Spolu každý zvlášť

Spolu každý zvlášť Zdeňka Štolbová

I. VENDELÍN OD VODY Sedím na dětské dřevěné houpačce, oslněná ranním sluncem, a mhouřím oči. V noci pršelo, tráva je na zahradě zářivě zelená.

Krčením nohou a intenzivním pohybem těla houpačka nabírá rychlost a její vychýlení roste. Zakláním hlavu a nechám se unášet jejím postupně zpomalujícím se pohybem. Při pohledu vpravo na fasádu vilky mě upoutá blyštící se slída omítky. „Soničko, snídaně!“ Seskočím z houpačky a vlhká tráva mě příjemně chladí do chodidel. Běžím kolem domu a uvnitř, přechodem ze slunce, chvíli nevidím. Když se zrak ustálí, spatřím starou kamennou šedočervenou dlažbu. Dýchne na mě chlad domu. V kuchyni mě omámí intenzivní vůně malin. Na nohách obrácené dřevěné stoličky je uvázaná dětská plena, kterou v pravidelných intervalech prokapává malinová šťáva. Na stole v kameninové míse láká tuhá pěna, ušlehaná z bílků. Je krásně růžová od vmíchaného ovoce. Na talířcích je připravená rozkrájená vánočka a malinová pěna ve skleněných miskách. Snídáme. Zvednu hlavu a uvidím skleněné zdobně tvarované stínidlo lustru. Všude, kam se podívám, je broušené sklo ze staré rodinné brusírny. Z lustru svěšená mucholapka už je plná much. I tak to tu intenzivně bzučí. „Ty jsou pálený,“ reaguje na zvuk děda Vendelín. Ruka ochrnutá mrtvicí rychlým jistým pohybem sklouzne po desce stolu, prsty se hbitě sevřou. Ještě se nestalo, aby mouchu nechytil…

Léty nacvičený pohyb. Po snídani se zvedá, opírá se o hůl, nohy šoupou po zemi nejistou chůzí. Pohledem mě vyzývá a já vím, kam míří. Jdeme za králíky. Když jsme zpět, zadívám se na fotku na kredenci v ozdobném rámečku. „To jsi ty, dědo?“ Vojenská uniforma, krátký kabát se čtyřmi kapsami a s výložkami, přes něj tmavý kožený široký pás a šněrovací boty. Pumpky.

Knír pod nosem a plochá vojenská čepice. Pokývá.

2

O čtrnáct let později, dávno po dědově odchodu, tady nacházím vybledlé paměti z 1. světové války: „Bylo to 28. června v den svátku sv. Petra a Pavla, kdy jsme šli do Smrčné do stavu chytat ryby. Byl tam bratr Václav a bratranec Alois, jich kamarád Stanislav Hadrava a pan ředitel sklárny Göpfert se svými dvěma syny. Celkem nebyl úlovek velký. Tu k večeru přichází od Světlé nějaký starší člověk a křičí na nás: „Pojďte ke mně, povím Vám velkou novinu!“ Když jsme došli, zvolal: „Dnes zabili arcivévodu Ferdinanda a jeho manželku v Sarajevu.“ Všichni ztichli, jen pan Hadrava pravil: „To mu dávno patřilo.“ Zarazil se však, neboť pan ředitel Göpfert a jeho synové se klonili k Vídni.

Však když jsem se vrátil v roce 1919 na jaře z války, vyprávěl mi, že po celou dobu války čekal, že pro něho přijdou četníci, ale nikdo ani slova neprozradil…“ Odpoledne jsem s kamarádkou Jankou dole v zahradě. Stojíme proti sobě, každá na jedné straně houpací sítě.

Aby se síť dala pořádně rozhoupat, lítá v ní jako zátěž kameninová mísa od malin. Při prudším pohybu mísa vyletí ze sítě, nestačím uskočit. Krev mi stéká přes oko po tváři, z úleku začínám natahovat. Táta vyskakuje oknem a pumpuje vodu na můj obličej. „Oko je v pořádku, ale bude to na šití.“ Bere mě pod paží a běží se mnou na pohotovost na náměstí. Jsou tam na mě hodní, při šití sedím tátovi na klíně, za chvíli mám dva stehy a sešítek pohádek.

