Terapie sebepoznáním

TERAPIE SEBEPOZNÁNÍM TOMÁŠ ZETEK

Ukázka č. 1

Propadávání pocitům méněcennosti Pro lepší představu celého procesu se blíže podívejme na některé příklady. V centru prvního stojí člověk podmíněný útočnými, agresivními reakcemi svého protějšku. Pod jejich tíhou se jinak bystrý jedinec propadne, je zaskočen a danou situaci nezvládá. Jakkoli si zpravidla na racionální úrovni uvědomuje, co se odehrává, nátlaková odpověď na jeho podněty jej spolehlivě vypne. Otázkou za všech okolností zůstává, co v takové chvíli cítí. Aby znal odpověď, musí si být vědom sám sebe v kontextu vlastního prožívání. K tomu potřebuje pozornost směrem k vlastnímu nitru, o které jsme se bavili v předešlém textu. Bez ní se nebude schopen ve svých pocitech orientovat. Navíc ji bude zaměřovat na druhého, na nějž pak v důsledku může ukázat prstem: „Jsi takový či makový a nebereš na mě vůbec žádný ohled.“ Tím ale nic nevyřeší. S pozorností ve vlastním nitru ale může ve svých pocitech lépe číst. Co se dočte? Pod tíhou vnější agrese cítí strach a za ním odpor – odpor k sobě samému. Dokonce v podobě až animální nenávisti k sobě. V danou chvíli vnímá sám sebe jako blbého, zbytečného či bezcenného. Vnímal by se takto i nadále, pokud by se mu právě skrze pocit nenávisti nepodařilo vystopovat i její zdroj a s ním související obrazy. Toho ale nebude schopen dosáhnout, dokud se nepřiblíží svému prožívání, které by byl schopen zároveň i pozorovat. Následně lze přejít k fantazijní činnosti (aktivní imaginaci) a ptát se: Kdyby se taková nenávist měla zhmotnit, jak by vypadala? Jako kdo či co? Připomíná něco? Nějakou postavu třeba z pohádek nebo mýtů? Nějaké zvíře? Jaký obraz z to-

2

hoto pocitu začne vystupovat, když si jej na chvíli připustí a dovolí? Tento proces, označovaný jako personifikace, pomáhá přiblížit vědomému já dosud neznámý psychický faktor, se kterým lze následně navázat určitý vztah. Je to zjevně „démon“, který jej svírá, a navíc člověku namluví, že má ten druhý pravdu, že se na své pocity nemůže spolehnout, nesmí se za sebe postavit a může být maximálně tak ovcí, co půjde oddaně na porážku, jako už ostatně tolikrát. Fantazie v tomto případě vydala mohutnou, chlupatou obludu s rudýma očima. Polozvíře, poločlověka, který dosud svou nadvládou úspěšně bránil tomu, aby bylo já nebojácné. Dokonce dokud nebyl nahlédnut, nabádal i k destrukci nejvyšší, neboť bezcenný život se jeho slovy má ukončit. Postava je nyní ve vědomí a ještě k ní připojíme osobní kontext. Vztek a schopnost se vymezit byly v průběhu dosavadního života vnitřně zakázané. Obyčejná dětská radost „maminko, podívej, co jsem pro tebe vyrobil“ byla (při vší úctě k rodičům) zcela zašlapána do země, neboť místo ocenění přišel jen křik, rozkaz, ať dítě neotravuje, a dárek letěl do odpadků. Cit byl zmrazen, a spolu s ním se navíc začaly pojit i obavy, že po jeho vyjádření nejenže přijde dehonestace, ale i záchvat rodičovského vzteku. Hřích, který byl na jedinci kdysi páchán, se bohužel propisuje i do současnosti, neboť dehonestace rodiči byla zvnitřněna. Praví-li něco rodič, nemá dítě nástroje k oponování. Na rozlišení dobra a zla v útlém věku ještě nestačí a projevy zvenčí přijímá jako „pravdu“. V dospělosti se člověk v podobných situacích identifikuje s polohou oběti. V psychice jsou ale všechny události uloženy jako celek a agresivní pól zůstával jeho vědomí skryt. Působil z nevědomí (a bez nutné reflexe je život ve větší či menší míře pouhou souhrou nevědomých událostí), odkud na sebe bral jeho hábit. Pod tíhou agresivního útoku vytvořila ona chlupatá obluda koalici s útočníkem, čímž vznikla značná převaha. Co budilo hrůzu a úzkost kdysi, budí ji i dnes. Dříve

