STŘÍBRNÁ Lucie Morys KLEC
Prolog V podkrovním pokoji voněl podzim a za zataženými závěsy šuměla noční Praha. Tady nahoře mezi hromadami starých knih a zažloutlých fotografií se vzduch téměř nehýbal. Jediným zvukem bylo těžké oddechování starce na posteli. Byl na úplném konci svých sil. Křehký stín muže, který ze sebe po kapkách odevzdal svůj život. Měl propadlé tváře, bílé strniště a kůži na rukou posetou pigmentovými skvrnami – tenkou a vrásčitou do níž čas vyryl hluboké zářezy. Těsně vedle něj, na okraji matrace, seděla žena. V šeru pokoje, kde svítilo jen matné světlo lampičky, působila jako živý obraz, kterého se čas zapomněl dotknout. Tvář měla dokonale hladkou, nedotčenou nemocí ani únavou. Když natáhla ruku a opatrně vzala starcovu chvějící se dlaň do svých prstů, ten kontrast byl děsivý. Paže měla zářivě bílé, kůži jemnou a čistou, bez jediné chyby. Ruka mladé dívky, která s něhou chránila umírajícího. Stařec pomalu otevřel oči plné slz. Pohled upřel na mladou nehybnou tvář, která se nad ním skláněla. „Už tady dlouho nevydržím,“ zasípal jeho hlas namáhavě z hloubky peřin. „Moje srdce vynechává. Celý život jsem se tě snažil chránit...ale už nadešel můj čas. Odcházím, a ty tu zůstáváš. Pořád stejně krásná jako v ten den, kdy jsem tě poprvé spatřil.“ Žena neodpověděla. Tvář měla plnou smutku a v jejích očích už dávno nebyla vášnivá láska. Byl tam respekt a odevzdanost někoho, kdo s tímto mužem sdílel až příliš dlouhé ticho. Unaveně sklopila hlavu a její horká slza ukápla přímo na stařecké prsty, které po celou dobu svírala. „Neplač,“ vydechl s nesmírnou něhou a naposledy se pokusil stisknout její dlaň. „Já vím, že jsi v tomhle podkroví trpěla... Nechtěl jsem tě ztratit. Udělal jsem to pro nás…“
2
„Je to už tak dávno… Nezlobím se na tebe,“ zašeptala. Stařec zavřel oči a jeho dech se stal mělčím. V pokoji zavládl klid. Žena nadále setrvávala v jeho chladném sevření a v jejím pohledu upřeném do zdi se zrcadlila nekonečná samota. Věděla, že zámek, který kolem ní tento muž ze své majetnické lásky vybudoval, je zamčený příliš pevně. A že klíč k němu teprve musí dorazit zvenčí.
3
Návrat na Staré Město PRAHA, LISTOPAD 2018 Hubert odemkl těžké dubové dveře bytu, který mu od této chvíle říkal pane. Zhluboka se nadechl. Vzduch uvnitř byl nasycený vůní starého papíru, octového pachu a chemikálií z temné komory, kterou prastrýc Josef nikdy nezrušil. Josef fotografii zasvětil celý svůj život. Byl to podivín, který se nikdy neoženil a neměl děti. S rodinou se téměř nestýkal, až na Huberta, který u Josefa několikrát trávil prázdniny nebo volné dny jako dítě a pak později i jako teenager. Josef Huberta po celou tu dobu zasvěcoval do tajů fotografie a chemických pokusů. Hubert nechal stát v předsíni velkou cestovní tašku, na kterou odhodil i batoh. Prošel dál do bytu přímo k úzkým proskleným dveřím. Těmi vyšel ven na balkón, který visel vysoko nad dlažbou Starého Města. Cvaknutí zapalovače prořízlo podvečerní ticho. Hubert si zapálil a vydechl kouř do chladného listopadového vzduchu. Praha pod ním zářila jako rozbitý šperk. Vzpomněl si na svou poslední návštěvu v tomto starém podkrovním bytě. Bylo to těsně před jeho odjezdem na studijní cestu do zahraničí. V Josefových očích tehdy spatřil smutek – byli si velmi blízcí a starý muž jaksi podvědomě tušil, že se potkávají naposledy. Hubert ho sice pevně objal, ale v hlavně měl už nový život a nadcházející svobodu v Londýně. Jako mladíka plného elénu ho tehdy vůbec nenapadlo, že prastrýce vidí skutečně naposled. Josef před dvěma lety náhle zemřel a Huberta ta zpráva zastihla v cizině. Ještě dnes ho zabolí, když si vzpomene, že
