Tam, kde končí plán

1. Kapitola

OČEKÁVÁNÍ Dřív než se pustím do samotného vyprávění, ráda bych popsala svá očekávání a představy, protože to je tím hlavním předmětem celého příběhu. Střet očekávání s realitou. Je až úsměvné, jak naivně jsem si celou cestu vysnila.

Na trek Chorvatskem jsem se těšila hlavně proto, že jsem se cítila dokonale připravená. Ze Stezky Českem jsem už věděla, jaké oblečení si vzít a hlavně jaké boty zvolit, aby mě nebolely plosky nohou. Na Šumavě jsem kdysi šla třicet kilometrů několik dní v kuse v tvrdých botách po asfaltu a výsledkem byla zcela odrovnaná chodidla. Došlo to až tak daleko, že jsem se na trase bolestí rozbrečela. Musela jsem si pak zavolat místní Trail Angelku, skvělou ženskou, která pro mě přijela autem a odvezla mě na vlakové nádraží, abych se co nejpohodlněji dostala zpět domů. Zbytek cesty jsem raději absolvovala naboso.

Zásadní chybou bylo především to, že obuv byla určená do hor a lesů, zatímco tady jsem v ní ušla třicet kilometrů čistě po asfaltu. Navíc odjakživa nosím spíše sportovní, než čište trekovou obuv, takže moje chodidla nebyla na tak tvrdý typ podrážky vůbec zvyklá.

Po této zkušenosti jsem věděla, že podobnou chybu už neudělám, a tak první obměna vybavení začala právě u bot.

Tentokrát jsem vsadila na trailový běžecký model Salomon Ultraglide a po celou dobu jsem z něj byla naprosto nadšená.

Dále jsem počítala i s tím, že v Chorvatsku budu muset šetřit s vodou. Proto jsem si nevzala žádná dehydrovaná 2

jídla na vaření. Můj jídelníček se skládal hlavně z tortill, salámů, paštik a sušenek. Jediné, co jsem plánovala zalévat vodou, byla ranní ovesná kaše a pár instantních kávových sáčků, víc nic.

Technickou stránku jsem měla také promyšlenou.

V mobilu jsem měla oficiální mapu CLDT přes aplikaci FarOut se všemi body zájmu i offline mapu Chorvatska v Mapy.cz. Pořídila jsem si novou karimatku, teplý spacák, lehké hole a obal na mobil se šňůrkou na krk. Hodně jsem se inspirovala videi na YouTube od jiných hikerů a pečlivě si poskládala batoh do organizérů: v jednom jsem měla oblečení, v druhém jídlo, ve třetím „serepetičky“ jako Jetboil vařič, hrníček, lékárničku a další drobnosti. Díky tomu jsem měla vždycky přehled, kde co je, a hlavně pocit, že mám vše pečlivě zorganizované a jsem připravená.

I můj denní plán byl prostý: dojít každý den na vybrané místo na spaní, ideálně do šesti večer. Neztratit se, nezranit se a užít si cestu. Byla jsem přesvědčená, že problémy, které často trápí jiné hikery jako špatné vybavení, puchýře, těžký batoh, mě nečekají, protože jsem tomu věnovala tolik příprav, abych všemu podobnému předešla. Zároveň jsem měla v plánu postupně zvyšovat ušlé kilometry, aby tělo neutrpělo šok hned první den.

Samozřejmě jsem věděla, že to nebude procházka růžovým sadem a budu čelit například několikadenním dešťům a otravným komárům, ale i na to vše jsem byla připravená.

Proti otravnému hmyzu jsem si pořídila síťku na hlavu, a proti dešti zas velmi kvalitní bundu s vysokým vodním sloupcem.

Věděla jsem, že mě cestou může potkat i nějaké to zranění nebo nemoc, takže jsem si dala záležet na dobře vybavené lékárničce.

3

Tímto jsem nabyla přesvědčení, že mě nemůže jen tak něco zaskočit, většinu problémů jsem eliminovala a že mi nezbývá nic než si tu cestu opravdu užít.

Jenže to, co přišlo, jsem nečekala ani v nejdivočejších snech. Realita mi totiž dala takovou školu, že jsem chtěla zabalit batoh a vzdát to hned první den.

