S�ella Z KALVENDIE
Nikola Machová
KAPITOLA 8.
Astrál Nea po schůzi musela naléhavě odejít se svými léčitelskými sestrami. Tvrdila mi, že neví, o co jde, ale že je to nesmírně důležité a ozve se mi zpátky, až bude moct. Neměla páru o tom, jak dlouho tam bude. Tvrdila jsem jí, že budu v pohodě, že zůstanu u Lyimila a nemusí se bát. „Na, nasbírala jsem je pro tebe,“ řekla před odchodem a v dlani mi přistál bílý pytlíček s čakami. Zavěsila jsem si ho kolem opasku. S lítostí v očích na mě naposled pohlédla a se slovy opatruj se ve skupince dvou tuctů elfek odcházela pod vedením Ivy na západ. Já si to razila na jih. V hlavě mi pochodovaly hlasité myšlenky. Nohy čvachtaly v bahně na lesní stezce. Počasí se neustále měnilo. Pět minut déšť, pět minut slunce. Modrá zář mi svítila na cestu a do očí. V rukách mi při nedbalé myšlence probliknul element. Po cestě mě zdravili elfové. Usmívali se, zatímco si jen tak pobývali okolo. Snažila jsem se jim s vnitřním donucením úsměv opětovat. Někteří se i jemně uklonili. Nikdo z nejvyšší rady se mě neptal, zda potřebuju doprovod. Měli ve mně důvěru. Velkou. Možná větší než já sama. Ivy mi před mým brzkým odchodem dala najevo útěchu ve smyslu: „Akaša a já jsme tu pro tebe.“ Ivy mluvila v hádankách. V jiném rozmezí vědomí, než bych někdy mohla chápat. Skoro jakoby tu už nebyla přítomna. Nemusela jsem jí ani říkat o tom, kam tak pospíchám, vyčetla mě. Blížila jsem se k bažinám. Vypadalo to, že dešťové mraky na nějakou chvíli ustoupily. Konečně. Znovu jsem prošla bránou do bažin a opět jsem spatřila domněnky. Pohupovaly se jedna kolem druhé těsně nad hladinou bažin kolem stromů, tam kde byl mech 3
nejvlhčí a les nejtemnější. Byla to však jenom ta jedna velká domněnka, která mi přidělávala starost. Ležela pod ní totiž moje jediná vskutku blízká osoba, která mi zbyla. Dýchala, ale zdála se slabá. Zavřená oční víčka měla lehce namodralá. Položila jsem ruku na obří medúzu a ucítila její gumovitý povrch. Elektrické kroužky problikávaly s máminým dechem. Čekala jsem už nějakou změnu. Ani ty pořezané ruce od skla se jí neuzdravily. Pošeptala jsem ji v duchu: „Ach jo mami, kéž by si se mnou teď mohla být. Jsi moje jediná rodina.“ „My jsme teď tvá rodina, Stello,“ promluvil za mnou Ivy hlas. Hleděla přímo na mě. Nevěděla jsem, jak dlouho už tam stála a nechápala jsem, jak rychle se sem dostala. Přesto mně to utvrdilo v tom, že je schopna číst druhým myšlenky. „Rodina, která mě chce poslat na smrt,“ zvedla jsem se. Tohle jsem neměla zapotřebí. Možná by Ivy neuškodilo se jednou místo nalaďování do jisté bohyně, naladit do post člověka, a dokonce do jednoho elfa. „Byl to tvůj osud. Byť si o tom věděla nebo ne.“ Zastavila jsem se. Ne, neodpovídej jí, prostě odejdi. Pomyslela jsem si před tím, než mi opět došlo, že to slyší. Odešla jsem s tíhou u srdce a s odepřeným nutkáním říci si svůj názor. Naposled jsem se ohlédla k Marii: Promiň. Svinula jsem se do objetí Lyimila. Držel mě, pevně. Netrvalo mi to dlouho a z očí se mi opět valila ta slaná voda. Byly to slzy roztříštěné reality, které mě nutily se neustále sama sebe ptát na to, kdo jsem a co se po mně vlastně chce. „Chartus musí být zničen?“ opakoval si pro sebe nevěřícně Lyimil a kroutil hlavou. Stál uprostřed pokoje, kde jinde než znovu ve svém domě. Bylo to zatím jediné místo v Kalvendii, ve kterém jsem se začínala cítit aspoň trochu dobře. 4
