Úlet

I. „Nevím, jestli se dokážu smířit se ztrátou života kohokoliv ve svém okolí.“ „Budeš muset, protože se to jednou stane a ty s tím nic nenaděláš. Třetí vznešená pravda říká, že na strast a utrpení existuje lék a že jsme schopni odstranit jak příčinu utrpení, tak i jeho důsledky, jimiž jsou strach, hněv a další rušivé emoce.“ Vybavuje se mi bolest, která tyhle ztráty obvykle provází. „Dobře, člověk se musí během života vyrovnat s odchodem mnoha blízkých lidí. Jenže pokud je například lpění na jejich životech příčinou mého utrpení, jakože podle všeho je, pak se ho mohu zbavit jedině lhostejností vůči nim. To neumím. Jsou lidé i věci, které za hlavu hodit nedokážu!“ „Takhle to ale není. Tím lékem není ignorance.“ „Vážně? A co tedy?“ „Je třeba změnit vlastní postoj. Nahradit negativní příčinu něčím pozitivním. Lhostejnost a nezájem jsou stejně negativní, jako touha, chtíč nebo to nešťastné lpění. Pokud lpíš na životě někoho blízkého, je to často daleko víc o tobě a tvých citových potřebách než o něm. Může se velmi snadno stát, že ze strachu z jeho ztráty začneš jednat v rozporu s jeho zájmy. A nakonec o něj skutečně přijdeš.

Musíš hledat pozitivní alternativu. Tenhle druh lpění se můžeš pokusit nahradit láskou a soucitem, při kterém druhého respektuješ. Nezasahuješ do jeho života, ale dokážeš ho pochopit a být mu oporou v nesnázích.“

2

„To není zrovna snadné. A stejně, bolest ze ztráty někoho blízkého prožiju tak jako tak. Ať už na něm lpím, nebo s ním soucítím.“ „Bolest k životu patří. Stejně jako radost.“ „Bolest je utrpení. Radost ne.“ „I radost může provázet utrpení, pokud ji prožíváš s obavou, že pomine.“ „Vždycky pomine.“ „Jistě. Stejně jako bolest. Proč si kazit šťastné chvíle strachem z něčeho, co tak jako tak přijde?“ „Dobře, radost chápu. S bolestí je to jinak. Tvrdíš mi tu, že si způsobím utrpení, pokud jí budu uhýbat.“ „No ano, budeš žít v neustálých obavách a napětí. A pak to stejně přijde...“ „A budu trpět tak jako tak.“ „Jenže strachem si trápení zbytečně prodloužíš.“ „Takže na svých dětech mohu lpět, ale nesmím se o ně přehnaně bát? To mi chceš říct?“ „Pokud na druhém nelpíš, prožiješ v případě jeho ztráty čistou bolest. Nebudeš s ní bojovat a živit v sobě pocity křivdy, sebelítosti, hněvu a další negativní emoce, nebudeš mít potřebu hledat viníky. Čistá bolest bez balastu a smutek bez hořkosti jsou snesitelnější. Zůstane v nich prostor i pro špetku vděku. Protože před tou ztrátou existovalo něco krásného, co jste prožili a na co můžeš vzpomínat s láskou a dokonce s pocity štěstí a radosti...“

3

II. V malé čekárně manželské poradny mne vítá slečna s dotazníkem a roztomilé štěně. Pesan tu vytrvale louží. Je čím dál těžší najít suché nedotčené místo pro nohy a vymýšlet při tom odpovědi očekávatelné od rozumné bytosti, které jen dočasně hráblo. Dva černé vyzývavé korálky na mě upřely svůj soustředěný pohled. Mají stejný vydírací potenciál jako náš Ben. Nebo hnědoočka. Nevydržím to a začnu tu chlupatou kouli hladit. Je to příjemnější, než vymýšlet, co by si chtěl doktor v dotazníku přečíst. Důvod, proč tu jsem? Zřejmě mám nějaký problém, neasi. Proč jsem začala chodit se svým mužem? To kdybych věděla. Touha po dětech? Měl zájem se mnou žít a nabízel zajímavý genetický potenciál.

Hm, jestli tohle napíšu, budu vypadat jako dokonalý citový balvan. Není lepší muckat se s pesanem? Samo, že je.

Slečna se vrací s kyblíkem a mopem, aby poklidila štěněcí nadílku. Za ní vykoukne známá tvář. Ona se omluvně usmívá, on nepatrně pokyne rukou a já vcházím do jeho království.

V ordinaci na jeho pokyn potichu koktám, proč jsem přišla. Připadám si jako studentka u nějaké ujeté zkoušky.

To si to nemůže přečíst? Proč to musím znovu opakovat?

Popisuji svůj sterilní, poklidný, ekonomicky zabezpečený život se Slávkem, který si přeji, jak jinak, zachovat, ale nějak to sama se sebou nedávám. Leze to ze mě jak z chlupaté deky. Cítím, jak mi postupně rudnou tváře. Doktor se opře a mžourá na cosi za mými zády. Bůhví proč zmiňuji touhu po třetím dítěti. Zívne. Ve chvíli, kdy mu stručně vyložím milostně platonický příběh o studentce a problému s její

4

maturitou, zamrká. Že by zpozorněl? Ne. Vytahuje kapesník a utírá si nos. Konec. Už nemám, co bych dodala. Doktor znuděně vzhlédne a vznese dotaz: „Katolička?“ „Já?“ Tuhle otázku jsem nečekala. „Jsem pokřtěná.“ „Praktikující?“ „Ne, to ne, spíš by se dalo říct, udržující základní zvyky, katolické svátky. Do kostela moc nechodím.“ „Věřící?“ „To… ano… mám jakýsi kontakt s tím nahoře, cítím vůči Němu vděčnost, pokoru. A… asi vám budu připadat jako blázen, ale občas k němu mluvím.“ „O psychické poruše můžeme uvažovat, až začne On hovořit k vám.“ Hm. Starý vtip. „Já tomu všemu vůbec nerozumím. Sama sebe nechápu.