3

možná přicházely útoky k člověku pouze zvenčí, nyní ale díky zvnitřnění sídlí útočník v jeho nitru a je k němu nutno opět najít přístup. A to přístup lidský, neboť se pořád nacházíme na půdě lidské, a nikoli zvířecí duše. Divoch potřebuje polidštit a pocit méněcenného já posílit. Vládne-li energií divoch, není k dispozici já, zatímco soubojem s tímto divochem se může já posílit, neboť mu část jeho energie připadne. Trofej nebo skalp symbolizují na psychické úrovni právě tento energetický zisk. Obrazy a pozornost je potřeba nějakou dobu podržet. Pozorovat je, vnímat jejich proměny, zapisovat či je kreslit (neboť jinak člověku hrozí všudypřítomný sebeklam) a z fantazií či nálad dospět do bodu, kdy se jimi člověk cítí skutečně dotčen. Jakmile se zapojí do děje, může začít s konfrontací. Krutému divochovi je třeba se postavit tváří v tvář. Nenechat ho jen tak jednat. Naopak kritika jeho postupu, otázky po tom, co vlastně chce či potřebuje, stejně jako neuposlechnutí příkazů jsou nyní namístě. Pokud jej nenechá a postaví se mu, získá tím jeho já tolik potřebnou odvahu, kterou beztak potřebuje i ve vnějším světě (například proti agresivním výpadům). Neustálý dialog může znít ztřeštěně, ale pokud jej vezme vážně (pokud vezme vážně psychický proces, který se v něm odehrává), prokáže tím divochovi doposud nevídanou věc – elementární úctu. Tento moment nelze podceňovat. Souboj s vlastním stínem jistojistě část jeho dosavadního života smete, ale rovněž mu vydané úsilí přinese i nový kus psychické energie, a to navíc takové, která bude více odpovídat jeho vnitřnímu nastavení. Ano, hraje se o všechno (z pohledu ega), ale rezignace by znamenala jen další popření kusu sebe sama. Tato situace přibližuje proces personifikace u jedince s více introvertním založením, kdy působení protějšku vyvolává v nitru příslušné fantazijní obrazy. V situacích, kdy se jedná o extrovertně založeného jedince, nebo například ve vztaho-

4

vých peripetiích bývá nevědomý obraz snazší získat z osoby, na kterou se přenáší. Jako v příkladu mladé ženy zažívající rozkol mezi dvěma muži. Nebyla ani přes značné množství vůle schopna přestat myslet na toho, se kterým se rozhodla dále nepokračovat. On byl po všech stránkách zřejmě hezký, dívky se na něj lepily, navíc byl i chytrý a ambiciózní. Co se na něj projikovalo s takovou silou, že veškerý rozum nestačil, zůstal stát stranou a klientka na něj nemohla přestat myslet (a občas se s ním setkat)? Pocity, které charakterizovaly jeho přítomnost, přinášely strach ze zesměšnění, strach z pocitu vlastní hlouposti, nedostatečnosti a plytkosti. Plynul z nich navíc značný tah k perfekcionismu. Ve snaze jim uniknout, se mottem stalo „hlavně abych se mu líbila!“, „nesmím v žádném případě udělat chybu“ a „proboha, hlavně abych nevypadala směšně“. Přes veškeré své kvality se klientka k danému muži nehodila, neboť se vedle něj příšerným způsobem propadala, jakkoli se snažila o opak. Obraz autority musel být nejprve odhalen v něm, kam se přenášel, neboť nebyl nahlédnut ve vlastním nitru. Co je to, co z něj vystupuje a pod jehož tíhou se cítíte takto malá? Čeho se na něm vlastně bojíte? Muž se ve fantazijním obraze začal postupně proměňovat na pana Dokonalého, vždy perfektně upraveného frajera, který nemá žádné slabiny. Až se proměnil v elegantního muže ze Skandinávie, chladného jak tamní podnebí. Dostal pracovní jméno Markus. Nutno podotknout, že s daným mužem tento obraz souvisí jen částečně, protože celou dobu jsme se pohybovali v oblasti fantazie, a tedy šlo o mentální obrazy klientky, a nikoli o něj. Nicméně platí, že aby se takový obraz mohl na druhého nějak přilepit, musí k tomu existovat odpovídající dispozice. Řešení problému ale leží v ní, nikoli ve snaze o změnu na straně onoho muže.

