Miroslav Wolba
Marek Wydareny
Marcel Wünscht
Michael Wyvraceny
SMĚJÍCÍ SE HLAVA
Knihy
Marek Wydareny Obrátila se poslední strana, a nevyjadřuji se teď v metafoře, společnice někdy na dny, někdy měsíce, věřím, že mnohým lidem, roky… je již přítelkyní, s kterou jsem dohovořil, ale vždy, vždy se k ní mohu vrátit! Nežárlí, ba naopak, chce, abych potkal co nejvíce jejích sester, s kterými odpočívá ve společné loži, vonící dřevem a jejich těly, která bývala stromy, a tiskařskou barvou. Krásky ukrývající příběhy, štíhlé, barevné, nalíčené a hravé! Pak ty moudré, černobílé, avšak o to bohatší, konejšitelky v brzkých ranních hodinách, v promrzlých kupé vlaků jedoucích v dešti. Moje milované! Milenky z papíru s duší inkoustovou! Po každá jedné chci další! Je krásný pocit je „dokončit“, příjemné se s nimi loučit a hladit po hřbetech! Je krásné dočíst knihu! 2
Ony
Marek Wydareny V kavárně ladí se skořicí, sypající se na pěnu. V pekařství jen vyniknou s dozlatova upečenými croissanty a v každém baru jsou přítomny v odlesku whisky na skle. Na horách splynou s klečemi, které se západem slunce zbarví do jejich barvy. Když i ta samotná hvězda je musí napodobovat! Jejich zvířetem je liška a obdobím podzim, ale sluší jim to celoročně… Přes temné chmurné zimy, zahřejí snad i více než krby, no a ty se taky pyšní jejich odstínem! A já se vlastně ani nedivím anglánům, že to Skotsko s Irskem vždycky tak chtěli!
4
Pod vítězným obloukem Marcel Wünscht
Hraje zaseklá gramofonová deska, kde je jen calvados na můj splín? Všechno matně šedé, včera i dneska, po rajském snu, v´ skutečnosti stín. Troubím na pomoc i díla Ionesca, proč jen zpěvačka nemá druhý díl? Totiž víc absurdna, nikdo nepotrestá, v ulicích Paříže, kde ani nebydlím. Včera si skákala do černé hladiny, já tě omylem zachránil a podržel, teď jen tvůj dech a nástěnné hodiny, v hotílku, kde by se nikdo nezdržel. A já si nalhávám, že jsem někdo jiný, kdo by za tebou znovu do boje šel! Však mi stačí, vlastní tma a splíny, otrávit další duši, to bych nechtěl… Však když hvězdy tančí nad Seinou, a na tvých zádech leskne se pot, je to zvláštní, neklepu se trémou, přitom ty, neznámá ženo, můj host! Necítím nic, ale není to hold tebou, už mám kaleidoskopu emocí dost. Mi teď jen zimou prsty zebou, a hlavně se vracím na ten most.
6
Možná v okamžiku, před tvým skokem, Hnulo se ve mně něco, co bylo pryč, Co nechal jsem na frontě, pod nánosem, ty jsi snad objevila ten klíč, k truhličce „JÁ“, ponechané za zákopem, díky čemuž jsem pustina a samoty bič mi neublíží, jsem totiž osamocen, sám sobě, už nepociťuji nic. Ale v zrcadle zoufalství tvého, a v klidu mezi tvými nohami, vzpomínám si sebe ponechaného, v krajině rozryté bombami, tvé teplo, oživuje mě samotného, však stále je to jen stopami, života mého minulého neblahého, co ztratil jsem mezi válkami.