4

2. Kapitola

1. DEN – ZAČÁTEK DOBRODRUŽSTVÍ 18. 6. 2023 jsme s přítelem vyjeli z poloostrova Krk směrem k severní hranici Chorvatska, do malé vesnice Sveti Martin na Muri, odkud měl můj trek oficiálně začít. Měla jsem v hlavě představu, jak z místa startu udělám první symbolický krok. Jenže když jsem si detailněji otevřela mapu, zjistila jsem, že z tohoto bodu čeká člověka dalších 54 kilometrů po rušné silnici mezi poli, bez přístřešků, bez lesa a bez jediného místa, kde by se dalo přespat.

Představa, že první noc na treku nemám s jasně daným nocovištěm mi naháněla strach a nejistotu. Netroufla jsem si spát svou první osamocenou noc hned vedle rušné silnice. Chtěla jsem spát na místě, který je v mapě označený jako přístřešek, ideálně s komentářem od někoho, kdo už tam spal. Taky jsem věděla, že první den rozhodně neujdu 54 km, abych se dostala k prvnímu přístřešku označeného v mapě. Napsala jsem proto do facebookové skupiny v naději, že mi někdo poradí, nebo že by mi pomohl trail angel.

Odpovědi ale nebyly dvakrát povzbudivé. „Toto je velmi špatný úsek, doporučuji přeskočit“ psal jeden autor. A další mu to lajkovali.

Jenže já nechtěla hned první den přeskakovat a chtěla jsem mít fotku na začátku úseku B! Kdybychom tam ale jeli jen pro fotku, tak bychom museli pak otočit auto a jet zase zpátky do vesnice, odkud se již dá krásně vyjít a dojít k ideálnímu přístřešku. Zároveň by to znamenalo pro přítele úplně zbytečná zajížďka, kterou jsem mu nechtěla způsobit, vzhledem k tomu, že ho ještě čekala dlouhá cesta zpět do ČR. Ale 5

vycházet ze startu bez jistoty, kde strávím první noc, bylo na mě na začátek až moc punkové.

V autě najednou nastalo hrobové ticho. Dumala jsem nad svým dilematem a neuměla se rozhodnout. Každopádně strach z nejistoty byl větší, a tak jsem se rozhodla, že úsek B započnu o těch 54 km dál, v další vesnici, odkud to bude ideálních 15 km do prvního nocoviště označený v mapě. Každopádně přítel, který má se mnou neuvěřitelnou trpělivost, mě i tak odvezl až k nejsevernějšímu bodu Chorvatska, jen proto, abych si tam mohla udělat tu jednu jedinou fotku s cedulí CLDT – Part B. Jak jsme se přibližovali k vesnici Petrijanec, odkud už jsem měla opravdu vyrazit, nervozita ve mně rostla. Nebyla to nervozita jako před zkouškou, byla to směs natěšení a lehkého svírání žaludku. Chtěla jsem zůstat v autě vedle Tomáše, ale zároveň už jsem chtěla být venku a jít. „Tamhle všude budeš cupitat po horách,“ poznamenal Tomáš, když jsme míjeli menší zalesněné vrcholky.

A já si to okamžitě představila. Slunce, batoh na zádech, cestička mezi stromy. Najednou mě zaplavilo takové to dětské nadšení, těšení, co všechno mě čeká, jaké výhledy uvidím, jak si otestuju svoji připravenost, jaké lidi potkám. Na to vše jsem se velmi těšila.

Projížděli jsme vesnicí po rovné cestě na jejímž konci byla restaurace, kde jsem Tomášovi řekla, ať mě vyhodí. Když jsme zaparkovali a já vystoupila z auta, došlo mi, že ten moment opravdu přišel. Byl krásný slunečný den, na nebi ani mráček a uprostřed té idyly se mě Tomáš pořád ptal, jestli to opravdu chci podniknout, jestli si nechci sednout zpět do auta, otočit se a odjet s ním domů. „To víš, mám o tebe strach. Co když se ti něco stane?“ „Nestane,“ odpověděla jsem sebevědomě. Ale spíš než jeho jsem tím chtěla přesvědčit sama sebe.

6

Samozřejmě, že jsem strach měla, ale víc než strach jsem cítila touhu vyrazit. Udělali jsme pár společných fotek, dali si pusu na rozloučenou, nasadila si čepici, zapnula navigaci, naposledy jsem Tomášovi zamávala a vyrazila!