Nevím, co mám dělat. Jak jsem mohla být tak zabedněná?“ „Nejste první, ani poslední. Ženy vaší generace si často nedokážou představit, že je s nimi něco jinak, než si žádá tradice. U mladých holek se předpokládala posloupnost maturita, svatba, dítě. A vy jste očividně jedním z těch hodných jihomoravských děvčat z dobré katolické rodiny...“ Hodné děvče? To jako vážně?! Všechno se ve mně bouří.

Hluboký nádech, výdech a poslušně přikyvuju: „Asi máte pravdu, ale já vůbec nevím, jak s tím naložit. Potřebovala bych se dostat zpět do stavu sladkého nevědění.“ „Proč? Vždyť jste si právě koupila lístek na úžasnou dobrodružnou cestu kolem světa!“ „Jenže co Slávek? Děti? A naši? Jak jim to mám říct?“ „Rodiče bych do toho vůbec netahal.“ „No ale nějak jim přece musím zdůvodnit případný rozvod.“ Jaký rozvod, Mio? To přece nechceš!

5

„Důvodů si můžete najít spoustu. Kolik jim je?“ „Sedmdesát.“ „Tak vidíte. Proč jim působit trauma? Uvědomte si, že ještě zažili dobu, kdy byla homosexualita trestná. Mají k těmto věcem jiný vztah. Dělejte samozřejmě, jak myslíte, ale já bych je tím nezatěžoval. Zaslouží trochu ohledu.“ „A co Slávek? A děti?“ „Váš manžel je dospělý muž a bude si s tím muset nějak poradit. Děti si budují svůj život, a to poslední, po čem touží, je mít neustále za zády starostlivou matku.“ „Ale jak mu to mám říct?“ „To si musíte vyřešit sama. Já vašeho manžela neznám.

Neznám způsob vaší komunikace.“ „My se bavíme hlavně o dětech, o práci a o věcech kolem domácnosti…“ „Jak řešíte intimní problémy?“ Polévá mne horko. Vykoktám něco ve smyslu: „No… My je vlastně neřešíme…“ Okamžitě se přestaň červenat, Mio! „Budete muset začít.“ „Ale jak?“ „Na to si musíte přijít sami. Mohu vám být nápomocen jen s vaším problémem.“ „Ale on je jeho součástí!“ „Ne. Podívejte se, nám dvěma jde o to, jak se svým životem naložíte vy.“ „Ale…“ „Nikoho dalšího neřešme. Lidé okolo vás jsou dospělí, svéprávní, s tou situací se vyrovnají sami po svém. A ubezpečuji vás, že budou jednat bez ohledu na to, jak se zachováte vy. Kdybych byl na vašem místě, najdu si šikovnou žínku blízkou věkem i povahou…“

6

III. Šílené vedro a vlhko. Úzká stezka. Vlevo neprostupný tropický les, vpravo se mezi balvany klikatí průzračná říčka s písčitým dnem. Proti všem radám a doporučením jsem tu jen v lehké halence, šortkách a v sandálech. Oblečení se na mě nepříjemně lepí, pot teče snad ze všech pórů.

Malá písčitá pláž v jednom z meandrů je ideálním vstupem do osvěžující bystřiny. Tepny ve spáncích pulzují, hlava se motá. Voda láká. Nabízí přesně to, po čem právě toužím.

Chvíli stojím na břehu v pochybnostech a pak udělám první krok. Příjemný chlad kolem nohou povzbuzuje k pokračování. Po chvilce zaváhání se nořím až po krk. Zmocňuje se mě brutálně libý pocit.

Vnímám zelené světlo džungle, šumění vody a vzrůstající neklid v mysli. Něco je špatně. Podivně rozvířená hladina a dlouhý fialový had se dvěma řadami žlutých skvrn na zádech proplouvající jen pár centimetrů kolem mé paže.

Uskakuji, ale tamhle je další a tady taky… Řeka je jich plná.

Drápu se na nejbližší balvan, ale i tady se vyhřívají podobné potvory. Stojím na špičkách na vrtkavém okraji a hypnotizovaně pozoruji jejich podivné vlnění. Příjemný chlad nahrazuje ledový pot. Syčení pode mnou mě donutí zvednout jednu nohu do výše, pak i druhou, zkřížit je do tureckého sedu.

Vznáším se nad nimi jako sedící Buddha, ale do jeho důstojnosti mám pekelně daleko. Pádluji ve vzduchu rukama ve snaze přiblížit se ke břehu. Po dlouhém úsilí se dostávám alespoň nad hladinu. Jenže i ta je v tuto chvíli zcela pokryta fialově žlutými hřbety. Nejspíš mezi ně spadnu…

7

Ještě ne, prosím. Ještě chvíli se udržet ve vzduchu.

Náhle spatřím Leu. Běží mi po stezce na pomoc. Volám na ni, ať sem nechodí, že tu není bezpečno. „Člověk zkrátka riskuje, když musí druhého budit ve dvě ráno. Nejsi žádnou výjimkou.“ „To už jsou dvě? Asi nezvonil mobil…“ „Zvonil už před půl hodinou a pak každých pět minut.

Chtěla jsem ho rozšlápnout, ale pak jsem naznala, že bude přínosnější tě vzbudit.“

8