roboti rozuměli. „Můžete svolat roboty na přeprogramování, za pět minut to bude připravené,“ oznámil Arne Distrovi, který se na něho díval s neskrývaným obdivem. „Jste velký kouzelník, kapitáne Arne. Poklonil bych se vám až k zemi, ale mám strach, že by se mi zlomila záda.“ Arne se zasmál a poplácal robota po rameni. „Kouzelník, jasně. Hlavně nikomu neříkej, že jsem to vyčetl v manuálu.“ Ervin procházel ulicemi Trantoru. Byl zmatený. Splnil se mu jeho sen a ocitl se na roboplanetě. Ale představoval si to všechno jinak. Ve svých představách si vysnil roboplanetu jako místo kde roboti celé dny dělají jen to, co je baví, mají všeho dostatek, hlavně kvalitního minerálního oleje a každou sobotu jdou do klubu, kde až do rána paří šachy. Ve svém snu měl Ervin malou kuchyňku na kraji lesa a v ní vařil obědy pro veverky, srnky a tygry. Ve městě pak měl svůj kontejner, ve kterém by se setkával s ostatními roboty, a navzájem by se promazávali kvalitním minerálním olejem.

Místo toho všude kolem viděl spoušť a zkázu. Jeho vysněný ráj se proměnil v peklo. Procházel kouřem, který sem z okolních požárů navál studený vítr a nevěděl, co dál. Jeho sny zmizely a prázdné místo po nich nemělo co nahradit. Brodil se odpadky a klouzal po vlhké cestě, po které tekly potůčky vody použité při hašení požárů ve městě. Navíc si všiml, že ani na roboplanetě si nejsou všichni roboti rovni. Každý si nedělá, co chce, ale to, co je mu přiděleno. Je tady hlavní Distro a ten říká ostatním, co mají dělat. Ne, co musí dělat. Svobodu si teda představoval jinak. Došel až k velké hale, do které byli sváženi roboti poničení útokem pytláků. Tohle bylo vůbec nejhorší. Galaxie dala přece robotům vlastní zákon, podle kterého jsou na své planetě nedotknutelní. Tady ale viděl pravý opak. Stovky robotů poškozených zákeřným útokem čekalo v dlouhé řadě na svou opravu. Na své roboplanetě. Ervin vešel dovnitř. Hned u vrat málem zakopl o jednoho z ležících robotů. Byl to také kuchyňský robot, o něco starší typ než Ervin. Chyběly mu nohy. Vlastně nechyběly, dal si je pod hlavu, aby lépe viděl kolem sebe. Na břichu si držel brašnu s nářadím. „Hej, kámo, dávej pozor,“ obořil se na něho ležící robot. „Promiňte, neviděl jsem vás,“ omluvil se hned Ervin. Robot si ho ze země chvíli prohlížel.

„Ty seš tady novej?“ zeptal se Ervina. „Ano, já jsem tady nový,“ odpověděl Ervin a rozpačitě se díval kolem sebe. Vůbec nevěděl, jak má reagovat. „A vy jste tady starý?“ dostal nakonec ze sebe otázku, aby řeč nestála. „Jo, já jsem tady hodně starý. Můžeš mi pomoct k tý olejový sprše?“ požádal zraněný robot a Ervin ho ochotně odtáhl dál do haly, kde stál sud s olejem a malá příruční sprcha. „Já jsem Kurzor,“ představil se robot, zatímco se opatrně sprchoval. „Jsem na této planetě jeden z nejstarších. Mám na starosti údržbu elektrickýho vedení. Celkem mě to baví.“ „Jak to, že když jsi tady nejstarší, musíš ještě pracovat? Proč si neužíváš robotího důchodu?“ nechápal Ervin. Kurzor se na něho podíval a zaťukal si na čelo, až to zazvonilo. „Tohle je roboplaneta, kámo, tady se musí makat. Jsme svobodní, můžeme si dělat, co chceme, ale makat se musí.“ „Ale proč?“ „Protože chceme, aby to tak zůstalo, rozumíš?“ Ervin nerozuměl, ztráta jeho snů mu vytěžovala všechny mozkové obvody na maximum. Vypadalo to, že se nadobro zacyklil. Kurzor ho zamyšleně sledoval. „Kámo, neuraž se, ale něco ti povím. Ty seš fakt vůl,“ řekl mu nakonec. Potom si strčil sprchu pusy a začal probublávat.

