Prásk! Prásk! ozvaly se hlasité rány, jak staré dřevěné okenice narazily do fasády, až z nich opadaly šupinky popraskaného bílého laku, a z protější střechy polekaně vzlétlo několik holubů. Z okna v posledním patře domu na Rue Servandoni se vyklonila drobná mladá žena s vlasy v barvě karamelu, které jí neposedně povlávaly do všech stran.
„Musím ty panty už namazat!“ vzdychla, než zasněně vyhlédla ven. Jasně modré nebe bylo bez jediného mráčku, ptáci zpívali a Paříž za oknem dávno žila. Mám super život, pomyslela si a na tváři se jí rozlil blažený úsměv. Už se těšila, až po víkendu opět vyrazí do své oblíbené kavárničky na Rue Bonaparte, na další ze svých tradičních snídaní.
„Jen pro ten dnešní den stojí za to žít...,“ prozpěvovala si během ranních příprav, „...jen klid svůj tichý mít, víc po ničem netoužit.“ Měla skvělou náladu, přestože bylo pondělí. Nebo možná právě proto. Zbožňovala svou práci v Musée des Arts Décoratifs, i když to byla víceméně úředničina, ale být každý všední den obklopena uměním, co víc by si mohla přát? Venku to navíc vypadalo na krásný teplý den a ona už se nemohla dočkat, až bude moci po dlouhé zimě obléknout šaty a sukně, které tolik zbožňovala. Vytáhla ze skříně světlou pouzdrovou sukni a bílou halenku. Vlasy si sčesala do nízkého uzlu a veliké oříškové oči zvýraznila linkou. Nakonec obula lodičky, oblékla baloňák a vyrazila.
Vyšla před dům a zhluboka se nadechla vlahého čerstvého vzduchu pučícího jara. Zavřela oči a usmála se. Neuměla si představit, že by jí tenhle krásný den mohlo cokoliv zkazit.
Vydala se k hlavní ulici vedoucí kolem paláce. Právě vycházela na chodník přímo proti němu, když…
„No do pr-kýnka!“ uskočila na poslední chvíli. Zpoza rohu se vyřítil běžec a div ji neporazil! A i když se úspěšně vyhnula jemu, zamotal se jí pod nohy alespoň psík, který ho doprovázel. Už tak nebyla žádná legrace chodit ve vysokých podpatcích po dlážděných ulicích a chodnících Paříže, obzvlášť v tak neskutečně úzké sukni, takže na okamžik ztratila rovnováhu. Jen taktak se jí podařilo udržet balanc a neskácet se na zem.
„Benny!“ okřikl ho běžec. „Désolé,“ prohodil směrem k ní a funěl si vesele dál, aniž si zkrátil vodítko nebo se pořádně omluvil.
To nemůže běhat v zahradách, jako každý normální člověk!? Vypadal jako strašlivý chuligán, proto ji jeho chování ani moc nepřekvapilo. Přesto měla chuť za ním vykřiknout těch několik málo sprostých slov, která se ve Francii stihla naučit, ale nechtěla riskovat zbytečnou hádku. Na to byl příliš krásný den. A tak si je pomyslela aspoň v duchu a měla radost, že si je stále všechny pamatuje. Dokud neudělala další krok.
„Merde!“ vypadlo z ní dřív, než se stačila zarazit. Kotníkem jí projela ostrá bolest. Znovu zkusila na pravou nohu došlápnout: „Auvajs!“ Pěkně si ten kotník zvrtla. Co teď? zamyslela se, než se otočila a zamířila zpátky k domovu.
Když ve svých bílých teniskách dopajdala až k Bonapartovi, který jen před pár minutami otevíral, zhroutila se vyčerpaně na židli pod v trikoloře vyvedenou markýzou ke stejnému mramorovému stolečku jako každé ráno. Čekala, až se objeví Jean-Luc ve své uniformě – bílé košili s černou vázankou i vestou a typické dlouhé zástěře.
„Bonjour madame, jako obyčejně?“ zazubil se sotva se ukázal ve dveřích.
„Já nejsem zase tak tajemná, tak co bys řekl?“ zamrkala na něj.
