Vendetta v Bransonu

VendetTa v BrAnsonu

V Luboš Hejda

DRUHÁ KAPITOLA Do ticha, které panovalo u Julie v pokoji, se ozvalo vyzvánění telefonu. „Halo,“ ozvala se zoufalá dívka, která bojovala s posledními stránkami své seminární práce. „Ahoj Julie, jen jsem se chtěl zeptat, jak ti jde seminárka?“ Byl to Ray a Julie se chvilku rozmýšlela, jestli má říct pravdu, nebo lhát. „Rayi, strašně v tom plavu. Chybí mi ještě čtyři sta slov a za boha nevím, co ještě napsat,“ řekla nakonec popravdě. „Je pravda, že na téma budoucnost v Bransonu toho není moc co napsat,“ přiznal Ray. „Také jsem s tím měl problém, ale zakomponoval jsem tam i pár jiných témat a nějak jsem to dopsal.“ Julie byla ráda, že v tom není sama a vlastně musela uznat, že je to dobrý nápad. „Díky Rayi, a co si myslíš o Jennifer? Jsi sám a můžeš konečně skórovat!“ „Měníme téma, dobře. Jennifer vypadá fajn, ale asi tam nic nebude,“ Rayův hlas se lehce chvěl. „Nech mě hádat, není to tvůj typ. Je moc přelíčená, není svalnatá a něco jí mezi nohama chybí,“ začala se smát. „Kolikrát ti to mám říkat, nejsem gay! Třeba čekám jen na tu pravou.“ „Jasně a já jsem Einstein.“ Julie se podívala na hodiny a zjistila, že bylo půl jedenácté večer. „Díky za pobavení, ale musím dodělat tu seminárku. Už je pozdě. Uvidíme se zítra ve škole, pa!“ Julie nedala možnost Rayovi, aby se rozloučil a zavěsila.

Zoufale se snažila práci dopsat. Po krku se jí pomalu kutálely kapky potu. Protáhla se. I přes bolest snad všech svalů v jejím těle a klesajícím víčkům, které se dožadovaly spánku, pokračovala dál v psaní. Zírala na poloprázdnou stránku.

2

Ikona myši klidně poblikávala. Julii chybělo už jen pár desítek slov, ale nemohla přijít na to, jak pokračovat dál. Obrazovka počítače se změnila na černou z důvodu neaktivity.

Rozhlédla se po pokoji, aby načerpala inspiraci. Panoval v něm nepořádek. Školní uniforma, kterou stejně nenosila, byla pohozená na posteli. Na poličkách se povalovaly knihy bez jakéhokoli uspořádání a na zdech visely plakáty z jejích oblíbených filmů. Jedním z nich byl Titanic. Přesně tak se teď cítila. Jako potápějící se loď, které není pomoci.

Z přízemí slyšela zvonit pevnou linku. Julie se zvedla od stolu a šla hovor přijmout. Její rodiče šli do kina a byla doma úplně sama. Po třiceti vteřinách a několika schodech se konečně dostala k telefonu. „Halo?“ „Halo?“ ozval se neznámý hluboký hlas. Chvilku bylo ticho, z čehož se Julie cítila nesvá. V hlavě se jí rozezněla paranoia a podezření. „Kdo je to?“ zeptala se. „Kdo chceš, aby to byl?“ odpověděl hlas plynule.

Julie zatřásla hlavou a otráveně řekla: „Je mi to jedno. Zavěsím!“ Předtím než hlas stačil cokoli říct, zavěsila a položila telefon zpět na stůl. Otočila se a zamířila ke schodišti. U prvního schodu se na moment zastavila. Chvilku v sobě zpracovávala hovor, který právě proběhl. Asi si někdo dělal legraci.