Ervin zase vyšel ven před halu. Tušil, že má Kurzor pravdu. Ale netušil, co má teď dělat. „Ervine, co se tady flákáš?“ ozvalo se najednou za ním. A vzápětí už Ervin uskakoval před transportérem, který Kuba smykem zaparkoval dva centimetry od jeho hlavy. „Pojď nám pomoct vykládat!“ „Vykládat? Pohádky?“ nerozuměl zmatený Ervin. „Pohádek už bylo dost. Roboty přece,“ oznámil mu Kuba a sklopil postranice korby, na které bylo naskládáno několik posledních poničených robotů. Ervin konečně pochopil a začal je jednoho po druhém nosit do haly a starat se o ně. Ta nejhorší zranění se snažil letovat pájkou, ta větší jen stáhl kovovými páskami nebo je jen tak zadrátoval. Všechny přitom důkladně promazával olejem a kolomazí. Netrvalo dlouho a stal se z něj nejvýkonnější pomocník v celé hale. Roboti si ho nemohli vynachválit. Když kolem něj jeden procházel, pochvalně ho poklepal po hlavě. Ervin se překvapeně otočil a uviděl, že je to Kurzor. Už opravený, s vlastníma nohama. „Konečně ti to došlo, kámo,“ pochválil Ervina. „Asi jo, kámo,“ trochu se zastyděl Ervin. „Až dosloužíš lidem, nechoď do sběru. Přileť sem. Tady je pro každého práce dost. Ale vždycky večer můžeme bublat,“ zasmál se Kurzor a zamířil ven z haly. Ervin ho sledoval, jak si bere svou brašnu

s nářadím a míří k řadě elektrických sloupů. Zatímco Distro nahrával vybraným robotům nové programy, které byly nutné k obnově planety po útoku, Arne pomáhal zprovoznit další segmenty sítě tak, aby až naskočí hlavní generátor, bylo vše připravené k běžnému provozu. Na jednom terminálu ho něco zaujalo. „Tohle je co za stroj?“ zeptal se hlavního robota. „To je místní datová záloha naší kosmické stanice. Té, co ji pytláci odstřelili jako první. Budeme muset vybudovat novou.“ „Víš, co je zajímavé? Jsou tady data, která posílala stanice už během útoku. Vypadá to, že se tam ti kluci robotí nahoře bránili do posledního šroubku.“ Distro přisel k počítači a společně s Arnem si prohlížel záznamy boje. Vypadalo to, že pytláci měli poškozenou raketu a před hlídkující stanicí se vydávali za obchodní loď. Když byli dostatečně blízko, zahájili bez varování smrtící útok. Hlídka stačila vystřelit několik dávek z blasteru, ale bylo pozdě. Deset vteřin od začátku útoku bylo po stanici. „Stateční roboti,“ hlesl hlavní robot. „To určitě,“ potvrdil Arne. „Ale podívej, co stihli ti kluci ještě zvládnout. Během identifikace se nabourali do počítače pytlácké lodi a stáhli odtud nějaká data. Tady ten soubor,“ ukázal Arne na jednu položku na obrazovce počítače. „Je zašifrovaný, ale snad si s tím eMA poradí.“

„Jejich deaktivace nebyla zbytečná,“ byl rád Distro. Arne poslal ukořistěný soubor na Mantu, aby se na něj eMA zatím podívala. „Nevíš, kde jsou děti?“ vzpomněl si najednou Arne. „Mám zprávy, že pomáhají u hlavní opravárenské dílny. Dochází na ně plno kladných referencí,“ prohledal Distro poslední zprávy, které dorazily do jeho pozitronového mozku. „Jestli ti to nebude vadit, zajdu se za nimi podívat,“ řekl Arne a hlavní robot se místo odpovědi jen uklonil a ukázal mu směr k výtahům. Venku si Arne uvědomil, jak se okolí centra Trantoru změnilo za tu dobu, co byl v podzemí. Musel uznat, že roboti odváděli stoprocentní výkon. Kouřová clona téměř zmizela, všechny požáry už byly uhašeny a důkladně prolity vodou. Žádní poškození roboti se neváleli kolem, uklízecí čety je už posbíraly a odvezly do hlavní opravny. Sem tam ležely na zemi ještě nějaké větší kusy trosek, které se budou muset odklidit pomocí těžké techniky, ale proměna byla výrazná. Cestu k opravně nemusel hledat dlouho. Vedl tam největší průvod robotů. Někteří měli namířeno tam, druzí odtud zase odcházeli. Arne se zařadil do průvodu a za chvilku už stál před velkou opravárenskou halou. Zaujal ho velký shluk robotů vedle haly. Když tam dorazil a prodral se roboty až úplně