Okázale se uklonil a chystal se odporoučet, když ji napadlo: „Počkej ještě, nesehnal bys tam nějaký pytlík s ledem?“
V jediné vteřině se napřímil a zamračil: „No podle toho na co?“
„Aaale... na kotník,“ vysvětlila a zadívala se dolů. Otáčela nohou zprava doleva aby si prohlédla, jak otéká. „Trochu jsem si ho ráno zvrtla.“
„Tomu bych neřekl zrovna trochu...“ našpulil rty, „něco najdu, hned jsem tu.“
Když osaměla, prohlížela si dál svůj kotník a přemítala nad cestou do práce. Tentokrát se tomu metru asi nevyhnu... „Pitomec jeden!“ procedila mezi zuby, jak si vybavila onen incident.
„Musel jsem trochu improvizovat, ale snad to bude stačit,“ upozornil Luc hlasitě na svůj návrat a podával jí kuličky ledu zabalené v několika vrstvách potravinářské fólie.
„Paráda, díky moc,“ usmála se na něj vděčně a pokoušela se balíček co nejlépe naaranžovat na nohu.
„A nemám ti to tam třeba přidržet,“ zeptal se, když viděl, jak s tím zápasí, obočí mu při tom rozverně lítalo nahoru a dolů.
„Myslím, že to zvládnu,“ zasmála se.
Teatrálně pohodil rameny a zmizel uvnitř lokálu.
Při pohledu na to divadlo se rozesmála. Jean-Luc ji prostě bavil. Seznámili se loni na podzim, když přijela do Paříže a oblíbila si Le Bonaparte pro své každodenní snídaně z velké části právě kvůli němu. Od prvního setkání byl samý žert, a navíc naprosto nepokrytě flirtoval. Sice slýchávala o tom, že je to ve Francii prakticky národní sport, ale dokud Luca nepoznala, neměla ani vzdáleně tušení. Jeho příchod
jí vždy spolehlivě zvednul náladu. Dokázal ji rozveselit, když se jí zastesklo po domově, nebo když šlo první týdny v práci všechno na levačku; a dodat jí pocit že je pořád krásná, ať už bojovala s nachlazením nebo s kocovinou. Bylo mu třiatřicet stejně jako jí, a vypadal zkrátka jako typický Francouz – vysoký, štíhlý, tmavé vlasy vždy upravené do nějakého sexy rozcuchu, hladce oholený s oříškovýma usměvavýma očima, výrazným nosem a rty, které snad každá žena musí toužit políbit... jen kdyby to tak nebyl Francouz!
Po chvíli ledování se rozvalila na vyplétané židličce. Užívala si hřejivé sluneční paprsky na prokřehlých nohou, štěbetání ptáků v korunách stromů a hudrování holubů, které k ní doléhalo ze zahrady před klášterem Saint-Germain-des-Prés hned přes ulici. Měla ráda zvuky města, když se probouzí, a svěží vůni vzduchu, než ho ohřeje dopolední slunce.
„A tady to máme,“ zahlaholil Jean-Luc s typickou dávkou energie, když na stolek pokládal z podnosu její obvyklou snídani. „Jedna káva, jedna šťáva z čerstvých pomerančů, jeden osamělý croissant et voilà.“ Při těch slovech postavil na stůl skleničku s jediným květem tulipánu. „Krásná květina, pro krásnou ženu,“ dodal a laškovně na ni při tom mrknul, než opustil formální tón.
„Mimochodem,“ odkašlal si, „Alain se mě na tebe od soboty pořád ptá, očividně jsi udělala dojem,“ začal, ale ona jen pokrčila rameny.
„No tak, Mary, co by ti to udělalo, jedno randíčko,“ škemral.
„Ne, ale dík,“ odvětila rezolutně.
„Ale tohle říkáš už od té doby, co jsi přijela!“
„Tak už by ses s tím mohl konečně smířit a přestat mi neustále někoho dohazovat.“
Rukou se frajersky opřel o vedlejší židli: „Hm, no, já nechci být hajzl, ale jak dlouho si budeš ještě takhle vybírat?
Už taky nejsi zrovna nejmladší, víš?“
Vrhla na něj natolik nevraživý pohled, až ho to přimělo se znovu narovnat.
„To možná nejsem, ale taky zatím nejsem tak zoufalá, abych si něco začala s o osm let mladším klukem!“
„Jenom o sedm...“ zkusil to uhrát.
„Pfff, to už je snad jedno, ne?“ rozesmála se nad jeho chabým pokusem.
Ale on se jen zamračil. „Jsi nemožná, víš to?“
„Jo, ale dík že sis všimnul,“ zaculila se na něj, jak nejlíbezněji dovedla.
Jean-Luc ještě stačil povytáhnout své obočí v němém údivu téměř až k markýze, než to vzdal a vydal se obsloužit dalšího zákazníka.