Usedla před počítač a pohybem myši probudila monitor zpět k životu, když telefon zazvonil znovu. Julie leknutím nadskočila, sešla znovu po schodech dolů a nejistě prošla obývacím pokojem. Rozhlížela se, jestli neuvidí nějaký pohyb. Vše bylo normální. Třesoucí se rukou zvedla ještě jednou telefon. „Dobře, co chceš?“ „Jen si povídat,“ řekl hlas potichu, ale s každým jeho slovem rostl v Julii pocit nejistoty. „Ale jestli ještě jednou zavěsíš, tvůj večer nebude tolik příjemný!“

3

Julie udržela nervy na uzdě a odmítavě odpověděla: „To není moc dobrá výhružka!“ „Proč myslíš?“ „Co bys mi mohl po telefonu udělat?“ „Dokážu spoustu věcí, Julie.“ Jakmile hlas řekl její jméno, Julie ztuhla. Ze rtů jí vyšel jen tichý výdech, který druhé straně dostatečně napověděl její reakci. „Jsi překvapená, že znám tvé jméno? To není všechno.“ „C-co? Co ještě?“ Chvilku bylo hrobové ticho, než hlas promluvil znovu. „Také vím, kde bydlíš!“ V tu chvíli Julie zamkla hlavní dveře. Vyběhla nahoru do svého pokoje a zabouchla za sebou. Nic neriskovala. Vzala nejbližší kousek nábytku, se kterým byla schopna pohnout a použila ho, aby se zabarikádovala u sebe v pokoji. Roztáhla závěsy v okně a podívala se, jestli někdo nestojí venku.

Dvorek byl prázdný a pod osvětlenými lampami se nikdo neskrýval.

Zrychleně dýchala. Stále svírala telefon a bylo jasné, že hlas na druhém konci všechno slyšel. „Vidíš, je spousta věcí, co můžu udělat po telefonu. Dokonce si tě připravuji na další události dnešního večera!“ „J-jaké… jaké události?“ Julie se zachvěla. „Rozpářu tě a tvými vnitřnostmi vyzdobím dům jako na Vánoce!“ Srdce jí bušilo jako o závod a měla pocit, že jí vyletí z hrudníku. Popotáhla a podívala se po pokoji. „Prosím, ať už jsi kdokoli, nech mě být!“ „Proč bych to dělal? Zábava právě začala.“ „Zavolám policii!“ „A co asi tak udělají?“ vysmíval se jí hlas. „Zavolám je… a když mě zabiješ, přijedou, ještě než stačíš utéct!“ řekla mu rozhodně.

4

„Tak jo. Zavolej je. Bude jim to trvat dobrých deset minut, než přijedou. Ze zkušenosti vím, že je to dost času na zabití a útěk!“ Julie propukla v pláč, nejistá, co má dělat dál. Rozum křičel, aby zavěsila a zbavila se toho hlasu. Bála se ale, co se stane, když už ho nebude moci slyšet. „Zatarasením pokoje mě nezastavíš!“ řekl hlas. Julie pomalu zvedla hlavu a přestala dýchat. „J-jak…“ „Vidím tě!“ Vystrašená dívka se podívala z pokoje oknem ven, aby našla místo, odkud jí sledoval. Dvorek byl ale stále prázdný. Pouliční lampy osamoceně svítily do noci a ulice zely prázdnotou. Nebylo možné, aby ji někdo zvenku viděl.

Pokud osoba nebyla venku… „Kde jsi?“ zašeptala a pomalu se zády přibližovala k zataraseným dveřím. „Dám ti vědět za pět…“ zašeptal hlas. Na moment bylo ticho. Než se Julie stačila zeptat, hlas pokračoval: „Čtyři…“ Julie nahlas vydýchla. „Tři…“ Běžela ke dveřím. Odsunula nábytek, jak nejrychleji uměla a dostala se na chodbu. Příliš vyděšená na to, aby se podívala, jestli ji někdo nepronásleduje, seběhla schody a doufala, že bude dostatečně rychlá. Když běžela, hlas pokračoval: „Nikdy jsem neřekl, že jsem u tebe v pokoji!“ Panická hrůza Julii na chvíli zastavila. Jen na zlomek vteřiny. Uslyšela skřípání. Dveře od šatny se daly do pohybu.