Sedíme na zahradě, hladím si králíčka a pozoruju dědu Vendelína. Říkají o něm, že byl řídicí učitel a děti se ho prý bály.

I jeho dcera, moje teta Barbora. Stačilo prý, když se podíval…

Moc tomu nerozumím. Pamatuju si jen jeho dobráckou tvář.

Tak asi možná kdysi… Přirozená autorita.

3

V pamětech se dál píše: „Sotva uplynul měsíc, Rakousko vyhlásilo na konci července všeobecnou mobilizaci. Každý voják musel do 24 hodin narukovati.

S bratrem slyšeli jsme, jak uvnitř kasáren na dvoře brousili vojáci bajonety. Byla to ošklivá chvilka. Druhý den jsem musel narukovati, a sice do Jičína ke II. Batalionu 74. pluku, který byl v Liberci, vojáci byli skoro samí Němci.“ Vendelínovy paměti jsou místy drastické. Prodělal choleru, plno jeho kamarádů cestou zemřelo vysílením, spousta jich padla. Prošel Srbsko, Albánii, Itálii, ke konci války byl jako zajatec ve Francii v dolech. „Skáčeme od stromu ke stromu. Všude je plno mrtvých, raněných a té krve až hrůza. Rakouská děla střílí hrozně. To jako by se peklo otevřelo… O hladu šli jsme několik dní… Nejen hlad, ale žízeň nás velice trápila. Pili jsme vodu z kaluží na cestách, když tu se před námi objevil potůček tekoucí ze stráně. Všichni jsme se bez dovolení k potůčku vrhli… tu však potůček vytvořil jakousi tůň a v té ležel zabitý osel, nadutý a již oblezlý, bez chlupů… Máme mnoho špíny, vší a blech… Na počátku dubna jsem dostal vysoké horečky. Odvezli mne do ambulance, to byly chlévy. Tam jsem ležel v bezvědomí. Leželi jsme na dřevěných palandách. Já nemohl bolestí sedět ani ležet, a tak mi bolničar dal za záda prkýnko, ale ukradl mi můj notes, doklady a poslední peníze…“ „Doktor se ptal, zda chci jísti. Řekl jsem, že mám hroznou žízeň, v žaludku žhavé olovo, nic neudržím. Dal mi plechovku s mlékem a řekl mi, že mám choleru…

Nařídili dát mě na palubu na špičku parníku a zahradit prkny.

Ten parník se jmenoval Indiana a bylo nás tam přes čtyři tisíce zajatců. Byl jsem tam neuvázán, aby se mne zbavili, abych nikoho nenakazil… Když jsme se dostali na širé moře, začalo pršeti a foukal vítr, byla to vlastně vichřice, tu se začal parník houpati. Tma

4

byla jako v pytli. Znovu ohromná palčivost v žaludku. Bouře stále větší, nesmírný hukot vln a já tam na špičce ohromného parníku.

Tu náhle parník jako by se propadal a já zůstal celý mokrý. Veliká vlna spláchla celou palubu.

Přelezl jsem v té tmě prkna a po kolenou lezl dozadu, kde jsem se dostal mezi nějaké stroje. Mám smrtelné křeče v lýtkách a žaludek se zase ozývá. Sotva se rozednilo, vytahovali mrtvoly našich hochů…

Za chvíli byla paluba plná…

Když se děda Vendelín vrátil konečně domů, bylo mu třiatřicet let. Jenže aby se mohl oženit, musel si zřídit učitelskou praxi, ušetřit peníze a zajistit bydlení. V roce narození mého otce bylo Vendelínovi čtyřicet jedna let. Vilka, kterou dal postavit, má přízemí do zahrady, kde probíhal běžný rodinný život.

V patře, v úrovni do ulice bývala reprezentační jídelna, v níž se přijímaly návštěvy. Když přijížděl od Nepomuka babiččin otec, senátor za agrární stranu, bývaly tu slavnostní obědy.