5

Protože se jednalo o vztahové peripetie, vyvstala otázka, co vlastně onen muž ženinu egu přináší. Jaký by to byl pocit, kdyby byla přijata právě od něj? Co ji na něm přitahovalo a proč se mu snažila zalíbit? Kdyby mohla usednout na trůn vedle něj a být vybrána mezi všemi těmi zástupy? Opojný! Získala by pocit, že je konečně dost dobrá a že to zvládla. Vyřešilo by to (iluzorně) méněcennost v oblasti vlastní hodnoty, ale cena by byla vysoká. Skutečnost, že vedle něj se opravdu cítí jako malé bezvýznamné nic, by zůstala nevyřešena. Pořád by díky němu bylo třeba udržovat onen 150% ideál dokonalosti a nitro by pomalu pohlcoval strach. Vnitřní autorita sžírala klientku natolik (krom puzení k perfekcionismu), že jí nakukala, že pocitů méněcennosti, které byly doposud před okolním světem pečlivě střeženy, se zbaví jen tehdy, pokud se bude opravdu snažit vyhovět požadavkům okolí. Za dobrou pak bude uznána, pokud se jí podaří Markuse ulovit a získat. Přitom takto celou situaci interpretovalo její ego, a nikoli celistvější já, což je podstatný rozdíl. Člověk se v takovém případě musí naučit zůstat u sebe i v situacích, kdy je zaplaven hrůzou, trapností, studem nebo nicotností, tedy pocity, které jej provázejí na každém kroku. Ve vztahu je navíc mnohem důležitější to, jak se vedle druhého člověk cítí, a nikoli jak vedle něj vypadá! Manévr s Markusem byl veden snahou zbavit se trýznivých pocitů, a nikoli se s nimi vnitřně vypořádat a postupně je integrovat. Přisoudit váhu právě tomu, jak se vedle koho ona sama cítí, a nikoli jak bobtná či nebotná její ego, byl nakonec hlavní úkol, který ji vybídl vydat se na cestu vpřed. Obraz narcise (muže stejně jako ženy) je třeba v první řadě chápat jako stav kompenzace čehosi opačného v hloubi vlastního nitra. Aby se toto méněcenné „nic“ mohlo začít konečně vyvíjet, nezbyde než chladnokrevné choutky ideálu

6

přestat brát smrtelně vážně. S obludou je to snazší, neboť ta v sobě nese rovnou i sílu, jakkoli ji zatím používá ve špatné formě a špatným směrem. Ledový chlad narcismu vyžaduje ale přesně to, z nedostatku čehož kdysi povstal – lásku. Lásku nikoli jen k dokonalosti, ale ke všemu nedokonalému v člověku. Překonat stud, trapnost, pocity viny a bezcennosti se po dlouhá léta kompenzací nedařilo a jen blázen dělá stejné kroky a očekává jiný výsledek, jak praví moudré přísloví. Chybějící vřelost v srdci je nejprve třeba vylovit z hlubin. Může pomoci imaginace protikladné pozice, ale nikoli protikladnost ve smyslu krásný–hnusný; dokonalý–méněcenný. Takový by byl jen pohled optikou rozervaného ega, a nikoli celistvosti. Otázkou nutně je, co člověku chybí a čeho se mu nedostává, nikoli po čem prahne, a před čím tudíž uniká. Persona vystupňovaná třeba na „dokonalého pana ředitele“ či „paní chytrou“ musí nejprve spatřit, že jednou jí chybí vřelost (jakožto opak chladu), jindy schopnost elementární důvěry. A často také moudrost. Z těchto či podobných chybějících pozic nakonec vyvstane rovněž fantazijní obraz, v jehož přítomnosti musí člověk nejprve spočinout, aby vůbec pocítil, co to ve skutečnosti znamená, lidské teplo. Jakkoli si doposud jedinec přál například od onoho „severského Markuse“, spíše mu jej nebo jí totiž poskytne rodičovská, vřelá postava, dokonalá nikoli snad v kráse, ale v dobrotě srdce, což se nejednomu narcistnímu egu nejprve dost příčí. Až pak si lze vůbec představit, že by ten, kdo je uchvácený dokonalostí, mohl předstoupit před druhého a beze strachu říci, že to či ono neví, že mu není dobře, že už nemůže, že je přetížen, nebo zkrátka to, jak se doopravdy cítí. Odvaha v tomto smyslu primárně znamená, že se zbaví závislosti na vnější reakci a postaví se za sebe, a nikoli za svůj sebeobraz. Nabytý soucit se sebou se pak nutně projeví i odpovídajícím soucitem s bližním.

