Radosti a strasti lidské duše

RADOSTI A STRASTI LID S K É D UŠ E Danuta Mendroková

RADOSTI A STRASTI LIDSKÉ DUŠE Danuta Mendroková

1

2

Z počátku jsem chtěla tuto sbírku publikovat pod pseudonymem. Jenže až příliš mnoho lidí zemřelo kvůli psychickým potížím a až příliš jich trpí potichu. Nechci podporovat stigma, které kolem tohoto tématu panuje. Proto vystupuji ze své komfortní zóny. Chci, aby všichni, kteří se s psychickou nemocí potýkají, věděli, že nejsou sami. Že se nemusí bát říct si o pomoc.

A ti, kteří se s ní naopak nesetkali, mohou díky druhé polovině této sbírky alespoň trochu nahlédnout do části duše za černou oponou.

3

4

Pro všechny, kteří se cítí ztraceni.

5

6

RADOSTI

7

HV ĚZ DY Hvězdy jasně svítí, už zavřelo se luční kvítí, na nebi letadlo letí, já prahnu po tvém objetí.

Po tom, co obletí svět, znám tvé kroky nazpaměť.

V lese smutně houká sova, chtěla bych tě vidět znova.

Les tiše šumí svoje nářky, v něm útočiště nenašly.

Posílá je po větru dál a dál, on vždy po mém boku stál.

Hvězdy cestu ukázat chtějí, mluvit jako lidé ale neumějí.

Jediné, co zmůžou, je dávat znaky, že ten druhý na nás myslí taky.

8

P OUŠTNÍ PÍ SEŇ Poušti, schovej mě v tvých zlatých dunách, poušti, nech mě, ať zářím v tvých zlatých barvách.

Rozpusť mě, ať splynu s těmi zrnky, můžeš ze mě udělat třeba pouštní vlnky.

Rozpoutej ve mně svůj žár, ať nezbude ze mě ani zrnek pár.

Uklidni mě svou věčnou písní, ať ta bouře, co ve světě běsní, zmizí už na věky za oceán.

Ať si každý řekne - jsem rád za to málo, co mám, a to, co nemám, rád někomu přenechám.

Ať ta zrnka putují světem a na konci setkají se s pouštním květem.

Ať ta zrnka putují světem dál a dál a doletí tam, kam je ještě žádný vítr neodvál.

9

NA DĚJNÁ Chci pochytat všechny tvé slzy, všechny, které jsi vyplakala.

Ty šťastné i ty smutné, jen aby byly tvoje.

Chci je posbírat a z těch slz řeku udělat.

Pak poplujeme společně na lepší místa, kde se budeš cítit bezpečně a jistě.

10

DÍTĚ LESA Jsem dítě lesa, kterému srdce plesá, když v dešti stojí a k oblakům hlavu zvedá.

Jsem lesní dítě, co na lukách rádo si hraje, co z listů trávy rosu saje, co máčí si nohy v potoce studeném, co povídá si s jelenem.

11

KA PK Y ROSY Kapky ranní rosy vyhlížejí den, třpytí se v paprscích slunce, kdopak je posbírá jen?

Snad veverka, co přišla za potravou, nebo ten jelen, co vznešeně kroutí hlavou?

Možná vánek tu rosu posbírá. Čípak vlastně je? Jistě ne tvá.

Až ráno první kroky podupou tu orosenou trávu, vezmou jí její zaslouženou vláhu.

Z trávy hezky kytka hledí.

Co dnes bude, ještě neví.

Možná větřík tu rosu posbírá. Čípak vlastně je? Jistě ne tvá. Často se říká, že je ještě mladá, může však probdělá noc za to, že rosa ráno padá?

12

Až na tu trávu někdo vběhne, tráva, ač nerada, k zemi lehne.

Možná vítr tu rosu posbírá. Čípak vlastně je? Jistě ne tvá.

Když po trávě někdo přejde, ona se nevzdá a zase se zvedne.

Rosu každý podceňuje, ale i přesto se každé ráno objevuje.

Možná vichr tu rosu posbírá. Čípak vlastně je? Jistě ne tvá.

Rosa vždy přínosná je zemi, a to, že padá jenom občas, na tom nic nemění.

Snad ptáci tu rosu vezmou na křídla svá a odnesou ji někam do daleka.

Možná orkán tu rosu posbírá. Čípak vlastně je? Jistě ne tvá...

13