Francouzi to se ženami vážně umí jako nikdo jiný, pomyslela si při pohledu na květinu, a přivoněla k horké kávě v drobném bílém šálku. Nebýt to Francouz, kdoví jak by to dopadlo… I když Francii milovala a mladí Pařížané jí přišli tolik přitažliví, Jean-Luc byl navíc zábavný, nesmírně šarmantní a pohledný, z nějakého důvodu jí lezli svým nezdravým sebevědomím na nervy. A tak raději snila o tom, že se jednoho dne objeví pan Darcy – její pan Darcy – vysoký a hnědovlasý, s milým úsměvem, očima jako hořká čokoláda a oxfordským přízvukem. Bude o ni pečovat, milovat ji přesně takovou, jaká já, a přiměje ji uvěřit, že láska za všechny ty trable kolem skutečně stojí.
„Mmm,“ zamručela spokojeně. Lahoda, na to jsem se těšila už od večera, říkala si, zatímco usrkávala to výborné café crème.
Položila šálek s kávou zpět na stůl a chystala se natáhnout pro croissant, když se k ní přihnal malý psík s vrtícím ocáskem a vehementně se dožadovat její pozornosti. Ne že by se
jí to stalo poprvé, zvířata ji milovala stejně jako ona je, ale tenhle se tvářil, jako by se znali už dávno. Aby ne, byl to ten překrásný hnědý kokršpaněl, který se jí ráno u paláce připletl pod nohy. Tak roztomilý a přátelský, že se mu zkrátka nedalo odolat.
„Ahoj kamaráde, copak tu děláš? Teda ty jsi krasavec! Kdepak máš páníčka?“ promluvila na něj, než se ho dotkla, a psík začal mlátit nadšením ocasem do všech stran. Hladila ho po lesklé srsti na hlavě, byla hebká jako samet, a po očku se při tom rozhlížela po jeho majiteli. Vtom vyfuněl zpoza rohu ten příšerný chuligán, s kterým měla tu čest ani ne před půl hodinou, a sotva spatřil svého psa u jejích nohou, vyrazil rovnou k nim.
„Tak přece je to on,“ povzdechla si. „No, kamaráde, a máš po legraci...“ oznámila psíkovi s notně otráveným výrazem ve tváři.
S podobnými chlápky už měla nemalé, a ne zrovna pozitivní zkušenosti. Tyhle typy opravdu neměla ráda. Obvykle se ji snažili v parku při běhání sbalit na to, kolik toho o běhání vědí, ale na rozdíl od pořádných běžců dávali vždy jasně najevo, že tyhle informace potřebují naprosto všichni kromě nich, protože oni jsou sami o sobě až příliš dokonalí.
Byl od hlavy až k patě celý v černém. Nad ošoupanými botaskami čněly z vysoko vytažených ponožek chlupaté nohy v širokých kraťasech, nad nimi propocené tričko a typická kšiltovka s logem New York Yankees na hlavě, maskující dlouhé ulízané vlasy až na krk. Na tváři měl narezlé vousy, mohlo mu být čtyřicet, možná víc.
„Oh Benny, ty bestie jedna, jen počkej,“ supěl dokonalou angličtinou a mířil přes ulici k nim.
Když dorazil až na zahrádku, kde seděla Mary s psíkem u nohou, vytáhl bez jediného slova vodítko, a sehnul se pod stůl. Benny ovšem s omezováním své nově nabyté svo-
body zjevně nesouhlasil a jakmile vodítko spatřil, zahájil ústup, přičemž narazil do jediné litinové nohy stolu. Stůl se zakymácel, takže se vysoká sklenice s pomerančovou šťávou převrátila. A než se Mary, která se pokoušela udělat těm dvěma prostor a neodhalit přitom nic, co by neměla, vzpamatovala, začala šťáva mířit po desce stolu přímo k ní. Chuligán mezitím dobojoval se svým čtyřnohým kamarádem a úspěšně mu vodítko připnul. Ještě se nestihnul ani postavit, když Mary vyskočila ze židle, jak jí studený džus začal stékat do klína.
„Zatraceně!“ vůbec si ho v tom zmatku nevšimla. „To nemůžete dávat pozor?!“ obořila se na něj v jeho rodném jazyce. „Do háje...“ Popadla jediný miniaturní ubrousek složený pod croissantem a marně se pokoušela sukni osušit.