5
„Nemůžu tomu uvěřit, že by toho byl schopen… zničit ten štít. Chci tím říct, mluvíme tu o desetitisícileté kosmické technologii. Na druhou stranu, nemohl jsem ani tenkrát uvěřit tomu, že napadnul Wól…“ „O ten štít ani nejde jako o to, že mě Ivy naivně povolává na tenhle podělanej úkol!“ rozčílila jsem se a posadila na jednu z podestýlek. „Přece by po tobě nechtěla, aby si šla sama?“ přisedl si ke mně. „Ne, má mě doprovodit Krista a má mě i trénovat.“ Lyi si nahlas se starostí povzdychl. „Je něco, co bych pro tebe teď mohl udělat?“ Ušklíbla jsem se. „Pomohlo by mi na chvíli nemyslet,“ a znovu se mi rozklepaly hlasivky, zatímco jsem si lehla hlavou na druhou stranu od něj. Lyi se ke mně zezadu přitulil. Položil mi dlaň na hlavu. Z jeho ruky se rozzářila magie. I druhý den jsem si v Kalvendii stále přála být doma na Zemi. Chtěla jsem být zpátky tam, kde jsem vyrostla. Protože ať už mi elfové říkali cokoliv, necítila jsem se být strážkyní a jedna z nich. I když moje uši byly špičaté a lícní kosti nazelenalé. Ač jsem neměla skoro nikdy hlad a větší fyzickou sílu. Ta psychická síla se bohužel nechtěla dostavit. Nejvyšší rada musí být naivní. Ivy musí být asi dost zoufalá. Jak se má tohle všechno odehrát? Snažila jsem se pozdvihnout toho naivního optimistu, který ve mně dřímal celý život. Ten optimista, který věřil na kouzelné bytosti, i přesto všechno v jakém světě vyrůstal. Potřebovala jsem, aby se v tom okamžiku ukázal, ale nechtěl. Co by mi asi tak mohl říct? Neboj se, půjdeš na výpravu, za nějakým černokněžníkem z 15. století a usekneš mu hlavu? To ani náhodou. Optimista to vzdal. Ano, věděla jsem, že to není celé jen na mně a že jsou potřeba strážci ze všech čtyř krajin. Jenže jestli selžu, tak se nejspíš všichni 6
s tímto světem budou muset rozloučit, pokud opravdu neexistovala jiná lepší možnost. Začínala jsem se přiklánět k názoru Kristy. Tohle bylo neuvěřitelné břímě. Nádech. Výdech. Lyimilova dlaň produkujíc zelený element mi ulehčovala úzkost, která se mi uhnízdila uprostřed břicha. Poslední, co jsem zahlédla, bylo malé chlupaté zvířátko připomínající veverku, které se proplétalo mezi větvemi čouhajícími dovnitř domku. Krátce písklo a uskočilo na vedlejší větev. Poté jsem upadla do spánku. Ten element je vážně něco. *** Když upadáte do podvědomí a před očima se vám začnout tvarovat obrazce, tak započnete i jinak vnímat. V určitém smyslu je to stále vaše vědomí v jiném těle a v jiné sféře reality. Vaše fyzické tělo odpočívá a nabírá sil, zatímco vy se ve své průhledné formě promenádujete po jistých astrálních rovinách, ve kterých věříte, že to, na co se díváte, je skutečnost. Potom se proberete a zjistíte, že to byl jenom sen. To se ale v onen moment nestalo. Když jsem ucítila únavu a uvolnění úzkosti Lyi elementem, zmocnila se mě myšlenka na to zůstat bdělá. V okamžiku, kdy jsem cítila moji mysl upadat, přišlo silné pískání v uších, které následovalo vylétnutím z fyzického těla. Bylo to, jako když se potápíte a voda vás vynáší na hladinu. Nelekla jsem se, spíš jsem se cítila jenom jako svědek celé té události. Prohlédla jsem si ruce. Byly modré a průhledné. Nechala jsem se nést tam, kam moje průzračně tělo chtělo. Ocitla jsem se uprostřed vesmíru. Kolem mě byla miliarda hvězd, za mnou byla velká modrá Elesta a vedle ní malá tyrkysová Kalvendie. Pohltil mě absolutní klid a stav bez tíže. Úleva, dalo by 7