7

Ukázka č. 2

Hledání smyslu Pohledem na duševní příčiny vlastních starostí se člověku podaří zjistit, že jeho chování a postoje jsou ovlivněny reakcemi na zranění – pýchou či odporem, strachem i vnitřní nespokojeností. Ale zde cesta nekončí. Co se stalo v minulosti, získá svůj smysl, nejen pokud to člověk pochopí jako cosi na pozadí aktuálních potíží (porozumění), ale pokud k tomu přidá i budoucnost – tedy na tom, co s tím udělá. Tím vznikne dějová linka, kterou až jako celek můžeme označit pojmem smysl. Naděje umírá poslední a život lze považovat za cokoli, jen ne za lineárně předvídatelnou linii. Dovedli byste si před deseti lety představit, že právě teď, v tento okamžik, bude váš život vypadat tak, jak dnes vypadá? Těžko, že? Přesto má člověk tendenci s věcmi příštími takto zacházet a takto o nich uvažovat. Psychická energie má svůj směr i cíl, který se ale jedinci neukáže, dokud nebude schopen a ochoten uznat jeho autonomii a s plnou zodpovědností se jím zabývat. Je potřeba zjistit, k čemu je ona energie přitahována. Toho lze dosáhnout jenom ve vlastním nitru. Pokud se nepodaří jí odpovídající směr rozeznat, začne se v člověku hromadit, až se obrátí proti němu samotnému – stane se destruktivní. Vlastní nitro se nás snaží před touto destrukcí ochránit v podobě konstelovaných symptomů nebo například informacemi, které poskytuje ve snech. Pokud nejsou tyto informace pochopeny, jakýkoli arbitrární, tedy vůlí vedený převod na racionální cíl nemá dlouhodobě šanci na úspěch. Je-li energie nevyužitá, ani sebelepší lákadla v duchu doby ji nezaujmou, pokud v nich pro ni neexistuje přitažlivý cíl. Jejím směrem se přitom nachází ta část života, kterou máme před sebou. Protože energie v obecném pojetí odpovídá napětí mezi protiklady, bez nalezení odpovídajícího vnitřního protikladu zůstane venku jalovou. Naopak postupným odstraněním pře-

8

kážek, které plynou ze šrámů na duši, se může libidu podařit najít přirozené využití. To ovšem znamená se i částečně odevzdat nejistotě a pustit nutkavou kontrolu nad životem. A jsme u problému. Vnitřní protiklad se nachází v hloubi vlastní duše, proto vede zprvu cesta právě sem. Zde člověk narazí na osobní minulost a zkušenosti z dětství a dále pak na faktory, které jej ve všech směrech a ohledech přesahují. Svět instinktů a vštípených reakcí v nás nejprve vyvolá děs, aby nás následně uchvátil. Je to to nejvyšší i nejnižší v nás a s tím spojená lest, že si člověk to, co jej přesahuje, přivlastní. Tím ale jen podlehne mimořádné inflaci (nabubřelosti ega). Tato sféra jej motivuje k jednání stejně jako ke změně, ale není to jeho vlastní „já“, ale to, čemu se kdysi říkalo božstvo a tajemno. Narazí zde na svět iracionálna, mytických obrazů a bájí, samou prapodivnost. Racionální rozum si na tomto místě postaví bariéru a odmítne takovou pošetilost uznat. Je to jeho možnost i právo. Co ale nakonec postaví člověk proti přesile nikdy nekončících nároků života a nejistotě valící se ze všech stran, pokud nenalezne jistotu sám v sobě? Uznat opravdu nemusí nikdo nic, jen je dobré vědět, že neobsazenou pozici nakonec obsadí něco jiného, zpravidla horšího. Pokud na svá bedra totiž jedinec naloží iracionálno, které je svou povahou rozporuplné a paradoxní, jako obyčejný smrtelník to samozřejmě neunese a na základě chybného kroku se zrodí leda politováníhodný hlupák. Nebo vznikne idea nadčlověka (nebo komunistického „nového člověka“), což vyjde nastejno. Míří-li pak příliš vysoko, zpravidla jej čeká strmý pád nebo jiná nešťastná událost. Je-li vírou už jen moc nebo uspokojení, je jimi do jejich služeb člověk téměř nucen. Z vášně se stane posedlost, která se vždy nalepí právě na to, v co člověk věří. Jednostranný soudobý