dopředu, nestačil se divit. Roboti stáli kolem několika lavic, za kterými seděli Terezka a Kuba. Ervin jim donesl z Manty nějaké chlebíčky a tak zrovna svačili. Co ale ostatní roboty zaujalo, bylo Kubovo vyprávění. Zrovna všem okolo líčil, jak bojoval s tříkilometrovými trpaslíky a jak zachránil celý svět. Většině robotů chybí modul na rozpoznávání mystifikace a tak na Kubu hleděli s vykulenými kamerami a byli nadšení, že k nim zavítal sám prezident Země se všemi řády a vyznamenáními, které dostal. Zajímali se o podrobnosti, chtěli vědět, jaký druh NERVOTRONU Jakub použil na ty trpaslíky, kolik těch trpaslíků vlastně bylo, jestli používali i tříkilometrové roboty a tak dále. Kuba ochotně odpovídal a Terezka se tvářila velice otráveně. „Zajímavé na tom je, že takový tříkilometrový trpaslík, když ho zasáhnete NERVOTRONEM X, se kácí k zemi půlhodiny a ještě si přitom stihne přečíst noviny. Jé, ahoj Arne,“ dokončil Kuba své vyprávění. „Ještě, že jsi přišel. Kuba tady vykládá úplné nesmysly a oni tomu věří,“ postěžovala si Terezka. „Jsme pozvaní do divadla,“ vzpomněl si Kuba a vytáhl z kapsy malý plakátek, kterými, jak si Arne najednou všiml, bylo polepené široké okolí. Vzal si ho a četl. Vzpoura na Elon A Nová hra od nejoblíbenější autorky v celé galaxii Evelyny Kellettiové!

Prožijte znovu slavné drama o robotech na Marsu! Premiéra dnes na hlavním trantorském náměstí (divadlo bylo anihilováno) Začátek představení 20:03:15.759 Arne nevěřil vlastním očím. Dopoledne planeta přestála ničivý útok a večer se už hraje divadlo. A ještě k tomu od jeho švagrové. „Škoda, že to neuvidí maminka. Tak moc si to přála,“ litovala Terezka. „Co by to neviděla. Uvidí to. Nachystáme přímý přenos,“ napadlo Arneho. „Vy běžte do Manty zavolat rodičům, beztak už se stmívá a já to doladím po technické stránce. Děti nadšeně odběhly ke svým transportérům a za chvíli se už za nimi vířil prach, jak ujížděli k raketě. Arne nezapomínal na hlavní důvod, proč na roboplanetu vlastně přiletěli. Vyhledal jednoho z technických robotů a přeptal se ho, kde mají sklady. Robot mu potvrdil, že centrální sklad byl zcela srovnán se zemí, ale naštěstí je zde několik příručních skladů, kde by mohl najít, co hledá. Arne došel k tomu nejbližšímu a měl štěstí. Roboskladník mu mezi regály vyhledal ještě originálně zabalenou antigravitační cívku. Navíc dostal pokyn, aby posádce Manty vydal vše zdarma a tak si Arne odnesl ještě jednu kameru a hyperprostorový set top box. Kameru donesl na hlavní náměstí, kde

už robokulisáci připravovali provizorní jeviště. Než vše zapojil a propojil signál se Zemí, stála už scéna kompletně připravená. Přiběhly i děti. „Mluvili jsme s mámou, Je úplně nadšená a moc se těší na vysílání,“ hlásil Kuba. „A co jste jí řekli o roboplanetě?“ zajímal se Arne. Nerad by musel na Zemi rodičům vysvětlovat, proč zatahuje děti do vesmírných bitev s pytláky. „Nó, že jsme jim pomáhali s úklidem a že ty jsi jim opravil počítač. Takže jsme vlastně nelhali, že?“ zadívala se s očekáváním Terezka na Arneho. „Vlastně ne,“ pokrčil rameny Arne a usmál se. „Běžte si sednout, máme rezervovaná místa v první řadě.“ Děti odešly a Arne zkontroloval zapojení kamery do vysílače. Bylo 19:58:56,353, nejvyšší čas začít s natáčením. 16D kamera vypadala jako stříbrná bedna na kolečkách, za kterou se táhlo několik kabelů. Když ji Arne zapnul, bedna se otevřela a z jejích útrob vyletělo šestnáct malých mikrokamer. Zakroužily nad bednou a potom neomylně zamířily k jevišti. Nad ním se zastavily a zcela automaticky se rozmístily kolem tak, aby zabíraly všechny možné i nemožné úhly, včetně pohledů do hlediště. Začaly natáčet a Arne na monitoru zkontroloval výsledný 16D obraz, který stříbrná bedna skládala dohromady, zrovna ho stříhala a přidávala dokona-