„Ježíš, já... strašně moc se omlouvám, tohle mi ještě nikdy neudělal,” začal se ospravedlňovat chuligán. „Musel si myslet, že vidí někoho, koho zná, proto za vámi běžel a...“
Mary vzdala utírání a nevěřícně na něj zírala. „No to si pište, že mě zná! Málem jste mě ráno porazil u Lucemburských zahrad, ale to vám zjevně bylo málo,” rozčílila se a vmetla mu už první incident.
Vytřeštil na ni oči, když si situaci vybavil „Oh... nezlobte se, já... patrně jsem vstával levou nohou a Benny mi to dnes taky nedává zadarmo. Vím, že to není omluva pro mé chování, ale dovolte mi abych vám zaplatil alespoň snídani a snad... čistírnu? Skutečně mě to všechno velmi mrzí,“ začal se konečně kát.
Vtom se přihnal Jean-Luc s hromadou ubrousků a utěrkou, kterou rovnou hodil na žlutou kaluži na stole.
„Mon Dieu, co se to tady děje? Můžu ti nějak pomoct?“ zeptal se Mary, a nabízel jí ubrousky na vysušení zmáčené sukně.
To ji probralo z šoku. Podívala se na něj, pak na hodinky a s hrůzou zjistila, že i když se hned poběží převléknout,
bude mít co dělat, aby stihla v práci pravidelnou pondělní schůzku. Popadla kabelku a rozběhla se, pokud se tomu tak dalo říkat, přes ulici nejkratší cestou směrem domů. Ačkoliv s oteklým bolavým kotníkem, který jí už zase dával pěkně zabrat, to nebyla rozhodně žádná legrace, a tak celou cestu klela jako prvotřídní český dlaždič.
Doma rychle přehodila sukni za kalhoty a pospíchala na metro Saint-Sulpice. Do práce sice dorazila včas a na schůzi byla přesně, avšak ještě celá uřícená s bolestnou grimasou ve tváři, což samozřejmě nemohlo zůstat bez povšimnutí.
Po zbytek dne se jí pak nic nedařilo, takže si nakonec všechny její kolegyně do jedné vyslechly historku o tom idiotovi se psem, a Mary jen doufala, že už ho víckrát nepotká. Kdyby jen tušila, že se její poklidný život právě chystá obrátit vzhůru nohama.
26. duben – pondělí
Neustále za mnou chodí Samantha se Simonem a otravují ohledně Izzy, pořád dokola o ní básní, je to už docela otravný. Nenechají mě ani v klidu pracovat! Myslím, že ji pozvu na rande jenom proto, aby mi dali konečně pokoj.
Večer si dala skleničku skvělého vína a zavrtala se pod peřinu s prima knížkou. Dokonce i kotník se do té doby umoudřil, takže na celou tu nehodu téměř zapomněla. Dokud se jí hned po ránu nepřipomněla se vší pompou v podobě její neslavně zlité sukně sušící se na věšáku v koupelně. Aspoň že ten kotník už se zdá v pořádku, utěšovala se. Přesto však raději zůstala ještě u kalhot, jen tenisky vyměnila za poněkud elegantnější baleríny, a vyrazila na snídani do své oblíbené brasserie, ačkoliv se jí tam po včerejším zážitku zrovna dvakrát nechtělo.
„Ale co bylo, bylo, a dnes je nový překrásný den,“ přesvědčovala sama sebe.
Už na Rue de Vaugirard, vedoucí kolem paláce, nicméně vstupovala obezřetně, a rovněž ke kavárně přicházela opatrně. Pohledem neustále těkala po okolí, ani sama nevěděla proč, snad aby se odněkud zase nevyřítil pes s dalším nemožným páníčkem.
Sotva se na zahrádce usadila k obvyklému stolečku, rázem byl u ní Jean-Luc, jako kdyby ji snad vyhlížel. Tentokrát navíc s notýskem, menu a lehce provinilým výrazem ve tváři, a tak hned poznala, že něco není v pořádku. Proto raději rovnou začala omlouvat svůj útěk bez placení.
„Promiň mi ten včerejšek, ale nestihla bych to do práce na meeting, a víš jako šéfové na podobných věcech bazírují,“ nervózně se uchechtla. Luc však jenom našpulil rty a očima dál provrtával menu. „Můžu ti to rovnou zaplatit? Za včerejšek i za dnešek… jenom tak pro jistotu,” pronesla žertem a vylovila z kabelky peněženku.
„No jo, totiž...“ začal nejistě, „ten frajer včera už to zaplatil.“
„Aha...“ zarazila se už s bankovkou v ruce. „A dál?“ zeptala se, když viděla, že to ještě zdaleka není všechno.