Trávím většinu času na zahradě mezi malinami, rybízy a angreštem. Zavařuje se úplně všechno. Děda sedí v kuchyni a čte noviny. „Dědo, po obědě se půjdeme koupat, pojedeš s námi?“ „Kdepak, Soničko, já budu tady, špatně se mi chodí.“ Cesta na Stvořidla: motorový vláček se šine podél řeky. Je to jen pár zastávek. Pěšinka lesem a houpací most. Maminka ho nesnáší, má závrať. „Soňo, nehoupej s tou lávkou.“ Přebíhám rychle na druhý konec. Sázava krásně bublá přes kameny. Jeden mám nejradši, je „můj“.

Jsem jen tak, lehnu si na jeho šikmou a vyhřátou plochu. Ale moc dlouho tu nevydržím. „Tati, pojď, pojedem po vodě!“ žadoním.

Táta si lehá do vody naznak, já ležím na něm a sjíždíme v řece mezi kameny. Brzy tam sjíždím a pobíhám sama. Hraju si ve vodě, jdu po proudu, hledám kamínky a najednou tu rodiče ne-

5

vidím. Kolem je jiný břeh. Podél jsou všude kopřivy. Bojím se jít dál a proti proudu to nepůjde. Prodírám se kopřivami, vyššími než já sama. Po několika metrech jsem na cestičce, od hlavy až po paty popálená od kopřiv. Vidím konečně známou postavu, táta mi jde naproti. „A…aspoň ne…bu…du mít revma.“ Kde jsem to mohla slyšet? Asi od dědy.

Později se dočítám v dědových vzpomínkách: „….Druhou vzpomínku mám na ostrově Asinaře. Tam jsme se často koupali v zálivu, kde byly malé vlny, asi metrové. Já se pustil směrem k Sardinii a když jsem byl hodně daleko, tu jsem se ohlédl a uviděl za sebou Jirku Rybu a Bendu. Věděl jsem, co to znamená.

Utéci jsem nikam nemohl, a tak si odechl a vyčkával, až ke mně doplavali. Hned mě chytli a šup! pod vodu. Já se nebránil. Za chvíli mě vytáhli, já rychle nabral vzduch do plic a oni se mnou zase pod vodu. Když mi to tak několikrát udělali, dali se do smíchu a řekli: „Ty kluku, ty jsi taky od vody!“ Potom jsme plovali zase k ostrovu Asinaře.“ Ze Stvořidel se vracíme zase lesem, slunce už je nízko. Ještě si trhám po cestě lesní jahody. „Soňo, pospěš! Ujede nám vlak.“ Chci něco říct, nadechnu se, něco mi vletí do pusy a bodne do jazyku. Asi vosa nebo včela. Leknu se a spustím pláč. „Ukaž, jen aby to nenateklo, abys mohla dýchat. Dýchá se ti dobře?“ „O, ci apít.“ Nemůžu moc mluvit, jazyk přece jen trochu natekl. Dědovi večer všechno povídám a dám mu kamínek pro štěstí.

Bývali jsme tu ve Světlé celé léto. O víkendu jsme sem nejezdili, výjimečně táta, soboty byly tenkrát pracovní.

6

Jednoho dne, bylo to koncem března, přišel telegram. Děda Vendelín byl tehdy u tety Barbory v západních Čechách. Její muž tu řídil stavbu elektrárny. Vzpomínám, že jsme jeli vlakem někam k Sokolovu. Bylo mi šest let. S mým o rok starším bratrancem Adamem nás nechali na hřbitově a odešli do obřadní síně. Seděli jsme na žulové desce nějakého hrobu a hráli jsme si s bílými kamínky.

Vendelínova pozemská procházka se s tou mojí protnula pro mě jen v mlžném oparu. Ale ta jeho strastná pouť rozbouřenou Evropou se probouzí pokaždé, když otevřu jeho vzpomínky na první světovou válku. A osel Kamil, se kterým vozil rudu a koks v dolech ve francouzském Massiacu, mě stále provází.