4
se nestihl vrátit včas. Rád by svému celoživotnímu mentorovi dal sbohem. Hubert típl cigaretu o kamenné zábradlí balkónu a vrátil se do ticha starého bytu. Jeho kroky ho automaticky vedly ke dveřím s nápisem NEVSTUPOVAT. Dveře, které kdysi pro malého kluka byly cestou do jiného světa. Hubert rozsvítil červenou žárovku a místnost zalilo krvavé světlo. Uvnitř temné komory to vypadalo, jako kdyby Josef odešel před pár minutami. Ve vzduchu visel štiplavý pach ustalovače. Vše bylo na svém obvyklém místě. Hned naproti dveřím na stole trůnil zvětšovací přístroj značky Magnifax. Všiml si, že pod objektivem je stále vložený negativ. Došel až k přístroji a cvaknutím vypínače rozsvítil žlutou žárovku. Položil prsty na ostřící šroub a jako z husté mlhy se mu na spodní bílé desce promítl ostrý obraz. Šlo o portrét stojící ženy. Fotografie vznikla pravděpodobně na staroměstském břehu Vltavy u Karlova mostu. Přestože byl negativ starý, kresba vypadala extrémně čistá. V záři lampy vystoupil každý rys ženského obličeje, každá řasa i odlesk v jejích smutných očích. Podle dobového kostýmku odhadoval, že fotka byla pořízena v průběhu padesátých let minulého století. Kdo byla ta žena? Nepřipomínala mu nikoho z příbuzných. Černobílý obraz promítaný na bíle desce se mu začal rozpíjet a rudnout. Trvalo několik vteřin, než si Hubert uvědomil, že krvácí z nosu. V panice začal kolem sebe šmátrat po něčem, čím by proud zastavil. Volnou dlaní se snažil zadržet kapky krve. Po pravé straně stolu spatřil starou židli s odloženým hadříkem. Neváhal, přitiskl si kus látky k obličeji a přidřepl si. Se skloněnou hlavou nad svými zářivě bílými teniskami tiše vyčkával, dokud krvácení neustane.
5
Přitom si všiml, že vzadu pod stolem leží velká krabice. Volnou rukou si ji ze stínu přitáhl blíž k sobě. Odklopil víko a zjistil, že je až po okraj plná starých černobílých fotografií a negativů. S úlevou cítil, že krvácení konečně ustává, odložil tak nasáklý hadřík stranou a začal se zaujatě probírat nalezenými snímky. Zachycovaly nejrůznější pražské památky a zákoutí – na některých z těch míst snad ani sám nikdy nebyl. Podle architektury, starých automobilů a oblečení kolemjdoucích bylo zřejmé, že jde o různá časová období. Jen jedno měly všechny ty desítky snímků společné – pro něj tu neznámou ženu. Viděl ji úplně všude. Její tvář. Její oči. Byla to velice pohledná žena. Jen na každé fotografii měla velice smutný a odevzdaný pohled. I když se na některých snímcích usmívala, Hubert cítil, že od srdce to nešlo. Otočil jeden z náhodných snímků a na zadní straně stálo: Marie 1973. Žena seděla v kavárně a na stole před sebou měla šálek s čajem. Dle zrcadlového nápisu na skleněné tabuli za ní to byla Kavárna Slavia. Hubert neváhal a otočil další fotografii. Tentokrát byla