Srdce měla až v krku. Upustila telefon na zem.

Ve vteřině se dveře rozlétly a Julie byla přitlačená vysokou postavou v černém ke zdi. Ostrá a nepopsatelná bolest projela Juliiným břichem jako paprsek světla. Lapala po dechu.

Rukama se držela za břicho a cítila, jak z čerstvé rány vytéká její vlastní teplá krev. Vidění se jí rozostřilo. Předtím, než se všechno ponořilo do tmy, všimla si zlověstné bílé masky

5

s černýma očima. Byl to obličej zcela bez výrazu. Velké temné oči v nepřirozeném tvaru ji zcela pohltily. „Nejsi sice chytrá, Julie, ale víš, jak to skončí!“ řekla tajemná postava. Lesklý nůž prosvištěl vzduchem a dokončil práci ještě předtím, než Julie mohla vůbec začít křičet. **** Valerie sebou trhla. Byla celá rozlámaná a cítila snad každý sval ve svém těle. Uvědomila si, že usnula na gauči, když se večer dívala na nový horor Útok z hlubin. Podívala se na hodinky. „Sakra, skoro půlnoc,“ zašeptala a sápala se po ovladači. Televizní obrazovka černobíle zrnila. Konečně našla ovladač a vypnula video. Pomalu přepínala kanály.

Na moment se zastavila u přírodovědného kanálu, který vysílal dokument o tučňácích. „Tučňák císařský je schopen ponořit se do hloubky pět set metrů a zůstat pod vodou až dvacet sedm minut,“ hlas moderátorky zněl strojeně, jakoby informace někde četla. „To bych chtěla taky umět,“ řekla Valerie a dál přepínala kanály. „Zvláštní zpravodajství!“ ozvalo se z televize.

Na obrazovce se objevil pro Valerii známý obličej, který neviděla ráda. Nancy Strodeová, reportérka večerních zpráv. „Ta mrcha!“ procedila skrze zuby. „Přinášíme vám exkluzivní informace v živém vysílání.

Právě stojím na 832 Rose street, kde se dnes večer stala mladá dívka obětí vraždy.“ Valerie upustila ovladač na zem. Ten dům z televize znala. Bydlela v něm Julie s rodiči. „Tragédii ohlásili na policii rodiče zavražděné, kteří se vrátili domů z místního kina. Odmítli však mluvit na kameru.“ No ještě aby ne, pomyslela si Valerie. „Ovšem našemu štábu se podařilo zjistit, že obětí byla mladá slečna, Julie Brownová, která navštěvovala místní školu. Policie zatím místo činu prohle-

6

dává, víme jen, že došlo k několika bodným ranám.“ Valerii se sevřelo hrdlo. Teď tu mrchu z novin Nancy nesnášela ještě o něco víc. „Je to již druhá tragédie za rok v tomto poklidném městečku. Loni v květnu námi otřásla autonehoda Katherine Keatové, jejíž tělo při výbuchu auta plného alkoholu shořelo na popel. Katherine Keatová za sebou nechala manžela Rona a dceru Valerii.“ Valerie seděla bezduše na pohovce, po tvářích jí stékaly slzy. Za dva dny to bude přesně rok, kdy její matka měla autonehodu.

Dle oficiálního vyjádření se její matka opila, nezvládla řízení a sjela ze srázu. V autě našli několik rozbitých prázdných lahví od vodky. Valerii to přišlo divné, jelikož její matka vůbec nepila. Díky ohořelému tělu nebylo možné provést krevní testy na alkohol a tak její smrt místní policie zařadila jako autonehodu bez cizího zavinění.