Se širokým úsměvem na tváři, plná energie a odhodlání jsem si to štrádovala po asfaltu vesnicí. Kilometry se začaly odpočítávat a já měla pocit, že přesně tohle je ten okamžik, na který jsem tak dlouho čekala. Bylo vedro, slunce pálilo jako čert, ale mně to nevadilo. Naopak, byla jsem spokojená, že takhle moje cesta začala.

Po pár kilometrech jsem ale začala cítit bolest v trapézech a můj plyšový pes, kterého jsem měla přivázaného na batohu, mě s každým krokem bouchal do hlavy. Před cestou jsem ho naaranžovala na batoh tak, aby „sledoval“ směr, ale jeho čumák mi narážel do zátylku tak vytrvale, že jsem to po chvíli nevydržela a svázala ho chudáka šňůrami do kozelce.

Pak přišla ještě jedna úprava výbavy, kterou můj přítel těžko nesl přes srdce, ale já ji považuji za jedno z nejlepší rozhodnutí z celého treku!

Jednou jsem od něj dostala drahou Fjallraven kšiltovku, a protože ji miluji, musela jsem ji mít i na tuto cestu. Jenže mi na ni vadilo, že jsem musela nosit culík nízko, abych ho protáhla dírou vzadu na kšiltovce. Vlasy se mi pak zamotávaly do batohu, lepily se na krk a při tom vedru mě to dohánělo k šílenství. Myslím, že v tomhle se většina holek pozná.

Tak jsem vzala nůž a tu drahou kšiltovku jsem na zadní straně celou rozpárala tak, abych si mohla culík protáhnout výš.

To byla úleva! Culík nahoře a kšiltovka na hlavě, a najednou jsem měla pocit, že nebylo šťastnější holky po sluncem.

Spokojeně jsem si nahodila batoh a pokračovala v chůzi.

Nejdřív po štěrkové cestě, potom po prašné mezi poli. Na jedné straně se táhla kukuřice, na druhé ohrada se zvěda7

vými bělouši, kteří ke mně přiklusali, jako by se chtěli ujistit, co je to za zvláštní dvounohé stvoření s podivným hrbem na zádech. Došla jsem do vesnice Marčan, kde k mému překvapení byla fungující vodní pumpa, která nebyla označena na mapě. „Jestli bude po cestě víc takových milých překvapení, tím líp,“ pomyslela jsem si a s radostí si doplnila zásoby vody.

Překvapení bylo ještě hodně, jen bych je neoznačovala jako milá. Dalo by se říct, že to bylo první a na dlouhou dobu taky poslední milé překvapení.

Studená voda na rukou a obličeji byla jak balzám. Slunce žhnulo, triko jsem měla úplně propocené a už teď jsem byla celá zaprášená z polní cesty. Nicméně jsem mířila do lesa, takže jsem se těšila, že to nebude tak hrozné a v plánu jsem měla jen pár kilometrů k přístřešku.

Když jsem vyrazila dál, cesta se začala zvedat. „Aha, už jde do tuhého, tady už to opravdu začíná,“ poznamenala jsem si nahlas sama pro sebe. Podobných komentářů jsem měla v hlavě hromadu. Vlastně mě ani nenapadlo nad ničím hlubším přemýšlet. Prostě jsem byla příliš krátce na cestě, abych hodnotila své zážitky, nebo přemýšlela nad vlastním životem. Navíc jsem byla stále plná toho nadšení a adrenalinu, že mě ani nenapadlo téma, nad kterým bych mohla filozofovat. Takže jsem jednoduše komentovala vše, co jsem viděla. Nejvíc mi ale hlavou jelo to nadšení, že jsem tady, že to jdu, a že si aktuálně plním svůj sen a snažila jsem se být myšlenkami co nejvíc přítomna a vychutnávat si každičký krok, abych si tuto vzpomínku co nejvíce uchovala ve své paměti. Byla jsem soustředěna na přítomný okamžik a užívala si, že jsem konečně na cestě, kterou jsem si tolik vysnila.

Zatím jsem na trase byla úplně sama. Nepřišlo mi to nijak zvláštní, protože jsem tu přece jenom první den a procháze8

la jsem hlavně vesnicemi, kde turistu člověk nepotká skoro nikdy. Místní se na mě většinou jen usmáli, ale do řeči se nedali. Já naštěstí tolik o povídání ani moc nestála. Byla jsem spokojená sama se sebou a svým tempem. Chtěla jsem jít dál. Čas a kilometry ubíhaly a já se pomalu přibližovala ke svému stanovišti. Když jsem k němu došla, zjistila jsem, že jde o kostel, u kterého je krytý přístřešek s betonovou podlahou a zdrojem vody. Vypadala to výborně, až do chvíle, než jsem uviděla, že se tam koná pohřeb.