9

ideál úspěchu toho budiž příkladem. Problém přitom není úspěch jako takový, ale ona jednostrannost! Cíle jsou vybírány dle jednoho schématu, a že se jedincův zájem stal jeho posedlostí, si nakonec uvědomí, až když je příliš pozdě. Za spletitostmi procesů ega, na které člověk narazí, vyvstává otázka po smyslu života. Nalézt jej bez kořenů bytí není možné, přitom bez něj se život stane rezignací nebo fanatickou freak show bez obsahu. Nemusíme mluvit hned o Bohu. Bude stačit, pokud zvolíme pojem iracionální psychická funkce, která se chce chopit jen odpovídajících objektů. Každý pud totiž vždy touží po uchopení právě toho cíle, k němuž je hnán. Bez rozpoznání jejího vlivu vzniká vskutku démonická identifikace, která i z toho nejjemnějšího nebo nejcitlivějšího v člověku stvoří peklo. Každý z nás zažil nějakou tragickou či smutnou životní událost. Jakmile se přiblíží smutné výročí, pod velením démona na něj nekoukáme jako na rovnocennou součást čehosi krásného, co k nám kdysi patřilo, jako na důkaz toho, že v srdci stále ještě bydlí láska, nýbrž je nám z „velitelství“ hlášeno, že bychom dnes nejenže neměli trpět, ale měli bychom být úplně „v pohodě“, přičemž cokoli jiného je špatně. Za to, že je člověku blbě a nemá například chuť do práce, je trestán výčitkami a mučivým prožíváním. K čertu s takovým hodnotovým systémem! Večer mu člověk odevzdá jako svému pánovi denní výkony, a buď se pak už zmůže jen na svalení se na gauč se slovy „a už mi dejte všichni pokoj“, nebo dostane jako odměnu pomyslnou kůrku chleba navíc a může si dát sklenku nebo se někde povyrazit. Tolik lásky k nám chová vnitřní autorita, které přesto slepě věříme. Člověk vždy a za všech okolností potřebuje určitou nadřazenou ideu (vždy něčemu věří, ať už si je toho vědom, nebo nikoli). Je to jeho danost, stejně jako potřebuje kyslík a vodu. Případy, kdy je jedinec v zajetí něčeho ještě mnohem obludnějšího,

10

nejsou žádnou kuriozitou, naopak pod podobnou nadvládou trpí celá řada lidí, jen se o tom nemluví. Pocit selhání je jeden z nástrojů ďábla, jak se udržet u moci, a spolupachatelem je každý z nás, kdo proti tomuto pocitu volí strach. Že něco podobného existuje, lze ale pouze individuálně uznat, protože masový duch doby diktuje něco trochu jiného.