žena vyfocena u vchodu do metra Staroměstská – Marie 1985, jak hlásal popisek na zadní straně. Pokračoval dál. Marie na náplavce rok 1969, Marie z roku 2000, zachycená u Národního divadla v lehkých letních šatech. Ať se díval na jakýkoliv záběr s jakýmkoliv letopočtem, na žádném z nich nevypadala na více než dvacet let. Pak v hromadě papírů objevil něco z čeho mu přejel mráz po zádech. Objevil Marii vyfocenou v davu u orloje na Staroměstském náměstí. Tentokrát se fotografie od ostatních lišila, nebyla tam sama. Za ruku držela malého, zhruba pětiletého chlapce v pleteném svetru. Hubert otočil fotografii, aby se pře-
6
svědčil o tom, co se mu vkrádalo do mysli. A to, čeho se obával, opravdu stálo na zadní straně – Marie a Hubert rok 1995. Chvíli nevěřícně zíral na popisek. Ano, byl to on jako malý chlapec a na sobě měl svetr, který mu upletla jeho babička. Detailně si prohlížel obličeje na snímku. Marie se dívala do objektivu vždy se stejným nepřítomným výrazem jako na všech předešlých fotografiích. Hubert na sobě samotném nic zvláštního nepozoroval. Zdál se spokojený a soudil podle svého výrazu, že se se ženou po svém boku cítil v bezpečí. Všechny snímky, které dnes Hubert v temné komoře objevil, byly staré a některé z nich už zubem času znatelně zežloutly. Na všech ovšem byla žena jménem Marie. Její dívčí tvář zdobila každou prastrýcovu fotografii. Oči však vyprávěly úplně jiný příběh. Hubert si tuto ženu ve svém životě nevybavoval, a přesto ji na jedné z fotek důvěrně držel za ruku. S prastrýcem strávil spoustu času, avšak nikdy se mu o žádné Marii ani slůvkem nezmínil. Pamatuje si každé strávené léto v podkroví, vyprávění starých příběhů a vyvolávání fotografií v temné komoře. Tuto ženu si přesto vůbec neuvědomuje. Je to Josefova přítelkyně? Nějaká vzdálená teta? Třeba jde jen o neuvěřitelnou shodu náhod a prastrýc fotil různé ženy, které si byly pouhou souhrou genů prostě jen podobné. Přesto mu to nedalo a prohlížel si fotky stále dokola. Popisky na fotografiích se měnily jen v roku pořízení, avšak rukopis byl stejný. Hubert jej poznával, věděl, že patřil Josefovi. Dokonce objevil jednu fotografii, kde byl vyfocený i jeho prastrýc objímající důvěrně Marii kolem ramen. Seděli společně na verandě staršího domu a usmívali se do objektivu. Láska a spokojenost sálala z matného papíru i po letech. Kdo ovšem stál v tu chvíli za objektivem?
7
Na zadní straně si přečetl: Dolní Břežany 1949. Hubert si na snímcích všiml ještě dalšího společného rysu. Šlo o něco, co nemohlo zpochybnit, že jde o tutéž ženu. Mimo to, že vše bylo foceno jen v Praze a nejspíše jeho prastrýcem, měla Marie na svém štíhlém krku připnutý medailonek. Byl to delší kovový řemínek, na jehož konci visel malý oválný tvar připomínající zrcadélko se sklíčkem. Hubertovi tak došlo, že se nedívá na sbírku náhodných podobností, ale na důkaz něčeho, co v jeho racionálním světě nemělo existovat. „Možná vím, kdo by mi mohl dát odpovědi na mé otázky,“ zauvažoval Hubert nahlas. Sbalil do kapsy kabátu fotografii z roku 1995 nazvanou Marie a Hubert a také snímek z roku 1949 z verandy starého domu. Pak s batohem na zádech, kde měl prastrýcovu Leicu, vyrazil z podkrovního bytu do chladného večera.
8