Bylo tam spousta lidí v černém, nesli velké věnce se smutečními stuhami a já mezi nimi pobíhala ve svém fialovém outfitu, protože jsem chtěla najít zdroj vody. Když jsem se konečně zastavila a pořádně se na lidi kolem sebe podívala, z jejich výrazů bylo patrné, že několik z nich zcela zapomnělo, proč tam vlastně jsou a jen nechápavě zírali na mě.

Rychle jsem se stáhla do lesa a čekala, až všichni vejdou do kostela. Když okolí trochu utichlo, šla jsem si přístřešek obhlédnout. Byl opravdu fajnový. Solidní střecha a betonový základ, na kterém by se dalo hezky rozložit spaní. A zdroj vody byl hned vedle hřbitova. Tady by se spalo skvěle! Jenže bylo pořád strašně brzy a lidé se k odchodu neměli. A protože se mi už další hodiny sedět pod stromem nechtělo a energii jsem měla na rozdávání, rozhodla jsem se, že budu pokračovat.

Za sedm kilometrů bylo další místo se zdrojem vody a možností spaní. „To dám, sedm kilometrů je nic." Nasadila jsem si batoh a vyrazila s tím, že na druhém místě už určitě zakotvím. Šlo se krásně. Neměla jsem jediný problém a sem tam se otevřely i hezké výhledy. Příroda tu prozatím byla taková klasická středoevropská, na kterou jsme zvyklí z Česka. Listnaté i smrkové lesy, vesničky podobné těm u nás, možná i o něco hezčí.

9

Vlastně, když nad tím tak zpětně přemýšlím, většina vesnic, kterými jsem prošla, byla pěkně udržována. Kolikrát tam stály úplné vily, náměstíčka byla čistá, upravená, poměrně moderní, jako kdyby ty vesnice dostaly dotace na opravu a zvelebování okolí a vzaly to opravdu poctivě.

Moje další stanoviště bylo na vrcholu menšího kopce, kde stál opět kostelík a k němu vedla křížová cesta. Cestou jsem míjela jednotlivé sloupy s vyobrazeným Ježíšem nesoucí kříž na zádech. U jednoho jsem se zastavila a chvíli si ho prohlížela. Ne že bych se cítila stejně, to určitě ne, ale ta symbolika mě pobavila, on nesl svůj kříž, já táhla svůj těžký batoh, oba jsme šli do kopce a pot nám stékal z čela. „Soucítím s tebou,“ řekla jsem a pokračovala dál.

Do cíle zbývalo už jen pár metrů, ale jakmile jsem tam dorazila, bylo jasné, že tady spát rozhodně nebudu. Kopec byl hustě zalesněný, takže tam bylo poměrně šero a chladno.

Stála tam menší budova s rozpadlou terasou a pár stolků s lavičkami v podobném stavu, všude kolem nepořádek. Našla jsem zdroj vody, který byl zapsaný v mapě, ale bohužel nefungoval. A zem byla sice rovná, ale tak kamenitá a tvrdá, že se tam nikde nedal upíchnout stan. „Tak tady teda ne,“ bylo mi hned jasné. Navíc jsem měla pocit, že mi to tam i smrdí. Naštěstí mapa ukázala, že další stanoviště se zdrojem vody je jen tři kilometry odsud. „Super. Rychle tam, protože tady fakt nezůstanu,“ řekla jsem si nahlas. Bylo kolem čtvrté hodiny odpoledne, takže můj plán rozložit si spaní do šesti zatím vycházel perfektně.

Vyrazila jsem svižným tempem a těšila se na chvíli, kdy si postavím stan, udělám si večeři a napíšu domů. Šla jsem po hezké široké cestě, která sice nebyla vyznačená v Mapy.cz, ale já plně důvěřovala oficiální mapě CLDT ve FarOut aplikaci. Kráčela jsem si spokojeně dál, vyšla z lesa 10

a skoro už to vypadalo, že dojdu do další vesnice, když mě něco zarazilo. Mapa ukazovala, že vesnicí vůbec procházet nemám. „Aha, přešla jsem odbočku, tak rychle zpátky!“ Vrátila jsem se zpět a znovu se podívala do mapy. Naštěstí nebyla odbočka daleko. „Dobrá zpráva je, že jsem si tolik nezašla, horší je, že jsem žádnou odbočku cestou fakt neviděla,“ mumlala jsem si pro sebe.