Ukázka č. 3

Význam snů, fantazií a symbolů Cestou k nevědomí se dostáváme k instinktivním základům lidského bytí, které jsou příznačné svou neovladatelnou divokostí. Samy o sobě nejsou ani dobré, ani zlé, jako projevy přírody prostě jsou, což ale raciu připadá nemožné, neboť pro něj vše musí být takové či onaké. To nerozlišení jejich projevů (snů, fantazií, symptomů, afektů, projekcí), nepochopení a ignorování vede, jako každá nevědomost, k jejich rozpadu do protikladů. Vyhovět každému instinktivnímu popudu je animální. Chtít se zavděčit všem požadavkům vnějším zase vede jen k hodnému chlapci či děvčeti s lehčí či těžší neurózou. Konflikt mezi čirou přirozeností a potřebou přizpůsobení se společnosti (konflikt pudů!) nemůže být dlouhodobě řešen v podobě jednoho na úkor druhého, neboť instinkt, který není brán v potaz, stane vůči jedinci v opozici, odkud se projevuje právě ve své divokosti a nezvladatelnosti. Přesile přírody samozřejmě nelze uniknout beztrestně. Přirozený člověk je zkrátka danost. Na druhou stranu jedinec jdoucí pouze s duchem doby a veškerou konvencí sice bude dokonale kulturním, ale rovněž prázdným – bez života.

11

Zahrnutí lidské duše a jí odpovídajících pochodů do rovnice veškerého dění kdysi zajišťovala náboženství, křesťanství nevyjímaje. Duše (větší část celku než jen ego) tak měla podporu a vedení v otázkách dobra a zla, lásky, hrdinství, milosrdenství či odvahy prostřednictvím jednotlivých mýtů – archetypických příběhů. Toto zajištění dosud zprostředkovává i svět pohádek, ale to pouze dětem, které mu ještě rozumí. Duše a duševno obecně ovšem ztrácejí na hodnotě, což se neprojevuje jen v podceňování otázek duševního zdraví, ale i v tom, že člověk už ani mnohdy neví, že něco takového existuje! Lidé si nemuseli být vědomi, že jsou soustavou rituálů, mýtů a svou vírou vedeni po instinktivních drahách k takovému životu, který byl více či méně v souladu s přirozeným vývojem lidského vědomí na straně jedné a odpovídající nevědomým procesům na straně druhé. Rozmachem vědy a postupným vymazáním vztahu s Bohem z běžného života přestal Bůh „tam někde venku na obláčku“ existovat. Tento náboženský (nadosobní) faktor dříve působil pomocí víry, s jejíž pomocí bylo mimo jiné usměrňováno i nevědomí, a člověk tak nepropadal jeho vlivem do úplné bezmoci. Co se ale stalo s psychickými funkcemi, které vztah k Bohu (a rovněž strach z ďábla) zajišťovaly? Po stažení jejich pozornosti z vnějšího světa tyto funkce samozřejmě nezanikly, jen se, jako obvykle, když se něco ve vědomí nepoužívá, propadly do nevědomí. Kolbiště se přemístilo do lidského nitra. Jakkoli máme tendenci duši podceňovat, přesto k nám promlouvá. Jen tím, že ji nevnímáme v sobě, ona tak musí činit z míst, kam podle společenského imperativu směrujeme naši pozornost, tedy z vnějšího světa. Krize a z ní plynoucí stav nouze nás mohou přivést nazpět k sobě samotným. Krizí téměř násilím vynucená introverze vede člověka v prvním kroku do jeho osobní minulosti, tedy k revizi vztahů a postojů, které byly získány v průběhu dětství. Protože by ale dlouhodo-

12

bé zaseknutí v tomto bodě odporovalo přírodě, je člověk nevědomky vystaven situaci, která je stará jako lidstvo samo – a sice „souboji s drakem“ či jinou nestvůrou, která obrazně vyjadřuje jeho strachy a omezení. Jen tuto obludu nesmí chybně vnímat v druhých, ale spíše jako něco, co symbolizuje nerozvinuté části jeho osobnosti. Nerozvinuté natolik, že nabývají zvířecích podob. V mýtech je situace jasná: hrdina se po určitých úskalích drakovi postaví, absolvuje cestu do pekla a zpět, sleze z pece a stane se dospělým a podobně. Tím, co překonává, jsou přitom jeho vlastní útrapy, které mu nastražil jeho dosavadní život. Dnešní člověk je vystaven konfliktům, svým strachům a nespokojenosti, které jeho život činí nešťastným stejně jako kdysi. Přitom sny či fantazie, které jej v takových chvílích zaplaví, neodpovídají ničemu jinému než obrazu jeho vnitřní situace. Tím mu jdou v ústrety, i když svým vlastním způsobem. Problém není jejich forma či řeč jako spíše skutečnost, že už jim není schopen rozumět, a přitom by měl. Jakmile člověk jednou pochopí, že se konflikt skutečně odehrává v prvé řadě v jeho vlastním nitru, dříve či později se musí s tímto nitrem začít seznamovat, tedy podstoupit proces sebepoznání. Přiznáním si vlastní nedokonalosti, stejně jako nedokonalosti druhých, se otevírá cesta vpřed. To nedokonalé v nás vyžaduje péči, pozornost a ochotu tvořit. Pouhá kritika méněcenností přitom nestačí, pokud není tvořivá. Hloupě tlachat dokáže leckdo, ale tvoření už je trochu jiný sport. Právě schopnost tvořit musí každý objevit sám v sobě. Tím může iracionální chování druhých i jeho vlastní začít postupně vydávat své poklady. Povahu iracionality si musí uvědomit, aby se vykoupil z dosavadní naivity, kterou způsobují všechny polohy, v nichž je stále ještě dítětem. Tyto nerozvinuté části, které se díky potlačení a vytěsnění nemohly rozvíjet, je