Valerie si vzala kapesník a cestou z bytu si utírala slzy. Šlo se jí těžko. Otočila klikou, vyšla na chodbu a zaťukala na Dominikovy dveře. Po nějaké chvíli se dveře otevřely a v nich stál Dominik, mnoucí si oči. „Co se děje?“ zeptal se rozespale. „Musím ti něco říct,“ Valerii se třásl hlas. Uvědomovala si, že Dominik měl Julii rád, a když sem tam ujel s jinou holkou, chodili spolu a teď mu musí oznámit, že je jeho dívka mrtvá. Dominik v jejím hlase poznal, že se něco děje a následoval Valerii k ní do bytu. „Co se stalo?“ zeptal se Dominik, když si oba sedli na pohovku. V televizi stále běžely zprávy. Valerie sáhla po ovladači, aby jedním kliknutím ztišila zvuk. „Povídej!“ Zvedla obličej z polštáře a tichým hlasem, který Dominik sotva slyšel, řekla: „Našli ji… zavražděnou…ubodanou.“ Popotáhla a znovu si položila hlavu na polštář. Dominik si všiml, že je na něm rozmazaná řasenka. „Cože? Nerozumím tomu.“

7

Zamračila se a ukázala na televizi, kde běžely zprávy. Na obrazovce Dominik viděl povědomý dům obklopený policejními a novinářskými auty. Mezi stromy byla natažená žlutá páska s nápisem místo činu. „Ten dům je mi povědomý… počkej… to je Juliin dům. Bože, co se stalo?“ Muselo to být něco neobvyklého, už jen kvůli všem těm autům a přítomnosti zástupce šerifa Billyho Coopera, který právě podlézal policejní pásku. „Ona… Brownovi… dnes večer… Julie… zavražděna…“ Dominik se podíval na Valerii s otevřenou čelistí. Julie nemohla být mrtvá. To prostě nebylo možné. „Julie je mrtvá? Jsi si jistá?“ V očích se mu zaleskla naděje, že se Valerie spletla. „Říkala to ve zprávách Nancy Strodeová. Zavolám to ještě Tině.“ Mezitím, co vyťukávala číslo své nejlepší kamarádky, Dominik neudržel emoce na uzdě a začal brečet. Valerii ho bylo líto a chytila ho za ruku.

Telefon zazvonil asi třikrát, než ho paní Williamsová zvedla. „Halo?“ její hlas zněl napjatě, ale alespoň nebrečela. „Paní Williamsová. Vím, že je pozdě, ale můžu mluvit s Tinou?“ „Valerie, to jsi ty? Samozřejmě. Vydrž chvilku.“ Paní Williamsová odložila sluchátko a zakřičela na svou dceru, která ještě nespala, aby zvedla telefon. „Halo?“ ozval se povědomý hlas. „Tino?“ „Bože, Val, jsi to ty? Viděla jsi zprávy? Věříš tomu, sakra?“ „Ne,“ řekla Valerie popravdě. „Já tomu taky nemůžu uvěřit.

Moje máma hysterčí na gauči. Víš, že Julii jako malou hlídala?“ Tinin hlas byl pevný, ale všimla si, že se chvilkami chvěje. „To si pamatuju. V telefonu zněla tvoje máma docela dobře.“ Valerie si všimla, že se jí Dominik pustil. „To jo, je dobrá herečka. Ve zprávách říkali, že je to hod-

8

ně zlé. Jako z nějakého hororového filmu. Dokonce horší než…“ Tina to nedopověděla. „Než nehoda mojí mámy,“ dokončila za ní Valerie. „Omlouvám se, vůbec mi to nedošlo.“ „V pořádku, to nevadí. Uvidíme se zítra ve škole. Ahoj.“ Valerie položila rychle telefon, aby neměla Tina šanci odpovědět. Nechtěla se bavit o matce a její nehodě.

Uvědomila si, že Dominik stále sedí vedle ní. „Měli bychom jít spát, zítřek bude náročný.“ Ačkoli Dominik věděl, že to myslí dobře, věnoval jí hořký pohled. Otřel si poslední zbytky slz a vydal se do svého bytu. Valerie zůstala na gauči.