7

XXXIII. NENÍ KAM SPĚCHAT Nevím už přesně, kdy se mi to stalo. Snad v průběhu studia na vysoké škole. Nějaký zvláštní skřítek mi vlezl za ucho a začal mi našeptávat: „Udělej radši všechno hned, co když už potom nebude čas!“ Směšně jsem se blamovala představou, že když hned na začátku semestru přinesu propracovanou koncepci stavby, nic se mi pak už nemůže stát. Hloupá iluze! Úkolem těch asistentů – konzultantů bylo nás procvičit v projektování a záměr potvrdit až někdy na poslední chvíli před zkouškovým obdobím. Ale mě hnal strach. „Co když se mi rozsype návrh jak domeček z karet a už to nedoženu?“ Byl to zvláštní pocit. Aby se náhodou neprošvihlo, že na něco prostě nestačím. A tak jsem se hnala jako raketa. Výsledkem byla jen jiná barva diplomu, která už nikdy nikoho nezajímala. A nebyl to můj cíl, jenom ten strach… Škola skončila, ale skřítek mi zůstal. Jakmile se narodil a trochu povyrostl Darek, začal skřítek útočit nanovo. Mé hyperkinetické dítě bylo jako tryskáč. Nikdy jsem nevěděla, co se v průběhu běžných domácích prací stane. Při praní vytáhne odtokovou hadici a vodu zasype pracím práškem, při vaření pocukruje byt a během luxování vyrobí bystře hromady dalšího smetí. Přece nebudeme vysávat jen tak, je tu docela čisto.

Nebo se zavře v bytě v horním patře vily a já budu běhat po Hanspaulce a shánět co nejdelší žebřík… A tak skřítek napovídal: „Darek usnul, pracuj nadzvukovou rychlostí.“ Můj tik se bohužel časem ještě zhoršoval. Nejdřív s narozením Julky, kdy jsem nikdy nemohla tušit, co si ti dva v další vteřině provedou. A potom se ještě přidaly pracovní povinnosti. Syndrom měl podobnou motivaci jako kdysi na škole. Jen se vylepšil o další úkoly v kombinaci s mou aktivní rodinou.

8

Když se děti relativně osamostatnily, přestala být samostatná zase moje matka. A nic z toho nešlo kombinovat s mým soukromím… Mám tři kalendáře a čas si organizuju po minutách.

Bohužel v práci se mi ten tik stal postupně osudným. Čím rychleji a ve větším objemu jsem ze sebe hotovou práci sypala, tím víc mi bylo naloženo. „Ty to přece zvládneš…“ slýchala jsem pravidelně. Stala se ze mě motorová myš proti vlastní vůli. Ze strachu, z obav. Z povahy. Až mi to jednoho dne došlo. „Vnímám ještě vůbec, co kolem mě ubíhá? Kam vlastně spěchám? Vždyť není jen to, co bylo a co bude. Existuje i přítomnost. Kolik životů mě ještě čeká? Kolik hezkých chvil mně vlastně ještě zbývá?“ Tak dost. Zapomněla jsem, jak vlhká tráva s rosou po ránu příjemně chladí chodidla a jak voní země po dešti. Jako tenkrát, v dětství. Pomalu, velmi pomalu se učím brzdit. Ale moc mi to nejde. Zkusila jsem i jógu. Ale skřítek je tu se mnou pořád. V poslední době mám dokonce pocit rozdvojení.

Ta úporná Soňa s neodbytným skřítkem je opřená do zad té civilnější a tlačí ji nekompromisně před sebou. Otáčím se na tu dotěrnou neústupnou motorovou myš a spolu s Jacquesem Prévertem jí přikazuju: „Snídej na trávě, pospěš si, zítra či později tráva posnídá na tobě…“

9

ÚNAVA MATERIÁLU Rozvod nakonec proběhl nad očekávání hladce. Ještě jsme zašli na skleničku naproti soudu a vrátili se do práce. „Třeba se zase někdy znovu potkáme,“ prohodí do ticha Přemek. Radši nic neříkám a vím: „Do téhle řeky už vstupovat nebudu.“ V rámci emancipace mám v úmyslu od Přemka odkoupit naše ojeté auto. Záměr bohužel zůstává bez realizace. Předběhl mě Přemkův soused z chalupy v Jizerkách. Blíží se jarní prázdniny a Darek s Julčou si je neumí představit jinak než na lyžích. Narychlo sháním privát v Rokytnici, jde to poměrně snadno. Mám tu plno kontaktů z doby, kdy jsme v ateliéru dávali dohromady změnu místního územního plánu, a leckoho tu znám. Domek je kousek od zastávky autobusu, to určitě zvládneme. Rovnou zavrhuju variantu, že si cestu nějak domluvím s Valdou. Neznáme se zas tak dlouho, má dost co dělat s rozjíždějící se galerií a kavárnou. Ze zkušenosti s Přemkem mám pořád pocit, že jakákoliv závislost je ponižující, a po epizodě s Honzou si dávám pozor, než někoho seznámím s oběma svými dětmi.