Když jsem došla na to údajné rozcestí, zjistila jsem proč.

Odbočka byla schovaná tak dokonale, že ji mohl přehlédnout úplně každý. Přede mnou byl les, který rozhodně nepůsobil jako průchozí. Po obou stranách cesty stály vysoké listnaté stromy, mezi nimi hustě namačkané tenké kmeny, jejichž nízké koruny se proplétaly do sebe. Zem pokrývaly křoviny a kapradí. Je to ten les, ve kterém se nedá chodit.

Ani houby byste sem nešli hledat, natož aby se tu procházel turista s velkým batohem. A přesto mi mapa tvrdila, že mám zabočit právě tam.

Chvíli jsem tam tak stála a váhala. „Jako vážně?“ říkala jsem si v duchu. Když jsem se ale zadívala pozorněji, všimla jsem si slabých náznaků cesty. Nebo jsem si to možná jen namlouvala, ale po chvíli jsem si všimla i turistického značení, kterého se mám držet, což mě upřímně uklidnilo a přesvědčilo, že na tu cestu mám vyrazit.

Hned bylo jasné, že tudy už dlouho nikdo nešel. Pavučiny jsem chytala přímo do obličeje, kameny byly schované ve vysoké trávě a já musela zpomalit, abych si nepodvrtla kotník. Občas jsem se musela ohnout pod vyvrácenými kmeny a do toho kontrolovat svou pozici na mapě.

Mapa ukazovala, že ke zdroji vody zbývá pár metrů a k přístřešku necelé tři kilometry.

11

„Super! Doplním si vodu a za chvíli jsem tam!“ pomyslela jsem si optimisticky.

Jenže osud měl úplně jiný plán.

Stromy se rozestoupily a přede mnou se otevřel zarostlý průsmyk. Dřív tu skrz pravděpodobně vedla cesta. Teď se tato cesta zcela ztrácela v hustě zarostlém kapradím, vyšším než já. „To není možný!“ „Ta cesta tu musí být!“ „Určitě tudy někdo už přede mnou prošel.“ Ale ať jsem koukala, jak jsem koukala, nic cestu nepřipomínalo. Kapradí bylo husté, neproniknutelné, a přesto jsem nechtěla přijmout, že to nepůjde projít. První vlna zoufalství mě pomalu zalévala. „Musí to jít!“ zakřičela jsem, abych se vybičovala k akci.

Zhluboka jsem se nadechla, silně a krátce vydechla, abych si dodala odvahy a vstoupila do té džungle. Holemi jsem se snažila kosit vysoké kapradí a velkými kroky jako čáp ho udupávala k zemi. Šla jsem pomalu, rozvážně a soustředila se na každý krok. Ale bylo to k ničemu. Pod nohama se skrývaly bažinky, do kterých jsem několikrát zapadla. Pokračovala jsem ale dál. Sek holí, krok, další seknutí holí, druhý vysoký krok. „AUU!“ zařvala jsem. Už to nebylo jen kapradí, co mi bránilo v chůzi, teď se mi do cesty přimotaly i dlouhé šlahouny plné trnů. Něco jako ostružiník, ale bez ostružin.

Měla jsem na sobě jen tričko s krátkým rukávem a kraťasy, takže se mi trny zarývaly přímo do kůže. Škrábance na rukou a nohou jsem ignorovala, třebaže mě to velice pálilo.

Pořád jsem si opakovala, že je to jen kousek a vše si ošetřím, až to skončí.

Snažila jsem se jít dál, ale teď už se mi i nohy zamotávaly do kapradí, které jsem sekala holemi. Byly to tak silné 12

a dlouhé stonky, že se při zvednutí nohy nepřetrhly, čímž mi je podsekly. Několikrát jsem kvůli tomu spadla a zamotala se ještě víc. I hole se mi neustále zasekávaly do trní a tahat je ven byla práce sama o sobě.A všechno, co jsem prošlápla, se za mnou okamžitě rovnalo zpět. Kapradí přede mnou, kapradí za mnou. Jako bych byla v pasti.