Neměla chuť se přesouvat do postele, a tak se přikryla lehkou dekou. Kvůli vypjatým emocím se cítila úplně vyčerpaná a za okamžik usnula. **** Ulicemi Bransonu uhánělo půl tuctu policejních vozů a sirény plály jako varování pro ostatní motoristy, aby uvolnili cestu. Bylo pozdě v noci, ale někteří kolemjdoucí a ti, co ještě nešli spát, se podivovali, co se tak závažného mohlo stát.

Zástupce šerifa Billy Cooper se k policii dal z rodinné tradice. Jeho otec i dědeček byli policisté, ale nikdo z nich to nedotáhl až na zástupce. Billymu se to podařilo před pěti lety, když mu bylo třicet a čerstvě absolvoval akademii. Jeho vyvolená kariéra se v jeho dosavadním životě vyvíjela skvěle.

Stal se studentem s nejvyššími známkami za posledních padesát let a získal odznak jako premiant. Byl to mladý, urostlý muž s vlídným pohledem. Za celou dobu trvání jeho funkce se zabýval pouze autonehodami a přepadeními. Teď však jeho bezstarostný výraz narušila první vražda.

Postával v obývacím pokoji a se svraštěným obočím pozoroval mrtvé tělo Julie Brownové. Její břicho bylo rozervané.

9

Vnitřnosti se válely všude po podlaze. V jejím hrudníku, kde normálně bývá srdce, byla jen díra a zela prázdnotou. Skelné mrtvé oči se dívaly před sebe a její tvář trvale pokroutil výraz bolesti. Billy měl ruce zkřížené přes sebe a kroutil hlavou nad krvavou lázní, která byla po celém pokoji. Poklekl vedle těla, prsty se podrbal na hlavě a pokusil se představit si hrůzu, která se té noci odehrála.

Strážník Michelle Hartová vešla do pokoje a kráčela k Billymu. Byla to rusovláska s modrýma očima a vlasy staženými v úhledný culík.pozastavila se nad mírou násilí okolo sebe.

Stáli tam v tichosti a sledovali, jak forenzní pracovník fotografuje bezvládné tělo mladé dívky. Nakonec Billy přerušil hluboké ticho. „Kdo tohle k čertu může udělat?“ Odvrátil zrak, uz jen ten pohled mu přišel odporný. Ale bylo mu jí líto, líto dívky a její rodiny. Přišlo mu hrozné, že by někdo chtěl vzít život mladé dívce, která má ještě vše před sebou. Povzdechl si a promnul si oči. Věděl jen jednu věc, udělá všechno, aby chytil vraha a postavil ho před soud. Michelle s opatrností odpověděla: „Nemám ponětí, pane. Doufejme jen, že to vyřešíme dřív, než ten psychopat udeří znovu.“ V jejím hlase rozpoznal znechucení. „Myslíte, že udeří znovu?“ „Tohle je nehorší krvavá lázeň, jakou tohle město vidělo… vlastně možná i úplně první. Dal si s tím velkou práci, takže hádám, že ano, udeří znovu.“ Do místnosti vkročil koroner v bílém plášti. „Potřebujete ještě něco, než tu chudinku naložím a odvezu pryč?“ Billy se podíval na Michelle, která odpověděla za něj. „Uhm, ne… Myslím, že si ji můžete odvézt. Budeme tam za pár minut.“ Koroner přikývl, vytáhl velký černý pytel, do kterého zabalil Juliino tělo. Jakmile jej naložil na nosítka, odjel s tělem z místnosti.

10

Billy se naklonil k Michelle a pošeptal jí: „Michelle, chci, abyste dohlédla na to, že se média nedozví o tom, jak násilný čin to byl. Bransonem to už tak od základů otřese. Kdyby lidé věděli, jak brutální vražda se tu stala, bude tu akorát větší panika.“ „Udělám, co budu moci, pane!“ odpověděla a odešla z místnosti. Billy ji chvíli sledoval a potom se otočil. Jeho pozornost zaujala zkrvavená zeď naproti jídelně. Byl na ní krví napsaný vzkaz. MINULOST A BUDOUCNOST SE SPOJÍ V JEDNO.

11