7
Sova ve skříni
Marcel Wünscht Rána jsou poledne a večery bez usínání, hladce to přerušit mi všichni a nikdo brání, černý čaj po ránu jenom cesta k první kávě, a býti vzhůru je jen stát na blbý straně… Tvář si opláchnout, malý úspěch bez významu, nač dílčí vítězství, dyť v tom hlavním vždy prohraju, budeme poslouchat tolikrát před večeří, jak kolem všude, všichni postupně vítězí… Toasty se povedou, a přesto vůbec nechutnají, rendez-vous s příšerou po honění si potají, pro mě je těžký úsměv, i když se pořád směju, věcičky vzadu v hlavě dostanou mě do malérů! Ať vám jen chcípnou! Poležet v posteli, s někým by se to počítalo, však jen si hádejte, co mě tam dnes přivítalo, nač si jen stěžuji, těžko jde to usínání, dyť si jen v modrém světle s oranžovo-černou hraji… Povídat o horách, povídat si o kopané, hrát naivně si na to, že nestane se, co se stane, hlídat si fasádu a pečovat o na netu sítě, pak býti tím, kdo vezme své matce její dítě… Rozvinout otázku, k tomu se nedostanu, přátelé filtr co propouští jen věci bez významu! 9
S úsměvem na cestách vlastní pokrok připomínat, a myslíš, že mě baví na to všechno se jen dívat? Ať vám jen chcípnou! Za slibem pro slib jdu, fobie z kalendáře, odklad za odkladem, zaznamenejte do diáře. Zrníčka náznaků se v pohodlnosti ztrácí, a vím, že krkavci jsou ti, co se jistě vrací. Světýlka záchrany, se tolikrát rozsvítila, proč ses jen naděje ještě bradou neodstřelila? Nevím, z kudy se bere ještě chtění na reprízy, na zahradě na mě čekaj větve vysoké břízy. Táhněte do pekla, táhněte do záhuby, dřív nešťastní šťastní nevidí si do vlastní huby! Kde je jen pochopení, kde je pomocná ruka, pro syté se hladový jen nepochopitelně cuká… Ať vám jen chcípnou! Éterem se nesou… zprávy o cizím štěstí, musím to udělat, než někomu dám pěstí… Mě jenom uzdravit, tomu se všechny brání, raději jeden zářez než se někdo jiný zraní. Posypat hořkostí, zalít vše pěkné žlučí, na co soustředit, když v břiše tak dlouho kručí v nekonečném seriálu od Lišky po Kolibříka, postarat se o to, že tenhle budík dotiká. Rána jsou poledne a večery bez usínání,
10
sami byste hrotili nekonečné Hamletovské hraní! Buďte vůbec rádi, že ve mne soudnost zbývá, nevšímat si neznamená, že se tu nic neskrývá! Ať jsou jen s vámi! Rána jsou poledne a večery bez usínání, hladce to přerušit mi všichni a nikdo brání, černý čaj po ránu jenom cesta k první kávě, a býti vzhůru je jen stát na blbý straně…
11
Té podzimní noci
Miroslav Wolba, Marek Wydareny Zeptal jsem se, proč je zima? …odpovědí mi bylo, že je podzim. Noc, přede mnou mé vysokoškolské koleje. Ta bytost, s mou podobou, akorát s chybějícím vrškem hlavy, mě vedla ke dveřím a já už slyšel křik a viděl jak se jednotlivá okna rozsvěcují… Co mi chce ukázat? …ale věděl jsem to. Nemusel jsem vejít dovnitř, abych viděl obraz roztříštěné hlavy, nahého ženského těla a hasící pěny. Ten přízrak mě samotného mě nemusel vést po kolem pomníčku dál, tušil jsem lebeční úlomky astřepy keramiky s hlínou v rudošedé kaši stékající po schodech… Jenže, jenže ten já, ten já bez temene, kterému s úst permanentně stékala krev a zapáchal střelný prach, mě vzal kolem ramen a do ucha mi povídá: „Někdy nás definují zlomky sekund příteli, díváš se na mou hlavu otevřenou nebesům,
12
jsem odlesk tvého „povedeného“ konce léta, a teď neutíkej, nejdi pryč, pojď se se mnou podívat, podívat se na to, co dokáže zášť, vztek, závist, prohlédnout si nenapsaný scénář té podzimní noci!“
13