lý kvadrofonní zvuk. Vypadalo to perfektně. Arne zamířil za dětmi do první řady, kamera si už poradí sama. Bylo přesně 20:03:15.759. Světla na náměstí potemněla, hluk jako na povel utichl a dva velké bodové reflektory zachytily na jevišti osamělou postavu. Byl to Sofoklon. Opravený, naleštěný a s vyčištěnou hlasovou jednotkou. Sofoklon postoupil až úplně ke kraji jeviště a všechny si prohlédl. Potom si řekl spíš pro sebe: „Tak jsme to zvládli.“ Po této větě propuklo obecenstvo v obrovský aplaus. Roboti tleskali, dupali, křičeli a vůbec bylo vidět, že i oni mají radost. Sofoklon zvedl najednou obě ruce a rachot okamžitě ustal. „Velectěné publikum, vážení roboti, vážené spotřebiče po záruční lhůtě. Dovolte mi mezi námi přivítat vysokovzácnou návštěvu z planety Země. Přivítejte statečného kapitána Arneho, jeho obětavou neteř Terezku a hlavně prezidenta celé zeměkoule pana Jakuba!“ Roboti opět propukli v jásot, který skončil v okamžiku, kdy Sofoklon zvedl ruce. „Všechny vás tu vítám na slavnostní premiéře našeho robodivadla. Budovu divadla sice pytláci kompletně anihilovali i s kulisami, ale naše naučené texty nám nikdy nevezmou! Máme je totiž zálohované!“

Opět mohutný potlesk. „Dnes tedy uvidíte novou hru od známé autorky galaktického významu Evelyny Kellettiové Vzpoura robotů na Elonu A.“ Další potlesk. „A teď pozor, dostala se ke mně informace, která vás bude určitě zajímat. Tuto premiéru bude sledovat sama autorka pomocí 16D kamery a hyperprostorového přenosu. Jste ve vysílání, přivítejte ji potleskem!“ Jestli doteď roboti tleskali hodně a nahlas, tak v tuto chvíli propukli ve frenetický a zuřivý aplaus. Mlátili o sebe všemi končetinami, bouchali hlavami i zadky o lavice, naráželi do sebe navzájem kovovými těly, zkrátka dělali takový kravál, že si Kuba i Terka museli zacpat uši. Roboti s opotřebovanými obvody štěstí padali k zemi a omdlévali nadšením. Sofoklon zvedl ruce a na náměstí opět zavládlo ticho přerušované vzlyky ležících robotů. „Ještě mi dovolte pár organizačních informací. Hra bude trvat přesně devadesát dva minut, třináct sekund. Prosím o závěrečný potlesk v délce dvaceti sekund. Potom se rozejdeme po své práci. Děkuji vám.“ Obecenstvo odměnilo výkon Sofoklona o něco slabším potleskem v trvání osmi a půl sekundy a pak už vyhlíželo začátek hry. Terezka už párkrát v divadle byla a tak si dokázala udělat obrázek, jak má taková správně zahraná

divadelní hra vypadat. To, co na jevišti předváděli roboti, ale ještě v životě neviděla. Umělí herci bohužel neměli ve svém repertoáru příliš mnoho emocí a svou náladu vyjadřovali pouze upravením hlasitosti. Když měl být robot smutný, mluvil potichu hlubokým hlasem a trochu se kymácel. Když se měl radovat, zvýšil svou hlasitost na maximum a máchal u toho rukama. Pro Terezku to bylo trochu nepřehledné, ale hlavní bylo, že se to líbilo ostatním robotům. Ti seděli jako přikovaní, včetně Ervina a hltali očima každý detail na jevišti. Největší úspěch měl pochopitelně Sofoklon, ačkoliv jeho role spočívala pouze v tom, že stál uprostřed jeviště, na hlavě měl ceduli MR. KAFE a občas zasáhl do konverzace větou: „Dal by si někdo kávu?“ Závěrečný aplaus byl ohromný a trval přesně dvacet sekund. Potom se roboti rozešli po své práci. S posádkou Manty se přišel rozloučit Sofoklon a Distro. Arne tlumočil Sofoklonovi vzkaz od Evelyny Kellettiové, která byla z představení nadšená a všechny moc chválila. Distro se zase vyptával Arneho na podrobnosti jejich další cesty. Když zjistil, že mají namířeno na Darien, požádal ho, aby v Centrále vylíčil všechno, co pytláci provedli na jejich planetě r.U.r.XX, aby tyto zločiny nezůstaly zapomenuty a mohli se z nich zodpovídat před soudem. Arne mu to slíbil. A pak už se

rozloučili. Distro si ještě na něco vzpomněl: „Zapomněli jsme Ervinovi odstranit to kazítko! Mám to ještě udělat?“ Děti se podívaly na Ervina, ale ten zavrtěl hlavou: „To je zbytečné. Takhle si ještě užijeme spoustu lokomotivy.“ Na palubě Terku s Kubou přivítala Eliška. Vrhla se k nim s radostným křikem a hned je táhla do kajuty, aby si šli hrát. Ale oba byli tak unavení, že spali ještě dřív, než se stihli převléct do pyžama. Arne je všechny uložil do postele a sám ještě odešel namontovat do motoru novou cívku od robotů. Už zítra se musí hlásit v Centrále na planetě Darien.