se říct. V dáli jsem zahlédla povědomou Mléčnou dráhu. Vletěla jsem do ní. Při myšlence na Sluneční soustavu jsem se před ní v mžiku vynořila. Viděla jsem Slunce, také tam vyčníval Jupiter a Saturn s prstencem. Já ale měla zájem o jinou planetu. O tu malou modrou přenádhernou Zemi. Intuice mě táhla blíž a blíž napříč její stratosférou k evropskému kontinentu. První, co jsem spatřila, byla Česká kotlina, která zářila do vesmíru jako kráter. Poté jsem se blížila ke středu, k Praze. Čas a místo tam nehrálo moc velkou roli, jakožto všechno se zdálo být naprosto psychedelické a mlhovité. Nemělo to řád, necítila jsem lineární existenci času, ani provoz aut, který by šel v jednom směru. Některé stavby se hýbaly, měnily se a proplétaly se jedna přes druhou. Poznala jsem postavy lidí z dnešní doby, jejíž těla byla zářivější, než těch lidí (duchů) z časů dřívějších, kterými byli muži a ženy všech věkových kategorií. Byli zmateni. Motali se mezi ostatními a nikdo je neviděl?! Hodně se jich ochomýtalo kolem Prašné brány. Na Staroměstském náměstí jich bylo nejvíc. Byly tam ženy s popálenými šaty a obličejem a dost mužů, odhaduji ze 17. století. Někteří ke mně vzhlédli, když jsem nad nimi letěla. Zvedli ke mně ruce. Nedovolila jsem si přiblížit se. Neodmyslitelně to byli popravení lidé. Musím se odsud rychle hnout. Neznámá síla mne táhla blíž k nim. Další místem, u kterého jsem se jako duch vyhupla, jsem bez pochyby a moc dobře poznávala. Moje podvědomí mne dotáhlo k oknu mého bytu! Bezmyšlenkovitě jsem proletěla zavřeným oknem dovnitř. Něco tu nehraje. Dřez byl plný nádobí. Na kuchyňské lince plný popelník. Magda stála u otevřených vchodových dveří a mluvila s dvěma policisty. Mužem a ženou. Po neidentifikovaném souvětí policisty spadla Magdě hlava do dlaní. Žena jí položila ruku na rameno. „ …Nenašli jsme těla. Máme podezření na vraždu. Můžeme se vás zeptat na pár otázek?“ 8
„ …V sobotu ráno jsem ji viděla naposled… než odjela domu… ona… ona se v pátek večer rozešla se svým klukem u mě v práci, podváděl ji… jako každý koho kdy měla.“ Policista si něco zapsal do mobilu. „ …Mohla byste nám říct jméno toho muže?“ „ …Martin… Martin Šafařík… počkejte… snad ho nepodezříváte?“ „Musíme vyslechnout všechny… , “ nadzvedla žena soucitně ramena. Magda za nimi zavřela dveře. S pláčem se přitáhla ke kraji kuchyňské linky a zhroutila se na zem. Snažila jsem se přelétnout co nejblíž k ní, natáhnout ruku a dát jí vědět, že opravdu nejsem mrtvá, že se nemusí hroutit. „Já sem tady! Jsem tady!“ snažila jsem se křičet. Žádný zvuk však ze mě nevzešel. Moje vlastní mysl mne začala táhnout pryč z bytu skrz stěnu ven. Nešlo to zabrzdit stejně jako Magdin pláč. Znovu jsem viděla celou Prahu, Evropu, Zemi a nakonec i Mléčnou dráhu. Když jsem se znovu objevila uprostřed vesmíru, chtěla jsem jít zpátky, ale nešlo to. V okamžiku, když jsem koutkem oka zahlédla bledě modrou Andromedu, jsem byla vztažena zpátky do Kalvendie. V rychlosti jsem se probrala. Lyi u mne seděl a držel mi chodidla. Rozpačitě jsem se kolem sebe rozhlížela a ujišťovala se, že jsem ve svém těle. „Tak jak daleko si až byla?“ ptal se s úsměvem. „C-co se stalo? Co si mi to provedl?“ panikařila jsem. „Já? Nic. Projektovala ses do astrálu.“ „Kam… co?“ „Astrál. Astrální dimenze. Tam, kam naše těla chodí, když jdeme spát. Ty si ale neusnula, že ne?“ vysvětloval mi s útěchou. 9
