Kapitola jedenáctá
Oba kluci si to rejdovali po cestě a byli zticha, nikdo ani nemukl. Přemýšleli o tom, co jim Věštkyně řekla a oba byli ponořeni do myšlenek. Obloha pozvolna tmavla a po chvíli už to Filip nevydržel a zeptal se.
„Co se tam stalo, jak jsem byl pryč, že ses tak najednou uvolnil?“ chrlil na Lukáše.
Lukáš se na něj podíval a skousl si ret. Vzpomněl si na radu Věštkyně, že by před ním neměl nic skrývat, ale neodvážil se.
„No…“ začal a opět se kousl do spodního rtu, „první jsem se bál, jestli mě náhodou nepoznala a…“
„Ona tě znala?“ vyhrkl udiveně, ale nadšeně Filip.
„No… když jsem byl malý, tak…“ pokračoval Lukáš, ale vyrušilo ho zašustění křoví. Zbystřil a už z něj nevylezlo ani slovo.
„Proč jsi přestal?“ zeptal se nechápavě Filip.
Lukáš se na něj podíval a důrazně kývl směrem ke křoví. Filip tam hned zaměřil zrak, ale nic zvláštního nezaznamenal.
Najednou se Lukáš zastavil a Filip se neubránil nechápavému pohledu. S Lukášem se zase něco dělo. Těkavě se rozhlížel a chvíli to dokonce vypadalo, jako by větřil.
„Co děláš? Copak jsi pes?“ zasmál se Filip, ale hned si uvědomil, že to neměl dělat.
Lukáš se na něj přísně podíval, v cuku letu se však usmál. Zavrtěl hlavou, ale jeho pohodu opět vyrušilo ono křoví. Znovu zbystřil a v očích se mu zaleskla panika.
Už zase se s ním něco děje, ale co? děsil se Filip.
Najednou si začal sundávat látku ze své zraněné paže. Filip na něj nechápavě hleděl, ale nebránil mu v tom. Za okamžik se začaly ozývat drobné krůčky.
„Co blázníš, však to bude jen nějaká myš nebo veverka,“ divil se Filip.
„No právě!“ opáčil Lukáš a bolestně sykl, když se dotkl své rány. Po chvíli neobratného rozvazování konečně látku celou sundal. Už nezářila bělobou, ale z části byla potřísněná krví.
„Co s tím chceš dělat?“ zeptal se starostlivě Filip. „Tu ruku bys měl nechat zavázanou.“
Lukáš se na něj zoufale podíval, malé krůčky se však stále blížily. Byly čím dál tím blíž a Lukáš neváhal. Obvázal si látku kolem pusy, aby mu nebylo vidět do tváře.
Filip už začínal taky šílet. Lukáš se přece ničeho nebojí a teď ho tak moc vystraší jen krůčky nějakého zvířátka?
„Není se čeho bát, že?“ zeptal se ho už taky lehce vystrašeně.
Ještě, než Lukáš stihl odpovědět, přeběhla kolem nich po stromě veverka. Rychle dovázal uzel a lehce ustoupil za Filipa.
Filip jen nevěřícně zíral. Byl tak zmatený, že tam jen tak stál a nebyl schopný slova.
„Není se čeho bát, že?“ zopakoval dotaz.
Otočil se na Lukáše, aby lépe slyšel jeho odpověď, ale ten jen kývl před něj.
Na cestě stála veverka. Filip se udiveně podíval na Lukáše a pak na veverku, ale stále nic nechápal.
Veverka si tam tak seděla a hleděla a Filipovi na ní začínalo být něco divného.
Vždyť ona má lidské oči! prolítlo mu hlavou. Chtěl to říct i Lukášovi, ale veverka si zřejmě všimla, že už začíná něco tušit a využila situace.
Odběhla na strom a vylezla si na větev kousek před nimi. Skočila dolů a během pádu z ní začala vycházet záře.
„Co vy dva...“ začala sebevědomě a udiveně se podívala na Lukáše. Nevěřícně zakroutila hlavou a pokračovala. „Co vy dva tady děláte?! Toto je můj les! Nemáte tu co pohledávat!“ vyhrkla na ně panovačně.
Filip na ni zíral jako opařený a nebyl schopný slova. Přímo před ním teď stála plavovlasá dívka. Zdálo se, že je starší, asi tak jako Lukáš. Její dlouhé, světlé, rozpuštěné vlasy se jí lehce vlnily a aby jí nelezly do očí, měla část vzadu staženou a zapletenou do volného copánku. Na čele se jí vyjímala černá čelenka, uprostřed níž byl starý symbol, který Filipovi něco připomínal. Ale co, to si nemohl vzpomenout.