Začala jsem se neskutečně potit. Nejen z té námahy, ale především ze stresu. Když mi pot začal stékat do škrábanců, pálilo to jako oheň. „Tak to teda ne. Takhle to dál nejde. Nádech, výdech Natálie, uklidni se. Zachovej klid a začni myslet racionálně.“ Cítila jsem, jak panika začíná přebírat kontrolu nad mým chování a neměla jsem daleko k pláči. Jenže v takovéto situaci by mi to moc nepomohlo. Musela jsem zachovat klid, takže jsem si sundala batoh, vytáhla legíny, bundu a síťku přes hlavu.

Všechno jsem si oblékla, znovu jsem prudce vydechla, abych si dodala odvahy a takto zabalená, jsem byla připravená prorazit tuto džungli jak buldozer. „Ty to zvládneš, ty to dáš, určitě tu někdo předtím šel, ty to projdeš taky“ opakovala jsem si nahlas, skoro až zpívala, jak válečníci, kteří si zpěvem dodávali odvahy. Plná odhodlání jsem sekala tu zelenou změť hlava nehlava. Jenže po hodině jsem ušla ani ne deset metrů. A to není nadsázka.

Uprostřed tohoto průseku, už ani nebylo vidět, jakou cestou jsem se sem dostala. Trní a kapradí bylo tak vysoké, že jsem neviděla, kde je potencionální konec tohoto pekla.

Odvaha se pomalu přeměňovala v zoufalost, ale bojovala jsem dál. Jenže pak se stalo, že se mi trny zamotaly do síťky a vlasů a já se najednou nemohla vůbec pohnout. Kapradí kolem mě tvořilo neproniknutelnou stěnu a trní mě drželo za ruce, za nohy, za oblečení a teď už i za vlasy. Slzy mi začaly téct po tvářích. Chtěla jsem zůstat silná a klidná, ale cítila 13

jsem, jak jde na mě čistá klaustrofobická úzkost. Začala jsem se strašně bát. „Co teď? Co mám dělat?“ říkala jsem si a znělo to zoufaleji, než bych si chtěla přiznat.

V první řadě jsem se musela uklidnit, a pak si vymotat to trní ze síťky.

Když se mi podařilo vysvobodit hlavu a trochu se rozhlédnout, pochopila jsem, že podle mapy už do stanoviště nedojdu. Slunce začínalo zapadat a já byla uprostřed kapradinového pekla bez reálné cesty ven. Tentokrát jsem se opravdu rozbrečela, ale jen na chvíli, navíc nebyl čas. „Dobře Natálie, teď se musíš dostat ven odsud. Hned!“ „Zpátky to nepůjde, to, co sis prošlápla se už zase vztyčilo, takže musíš jít nejpřímější cestou rovnou k hranici průseku a vydrápat se po stráni na tu pěknou hlavní cestu. Jdi!“ Rozdala jsem si na hlas pokyny. Vykašlala jsem se na mapu, schovala telefon a nejpřímějším směrem jsem se doslova ponořila zpět do kapradí. Hostilo mě to stejnou agresivitou jako předtím. Šlahouny mi podkopávaly nohy, několikrát jsem zakopla, ale touha dostat se ven mě táhla dopředu.

A pak najednou, konečně jsem se dostala ke stráni. Stála jsem na jejím úpatí, celá poškrábaná, zpocená, vyděšená, ale venku z nejhoršího. Netušila jsem, kde přesně jsem, jen jsem věděla, že někde nahoře nade mnou vede ta hezká hlavní cesta. A k ní jsem se musela dostat.

Drápání se po stráni už nebylo takové peklo jako kapradinový průsmyk, ale pohodička to stále nebyla. Stráň byla strmá, kluzká a plná křovin a nízkých stromků, skrz které jsem se musela prodírat i s tím obrovským báglem.

Větve stromů mě několikrát švihly do obličeje, nohy mi podkluzovaly a já horečně očima hledala jakýkoliv náznak cesty. Strašně jsem toužila být už nahoře na pevné cestě, že 14

jsem si připadal jak štvané zvíře, které se snaží utéct co nejrychleji do bezpečí. A po chvíli, úplně zničená fyzicky i psychicky, jsem se na ni dostala.

Bylo už ale pozdě a já měla novou starost, a to kde postavím stan. Vyrazila jsem tedy směrem k vesnici a očima hledala vhodné místo. Před sebou jsem objevila pole s kukuřicí, které bylo od cesty oddělené podlouhlým pruhem křovin.