Nad náměstím v Horní Rokytnici se vysypeme z autobusu.

My tři, krosna, batohy, tašky a lyže. Ověsím se, čím to jde, děti posbírají zbytek a vláčíme se zasněženým horským letoviskem podél Huťského potoka. Připadám si jako ten ve větru plápolající nafukovací panák, kterého míjíme.

Okamžitě si ten pocit rozmlouvám, jsem rodič na druhou, a tedy symbol stability. Střásám zavazadla a hrnu se do chalupy.

Paní Šafránková je milá, pokojík jako klícka. Další den ráno se ale budím „s kudlou v zádech“. Asi mi úplně neprospěl ten včerejší přesun, navíc se postel pod mými padesáti kily prohýbá, jako by na ni dosedl zápasník sumo. No nic, to rozchodím, říkám si s elánem. Do hodinky vyrážíme v rozepnutých pře-

10

skáčích a s lyžemi přes rameno na Horní Domky. Děti jsou na lyžích jako doma a pro mě je úžasná úleva už jen to, že Darek v koloběhu svahu a pomy zapomíná vyvíjet jakoukoliv další aktivitu. „Tak co, nedáme pauzu?“ ptám se návodně před polednem. Nechci přiznat únavu ani hlad. „Tak ještě jednu jízdu!!!“ škemrají děti a já souhlasím. Jedeme po modré, tady to klidně můžu pustit, za chvíli se to samo zpomalí… už se vidím dole v restauraci, asi si dám zcela výjimečně nějakou svíčkovou… když najednou střih: zcela bez varování se z turistické trasy vynoří malá lyžařka. Instinktivně měním prudce směr, lyže jdou do smyku, já letím vzduchem a dopadám po několika metrech.

Lyže jedou dál, ale asi po padesáti metrech se naštěstí dokutálí. „Czy jest pani w porzadku?“ Zvedám hlavu, a kývám. „Yes, O.K. and your child?“ Holčička je ještě vyplašená, ale stále stojí na svém místě. Snažím se rychle vstát, Julka mi sbírá rozházené lyže. Dole u restaurace prudce dobrzdím a cvak, chvíli to vypadá, že se dál nepohnu.

Nějak to ale nakonec zvládnu, po obědě nacházím v báglu ibalgin, přece to dětem nepokazím hned na začátku. Jezdíme dál.

Pro další dny si stanovím stereotyp s ibalginovou kůrou. Dost mě to vyčerpává, ale pořád to jde, děti snad žádná omezení ani moc nevnímají. S návratem domů mám pocit vítěze, na první pohled proběhlo všechno podle plánu. Doma jsme už v neděli, abychom se tu aklimatizovali, v troubě mám kuře a v duši pocit úlevy. Skláním se pro pekáč a… ten už nezvednu. Plazím se k posteli, Julka s Darkem sní sami kuře a já se krmím další dávkou ibalginu.

Druhý den ráno dostávám injekci a protestuju: „Nemůžu zůstat doma, musím do práce.“ Doktorka mě blahosklonně pozoruje, usmívá se a s převahou podotýká: „A jak tam chcete dojít?“ Bolest mi přestává vadit, mám vztek. Nikdy mi přece nic ne-

11

bylo, možná že tu a tam přejdu nějakou virózu, ani to na mně nikdo nepozná. Zase tu situaci vnímám jako potupu, osobní prohru.

Děti odchází do školy a přichází za mnou Valda s taškou pomerančů. „Měl jsem to vědět, jel bych s vámi. Určitě aspoň na den, dva a zase bych pro vás přijel. Nic si z toho nedělej, bylo toho v poslední době na tebe moc, tělo se brání.“ Slyším ho jako z dálky a v duchu se odvíjí film posledních měsíců: spory, napětí, Darkovy lapálie, potrat, Přemkův odchod, náhlá smrt tchána, kolize s Honzou a nakonec rozvod… Valdemar má samozřejmě pravdu. Musím se naučit brát ohledy příště i na sebe.

12