Na sobě měla halenku s vestou a páskem, na němž bylo spoustu taštiček a dalších věcí, které Filip neznal a její upnuté kalhoty lemovala zelená sukně, v předu rozstřižená.
Dívka tedy chvíli počkala, až si ji Filip pořádně prohlédne a znuděně zakroutila očima.
„Už jsi hotový, ty jelito?“ obořila se na něj.
Filip cítil, jak Lukáš lehce popošel dopředu, aby se ho zastal, ale nakonec se vrátil zpět na své místo.
Otočil se na něj a v jeho očích uviděl paniku. Asi takovou, jakou měl už tolikrát před tím. Lukášův pohled se vmžiku setkal s tím Filipovým, chvíli se díval do jeho očí a postupně se jeho panika měnila v ledový klid. Filip z toho neměl dobrý pocit.
Dívka si je nevěřícně prohlížela a očividně čekala, až z nich něco vypadne. Za moment jí však zcela došla trpělivost.
„Tak co bude? To tu budeme jen tak postávat? Nebo mi konečně řeknete, co tu děláte?“ obořila se na ně.
Filip se podíval na Lukáše, jestli něco řekne. Jeho pohled byl ale stále ledový, a tak Filip usoudil, že tuto situaci bude muset zvládnout sám. Zhluboka se nadechl a vydechl.Do takové situace se ještě nikdy nedostal a dost ho to děsilo.
„Víte, my jenom procházíme…“ začal Filip nejistě.
Dívce se zalesklo v očích a vyprskla smíchy.
„Víte, on mi vážně řekl víte,“ smála se na celé kolo.
„Co je na tom divného?“ zeptal se Filip udiveně.
Lukáš dal opatrně Filipovi ruku na rameno a zavrtěl hlavou. Filip ale nepochopil, co tím myslel.
Dívka si je se smíchem prohlížela a kroutila nevěřícně hlavou.
„Prosím tě, vždyť jsme skoro stejně staří, ty hlupáčku,“ smála se. Filip se lehce sklonil hlavu, pokývl na souhlas a stydlivě se u toho pousmál.
Lukáš také lehce pohnul koutky úst, ale dlouho mu to nevydrželo. Stále soustředěně propaloval vzduch před sebou. Dívka si toho za moment všimla, přestala se smát a s přivřenýma očima se na něj podívala.
Lukáš se snažil udržet si ledový pohled, ale jakmile se zahleděl do jejích očí, opět ho přepadla panika a ihned odvrátil zrak.
Dívka zmateně zakroutila hlavou a zeptala se Filipa: „Co je to s ním? Vždyť je úplně vystrašený, jako právě vyoraná myš, jen se na něj podívej.“
„Já nevím, obvykle mluví s cizími on,“ pokrčil rameny a ucítil Lukášovo lehké šťouchnutí. Nechápavě se na něj podíval a neslyšně se ho zeptal, ale důvod nezjistil.
„Tak čeho se tak bojíš?“ zeptala se dívka Lukáše.
Lukáš na moment vytřeštil oči a ztuhl, nebyl schopný slova. Rozhlédl se kolem a jelikož už bylo šero, rozhodl se pro odpověď.
„Tmy,“ vysoukal ze sebe pomalu a uhnul pohledem.
„A ten divný šátek? To co má znamenat? Máš snad na obličeji jizvu, že ho schováváš?“ zeptala se dívka jízlivě, ale odpovědi se už nedočkala. S podezřením se na něj podívala, ale mávla nad tím rukou a naznačila jim, aby šli za ní.
Filip neváhal a vydal se za dívkou, ale Lukáš tam zůstal stát. Ohlédl se za ním a kývl na něj, aby také vyrazil. On se na něj úzkostlivě podíval, ale po chvíli přikývl a rychlými kroky ho následoval. Držel se však v ústraní, tak aby na něj dívka, pokud možno, měla co nejhorší dohled.
Filipovi vířily myšlenky hlavou. Proč je Lukáš tak vystrašený? Proč tak dlouho? Má s tím spojitost ta dívka?
Zkontroloval pohledem Lukáše a ten jen pokořeně přikývl, jako by ho slyšel. Filip se na něj zmateně podíval, ale co tím myslel, nepochopil.