„Tak trochu se na tebe vyptával. Odkud jsi, co děláš... jestli sem chodíš pravidelně,” při těch slovech opět našpulil rty jako by tušil, jaká reakce bude následovat.
Ale to už Mary začínala zachvacovat panika. Vytřeštila na něj oči a s lehce hysterickým tónem v hlase se ho otázala: „A? A tys mu řekl co!?“
„No že ano, asi jsem neměl, promiň, nějak mi to ujelo. Nenapadlo mě… prostě… fakt promiň,“ sypal si ještě chvíli popel na hlavu. Moc dlouho mu to ovšem nevydrželo: „Ale třeba máš aspoň nápadníka dle svého gusta, když ti já ani Alain nejsme dost dobří,“ nezapomněl žertem dodat a zazubil se na ni.
Ale Mary se tentokrát nezasmála, jen po něm zlostně střelila pohledem.
„Ježiš... doufám že ho nenapadne se tady ukázat,“ zamumlala vyděšeně, „přines mi radši snídani, ty jeden vtipálku, ať můžu co nejdřív vypadnout.“
„Bien sûr,“ pronesl s profesionální, avšak lehce provokativní úklonou a zmizel uvnitř lokálu. Sotva odešel, zabořila tvář do dlaní a v duchu se modlila, aby na ni ten chuligán od včerejška dávno zapomněl.
Z rozjímání ji vytrhlo až ťukání nádobí o mramorový stolek, jak před ní Luc skládal snídani. Připlížil se zpět doslova jako duch. Kromě kávy, džusu a croissantu však přistála na stole také obří váza plná bílých tulipánů.
„Co to je?“ zamrkala překvapeně. „To se jako snažíš vyžehlit, co všechno jsi mu o mně vykecal?“
„Ani ne, to ti sem totiž nechal včera poslat,“ vysvětlil a ztratil se, aniž jí dal možnost cokoliv říct. Chvíli si je nechápavě prohlížela, a pak si přitáhla blíž šálek s kávou. Zdvihla ho k ústům. Periferním pohledem při tom zaznamenala postavu, která se blížila k jejímu stolku.
Ať to není on, ať to není on, opakovala si stále dokola, rozhodnutá postavu ignorovat, dokud...
„Dobré ráno přeji,“ ozval se až nepříjemně povědomý hlas.
„Dobrý,“ utrousila na půl úst a pokusila se napít. V rozrušení ale hrnek příliš naklonila, až jí káva začala stékat po bradě. Ještě ani nestačila šálek odložit a dotyčný už jí pohotově podával ubrousek. Prsty honem zarazila kapičky, které se chystaly zaútočit na její halenku.
„Děkuju,“ zamumlala neochotně a dotkla se ubrouskem míst, kudy se neposedná káva vydala. Cítila, jak se jí po tváři rozlévá ruměnec. Takovej trapas! Nedokázala myslet na nic jiného, a o to méně byla ochotná se na něj podívat.
„Přišel jsem se vám znovu omluvit za ten včerejší incident, ale teď vidím, že se zvládáte docela dobře polít i sama a mého psa k tomu ani nepotřebujete,“ prohlásil se smíchem. Odsunul se skřípěním vedlejší židli a posadil se na ni dřív, než stihla jakkoliv zareagovat.
Zaskočená nastalou situací na něj konečně pohlédla... a nevěřila vlastním očím. Po tom chuligánovi nebylo ani stopy. Na sobě měl tmavě modrý oblek s košilí v barvě tulipánů, které jí věnoval, hnědé polobotky i pásek, a i když seděl, bylo patrné, jak je vysoký. Vousy i vlasy měl upravené a kolem zářivých stříbřitě šedých očí, měl vějířky vrásek od smíchu, když na ni zahlížel přes brýle s tlustými obroučkami posazenými na dokonale rovném nose. Snad ještě nikdy takové oči neviděla – vypadaly jako dva štrasové kamínky vybroušené do tak ostrých hran, že by se snad o ně dokázala pořezat.
Původně se na něj chtěla zamračit a říct mu něco od plic, ale jeho dnešní zjev ji natolik vyvedl z míry, že se nezmohla na jediné slovo.