Zakroutila jsem hlavou a s těžkostí oddychovala. „Ne.“ polkla jsem na sucho. „Byla jsem na Zemi. Oni…oni si myslí, že jsme mrtví.“ Lyi se zamračil. „Když jsem utekla portálem do Wólu, máma zůstala s Antonín…, chci říct Antosem uvnitř domu. Okna byla rozmlácená, ale nevím, co se dál stalo, někdo to musel nahlásit a očividně si policie myslí, že nás někdo napadl. Což není moc daleko od pravdy.“ Nadzvedl obočí. „Lyi,“ pohlédla jsem na elfa, „je možné komunikovat s člověkem na Zemi?“ „Možné to je skrz odrazy v zrcadlech, víš, stejně jako jsme je poslali tobě, anebo samozřejmě ve snech... pokud dokáže lucidně snít.“ Zklamaně jsem vydechla. „Myslela by si, že jsem ji přišla strašit. Bylo by to celé ještě horší.“ „Proč nad tím vůbec přemýšlíš?“ „Není to snad jasné?“ Lyi sepnul rty a začal přikyvovat. „Přemýšlíš nad tím, jak se dostat zpátky?“ Úvahu jsem mu potvrdila krátkým provinilým mlčením. „Přemýšlela jsem … ale teď se mi to celé zavrhlo…Lyi, podívej se na moje chodidlo, měla jsem tam ránu hlubokou tři centimetry a teď po ní už není ani památka. Kdyby byla šance na Mariino uzdravení, tak bychom již viděli nějaké výsledky.“ „Co tím chceš říct?“ „Že jednoho ze dvou mých nejbližších, Magdu, jsem tímto už kompletně ztratila. A Marie má titěrnou šanci na uzdravení. Co jiného mi tedy zbývá? Když návrat na Zem je absolutně tímto odvržen?“ Lyi s výdechem a psíma očima přikývnul. „A co chceš teď dělat?“ „Řekni mi, kde žije Dorian.“ 10
*** Překvapilo mě, že měl Dorian u vchodu hlídače, který mi ochotně otevřel mohutné dveře s kovovou rukojetí. Pobídl mě vstoupit. „Vstupte!“ ozvalo se poté co, hlídač zaklepal na dřevěný rám látkového závěsu honosného sídla. „Udělám to,“ oznámila jsem ostře. Seděl u stolu a prohlížel si tmavý krystal. Otočil se a cuknul hlavou překvapením: „To rád slyším!“ Zvedl se ze židle. „Co tě k tomu dovedlo?“ Sundal si z krku plášť, který na sobě měl již od ranní rady a hodil ho na přepychové sofa s vyřezanými listovými ornamenty. „Astrálně jsem se projektovala na Zem. Očividně jsem pro všechny po posledním incidentu se stíny mrtvá,“ nadzvedla jsem ramena. Dorian se zahleděl na zeď za mnou: „To je mi líto,“ pohled přesunul k mým očím. „Marie se o mě starala celý můj život. Nechápu, že mi trvalo tak dlouho si uvědomit, že nemám na vybranou než jí oplatit laskavost a bojovat o možná jediný svět, který tu pro nás zbyl.“ „Potřebovala si svůj čas, to se samo sebou rozumí. Matka s otcem by na tebe byli moc pyšní,“ zamrkal na mě. Otočil se a šel něco hledat do skříněk po levé straně místnosti. Dům byl neskonale pyšně nazdoben. Velmi detailně vyřezávané dřevo a kameny na zdech. Podlaha byla pokryta naprosto dokonalým jemným mechem, který mě šimral mezi prsty u bosých nohou. Podal mi kamínek ve velikosti jedné datle s varhanovou oranžovo-hnědou barvou. „Na, chci, abys tohle měla. Je to mapa Kalvendie. Pomůže ti se tu lépe orientovat. Otevřeš to takhle.“ 11
Přejel dvěma prsty po vršku kamínku, ze kterého se vynořila malá mapka. Stiskla jsem ho do ruky. „Děkuju ti,“ pokračovala jsem. „Dáme se do práce. Jako první ti obstarám tvůj vlastní příbytek a taky pořádný oděv. Budeš se muset soustředit na výcvik a lemcání vývaru z kapradin u Lyimila by tě akorát rozptylovalo.“
12