13

potřeba zařadit do smysluplného celku jménem člověk. Potlačený instinkt se totiž jinak jeví jako ďábel anebo v moderním pojetí jako tyran či otravný závislák. Bez zevrubného porozumění vlastnímu nitru zkrátka není možné onen konflikt pudů jakkoli smířit. K tomu potřebujeme vidět věci takové, jaké skutečně jsou. Nerozumíme sice psychické existenci, neboť duševní zkušenosti nelze ani změřit, ani je vtěsnat do Excelu, ale tato psychická existence k nám patří, neboť na náš život evidentně působí. Pokud to nechápeme, vnitřním skutečnostem je to jedno. Bez jejich připuštění a porozumění jejich skutečné povaze lehce sklouzneme k jednoduché, světlé cestě, poznání se chytí ego a namísto rozvoje se původní posedlost promění v jinou, úspěšnější opičku. Ego si je totiž ve své pýše schopno přivlastnit i duševní výdobytky, a to nikoli z důvodů morálky srdce, nýbrž aby si je vystavilo do své výkladní skříně. Z jedince se tak stane neomylný rádce, který nabyté poznání aplikuje především na druhé nebo (a to je horší) uvízne ve světě „na obláčku“, kde vládne jen láska a vše krásné, čímž se má především zamaskovat nezpracovaná agrese. Chlubit se dá zkrátka čímkoli, jakkoli přitom o chlubení nejde vůbec.

Ukázka č. 4

Platí, že vnější pohled může zachytit i to, čeho si člověk sám u sebe nevšimne. Postupným odhalováním vnitřních vazeb jedinec postupně získá lepší porozumění sobě samému. Pokud ví, kde problém vznikl a jaké části jeho já jsou jím zasaženy, může si začít uvědomovat, jak se problém projevuje v přítomnosti. Mohou to být vztahy, vnitřní stavy nebo kombinace obojího, jak trefně vystihla jedna klientka: „Potřebuji vyřešit vztah s rodiči, manželem, dětmi a to, jak se cítím v práci.“ Analýza vědomé části osobnosti v oblastech, které jsou na-

14

značeny v předešlých kapitolách, začne postupně osvětlovat i nevědomí. Neboli onoho vnitřního člověka, na kterého se jaksi zapomnělo. Nevědomí ze své povahy nelze nikdy spatřit celé, nýbrž jen ty jeho obsahy, které jsou připraveny k uvědomění. Což jsou zároveň i ty části, které být uvědoměny mají. Jakou kapitolu si pro člověka jeho duše připraví dále, nelze dopředu věštit, ale menu, které právě nabízí, se nevyplatí ignorovat. Otázkou zůstává, jakým způsobem nabídku integrovat, tedy co konkrétně to pro člověka znamená. Zde se již musíme vyhnout zobecňování a návodům. Ne s cílem cosi zastřít, ale abychom se nesvezli s populárně-naučnou tendencí poskytovat zaručené rady na život. Co je tak nezbytné se naučit, je schopnost porozumět řeči a symbolice vlastního nitra, nikoli neustále pátrat po návodných zkratkách. Je to právě proces postupného přebírání odpovědnosti za vlastní život, který předpokládá, že spasitele přestaneme hledat venku a tuto schopnost objevíme sami v sobě. Jedině tak se můžeme stát právě těmi, kterými ve skutečnosti jsme, a nikoli nějakým kolektivním monstrem, ať už v podobě dětinskosti (oběť), nebo neohroženým suverénem (autorita).