Promluvil tedy místo ní: „Nicméně se za to omlouvám, i za svou neomalenost předtím na ulici. Už od rána jsem měl
den… jak to jenom říci kulantně,“ odmlčel se, a prsty si promnul vousy na bradě. „Každopádně jsem to úplně nezvládnul a rád bych své včerejší chování nyní odčinil a pozval vás na snídani, jestli mohu?” naklonil se tázavě jejím směrem a ani na okamžik z ní přitom nespouštěl oči.
Jenomže Mary neměla ani v nejmenším zájem trávit čas s takovým příšerným seladonem. Z vernisáží už jich měla plné zuby. Naprosto ji ničilo, jak se na ni snažili pokaždé udělat dojem svými domnělými vědomostmi o umění a uhlazeným vystupováním, a nalákat ji na ten zcela jedinečný umělecký kousek, co jim visí na zdi jejich luxusního bytu s výhledem na Eiffelovku. Na vernisážích se sice musela usmívat a být milá, ale ve svém osobním čase nic podobného trpět nehodlala.
„To nebude třeba,“ odpověděla rázně. „Je milé, že jste se přišel omluvit, a zaplatil mou včerejší snídani a…“ máchla rukou směrem k váze na stole, div znovu nepřevrhla sklenici s džusem, „a také děkuji za květiny, ale já už jsem stejně na odchodu.“ Otočila do sebe zbytek kávy, hodila na stůl již nachystanou desetieurovku a popadla do ruky croissant. Už jí vážně začínalo kručet v břiše a neměla chuť přijít do práce zase hladová. „Sbohem,“ utrousila, zatímco se ten seladon ležérně rozvalil na židli a pobaveně sledoval, jak před ním prchá.
„Řekl bych, že se stejně ještě uvidíme,“ odpověděl.
„To dost těžko,“ opáčila rozmrzele a zmizela za rohem.
Tak, a teď abych si hledala jinou kavárnu – a nejlíp v jiném arrondissementu. „Zatracenej mizera!“ brblala si pro sebe, když naprosto nefrancouzsky ukusovala croissant přímo za chůze. Proč musí být chlapi takoví dotěrní otravové a proč musí vždycky všechno zkazit?!
Paříž je skvělé místo nejen pro milence, ale stejně tak pro milovníky módy, umění a života, a Mary byla všechno, a tak si Paříž naplno užívala i když, nebo spíš právě proto, že byla sama. Ať už to byly víkendové návštěvy trhů s úžasnými prodavači, kteří jí dokázali udělat přednášku naprosto o všem, sýry počínaje a bramborami konče; nebo ranní návštěvy kavárny s typickou francouzskou snídaní. Odpoledne trávila četbou usazená v některé z mnoha hráškově zelených židlí v Lucemburských zahradách a večery pak ve sportovním prozkoumáváním uliček a zákoutí ve čtvrtích na levém břehu. V zimě objevovala s knížkou nové kavárny, ale také muzea, galerie i butiky. V největších plískanicích ji těšilo, že může strávit klidně celý víkend v pyžamu v posteli, čtením módních magazínů a sledováním těch nejpřeslazenějších romanťáren s vědomím, že ji za to nebude nikdo kritizovat ani soudit.
Byla šťastná že po letech nadobro zabouchla dveře za tím pitomcem, kterého její matka tolik zbožňovala, a který se ji permanentně snažil převychovat. Udělat z ní distingovanou dámu na úrovni, která poslouchá jen modern jazz, čte beatniky a sleduje filmy francouzské nové vlny. Byla ráda, že je sama. Zvlášť tady, v Paříži...
Konečně byla volná, snad poprvé v životě. Konečně mohla být sama sebou. Milovala svůj klid a svobodu a neměla v úmyslu komukoliv dovolit, aby jí to narušoval.
Po zbytek dne toho chuligána ale nedokázala dostat z hlavy a neustále o tom všem přemýšlela. Nad tou náhlou změnou v jeho chování: tolik omluv kvůli jedné polité sukni určitě
nebylo potřeba! Vizáže: chuligán nebo seladón, pořád stejnej pitomec! A pak ta jeho poslední věta: jak to jako myslel, že se ještě uvidíme?! Ne, prostě... ne!
27. duben – úterý
Rose mě dneska po čase zase nenechala vyspat, od rána jedno kafe za druhým. Jako bonus se odpoledne v práci objevila Izzy, že prý jde vyzvednout Sam. Jaká to náhoda! Je fakt, že je moc hezká, připomíná mi jednu švédskou zpěvačku. Zato je to ale typická studená Angličanka a mám pocit, že tak trochu postrádá osobnost. Tvářil jsem se, že zrovna nevím co dřív.