Na krajích pole byl kousek louky s krátkou trávou, kde se dal v pohodě postavit stan. Oddychla jsem si. Věděla jsem, že to je to místo, kde budu dnes spát.

Z jedné strany jsem měla kukuřici, z druhé strany jsem měla vysoký porost, takže z cesty nebylo nic vidět. Byla jsem na otevřeném prostoru, ale přitom hezky schovaná. Bylo to ideální místo na první noc, ale pro mě i tak trochu stres, protože to bylo poprvé, kdy jsem zakempila na neoznačeném místě.

Když jsem postavila stan a rozložila si věci, začal ze mě konečně opadat ten strašný stres. Cítila jsem, že už jsem v bezpečí a mám klid.

Tedy. Skoro.

Podél cesty začala jezdit auta a motorky mnohem víc, než bych na takovém místě čekala. Každý zvuk mě vytrhl z rovnováhy a já se pořád bála, že se tu někdo objeví a vynadá mi, že spím na cizím pozemku. Naštěstí po chvilce provoz utichl a kolem se rozlilo ticho.

Když jsem si v hlavě přehrávala tu poslední část dnešní cesty, byla jsem rozhodnuta celý trek vzdát. Byla jsem v šoku, že hned první den jsem byla mapou zrazena a nucena improvizovat a především, že mě hned první den dostal do úzkosti, o které jsem ani nevěděla, že mám. Bála jsem se, že v následujících dnech budu muset znova prožívat podobnou situaci, protože to, že je v mapě vyznačená cesta 15

automaticky neznamená, že se dá projít. A to stejné platilo i pro přístřešky. No a zcela upřímně, tohle poznání mě zasáhlo víc, než jsem čekala. Říkala jsem si, že nejsem takový punkový dobrodruh, který by si ustal i na lavičce před obchodem, a že se nechci dostávat do situací, z kterých nevím, kudy ven. Prostě jsem chtěla jen jít, tak jak se mi šlo krásně na začátku dne. Přeskočit pár kmenů, brodit se vodu, nebo procházet vysokou trávou je v pohodě s čím se budu ráda setkávat, ale jen do té chvíle, dokud mě to fyzicky nezastaví.

Dokud pořád budu moct jít podle mapy, jsem v pohodě, ale takovou jistotu jsem po dnešní dnu zcela ztratila a říkala si, že je to příliš velká divočina. Přesto jsem si v hlavě namlouvala, že to byla jen blbá náhoda a že další dny určitě nebudou tak náročné.

Večer ale přinesl další zkoušku.

Začal se zvedat vítr a předpověď ukazovala velmi silné bouřky. A skutečně silné byly! Podle mapy jsem byla v oranžové zóně. Ne teda v té nejhorší, ale i tak dost blízko na to, aby to nebyl příjemný pocit. Blesky osvětlovaly celou oblohu a hřmění doprovázelo hlasité praskání, které mi trhalo uši.

No a já? Já jsem takový připosránek a z bouřek mám strach.

Hlavně když jsem venku sama a ve stanu, který vypadal, že každou chvíli vzlítne i se mnou. Tak moc jsem se bála, že se mi ze strachu sevřel žaludek a já nebyla schopná nic pořádně sníst, natož usnout. Po celém dnu hikování a stresu jsem do sebe dostala jednu suchou torillu, a to jsem se musela ještě nutit. Hrůza.

A kromě toho, při každém blesku moje fantazie automaticky jela v hororovém režimu, třebaže se na horory nedívám. Ale i z toho mála mi mozek dokázal vyrobit představu, jak se při záblesku světla nad stanem objeví silueta člověka se sekerou v ruce, která mě jde zabít. Fakt super. A když se 16

mi náhodou podařilo tyhle představy zahnat, vždycky přišel další úder hromu a já se lekla, jestli to nebyla náhodou větev stromu, pod kterým kempuju.

Každopádně vražda se nekonala, žádná větev mi na hlavu nespadla a dokonce i bouře se uklidnila. Myslíte si ale, že jsem konečně byla schopná usnout? Ne! Má pozornost se přesunula na zvuky vycházející ze tmy kolem stanu a já byla přesvědčená, že tentokrát mě přijde zabít nějaké zvíře. No, jak si dokáže představit, noc to byla hrozná.

Nakonec jsem díky kompletnímu vyčerpání přece jen na těch pár hodin usnula.

17