Ukázka č. 5

Číst tyto řádky jako rodič nemusí být dvakrát příjemné. Jakmile se jednou dotkneme hříchů, které jsme v dosavadním průběhu vztahu s naším dítětem napáchali, vkrade se nám do mysli představa o nedostižném ideálu. Jenže takový ideál neexistuje. Navíc by beztak zůstalo otázkou, kdo a kdy by byl takový případ schopen posoudit. Výše zmíněná problematika přijetí, důvěry a úcty nejde řešit jinak než u samotného rodiče. Dokud nejsou vyřešeny vlastní slepé skvrny, nepomůže žádná metoda. Člověk si buď uvědomí, že jedná na základě špatných motivací, a pak má šanci něco změnit, nebo se jej nic z toho

15

nedotkne, a pak zůstane náprava v rukou osudu. Přesto existuje pár základních situací, které stojí za zdůraznění. Dítě se potřebuje naučit, jak zacházet se svými emocemi jinak než potlačováním. Potřebuje vědět, že emoční projev je v pořádku, že podobné emoce mají i druzí, ale musí se také naučit začít za jejich projevy postupně přebírat zodpovědnost. Jejich potlačení sice uleví rodičům, tím se však nic nevyřeší. Potlačením totiž ještě žádná emoce nikdy nezmizela. A s potlačením navíc spolehlivě zmizí i příležitost naučit se s emocemi zacházet. Co dítě rovněž potřebuje zažít, je čas hrát si se svými nejbližšími. Potřebuje okusit radost ze hry, mít čas být dítětem, aby mohlo samo v sobě objevit, co jej baví a jaký pocit to je, když během zábavy dosáhne i výsledků. Výher i proher. Potřebuje zažít, jaké to je, být v něčem nejlepší, být v něčem lepší než samotný rodič, ale i pocit, když se něco nepovede – jaké to je, prohrát. To vše by se mělo odehrávat v prostředí bezpečného vztahu, který není ohrožen dětským zlobením ani návaly hysterických záchvatů a jinými „vylomeninami“. K tomu rodič nutně potřebuje sestoupit z trůnu své rodičovské autority a projevit zájem o svět dítěte (včetně třeba videoher). Dospělému se to nutně líbit nemusí a dětskému světu nemusí ani rozumět, ale pro dítě to je celý jeho svět. Jiný nemá. Buď se o jeho pochopení jako rodič bez předsudků alespoň pokusí, a tím lépe porozumí svému dítěti, anebo nikoli. Podobně dítě potřebuje zažít, že i autorita (rodič) může udělat chybu a že chyba není konec světa, pokud se ji snaží upřímně napravit.

16

Ukázka č. 6

Klíčem ke vzájemnému porozumění u lidí je komunikace. Jednoduchý fakt, který je ale komplikován tím, že ve vypjatých chvílích nás ze zálohy napadnou a pohltí iracionální postoje, názory a nálady. „Co to do něj zase vjelo?“ je příznačnou ukázkou toho, když cestu našim nejlepším úmyslům zkříží komplex. Jsou to rozvířené emoce v podobě výbuchu, ale rovněž chladu a odstupu, jež jsou nyní neprávem označovány za příčinu veškerých potíží. Podobně hloupé je přitom střílet posly špatných zpráv. Bez emocí není vztah a bez emocí je jakákoli partnerská diskuse pouhou filozofickou floskulí. Dokud si totiž myslíme, že si lásku a přijetí můžeme na druhém vysloužit, vydupat, vyprosit, vybrečet či vymanipulovat, jen dál používáme nevyzrálý, a tudíž infantilní přístup, který navíc náš záměr spíše komplikuje. Dokud milujeme sebe skrz druhého, znamená to, že takový vztah má jenom kompenzační charakter a jako takový bude pro partnera zatížen nesmyslnými nároky a požadavky. Cílem vztahů je dospět. A pochopit, že nejsme zodpovědní za to, jaké pocity se v nás vynoří, ale za to, jak se k nim postavíme.

17